Pavoukovy a Jančiny stránky
Zobrazit mapu cestopisůSkrýt mapu cestopisů

Nepálské dobrodružství 1995

17. 10.  – 21. 21. 1995 Ruda, Ifča, Ježek, Jirka a Pavouk-Petr   Další fotografie z cesty

Přepis autentického deníku expedice do Nepálského království, kterou podnikli Ruda, Ifča, Ježek, Jirka a Pavouk-Petr (Ruda a Jirka do 14.11.). Deníček je zcela autentický, poplatný době vzniku a našemu tehdejšímu rozumu a nerozumu.

Hora Ama Dablam (6856 m)
Hora Ama Dablam (6856 m)

Na cestě

17.10. Pondělí - cesta do Budějic

Jelikož vyjíždím z Pardubic, začíná pro mne cesta už ráno. Musím shromáždit všechny potřebné věci a narvat je do batohu, což se mi po několika hodinách úspěšně daří (alespoň jsem o tom pro tuto chvíli přesvědčen). Poté už zcela pod vlivem cestovní horečky odjíždím do Prahy.

V 19.00 zvoním u Rudy, kde právě vrcholí přípravy. Zmateně tu pobíhá spolu se svými rodiči a Danou a snaží se vše zabalit a nenechat nic doma. To se mu nakonec nepodaří, jelikož již v tramvaji zjišťuje, že v lednici zapomněl flašku Bechera. O půl osmé se na „Hlaváku“ setkáváme s Ifčou a Ježkem. Loučíme se s Danou, která nás přišla vyprovodit, a po osmé frčíme rychlíkem do Budějic. Do Nepálu jsme totiž zvolili komplikovanou cestu - vlakem do Českých Budějovic, odtud autobusem do Frankfurtu a odtud už letadlem až do Káthmándú. Ve vlaku sklouzne náš hovor na pro nás typická témata (jak se dá na záchodě využít jačí roh, atd ...), a tak je veselo. V Buději­cích se setkáváme s posledním členem naší expedice Jirkou a také s Hankou z Karlových Varů, která v Budějicích studuje a která se přichází s námi rozloučit. Čekání na autobus nám zpříjemňuje tím, že nás provádí po nočním městě. Historické centrum vypadá v noci pěkně, ale „chcípl tu pes“. Nakonec nás vede až k jednomu zapadlému kostelu, před kterým stojí sousoší s lebkou, kterou si všichni hladíme, prý abychom měli na cestách štěstí. Čas příjemně utíká a přesně o půlnoci přijíždí autobus, který nás veze směr Frankfurt nad Mohanem. Naše velké Nepálské, potažmo Himálajské, dobrodružství začíná.

Pavouk

17.10. Úterý - cesta do Frankfurtu, odlet

Stále ještě sedíme v Neoplánu cestou do Frankfurtu a parádně se roztahujeme, neboť máme každý jednu sedačku pro sebe. Zmačkaní vystupujeme v 8.45 před hlavním vlakovým nádražím a hledáme vchod do podzemky, která nás má dovést na letiště. Jako správní Češi zjišťujeme, že můžeme mít skupinovou slevu na jízdenky. Z podzemky se vyklubala nadzem­ka, a tak můžeme obdivovat předměstí Frankfurtu a vysvětlovat Jirkovi, co to jsou ErfurtkyHelmutové. Letiště není tak složité, jak se nám snažili doma nakecat, brzy se orientujeme, nakládáme batohy na vozíky a hledáme místo na ranní obžerství. Protože nemáme co dělat, prolézáme celé letiště; u McDo­nalda se díváme na letištní plochu, kde každou minutu přistává jedno letadlo, a dokonce se svezeme vláčkem, který spojuje letištní terminály. Letecká společnost, se kterou letíme, se jmenuje Biman a hlavní sídlo má v Bangladéši. Proto musíme do Nepálu letět přes tuto zem a také přes Spojené Arabské Emiráty, kde se dotankovává palivo. Naše letadlo nám letí v 16.45, a tak znalí věcí již o půl třetí strašíme v hale u přepážky označené jméném a logem Bimana a snažíme se vyzvednout naše palubenky. Panuje tu zmatek, u každé stojí dlouhá řada lidí s batohy, ale úředníci jen chaoticky pobíhají a usmívají se. Nakonec nejvyšší úředník zavelí k odchodu a celá fronta se asi 100 lidí se přesouvá k přepážkám v jiné části haly. Petr má nejostřejší lokty, a tak po přesunu jsme hned první u pultu. Stojíme a čekáme, a zezadu se ozývají výkřiky o drzých Češích. Konečně máme svoje palubenky a odbavené bágly. Hledáme náš východ z letiště k letadlu, podrobujeme se osobnímu ošmatávání a nastupujeme do letadla. Z Frankfurtu odlétáme kolem 17 hodiny, mezipřistání v Dubaji (Spojené Arabské Emiráty) v 2.15 arabského času, odlet směr Dhaka ve 3 ráno. Let probíhá velice klidně, ale již po hodině letu začíná být Ježek neklidný, že se nepodává nic k jídlu. Nakonec se dočká nejen on; jídla je opravdu dosti a je dobroučké. Předpokládám, že s touto větou nebude Petr souhlasit, neboť Petr je naše popelnice.

Ifča

Popelnice jsem nikdy nebyl a ani nebudu. Maximálně kanálník.

Petr

Let byl naprosto parádní, nad Frankfurtem byla nízká oblačnost, a tak chvíli po startu jsme byli na sluníčku. Pod námi pluly obláčky tvarované jak plošně tak výškově, peřinka jak u babičky. Po nějakém čase se oblačnost začala protrhávat a viděly jsme vísky a města z výšky několika kilometrů. Slunce zapadlo a najednou byly vidět lucerničky světel dole. Škoda, že jsme se jen dohadovali, kudy vlastně letíme. Občas bylo vidět cosi jako pobřeží - ale možná, že třeba jen okraj lesa ..., kdo ví? A pak jsme přistávali v Dubaji a tohle město shora a v noci vypadalo moc pěkně.

(A pokud Petr tvrdí, že není popelnice, tak je vysavač - do posledního drobečku či kapičky, vždy a za všech okolností.)

Ruda

18.10. Středa - let přes Bangladéš do Nepálu

Bangladéš - letecký pohled na rozsáhlé záplavy
Bangladéš - letecký pohled na rozsáhlé záplavy

Jelikož v Dubaji naše DC 10 tankuje, využíváme příležitost a jdeme se na půl hodinky protáhnout do letištní haly. Většina lidí zůstává ale v letadle, protože jsou poplašeny úředníky při příletu, a mají strach z toho, že by nestačili nastoupit. V hale na transferu není nic zajímavého, akorát nesmyslné Duty-free shopy. Před nástupem do letištního autobusu zaregistrujeme místní vojáky s puškami svící 1,5 metru. Asi po hodině opět startujeme. Bohužel nám mění také letušky a letušáky, nyní zdaleka nejsou tak hezcí a příjemní. Stoupáme do svých 36 000 stop a pokračujeme v letu do Dhaky. Začíná se mi dělat špatně, což uspěšují primitivové s cigáramakarboše ze sekačky. Mám co dělat, abych nevrhnul, a nic dalšího mě nezajímá.

Cca v 9.30 místního času vystupujeme v Dháce, hlavním městě Bangladéše. Zde už se plně projevuje asijský způsob práce, což budeme moci zjistit hlavně až v Káthmándú. Běžíme se začekovat (získat palubenky na let do Káthmándú) a Ledvoš opět protlačuje svoje končetiny skoro až k přepážce. Ve frontě zjišťujeme, že poměr Němců a Čechů letících do Nepálu je cca 2:1. Po chvíli čekání se projevuje, že je cosi shnilého - nechtějí nám vystavit palubenky, jelikož jich mají pro předpokládaný dopolední let očividně méně, než je třeba. Češi, co letěli společně s cestovkou, a mnoho dalších cestujících je necháno napospas odpoledního letu. Na poslední chvíli Ledvoš nečekaně vybojovává palubenky a můžeme běžet na odbavení. Při osobní kontrole mě a Rudu vyhmatávají a zabavují nám na dobu letu kapesní nože. Pak se řítíme do Fokkera, který za chvíli startuje. Mě už je hodně špatně, takže odmítám i jídlo v letadle. Himálaj, který je vidět v dáli, mě nezajímá a proklínám sebe, že jsem vůbec někam jel. Část přistávacího manévru trávím na WC; žádný tělesný otvor nezůstává zavřený. Přistání do Káthmándú je pro mne vysvobozením. Jsme v Nepálu.

Kátmándú - první dotyk s Nepálem
Kátmándú - první dotyk s Nepálem

Vyzvedáváme si a vyplňujeme formuláře na víza - téměř bez fronty a rychle, stačí zaplatit 25 dolarů za osobu na jeden měsíc. Poté nám jeden úředník k naší radosti nečekaně vrací zabavené nože. Vyhlížíme naše zavazadla, ale ani po hodině se žádné neobjevuje. Ptáme se všech možných úředníků kteří se vyskytují v odbavovací hale, ale nikdo z nich nic neví nebo nám jen radí čekat na další odpolední let. Po kratší bojové poradě odjíždím s Ifčou a Jirkou zajistit ubytování do města, Ledvoš a Ruda zůstávají čekat na zavazadla. Jen co vycházíme z letištní haly, zvedá se na protějším chodníku vlna mávátek se jmény hotelů a za všech stran přibíhají taxikáři a naháněči. Jednomu podléháme a jsme převezeni do čtvrti jménem Thamel, do poměrně luxusního hotelu Jagat. (V Thamelu se ubytovávají prakticky všichni turisté do Nepálu přijíždějící, kteří si zde mohou vybrat z několika set hotelů.) Po nějaké době usmlouváváme cenu - 2 dolary na osobu a den za pokoj se sprchou, větrákem a pračkou vzduchu (air condition). Vyhlížíme Rudu a Ledvoše s našimi zavazadly v protějším hotelu Star, kde jsme si dali sraz. Po asi hodině čekání nás napadá, že by mohlo existovat více hotelů Star, což nám v jedné z mnoha cestovek potvrzují. Následujících několik hodin hledáme a nacházíme další hotel Star, pendlujeme mezi ním a našim hotelem a necháváme všude vzkazy. Nakonec pozdě večer jedeme pro kamarády zpět na letiště. Těsně se však míjíme a vracíme se zpět. Nakonec se s nimi setkáváme napůl cesty mezi oběma zmiňovanými hotely. Společně se vracíme do Jagatu a přemýšlíme, jak vyžijeme s ním málem věcí, které jsme měli při sobě v letadle a které nám teď zbyly.

Ježek

Nikdy by mne nenapadlo, že se někdy podívám do Bangladéše. Žít v této zemi není asi žádný med (viz stálé zprávy v našich mediích o  místních povodních a uragánech), ale z letadla tato země vypadá zajímavě: rýžová políčka, pruhy stromů, vinoucí se řeky, z větší části rozvodněné, takže občas krajina vypadá jako jedno obrovské jezero. Země je obydlena tak hustě, že i přímo vedle přistávací dráhy pracují Bangladéšani a sklízí zde rýži. Přílet do Nepálu je taktéž úžasný - hluboké kaňony s vodopády a v dáli zasněžený Himálaj.

To, že naše batohy nepřiletěli s námi, nás opravdu překvapilo a zaskočilo. Celou dobu (cca 5 hodin), co s Rudou čekám na letišti na další let, pevně doufám, že se objeví. Když pak po příletu letadla z Bangladéše koukám na jezdící pás, po kterém krouží batohy, a nevidím ani jeden náš, je mi do bréče. Stejný problém má asi dalších 50 lidí, včetně účastníků různých zájezdů. Asi po dalších 2 hodinách klení, nadávání a proseb z úředníků vytahujeme informaci, že by prý mohly přiletět zítra. My ale víme, že nejbližší letadlo z Bangladéše přilétá pozítří odpoledne, takže není možné získat je dříve. No potěš noha.

Pavouk

A tak se vydáváme z letiště. Naštěstí se s grupou Čecháčků, která přijela s CK Manzana a která má podobné problémy, svezeme autobusem k jejich hotelu zadara. Vydáváme se hledat hotel Star, o němž víme jen jméno a to, že leží ve čtvrti jménem Thamel. Na mapě se nenalézá, a tak hledání mezi několika sty dalšími hotely je náročné. Petr prosazuje hledání pěšky a na vlastní pěst, já navrhuji nechat se rikšou k tomuto hotelu odvézt. Nakonec nás ke Staru odvádí za 10 rupek jeden chlapec. Na místě nacházíme jen vzkaz, že ostatní bydlí v jakémsi hotelu Jagat. Po telefonu se ovšem dovídáme, že kamarádi právě odjeli na letiště. No potěš! A tak začíná další pátrání, tentokrát po hotelu Jagat - prý je to k němu jen 300 metrů - chá, chá. Situace se opakuje, na mapě není a nikdo ho nezná. Naštěstí se asi po deseti minutách proti nám z davu vynořují Ifča, Ježek a Jirka. Hurá, jde se jíst.

Ruda

19.10. Čtvrtek - Káthmándú

Ráno se probouzíme v pokoji plném brouků peprminťáků (tak tyto zelené smradlavé potvory pojmenoval Jirka, poněvač po rozmáčknutí vydávají svěží vůni máty), dáváme si snídani z našich zásob, které jsme měli sebou v letadle, a odcházíme do města s několika cíli. Nejdříve hledáme Immigration Office (imigrační úřad), kde si chceme vyzvednout formuláře potřebné pro vystavení trekingového permitu (povolení k treku). Jelikož máme mapu a úřad leží téměř za rohem, nacházíme ho velmi rychle. Formuláře dostáváme bez problémů, ale zároveň zjišťujeme, že na jejich potvrzení je slušná fronta. Seznamujeme se s človíčkem, který nám slibuje, že pro nás získá potvrzení na počkání. Uvidíme, až dostaneme bágly. A  o těch bychom chtěli zjistit nějaké další informace, a tak jdeme do kanceláře Bimana. Tu se dozvídáme (jak jsme předpokládali), že naše batůžky si prodloužily pobyt v Dhace a možná nám přiletí zítra odpoledne. Ve skrytu duše jsme rádi, že jsou tam, kde jsou, a že nám neodletěly například do Singapuru. Také se dovídáme, že podobný problém jako my, má dalších asi 200 lidí a oni (jako Bimani) s tím něco provedou.

Swayabbhunath - známá káthmándská buddhistická stupa
Swayabbhunath - známá káthmándská buddhistická stupa

Od Bimana si bereme taxíka a jedeme se podívat na Swayambhunath, přezdívaný též Opičí chrám, který se tyčí nad hlavním městem. Proplétáme se smrdícími uličkami (Žitná ve špičce hadr, snad jen Letenský tunel se přibližuje automobilovému smradu Káthmándú), míjíme krámky a tržiště, přejíždíme přes řeku-stoku jménem Vishnumati a dojíždíme pod chrám. Po nekonečném schodišti plném žebráků a opic vystupujeme k chrámu. Swayambhunath je komplex buddhistických staveb, tu nuzných, tu honosných, leč každopádně působivých. Je tu vedro a dusno, i když smog necháváme ve městě pod sebou. Fotíme jako smyslů zbavení věže, psy, hezké ženy, opice. Po nějaké době objevuji další část chrámového komplexu o něco níže na straně odvrácené k městu. Je tu o něco příjemněji (míň lidí) a tudíž se toho více vidí - například kejklíře s kobrou. Za vyfocení se ale musí zaplatit. Když Petr dává umělci 1 (slovy jednu) rupii, tak ten ho „z radosti“ ještě dlouho pronásleduje. Po návratu do centra komplexu vcházíme do školy buddhistických mnichů, kde sledujeme jejich přednes a hru na podivuhodné nástroje. Poté už sestupujeme dolů do města. Jdeme pěšky a cestou si dáváme v dobře vypadající restauraci oběd, sestávající se z rýže se zeleninou a coly. Cola se pije brčkem (aby se člověk nedotkl rty špinavé láhve), které je však poněkud krátké, a tak vynalézavý Petr spojuje dvě dohromady, čímž budí zaslouženou pozornost. Více je totiž slyšet jeho srkání, než že by tím mohl pít.

Potom přecházíme řeku a jsme zpátky v Thamelu. Hledáme vhodné místo pro výměnu dolarů na nepálské rupie a v cestovkách se vyptáváme na to, jak se dá dostat do Jiri (městečka ležícího na treku pod Everest), do něhož bychom se rádi, až budeme mít batohy, přemístili. Peníze nakonec měníme u kobercářů v kurzu 55 Rs za 1 USD. (Rs je zkratka nepálská rupie.) V bance by se dali navíc směnit i marky , VISA a American Expres karty tu rovněž znají. Bereme si taxíka a jedeme do Patanu, jednoho ze tří měst vyplňující Káthmándské údolí, oddělené od Káthmándú jen řekou. Dojíždíme sem ale už skoro za tmy a tak se tu jen trochu projdeme a brzy jedeme zpátky do hotelu. Tam Petr zjišťuje, že nemá peněženku se všemi svými penězi. To nám ten výlet pěkně začíná.

Ruda

V Nepálu, podobně jako v arabském světě, je normální smlouvání o cenu. Všude nasadí počáteční nabídku vysokánskou a čekají. V této situaci je nám nepostradatelný tvor jménem Ježek. Jeho utrápený obličej, vyjadřující, že nemá ani vindru a že právě včera zakopal pod drn celou rodinu, vždy nakonec donutí obchodníky přijmout naši cenu, resp. je přinutí jít s ní co nejníž. Pokud se obchodník zdráhá slevit, Ježek kroutí obličejem, nadává do drahých šmejdů, žádá nějakou slevu, popř. znechuceně odchází. Tu se obchodník (taxikář, prodavač) za ním rozběhne, táhne Ježka zpátky a jeho nabídce přitakává.

Pavouk

Centrum Káthmándú - náměstí Durbar, Teleju Temple, děsivá Kala Bhairab (černá Bhairab)
Centrum Káthmándú - náměstí Durbar, Teleju Temple, děsivá Kala Bhairab (černá Bhairab)

20.10. Pátek - Káthmándú

Naše první cesta vede na Immigration Office, kde je pěkná fronta. Před vchodem stojí několik místních veksláků, kteří nám slibují zařídit potvrzení, bez kterého se nemůžeme vydat na trek, na počkání. Má to háček v podobě $48, což odmítáme. Fronta jde naštěstí velmi rychle a už asi za hodinu jsme u přepážky, kde každý platíme $20. S příslibem, že vlastní tregingové permity budou po čtrnácté hodině, odcházíme k Bimanovi a opět lehce bloudíme úzkými uličkami. Vyřizujeme si rezervaci na zpáteční let a vydáváme se rikšou (já a Ježek) na autobusové nádraží. Zde zjišťujeme, že se tu nedá nic zjistit, a tak si alespoň kupujeme tři banány za 3 rupie, a když se kolem nás shlukují zvědavci zvedáme se a odcházíme naproti klukům, kteří šli pěšky. Společně pak jdeme na New Road, jednou z hlabních ulic centra města; cestou se snažíme, sehnat auto, které by nás odvezlo do Jiri (místa, odkud chceme zahájit vlastní cestu pod Everest), ale nikdo nemá zájem, nebo po nás chtějí přehaných 10000 Rs (5000 Kč). Nakonec rezignujeme a jdeme raději na oběd do restaurace. Dáváme si opět smaženou rýži se zeleninou. A protože se čas nachýlil, bereme si taxika a jedeme si vyzvednout permity - tentokrát bez fronty.

Bereme si opět taxíka a jedeme na Durbar Square, což je nejstarší část Káthmándú. Procházíme mezi chrámy a stupami, prohlížíme si Svaté muže, kteří tu sedí jen kvůli turistům, sledujeme přednášku zdravotní osvěty a fotíme a fotíme. Celý Durbar je jedno velké tržiště. Nad některými lahůdkami, které tu jsou k mání se zvedá žaludek, třeba pražené rybičky napíchnuté na špejly. Hory oříšků, buráků, zeleniny a ovoce; hordy špinavých prodavačů a dětí, neslábnoucí zápach a nezaměnitelná atmosféra. Ale to už spěcháme na taxíka a hurá na letiště. Plni očekávání se dereme do letištní haly, kde na nás na zemi čekají naše milované baťůžky. Dalším problémem je sehnat z letiště taxi, neboť všichni nás chtějí odvést za horentních 200 Rs, a nebo o nás ztrácí zájem, když zjistí, že nám nevnutí ubytování. Nakonec ale odjíždíme v pořádku do našeho hotýlku. Ještě večer odchází Ježek, Jirka a Ruda schánět bus do Jiri. Bohužel pro nás zjišťují, že budeme muset vstávat ve 4 hodiny, abychom byli včas na nádraží, neboť autobus odjíždí v 5.30. Takže přebalujeme, rozhodujeme se, co si necháme v hotelu a psychicky se připravujeme na zítřek. Spát však jdeme až po půlnoci. Zítra by měla začít naše cesta pod Mount Everest.

Ifča

To, že Ifča s Ježkem na autobusovém nádraží nic nezjistili, bylo způsobeno tím, že na žádném nádraží nebyli. Někde viděli pohromadě několik autobusů a mysleli si, že je to hledaný Central Bus Station (hlavní autobusové nádraží). Pavouk

Blbost, bylo to nádraží, ale jen lokální. Ifča.

21.10. Sobota - cesta do Jiri

Cestou z autobusu Káthmándú-Jiri, zastávka na výměnu pneumatiky
Cestou z autobusu Káthmándú-Jiri, zastávka na výměnu pneumatiky

Ranní vstávání o půl čtvrté je kruté. Ve čtyři na nás čeká syn majitele hotelu, který nás vede temnými uličkami na nádraží. Cestou nám tvrdí, že cesta do Jiri trvá maximálně šest hodin. Už takhle brzy je všude fůra Nepálců, někteří již prodávají své zboží, další vaří jídlo na benzínovém vařiči. Každý si kupujeme dva lístky a v autobuse obsazujeme místa vzadu. Na jednom sedadle určeném pro tři Nepálce se tísní Ifča s Ježkem, na druhém Ruda s Jirkou. Na mě zbývá místo úplně vzadu, vedle báglů, ale hlavně vedle Nepálců. Na začátku to vypadá, že autobus ani nebude plný, ale do půl šesté, kdy odjíždíme, se naplňuje až hodně. A to ještě ze začátku staví na každé mezi a dovnitř se hrnou další davy. Kromě narvaného vnitřku je plno už i na střeše. Mezi těmito dvěma úrovněmi se zdatně pohybují dva štíplístci a kasírují cestující, kteří nemají lístek zakoupený dopředu.

Ze začátku, kdy projíždíme předměstím Káthmándú, jede autobus asi čtyřiceti kilometrovou rychlostí. Brzy ale vyjíždíme definitivně z města a rychlost stále klesá. Prvních pár kilometrů vedle mě sedí jeden Holanďan. Brzy ale přesídluje na střechu a po zbytek cesty se vedle mě střídají jen Nepálci. Před odjezdem jsme si v průvodci přečetli, že jízda nepálským autoubusem je zážitek na celý život. Myslím, že v tomto bodu nelže. Vylíčit to, co jsme zažili za těch 13 hodin, kdy jsme ujeli pouhých 200 km, by vydalo na román. Protože na rozdíl od ostatních nesedím u okna, zbývá mi pozorovat okolní Nepálce. Za tu cestu je alespoň trochu poznávám - jejich mentalitu, způsob domlouvání a dohadování. Některé jejich zvyky a způsoby jsou pro nás podivné - hlazení a mazlení mezi chlapy navzájem, usmrkávání si kdekoliv a kamkoliv a především to jejich zírání zblízka. Klidně i hodinu na mě koukají z deseti centimetrů, jakoby se nechumelilo. Asi po sto kilometrech končí dobrá silnice, přejíždíme jakousi širokou řeku a začínáme vytrvale stoupat. Úměrně k tomu klesá rychlost busu až skoro k nule. Asi dvakrát měníme kolo, ale hlavně že opět pokračujeme v cestě. Kolem poledního zastavujeme v malé, dosti ušpiněné vesnici. Všichni vysedají a obědvají. I my žvejkáme, ale jen chleba se sýrem. Asi za půl hodiny jedeme dál.

Každý Nepálec, který si sedá vedle mne, je něčím zvláštní, každý je jinak cítit (jinak smrdí) a jinak se chová. Občas to vypadá, že jsme dojeli definitivně, ale po chvíli čekání se hneme dál. Kolem šesté přijíždíme (přesňeji přískoky se dohraba­váme) k budce označené jako celnice, kde poprvé musíme překládat naše trekingové permity. Seznamujeme se s Nepálcem, který umí česky asi deset slov. Hned nám nabízí nocleh v jeho lodžiiJiri. Když tedy konečně o půl sedmé večer (!!!) přijíždíme na místo, máme o nocleh postaráno. K večeři si dáváme smaženou rýži s různýma přílohama. Vlastně je to naše první jídlo v „restauraci“, a tudíž si ještě neznalí věci objednáváme každý něco jiného. Bohužel tu (ale i ve všech dalších „podnicích“) na vaření mají jen jeden vařič, takže příprava více druhů jídel zabere strašně moc času. Alespoň jsme poučeni pro příště. Navíc je toho zatraceně málo a musíme si na pokoji ještě navrch udělat pudink. Na třech postelích se nás pět pohodlně tísní a můžeme si v klidu líčit zážitky z dnešní cesty. Vysílení jízdou rychle usínáme

Petr - Pavouk

Petr nehodlá napsat, kde všude ho Nepálci hladili. Proč si vzal vlastně na cestu kraťasy? Nám například jeden Nepálec kapal nosem na nohy a děsně se tomu řehtal. Cesta byla úděsná, ale zážitek to byl pěkný . Ifča

Trek pod Mount Everest

22.10. Neděle - Vlastní putování začíná

Ifča
Ifča

Vstáváme asi v šest hodin a vaříme si snídani. O patro výš, ve společné jídelně, již máme připravený čaj, a tak kolem osmé hodiny můžeme vyrazit. Našim cílem je během následujících dnů a týdnů dojít přes LukluNamche Bazar zhruba do oblasti základního tábora pod Everestem. Jdeme lesem (prý rododendrovým) a pěkně zostra stoupáme do sedla Small Pass (2400m). Krajina je kouzelná, míjíme chudičká obydlí a každou chvíli se nás snaží zastavit nějaké dítě s tím, že vybírá peníze na novou školu. Další mrňousové zase od nás chtějí pero nebo tužku. Jenže to by člověk musel mít batoh plný propisek a stejně by to nestačilo. Ze sedla poprvé vidíme zasněžené štíty pěti a šestiticícovek - paráda. Potom zase klesáme k řece jménem Khiti Khola do asi 1700 metrů, abychom mohli vystoupat do 2750 metrů do průsmyku před vsí Bhandar. Tam dorážíme se soumrakem a ubytováváme se ve velmi dobře vypadající lodžii. Máme pro sebe dva příjemné pokoje (3+2 postele) se svíčkami. Dřevěný záchod je spojený s koupelnou s teplou vodou, a tak si s Ježkem dáváme sprchu. K večeři do sebe lámeme spoustu čajů a  Vegetable Momo, což jsou placky s jakýmisi zelenými listy. Chutná to skvěle, snad nejen proto, že máme hlad jako herci. Na pokoji s Petrem a Jirkou vaříme nejdříve polévku a poté pudink. Ten už Jirka nejí, protože ho nutíme, aby též něco napsal do deníku. Raději dělá, že spí. Noční obloha je skvělá i při pohledu jen z verandy. Velký vůz však vidět není. Píšu až do půlnoci, a pak spím a spím.

P.S. Celkem to bylo asi 1600 metrů nahoru a 700 metrů dolu.

Ruda

23.10. Pondělí

Buddhistická stupa ve vesnici Bhandar
Buddhistická stupa ve vesnici Bhandar

Jak už je dobrým zvykem, vstáváme s rozedněním (tj. kolem 6.00). Vaříme si snídani a odcházíme do jídelny na velkou konev čaje. Poté začínají obvyklé debaty kolem placení, především za čaj. Po čtvrthodině se dohodneme na přijatelné ceně a vyrážíme. Na poslední chvíli si prohlížíme modlitební zídky před vesnicí, které dle některých zdrojů právě v tomto místě znamenají přechod na šerpské území. Sestupujeme klikatou stezkou do vesnice Bhandar. Registrujeme jsme své permityCheck pointu, klasické dřevěné budce s úředníkem. Jdeme dále podle modlitebních zdí, kde se Ifče na kluzké cestě podaří uskutečnit svůj první pád, naštěstí bez vážnějších následků. V centru vesnice se vedle sebe tyčí bílé buddhistické stupy, kterým právě místní přemalovávají očička. Po sestupu z Bhandar pasu Jirka provádí speciální očistu přímo u vyvěračky pod stádem krav. V dálce sledujeme zasněžené štíty a průběhu dalšího klesání dolů potkáváme místní stařenu, která nese v jedné ruce jačí lejno. Podle Petra ho nesla v pravé ruce, protože levá ruka je pro tyto národy nečistá.

Místní nosič
Místní nosič

Po asi třech hodinách a 1200 metrech klesání, naprosto dehydratovaní docházíme k bezejmenné vesničce s mostem přes řeku. Rozděláváme sterilag (desinfekce vody) do kanystru, který má u sebe Jirka. Vydává se s Petrem dopředu a za chvíli nám mizí v dáli i s vodou. Za tento úprk je celou následující hodinu, kdy se za nimi ve vedru vlečeme, proklínáme. Když už to nemůžeme žízní vydržet, dáváme si v restauraci alespoň kolu za 30 rupií. Úplně vytuhlý se vláčíme několik dalších desítek minut, až nakonec dorážíme do vesnice Kenja. Zde se konečně všichni setkáváme, vaříme, pijeme, pereme a hlavně odpočíváme. Před námi je kopec, svící 2000 metrů převýšení. Částečně z něj a částečně z gulášové polévky se mi dělá špatně. Naštěstí s pomocí ostatních se zmátořuji. Šlapeme až do tmy a snažíme se dostat do vesnice Sété, kam bychom měli dnes podle průvodce dojít. Jelikož už je hodně špatně vidět a Sété nikde, snažíme se ubytovat v prvním baráku, co to jde - u jedné babky s malým domečkem. Po menším debatování zůstáváme u ní, v místnosti, která je v půlce rozdělena na obytnou část s postelemi a na část s kuchyní a ohništěm. Bohužel šerpská stavení nemají komín, a tak téměř všechen kouř zůstává v místnosti a štípe do očí a nosu. Objednáváme si čaj a Dhal Bhat (Nepálské národní jídlo tvořené hlavně rýží, dále pak zeleninou a brambory; vše se polévá hustou omáčkou), dostáváme mamutí porce s přídavkem. Radost z jídla kalí pouze šváb objevší se na stole. Zaleháváme brzo, ale domorodci ještě dlouho klepou nádobím.

Noc byla náročná, jelikož za hlavou v hliněné stěně neustále pobíhaly myši, Jirka chrápal, Petr sebou házel a mluvil ze spaní a Ifča hlasitě smrkala. Když ale začala mňoukat kočka, chrápající Jirka to nevydržel a zaprskal na ní. Kočka zůstala nad věcí, ale my spící jsme sebou trhli. Ráno jsme se probudili úplně spráskaní.

Ježek

Mě se u „báby“ spalo dobře. Petr

Mě tedy ne, na ty šváby v životě nezapomenu... Ifča

24.10. Úterý

V sedle Lamjur La, 3530 m (Ježek, Jirka, Ruda a Pavouk)
V sedle Lamjur La, 3530 m (Ježek, Jirka, Ruda a Pavouk)

Časně ráno nás budí bouchání nádobím a nezbývá nám nic jiného než vstát. Komentujeme naše noční strádání a objednáváme si konev čaje. Po snídani dochází opět k trapnému dohadování o její cenu. Ježek si nakonec vynucuje praktickou demonstraci, při které přesvědčí bábu, že konev má pouze 20 skleniček a ne 30, jak tvrdí ona. Platíme a supíme do kopce. Záhy zjišťujeme, že Sété bylo tak dvacet minut chůze. Ve vesnici potkáváme výpravu Němců a jejich nosiče, necháváme se jimi předejít a zastavujeme uprostřed kopce a vaříme si snídani. Před devátou hodinou (dopoledne) se začíná poněkud smrákat a přes soustavu třech brýlí můžeme pozorovat zatmění slunce. Podle astronomů prý bylo devadesáti pěti procentní. Po snídani se opět vydáváme na cestu a supíme nahoru do průsmyku Lamjura (3530m). Cesta se pomalu zakusuje do kopce a každou chvíli se nám zdá, že už tam budeme. Ale jde to pomalu, často odpočíváme (jak kdo - Pavouk) a navzájem se předháníme s nosiči německé výpravy, kteří funí jako my. Čím stoupáme výš, tím citelněji se ochlazuje a v dáli na nás vykukují zasněžené vrcholky Himálaje. Konečně jsme v sedle, dáváme si čaj a nudle s listy, nejčastější zeleninou zde v horách, obdivujeme tibetské dogy a posloucháme zpěv Nepálců, kteří slaví svůj svátek Tihar. Posilněni procházíme sedlem kolem vrcholové stupy a scházíme dolů lesem po cestě plné kamení do údolí. Míjíme jednotlivé domky, ze kterých se ozývá zpěv a bubínky. I děti mají zřejmě ze svátku užitek, protože neloudí a mají plné ručičky bombónů. Cesta vede traverzem nad údolím a kousek stoupá podél modlitebních zdí až na skalnatý ostroh, ze kterého konečně vidíme cíl dnešní poutě - vesnici Jumbesi. Scházíme tedy z kopce dolů do údolí, mijíme buddhistický klášter a hledáme si nocleh. Ve vesnici je spousta cizinců, čemuž odpovídají i ceny. Nakonec spíme v pěkném pokoji za 7 rupií pro jednoho. Večer si v restauraci dáváme do nosu - jako první momo se sýrem, popř. s vajíčkem a jako další Spring Rolls (rolku). Složení strávníku je skutku mezinárodní; jakmile naši sousedi z Bavorska zjistí, že jsme Češi, tak nás, posílení místní pálenkou Rakši, halasně česky zdraví (Ahój, knedlíky). Záhy zjišťuje, co vlastně je hlavním smyslem svátku Tihar. Tím je jediná věc, a to tahat z turistů peníze. Do místnosti totiž přicházejí skupinky místních, zpívají, kroutí se a žádají peníze. Neznalí poměrů dáváme první skupině 80 Rs, ale když přicházejí další a další rezignujeme na naši štědrost a jdeme spát.

Ifča

25.10. Středa

Ráno vstáváme opět v šest hodin. Na snídani si dáváme čapáty s kandovanou marmeládou, mimochodem velmi dobrou. Placka je ale příliš malá na to, aby nasytila naše žaludky. Rychle vybíháme 400 výškových metrů do místa nazývané Everst View (3100m). Jak název napovídá je odtud vidět (poprvé na naši cestě) Mount Everest (Sagarmatha nepálsky, Chomolungma tibetsky). A tak odsud zuřivě fotímea také si vaříme pořádnou snídani - Ježkáči brkaši (bramborovou kaši) a Rudláci poblifku.

Sedlo Tragsindho La a vstup do oblasti Solu Khumbu
Sedlo Tragsindho La a vstup do oblasti Solu Khumbu

Pomalu scházíme do dalšího údolí a kolem oběda jsme ve vesničce Ringmo, která má být vyhlášená svými jablečnými dezerty. Nemůžeme samozřejmě odolat a na zkoušku si dáváme jablečný pancake - palačinku sypanou jablky a cukrem. Podle mě to nic extra není, ale hlavní je, že se dá jíst. Máme před sebou další sedlo, naštěstí nepříliš vysoké. Zde se lehce občerstvujeme, pozorujeme hejna krkavců a procházíme zdobenou buddhistickou branou, která nás vítá v Solo Khumbu, v oblasti která je našim cílem a ve které bychom se měli až do konce treku pohybovat. Je pozdě odpoledne, zataženo a citelně se ochlazuje. Scházíme dolů a přicházíme do buddhistického kláštera Tragsindho. Ifča, Ježek a Ruda se nechávají za patřičný bakšiš provést jednou z budov, mně s Jirkou stačí pohled zvenčí. Máme alespoň možnost pozorovat mnichy, jak se navzájem stříhají na velmi krátkého ježka. Z kláštera se vydáváme jedinou cestou, která je v mlze vidět. Bohužel ne tou správnou, a tak poprvé v Nepálu zakufrujeme. Jdeme dolů po cestě, která se stále zužuje. Vycházíme z lesa a před námi se otevírá široké údolí; je vidět, že jsme se asi dostali na jeho špatnou stranu. Ifča a Jirka navrhují vrátit se ke klášteru, jsou ale přehlasováni. Po chvíli dohadování Ježek sundavá batoh a řítí se dolů po svahu prozkoumat terén. Po dvaceti minutách se vrací s tím, že zjistil, kudy bychom měli jít a že nám sehnal nocleh. Rádi přitakaváme. Asi po deseti minutách skákání z jednoho políčka na druhé se ocitáme v domě, patřící šerpské rodině. Ubyto­vávají nás přímo u nich v pokoji, jinou místnost kromě kuchyně tu totiž nemají. Až na silný kouř vanoucí od ohně je tu velice příjemně. Žijí zde staří rodiče se svými syny. Jeden z nich umí dobře anglicky, a tak máme skvělou příležitost si pokecat a hlavně se něco dozvědět ze života Nepálců. Když nám na závěr večera uvaří kotel Dhalbatu, jsme naprosto spokojeni a můžeme ulehnout na rákosové rohože, které nám přichystali uprostřed místnosti na podlaze. Jenom my, co máme vystouplé kyčle, ráno úpíme.

Petr Pavouk

Největším zážitkem pro mě je to, že musím jíst Dhal Bat pravou rukou. Levá je prý nečistá, podobně jako u Arabů. Inu, jak čí ...

Zatímco všichni spokojeně usínají, i když je dusí kouř unikající otevřeným oknem, můj spacáček si za přechodné bydliště vyhlédlo místní kotě. Sice se ho nejdříve snažím vyhodit, ale když se vrátí, kapituluji a nechávám se hřát. Kotěti jsou maximálně dva měsíce. Má nádhernou stříbřitou srst, ostatně jako většina zdejších koček. (Prý zde ale žijí i černé kočky.) Většinu noci tedy strávím tím, že si dávám pozor, abych ho nezalehl při obracení na druhý bok, neb patřím k „vystouplým kyčlím“, nebo aby nás nenakopl vedle spící Petr.

Ruda

Ano, právě tady se naše výprava začala dělit na kyčláky a ty ostatní. Ifča

26.10. Čtvrtek

Vstáváme trochu rozpačitě opět kolem šesté, neboť si nejsme jisti, zda domácí už chtějí vstávat nebo ještě spát. Několik poznámek ke stavení ve kterém jsme spali:

Domek stojí ve stráni, a tak kuchyň je v přízemí, zatímco vedlejší pokoj je nad prostorou, která je zvenku otevřená. Podlaha je prkenná a je skrz ní škvírami vidět dolů. Na stropních trámech je zavěšena kukuřice. Jednu stěnu zabírají police s nádobím, skrývající nejrůznější pochutiny a jiné předměty. Všechny postele jsou rozestavěny postele kolem místnosti, takže uprostřed je prostor o velikosti slušného tanečního parketu. V kuchyni se vaří na ohništi zakryté roštem z ocelových prutů.

Nakonec jsme odvedeni na cestu, která nás dovádí vede až do vísky Nuntala. Je to zatím nejhezčí cestička, kroutící se po úbočí nad řekou, liduprázdná, žádná dálnice pro Helmuty. V Nuntale si dáváme snídani - pánové rice poridge (rýžový poridž), Ifča rýžový pudink. Potom klesáme až k řece Dudh Kosi. Pod řetězovým mostem se s Petrem a Jirkou koupeme a vaříme, zatímco Ifča s Ježkem stoupají napřed do další vesnice (Jubingu), kde si dávají oběd. Odtud posléze jdeme společně táhlým stoupáním až do vesnice Bupsa. U řeky jsme byli asi 1600 metrů, nyní asi 2300 metrů. Kromě večeře v jídelně si dáváme ještě jakousi sladkou mastnou kaši, co uvařil Petr. Na dvojité matraci se mi spinká moc pěkně.

Ruda

Během večeře se do naší společnosti vtírá buddhistický mnich - somrák. Působí na mě podezřele a nedal bych mu nic, protože má drzé a sebejisté vystupování. Nakonec mu dáváme 50 rupií, ani nepoděkuje a jde somrovat o dům dál. Ježek

Cestou z Kharikoly do Bupse vidíme na písčitém svahu prvního nepálského hada. Je skoro celý červený, ale studovat, jestli je jedovatý, se nám nechce. Ifča

Ruční výroba prken z trámů
Ruční výroba prken z trámů

27.10. Pátek

Ráno po probuzení si dáváme čaj a čapáty s džemem. Porce není na talíři skoro vidět, a tak kluci ještě vaří a já se snažím nemyslet na hlad. Hned z vesnice začínáme stoupat do 700 metrového sedílka. Naštěstí pro nás Helmuti vyrazili později. Asi za jeden a půl hodiny se doplazujeme do sedla Khari - La (3091m). V dálce jsou vidět zasněžené špičaté štíty se sněhem, občas zahlídneme vrtulník, letící do  Lukly či zpět. Chvíli pozorujeme telátko, které nám „hlídá“ batožiny, a naklesáváme po kamenité, stupňovité a slizké stezce až do vísky Puijan. Je sice jen 10.30, ale hlad máme už na vysoké úrovni. Dáváme si výborný Dhal Bat s přídavkem za 40 rupií. Následující dvě hodiny padáme dolů kamenitou cestou o 400 metrů výšky do cca 2400 metrů. Zde se lehce občerstvujeme na výstup do Lukly. Cestou nad námi několikrát zakrouží vrtulník, takže se letiště v Lukle zdá být velice blízko. Ale až asi čtvrtý viditelný hřeben je ten pravý, takže nás Lukla hostí až lehce před setměním. Zde jsme odchyceni místním agentem, který prodává letenky na vrtulník do Káthmándú. Chceme odtud sice letět asi až za čtrnáct dní, ale letenku je dobré vlastnit dopředu. Když si je od něj kupujeme, tak nám nezbývá než věřit, že jsou pravé. Asi až v šesté lodžii nacházíme přijatelné ubytování (10 rupek za osobu) a poroučíme si večeři. Příprava trvá na náš vkus příliš dlouho. V kuchyni, do které je vidět oknem, se dle Petra láduje našim jídlem jakási baba tlustá jak prasnice. Ruda a Jirka čekají na jačí steak, takže jsme všichni žádostivý, jak bude vypadat a jaké střevní cizopasníky si nachytají do svých útrob. Nakonec steak vypadá vcelku obstojně a to i podle chuti.

Ježek

Cestou po slizké kamenité cestě jsme potkali Nepálce, který posílal Ježkovi pusinky a smál se. Ježek prohlásil, že pokud je to nosič a vynese mu batoh, tak by si klidně dal říci.

Ifča

Přestože většina jídel, které si zde dáváme jsou dobré až výborné, někdy se člověk napálí. Například ve čtvrtek si k snídani Ifča objednala rýžový pudink. To, že si z něj uzobla dvě lžíce a poté se zatvářila, jako kdyby ji někdo mučil, mluví za vše. Jen velký hlad donutil Ježka, aby tuto hmotu skládající se z rejže plovoucí ve vodě dojedl. Taky jsem měl možnost ho ochutnat a musím uznat, že Ifčin výraz odpovídal skutečnosti.

Petr

28.10. Sobota

Kámen s motlitbami
Kámen s motlitbami

Časně ráno na státní svátek (u nás v Čechách) mě probouzí štěkot psa. Je ještě tma a mám chuť ho jít zastřelit. Znovu usínám, ale po chvíli mě budí hukot vařiče, který obsluhuje hladový Petr. Opět se ponořuji do spánku a definitivně mě budí až škrábání lžic o prázdný ešus. Donutím se vstávat; vedle mě Ježek právě skučí, že má v posteli blechy.Utěšujeme ho tím, že je má všude. Odcházíme bez snídaně. Je časné ráno 7.00 a venku je docela kosa. Scházíme po kamenité cestě do Charikarky a odtud pak pokračujeme až do Choplungu, kde si dáváme snídani. Objednáváme si toust se sýrem a zklamaně hledíme na rozpláclý připálený chleba s troškou sýra. Po „snídani“ vyrážíme dále po cestě, která se vine úbočím nad řekou Dudh Kosi. Procházíme vesnicemi GhatPhakding, několikrát přecházíme řeku po vysutých mostech, které se komíhají v rytmu naší chůze. Na jednom mostě se uprostřed setkává Ježek se stádem oslíků, kteří ho nehodlají pustit dál. Po dlouhých minutách čekání Ježek rezignuje a vrací se zpět na břeh a může přejít až poté, co projde celé stádo.

Cesta začíná strmě stoupat borovicovým lesem, potkáváme karavany jaků, Němců a Frantíků. Ve vesnici Benkar si dáváme k obědu Dhal Bath (tentokrát bez přídavků), a na dojedení sušenky. Naše další cesta vede přes vesnici Monjo do Jorsaly. Těsně před touto vesnicí se dostáváme na ůzemí národního parku Sagarmatha, a neochot­nému úředníkovi musíme za vstup zaplatit 650 rupek na osobu, za což dostáváme růžové papírky, na kterých je napsáno, co vše se v parku nesmí. Následuje další úžasný most přes Dudh Kosi, přes který se místní dostávají poklusem a přes který se mi opatrně plížíme. Jorsala, kam jsem dle průvodce měli dnes dojít, je děsná díra: několik dřevěných chatrčí ve kterých spí místní zároveň z kozamajakama. Rozhodujeme se jít dál. Je 15.15 a dozvídáme se, že do Namche Bazaru jsou to ještě tři hodiny chůze. Cesta začíná strmě stoupat až k mostu, který je ze všech předchozích zavěšen nejvýše nad řekou. Nějací Frantíci nám říkají, že je to asi tak dvě a půl hodiny chůze. Protože se začíná šeřit, nasazujeme do kopce děsné tempo. Dle Petra nám lezou oči z důlků. Asi po hodině ostré chůze potkáváme jakéhosi Šerpu, který nám prozrazuje, že už to máme jen asi 15 minut. Nevěříme mu, ale vzápětí se za zatáčkou objevují ve stráni první domky.

Namche Bazar je skutečné městečko přilepené na stráni. Vcházíme do něj malovanou bránou, míjíme stupu s praporkama, modlitební mlýnky poháněné vodou a vyhlížíme Petra s Jirkou, kteří šli před náma. Nemůžeme pořád uvěřit, že jsme ten kopec vyšli za hodinu a půl. Procházíme městečkem, nahlížíme do krámků, ale kluci pořád nikde. Protože se začíná stmívat, hledáme nějaký vhodný nockeh. Nakonec bereme pokoj s pěti postelemi za 100 Rs. Ruda s Ježkem se rozbíhají po temném městě a hledají Petra s Jirkou. Nakonec se všichni potkáváme a můžeme konečně jít na večeři. Brambory se zeleninou jsou skvělé, ale Petr má pořád hlad. A tak po večeři uvaří ještě soju s rýží a olejem, a při pojídání mi mlaská do ucha.

Ifča

Úředník u vstupu do parku byl opravdu strašný. Jelikož byl hodně daleko od Káthmándú a žádný jiný ouřada nebyl na blízku, tvářil se jako nejdůležitější na světě. Dělal z nás úplné blbce, chtěl vědět naprosté hovadiny, resp. věci, které jsme už desekrát hlásili a psali. Vše si zapisoval do tlusté knihy. Vrchol všecho byl, když komolil naše jména. Nejhůře dopadl Ježek, kterého přejmenoval na JAN REPUBLIC. Nad jeho kukaní se kromě fůry jiných skvěla i samolepka rádia Evro­py 2. Zkušení maročtí matadoři (I+J+R) tvrdili, že tam to bylo s byrokracií ještě horší, ale nemohu srovnávat, neboť jsem tam nebyl.

Pavouk

29.10. Neděle

Na prašné cestě, jak a vpravo hora Ama Dablami
Na prašné cestě, jak a vpravo hora Ama Dablami

Ráno se probouzíme až v 7 hodin. Ifča a Ruda si stěžují, že jim není moc dobře, no uvidíme. Pancake k snídani moc nezasytí, a tak se hladoví procházíme po Namche Bazaru. Nacházíme místní poštu, která ale vypadá jako dost ubohá barabizna. Jirka nás upozorňuje na schránku zavěšenou na zdi, která vypadá jako velká rezavá plechovka. Sem bych žádný pohled nevhodil. Ifča si kupuje rukavice a kulicha, asi konečně usoudila. že nahoře bude doopravdy zima. Hlavní je, že je Rudovi i jí je už lépe a kolem desáté můžeme startovat - směrem do dalšího kopce. Míjíme vojenský prostor, umístěný nad městečkem na kopci, a dále jdeme zhruba po vrstevnici. Cesta je příšerně prašná, za každým z nás se tvoří oblaka šedohnědé hmoty. Chtěl bych alespoň na chvíli být některým z Němců, kteří mají přes obličej nataženou roušku. A to nás ještě míjí karavany naložených jaků, kteří práší ještě mnohem více. Na úzké cestě nezbývá často nic jiného, než nalehnout na skálu a počkat, až přejdou. Ještě že trápení vyrovnávají pěkné rozhledy na okolní kopce a údolí. Vrcholky kopců nad 5000 metrů jsou zasněženy a spolu s menšími dohromady vytváří nádhernou scenérii. Podle mě nejkrásnější pohled poskytuje za kopcem se objevši fotogenická hora Ama Dablam (6856 m), kterou bychom měli obejít skoro ze všech stran. Oběd si dáváme v malé vesničce Thashingo, a pak sestupujeme opět k řece Dudh Kosi. Přecházíme malý vysutý most a dostáváme se do údolí Imja Khala. Jelikož oběd nebyl příliš vydatný, brzy zastavujeme a vaříme si vlastní nášup. Asi o půl třetí vycházíme do závěrečného kopce ke klášteru Thyangboche. Tento klášter asi před pěti lety vyhořel, ale nyní už na jeho místě stojí nový, postavený za vydatné (nejen finanční) pomoci Edmunda Hillaryho, prvního pokořitele Mount Everestu. Po menším pátrání nacházíme za klášterem volnou lodžii, ve které se ubytováváme. Od kláštera je kromě hezkého pohledu zpátky vidět i Everest a Lhotse, v tuto denní dobu již bohužel zahaleny v mracích. Jediný kopec, který se dá fotit, je Ama Dablam. Večer máme fůru volného času, a tak ve společné noclehárně, která slouží zároveň i jako jídelna, jíme a jíme. A také se dáváme do řeči se třemi Slovinci, kteří se vrací zeshora, a dávají nám typy, co bychom kde měli navštívit. Na to, že jsme ve výšce 3850 metrů, se mi usíná celkem dobře.

V noci se, tak je to tu pravidlem, opět vyjasňuje, a tak můžu při cestě na kadibudku pozorovat tisíce hvězdiček. Žádný světelný zdroj není nablízku, ani smog tu nehrozí, tudíž astronom by si zgustl. Nejvíce mě ale upoutávají osvícené štíty okolních hor, které jsou snad krásnější než ve dne.

Pavouk

Ještě než se setmí, tak s Ježkem vybíháme na blízký pahorek ověšený modlitebními praporky. Bez báglů je to přijemná procházka, která ještě víc podpoří chuť k jídlu.

Ruda

30.10. Pondělí

Noclehárna je společná, každý vstává jinak a mně se do toho bordelu nechce. A když jsem Petrem vyzván, abych šel ostatním příkladem ve stávání, s vědomím krátkosti dnešního pochodu, se jen obracím na pravý bok. Nakonec si dáváme čaj a někdy kolem deváté hodiny vyrážíme. Po pár krocích je Ifča s Ježkem uchvácena troubením mnichů z kláštera, a jdou je tedy zkontrolovat, jestli se modlí správně. Když se po nějaké době vrací, jdu se tam podívat také. Leč je tam strašná tma a tupé předříkávání nesrozumitelných textů mi nic neříká. Jsem proto už po pěti minutách zpátky na sluníčku. A konečně můžeme vyrazit. Neustále klesáme. V jednom vlhčím místě mi ujíždějí nohy a padám na bágl a ruce, z čehož mají ostatní včetně protijdoucích šerpů náramnou radost. V první vesnici si dáváme snídani a klesáme dál. Potom překračujeme řeku a kupodivu stoupáme. Plížíme se asi do 3800 metrů, kde v jedné vesnici Petr s Jirkou vybírají slunný plácek pro uvaření oběda. Oběd je sice dobrý, ale když se pokouším vstát, raději jdu rychle zpět na zem, neboť se mi motá palice, jak po lahvi vodky. Ostatní jsou na tom podobně, a tak ještě chvíli odpočíváme. Cestou míjíme ves Pangboche, kde prý v klášteře mají zbytky Yettiho. Protože tento objekt není vidět a měl by být až někde v kopci, nevyvíjíme žádnou snahu ho najít. Dále stoupáme až do 4200 metrů, kde je ves Pheriche, náš dnešní cíl. Je tu plno, takže na výběr pro nocleh moc možností nemáme. Po ubytování, ještě za světla (kolem 1600) vyrážíme na aklimatizační vycházku na blízké hřebínky, které mají asi 4500 metrů. Z posledního je vidět Dingboche. Je to celkem velká vesnice na to, že leží ve výšce 4300 metrů. Obracíme se a se soumrakem jsme opět v Pheriche. Ifče a Ježkovi není nejlépe a my ostatní se rozhodujeme výškovou nemoc zajíst.

Ruda

Ve stoupání do Pheriche potkáváme jednoho Američana. Podle Rudovy čepice s nápisem Vysoké Tatry poznává, že jsme Češi a hlásí se k nám. Dělal prý u nás dva roky misionáře a mluví částečně česky. Ptá se nás odkud jsme. Na města Praha nebo Plzeň se tváří kamenně a zabírá až na Pardubice, do kterých prý jezdil hrát basket a které jsou moc pěkné. S jeho názorem mi nezbývá než souhlasit.

Pavouk

31.10. Úterý

Jižní stěna hor Lhotse (8 516 m) a Lhotse Šar (8 383 m)
Jižní stěna hor Lhotse (8 516 m)a Lhotse Šar (8 383 m)

Ráno vstáváme později než je obvyklé a po snídani tvořené poričem s džemem můžeme zlehounka kolem půl desáté vyrazit na výlet. Poprvé se vydáváme jen tak bez batohů, lehcí jak ptáci. Tím pádem připomínáme bandu Helmutů na odpolední procházce. My se ale jdeme protáhnout především kvůli aklimatizaci na výšku: ideální je něco vystoupat nahoru a ten den se vrátit do stejného místa.

Nejprve překonáváme hřebínek nad Pheriche a po jeho druhé straně scházíme do údolí, do místa, kde se zrovna splašily jaci. Drobní Nepálci běhají za svými 300 kilogramovými drobečky, halekají na ně a házejí po nich kameny. Jaci zmateně pobíhají nahoru a dolů, bučí jako krávy a zvoní na zvonce. Konečně se Nepálcům daří dostat zvířata na cestu a mi můžeme pokračovat dále. Procházíme celkem nezajímavou vesnicí Dingboche a mírně stoupáme širokým údolím podél řeky Imja Khaly. Cesta je pohodlná a my se v klidu můžeme kochat úžasným výhledem na stěnu LhotseNuptse. I když nemáme batohy, tak nadmořská výška je znát, protože do každého kopečku funím jako jak. Asi po dvou hodinách docházíme k osamělé lodžii, kterou vlastní „bába - uzenářka“. Polední odpočinek na slunci s čajem korunujeme vařenými bramborami na loupačku. Sůl nám bába nabírá stejnou rukou, kterou předtím přikládala jačí lejna na oheň. Po obídku pokračujeme dál údolím až do vesnice Chukung, čímž se dostáváme asi do 4700 metrů. Pokračujeme po cestě nad vesnicí na takový nenápadný hřebínek. Brzy ale zjišťujeme, že hřebínek je ve skutečnosti spousta ledovcových valů, ze kterých je postupně vidět jen na další náspy. Vylézáme až do výšky 4900 metrů, fotíme se na památku a jelikož je již po patnácté hodině pospícháme zpátky. Tma v údolí padá ale rychle a tudíž do Pheriche přicházíme už za tmy. Po soumraku se cesta hledá špatně: já například prchám přes tři ohrady před hlídacím jakem, který na mě bučí a vystrkuje rohy.

Naši lodžii v době naši nepřítomnosti obsadila banda hlučných Italů, kteří si v jídelně nechutně debužírují. Dáváme si tradiční Dhal Bat s čočkou a horké kakao. Opět mě bolí hlava, těžko říci zda z větru nebo z výšky. Plni očekávání rána a další cesty jdeme spát jako skoro vždy se slepicemi kolem osmé hodiny. V noci je kosa a jsou opět vidět hvězdičky.

Ifča

Výlet údolím Imja tse je tím nejhezčím, co nás zatím potkalo. Údolí je malebné, sevřené z obou stran vysokými štíty. Jak jím procházíme, tak se stále přibližujeme k LhotseLhotse Shar. Jenom je škoda, že kvůli světlu nestačíme dojít až k jezeru, které je asi v 5000 metrech.

Ruda

1.11. Středa

Hned ráno zjišťujeme, že Ježkovi není právě „hej“, a tak se po menším dohadování rozhodujeme sestoupit o pár set výškových metrů níže. Výšková nemoc totiž nemusí být žádná prča. Petr odebírá Ježkovi nejtěžší část báglu - jídlo a všichni společně vyrážíme zpět po cestě, po které jsme přišli předevčírem. Jdeme lehounkým odpočinkovým tempem. V první vesnici nás dohánějí slovenští manželé, kteří se hlásí k Ifče, protože poznávají její batoh slovenské výroby. Sdělujeme si zatímní dojmy (oni byli na Gokyu a tudy se vrací), já jim prodávám film, protože jejich poslední se přetrhl v údolí Imjatse a domlouváme se na výměně fotografií. Sestupujeme do Pangboche, kde se Ifča s Ježkem rozhodují zůstat v první lodžii. Do kláštera s Yettym se nám opět nechce. Ježek si jde lehnout a ve stejný okamžik berou z ničeho nic Jirku záda. Když se na něho člověk dívá, je to docela komické, ale v téhle výšce a vzdálenosti od civilizace to sranda není. A tak uléhá i on. Já a Ifča si dáváme teplou sprchu, po které opět začínám cítit, že mám na hlavě vlasy. Celé odpoledne hrajeme kostky a karty, večeříme a jdeme spát s tím, že Ježkovi je čím dál hůř. V tu chvíli si říkám, že jsme měli seběhnout ještě níž, jak jsem původně navrhoval. Noc je pro Ježka obzvláště zlá, navíc ve vedlejší místnosti řve dítě a na něj jeho matka.

Ruda

2.11. Čtvrtek

Ježek v noci vůbec nespal, má zimnici a počítá andělíčky. Naštěstí ve vedlejší lodžii táboří francouzská výprava, a tak jdeme s Ifčou pro doktora. Je to doktorka a píchá Ježkovi injekci aspirinu rozpuštěného v alkoholu. Ježek musí hodinu zůstat ležet a teprve poté můžeme vyrazit - samozřejmě dolů. Naštěstí Jirkova záda jsou už v pohodě a Ježek zvládá jít sám; stačí , když si rozdělíme obsah jeho batohu. Cesta nám vcelku odsejpá a v 16.00 jsme v Namche Bazaru ve známe lodžii i pokojíku. Ježek si jde hned lehnout, naštěstí je mu viditelně lépe. My ostatní zase hrajeme karty a kostky.

Ruda

Večer zjišťujeme, že v naší lodžii dělají strašně dobré momo - zeleninu zabalenou v bramborovém těstě do tvaru taštičky a poté osmažené. Petr

...což ale pro Petra není žádné jídlo, a tak škemrá o pudink s olejem. Ifča

Namče Bazar (3440 m), jedno z center Khumbu
Namče Bazar (3440 m), jedno z center Khumbu

3.11. Pátek

Po probuzení můžeme s potěšením konstatovat, že Ježkovy je viditelně lépe a můžeme tedy všichni společně vyrazit na lehkou procházku bez batohů. Jako první nacházíme místní poštu, překvapivě na jiném místě než před týdnem. Opět je to barabizna, v předsíni je něco jako chlív s pilinami a lejny, v patře je místnost zařízená jako kuchyň, dokola obložená nádobím a hrnci. Uprostřed ní sedí úředník s razítkem. Jenom se ho ze zdvořilosti zeptám na otvírací dobu a rychle odsud.

Úzkou pěšinou stoupáme nahoru, ven z městečka. Docházíme na místní letiště - Syanboche. V podstatě je to jen pár baráků a šikmá travnatá přistávací dráha. Řady nosičů a jaků postupně snáší náklad z letištní plochy dolů do Namche. Doptáním v jednom baráku zjišťuji, že by se odsud dalo letět helikoptérou až do Káthmándú, ale za dost vysokou cenu 120 dolarů. Chvíli čekáme, jestli zrovna nepoletí něco, co by se dalo fotit, ale nemáme štěstí. Stoupáme dále až do malého sedílka. Jako napotvoru v tu chvíli přilétá na letiště vrtulník, ale mezi stromy a keři je vidět dost špatně. S Rudou vybíhám na blízký vrcholek, ze kterého toho také není moc ke spatření. Raději klesáme dolů do vesnice jménem Khumjung. Zde před školou, kterou tu jako první v celém Solo Khumbu nechal postavit Edmund Hillary (první pokořitel Mount Everestu), čekáme na ostatní, které jsme záhadně předešli. Na škole je nápis Secondary School, ale spíše to vypadá, že se tu učí prvňáčci. Po chvíli kamarádi přichází a společně můžeme jít dále. Chceme si někde dát čaj, jelikož jenám vcelku zima. Několik lodžií se Ifče nelíbí až zakotvujeme v jedné, obzvláště „vypečené“. Zrovna když totiž vcházíme do jídelny, tak paní domu před námi přikrývá hromadu dosti starého kozího masa utěrkou. Všichni si raději dáváme jen čaj. Z vesnice je kýčovitý výhled na Amu Dablam. Rozhodujeme se vrátit, abychom si ještě stačili prohlédnout Namche. Ježek opět kašle, a jde si tudíž hned lehnout. My ostatní si prohlížíme zboží, které je nabízeno na ulici. Všude mají to samé - podle mě jde většinou o cetky k ničemu. Možná bych si něco vybral mezi oblečením. Namche Bazar je sice největší osada v Solo Khumbu, ale mě se moc nelíbí - je to jen lákadlo pro turisty. Každou chvíli musím uskakovat před splašeným jakem nebo alespoň jeho trusem na zemi. Snad jen sobotní trh, který se právě chystá, může být zajímavý.

Rychle se ochlazuje, a proto se rádi uchylujeme do restaurace v naší lodžii. Hrajeme kostky a karty (Ifča prohrává, a utápí se ve výkalech) a jíme a jíme. Večeři zakončujeme momem, o kterém již víme, jak je dobré. Radost nám kalí jen Ježek, který stále nevypadá moc zdravě. Jdeme spát s tím, že zítra bychom se měli definitivně rozhodnout, co budeme dělat.

Petr

V jednu chvíli si obzvláště pochvaluji, že mě příroda obdařila slušným postřehem, neboť se jen tak tak, toreadořím pohybem kyčlí, vyhýbám splašené krávě, kterou honí Nepálec a která již podruhé vbíhá mezi okounějící turisty u stánků. Roh v ledvinách by nebyl právě příjemný.

Ruda

4.11. Sobota

Dnešní snídaně se poněkud protahuje. Ruda, Jirka a já jsme se již včera večer předběžně dohodli, že vyrazíme na Gokyo, což je hojně navštěvovaný kopec vzdálený asi 3 až 4 dny chůze. Ježek bohužel stále kašle a ví, že by mu pobyt ve větší zimě moc neprospěl a že se ještě musí aklimatizovat po výškové nemoci. Různé návrhy, co by se dalo dělat, předkládá především Ifča. Některé z nich by ani papír nesnesl, tak jsou nesmyslné a absurdní. My ostatní mlčíme. Jen Ježek občas tiše prohodí, že ještě dnes není schopen pohybu směrem do větší nadmořské výšky. Nakonec se Ifča rozhodne, že zůstane při Ježkovi a že podle toho, jak mu bude, něco podniknou dál. My ostatní bereme bágly a vyrážíme. A tak z „Rychlých šípů“ zbyli „Bratři v triku“ (z pěti na tři). Slibujeme si, že se možná setkáme devátého v Lukle na letišti.

Mount Everest (vlevo) a Lhotse (8 516 m, vpravo)
Mount Everest (vlevo) a Lhotse (8 516 m, vpravo)

Ze začátku jdeme stejnou cestou, jako už jsme šli na Pheriche. Ale asi po hodině místo toho, abychom odbočili dolů, začínáme stoupat, a to hned pěkně zostra, až do sedla Mon La (3972m). Tato vesnice spolu s protějším Thyangboche na mě působí jako dvě strážní věže celého údolí. Ze sedla pro změnu padáme dolů, až téměř k řece Dudh Kosi, která vytéká z ledovců pod Gokyem. Vaříme si oběd z vlastních zásob - vynikající gulášovou polívčičku od Vitany a špek se sýrem. Kolem jedné vyrážíme dál. Jdeme rododendronovým lesem mezi skalami; chvílemi si připadám jako u nás v Adršpašských skalách. V noci tu musí být pěkná klendra, protože míjíme několik napůl zamrzlých vodopádů. Přicházíme do vesnice Dole. Ačkoliv název napovídá něco jiného, jsme ve výšce 4000 metrů. My ale míříme výše. Náš původně podle mapy naplánovaný dnešní cíl tvoří několik pobořených baráčků z kamene, a tak musíme jít dál až do vesnice Lhabarma, která leží ve výšce 4430 metrů. Je tu jen jediná lodžie, a tudíž není co řešit. Přestože jsou teprve čtyři hodiny, máme toho dost. Nejhůř vypadá Ruda, který se sem doplazuje z posledních sil. Za nocleh po nás chtějí 30 rupií za každého; za to nám topí ale i v ložnici. Můžeme tudíž v klidu sedět u kamen a jen tak klábosit, dnes hlavně o autech a motorkách. Dáváme si obligátní Dhal Bat. Klučina nám přináší stůl s jídlem až ke kamnům, a tak večeříme pěkně v teple. Po závěrečném karamelovém pudinku rychle usínáme.

Petr

Výstup z Namche (3400m) až do 4400 metrů není opravdu procházka růžovým sadem. Zvláště když se jde 200 metrů nahoru a 100 metrů dolů. A když si ještě před posledním stoupáním vymýšlím nábližku, která mě zavádí kamsi dolů a já se pak musím škrábat do kopce přímo po spádnici, mám toho opravdu dost. A jsem rád, když mi kousek před lodžií přichází naproti Jirka a bere mi bágl. Jsem natolik unavený, že si nechávám na vršku batohu volně položený foťák, který samozřejmě padá na zem, jakmile se pokouším batoh odnést dovnitř baráku. Viditelně se mu nic nestalo, ale ... . Doufám, že Ifča s Ježkem mají rozum a jdou dolů.

Ruda

Ruda

My s Ježkem zatím pomalu snídáme a balíme věci, a pak se jdeme projít po Namche. Zdá se, že na sluníčku a venku je Ježkovi lépe. Kolem 11 hodiny se rozhodujeme vyrazit směrem na Gokyo. Jdeme velmi pomalu, často odpočíváme, aby se Ježek nerozkašlal. Ale sluníčko a teplo mu dělá dobře, a když vidí kolem sebe ty uchvacující výhledy na velehorské velikány, dává mu to zapomenout na svoje potíže. Přecházíme sedlo Mon-La (3.972m), v kterém si dáváme v neuvěřitelném stavení z kamení a trusu čaj do otlučeného plecháčku. Sestupujeme hluboko do údolí až k naší staré známé řece Dudh Kosi, do vesnice Phortse Tenga, jejíž nadmořská výška se blíží Namche Bazaru. Večeříme v jediné místnosti domu, která slouží zároveň jako jídelna, kuchyň i ložnice. Zjišťujeme, že se nám ve dvojici daří daleko lépe navazovat kontakty, jak s místními, tak s ostatními trekaři, a tak trávíme večer ve společnosti družných Dánů, které uzemňuji prohlášením, že jsme z Evropy a oni zase nás tím, že letěli s Aeroflotem, a že to bylo super. Noc je plná hvězd, venku mrzne a šplouchá naše Mléčná řeka.

Ifča

5.11. Neděle

Pomník zemřevším na výškovou nemoc
Pomník zemřevším na výškovou nemoc

Z Lhabarmy vyrážíme se sluníčkem v zádech s vidinou necelých 400 metrů převýšení do vesnice Gokya. Cesta je poměrně snadná, dlouho se přibližně drží vrstevnice ve výšce kolem 4400 metrů. Jen do údolních vesniček krátce klesáme, a potom opět s námahou stoupáme do stejné výšky, jakou jsme měli předtím. Kolem poledního potkáváme naše známe Čechy, se kterými se potkáváme již od Jiri, a vyměňujeme si zkušenosti. Například se dozvídáme, která lodžie v Gokyu je slušná, jaké je nahoře počasí, a jak to ještě máme daleko. A pak už nás čeká stoupání těch asi 400 metrů k jezírkům pod Gokyem. Cesta je nádherná, jezera jsou něco úplně jiného, než jsme viděli doposud. Před Gokyem jsou tři a postupně se zvětšují. Voda je krásně čistá a září modrozeleně. Okolo jedné hodiny máme Gokyo na dohled. Docela cítím únavu, výška přes 4700m je znát. Vesnice je plná turistů, všechny lodžie jsou jimi obsazeny. Nakonec se nám daří získat tři volné postele v dražší (30 rupií za jednoho), ale velmi slušné lodžii. Po ubytování vyrážíme na procházku. Nejdříve stoupáme na sousedící ledovcový val, ke kterému je vesnička přilepena, a já poprvé v životě vidím ledovec. Je to krásné, ale jde z něj zima a z jeho puklin strach. Po hřebínku pomalu pokračujeme dál směrem k dalšímu jezeru dokud nás ostrý studený vítr nezažene na cestu do údolí. Tímto kráčíme až nad zmiňované jezero. Jen si ho letmo prohlížíme a pak rychle utíkáme před zimou zpátky do lodžie. Zde zjišťujeme, že Jirkův batoh byl v době naší nepřítomnosti přemístěn na jinou postel, což se nám moc nelíbí. Bohužel to prý rozhodl sám majitel lodžie, a tak proti tomu není odvolání. Hlavní je, že mu zůstali všechny věci. Dáváme si dvojitou večeři, hrajeme karty a kostky a jdeme spát. Ve výšce přes 4700 metrů jsem nikdy nespal a určitě dlouho spát nebudu.

Ruda

Už jsem se bál, že za celý pobyt v Nepálu nebudeme spát u jezera. Naštěstí zde v Gokyu se nám to poštěstilo. Jezero je poměrně velké, modrozelené, napájené vodou vytékající zpoza ledovcového valu. Navečer se v něm zrcadlí protější vrcholky a ráno je u něho nádherný východ slunce, které si musí prorážet cestu přes páru, kterou je jezero zahaleno.

Petr

Ráno, ač jsme vstávali poslední, vycházíme jako první. Cesta strmě stoupá rododendronovým lesem přes skály a potoky. Zima se blíží, všechny potoky a vodopády mají ledový příkrov. Ve vesnici Dole (4.040m) potkáváme poprvé tři mladé Angličany, s kterými pak trávíme další večery a potkáváme se na stezkách. Cesta stále stoupá a batoh s přibývající nadmořskou výškou těžkne. Ve vesnici Lapharma, skládající se z jednoho domu, se dovídáme, že tu spali naši kamarádi. Ano, Petra si zapamatuje každý. Navečer kotvíme ve vesničce Machherma (4.410m) sevřené vysokými štíty a ledovci, v téměř domácké lodžii, kde se topí jačím trusem, a tak tu je opravdu teplo. Sluníčko se totiž kolem 16 hodiny schová za hory a rázem začne mrznout. K jídlu jsou akorát brambory se zeleninou, ale jak říká Ježek, hlavně že toho je hmota.

Ifča

6.11. Pondělí

Na Gokyu Peaku: Pavouk, Jirka, Ruda
Na Gokyu Peaku: Pavouk, Jirka, Ruda

Pondělí je sice „útes v mlze a černá jáma v temnotách“, ale nás čeká namáhavý výstup. Našim cílem je vydrápat se na kopec na jezerem - Gokyo Peak, mající rovných 5360 metrů. Jelikož si nikdo z nás nestěžuje na žádně bolesti a problémy, můžeme po typické poričové snídani v půl osmé vyrazit. 610 metrů převýšení jenom do holého kopce vypadá jako lehká procházka. Ale v téhle výšce už jaksi neplatí naše „pozemská“ měřítka, podle kterých se dá řídit na Šumavě či v Tatrách. Člověk se pokusí rozběhnout a po deseti metrech už nestačí s dechem. Hned po snídani jsem se pokusil vyklusat 30 metrů na ledovcový val nad vesnicí, abych se podíval, jak vychází slunce na ledovcem, a měl jsem toho plné brejle.

A tak raději všichni tři bez báglů, které pro tentokrát zůstali v lodžii, jen se sladkostmi na posilnění v kapse pomalu stoupáme vzhůru. Každou chvíli zastavujeme a nadechujeme se. I tímto pomalým tempem předcházíme fůru skupinek, které jsou na tom viditelně hůře. Dvakrát si dáváme větší pauzu, při které do sebe ládujeme čokoládu, která umí dodat energii. Asi sto metrů pod vrcholem se mi chce strašně na záchod, a tak na vrcholek kráčím o hodně lehčí. V půl desáté jsme všichni na vrcholu. Námaha stála za to. Až na hlasitou skupinu Němců je tu báječně - rozhledy na všechny strany na okolní zasněžené štíty, ledovcová jezírka, velký ledovec Ngozumba, pod kterým jsme v podstatě spali. Hlavně jsou ale vidět všechny čtyři osmitisícovky, které se nachází v této oblasti - nejbližší Čo Oju (8153m), nejvyšší Mount Everest (8848m), jeho soused Lhotse (8501m) a v dáli Makalu (8475m). Mezi nimi vykukují další sedmitisícovky, no prostě paráda. Naše foťáky dostávají pěkně do těla. Asi po hodině kochání se vracíme zpátky do vesnice. Dolů se jde mnohem lépe, stačí se jen klouzat po šutrech a hlíně.

V naší lodžii si bereme bágly a hned u jezera si děláme oběd. Kolem jedné se vydáme na zpáteční cestu - směr Namche Bazar a Lukla. Neujdeme ani dvě stě metrů a čeká nás překvapení. U jezera sedí Ifča s Ježkem, kterým se podařilo dojít s denním zpožděním také na Gokyo. Vypadají spokojeně, snad se zítra zažijí stejné výhledy jako my dneska. Možná se s nimi setkáme v Lukle, nejpozděj snad v Káthmándú. Přejeme jim šťastnou cestu a spěcháme dolů. Bez problémů ukrajujeme kilometry a kolem čtvrté jsme v Lhapharmě, v lodžii ve které jsme předevčírem nocovali. Vaříme si pudink a dáváme si Dhal bat. Dnes jsme toho zvládli celkem dost a kromě toho jsme všichni vylezli nejvýše v životě.

Petr

Jak s výhledem na Čo Oju ( 8 201 m,vlevo)
Jak s výhledem na Čo Oju ( 8 201 m,vlevo)

Výstup do oněch 5360 metrů sice netrvá ani dvě hodiny, ale dá zabrat. Naštěstí svítí sluníčko, a tak i když trochu fouká, je v podstatě teploučko. Nechápu turisty v péřovkách a dalších civilizačních vymoženostech. Nám stačí obyčejné větrovky, i když pod nimi jsou další vrstvy (zvlášť já jich mám dost a je mi poněkud teplo). Poprvé jdu v pohorkách, ale v podstatě je to úplně zbytečné. Dalo by se jít i v botaskách. Také jsem poprvé od batoku odepnul hůlky - zvláště pro cestu dolů a také proto, že by nahoře měl být sníh. Když člověk nemá batoh, jsou hůlky vcelku příjemné, i když bez nich by to také šlo. Nahoře je nádherně, přestože chybí pocit, že je člověk na střeše světa (jaký jsem měl na Djebel Tubkalu v Maroku nebo Monte Perdidu v Pyrenejích), protože kolem je spousta vyšších vrcholů. Na cestě dolů si vychutnávám, jaké je to být na svahu sám. Petr i Jirka jsou hluboko pode mnou, ostatní turisté též v nedohlednu, pod kopcem se blyští jezero, nad hlavou plachtí ptáci (kavče žlutozubé) a v jednu chvíli mi přes cestu přeběhne zvířátko podobné velkému morčeti s šedivým zbarvením. Cestou přemítám o „Rackovi“ a o tom, co mi v téhle prosluněné nádheře chybí.

Ruda

Ráno nikam nepospícháme, nechce se nám do mrazu, a tak čekáme až výjde slunce. Naše cesta jako obvykle stále stoupá až na planinu k ledovci Gozumba. Scházíme z cesty a jdeme prozkoumat ledovcové valy. Nacházíme další a další jezera, z nichž mnohá jsou zamrzlá. Mají bleďounce modrou až tyrkysovou barvu a jde z nich zima. Objevujeme mohutné trhliny v ledovci vedoucí snad až do nitra země. A v dálce na zdánlivém obzoru a konci ledovce se tyčí Čo Oju, nazývaná Tibeťany Tyrkysovou bohyní, a další témeř osmitisícové vrcholy. Jsme k nim na dosah ruky, přesto tak strašně daleko. Je to omračující panorama. Zvedá se vítr a teplo vypadá jinak. Musíme se vrátit na cestu, do Gokya je to ještě daleko. Cesta se plazí dál kolem jezera Taoche až k největšímu z jezer Dudh Pokhari, z kterého vytéká naše neúnavná přítelkyně Dudh Kosi. Těsně před vesnicí potkáváme k naší veliké radosti Rudu, Petra a Jirku. Jsme moc rádi; měli jsme strach, že je naším výletem na ledovec propásneme. Přejeme jim šťastnou cestu a spěcháme si zajistit nocleh. Vesnice Gokyo (4.750m) je plná trekařů, nosičů a jaků. V noci nemůžeme oba spát, na klidný spánek jsme příliš vysoko a Italové dělají pravý italský bordel. Šerpové slaví v noci úplněk, celou noc venku tančí, zpívají a bubnují na bubínky. Hezky se to poslouchá. A spánek nepřichází.

Ifča.

7.11. Úterý

I když je večer teplo, ráno se mi vůbec nechce do zimy vstávat (ostatně jako vždy). Dnes se ale cítím nějak podivně. Špatně se mi dýchá a žaludek mám jako na vodě. Dáváme si porič a něco před osmou vyrážíme. Jsem rád, že nás dnes čeká sestup o více než 1500 metrů. Nejdříve klesáme o asi 700 metrů, abychom se mohli znovu vystoupat asi 300 metrů do necelých 4000m. V tomhle kopečku mám krizi. Funím jak stará Blažková a žaludek se mi kroutí do vývrtky. Když vylezu konečně do sedla, jsem rád, že Jirka s Petrem již objednali čaj. Chvíli popíjíme a pak nás čeká opět sestup do Namche Bazaru. Tam přicházíme na oběd a naposledy navštěvujeme naši známou View Lodge. Jsme přivítáni s úsměvem jako staří známí. Dáváme si momo, které opět nezklamalo, a vyrážíme na další sestup. Pro změnu mě bolí koleno, a to dost. Stejné problémy má i Petr. Přecházíme dva mosty a jsme v Jorsale. Za vesnicí, u vstupu do parku Sagarmatha nás voják opět posílá k úředníkovi, který kontroluje, zda jsme zaplatili vstup do parku.

Ruda

Těch asi 1600 metrů dolů je pro moje kolena příliš, a tak se ozývají čím dál tím víc. Proto se kousek za branou do parku na mou žádost ubytováváme v jedné nepříliš drahé lodžii. Po večeři si dáváme místní specialitu - jablečný koláč. Za 50 rupií dostane každý z nás kousek, který pravděpodobně vznikl spojením dvou čapát, mezi kterými jsou  nastrouhaná jablka. Přestože to má lehce uzenou chuť, jíst se to dá.

I když jsme jen tři, máme pro sebe dva pokoje - v jednom spí Ruda a druhém já s Jirkou. Místnosti jsou rozděleny jen stěnou z tenoučkých prken s velkými mezerami a skulinami. Po večeři ještě ponocováváme do „neuvěřitelných“ čtvrt na deset.

Petr

Ráno po mrazivé noci nás přivítalo jinovatkou, také jezero má ledový krunýř, ale za chvíli vyjde slunce nad štíty a bude dobře. Výstup na Gokyo Peak nám trvá necelé dvě hodiny, ale našim plícím tak dvojnásobek. Představa chůze s batohem v této výšce mě děsí a jsem ráda, že jsme se nevydali dál. Pěti tisícové sedlo Cho La zůstane neslezeno. Konečně jsme na vrcholu - 5.360 m -, na kamenných stupách vlají modlitební praporky a my hledíme přes hory do Tibetu. Svítí sluníčko a výhledy jsou nad naše očekávání. Ledovec pod námi je jako na dlani a Everest na dosah ruky. Přemýšlíme, zda se ještě někdy dostaneme výš, ano, právě tady nahoře má člověk pocit, že něco dokázal. I kdyby se jenom vyrovnal se svojí leností a zřekl se na pár dní pohodlného života doma. Tvoříme vrcholové foto samospouští a prcháme dolů do vesnice. Balíme a pospícháme pryč. Na další noc bez spánku nemáme pomyšlení. Jako každé odpoledne je zima a fouká silný vítr, máme toho plné zuby, naše poslední ranní jídlo je dávno pryč. Konečně večer docházíme do Machharmy, jdeme jako domů do naší lodžie. Venku už zase mrzne a je pěkně zataženo. Že by začalo sněžit ?

Ifča

8.11. Středa

Dnes bychom měli dojít až do Lukly, a tím pádem trek zakončit. Při snídani nás baba posazuje hned vedle kamen, a tak jí můžeme koukat přímo pod pokličky hrnců. Celá rodina zrovna cosi zavařuje a do sklenic nalévají červenohnědou hmotu neznámého složení. Kolem půl osmé vyrážíme. Přestože mě bolí koleno (a Rudu ze začátku také), jdeme celkem svižným tempem směrem na Luklu. Stejnou cestou jsme už jednou šli (samozřejmě obráceně), a tak jen vnímáme, jak neustále stoupáme a klesáme. Několikrát přecházíme řeku po vysutých mostech, kde nikdy dopředu nevíme, jestli se s námi v příštím okamžiku neprolomí. Nejlepší je most rychle přeběhnout, nad ničím nepřemýšlet a mít vše rychle za sebou. S výjimkou jedné přestávky na čištění zubů, jdeme nepřetržitě až do Lukly. Cestou se stále ohlížím dozadu na mizející zasněžené kopce a říkám si, jestli se sem ještě někdy podívám. A když, jak to tu bude vypadat. (Především, jaký zde bude způsob dopravy - stávající pěšina či asfaltová silnice ?) Už asi v půl dvanácté jsme v Lukle. Jako první scháníme člověka, který nám prodal jízdenky, abychm si u něj zarezervovali co nejdřívější odlet do Káthmándú. Zjišťujeme, že dnes se už letět nedá a nejlepší bude, když ve tři přijdeme do kanceláře Nepal Airways (u této letecké společnosti máme letenky koupené). Mezitím se ubytováváme v jedné místní lodžii, která je sice o něco dražší, ale zato tu mají levné jídlo. A hned si také dáváme do nosu, a to levné a dobré momo. Ve tři stojíme v kanceláři našich aerolinek. (Kromě Nepal Airways sem z Káthmándú létají ještě tři další letecké společnosti.) Přítomný úředník nám slibuje, že zítra poletíme a ve čtyři se dozvíme, jakým způsobem. Kolem čtvrté ho znovu potkáváme a dozvídáme se, že poletíme poštovním vrtulníkem, a ať jsme zítra v sedm ráno na letišti. Do večera máme čas, a tudíž můžeme přemýšlet, jaká to asi bude sranda. Po zbytek dne se procházíme po Lukle; jdeme se podívat na konec hrbolaté přistávací dráhy, kde nás hned otravuje zdejší omladina. Večer k nám do hotelu přichází naši známý dva Češi, které už jsme párkrát potkali. Dáváme si jačí stejkhranolkami, a oni nám líčí své zážitky z cest po Iránu, Pákistánu a Indii. Kam se na ně hrabem. Musíme jít bohužel brzy spát, neboť i oni mají zítra ráno letět zpět do Káthmándú.

Petr

S Michalem a Olinou kecáme opravdu docela dlouho a nakonec se dík mojí zvědavosti domlouváme na pokec v Praze. Jsem celkem zvědav, s čím se vrátí.

Ruda

Ráno je opět jako z ledu, ale nebe bez mráčku. Cesta příjemně klesá, přibývá vegetace a v dálce se objevuje klášter v Thyangboche a Ama Dablam. V Phortse Tenga neodolá mlsoun Ježek chuti hrachovky, a tak se posilňujeme na poslední pořádný kopec našeho putování. Do sedla Mon-La je to 400 metrů nahoru, chvílemi po kotníky v  prachu. Nechápu proč jsem se myla. Cestou do Namche potkáváme stádečko divokých horských koz a páreček Velekura himalájského, takový pávo-bažant. Cesta se klikatí nahoru a dolů, vyhýbáme se jakům, kteří nemají nic lepšího na práci, než stát uprostřed úzké cesty a čumět. V Namche jdeme najisto do naší oblíbené View Lodge, kde se dozvídáme, že tu kluci byli včera na obědě. Máme tedy jednodenní zpoždění, ale nikam nepospícháme, takže se rozhodujeme využít místní pohostinnosti a zůstat tady na noc.

Ježek ráno blaženě vypráví, jak se konečně pořádně vyspal a najedl.

Ifča.

9.11. Čtvrtek

Snídani si vaříme sami a už v 6.45 jsme na letišti. Já si sice připadám jak pako, protože tu samozřejmě nikdo není, leč na druhou stranu kdo ví, čeho jsou Nepálci schopni, pokud jde o odlet poštovního vrtulníku. Asi v 7.30 přichází místní šéf Nepal Airways a i nám vydává jakési palubenky. Takže z letu na balíkách asi nic nebude. Teď začínáme věřit, že dnes opravdu poletíme. Má nám to letět kolem desáté. A tak tedy přibližně v poledne nasedáme s asi dalšími 18 pasažéry do Mi-8 se čtyřčlennou posádkou. Tu tvoří dva Rusové, Nepálec a letuška (hezká). Po startu se podává bonbón a vata do uší. Sedíme v zadní části vrtulníku, batohy jsou naskládány uprostřed. Výhled okénky je tedy problematický, ale stejně je zataženo, a to nejzajímavější není vidět. Vrtulník se trochu houpe a tancuje do stran, leč jinak je let klidný. Po necelé hodině přistáváme v Káthmándú.

Hned z letiště si to šineme k Bimanovi pro peněžní náhradu za opožděnou bagáž. Ovšem samozřejmě na místě není nikdo, kdo by nám cokoliv řekl k danému tématu a dostáváme pouze telefonní číslo. Na něm se dovídáme, že: „Time is over“, neboli o náhradu jsme měli žádat, dokud jsme neměli zavazadla - no počkej Bimane. Přinejmenším už s tebou nikdy nepoletíme! Od Bimana jedeme do hotelu Jagat, kde si vyzvedáváme věci a necháváme vzkaz Ježkovi a Ifče. Ubytováváme se poblíž, v hotelu Kunal‘s Guest House. Není to Jagat, ale dá se (především cena je příznivá, jenom škoda, že náš pokoj nemá žádné okno, když nepočítám to na chodbu). Pereme sebe i nějaké prádlo, nakupujeme v právě objevené samoobsluze (evropského typu) a jen tak se jdeme podívat, zda najdeme tibetskou restauraci Lhasa, o které máme dobré zprávy už z Čech. Nejenže ji nacházíme, ale také v ní i pro zbytek dne končíme nejen u dobrého jídla, nýbrž i korbelu Changu (místní pivo), které mi zachutnává až tady.

Ruda

Ráno s obavami obhlížíme zamračenou oblohu a oblaka, která sedí na špičkách okolních štítů. Kdo dřív uteče, ten dřív ... Pospícháme dolů, první visutý most je samá díra, jsme dost rádi, když ho máme za sebou. Předcházíme výpravy turistů, kteří se škrábou nahoru, nezdá se nám to od nich zrovna moc rozumné. Za Jorsalou začíná poprchávat, a když si v Pagdingu dáváme oběd obloha se roztrhne v  pořádnou průtrž. Vyrážíme rychle dál a v lijáku se drásáme do klouzavého kopce. Je zima, a tak si dáváme čaj, kde to jde. Prší stále víc, hory a cestu halí hustá mlha. Jsme již úplně promoklí a děsí nás představa mokrého spacáku. Konečně jsme v Choplungu, v poslední vesnicí před Luklou. Zalézáme na čaj. Je 14 30 a přemlouváme se k dalšímu pochodu. Lukla je již jen pár kilometrů před námi na kopci, ale cesta je ještě dlouhá. Totálně promoklí a zkřehlí přicházíme do vesnice a ubytováváme se v nejbližší lodžii u jedné tibetské rodiny. V kanceláři aerolinek se dozvídáme, že na zítra mají plno, ale máme to zkusit v 8 hodin na letišti, prý se uvidí. Zapisujeme se tedy na čekací listinu a doufáme. K večeři máme poprvé pravou tibetskou polévku a jíme přímo v kuchyni u paní domu. Z kuchyně mě posléze vyhání nikde nekončící zástupy švábů, všude na stěnách a stole. Jsou všude i v  pokoji. Tuto noc nemám klidné spaní. A prší a prší.

Ifča.

10.11. Pátek

Už včera, když jsme se vraceli z restaurace Lhasa, pršelo. Déšť pokračoval celou noc a bohužel nás vítá i ráno. Vaříme si naši poslední českou rýži se sojou a čekáme, co udělá počasí. Prší stále, a tak vybaveni ponči a pláštěnkami (ještě, že je máme) vyrážíme do ulic. Procházíme celý Thamel a míříme na Durbar Square. Nadáváme, že se nedá nic koupit, všude je mokro a pouliční stánkaři jsou schovaní. Alespoň se na nás nelepí místní oblizovači (lidé, kteří jen okounějí, nebo kteří nám nabízejí věci a služby, po kterých netoužíme). Proplétáme se centrem Káthmándú a nacházíme místní obchodní dům. Je to čtyřpatrová budova ve stylu Pasáž Černá růže v Praze na Příkopech. Přestože je už jedenáct, krámky se teprve otevírají. Po většinou ve všech nabízejí to samé - kosmetiku, elektroniku, boty a cetky. Občas by se dalo někde koupit něco k snědku. Střechou kape dovnitř voda, všude je puch, až je mi z toho špatně. Jsem rád, když se Ruda s Jirkou konečně pokochají a jdeme společně pryč. Kousek od obchoďáku objevujeme malinkatý krámek s čaji. I když stále prší, je tu pohoda. Nejprve asi dvacet minut jen okouníme a očucháváme různé čaje, a pak začínáme nakupovat. Každý si pořizujeme pěknou zásobičku - jako dárky i pro vlastní potřebu. Dalším krámem, který obléháme je obchod s kazetami. Ruda si zde kupuje místní lidovou hudbu i něco modernějšího - jsem na to celkem zvědav, jaké to bude. Uličkami se proplétáme až na druhou stranu centra k místní věži (Bhimsen Tower), vysoké asi 50 metrů. Za stálého deště se pomalu vracíme. V jedné z tisíce uliček objevujeme obchod s nerezovým nádobím. Je tu dost místa a velký výběr, tudíž se tu zdržujeme. Nakonec každý děláme velký nákup - kupujeme různé talíře, táce, misky. V dalším krámku kluci nakupují vlněné pletené svetry - smlouvání má klasický průběh, několikrát jako na oko odcházíme pryč a prodavač nakonec přikyvuje naší ceně - 600 rupek za jeden. Dobré je, že přestává pršet. Večer si Ruda stěžuje, že mu není dobře od žaludku, a jde si radši lehnout. Snad to není nic vážného, ale pro dnešek bude lepší jíst jen suchary. Já s Jirkou opět dávám ve Lhase zabrat našim chuťovým buňkám a následně i žaludku. Je příjemné usínat syt.

Petr

V Lukle leje a leje. Není nic vidět a tak je nám jasné, že dnes se létat nebude. Proto vstáváme až na oběd. Dozvídáme se, že prší nad celým Nepálem a nahoře že sněží. Úředníci v aerolinkách jen krčí rameny a doufají v  lepší počasí. Musíme být trpělivý. Večer se do našeho domu scházejí místní obyvatelé, neboť naši hostitelé vlastní video s generátorem na proud. První kus je jakýsi pokus o přelet Everestu balónem, není ale ničemu rozumět. Nepálcům to nevadí, jsou zjevně pyšní na své hory a zemi. Druhý film nás ale doráží, jedná se nejhorší akční film asijské produkce, jaký jsem kdy viděla. Odcházíme radši spát. Na chodbě nahoře potkáváme starého pána oblečeného v tradičním tibetském oblečení, jak si točí růžencem a hovoří s dvěma buddhistickými mnichy, kteří patří také do rodiny. Dnešní Nepálci, ti v přízemí u videa, již ale žijí v jiném světě. I my jsme svými penězi přispěli k úpadku jejich tradičních hodnot.

Ifča

11.11. Sobota

Budhanath
Budhanath

Ráno mám žaludek už lepší, i když pořád ještě jím Endiform. Počasí už je také lepší, a tak se po snídani sestávající z rýže se sojou docela těším na dnešní výlet. Nejdříve jedeme taxíkem do Budhanathu. Taxikář se nás sice snaží přesvědčit, že je to „long way“, ale když od něj naoko odcházíme, přistupuje na naši cenu. Asi aby nám dosvědčil, že na nás nevydělá, zapíná taxametr. Pravdou je, že oproti číselníku platíme navíc asi jen 20 rupek. Budhanath (Boudhanath, Budhnath) jak už název napovídá, je buddhistická stupa. (Boddhi znamená probuzený, nepřesně osvícený. Od toho pochází titul Buddha.) Tahle stojí na rozlehlém kulatém náměstí, je veliká a vysoká; prý je jedna z největších v Asii. Kolem je samozřejmě množství krámků s cetkami pro turisty. Sluníčko už veselo svítí a tudíž můžeme vydat pěšky do Pašupatináthu. Petr udá směr a jdeme cestou, kam noha turisty ještě nevkročila. Pašupatináth je pro změnu změtí hinduistických stup naplácaných kolem vodního toku. My k němu přicházíme též přes vodu, po lávce, ke vchodu určenému pouze (!!) pro hinduisty. Petr sice tvrdí cosi o tom, jak projdeme, ale já se ještě necítím na to, že bych mohl úspěšně utéct smečce hinduistů, a tak raději rázujeme k dalšímu vchodu. Cestou se zastavujeme v několika templech, procházíme uličkami plnými špíny, lidí, psů a obchodníků. Též jsme ještě několikrát ujištěni o tom, že s naší vírou, či nevírou nejsme v těchto místech vítáni. Posléze docházíme na místo, odkud můžeme i my přehlédnout celý komplex. Toto místo se vyznačuje zvýšeným výskytem žebráků, mrzáků, psů a opic. Jako zákusek po obědě je nám naservírováno spálení tří mrtvol v různých fázích. Zatímco první hranice doutná a po chvíli je shozena do řeky, u druhé se právě přikládá hlava, která ne a ne shořet. Třetí hranice je právě zapalována, a tak ještě vidíme bílou přikrývku, pod niž je mrtvola. Když se stejnou cestou asi po hodině obhlídky vracíme, zdraví nás vytrčenou nohou. Fuj!!! Petr sice rozumuje o hygieničnosti tohoto počínání, leč já si myslím své a už chci být pryč. Jelikož ještě není poledne, bereme si taxíka a frčíme do Patánu na Durbar Square. Tam si dáváme v restauraci oběd a obcházíme všemožné stupy v okolí. Jednou z nich je i Golden Temple. Nakonec se vydáváme za jednou z Ashokových stup, která je zakreslena v mapě. Celkem jsou prý v Patánu čtyři; vystavěl je král Ashok (Ašoka) asi ve druhém století př.n.l. Jelikož svět je malý, tak cestou potkáváme Michala a Olinu, které jsme den předtím v hotelu v Thamelu nemohli za žádnou cenu najít. Kus cesty jdeme společně, rozděluje nás až tržiště, které my přecházíme s vidinou stupy staré víc než 2000 roků. A opravdu, je tady. Jedná se o umělou kruhovou kupu, dole obezděnou; nahoře je malá stupa s vlajkou. Hned vedle jsou kasárna. Lezeme nahoru a fotíme. Na cestu do blízké ZOO je pozdě, a tak se rozhodujeme prozkoumat zblízka městskou autobusovou dopravu. Funguje překvapivě dobře a jen za dvě rupky - sbohem taxikáři! Cestou od autobusu do hotelu procházíme nám do té doby neznámými uličkami Thamelu, okukujeme zboží, ale zastavujeme se jen v hudebních nástrojích, kde Petrovy líbí mandolína za 1600 rupií a sitáry v ceně od 6000. Těsně před hotelem kupuje Jirka, po samozřejmém zdlouhavém smlouvání o cenu, flétnu. Na večeři jdeme do blízké restaurace Rose Garden, kde už popíjejí Michal s Olinou. Vaří dobře, i když Jirkovi momo právě nechutná. Já budu ještě pár dní vzpomínat na skvělý rumový steak. Na další večeři se domlouváme do Lhasy.

Ruda

V noci se několikrát budíme snad absencí padajícího deště, z  okna je vidět jasná obloha a hvězdy. Ráno nás časně probouzí ruch ulice a cinkání jačích zvonců. Po snídani a po rozloučení s domáckým prostředím lodge odcházíme plni naděje na letiště. Svítí sluníčko a všechny štíty jsou zasněžené. Hned se dozvídáme, že se náš let odsouvá na 12.30, a tak čekáme. Helikoptéry a letadýlka sedají jedno za druhým, ale pro nás v nich není místo. Odlétají pouze samé skupiny, individuálové zůstávají sedět. Kolem 14 hodiny se dozvídáme, že všechny lety Nepal Airways byly zrušené, nechápeme proč, počasí je totiž skvělé a ostatní společnosti normálně létají. Zdá se nám, že další noc v Lukle nepřežijeme. Nejvíc nás ale mrzí, že nejsme s našimi kamarády a nemůžeme s nimi objevovat okolí a památky Káthmándú. No, snad se vrátíme alespoň než odletí domů. A tak se vracíme zpět do našeho pokojíčku v Tashi Delek Lodge a abychom zabili čas, pereme v potoce prádlo a touláme se po okolí. Pak už jen dlouho vybíráme věčeři, o  čemž Ježek říká, že je to jeho nejmilejší zábava.

Ifča.

12.11. Neděle

V centru Patánu
V centru Patánu

Před devátou vyrážíme k Bimanovi, kde Petrovi definitivně řeknou, že odletí až dvacátého listopadu. Proto si to kolem královského paláce hasíme zpět na Immigration Office kvůli prodloužení jeho víza. Po vyřízení těchto formalit (mezitím Jirka stačí poslat pohledy u soukromé pošty) jdeme na autobusové nádraží na autobus do Patánu, do ZOO. Cestou jsme tisíckrát vyzýváni taxikáři - ale kdepak panáčkové, už vás nechceme. Káthmándská ZOO je malá jako dlaň, což zjišťujeme až na místě. Trochu nezvyklé je, že slon se volně pase na place. Nikdo si ho nevšímá a on si tak nikým nerušen olamuje ze stromu větve, které mají tak dvacet čísel v průměru. Jsou zde k vidění místy i exotická zvířata, jejich výběr je však velmi malý. V uších mi zazní dávná „ZOO“ od Abraxasu. Chudáci zvířata! Postupně času se ZOO zaplňuje především školními výpravami v různých uniformách. Raději už pryč. Zpět do Káthmándú jedeme opět busem a rozhodujeme se pro oběd v hotelu z vlastních zásob. Před tím ještě měníme u kobercáře dolary, abychom mohli po jídle vyrazit na poslední nákup. Ten uskutečňujeme v celkem dobře vypadající samoobsluze s pevnými cenami (slušnými) a snad i slušným zbožím, tvořeným oblečením, stříbrem a uměleckými předměty. Zvláště Jirka se prohýbá pod tíhou nákupu, já již jen paběrkuji a Jirka radí. Jen co doneseme nákup na pokoj, vyrážíme na večeři. V recepci však vidíme známou zarostlou postavu - Ježka. Konečně se i s Ifčou vrátil - oddechl si hlavně Petr. Po mohutném vítání se domlouváme, že za námi přijdou do Lhasy. A tak vyrážíme mnohem veselejší a zabíráme dva stoly. Nejdříve přichází Michal s Olinou, vzápětí Ježek s Ifčou. Po pár minutách sžívání, začíná s oběma „cizinci“ komunikovat i Ifča. Její a Ježkovo vyprávění snad bude dodáno později, protože to, co zažili oni, bylo mnohem drsnější než náš slunečný výlet. Den po jejich odchodu z Gokya totiž začalo v údolí pršet a nahoře sněžit. Oni čekali 3 dny v Lukle na vrtulník. Když začaly helikoptéry opět létat, létali jen samé záchrané výpravy k lidem, kteří tam nahoře zůstali. A to leckdy pozdě. A tak ježek s Ifčou přiletěli posledním vrtulníkem, v jehož zavazadlovém prostoru prý bylo 14 japonských turistů v pytlích ...

Večeře se protahuje, neboť u korbelu Changu je naprostá pohoda. Na pokoj se vracíme až kolem jedenácté hodiny a já do půlnoci pěchuji kletr, abych mohl ráno v baleni opět pokračovat.

Ruda

Na letišti strašíme už od 9 hodin, ale zbytečně. Infomace o odletu se různí. Nakonec se ale dozvídáme pravou příčinu nesnází. Nahoře totiž padal sníh a poblíž Gokya zasypala lavina japonské turisty. Všechny vrtulníky naší společnosti tedy létají na záchranné akce do hor. Jsme vyzýváni k trpělivosti. Vrtulníky odlétají ještě mnohokrát a pokaždé přivážejí zeshora vyproštěné trekaře nebo horolezce. Jedna skupina horolezců je na tom obvzlášť špatně. Vysílení jsou odnášeni z letadla na nosítkách, a jejich nosiči v teplácích a naboso v žabkách se sněžnou slepotou se modlí a děkují za záchranu. Celé letiště je samozřejmě v obležení zvědavých Nepálců, kteří zažívají pravé vzrůšo. Děti se zatím bezstarostně koulují sněhem, který padá z helikoptér. Mrazí mě při pomyšlení, že peklo nahoře začalo sotva den po našem sestupu, a vzpomínám na kluky z Anglie, kteří chtěli přejít přes průsmyk Cho La, museli být zrovna v něm když to vypuklo. Kolem 16 hodiny přilétá z Gokya vrtulník se zbytkem zachráněných Japonců, někteří jsou omrzlí a všichni jsou viditelně v šoku. S nimi vystupuje štáb japonské televize a natáčejí reportáž. My konečně dostáváme pokyn k nástupu do helikoptéry a konečně kolem 16.20 odlétáme směr Káthmándú. Uvnitř vyfasujeme vatu do uší a bonbóny a fascinovaně sledujeme nekonečné panorama velehor koupajících se v zapadajícím slunci. Na letišti nás již očekává dav lidí a vojáků. Japonci jsou ihned převáženi do nemocnice. V Jagatu pak ze sebe drhneme týdenní patinu cest a spěcháme na společnou večeři do Lhasy. Ani mě ani Ježkovi není po dnešních zážitcích právě do řečí, a tak nám trvá poměrně dlouho, něž si uvědomíme, že to máme šťastně za sebou.

Ifča.

13.11. Pondělí - Káthmándú (Ruda a Jirka odlet)

Dnes je pro Rudu a Jirku den odjezdu. Vstáváme až kolem osmé a kluci se snaží narvat všechny věci do báglů a také utrácejí poslední rupky v místní sámošce. Já ležím v posteli a jen smutně koukám. Ne proto, že se mi bude stýskat, ale poněvadž jsem v noci dostal strašný průjem a nyní je mi poněkud blbě. Snad to pár Endiaronů a Acylpyrinů spraví. Přichází k nám Ifča s Ježkem, kteří konečně včera večer přiletěli z Lukly, kde tři dny tvrdli. Na dnešek spali v Jagatu, kde jsme přebývali první tři noci v Káthmándú. Je to tam poněkud dražší, a tak jdeme hledat něco levnějšího. Moc to nejde, jdeme z hotelu do hotelu. Nakonec Ježek nachází a usmlouvává docela obstojný dvojlůžák s vlastní koupelnou a WC za pouhých 150 rupek. Doteďka jsme s Rudou a Jirkou bydleli v kamrlíku bez oken za 200. Jediná podstatnější závada je, že v záchodové míse je z boku obrovský otvor, kterým při spláchnutí vše vystřikuje ven na podlahu. Nu co, alespoň je legrace.

Loučíme se s kluky, kteří slibují, že po příletu podají zprávy našim rodičům. Ifča s Ježkem si zařizují prodloužení vstupního víza na Turist Offisu. Naštěstí není nutné, tak jako v případě trekingového povolení, stát žádnou frontu. Odpoledne se, po kolikáté už, vydáváme k Bimanovi a snažíme se získat peníze za pozdě došlé bágly. Finanční manažer i jeho šéf jsou strašní slizouni, kteří se zase jen vykrucují. Jediné, co z těch grázlů dostaneme, je, že nám prý vystaví papír, kterým se budeme ohánět ve Frankfurtu, kde máme nárok uplatňovat. Nevěříme jim ani slovo, ale co se dá dělat - je mi z nich na blití. Zítra chceme jet do Pokhary, a tak procházíme cestovky a sondujeme cenu za turistický autobus. Nakonec lístky kupujeme až večer asi po 175 rupiích. Večeříme „pro změnu“ v Rose Garden, kterou teď máme asi 50 metrů od hotelu. Kromě jiného si dáváme vynikající biryani - rýži se zeleninou, kořeněnou a sladkou zároveň. Na pokoji lehce třídíme věci, které si nebudeme brát sebou na výlet - je toho plný papírový pytel - a brzy jdeme spát.

Pavouk

V 6.20 mě budí Jirkův budík. Petr spí dál. Já mám ale už dávno cestovní horečku a těším se domů (i když na jednu stranu bych v horách ještě zůstal). A tak tohle ráno vypadá opačně než všechna ostatní. Já vstávám, zatímco ostatní spí. Po teplé sprše budím Jirku, neboť i on bude dobalovat. Za chvíli se probouzí i Petr. Po oholení dopěchovávám i malý batůžek a na posteli nezůstává už nic, co má být přepraveno do Čech. V devět hodin přichází Ifča s Ježkem a jdeme společně nakoupit (já s Jirkou potraviny na cestu). Jirka ještě kupuje čaje, já to mám jednodušší - jsem prakticky bez peněz. Ifča, Ježek a Petr hledají jiný hotel pro další týden. Kolem jedenácté se loučíme a s Jirkou vyrážíme na letiště. Odbavení probíhá překvapivě hladce, posíláme poslední pohledy na naloďujeme se do letadla. Překvapivě je to velký DC 10-30 a je opravdu plný. Bohužel máme sedadla uprostřed, a tak z nádhery hor čnějících nad mraky moc nevidíme a nefotíme.

Chvíli po odletu z Káthmándú se začíná roznášet oběd a jen co člověk dojí, už jsme v Dhace. Zde nás čeká 10 hodin čekání, a když si vzpomenu na zmatky, které tu panovaly, jsem zvědav, jaké to bude. V tranzitní hale nám jsou odebrány pasy i letenky a vyčkáváme. Po asi hodině čekání jsme vyzváni, abychom se odebrali za zřízencem. Ten nás vede ven k připraveným autobusům. S Jirku zabíráme strategické místo u okna ve třetím z nich. Alespoň tady můžeme fotit. Cesta z letiště do hotelu Sundarban trvá asi půl hodiny. Jedeme po širokých ulicích se slušným asfaltem a spoustou zeleně kolem. I když je Bangladéš chudou zemí, rozdíl proti Nepálu je obrovský. I auta v ulicích jsou novější, ne tak otlučená. Rikši jsou pestřejší, jako ostatně všechno. Ale pořád je to Asie se svou chudobou a obrovskými rozdíly. V ho­telu dostáváme dvoulůžkový pokoj s vrtulí u stropu, koupelnou, WC a verandou. Po vedru a vlhku na letištích a v ulicích je tady příjemně. Po chvíli přichází „дежурный“ s průpovídkou o dvou mužích, dvou postelích, dvou ručnících a dvou mýdlech. Ručníky a mýdlo přináší. Zcela bez okolků si říká o „many“. Kdyby vykonal nějakou nadstandardní službu, tak ano, ale takhle! Ne chlapče, od nás nic nedostaneš. Jelikož mu to ale říkám zřejmě příliš přátelsky, dělá jakoby se nic nestalo, stojí nade mnou snad dvě minuty a poté si opět říká o peníze. Po dalším ujištění, že mu opravdu nic nedáme, ale odchází. My po chvíli odcházíme také; na šálek kávy či čaje se zákuskem od Bimana. Potom s Jirkou zůstáváme v restauraci. Já sepisuji zážitky posledních tří dnů, Jirka si kreslí a vzpomínáme na ostatní, kteří si teď dávají do nosu ve Lhase nebo Rose Garden ... Večeře se podává před osmou - zeleninová polévka, rýže s vepřovým a zeleninou plus čapáty a kola. Jdu si přidat, což se místním líbí, zvláště když si stejně jako Jirka beru další čapátu, a oceňují to poplácáváním po ramenou. Je příjemné se po jídle prospat, a tak chrním asi do půl jedenácté, kdy pro nás přijíždí bus. Na letišti kupodivu bez problému dostáváme pasy a palubenky. Potom v „duťáku“ nakupuji „veselé lahvičky“ po dolaru či dvou (za posledních 9 USD) a jdeme na odbavení. To probíhá rychle, ale už je po půlnoci a nepříjemné je, že nás odlet je odložen o hodinu na 02.00.

Ruda

Výlet do Pokhary

14.11. Úterý - cesta do Pokhary (R a J návrat do Čech)

Ráno vstáváme brzo (asi před půl šestou), vaříme si snídani a vyrážíme z hotelu. O půl sedmé jsme na Katnipathu, jedné z hlavních ulic, která vede od královského paláce do centra. Zde nasedáme do turistického autobusu, který by nás měl odvést do Pokhary - města a turistického centra pod Annapurnami, MachhapuchhareDhau­lagiri. Oproti místním autobusům se sedí jen po dvou na sedadle, ale místa pro nohy je klasicky málo. Jediné štěstí je, že si ke mně nikdo nepřisedá, a tak mohu sedět nohama naštorc. Silnice je ze začátku příšerná a autobus jede odpovídající rychlostí, tj. krokem. Za mlhy vyjíždíme nekonečnými periferiemi z Káthmándú a stoupáme do kopce. Naštěstí se kolem deváté mlha zvedá a my zjišťujeme, že jsme vjeli do nádherného a širokého údolí. Všude, kam jde dohlédnout se rozprostírají terasy s rýžovými políčky a mezi nimi občas nějaké stavení. Autobus zastavuje u jedné chatrče na snídani. Každý si něco dává, já když vidím to ušmudlané prostředí, tak si kupuji jenom balené sušenky. Silnice je naštěstí lepší, a tak jedeme o něco svižněji. Jedeme kaňonem podél řeky, který se místy rozšiřuje a jinde zase zužuje. Přes řeku se občas klenou jen úzké řetězové mostky, jiné spojení na druhou stranu neexistuje. Párkrát zahlédneme nějaký člun s raftaři, který pluje hluboko pod námi. Kolem poledního stavíme v malém městečku na oběd. Dáváme si Dhal Bhat a za 30 rupek se nacpeme dosytosti. Ještě že drcáním se tráví rychleji. Krajina se mění, vjíždíme do jiného údolí. Malé kopečky porostlé lesem, všude palmy, banánovníky a rýžová pole. V bahně podel cesty se válejí bůvoli, na domech tu mají klece s papoušky, lidé tu jsou daleko tmavší než v horách a je tu pravé subtropické vedro. V dáli se ale začínají rýsovat masivy Dhaulagiry, Annapurny, ManasluLangtangu - nádhera, vykláníme se z okýnek a fotíme.

Asi v půl čtvrté, poté co jsme ujeli „celých“ 200 kilometrů, jsme v Pokhaře. Okamžitě po vystoupení z autobusu se na nás valí houf místních Nepálců s mávátky (olizovačů), kde mají napsaná jména jejich hotelů, a vnucují nám ubytování právě u nich. S ledovým klidem je míjíme. Chceme se dostat do Lakeside, čtvrti u jezera Phewa, ve které bydlí všichni trekaři, kteří se buď vydávají do hor, nebo se z nich vracejí. Asi po dvaceti minutách chůze jsme na místě. Ceny tu jsou naprosto nesmyslně vysoké ale přeci po chvíli hledání a dohadování o ceně nacházíme přija­telnou lodžii. Je tu klid a výhled na hory. Slunce zapadá tak rychle, že nestihnu nic vyfotit. Jdeme se projít po hlavní třídě. Proti Káthmándú je to tady úplný balzám na duši - málo aut, žádný smog, jen fůra krámků a restaurací. Je to tu jak někde na riviéře u Středozemního moře. Večeříme v jedné tibetské restauraci, což nebrání tomu, aby si Ifča si dala výborné indonéské jídlo (ze zeleniny, placek a buráků) a my indické (s dlouhým názvem a chutí Dhal Bathu), které bylo vcelku dobré, nepálivé, ale mdlé. Po večeři zbývá jen jít rychle na kutě (a předtím zašlápnout obrovského švába, který se nám procházel po posteli a který do rána zmizel).

Pavouk

Samozřejmě odlétáme až po druhé. Zhruba po hodině letu přinášejí poprvé jídlo a po něm pouští film „Apollo 13“ s Tomem Hanksem, který hltám, přestože mluvenému slovu moc nerozumím. Potom jsme najednou v Dubaji. Tady se opět hodinu zdržíme a máme odletět v 4.50 místního času (SEČ + 3hod). Opět odlétáme později, dostáváme jídlo, je nám puštěno „Zachraňme Willyho II.“ a zase jíme. To už je jasné, že Frankfurtu nestíháme vlak v 9.15 do Prahy. Kujeme pikle, že se svezeme autobusem CK Manzany - uvidíme. Ve Frankfurtu přistáváme v mlze, ve které chvílemi není vidět ani křídlo, nad kterým sedím. Odbavení sestává z otázky, zda ihned pokračujeme do Čech. „Ano“, nás automaticky pouští dále bez kontroly. Naštěstí i batohy jsou v pořádku. Pro skupinu Manzany samozřejmě přijíždí „mrňka“, do které se sami sotva vejdou. A tak jdeme na vlak. Naštěstí zjišťujeme, že za dvacet minut odjíždí vláček, kterým se s jediným přestupem dostaneme do Plzně a Prahy přímo z letiště. Jirka mění doláče na mařeny a hurá a mašinku. Odjíždí v 11.54 a je úžasně pohodlňoučká. ....

Ruda

Pokhara, na břehu jezera Phewa Tal, nepálské „Rakousko/Švýcarsko“
Pokhara, na břehu jezera Phewa Tal, nepálské „Rakousko/Švýcarsko“

15.11. Středa - Pokhara

Ráno se probouzíme kolem osmé a Ifča nám oznamuje, že je jí blbě. Vypadá to, že to bude pravda. Zůstává tedy ležet v posteli a má teplotu. Po snídani (Ježek - polévka, já - vločky, Ifča - nic) jdeme koupit jízdenky na zítřejší autobus zpět do Káthmándú. Máme štěstí, tentokrát je získáváme rychleji a levněji než v Káthmándú. Jdu se sám trochu projít a porozhlédnout. Zjišťuji, že na jezeře se nachází ostrov s jakýmsi templem a že se tu všude dají půjčit loďky. Kolem poledního se vracím. Ifča se zázračně uzdravila, a tak po obědě (já se cpu v blízkém momo restaurantu) vyrážíme na procházku všichni společně. Jdeme až do samotného centra, které leží podél jedné strany jezera. Přemýšlíme, jestli se necháme převést na druhou stranu a zase zpět, nebo si půjčíme loďku sami. Jelikož Ježek je celý nadržený na to, aby si mohl zapádlovat, tak není co řešit a 100 rupek je na hodinu loďka naše. Pádla jsou těžká, dřevěná, ale jinak to celkem jde. Nejprve se plavíme k ostrůvku na jezeře, odkud ale brzy prcháme před neodbytnou babicí, která když zjistí, že její žebrání nezabírá, plácá nás po zádech. Občas přestaneme pádlovat a kocháme se pohledem na město a okolní krajinu. Také se pokoušíme fotit, ale kromě Machhapuchhare (hory možná hezčí než Ama Dablam) toho není moc vidět. Škoda, chtělo by tu být včera, to byly výhledy mnohem hezčí. Po projížďce vyrážíme pěšky za město. Je pohoda, není kam spěchat, kráčíme pomalu. S Ježkem dostáváme bláznivý nápad, že z hřebínku, který je nad námi by mohli být vidět nějaké zasněžené štíty. Tak se škrábeme do pěkného kopce. Seshora je vidět maximálně další hřeben. A tak alespoň fotíme Pokharu z ptačí perspektivy. Vracíme se dolů na hlavní cestu a jdeme až za malý skalnatý ostroh. Zde pozorujeme Nepálce při žních. Vše se dělá růčo-fůčo, žádná mechanizace. Slunce zapadá a my pomalu otáčíme. Ježek neodolá a koupe se v jezeře. Prý je to bájo, ale Ifča ani já se po něm neopičíme. V dobré náladě se vracíme zpět do města. Já s Ifčou máme chuť na momo, a proto zapadáme do jednoho z mnoha momo-restaurantů. Vcelku tu vaří dobře, dle Ifči báječně. Cestou do lodge nakupujeme ještě zásoby ananasů a papáju. A jelikož zítra zase brzy vstáváme, nezbývá, než jít spát.

Pavouk

Na jezeře Phewa Tal (Ifča a Ježek)
Na jezeře Phewa Tal (Ifča a Ježek)

16.11. Čtvrtek - cesta zpět do Káthmándú

Jak nám řekli včera, když jsme si kupovali lístky, máme stát nachystáni v 6.15 na hlavní třídě. Jako první se budí Ježek - je přesně 6.00. V rychlosti balíme, já hltám studené vločky, které jsem si včera večer namočil. V 6.15 stojíme na stanoveném místě. Jak to tak v Nepálu často bývá, autobus přijíždí v 7.30. No nic, hlavní je, že se vůbec jede. Člověk nikdy neví, jestli mu někdo neprodal jen cár papíru, a je tedy vděčný za cokoliv. Tentokrát vedle mne sedí nějaký Nepálec, ale naštěstí místa pro nohy je o něco více. Je zataženo, moc toho vidět není. Na snídani stavíme tam, kde jsme předevčírem obědvali a na oběd tam, kde jsme snídali. Tentokrát se ale žádný Dhal Bhat nekoná, musí to spravit čapati s fazolovou omáčkou. Po třetí hodině dorážíme zpět do smogem zahaleného Káthmándú. Těstě před městem pozorujeme, jak si po silnici vyšlapuje prasečí rodinka. Odpadků mají všude plno, jsou tedy pěkně vypasení.

Ubytováváme se ve stejném hotelu jako před výletem, i pokoj je týž. Nemusíme tedy stěhovat velký pytel plný věcí, který jsme tu zanechali. Po svačince vedu Ifču s Ježkem do krámu, ve kterém Ruda s Jirkou nakoupili většinu oblečení. I oni si zde nakupují. Já se jen tak dívám, nakonec si vybírám až jednu košili ve stánku na ulici. Večer trávíme ve známém a příjemném prostředí restaurace Lhasa. Ježek si dává oblíbený Čang, který já odmítám, protože si myslím, že byl příčinou mých střevních obtíží. Je tudíž na něj sám a brzo zjišťuje jak je snadné opít se v přepočtu za 15 Kč. Do hotelu se pak vracíme v dobré náladě. Než usneme, ještě dlouho rozprávíme a kecáme.

Pavouk

Káthmándú a návrat domů

17.11. Pátek - Výlet do BhaktapuruNagarkotu

Bhaktapur, centrální stupa
Bhaktapur, centrální stupa

Ráno vstáváme zase brzy, protože se chceme podívat do Bhaktapuru, třetího z měst Káthmándského údolí. Už po sedmé vyrážíme z hotelu. Jdeme pěšky na autobusák (místo kde vedle sebe stojí a troubí asi tak sto autobusů, které nemají jediný nápis v latince). Nezbývá, než se zeptat místních, a do jednoho nasednout. Za 4 rupie jedeme do patnáct kiláků vzdáleného Bhaktapuru. Toto město prý bylo v sedmdesátých letech z peněz Němců opravováno. Práce byla ale lehce odfláknuta a velká část peněz přišla nazmar (resp. někteří Nepálci za ně mají postavené své haciendy - situace ne neznámá i z našich končin). Vystupujeme na předměstí a úzkou uličkou jdeme tam, kde tušíme centrum. U mostu přes řeku nás čeká překvapení - každý musíme zaplatit padesát rupií, prý na opravu města. Ifča se ze začátku vzpouzí, nadává do zatracených (původně tu bylo jiné slovo, ale bylo zcenzurováno) Nepálců, kteří nás chtějí jenom oškubat. Ale u nás se také platí vstup na hradech a zámcích a myslím, že je to normální. Nakonec platíme a můžeme dál. (Ano, i u nás se platí vstupné, ale ne soukromé osobě, které to jde do vlastní kapsy. Ta kasa rozhodně nebyla státní. Ifča) Jdeme až na Durbarg Mark (palácové náměstí). Já se chci jet autobusem podívat do místa zvaného Nagarkot, odkud jsou z nadmořské výšky necelé 2.000 metrů nádherné rozhledy na skoro celé Nepálský Himálaj. Je to sice jen 15 km daleko, ale stále do kopce, a rád by se tam dostal v době, kdy se dá ještě fotit. Ifča s Ježkem zůstávají, aby si mohli prohlédnout město, a tak pokračuji v cestě sám. Hledám, odkud autobus jezdí, každý mě posílá někam jinam. Nakonec musím jít zpátky přes celé město, kde konečně nasedám do správného busu. Za 10 rupií se řítíme asi tak desetikilometrovou rychlostí do Nagarkotu. Sedím vpředu hned vedle řidiče na prkenné lavici opřený o železnou konzolu - moc prima, ale alespoň je vidět. Kolem poledního jsme nahoře. Bohužel jsou vidět hlavně mraky, kterých jsem se tak obával. Hezky je vidět jen pásmo Langtangu, který je nejblíže, ostatní pohoří vykukují jen sporadicky z mraků, popř. nejsou vidět vůbec. A to tu má být 7 měsíců nepřetržitě dobrá viditelnost. Později se od zkušených znalců dovídám, že nejlepší viditelnost je hned po východu slunce - škoda, chtělo to tu přespat. Ale i tak to stálo za to trmácení. Zpátky dolů jedu tentokráte na střeše - je to změna a paráda. Střecha je plná Nepálců, kteří zpívají různé popěvky a pokřikují na kolem jezdící motorky. Po návratu si v klidu prohlížím centrum Bhaktapuru - připadá mi stejné jako střed Káthmándú či Patánu. Kolem čtvrté se vracím autobusem do Káthmándú.

Ježek se v autobusu seznámil s jedním Indem, který nás, zatímco Petr odjel, provádí po městě. Ukazuje nám jednotlivé chrámy a modlitebny , a vysvětluje nám jak se který bůh jmenuje. Zjišťujeme, že stačí, aby měl o zub navíc, a už se jmenuje jinak. Jdeme se podívat také do muzea, kde jsou vystaveny thanky od čtrnáctého století do současnosti. Thanka je tradiční nepálská ozdobná malovaná textilie, s většinou hinduistickými motivy. Nazpátek do Káthmándú jedeme trolejbusem. Nemáme mapu, takže si na konečné bereme rikšu a jedeme do Patánu. Obcházíme starý Durbar, a pak jdeme do uliček hledat pětipatrovou pagodu Kumbešvar a buddhistický chrám Golden Temple. Na trhu nakupujeme mandarinky a banány a spěcháme zpět do Yathy (ulice ve které se nachází náš hotel) za Petrem.

Večer sedíme v Rose Garden, kde si z Ježkem dáváme nám dobře známe a dobré biryani. Čang tu sice nemají, ale zato tu obsluhuje hihňající se číšník, který si spíš všímá kluků než holek. Ježek je tudíž obsloužen rychleji než Ifča, i jeho porce vypadá větší. Nepřekvapuje je mě to, na každém rohu je možno spatřit dvojičky hladících se, mazlících se, či objímajících se Nepálských chlapců. Holt, jiný kraj, jiný mrav.

Pavouk + Ifča

18.11. Sobota - Káthmándú

Centrum Káthmándú - náměstí Durbar: Taleju Temple
Centrum Káthmándú - náměstí Durbar: Taleju Temple

Konečně se jednou pořádně prospáváme. Ježek sice vstává klasicky kolem šesté hodiny, a kašlem nás všechny budí, pak se ale zklidní a všichni spokojeně pokračujeme ve spánku. Já vstávám asi v půl jedenácté a vyrážím na procházku, tentokrát směrem na sever. Předcházející večer jsem si po dlouhém váhání koupil průvodce po Nepálu od Lonely Planet, a mám se tudíž čeho držet. Jde do čtvrti Balaj, kde se nachází „Vodní zahrada“. Jsou to tři menší nádrže s vodou, kolem tráva a keře v parkové úpravě a vzadu v kopci malý lesopark. Je to asi jedna z mála oáz klidu pro místní obyvatele. Je sobota, jediný den volna v týdnu, a tak je tu plno. Všude jsou skupiny Nepálců, dělající si svůj piknik. Mají velké hrnce, talíře, fůru jídla a vaří, jedí a veselí se. Nejvzácnější, co tu mají, je asi socha ležícího Višny, prý děsně stará. Kterýkoliv náš zámecký park překoná krásou toto místo, ale alespoň jsem trochu poznal jak se místní baví. Do centra se vracím autobusem. Jdu pěšky až na Durbarg Mark a odtud kličkuji úzkými uličkami. Skoro na každém rohu je nějaký templ; každý je něčím zajímavý. Pomalu se vracím a přitom se zastavuji v různých malých krámcích. Kupuji různé drobnosti, jako kalendáře, kazetu s místní lidovou hudbou, plakáty z rýžového papíru, nerezovou mísu - nedá se nic dělat, den odjezdu se blíží. V hotelové recepci má být klíč od našeho pokoje, ale není. Naštěstí kolem půl šesté přichází Ifča s Ježkem.

Ježek a já v klídku kolem 12 hodiny vyrážíme busem do Boudhanathu. Stupu nalézáme snadno. Tentokrát není na volném prostranství, ale uprostřed domů a krámků pro turisty. Žije tu údajně nejvíc Tibeťanů v celém Nepálu. Ze shora ze stupy je v dálce vidět zasněžený Himálaj a také stovky zlatých věžiček buddhistických klášterů. Navštěvujeme místní svatyni s mnoha sochami Buddhy, kde místní zrovna připravují z rýžového těsta sošky a zapalují lojové svíčky. Z Boudhanathu jdeme polní cestou do nedalekého Pashupatináthu - nejposvátnějšího poutního místa všech hinduistů v Nepálu, proslulého svými žebráky, starobinci a rituálními pohřby. Vcházíme do komplexu chrámů a svatyň, nejvíc na nás ale zapůsobili svatí mužové zírající v jedné svatyni na televizi ozdobenou květy. Procházíme celým areálem a nakonec shlédneme i část tradičního pohřbu, kdy všechny květiny, máry i popel zesnulého skončí ve vodách svaté řeky. Ve stejné vodě vedle hranice perou ženy sváteční sárí a myjí nádobí. Stejná voda je pak i zdrojem pitné vody pro celé Káthmándú.

Večeříme opět v Rose Garden, jídlo je tu totiž opravdu levné. Po prvním chodu ale platíme a vyrážíme „o hospodu dále“. V jedné ulici objevujeme čínskou restauraci - poněkud dražší, ale zato příjemnou. Každý si dáváme nějaké čínské jídlo. Já si objednávám něco, co dle názvu vypadá zajímavě a co se ukáže býti jen vařenou zeleninou. (No dyť to taky bylo nejlevnější. Ifča.) No jedlé to je a pálí to jen přiměřeně. S vědomím, že zítra je náš poslední celý den v Nepálu, jdeme spát.

Ifča + Pavouk

19.11. Neděle - Káthmándú

Ráno k snídani si vařím polévku místní provenience - instantní Rara noodle soup. Jen, co ji dodělám, dojde mi bomba - palivo bylo spočítáno skoro přesně. Ifča s Ježkem potřebují dnes utratit strašně moc rupií, a tak musí brzy vyrazit do ulic. Já, v kapse mačkajíc posledních pár stovek, jsem celkem v tomto směru v pohodě a mohu se vydat ven bez stresu. Proplétám se Thamelem a centrem Káthmándú a fotím dění na ulici. Uvidí se co z toho vyjde (částečně také proto, že fotím na film, který jsem našel v Namche Bazaru a který nevím, jaký bude). Sluníčko svítí a v uličkách se mísí řady Evropanů s Nepálci. Suvenýry a různé blbůstky kupují ti první, pro ty druhé je určen trh před baráky, kde se prodávají věci určené k praktickému životu (jídlo, nerezové nádobí, levné oblečení). Na lehký oběd se vracím k nám do „Rosy“, a pak znovu do ulic. Kupuji už jen jídlo na cestu a plakát, na kterém je panoramatický pohled z Gokya, z místa kam jsme vylezli. Dá to chvíli práce než najdu přesně ten, který si líbí nejvíce. Zbývají mi jen peníze na dnešní večeři, taxíka na letiště a letištní taxu, která činí 600 rupek.

Ano, dnes nás čeká nejtěžší úkol. Utratit všechny peníze a nakoupit dárky z té přehršle, co se všude nabízí. Neberem to ale tragicky. Jdeme Yathou směrem na Durbar Square a cestou obhlížíme obchody. Na Durbaru jdeme do muzea. Bohužel celé muzeum se zaměřuje pouze na krále Tribhuvana, a tak jsme svědky jeho narození, jeho svatby, jeho dětí a nakonec na útěku vidíme i jeho rakev. Ale zato vylézáme na nejvyšší pagodu odkud je úžasný výhled na celé město. Kolem páté se vracíme do hotelu obtěžkáni batohy plnými věcí. A to Ježkovi zůstává v kapse ještě přes tisíc rupií. Na večeři jdeme naposledy do Lhasy. Mezi chody s Ježkem odbíháme, abychom se těch peněz zbavili, což se nám nakonec bez problémů podaří. V jednom krámku totiž potkáváme Nepálce, který má obchod v Praze a umí trochu česky. Nakoupili jsme toho všichni opravdu dost, chci vidět to zítřejší balení.

Večeře se vcelku vydaří, jen Ifča dostane místo Theng-Thung (což měla být hustá omáčka) normální nudlovou polévku. Pojídá hranolky s kolou, které si sama objednala, a kleje, jak hluboko to v Nepálu klesla. Naštěstí si náladu rychle spravuje ovocným salátem. Kolem desáté naposledy usínáme v našem pokojíku s rozbitou záchodovou mísou.

Pavouk + Ifča

20.11. Pondělí - let z Káthmándú do Dhaky

Ráno nás budí Ježek už v půl sedmé, že musíme vstávat. Za chvíli se k němu připojí i Ifča, a tak tedy poslechnu. Vaříme si na Ježkově vařiči špagety s houbovou omáčkou, když zrovna dochází bomba. Vyšlo to těsně, jen na druhý ešus už nezbyl plyn. Posilněni, všichni usilovně balíme. Ifča a já jsme v pohodě, nejhorší to má Ježek - kterému po napěchování báglu ještě zbyly dva baťůžky do letadla. Obtěžkáni zavazadly vycházíme po desáté hodině z hotelu a bereme si prvního taxíka na letiště. Zde nám až nečekaně rychle odbavují bágly (můj měl asi 17, Ježkův 18 a Ifčin 15kg ) a vydávají nám palubenky. Ukáže se, že jsou na „dvě věci“, neboť v letadle do Dhaky budeme stejně každý sedět podle principu, jak kdo přijde. Ježek ještě píše a posílá pohledy do Čech, čas alespoň trochu utíká. Po osobní kontrole čekáme na let v odbavovací hale. Dalo by se tu ještě koupit něco na zub, ale máme dohromady jen 4 rupie, za které nic není. Máme letět v 13.15. Přibližně v tuto dobu se loučíme s Nepálem a nastupujeme do letadla. Po chvíli čekání se asi ve dvě hodiny odlepujeme od země. Snad se sem ještě někdy podíváme.

Tentokrát letíme velkou DC 10, jakou jsme letěli z Frankfurtu do Dhaky. Je plná Němců, Anglánů, ale i Čechů. Za hodinu po několika nepříjemných vzdušných propadech přistáváme v Dhace, hlavním městě Bangladéše. Zde nám hned seberou pasy a letenky a slibují, že palubenky vystaví cobydup. Máme letět až v jednu hodinu po půlnoci - no mají na to fůru času ale i nás čeká „příjemné“ čekání. Naštěstí nás po chvíli všechny vyženou z budovy, naloží do autobusu a vezou nás odpolední Dhakou kamsi do hotelu. Je vidět, že je to tu mnohem bohatší než Káthmándú, auta jsou lepší, budovy honosnější. Všude je hafo pestrobarevně pomalovaných rikš. Dostáváme dohromady (my tři) dvojlůžák, ve kterém zabíjíme čekací nudu. Jdu se na chvíli projít do ulic, abych viděl, jak Dhaka vypadá, ale brzy se vracím. Všichni rikšaři my nabízejí okružní jízdu po městě a ostatní lidé se tváří nějak divně. Bangladéš bude asi taky pěkně čudná země. (Já jenom vím, že je nejlidnatější na světě.) Kolem sedmé dostáváme večeři - každý si nabíráme dle libosti z nádob s rýží, bramborami, masem a omáčkou. Přežírám se vlastně klasickým Dhal Batem, až je mi špatně (naštěstí jen chvíli). Po desáté nasedáme znovu do autobusu a jedeme zpět na letiště. Zde zjišťujeme, že úředníci od Bimana nám nestačili vystavit palubenky, i přes fůru času, kterou na to měli. Nakonec je dostáváme mezi posledníma, a to rozsazeně a do kuřácké sekce. Ztropíme tedy scénu a po chvíli hádání získáváme místo kuřáckých sedadel dvě místa v byznys třídě. (Bussiness class je v letadle mnohem konfortnější než klasická Economy class.) Mezi posledními nastupujeme do letadla. Je to opět nám známá DC-10, která by nás přes Dubaj měla donést až do Frankfurtu.

Pavouk

21.11. Úterý - let do Frankfurtu, cesta do Prahy

I přes potíže na letišti vylétáme prakticky na čas. Ifča s Ježkem si sedají do byznys třídy, mé místo je vzadu, přesně na prostředním sedadle. Když chci jít na záchod, tak musím probudit minimálně 2 spolucestující. Brzy usínám a budím se až když nám dávají jídlo, které je standardní - kuřecí maso s brkaší, moučník a houska. Letíme „proti času“, takže let ubíhá velmi rychle. Po šesti hodinách jsme v Dubaji. Zde strávíme hodinu času bloumáním po letištním Duty Free Shopu, ve kterém je navršen luxus na luxus. Asi v půl šesté opět startujeme. Při filmu, který nám promítají, dvou jídlech a dopisování deníku se rychle blížíme do Frankfurtu. Když letíme nad Rakouskem, máme pod sebou Alpy, v celé své kráse. Bohužel se nedostanu k okénku, abych si je vyfotil.

Kolem deváté přistáváme na Frankfurtském letišti. Konečně Evropa. Ještě před přistáním se rozesměje celé letadlo, a to když kapitán letadla hlásí něco, čemuž nerozumím. Když z něj vystupuji, dojde mi, čemu se smáli: je tu sníh a dva stupně pod nulou. Z třicetistupňových veder je to dobrý skok. Odbavíme se a dlouhou chodbou kráčíme pro naše bágly. Je to dobré, tentokrát dorazili všechny v pořádku. Vycházíme z letištní haly. Teď teprve dostávám tu „správnou facku“ zimy. Rychle si na sebe oblékám skoro všechno oblečení, které mám s sebou. Vždyť jsem přiletěl jen v tričku a kraťasech. Ifča s Ježkem nastupují do autobusu CK Montana, který je odveze až do Prahy, já jdu na stopa - vždyť dálnice na Norimberk vede hned vedle letiště. Už jsem přišel o dost peněz a nechce se mi zbytečně utrácet. Ze začátku ani moc nestopuji, jen s úžasem pozoruji nebe plné letadel a bílých čar od nich a cvrkot před terminály. Asi po hodině mě promrzlého na kost bere první auto. Postupně se dostávám až k Norimberku. Zde odbočuji z dálnice a nechám se brát po normální státovce směrem na naše hranice. Kolem páté je tma a já jsem ještě asi 80 kilometrů od hranic. Je tak osm pod nulou a k tomu dvacet čísel sněhu. Říkám si, že nocovat tady by bylo horší než v Nepálu. Po dlouhém a usilovném šlapání podél silnice mě bere další auto. Ale zase jen kousek. A opět šlapu po zasněžené silnici - chci dojít až na místo, kam přijíždějí někteří čeští řidiči, kteří jedou z Norimberku po dálnici. Asi v půl sedmé mi staví sám anděl spásný v podobě českého Švýcara, který mě v jedenáct večer vyhazuje na Štrosmajeráku v Praze. Jupííííííííííííííííííííí!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Nepálské dobrodružství skončilo.

Pavouk

 

Další fotografie z cesty. Jde o domácí skeny diapozitivů, omluvte nižší kvalitu fotografii.

Deníček zapsali Ruda, Ifča, Ježek a Pavouk. Všechna foto Pavouk.

© Jana a Pavouk Ledvinovi | webmaster a kontakt | Za vystavení stránek děkujeme Věrošovi.