Pavoukovy a Jančiny stránky
Zobrazit mapu cestopisůSkrýt mapu cestopisů

Zimní Hochschwab na sněžnicích

27. 2.  – 2. 3. 2015 Lenka, Janča, Míša, Radek, Tom, Koudy, Čenda a Pavouk  Další fotografie z cesty

Každoročně vyrážíme společně s kamarády na prodloužený víkend na zimní přechod hor na sněžnicích. Buď jezdíme na Slovensko a nebo letos již podruhé do Rakouska. Naše rakouská premiéra v roce 2013 se na Raxu náramně vydařila, a o to více jsme se těšili letos. Vybrali jsme si pohoří Hochschwab, dostatečně vysoké, náročné, dost dlouhé a přitom od nás dobře dostupné.

Hochschwab, ale i další blízké rakouské Alpy, jsou pro nás z jižní Moravy jen „mentálně“ daleko. Ve skutečnosti to je vlakem jen tři a půl hodiny, což je podobné jako cesta do Jeseníků. Je to i mnohem rychlejší než cesta do slovenských Tater či na Malou nebo Velkou Fatru. Problém není ani cena jízdenky, kterou lze pořídit už pod čtyři stovky za cestu jedním směrem.

Na hlavním hřebenu Hochschwab
Na hlavním hřebenu Hochschwab

Pá 27. 2. 2015 Brno – Kapfenberg /vlak/

V pátek po práci vyrážíme vlakem do Rakouska. Lenka, Radek a náš nový člen jinak celkem neměnné sestavy, Míša, jedou z Prahy, my ostatní z Brna (19.21). Přímý spoj nás veze bez přestupu až do města Kapfenberg, třetího největšího města Štýrska. Cestou projíždíme noční Vídní a také známou horskou tratí Semmering. Těsně před jedenáctou večerní jsme pro dnešek v cíli. Jdeme spát asi deset minut chůze od nádraží; cestou do kopce, nedaleko hřbitova. Je skoro jasno, teplota kolem nuly, sníh nikde, tak jen uleháme ve spacácích, všichni vedle sebe, pěkně „pod širák“.

So 28.2. 2015 Kapfenberg – Seebergsattel /bus/; Seebergsattel – u Seeleiten – Ringkarwand – Schiestlhaus (2153 m) /pěšky/

Ráno po probuzení nám s Jančou překvapivě není ani zima, i ostatní jsou v pohodě. Balíme se a přesouváme se zpátky. Nedaleko nádraží je centrum města s náměstím, odkud nám po osmé hodině jede autobus, přímo až na Hochschwab. Už jedeme asi tři čtvrtě hodiny, nejprve údolím, přes městečko Thörl, po bývalých alpských loukách, až k obci Seewiesen. Sníh stále nikde, alespoň na jižních svazích v tisíci metrech nad mořem. Ve čtvrt na deset vystupujeme v sedle Seeberg, ve výšce asi 1250 metrů nad mořem a přímo do sněhu, kterého je tu náhle všude kolem více než půl metru.

Nasazujeme hned sněžnice, Lenka má první závadu: cosi ulomeného na sněžnicích, na nastavení délky vázání, naštěstí může jít dále. Vyrážíme hned do kopce, k severozápadu. Podle mapy jde o letní i zimní cestu. Ranní jasno mizí, moc toho do dáli vidět není. Nejprve jasná cesta podél vleku a průsekem náhle mizí a musíme ji hledat. Červené značky na stromech jsou asi pod sněhem, stejně jako nejde vytušit, kudy cesta stoupá. Chvíli se držíme nějakých starých skialpinistických stop, ale ty klidně mohou vést kamkoliv kam nepotřebujeme. Když už nejsme schopni odhadnout, kudy by mohl traverz pokračovat, Míša vytahuje z batohu svoji satelitní navigaci, která nám ukazuje, že jsme už trochu moc nad cestou, že jsme ji nadešli. Takže poněkud sestupujeme. A pokračujeme v místech, kde by mohla být cesta, po prudkých svazích v lese, v otevřených splazech bez vegetace (proč asi?), na místech chráněných před lavinou lavinolamy. Nevím, co je horší, zda prudký kolmý výstup, prudký sestup (to když hledáme „správnější“ cestu) a nebo velmi nakloněný vodorovný traverz. Stromy pomalu přecházejí v kosodřevinu (1500-1600 m), vydrápeme se nahoru podél skály, na které je tušit něco jako vrcholový kříž, a už jsme konečně na hřebenu. Je už po poledni. Dle mapy kraťoučká cesta nám trvala skoro tři hodiny, bez jakékoliv přestávky, např. na svačinku, na výhledy, na delší toaletu.

Skoro na hlavním hřebenu pod kopcem Seeleiten
Skoro na hlavním hřebenu pod kopcem Seeleiten

Je zcela zataženo, viditelnost je tak na 30-100 metrů, naštěstí skoro nefouká. Pokračujeme dále na západ, přímo po hlavním hřebenu pohoří Hochschwab. Po chvíli chůze si v závětří dáváme oběd a po přestávce míříme dále. Snažíme se držet tyčového značení, které je řídké, poničené (např. některé dřevěné tyče koukají ze země jen pár decimetrů), naštěstí je na hřebenu sníh často vyfoukaný a tak je na ně vidět. Občas vidíme červenou značku přímo na zemi na kameni, který kouká ze sněhu. Teprve kolem čtvrté odpoledne se mraky trochu zvedají a viditelnost narůstá asi tak na jeden až dva kilometry. Najednou vidíme, že tu často není jeden hlavní hřeben, ale díky krasovému původu pohoří jde o různé „falešné“ hřebeny, falešná sedla, závrty či propasti. Máme štěstí, že se počasí zlepšilo zrovna teď, v totální mlze bez značení (zrovna tady je delší úsek, kde není ani jedna tyč) by se šlo ještě o hodně hůře. Procházíme jedním velkým závrtem (Ochsenreichkar), vracíme se na hlavní hřeben (1994 m). Slunce se akorát vynořuje a zároveň už pomalu zapadá a přitom vše krásně osvětluje.

Pod hřebínkem Eismauer
Pod hřebínkem Eismauer

Abychom nemuseli stanovat na hřebenu, tak chceme dojít až k chatě Schiestlhaus, což je ještě aspoň hodina chůze, místy velmi exponovanými úseky. Ukazuje se, že dobrá viditelnost je vlastně občas i nevýhodná, neboť je dobře vidět, jak hluboký sráz je pod námi nebo co je přímo nad námi. Už po západu slunce, přesně v šest večer, jsme u zmíněné chaty, ležící ve výšce 2150 metrů přímo pod nejvyšší horou pohoří. V chatě je otevřená zimní prostora (Winterraum), kam se vejde asi tak deset lidí (palanda s matracemi a dekami tak pro osm lidí, zbytek na podlaze). V chatě už bydlí dva čeští skialpinisté, akorát jsme tak pro dnešní noc zaplnili „zimní“ část chaty. Na chodbě je pěkné místo na vaření, vedle je suchý záchod, světlo tu máme díky fotovoltaickým kolektorům a je i dostatečně teplo. Chata je totiž postavena jako první alpská chata v pasivní standardu s velmi důkladnou masivní izolací a super kvalitními okny, takže i za mrazivých dní ji slunce může prohřát. Jen vodu musíme tavit z venkovního sněhu.

Myslím, že všichni toho máme pro dnešek dosti, a po přípravě večeře, její konzumaci a tavení vody i na zítřejší den všichni po osmé hodině usínáme.

Ne 1. 3. Schiestlhaus (2153 m)– Hochschwab (2277 m) – Häuselalm (1526 m) – Sonnschienhütte (1523 m) – Pfarreralm (883 m)

Od chaty Schiestlhaus ranní pohled k severu
Od chaty Schiestlhaus ranní pohled k severu

Ráno kolem sedmé vstáváme do sluncem osvícené místnosti. Z velikánských oken je nádherný výhled na sousední zasněžené hory. Hurá, lepší počasí je tady! Vrchol Hochschwabu vypadá z teplé chaty kouzelně. Příprava snídaně a balení se nám trochu protahuje, ale když vyrážíme na dnešní cestu, mraky ještě naštěstí nevítězí. Po půl hodině stoupání jsme na stejnojmenném vrcholu celého Hochschwabu (2277 m). I přes stále narůstající oblačnost máme krásné výhledy na hory na všech stranách. Poznáváme Rax a okolí na východě, pohoří, kde jsme byli předloni. Nejimpozantněji působí spousta zasněžených vrcholů směrem na západ.

Po krátkém kochání se výhledy a společném focení u vrcholového kříže pokračujeme v cestě, stále po hlavním hřebeni k východu. Míjíme malý bivak Fleischer a dále úspěšně bojujeme s terénem, občas musíme prudce nahoru, občas prudce dolů, chvílemi neseme sněžnice v ruce. Přestože jsme nad 2000 metrů, tak je tu sníh vyfoukaný jen na holé kameny a na trávu. Po cestě pokračujeme dolů, jednoznačně rozpoznatelný hlavní hřeben tu končí. Sestupujeme nádherným hlubokým prašánkem. Akorát se zcela zatáhlo, mraky jsou naštěstí nad námi. Po krátkém obědě procházíme poněkud nepříjemné místo v traverzu závrtu (většina z nás úsek raději obešla spodem závrtu), cesta je už dobře patrná od skialpinistů, kteří tady chodí nahoru a jezdí dolů. Krátkým prudším úsekem mezi kosodřevinou a začínajícími stromy sestupujeme k chatě Häuselalm. Chata má pravděpodobně celoroční provoz, není tu proto volně přístupná zimní prostora.

Hochschwab (2277 m), vrcholový kříž
Hochschwab (2277 m), vrcholový kříž

Po kratší zastávce nás další cesta vede stále na západ, jsme už v pásmu lesa. Jdeme typicky krasovou krajinou, stále je to mírňoučce dolů a nahoru. Míjíme údajně pěkné jezero Sackwisen, ve sněhu však nelze ani poznat, kde začíná a kde končí. Asi po hodině chůze jsme ve tři čtvrtě na tři u další chaty Sonnschienhütte. Je sice neděle odpoledne, ale je tu narváno skialpinisty; právě tu vyhlašují výsledky nějakého závodu, možná výstupu z údolí (?). Radek, jako náš hlavní mistr v němčině a speciálně ve štýrském dialektu, který si osvojil během studijní praxe ve Štýrském Hradci, se poptává na další možné cesty přes pláně a také na vývoj počasí. Místní nám rozmlouvají naši plánovanou cestu směr chata Androthalm a také počasí neslibuje nic dobrého, po půlnoci má nasněžit až 20 cm sněhu. Čenda vymyslí, že dnes na spaní sestoupíme hluboko do údolí a zítra to vezmeme zase přes hřeben nahoru/dolů. A kdyby bylo moc špatné počasí, tak už zůstaneme v údolí. Všichni souhlasí.

Sestupujeme k jihu pro cestě zvané Russenstraße, po místech vyjetých před námi stovkami skialpinistů. Jezdí taky nejen po vlastní cestě, ale i různými zkratkami lesem. Jeden vypečený, co si myslel, že je v celém dalekém okolí jen on, nás minul „jen o fous“. Za dvě hodiny sestupu jsme na asfaltové cestě v údolí. Po 5 minutách chůze, u křižovatky, kde bychom mohli zítra zase pokračovat do kopce, stojí dvojice chalup Pfrarreralm. Zůstáváme tady (17.30), budeme tu nocovat. Stavíme stany v lese za chalupami. Lavičky u jedné z chat využíváme na vaření a na sezení, přeci jen to je pohodlnější než přitom ležet nebo sedět ve sněhu. Ač jsme ve výšce kolem 900 metrů na mořem, tak je tady okolo asi 30-40 cm sněhu. Jenom se hodně oteplilo a vypadá to, že taje.

Ve stanu se sice nespí tak dobře jako v chatě, ale i přesto zcela dostatečně. Opět kolem osmé večerní usínám.

Po 2.3 Pfarreralm (883 m) – údolí Lamming – Lamingsattel (1677 m) – Almhäuser (1060 m) /pěšky/; Almhäuser – Leoben /bus/; Leoben – Bruck an der Mur – Brno /vlak/

V noci ani nesněžilo ani nepršelo. Jakmile se však rozhodneme vstát a sbalit stan, začíná drobně pršet. Nu, co naplat. Opět na lavičkách u chaty si vaříme snídaně, mírně schováni před deštíkem. Sněžení se asi nekonalo, déšť skoro ustal, takže můžeme zrealizovat náš včerejší plán. Vyrážíme do bočního údolí Laming. Jsme však stále v mraku. Trochu se bojíme, abychom chytli odpolední bus na druhé straně hor a následně poslední podvečerní vlak do Brna a Prahy, takže je třeba jít poněkud svižněji. Tom na sněžnicích nasazuje celkem zběsilé tempo. Naštěstí dělá přestávky a čeká na ostatní. Zhruba v polovině stoupání se vedení skupiny, a tedy i prošlapání sněhu, ujímá Koudy, který většinu času chodí vzadu a užívá si rozhledů, výhledů, focení. Za dvě hodiny chůze od místa noclehu jsme v sedle, celou domu jsme šli lesem, stále rovnoměrným výstupem. Jenom posledních patnáct minut jsme byli nad hranicí lesa, v prudkém svahu, který končí v sedle. Sedlo je velmi uzounké, se sněhovými převějemi skoro na obě strany. Není nikam vidět, jen na desítky metrů nahoru a dolů.

Výstup v mraku do sedla Lamingsattel (1677 m n.m.)
Výstup v mraku do sedla Lamingsattel (1677 m n.m.)

Po vrcholové prémii v podobě čokolády a sušeného ovoce sestupujeme hned dolů, do údolí na druhé straně. V hromadách sněhu není po značce ani památky, jen tušíme, že musíme jít zleva a stále traverzem. Na chvíli opět zapínáme satelitní navigaci a na stromě následně nacházíme i první turistickou značku. Mraky se trhají a mezi stromy vidíme okolní kopce a sedla, škoda že jsme paradoxně nebyli v sedle později. V hlubokém sněhu pod Čendovým vedením si prošlapáváme cestu dolů. Po asi půl hodině chůze, na prvním trochu rovném místě, konečně obědváme. Slunce teď krásně svítí. Klesáme dolů (nad námi je Leobner Hütte) k osadě Almhäuser. Místo toho, aby se definitivně pro dnešek vyjasnilo, tak se definitivně zatáhlo a přichází sněžení. Nejsilnější sněhové provazy jsou zrovna ve chvíli, kdy už stojíme na zastávce na hlavní silnice u Almhäuseru a čekáme na autobus do údolí. Je asi půl druhé odpoledne. Před druhou hodinou nasedáme a frčíme dolů. Do města Leoben to jede asi tři čtvrtě hodiny.

Tady se Koudy na čas odpojuje, jede napřed do Kapfenbergu hledat svoje hůlky, které tam v sobotu ráno zapomněl na autobusové zastávce. My všichni ostatní jdeme do příjemné restaurace, spíše kavárny s kuchyní, kousíček od hlavního náměstí v jedné boční ulici. Skoro dvě hodiny tady baštíme a popíjíme, je to pěkná tečka na závěr putování. Pak se jen přesouváme na nádraží, ležící hned na břehu řeky Mur. Vlakem jedeme kousek do Brucku an der Mur a tady po 10 minutách čekání nasedáme už do přímého vlaku na Moravu a do Čech. Po pár minutách přistupuje v Kapfenbergu Koudy. Bohužel, své hůlky nikde nenašel. Se západem slunce projíždíme známým Semmeringem. Po půl deváté vystupuje většina výpravy v Brně; jen Lenka a Míša pokračují spolu v cestě až do Prahy.

Letošní sněžnice se snad vydařili, i když počasí k nám mohlo být i o něco milostivější!

Pro plánování trasy předem využíváme s úspěchem rakouské mapy firmy Kompass. Tištěné mapu jsme měli od firem Freytag &brendt a od Kompassu, oboje 1:50 000. Lepší je ta od Kompassu, má hustší vrstevnice a hlavně mnohem více zimnich cest.

Na plánování spojení v Rakousku, vlaků a autobusů, rakouský vyhledávač spojení www.oebb.at.

Další fotografie z cesty

Deníček zapsal Pavouk, přehlédla a doplnila Janča.

Mapa cestování

© Jana a Pavouk Ledvinovi | webmaster a kontakt | Za vystavení stránek děkujeme Věrošovi.