Pavoukovy a Jančiny stránky
Zobrazit mapu cestopisůSkrýt mapu cestopisů

Vandr do maďarského pohoří Zemplényi-hegység, do království bukových hor

13. 4. 2017 - 17. 4. 2017, Lenka, Koudy, Hasky, Lucka, Janča a Pavouk  Další fotografie z cesty

Naše tradice nám každoroční velí vyrazit na Velikonoce někam na slovensko-maďarské pomezí. Loni jsme výjimečně vynechali (raději jsme běžkovali v Rychlebkách), letos jsme už opět naplánovali další cestu na východ. Volba padla na nejvýchodnější maďarské pohoří Zempényi hegység [Zempléň heďšég], slovenská část se nazývá Slánské vrchy. Menší problém bylo sehnat lístky na noční spoj na noc na Velký pátek, jelikož na svátky cestuje na východ asi tísíce pracovníku a studentů. Den před plánovaným odjezdem se mi podařilo sehnat (již dlouho jinak obsazená) místa na vlak z Ostravy do Košic a mohl jsem pak stornovat koupené lístky na nepohodlný autobus. Letos se přidali i další čtyři kamarádi, takže bude jistě veselo. Už řadu dní předem jsem se těšil na hory a společné zpívání u ohně. Původní plán byl vyrazit ze slovenské strany, přejít do Maďarska a toulat se po horách směrem k jihu, směrem k městu Tokaj.

Bývalá důlní osada a všude kolem jen samé buky
Bývalá důlní osada a všude kolem jen samé buky

Slovenský úvod

Ve čtvrtek večer se my brněnští scházíme na nádraží a frčíme vlakem do Ostravy. Přes půlnoc sedíme asi hodinku v hotelu vedle nádraží a po jedné v noci nasedáme do nočního vlaku do Košic, ve kterém už z Prahy v lůžkové části vyspává kamarádka Lenka. V Třinci přistupuje i Koudy, což zjišťujeme až ráno, kdy se nás všech šest potkává v Košicích v nádražní hale. Měníme si forinty, kupujeme lístky na další vlak, Koudy dokupuje zásoby. Přejíždíme vlakem ještě dalších 30 kilometrů do vesnice Slanec, ležící přibližně uprostřed pohoří Slánské vrchy, což je náš cíl. Převážně míříme do maďarské části hor, která se nazývá Zemplényi-hegység (Zemplínská vrchovina). Kromě „normální“ trati tudy prochází i širokorozchodná trať z Ukrajiny až do Košických železáren. Jen co vystoupíme z vlaku, zrovna kolem nás projíždí plně naložený vlak tažený třemi dvoudílnými lokomotivami. Pěší putování začínáme pochodem přes centrum Slance do kopce na stejnojmenný hrad. Ještě před pěti lety to byly úplné ruiny, od té doby místní spolek stihl dozdít a zastřešit hlavní věž.

Po podrobné prohlídce hradu pokračujeme dále, kolem Trstinového jezírka a přes Slanecké sedlo. Křižujeme plynovod s kouzelnou cedulí „pozor nebágrovať“. Mírně stoupáme a pokračujeme stále k jihu, skoro pořád bukovým lesem. Překračujeme státní hranici a další dny už bychom měli chodit jen po maďarské části. Následuje velmi prudký, ale naštěstí krátký, úsek zakončený první vyhlídkou, zvanou Skárošská vyhlídka. Po hřebeni, stále lesem po maďarsko-slovenské hranici, docházíme na vrchol kopce Velký Milič, který je se svými 895 metry nejvyšším bodem maďarské části hor. Je tu vysoký betonový sloup a jinak nic. Asi čtyři sta metrů od vrcholu, furt na hřebeni stojí nová dřevěná vyhlídka, ze které je pěkný výhled do kraje, bohužel jen do Maďarska, na slovenské straně jsou stromy a není sem nic vidět. Vrcholová plošina je pro nás báječným místem na oběd, jen je škoda, že je zataženo a není moc dobře vidět do dálky. Asi pět kilometrů směrem na jih trčí na vysoké hoře hrad Füzér, náš další cíl.

Füzér – pěkná novostavba hradu

e_005429_Zempl17_34_hrad_Fuzer_pan
Z hradu Füzer, pohled na hřebeny Zemplényi-hegység
Z hradu Füzer, pohled na hřebeny Zemplényi-hegység

Po obědě míříme dále, stále lesem, tentokrát z kopce. Kolem třetí hodiny jsme pod hradem Füzér, z dálky je na něj pěkně vidět, jelikož v jeho nejbližším okolí jsou vykácené všechny stromy. Vcházíme na hradní nádvoří zrovna spolu s velikonočním procesím několik stovek zpívajících a modlících se poutníků. Je tu pěkně natěsno, ale výhodou je, že se dnes neplatí vstupné. Proklouzáváme s Jančou vpřed, zdoláváme schody do hradního paláce a prohlížíme si pěkné interiéry i exteriéry. Hrad je krasavec, stále v procesu opravy, ale je poznat, že to je poctivá novostavba. Někde jsem četl, že Füzér má být nejhezčí maďarský hrad. Jde ale o to, co se bere jako opravdový hrad. Je možné, že se Slováci ve Slanci inspirovali právě tady a také chtějí mít dokonalou novostavbu. Z hradu je krásný rozhled na okolní zalesněné hory. Hrad si jde prohlédnout i zbytek naší výpravy a následně můžeme pokračovat dále. Za vesnicí Füzér, která je hned pod hradem, kousek od ohrady s kravami, se opět noříme do lesa. Jdeme po turistické značce po pěšině, později chvíli po silnici skoro až do vsi Hollóháza a dále neznačenými lesními cestami směrem, kde dle mapy má být jakási další zřícenina. Už za šera dobíráme vodu v potoce a stavíme stany kousek před místem, kam jsme plánovali dojít: u starého lomu na kámen. Lucka s Haskym jdou kupředu na průzkum a hlásí, že naše místo je lepší, než spaní ve vlhkém lese. Děcka staví stany, my plachtu proti dešti a všichni sedíme u ohně, večeříme; po večeři si zpíváme za doprovodu ukulele.

Úzkokolejka, co nezastavuje

Úzkokolejná železnice Palháza-Rostaló
Úzkokolejná železnice Palháza-Rostaló

Ráno je zcela modro, balíme a snídáme zase u ohýnku. Pokračujeme ke „zřícenině“, což není zřícenina hradu, ale zřícenina bývalé důlní osady. Jdeme stále hustým bukovým lesem, mimo značené cesty, přes malé hřebínky a zase po značených stezkách. Přicházíme k našemu dnešnímu cíli, k lesní úzkokolejce, k její současné konečné stanici, což je místo v lese zvané Rostaló. Vláček pro turisty jezdí o víkendech, 2 až 3× za den. Začíná pršet, naštěstí jen trochu. Poté, co dojde zbytek výpravy, jdeme ještě asi dva kilometry k malému turistickému centru. Trať zde vede tunelem pod skalou, na skále stojí hotel, je to tady„maximální romantika“, což je poznat, že tu najednou všude jsou návštěvníci. Děcka se touží projet vlakem, za chvíli má jet, tak počkáme. Nasedáme do asi pětivozové otevřené soupravy, tažené malou lokomotivou. Chceme vystoupit hned na další zastávce a stoupat zase do kopců.

Svištíme lesem, souprava přibrzďuje na malinké zastávečce, nasazuji batoh, že budeme vystupovat, ale vlak nezastaví. S batohem na zádech a otevřenou pusou zírám, toto nás nenapadlo. Průvodčí je daleko, signalizace žádná. Jedeme dál. Na další stanici Hasky vyskakuje za jízdy, ale vlak furt nestaví a my ostatní jedeme stále dále. Až teď se k nám probojuje průvodčí a my mu sdělujeme, že chceme vystoupit. Každý platíme v přepočtu něco přes padesát korun a konečně jsme dole z vlaku. Jsme ve vesnici Kishuta. Všechny předchozí stanice byly uvedeny v jízdním řadu, tedy by se řeklo, že tam vlak měl zastavit. Netušíme tedy, jak se zachovat příště – tedy kromě možnosti stát od začátku vedle průvodčího. Zajeli jsme si asi 5-6 kilometrů. Jdeme tři kilometry po silnici do obce Nagyhuta, začíná zase pršet a v mírném dešti stoupáme už opět lesní pěšinou „pěkně“ vzhůru, na další z hřebenů. Stále jsou všude jen buky a když jsou výhledy, tak jen do přírody, nikde není vidět žádná stopa po lidské činnosti. Kempujeme v lese na rozcestí turistických cest. Ohníček na večeři a večerní idylku si děláme na místě, kde ho už někdo před námi dělal, dřeva je všude na hromadách spousta a navíc tu pro nás ještě někdo nachystal pěkná dřevěná sedátka.

Nahříváme se v termálu

Nad ránem se budím s plachtou proti dešti napláclou přímo na spacáku, v noci pršelo a ve vlhku povolil špagát i napnutá plachta. Blíží se déšť, rychle s Jančou balíme; oheň rozdělávám již za prvních kapek. Naštěstí je to jen drobné mrholení a všichni proto můžeme bez problému snídat u krásně hořícího ohýnku. Děcka si také balí a vyrážíme, lesem k východu. Náš dnešní cíl je vykoupat se v termálním koupališti pod horami, u řeky Bodrog.

V lese

Jdeme po hřebeni, omezené výhledy, chvíli louka, později krásný pramen. Obědváme s vyhlídkou na vinice, scházíme do vesnice Hercegkút, odkud je to ještě přes čtyři kilometry už jen po rovině, zemědělskou krajinou, podél vinných sklepů do města Sárospatak. Na kraji města, ležícího na břehu řeky Bodrog (někdo si ze školy pamatuje, že nejnižší místo Československa leželo právě nad Bodrogem; a ne nad Labem nebo Dunajem), leží termály Vegardó. Mimo sezónu je příjemně levný vstup. Ve velkém areálu je otevřena jen jedna nafukovací hala a jeden venkovní mělký bazének (36 stupňů). Jen v plavkách, já i s batohem, pobíháme po areálu mezi těmito dvěma místy. Ve vodě je příjemně, nejen za deštíku. V jednom bazénu v hale se dá i plavat, všichni se ale spíše jen „nakládáme“ a nikdo moc neplave.

Tokaj – symbol maďarského vína

Po třech hodinách opouštíme termály. Náš další cíl je Tokaj, centrum zdejšího světoznámého kraje a okolní krajina. Přesouváme se kus vlakem. Někteří večeří na nádraží, my s Jančou jíme ve vlaku pohanku, kterou jsme si uvařili před nádražní budovou. Při přestupu na další vlak si v otevřeném (!) bufetu dáváme pivo a vystupujeme ve vesnici Tarcal, pod horou Tokaj. Asi kilometr od centra má být zatopený lom, vede nás k němu značka a Haskyho počítačová mapa. Až po desáté hodině stavíme stany a napínáme naší plachtu. Je tu zákaz všeho, i rozdělávat oheň, dřevo stejně tady skoro není. Tak jdeme dnes spát bez večerního zpívání.

Lom Tartali
Lom Tartali

Ráno, v pondělí velikonoční, je obloha jako vymetená, již od rána kolem nás chodí lidé na procházku. Parta rybářů si dokonce přitáhla od auta loď s vesly a jezdí na ni po vodě. Jak je světlo, tak je vidět, že jsme přespali na nádherném místě, nad námi srázy a skály opuštěného lomu, hned pod námi rákosiny a vodní hladina. Se všemi sbalenými věcmi jdeme nejprve k soše Krista nad lomem a nad vesnicí Tarcal, už je tu všude celkem dost lidí. S menší hledačkou dalšího postupu a krátkým prodíráním roštím se blížíme k vrcholu hory Tokaj. Cesta vede vinicí a dále lesní cestou, pak po silnici a na závěr po sjezdovce. Jsme na hoře Tokaj (513 m), nejvyšším kopci masivu, ve výšce asi 500 metrů nad mořem. Vede sem silnice a tak tu stojí zaparkováno asi patnáct aut. Výhled je jen jedním směrem, k jihu, do zemědělské krajiny, bývalé říční nivy. Samotný vrchol okupují vojáci a je to oploceno.

Scházíme do města Tokaj, opět jen skoro samým bukovým lesem a chvíli po poledni jsme v cíli putování.

Městečko Tokaj leží pod horami, je obklopeno lesy, vinicemi a řekou Bodrog. Procházíme centrum, ale mně se moc nelíbí. Na kraji historické centra je i občerstvení s lángoši, mňam, mňam. Všichni se jimi cpeme, jen Hasky nemá lángoš moc rád a stojí přes půl hodiny frontu na trdelník se zmrzlinou. Koudy nás hostí koupeným tokajským vínem, ostatní si kupujeme víno na památku domů. Hned vedle je most, ze kterého je krásný výhled na soutok Bodrogu a Tisy. Všichni se budeme vracet domů, jen Koudy si chce ještě tento kraj více propátrat. Na nádraží říkají, že jsou všechny spoje do Budapešti vyprodané. Nenechám se vyhodit a kupuji nakonec lístky na pomalý vláček (bezmístenkový), ale lepší než tu zůstat. Při čekání na nádraží Hasky nechává chvíli batoh bez dozoru, ten se „drze“ skácí a dvě lahve vína, co měl nahoře, se rozbijí a vytečou na zem. Víno se rychle vsakuje do země, nedá se z ní tedy upít.

Na jeden přestup jsme v šest večer v Budapešti a v osm nasedáme na noční vlak do ČR. Místenku nemáme koupenou, tak nám nezbývá než postupně uvolnit místo těm, kteří ji mají. Jako brněnská sekce vystupujeme před jednou v noci v Brně, Lenka až kolem čtvrté v noci v Praze, kde právě sněží. (!!!)

V Zemplényi-hegység, česky bychom mohli říkat v Zemplínsko-slánských vrších, bylo báječně, ještě lépe než jsem si to představoval. Několik dní se dá nerušeně toulat nepřerušovanými bukovými lesy (nikde žádné smrky). Polovina dubna byla ideální pro návštěvu, stromy byly vesměs olistěné, ale ne zcela, takže propouštěli dolů více světla. Občas jsme narazili i místa dalekých rozhledů. Příjemným zpestřením byla návštěva hradů, v Maďarsku jsou i další, stejně jako lesní železničky. Ještě by to chtělo propátrat okolí hraničního města Sátoraljaújhely, obec Regéc a okolní hrady nebo celou jižní části pohoří. Na příště nám zbyla celá slovenská část Slanských vrchů, včetně návštěvy dvou lesních jezer, včetně nejvyšší části pohoří a také včetně průzkumu Herlianského gejzíru, u nás asi skoro neznámého. Novostavba hradu Füzér mě zase tolik neoslovila, po návratu jsme zjistili, že např. v roce 2011 místo hlavního paláce stály jen jeho základy (!!).

Další fotografie z cesty

Zapsal Pavouk, doplnila a opravila Janča.

Mapa cestování

© Jana a Pavouk Ledvinovi | webmaster a kontakt | Za vystavení stránek děkujeme Věrošovi.