Pavoukovy a Jančiny stránky
Zobrazit mapu cestopisůSkrýt mapu cestopisů

Příště raději s mačkami! Totes Gebirge na sněžnicích 2018

22. – 25. 3. 2018 Lenka, Radek, Tom, Čenda, Janča a Pavouk  Další fotografie z cesty

Už několik let jsem, jednak trochu závistivě a jednak trochu se strachem, pokukoval po možnosti vydat se na sněžnicích přes vápencové pláně známých rakouských hor Totes Gebirge. Dosahují výšku 2500 metrů, orientace je tam složitá a hlavně: některé úseky mohou být prudké a někde mohou padat laviny. Od podzimu, kdy jsme se začali domlouvat a kdy jsem to navrhl, nepřednesl nikdo jiný návrh, ani nikdo neprotestoval, tak jsme tam mohli zamířit. Podnikli jsme lehké přípravy: koupil jsem mapu a prostudovat nějaké cestopisy, s Radkem jsme vymysleli nejlepší spojení tam a zpět a mohli jsme se vydat za rakouským sněhem. Cílem bylo přejít náhorní planinu od východu k západu.

Janča a Léňa stoupají na planinu Totes Gebirge
Janča a Léňa stoupají na planinu Totes Gebirge

Ve čtvrtek večer se naše čtyřčlenná brněnská sekce „nalodila“ v Brně na vlak do Vídně, odkud nám jel hned další spoj do Lince. V půl jedenácté večer jsme se na nádraží v této metropoli Horního Rakouska setkali s Radkem a Lenkou, kteří přijeli přímo z Prahy, přes Budějice. Naše sněžnicová parta tak byla po roce opět kompletní. Akorát nám, stejně jako loni, chyběl kamarád Koudy, který i letos dal přednost „jinému programu“.

Chvíli jsme v nádražní hale přemýšleli nad nákupem lístků na regionální spoje a jestli se ještě v noci neposuneme kus vlakem. Nakonec došlo na původní plán zůstat až do předrána tu. Šli jsme se prospat na nástupiště do skoro komplet kryté „čekárničky“, kolem zvenku poletoval snížek a nám se na karimatkách a ve spacácích příjemně spalo. Ve čtyři ráno nás probudila ochranka a Radek ji ukecal, že jsme si ještě do půl páté mohli poležet. Vstali jsme a přesunuli jsme se do regionálního vlaku, který tady čekal celou noc, a v pět ráno vyjeli směr jih, do vesnice Hinterstoder. Po krátkém spánku ve vlaku jsme za hodinu a půl vystoupili na vlakové zastávce. V čekárně jsme se nasnídali a chvíli počkali na bus, který nás posunul necelých 15 km údolím, stále obcí Hinterstoder, na východisko našeho sněžnicového putování. Bylo zataženo, ale pod mraky bylo vidět i do okolí. Ač jsme byli v horách, kráčeli jsme skoro po rovině asi tři kiláky k východu. Cestou jsme potkali první skupinu kamzíků. V nadmořské výšce 600 metrů ležel kolem na loukách i teď na začátku jara ještě sníh.

Vyschlé koryto říčky vedle cesty hned zkraje prozradilo, že jsme ve vápencových horách. Vpravo se tyčily první „kolmé“ stěny a i vodopády (tedy skoro bezvody-pády). Začalo sněžit. V podstatě z roviny jsme se dostali přímo „do stěny“, naštěstí naše cesta vedla vzhůru po různých puklinách, podél říčky, nad vodopády, a nebyla zase tak prudká, jak se zdála zpovzdálí. Stoupali jsme ve sněhu pod nákladní lanovkou nejprve otevřeným terénem a pak lesem. Sněhu nebylo tolik, cestička byla trochu vyšlapaná, tak se sněžnice zatím nesly v batozích. Vystoupali jsme k chatě Prielschutzhaus (cca 10.30 h). Chata stojí na prudkém svahu, v podstatě přímo pod nejvyšší horou Totes Gebirge (Grosser Priel, 2515 m). Vypadalo, že je otevřena jen nouzová „zimní prostora“, ale ukázalo se, že právě dnes začala sezóna a my jsme byli první hosté. Dali jsem si každý velký čaj, lehce se ohřáli (restaurační prostora byla ještě chladná) a naobědvali se z vlastních zásob a trochu pokecali se servírkou, která byla – nepřekvapivě – Češka. Prý máme vlastně štěstí, 14 dní tu různě padaly laviny, teď je sníh pěkně na kost zmrzlý.

V mlze a za sněžení na vápencových pláních

edna z mnoha porad, kudy dále
Jedna z mnoha porad, kudy v dále

Stále sněžilo a nebyl nikam vidět: počasí tedy nebylo ideální. Rozhodli jsme se ale pokračovat dále dle plánu, a to na náhorní planinu, do středu hor. Vynechali jsme však přímý výstup na nejvyšší horu, Grosser Priel, o kterém jsem snil. Nasadili jsme sněžnice a zostra začali stoupat vzhůru. Sníh byl zmrzlý, terén a cesta vedla dost prudce nahoru a k tomu se muselo traverzovat: jak jsme se později shodli, oba s Jančou jsme měli hned od počátku strach. Bylo vidět tak na 100 metrů, turistické značky byly kdesi pod sněhem a zimní tyče Rakušáci (asi skoro nikde) nevedli. Podle mapy, spíše „poslepu“, dle toho, že občas vykoukla nějaká skála nad námi, jsme postupovali přibližně po turistické trase číslo 01 do soutěsky Klinserschlucht. Sníh byl zmrzlý, což bylo dobré kvůli lavinám, horší však při traverzování svahu či výstupu. Ve výšce 1800 metrů jsme se dostali na vlastní náhorní vápencovou planinu. Viditelnost se snížila k opravdové nule a všude kolem nás byly závrty a „falešná“ sedílka, což byla pro orientaci nejhorší možná kombinace.

V mlze a za vytrvalého sněžení jsme postupovali k západu, chůzi nejvíce brzdilo, že jsme často přemýšleli kudy dále a také jsme museli stále našlapovat velmi opatrně. Asi třikrát jsme si vypomohli moderní technikou – satelitní navigací v Lenčině telefonu, která nám řekla, že jsme přibližně na cestě nebo trochu stranou. Jindy se naopak nechytla a neporadila nám. Šli jsme přes závrty, často traverzem. V mlze na bílém sněhu jsem ani na metr pod sebou nebyl schopen rozpoznat, zda stojím v dolíku, na rovině či na prudkém svahu. Brali jsme to ve směru letní cesty, zimní cesta by byla možná snadnější pro pohyb, ale nebyla zakreslena v mapě v mobilu, tedy bychom na ní případně nemohli dohledat naši polohu. V jednom místě jsme nad oboustranným „srázem“, díky Čendově geniální práci s mapou úspěšně změnili směr a pokračovali k jihozápadu. Buzolu měl na krku Radek a obětavě určoval náš přesný směr pochodu. Kdyby bylo slunce, tak už by se šeřilo a blížila se tma. Už i mně bylo jasné, že plánované chaty dnes nedosáhneme.

Ještě jsme se kus museli vrátit (moc prudký traverz) a postupovat dnem karu a už jsme se s večerní tmou dostali do „sedla“ Rotkogelsattel (cca 2000 m). Trochu sněžilo a o něco více foukalo, tak jsme už za světla baterek trochu zahloubili do sněhu naše tři stany, aby byly kryté proti větru. Zahřáli jsme se večeří a, myslím, že všichni brzy usnuli.

Na slunci

Rotkogelsattel, pohled k východu
Rotkogelsattel, pohled k východu (vzadu asi Grosser Priel)

V noci přestalo sněžit a foukat, ukázaly se první hvězdy. Před půl sedmou mě chlad vyhnal ven ze stanu – vstali jsme do modrého rána, sousední vrcholy osvětlovalo vycházející slunce, najednou bylo zcela jiné počasí než včera. Nejhorší je vždy přežít první ranní desítky minut ve zmrzlých botách, jediná šance je být stále v pohybu, tedy usilovně chodit i na místě, aby se boty teplem postupně zahřály a rozmrzly. Další problémy se zimou jinde na těle jsou už jen prkotiny: stačí se přiobléci.

Voda tu na vápenci není ani v létě, v zimě jsme to, díky dostatku sněhu na tavení, měli vlastně lepší. Vařili jsme, snídali, dělali si čaje, abychom se co nejvíce napili do zásoby a nemuseli nosit vodu (stejně se musí tavit) a všichni jsme „nevěřícně“ koukali na místa, kudy jsme včera museli – bez viditelnosti – projít. Po dvou hodinách jsme vyrazili. Kousek od stanů začínal sešup dolů, museli jsme na krátké vzdálenosti klesnout asi 300 výškových metrů. Jedno místo bylo tak prudké, že jsem šel chvíli, podle vzoru Toma, raději ve sněžnicích pozadu, abych mohl lépe využít jejích zasekávací se „drapák“, který zabírá, jen když je zvednutá pata. Další desítky metrů jsme scházeli bez sněžnic a zasekávali si stupy botami, což nám přišlo bezpečnější než sněžnice. Janča s Lenkou nejprudší úsek raději obešly snadnější cestou, kterou objevil Radek.

Tom na sestupu do závrtu Elmzageln
Tom na sestupu do závrtu Elmzageln

Sestup byl velmi pomalý, a v noci s čelovkami by bylo skoro nemožné trefit bezpečný sestup. Paráda byla, že bylo oproti včerejšku krásně vidět do dáli, kam jsme mířili, a postup byl mnohem rychlejší. Kličkovali jsme asi mnohem méně než včera. Stejně nás občas za některým hrbkem překvapil závrt (který zpovzdálí nebyl vidět) a my ho museli různě obcházet. Sešli jsme skoro na dno velkého závrtu a stoupali přímo na „hřeben“ Hochbrett (vedle hory Hochkogel), obešli jsme tak velkým obloukem chatu Pühringerhütte, kam jsme chtěli včera večer původně dojít.

Obídek jsme si dali v krásné sněhové „kapse“ pod převějí a kosodřevinou. Odpoledne jsme se drželi západního směru, furt nahoru a dolů, podešli jsme horu Redender s vrcholovým křížem a klesali do „údolí“, do řídkého lesa. Zmrzlejší sníh střídal úseky, kde jsme se do sněhu bořili pod lýtka. Už byla vidět chata, na kterou jsme mířili, ale museli jsme k ní dojít systémem nahoru-dolů. Potkali jsme dnes první a poslední skupinu turistů (včera za celý den jen lidi v chatě Priel).V jednom místě jsme úsek „skoro kolmo“ dolů raději opět sešli bez sněžnic, boty zabořené do sněhu nám přišly bezpečnější a příjemnější na sestup.

O půl čtvrté jsme došli k horské chatě Albert-Appel-Haus (asi 1600 m), která byla z velké části schované pod příkrovem sněhu. Otevřená byla jen luxusní zimní prostora (Winterraum), což byla místnost s kamny, malým stolem a patrovými postelemi, kam by se vešlo tak deset lidí. K tomu nádobí, hrnce a kasička na zaplacení (9 € na osobu +něco na palivo). Byl tu i parádní suchý záchod hned vedle chodby: nemuselo se chodit ven a nemohl nikdy zamrznout. Slunce svítilo celý den a teď pražilo na vchod do chaty orientovaný k západu.

Čenda nabírá vodu na vaření
Čenda nabírá vodu na vaření

Odpoledne jsme všichni trávili nic neděláním, sběrem tající vody skapávající ze střechy či tavením sněhu a doplňováním tekutin. Když slunce zapadlo a ochladilo se, zatopili jsme si v kamnech (dřevem a ne hnědouhelnými brikety, jak nám radili na ceduli) a mohli jsme začít tavit sníh ve velkém. Radek měl křeče v břiše, naštěstí ho samy přešly klidem na lůžku. Možná se unavil, jak odhazoval sníh, aby v místnosti bylo více světla. Seděli jsme u stolu, večeřeli a zpívali si písně za doprovodu ukulele, kterou Pavouk vozí poslední dobou v zimě místo termosky – na takovou idylku nebylo včera ve stanech žádné pomyšlení. Ač byla noc ze soboty na neděli, tak jsme spali v chatě sami (odpoledne projelo pár lidí na lyžích podél chaty a do chaty pro pivo – které se tu samoobslužně nabízí – právě na to si přišel jeden pán od salaší=chatek ležících asi dvě stě metrů pod námi).

Srázy pod žhavým sluncem

Poslední den nás čekal jen sestup do údolí, k jezeru Grundlsee. Přišlo mi to snadné a krátké, proto jsem už včera navrhl, že si cestou dolů ještě uděláme výlet nalehko, bez batohů, na jeden z okolních kopců. Vybrali jsme s Čendou nakonec blízký Großer Gsollberg. Vstali jsme o půl sedmé, kdy byla – kvůli dnešní změně času – ještě skoro tma. Ačkoliv se v noci netopilo, ráno bylo v místnosti celkem příjemně teplo. Venku bylo zase modro, hurá!!! Po dvou hodinách snídání, vaření, pití čajů a krátkém úklidu jsme vyrazili do dalšího slunečního dne.

Vrcholovka na Grosser_Gsollberg, vzadu Dachstein
Vrcholovka na Grosser Gsollberg, vzadu Dachstein

Mířili jsme ve směru nákladní lanovky, která vede od chaty Albert-Appel až skoro k jezeru Grundlsee. Sešli jsme dolů do závrtů, s Jančou jsme si navíc zblízka prohlédli a fotili zdejší sněhem zakryté salaše, spíše asi rekreační chatky. Skoro nic z nich nebylo vidět, jelikož často trčela ze sněhu jen střecha a komín. Jedna byla právě obydlená, takže do ní vedla asi třímetrová jáma, aby se daly otevřít dveře. Řídký les, nahoru, dolů, přes závrty a sedýlka, stále pod nákladní lanovkou. Nedaleko další skupiny salaší jsme si nechali batohy a stoupali na vybraný kopec nad námi. Z dálky výstup vypadal jako po kolmých stěnách, zblízka to nebylo tak prudké a ani terén se nám nezdál nebezpečný.

Grosser Gsollberg, vlevo Dachstein, vpravo nejvyšší partie Totes Gebirge
Grosser Gsollberg, vlevo Dachstein, vpravo nejvyšší partie Totes Gebirge

Asi za hodinku jsme tak úspěšně vystoupali na horu Großer Gsollberg (1881 m). Vrchol tvořila jen úzká sněhová navátá římsa, nedalo se po ní moc chodit. Kochali jsme se parádními výhledy na Totes Gebirge, na sousední zaledněný masiv Dachstein a na další pohoří. Jenom jezero Grundlsee pod námi, které jsem doufal, že uvidíme, bylo schované pod hradbou náhorní planiny. U batohů jsme zpátky byli bleskurychle a po obligátních čokoládových „orgiích“ jsme pokračovali dále. Cesta byla delší, než jsem si myslel; vůbec neklesala, ale spíše klesavě stoupala a my opět jsme kličkovali přes řadu závrtů. Sníh se bořil a když jsem šel jako první, tak mě brzy hezky bolely nožičky.

Konečně jsme se dostali na pravou hranu a dole pod námi se objevilo krásné jezero Grundlsee. Stáli jsme na ne tak hezkém srázu mezi skalami a potřebovali jsme sestoupit kilometr dolů. Ještě chvilinku jsme šli na sněžnicích, pak jsme je raději sundali, jelikož na sestupu nám přišlo bezpečnější botami zasekávat stupy, než se spoléhat na sněžnice. Se „staženými půlkami“ jsem, stejně jako ostatní, sestoupil prvních sto-dvě stě výškových metrů. Už jsme mysleli, že jsme na úrovni lesa a že bude „pohoda“, ale nebyla. Museli jsme ještě přetraverzovat asi 600 metrů k západu, k protější skále, jelikož to, co vypadalo po námi jako přímý postup k jezeru, končilo vysokými skalami. Naštěstí to Čenda rychle vyčetl z mapy, do které jsme se zavčas podívali. Opět jsme sestupovali velmi prudce dolů. Chvíli jsme zase hledali cestu, i jsme se rozdělili – Čenda to vzal po malé skalce a my lesem ve sněhu. Poprvé jsme na kameni uviděli turistickou značku na skále – byli jsme tedy dobře. Přešli jsme poslední větší lavinoviště (spousta ohnutých stromů a keřů) a Čenda, který šel první, až po hlavu zapadl celý do jámy právě na nějaká ohnutá křoviska. Cesta vedla rozbředlým sněhem podél skály a časem se změnila na širokou lesáckou cestu, na které byl sníh odtátý a po které jsme došli až na silnici k jezeru (700 m). Sníh tedy postupně ubýval, a u jezera už nebyl žádný. Autobus, který nás měl hodil na vlak, nám ujel o více než půl hodiny, nějak jsem nepočítal s tak velkou náročností.

Jezero Grundlsee z Almbergweg
Jezero Grundlsee z Almbergweg

U jezera bylo jaro, kytky kvetly, pocitově mi voda přišla příjemně teplá, hned jsem se v něm opláchl. Po chvíli přijel taxík a odvezl nás do centra městečka Bad Aussee, kde jsme zašli do místní restaurace na obligátní společný závěrečný obídek za odměnu. Mňam, mňam. Při obědě jsme se shodli, že příště si dáme nějaké méně „adrenalinové hory“ a kdybychom se náhodou do Totes Gebirge vrátili, tak by se velmi hodilo mít s sebou mačky.

Lehkou chůzí jsme se přesunuli jeden a půl kiláku na místní nádraží, kde jsme po čtvrté hodině nasedli do vlaku jedoucího až do Vídně. Projížděli jsme krásnou krajinou, Solnou komorou, podél Halštatského jezera, přes Bad Ischl, podél Traunsee, přes Gmunden, Wels směr Linec. Z pomalého zastávkového vlaku se stal rychlík a vlak začal pěkně svištět a už skoro nikde nestavěl. V Linci jsme se rozloučili s Lenkou a Radkem, kterým jel odsud přímý vlak do Prahy (a nemuseli zajížďkou přes Brno) a my jsme pokračovali tím samým vlakem až do Vídně. Na vídeňském nádraží jsme hodinku příjemně poseděli v kavárně-cukrárně, než jsme si nasedli na poslední vlak do Brna. Po půl jedenácté večer jsme přijeli do Brna.

Jaro u Grundlsee
Jaro u Grundlsee

Totes Gebirge aneb Mrtvé hory jsou nádherným vápencovým pohořím plným závrtů, škrapů, jeskyní. Milovníci bloudění v mlze si tu přijdou na své. Moc se nám všem tady líbilo, jen pohyb na sněžnicích nebyl moc snadný a zcela bezpečný. Nebezpečí tu hrozí v podobě uklouznutí, kdy ani sněžnice s hroty a drapákem nemusí na prudším svahu stačit, a také v některých úsecích za horších podmínek padají laviny. Proto bychom všem, kdo se sem chystají na sněžnicích, radili přibalit mačky a nebo se toulat jinými místy než kterými jsme chodili my. Hory jsme měli možnost projít jen z menší části, až tak jsou rozsáhlé. Totes Gebirge leží vlastně celkem nedaleko „od nás“, vzdušnou čarou jen 250 kilometrů z Brna, 270 z Prahy a 360 ze saského Freibergu.

Pro Plánování dobře poslouží online mapa od Kompassu (posunout a překvapivě nastavit typ mapy na letní). Tištěnou mapu lze zakoupit od Kompassu (laminátovaná) či od freytag & berndt.

Další fotografie z cesty.

Zapsal Pavouk, doplnila a opravila Janča.

Mapa cestování

© Jana a Pavouk Ledvinovi | webmaster a kontakt | Za vystavení stránek děkujeme Věrošovi.