Pavoukovy a Jančiny stránky
Zobrazit mapu cestopisůSkrýt mapu cestopisů

Skvělé výhledy na Taurské cyklostezce

4. – 8. 5. 2018 Svačinovi, Janča a Pavouk  Další fotografie z cesty

Již tak trochu tradiční květnový prodloužený víkend s rodiči na kolech v Rakousku. Prodloužený víkend začátkem května a celkem asi 340 ujetých kilometrů podél řek Salzach a Saalach. Taurská cyklostezka začíná u známých Krimmelských vodopádů a končí u Dunaje v bavorském Pasově. Pokud se jede po „základní“ variantě, stále podél řeky Salzach, tak lze až do cíle jet pouze Rakouskem.

Zkratka prodloužovačka podél řeky Saalach
Zkratka prodloužovačka podél řeky Saalach

Cesta do Alp

Lístky na vlak do Rakouska jsme měli koupené s předstihem. Rezervace na kola totiž bývají často brzy vyprodané, taktéž ne všechny vlaky berou kola a tak je nutné právě dopravu vlakem plánovat hodně dopředu. Vyrazili jsme vlakem do Vídně až navečer před půl osmou. Bohužel, už do Brna přijel se zpožděním, které do Vídně nedohnal, a tak nám další přípoj do Salcburku ve Vídni ujel. Poletovali jsme po nádraží a zjišťovali, co podnikneme dál. Do dalšího nočního „Nightjetu“ jsme se s koly neprotlačili. Nebyli jsme tak drsní, abychom se tam nacpali jen tak, a slušné zeptání u průvodčího nevedlo k úspěchu. Nezbylo nám, než se smířit s tím, že do cílové destinace, alpské obce Krimml, dojedeme zítra později, než jsme měli původně v plánu. Z Vídně jsme popojeli dalším vlakem pouze do Lince, kde jsme využili námi osvědčeného nocování v kryté čekárně přímo na nástupišti. Je tam vcelku teplo, neprší tam, nefouká tam, dá se tam spát na zemi ve spacáku. Jen musí člověk počítat s tím, že nad ním celou noc svítí zářivky a hlučí projíždějící vlaky.

Prakticky: pá 4. 5. Brno – Vídeň – Linec (vlak)

Nikdo nás za celou noc z čekárny nevyhodil a lidé čekající ráno na nástupišti neslyšně odjeli prvním spojem. K vstávání mne vyburcovala potřeba odskočit si. Toalety dole v nádražní hale za půl eura jsou fajn, jen je třeba být připraven a mít sebou drobáky. Díky tomuto odskakování jsem zjistila, že náš vlak je už přistaven na nástupišti, a tak jsme šli pokračovat ve spánku do vlaku. V pět ráno se vlak rozjel do Salcburku, odtud jsme jeli v sedm ráno dalším vlakem do Zell am See a odtud v 9 hodin lokální úzkokolejkou do Krimmlu, kde jsme vystoupili těsně před půl jedenáctou, zhruba o dvě hodiny později, než jsme plánovali původně.

Po krásné cyklostezce mezi horami

Duha na Krimmelském vodopádu
Duha na Krimmelském vodopádu

Naštěstí naše zpoždění přišlo vhod, jelikož rodiče, kteří už včera jeli na kole delší trasou od údolí Innu, byli dnes znaveni a byli moc rádi, že si mohou trochu déle pospat a nemusí na nás čekat v Krimmlu už brzy ráno. Od nádraží jsme to vzali směrem k parkovišti při vstupu na vyhlídku na Krimmelské vodopády a odtud ještě kousek po hlavní silnici do dlouhého kopce směrem na horské sedlo Hoch Krimml, odkud měli rodiče sjíždět. Ve druhé serpentině (1250 m n. m.) jsme se potkali se sjíždějícími promrzlými rodiči a dál pokračovali již ve čtyřech.

Kola jsme nechali u pokladny k vodopádům a za čtyři éčka na osobu jsme se prošli vycházkovou vyhlídkovou trasou nahoru podél Krimmelských vodopádů. Nevěděli jsme, jestli prší z oblohy, nebo z padající vody tříštící se o skály. I v ne úplně pěkném počasí se u vodopádů procházelo dost lidí. Vyšli jsme k až k chatě pod nejhornějším vodopádem a cestou důkladně obdivovali masu vodu tekoucí korytem a padající přes kamenný práh. Jsou to nejvyšší vodopády v Rakousku a jedny z nejvyšších v Evropě, celková výška třech hlavních stupňů je 380 metrů. Vrátili jsme se ke kolům, posilnili se obědem a už vyrazili k ceduli označující začátek Taurské cyklostezky.

Nejprve nás vedla šotolinová cesta lesíky, pak už asfaltka nahoru dolů přes vesničky, farmičky, domky, u kterých bylo vidět hezké dřevěné holubníky. Projeli jsme obce Wald im Pinzgau, Neukirchen, Bramberg, v poslední jmenované jsme se občerstvili kávičkou. Stále jsme jeli více méně po proudu řeky Salzach. Trasa se vinula podél Pinzgau Lokalbahn, úzkokolejky, po které jsme jeli ráno vlakem. Zesílil protivítr a spadlo pár kapek, kvůli kterým jsme nasadili pláštěnky. Přes Mittersill a Piesendorf jsme dojeli do známého turistického centra Zell am See, ležícího na břehu Zellského jezera. Projeli jsme po levém břehu jezera a pokračovali asi kilometr dále do vesnice Maishofen, kde jsme měli dopředu zamluvené ubytování v soukromí. Bydleli jsme v pěkně a kompletně vybaveném bytě v patře, pod námi byl byt paní domácí. Na večeři jsme si zašli do centra vesnice, do restaurace Zur Post, kde jsme si dali veganské obilné placičky s brambory a sojovým dipem.

Alpská cykloidylka
Alpská cykloidylka

Prakticky: so 5. 5. Linec – Salcburk – Zell am See – Krimml (vlak); Krimml – Maishofen (na kole 75 km)

Ráno jsme si přivstali, abychom si sami s Pavoukem objeli celé Zellské jezero. Cyklostezka vede pouze po jedné straně jezera, na druhé straně jezera se musí jet po silnici vedle aut. Vrátili jsme se na ubytování pro věci, rozloučili se s až nad míru přátelskou paní domácí a vyrazili z Maishofenu dále. Na dnešek jsme opustili řeku Salzach a vydali se podél řeky Saalach. Z bicyklů byli nádherné výhledy na hory za námi a louky plné žlutých pampelišek před námi, ranní mraky se pomalu začaly ztrácet. Za obcí Saalfelden jsme se zanořili do soutěsky řeky Saalach po nové cyklostezce, která nás dovedla až do vesničky Weissbach. Zde byl vstup do známé soutěsky Seisenberg-klamm, kam jsme nakonec nešli a raději ušetřili čas i peníze. Jen jsme si u vstupu dali svačinku. Jeli jsme stále podél řeky, čekal nás menší kopec nahoru do St. Martin; z městečka Lofer jsme pokračovali trochu nechtěnou zkratkou po lesních šotolinových cestičkách a pěšinkách do vesničky Au a zpět na značenou cyklostezku. Jeli jsme podél řeky Saalach a pozorovali rafťáky a kajakáře. Další výjezd byl do sedla Steinpass a z něj další sjezd k řece. Šotolinové cesty nahoru dolů nás pak dovedly do Bavorska, do městečka Bad Reichenhall, kde jsme si na náměstí dali zmrzlinu „rafaello“ za 1,2 eur (konečně mi naložili pořádný kopec) a pozorovali chlápka, který divně obcházel okolo tátova kola.

Bad Reichenhall
Bad Reichenhall

Číšnice uměla německy i česky a převezla italsky mámu, když se máma pokoušela zamachrovat právě s italštinou. Cyklostezka nás zavedla zpět do Rakouska k zámečku Schlossberghoff na kopci. Pak jsme se už motali cikcak k Salcburku a hory, tedy Vysoké Taury i Berchtesgadenské Alpy definitivně nenápadně skončily. Na začátku Salcburku jsme se prosmýkli davem lidí na „beerfestu“, projeli jsme tunel pod hradem a dostali se opět k řece Salzach, protékající Salzburkem. Pavouk nás ladně vyvedl z centra města do kempu s příznačným jménem Panorama. Byl na kopci a opravdu z něj pěkný byl výhled na město.

Ubytovali jsme se, udělali jsme si procházku podél místního potoka a podél řeky Salzach kousek směr centrum a v restauraci Zum Guten Hirten jsme si dali večeři – s Pavoukem oba zapečené kasnocken (špecle) s opečenou cibulkou a salátem. U vchodu do restaurace stál pingpongový stůl, pálky i míčky byly k dispozici, tak jsme neodolali a párkrát si, i s maminkou, pingpongli. Vystoupali jsme zpět k Panorama kempu, kde zrovna létal něčí dron, dopsali deníčky na lavičce a už za tmy šli spát.

Prakticky: ne 6. 5. Maishofen – Bad Reichenhall – Salcburk (15 km nalehko okolo Zeller See a 90 km po Taurské cyklostezce)

„Placatou“ krajinou podél řeky

Snídani jsme si uvařili a snědli v kempu na lavičkách před tamější recepcí s hospodou (jinde v celém kempu bohužel žádné sezení nebylo). Už od brzkého rána bylo teplo a svítilo sluníčko. Od kempu jsme sjeli zpět na cyklostezku vedoucí podél řeky Salzach a po chvíli minuli soutok Saalachu (co jsme podél něj jeli včera) se Salzachem. Jeli jsme Rakouskem po pravém břehu, na levém břehu bylo Německo. Projeli jsme „dvojměstím“ Oberndorf – Laufen, kde řeka vytváří krásné ohbí. Dále za městečkem Tittmoning nás čekal výjezd na jakoby náhorní planinku s lesíky. Lesem dolů nás cesta zavedla do krásného města Burghausen (německé strana) – Ach (rakouská strana).

Pohled na Burghausen z hradu
Pohled na Burghausen z hradu, na druhé straně řeky je Rakousko

Zajeli jsme si nakoupit do centra Burghausenu, oběd jsme v klidu pojedli ve stínu stromů u kostela a pak šli nahoru na prohlídku nejdelšího hradu v Evropě. Hrad má na délku přes jeden kilometr (!) a byl z něj krásný výhled na městečko a na řeku. Vrátili jsme se na rakouskou stranu a projeli obec Uberackern. Opět nás čekalo stoupání ve dvou serpentinách na hlavní silnici, po které jsme dojeli k zarostlé vyhlídce v lese na soutok řek Salzach a Inn. Opustili jsme hlavní silnici a stezka nás vrátila na násep podél Innu a dovedla nás do Branau (rakouská strana, přes řeku německý Simbach am Inn), posledních několik metrů před náměstím jsme museli vynést kola po schodech.

Soutok Innu (světlejší) a Salzachu
Soutok Innu (světlejší v dálce) a Salzachu

Stihli jsme na poslední chvíli ještě otevřené turistické „íčko“, kde jsme se dověděli, že zdejší kemp, kam jsme se dnes chtěli jet ubytovat, už je zrušený. Rodičům se nechtělo vracet zpět do jiného kempu a tak prohlásili, že raději pojednou dalších třicet kilometrů do dalšího kempu v „našem“ směru. Cesta vedla vesničkami a mezi poli, okolo zámečku Schloss Frauenstein na kopečku, „šikanou“ (tj. dlouhou objížďkou) u Muhlheimu a nekonečným prašným náspem podél řeky přes Kirchdorf, Katzenburg až konečně do Obernbergu. Tato část cyklostezky je společná s Innskou cykostezkou a my jsme ji znali z loňského cykloputování s dětmi. Hned na začátku Obernbergu na kopci jsme našli další Panorama kemp.

Jen co jsme vešli do kempu, přijel za námi pan správce na motorovém vozítku a ukázal nám, kde si můžeme postavit stany. Konečně to bylo hezké místo pro stany, bokem od karavanů na měkké traviče, s krytým posezením, a ne jako v jiných kempech na kamení a bez posezení a daleko od toalet. Nevýhodou bylo, že vysoké stromy stínily sluníčko navečer a i po ránu. Se správcem jsme se domluvili, že se nejprve půjdeme najíst do centra Obernbergu a že zaplatíme po našem příchodu. Tak se také stalo. Při západu slunce jsme se pokochali hezkým náměstím, prý nejkrásnějším barokním náměstím v celém Rakousku. Na večeři jsme poseděli v restauraci Gashof zur Post tady na náměstí, já jsem měla přírodní řízek s houbovou omáčkou a Pavouk smažené žampiony. Zpět do kempu jsme se vrátili už za tmy.

Prakticky: po 7. 5. Salcburk – Obernberg (110 km)

Ráno bylo slunečně nádherné. Posnídali jsme na karimatkách vytažených na sluníčko, protože i stany i lavičky byly ve stínu. Vyrazili jsme dále podél Innu, po náspu na německé straně (rakouskou jsme zdali z loňska). Hned ráno jsme si udělali zajížďku do městečka Bad Fusing. Čekali jsme pěkné lázně, ale nenašli jsme žádné historické centrum, jen moderní lázeňské budovy a plno zaparkovaných aut. Lázně tu totiž postavili až po druhé světové válce, když tu krátce před válkou při hledání ropy narazili na termální prameny.

Na hrázi podél Innu
Na hrázi podél Innu

Vrátili jsme se k Innu a pokračovali většinou po hrázi přes Neuhaus am Inn, který je mostem spojený s rakouským Schärdingem. Odtud nás příjemná šotolinová cesta lesíkem podél řeky s výhledem na Wernstein na rakouské straně přivedla až na okraj Pasova. V Pasově jsme došli – na kolech se tam nesmí jezdit – po nábřeží na vlastní soutok Innu a Dunaje, kde Taurská cyklostezka končí. Dali jsme si oběd z vlastních zásob a kousek jsme ještě popojeli k soutoku Dunaje s další řekou Ilz, která je hned naproti přes Dunaj, a potom jsme už spěchali do cukrárny na náměstí.

Vrátili jsme se zpět, tentokrát po rakouské straně řeky Inn, asi deset kilometrů do vesničky Wernstein, odkud jsme měli lístky na vlak do Brna. Kola jsme si nechali u lávky přes Inn a vyšli jsme si pěšinou nahoru na zámeček v německém Neuburgu. Před odjezdem vlaku jsme ještě stihli posedět u piva v místní restauraci, nedaleko nádraží. Vlak do Lince nám jel ve tři čtvrtě na čtyři.V Linci jsme měli hodinu čas na přestup, stihli jsme se projet do úplného centra a po mostě přes Dunaj. Pokračovali jsme přímým rychlých vlakem do Vídně, kde jsme měli raději delší časovou rezervu na přestup. Čas jsme si krátili sepisováním deníčku a já nakupováním v místní velké samoobsluze, která je otevřena i večer. Vlak do Brna nám jel po deváté hodině a v Brně jsme byli ve tři čtvrtě na jedenáct. Někdy po jedenácté jsme na kole dojeli až domů.

Prakticky: út 8. 5. Obernberg – Pasov – Wernstein (50 km na kole); Wernstein – Linec – Vídeň – Brno (vlak)

Další fotografie z cesty.

Zapsala Janča, doplnil a opravil Pavouk.

© Jana a Pavouk Ledvinovi | webmaster a kontakt | Za vystavení stránek děkujeme Věrošovi.