Pavoukovy a Jančiny stránky
Zobrazit mapu cestopisůSkrýt mapu cestopisů

Seetalerské Alpy na sněžnicích

14. – 17. 3. 2019, Lenka, Radek, Tom, Čenda, Koudy, Janča a Pavouk  Další fotografie z cesty

Kam letos pojedeme na sněžnice? Každoroční nerudovská otázka letos měla opět rakouskou odpověď. Předloni jsme mašírovali po krásných Gleinalpe, patřící do horské soustavy Lavanttalských Alp. Původně jsem na letošek pokukoval po jiných kopcích této soustavy, ale nakonec jsem víceméně náhodou narazil na Seetalerské Alpy, které vypadaly, že jsou dobře dostupné veřejnou dopravou. Jsou sice nejvyšší ze všech pohoří soustavy, dosahují výšku 2400 metrů, ale snad půjdou na sněžnicích celé přejít. Jisté to nebylo, jelikož na internetu jsem nenašel žádné informace o případném zimním přechodu.

Úzké místo na hlavním hřebenu
Úzké místo na hlavním hřebenu

Ve čtvrtek navečer se naše čtyřčlenná brněnská sekce (Čenda, Tom, Janča a Pavouk) „nalodila“ v Brně na vlak do rakouského Brucku. Brzy přišla zpráva od dalšího účastníka, Koudyho, že mu v jižních Čechách kvůli zpoždění ujel vlak do Lince a do rakouských hor nepřijede dnes, ale až zítra ráno. V Brucku jsme přestoupili na místní „osobák“ a dojeli skoro na konečnou, do Scheiflingu /17.24-22.30/, odkud byl plán vyrazit zítra ráno pěšky „do hory“. Mírně pršelo, vypadalo to na brzké sněžení. Kousek od nádraží, hned nad železničním přejezdem v lese, jsme postavili stany a zalehli. Jezdilo tu dost vlaků, šraňky pravidelně klinkaly a „rušily“ náš spánek.

Ráno bylo skoro modro a všude ležel poprašek sněhu. „Ujel nám vlak v Klagenfurtu, stopujeme, máme to k vám ještě dvacet kiláků“, volali Radek s Lenkou, kteří do Rakous přijeli nočním přímým busem z Prahy. Nevadí, počkáme. Došli jsme si zatím do městečka pro pitnou vodu. O půl deváté dorazil Koudy (nocoval někde na trati) a za hodinu přijel i Radek s Lenkou. Naše každoroční sněžnicová parta tak byla kompletní.

Vyrazili jsme vzhůru po značené turistické cestě č. 311. V údolí už bylo časné jaro, kvetly lopuchy i podběly. Sníh, za kterým jsme přijeli, nikde. Značka přešla z cesty na pěšinu, stále jsme stoupali vzhůru, občas bylo trochu náročnější sledovat, kam a kudy značka vede. Potkali jsme očekávaný sníh, na sněžnice to ještě nebylo. Po stráních byly roztroušené statky, sice se skoro zatáhlo, přesto byl hezký výhled do bočního údolí Feßnach ležícího pod námi. Minuli jsme bizarní chatku z pražců, u pramene doplnili vodu. Podcházeli jsme vrch Weißeck. Chvíli byla širší cesta, chvíli jsme se prodírali zcela zarostlou a stromy zapadanou cestou (ač tu byla značka), než jsme pochopili, že značku nově přeznačkovali na novou širokou cestu opodál a staré značky neodstranili ani nezamazali. Obědvali jsme pod hřebenem, na sluníčkem pěkně vyhřáté mezi. Po lesnické cestě jsme vyšli na hřeben a pokračovali – chvíli na sněžnicích, chvíli bez nich, když bylo sněhu málo. Museli jsme se prodírat po malinké pěšince v hustém lese.

V mracích a v mlze

Nakonec se zcela zatáhlo, turistická značka zmizela, i když bylo jasné, že musíme držet směr a hřeben. Šli jsme po široké lesácké cestě (nebyla zaznačena v tištěné mapě), která podcházela hřeben nad námi. Dost sněžilo, ještě že už jsme se nemuseli prodírat mezi větvemi po pěšince. Z cesty jsme pak přešli na hřebenovku, kde konečně byla opět spousta sněhu, a kolem páté jsme došli na loučku­‑sedýlko (ve výšce asi 1750 metrů). Foukalo. Hlasovali jsme, zda zůstaneme již zde a nebo budeme pokračovat ještě kousek dále, do dalšího sedýlka. Více z nás chtělo zůstat.

Radek a Tom
Radek a Tom

Už skoro nesněžilo. Postavili jsme naše tři stany tak, aby byly co nejvíce schované za smrčky před větrem. Trochu jsme si s Jančou vyhráli s úpravou místa pod stanem, abychom měli pěknou rovinu, trochu závětří a hlavně abychom si neházeli sníh dovnitř, když se leze do stanu. Vařili jsme si večeři a šetřili si pitnou vodu, raději jsme tavili sníh a led. Už v sedm večer jsme oba s Jančou ve stanu spali.

Nad ránem jsme si „odskočili“ ven do zimy a ejhle, nebylo tak úplně ráno, bylo teprve jedenáct večer. Opravdové ráno /6.20/ bylo skoro jasno, slunce osvětlovalo pár blízkým míst, daleké výhledy odtud ale nebyly. Bylo teplo, ani v noci a nad ránem nemrzlo, ani boty nám neztuhly. Po osmé hodině jsme společně vyrazili. Chvíli jsem šel na sněžnicích v hlubokém sněhu první; přes „hrbek“, až po sedýlko Klosteralm, kam jsem chtěl dojít včera. Dále šel první náš hlavní horský „běžec“, Radek (a to měl jako vždy batoh plný knih, dalšího čtení a čokolád), popř. Čenda nebo Tom. Vyšli jsme nad les a mířili na hlavní hřeben Seetalerských Alp. Čím jsme byli výše, tím méně bylo sněhu a tím větší byl vítr. Dále po trávě a kamenech nemělo smysl na sněžnicích chodit, pokračovali jsme bez nich.

Velmi fučelo, bylo zcela zataženo; naštěstí vítr ještě neznemožnil další prostup. Cedule s nápisem zákazem focení nás přivítala ve vojenském prostoru „Truppenübungsplatz Seetaler Alpe“, patřící rakouské armádě. Jak sami uvádí, 300 dní v roce se zde střílí a platí sem zákaz vstupu, takže dnes jsme měli docela štěstí, že se dovnitř mohlo. Vojenský prostor zaujímá i kus hlavního hřebene a obejít ho ze strany, odkud jsme přišli, skoro nešlo. Turistické rozcestí v mlžné dálce se zblízka ukázalo jako vysílač a pod ním byl vojenský „úkryt“.

Začátek vojenského prostoru
Začátek vojenského prostoru

Dostali jsme se na hlavní hřeben hor a mířili k jihu po kamenitých pláních, trochu „pocukrovaných“ sněhem. Značka nás spíše než po hřebenu vedla traverzem, stále podél starého plotu. K východu byly vesměs srázy, na západě i občasné pozvolné náběhy až na hřeben, po kterých by se dalo případně bezpečně sestoupit do údolí. Vyšli jsme na horu Wenzealpe (2151 m). A opět: traverz, skály, sníh. Po velkých balvanech proložených sněhem, kam se občas hluboko propadla noha, jsme se omylem vydrápali na horu Kreiskogel (2306 m) s křížem na vrcholu. Jít na vlastní vrchol jsme původně neplánovali, ale ukázalo se, že přímá cesta vzhůru byla snazší, než traverz neznámými místy, jelikož značka byla schovaná na kamenech pod sněhem. Bylo vidět tak na deset metrů.

Zde na vrcholu vojenský prostor končil. Pokračovali jsme stále na jih, velmi pomalu a opatrně jsme sestoupili po prudkých kamenech. Museli jsme překonat nebezpečný, úzký sněhový hřebínek. Naštěstí bylo málo sněhu a skoro na něm nebyla nebezpečná sněhová převěj. Dále už jsme šli více méně po pláni. Náhle se mraky zvedly a ač bylo stále zataženo, tak se dnes kolem nás objevily první zasněžené vysoké hory. V dáli na jihozápadě byly vidět slovinské Kamnické Alpy a Karavanky. Po oblém hřebenu jsme došli k horské silnici a po chvíli i k telekomunikační věži – zjevně proto sem odspodu tu silnici postavili. Vyšlo i sluníčko – hurá! Teď už jsme viděli a bylo to napsané na rozcestí, že na nejvyšší kopec pohoří, Zirbitzkogel, je jen chvilka chůze. Řekli jsme si, že si odpočineme a pořádně se posilníme až tam.

Slunce nad Zirbitzkogel

Z vrcholu Zirbitzkogel (vzadu Nízké Taury)
Z vrcholu Zirbitzkogel (vzadu Nízké Taury)

Skoro po rovině jsme došli pod Zirbitzkogel. Kolem nás projelo pár skialpinistů, první lidé, které jsme od pátečního rána potkali. Směrem na východ byly i v těchto místech prudké srázy, kterými se lyžaři zjevně rádi spouští. Kousíček pod vrcholem stála stejnojmenná chata. Dnes byla dokonce i otevřená, u chaty a kolem jsme potkali celkem asi dvacet lyžařů. My jsme si pro pozdní oběd a odpočinek vybrali suchý a závětrný „winterraum“. Jediný problém malé místnosti byl velký hluk z naftového agregátu, který se opakovaně zapínal. Po pozdním obědě, dokonce se sněžnicemi na nohou, jsme došli zbylých 20 výškových metrů k vrcholovému kříži na Zirbitzkogelu (2396 m). Tak vysoko jsme ještě v naší sestavě na sněžnicích nestáli!

Vrcholovka
Vrcholovka

Stále velmi fučelo, sluníčko pěkně svítilo a mohli jsme se těšit krásnými výhledy na všechny strany. Krásně byl vidět slovinský Triglav (100 km daleko), údajně i Großglockener (140 km), dále nám ze sněžnic známé pohoří Totes Gebirge, Hochschwab, Rax a mnohé další. Nejbližší známé hory byly Gleinalpe (40 km), kde jsme byli na sněžnicích předloni. Rychle jsme se společně vyfotili a „utíkali“ před větrem dolů. Po prudkém svahu jsme ve sněhu mezi kameny sestoupili z vrcholové špice a dostali se na vrcholovou pláň (cca 2200 m n. m.). Na pláni byly zase jen zbytky sněhu mezi trávou, kravinci a kamením. Se sněžnicemi na batozích jsme pohodlně mírně scházeli, stále k jihu. Minuli jsme horu Fuchskogel a ledovcový kar s jezerem pod ním. Už bylo vidět sedlo, kam jsme mířili a my to vzali zkratkou. Na prudších svazích byl konečně zase sníh – půlka z nás to vzala dolů na sněžnicích. Prošli jsme kolem pramene vody – hurá! – nemusíme na vaření tavit sníh.

Asi 200-300 metrů od pramene jsme došli k chatě Stoanahütte, ležící kousíček pod plochým sedlem. Otevřená je asi jen v létě, teď bylo všechno zavřeno a skoro všude leželo přes půl metru sněhu. Stany jsme si postavili hned u chaty. Na vaření a jedení tu bylo několik krásných posezení, která už byla krásně odtátá a zcela suchá. A dalo se vybrat i místo se závětřím. Výhledy odtud byly dost omezené, jen na blízké oblé kopce. Večer byly parádní červánky; chvíli jsme si společně povídali a plánovali, kam půjdeme zítra. Už o půl osmé jsme usínali ve spacáku.

Před sestupem k chatě Stoanahütte
Před sestupem k chatě Stoanahütte

V noci bylo ještě teplo, ráno už bylo pod nulou: sníh krásně křupal a mokré boty zmrzly. Vstal jsem a vylezl ze stanu ve čtvrt na sedm, akorát vyšlo slunce a osvítilo naše stany (kromě Tomova s Čendou, jejíchž stan stínily stromy). Skoro všechny věci byly příjemně suché, nic do rána neprovlhlo. Čenda si udělal ranní „výlet“ k pramenu pro pitnou vodu, my s Jančou jsme vařili s „přídavkem“ sněhu. Všichni kamarádi vypadali ráno odpočatě a spokojeně. Seděli jsme a snídali pěkně na sluníčku. V osm hodin jsme nasadili sněžnice a pokračovali po hlavním hřebeni. Vyšli jsme kousek do vlastního sedla, kde byla pamětní cedule na bitvu sedláků proti tureckým nájezdníkům, a vzali jsme to mimo značku přímo po hřebeni, sto výškových metrů vzhůru. Všude ještě ležela dostatečná vrstva sněhu. Z mírně zarostlého vrcholku jsme, jako včera, koukali na zasněžené hory v dálce (dlouhatánské Nízké Taury na severozápadě, za námi včerejší vrchol Zirbitzkogelu, po levé ruce Packalpe a bohužel v oparu Koralpe, Kamnické Alpy, Karavanky i Julky.

Na Zanitzenhohe. Janča a Léňa
Na Zanitzenhohe. Janča a Léňa

Stále slunečno, až moc

Foukalo, ale vítr byl čím dál teplejší. Šli jsme mírně nahoru a dolů podél plotů, stále ve sněhu jsme chvíli pokračovali po hřebenu, ve směru turistické cesty číslo 08. Následoval parádní severní traverz hory Zöhrerkogel, kde byla spousta sněhu. Konečně! Šel jsem první: dva kroky po sněhu bez problému a bum, další krokem jsem se propadl po kotník nebo nad koleno. A znovu a znovu. Zkoušel jsem odhadnout, kde mě sníh udrží, ale dnes to byla spíše náhoda a nedalo se předpovědět, kdy a o kolik se propadnu. Vyšli jsme na malou loučku, severně od vrcholu Zöhrerkogel. Byl tu krásný výhled na chatu, u které jsme spali, na Zirbitzkogel a také na krásný ledovcový kar pod ním: ten jsme měli včera podrobně prozkoumat.

Definitivně jsme opustili hlavní hřeben Seetalerských Alp a po vedlejším hřebenu jsme se vydali na východ dolů, do údolí řeky Lavant, ve směru městečka Reichenfels. Zpočátku jsme šli ve sněhu (opět jsme se krásně bořili), skoro přímo po hřebínku, přes louky a řídký les, občas byla poblíž či v dálce chatka nebo salaš. Už od rána byla krajina „rozkrájena“ ploty, občasné branky v nich naopak umožňovaly průchod. Ploty byly dřevěné, bytelné kovové a nejčastěji drátové – kvalitní i pobořené. Pěšina byla dále přehrazena a zarostlá, sestoupili jsme proto raději pár desítek výškových metrů pod hřeben na širokou lesní cestu, na turistickou značku. Definitivně jsme mohli odložit sněžnice (1550 m). V lese zbyl z uježděného sněhu kluzký led, museli jsme si dávat pozor. Šli jsme přesně po hranici Štýrska, ve kterém jsme byli od počátku pobytu, a Korutan. Cesta byla široká, mohlo nás jít více vedle sebe a mohli jsme si povídat. Stále bylo třeba dávat si pozor na led. Lesní cesta se změnila v asfaltovou silničku, opustila les a vedla mezi loukami. Potkali jsme dvojici turistek, první osoby od včerejšího Zirbitzkogelu.

Začátek vojenského prostoru
Nad Reichenfels, vzadu vpravo Zirbitzkogel

Minuli jsme jeden hezký kostelík a několik kapliček u cesty. Obědvali jsme na teplém plácku u jedné z nich. Opustili jsme silnici a přímou zkratkou jsme po velmi strmé louce sestoupili do korutanského městečka Reichenfels. Jedenkrát jsme museli přelézt (hodně hubení i podlezli) vysoký dřevěný plot.

Bylo vedro, a to i v tričku s krátkým rukávem, i když jsme byli 800 metrů nad mořem. Chvíli do odjezdu autobusu proto většina z nás trávila čekáním ve stínu. S Radkem jsem si prohlédl hřbitov u kostela, on znalecky ocenil stovky různých vzorů kovových náhrobních křížů. Autobusem jsme se vrátili na sever, zpátky do Štýrska, do města Knittelfeld. Aby Lenka nepřijela domů až nad ránem, změnila si lístek na dřívější vlak do ČR a rozloučila se s námi. My ostatní jsme šli hledat nějakou pěknou místní restauraci. Po doptání jsme zavítali do parádního Gasthausu Bachwirt, na druhý oběd, což byla skvělá předposlední tečka za úspěšnou letošní výpravou. Poslední tečkou byla místní kopečková zmrzlina, kterou jsme zakončili dnešní horký den. Po šesté jsme s přestupem ve Vídni odjeli směr Brno, jen Koudy, který se potřeboval dostat na Šumavu a dnes už neměl vhodný spoj, si ještě o další noc protáhl zdejší pobyt. V jedenáct večer jsme se vrátili do Brna.

Pavouk a Čenda kdesi na hlavním hřebenu
Pavouk a Čenda kdesi na hlavním hřebenu

Seetalerské Alpy jsou skvělým místem pro zimní putování. Moc se nám tu líbilo, ukázalo se, že celá hřebenovka je na sněžnicích schůdná. Předem to nebylo vůbec jasné, jelikož internet na toto téma překvapivě zcela mlčel. Možný problém by byl při nadbytku sněhu nebo při ledovce, kdy by se hodily navíc i mačky. Přešli jsme větší část pohoří; do sedla Klippitztörl, které odděluje Seetalerské Alpy od jižních Saualpe, chybělo nám už jen 10 kilometrů. K jihu, přes zmíněné Saualpy, by se dalo případně pěkně pokračovat. Výhodou je také výborná vlaková dostupnost severní strany pohoří z ČR. Trochu horší přístup je z jihu, kde o víkendech, kromě Lavantského údolí, není žádná veřejná doprava. Proč se sem více nejezdí je dané jistě tím, že severní část zabírá vojenský prostor, který je řadu dní v roce nepřístupný. Je nutné předem sledovat web rakouské armády, kde jsou aktuální informace, kdy bude oblast otevřena. V případě uzavření oblasti by se v severní části místo po hřebenu dalo chodit v severovýchodních nižších partiích, vedoucích kolem několika jezer. Tato jistě pěkná jezera jsme my už prozkoumat nestihli. Mapu jsme měli od Freytagu WK212, pokrývající velkou část pohoří.

Zapsal Pavouk, opravila a doplnila Janča. Další fotografie z cesty.

Mapa cestování

© Jana a Pavouk Ledvinovi | webmaster a kontakt | Za vystavení stránek děkujeme Věrošovi.