Pavoukovy a Jančiny stránky
Zobrazit mapu cestopisůSkrýt mapu cestopisů

Kungsleden: Královský trek ve švédském Laponsku

4.-23. 7. 2012 Janča a Pavouk  Další fotografie z cesty

Letos jsme se dohodli, že po řadě dovolených na „jihu“ v teplejších krajích, pojedeme do Švédska, na jeho úplný sever, za polární kruh. Naším cílem je bylo putování po tzv. Královské cestě, švédsky Kungsleden, vedoucí z Abiska asi 400 km na jih do obce Hemavan. Sami jsme byli zvědaví, jak velkou část cesty zdoláme. Cestou je také nejvyšší hora Švédska, Kebnekaise, na kterou jsme chtěli vystoupit. Přípravy na cestu spočívaly hlavně ve sběru informací kam přesně jet a v hledání jednotlivých spojů vlaku tam a zpět. Aby to bylo co nejvýhodnější, tak jsme měli koupeny všechny jízdenky na pevný termín, i když i tyto jízdenky jsou dost drahé. Protože jsme přesně nevěděli, kam v horách dojdeme, museli jsme i počítat s nejrůznějšími variantami. Navíc jsme se snažili při plánování odhadnout, kolik budeme potřebovat vyměnit švédských korun, které byli potřeba na dokupování jídla či placení převozů přes jezera, protože jsme nepočítali, že by někde v horách byl bankomat. Dohromady několik desítek hodin hledání a pátrání, s absencí turistických map u nás (koupit se u nás nedají a na internetu nejsou). Chtěli jsme jet přes Kodaň, Stockholm až do Abiska, nejsevernější švédské železniční zastávky, ležící mezi Kirunou a norským Narvikem. Vlakem je to z Brna asi 44 hodin.

Řeka Kajtumjakka
Řeka Kajtumjakka

Cesta na sever

St 4.7. Brno – Praha (– u Berlína) [vlak]

První cestovní den, slunečno. Ve 14.40 jedeme vlakem z Brna do Prahy, kde máme přes hodinu čas na přímý noční vlak Praha – (Berlín – Hamburk – Odense) – Kodaň. V Praze si kupujeme do vlaku něco na čtení a nadáváme, že zrekonstruované nádraží nemá čekárnu! Náš vlak má jet v 18.30, s dvacetiminutovým zpožděním skutečně vyjíždíme. V ceně lístku je i lehátko, do Kodaně máme tedy zajištěno pohodlíčko. Je pěkně, dlouho večer je vidět z okénka do krajiny, za Drážďany usínáme.

Čt 5.7. (U Berlína) – Hamburk – Kodaň – Malmö – Stockholm – před Umeem [vlak]

Pontonové parkoviště na kola v Malmö
Pontonové parkoviště na kola v Malmö

Ráno se probouzíme už v Dánsku, náš noční vlak jede oklikou po pevnině (přes Odense), aby se vyhnul trajektu. Přes Kodaní přejíždíme přes mořskou úžinu Velký Belt. Nejprve se jedeme po mostě na umělý ostrov a pak tunelem pro vlaky. Všude jsou větrné elektrárny a u řady vesnic bioplynové stanice. S menším zpožděním (15 minut) jsme v 10.15 v Kodani. Odtud hned pokračujeme vlakem do švédského Mälmo, spoje jezdí každých 20 minut. Přes moře vede trať nejprve tunelem a pak po známém Öresundském mostě. Tento most s tunelem je sice ve světě známější, ale zmíněná cesta přes Velký Belt byla pro Dány důležitější, je delší a také byla dokončena o několik let dříve.

V Malmö máme asi hodinu čas na přestup. Měníme švédské koruny (350 € na oba), v centru pěkného města si kupujeme speciální repelent do hor a taktéž chybějící turistické mapy. V 12.15 jedeme z Malmö trochu starším švédským rychlovlakem do Stockholmu. Cesta vede mezi lesy, občas podél jezer a pak zase lesy. Před pátou večerní jsme v cíli. Janča si v luxusním obchoďáku v samém centru města dokupuje legíny, mohla by být v Laponsku velká zima. Hlavní vlakové nádraží zrovna přestavují, asi si váží jeho polohy v centru města, na rozdíl od vedení Brna. Za dvě hodiny nám jede náš poslední spoj, přímý noční vlak až na sever Švédska do Abiska. Jízdenky máme jen na sezení, lehátka jsou velmi drahá. Jedeme přes Uppsalu, stále na sever. Kolem 11 hodiny, kdy je venku ještě skoro světlo, usínáme.

Pá 6.7. (u Umea) – Kiruna – Abisko [vlak]
Abisko (350 m) – Abiskojaure (500 m)– u jezera Ribakluokta (800 m) [pěšky]

V noci jedeme kvůli nějakým opravám oklikou po staré trati, která vede vnitrozemím Švédska, namísto po nové rychlodráze po pobřeží, kterou předloni Švédové nově otevřeli, takže nabíráme dvě hodiny zpoždění. Aby toho nebylo málo, tak v městě Boden vlak stojí s tím, že čekáme na další vlak, který má jet za dvě hodiny na sever, abychom prý nejeli sami (našich 7 vagónů). Další vlak opravdu přijíždí, spojují nás a s čtyřhodinovou sekerou konečně pokračujeme stále na sever, po jednokolejné, elektrifikované trati. Stromy jsou stále menší, prakticky furt jsou vidět nějaká jezera. U Kiruny tušíme v dálce a v mlze masiv Kebnekaise, alespoň to tak švédsky a anglicky hlásí průvodčí. Mírně prší.

Abisko - začátek Kungsleden
Abisko - začátek Kungsleden

V nejseverní části cesty Kungsleden

Do Abiska přijíždíme se čtyřhodinovým zpožděním před čtvrtou hodinou, ležícího na břehu prý druhého nejdelšího švédského jezera. Jsme za polárním kruhem, na 68 stupni 20 minutě severní šířky. Úplný polární den je v těchto místech až do 15. července. Abisko leží kousek od norských hranic, od norského Narviku. Je právě po dešti, pod mrakem. Prohlížíme si zdejší luxusní turistickou stanici (Svenska Turistföreningen, SFT), je extra drahá. Ve čtyři hodiny vyrážíme na na 14-15 denní putování po Kungsleden směr na jih. Jdeme lesem, velmi mírně do kopce, národním parkem Abisko, podél nádherné stejnojmenné řeky. Voda místy teče kaňonem a vytváří také nádherné vodopády. Turistů je relativně málo, zato komárů je relativně i absolutně velmi hodně. Tisíce jich zatím nejsou, jen desítky. Repelent funguje, nesmíme se ale zastavit; proto i svačinu máme za chůze. V 19.15 jsme u první chaty na cestě, u jezera Abiskojaure (500 m). Je to komplex několika luxusních chatek, obchodu s recepcí a kadibudek.

Po půlhodinové „fice“ pokračujeme dále. Zlehka stoupáme, často jdeme stovky metrů v kuse po povalovém chodníku. Za plochým sedlem (asi 800 m) míjíme v dálce sámské obydlí. V deset večer (!) pro dnešek končíme. Stavíme stan, vaříme, ještě ve tři čtvrtě na dvanáct fotím osluněné okolní kopce a v 0.30 usínáme. Dobré je, že je všude pitná voda. Nemá smysl v lahvích nosit její zásoby. Víme, že když máme žízeň, tak do několika minut bude nějaká tekoucí. Příjemné je, že v těchto výškách, kolem osmi set metrů, už nejsou komáři. Dnes jsme potkali tak 50 turistů a ušli asi 23 km.

Abisko - začátek Kungsleden
Půlnoční slunce (23.45 hodin)

So 7.7. U jezera Ribakluokta (800 m) – Alesjaure – sedlo Tjäktja (1170 m) – kus za sedlem (1100 m)

Alesjarue, rozcestí a vzadu sámská osada
Alesjarue, rozcestí a vzadu sámská osada

Krásný slunečný den bez komárů. Celé dopoledne jdeme podél soustavy jezer až k chatě Alesjaure. Stovky metrů je to po dřevěných chodnících, překračujeme sto a více potoků. Všude jsou mostky. Jen kousek před chatou jsou menší bažiny, které se ovšem dají v pohorkách přejít. Ve 12.15 jsme u chaty. Opět luxusní komplex chatek s obchodem, restaurací, 35 km od Abiska. Elektrika sem opět není přivedena, vaří se na plynu a topí se i dřevem, které sem asi vozí helikoptéra. U venkovní posezení je váha na batohy, já mám 15  kg a Janča 13  kg. Na začátku cesty v Abisku jsme tudíž měli dohromady méně než 30 kg věcí, s jídlem na 8-9 dní a s kompletním vybavením (včetně oblečení do zimy, nepromokavých kalhot, bund, pláštěnek) to není špatné. Slečna, co stojí vedle mě, má 20 kg, její kamarádi tak 25 kg.

Kolem jedné odpoledne vyrážíme dál. Musíme se už občas brodit, mostky chybí, kolem jsou „nezajištěné“ mokřiny. Stoupáme do sedla a míjíme další chatu Tjäktjä (asi 1000 m). K chatě vede most, ze kterého je krásný výhled na řeku vytékající zpod sněhu a padající hned kaňonem dolů. Voda je prakticky všude a kde není, je sníh. Ani sněhoviska ani voda nejsou hluboké, takže si horem do pohorek vodu nenabereme. Posledních 200 metrů do sedla je to samý sníh. Jak nám říkal jeden Švéd, letos prý bylo pozdní jaro a proto je všude tolik vody a tolik sněhu. Sníh je už tak od 800  metrů, od 1000 metrů trvale. V šest jsme v sedle Tjäktja (1170 m), nejvyšším bodě celé Kungsleden. Je zde i malá chatka, kde by se dalo přespat, kdyby někomu nevadily tvrdé lavice. Po krátké přestávce jdeme dále jen pár desítek výškových metrů na první suchý flek, kde táboříme. Pereme si prádlo a brzy, tj. za světla, jdeme spát. Janču bolí už od odpoledne nohy, má to skoro při každé podobné cestě. Je tady drsně, ale krásně. Hranice lesa je na severu Švédska asi 600 m, takže celý den jsme šli už jen bezlesou tundrou! Celkem asi 27 km.

Ne 8.7 Tjäktja (1100 m)– Sälka – u potoka Siŋŋi (780 m)

Janča brodí
Janča brodí

Slunečný den. V 8.40 vyrážíme na celodenní cestu: ráno začínáme trochu prudším sestupem, pak už jen mírně dolů nádherným, širokým, rovným údolím, které ledovec vymodeloval do tvaru písmene U, podél řeky Čeakča. Jsme vysoko nad hranicí lesa, jen tráva, mechy, borůvčí, o něco níže zakrslé keřové vrby a břízy. Cesta kříží řadu potoků, jde často po kamenech, nejsou tu povalové chodníky. V 11.30 jsme u další chaty, Sälka (830m). Opět několik ubytoven, obchod s recepcí, zázemí, naštípané dřevo. Po obědě pokračujeme už po lepší cestě. Míjíme veselou značku „zákaz vjezdů sněžných skútrů“. Skútry tedy nemohou do sedla Tjäktja, musí odbočit směrem k norským hranicím. Asi o půl čtvrté jsme u mostu přes potok Siŋŋ i, odtud chceme zítra vyrazit na vrchol nejvyšší hory Švédska Kebnekaise, která je náhodou nedaleko naší cesty Kungsleden. Stavíme stan asi 100 metrů od mostu, praží slunce a chvíli si pohráváme s myšlenkou vyrazit ještě dnes na Kebnekaise. Zítra je ale taky den, i když už nemusí být tak pěkně. O půl osmé večer se pokoušíme usnout, což při plném slunci moc nejde. Během dne jsme potkali tak 30 lidí, více ne. Na to, že to je nejatraktivnější část celé Kungsleden, tak tady nejsou žádné davy. Celkem 19 km.

Po 9.7. Siŋŋi (780 m) – Kebnekaise (2104 m) – Siŋŋi – Singi – v údolí Čeakča

Na vrcholu Kebnekaise
Na vrcholu Kebnekaise: Janča a Pavouk

Ve tři ráno zvoní budík, ještě chvíli ležíme, vstáváme a o půl páté vyrážíme nalehko, jen s oblečením do zimy, pláštěnkami a svačinkou, na vrchol Kebnekaise. Je bohužel zamračeno, ale neprší. Jdeme nejprve hezkou pěšinku po levém břehu potoka, pak četnými suťovisky, furt nahoru. Na mapě je pěšinka zakreslena a v podstatě to všude odpovídá realitě. Sníh je zpočátku jen občas a od 1200 metrů už všude. Jde se pomalu, protože cesta je špatná, ale horolezit se nemusí. Asi včera někdo před námi prošel, tj. i ve sněhu víme, kudy přesně jít. V osm hodin jsme v sedle, kam přichází klasická cesta od stanice Kebnekaise (620m), odkud chodí většina turistů. Ze sedla jdeme přímo na sever, nejprve asi 350 metrů nahoru sněhem a po kamenech ke dvěma chatkám a pak posledních 300 metrů už jen sněhem, žádné vrcholové kameny. Samotný vrcholek je tvořen velmi prudkou sněhovo­  ledová čepice.

V 9.30, po pěti hodinách chůze, jsme na vrcholu, tedy na hromadě sněhu, ve výšce asi 2104 metrů nad mořem. Díky globálnímu oteplování se výška stále snižuje a co informační zdroj, to jiný výškový údaj. Čím je údaj starší, tím udává vyšší výšku. Když si chci rychle Janču vyfotit, jak dochází na vrchol, tak mi hůl, co jsem si jen halabala zapíchl, najednou nenávratně mizí dolů do srázu. Byla pěkná, úzká, lehká, březová. Naštěstí jsem nepřišel o nic cennějšího. Mraky jsou skoro všude, ale slunce jimi prosvětluje. V dálce je vidět také pár kopečků ve slunci, ale jen na západní straně. Baštíme svačinku, fotíme, chvíli marně čekáme na jasnou oblohu a v 10.15 zahajujeme sestup stejnou cestou. V 14.40 jsme u stanu, celkem jsme byli na cestě na vrchol více než 10 hodin.

Z vrcholu Kebnekaise (cca 2104m)
Z vrcholu Kebnekaise (cca 2104m)

Při zpáteční cestě se obloha roztrhla a my za námi vidíme osvícený vrcholek Kebnekaise. Nu, co se dá dělat, taky se to mohlo zhoršit ještě více – k větší mlze či dokonce k dešti, což ve zdejších krajích je zcela normální. Cestou jsme potkali tak 10 lidí, z toho 8 na naší „vedlejší cestě“. Cesta byla buď značená mužíkem nebo vyšlapaná ve sněhu, takže skoro pohoda. Krásné, hodné doporučení, náročné svoji délkou. Cesta na Kebnekaise od Siŋŋ i znamená výrazné zkrácení než klasická cesta přes „stanici Kebne“.

Dvě hodiny odpočíváme, je vedro a větrno. Po páté hodině vyrážíme už zase s bágly dále, stále na jih po Kungsleden, podmáčenou tundrou, údolím řeky Čeakča, stále skoro po rovině. Jdeme dvě hodiny, přes chatu Singi a asi 3 km za ní. Všude jsou kromě potoků a řeky, jezera, i malinká i velká. I když jsme ještě celkem vysoko nad hranicí lesa (700m), tak najednou jsou všude komáři. Večer stavíme stan poprvé v moskytiéře. Praní a mytí je náročný úkol, každý kousek holé kůže je hned pod útoky komárů. Naštěstí komáři na rozdíl od našich skoro vůbec nepískají. Kolem půl desáté večer jdou někteří komáři spát a lze i opustit stan. Za celý den jsme ušli 30 km, z toho 24 km byl „výlet“ nalehko na Kebnekaise.

Út 10.7 údolí Čeakča – Kaitumjaure – Teusajaure (500 m) – 4 km od jezera Suorvajaure

Večerní pohled na Sarek
Večerní pohled na Sarek

Krásný den, polojasno až zataženo, ale slunce celý den stále prosvítalo. Brzy ráno, v 7.40 vyrážíme, stále údolím dolů, občas po kamenech, občas je pěkná cesta. Pomalu se objevují první stromy, až se ocitáme v březovém lese. V 10.15 jsme u chaty u krásného jezera Kaitum, dále pokračujeme po cestě proti proudu nádherné řeky s divukrásnými vodopády a peřejemi, přecházíme po mostě na druhou stranu řeky, kličkujeme po trochu nepříjemné moréně, cesta do sedla a prudký sestup k velikému jezeru Teusajaure (500 m). Je asi 13.30. Musíme na druhou stranu jezera, na šíři to je asi 1 km. Motorová loď jede až v 5 hodin, takže můžeme veslovat a nemusíme přemýšlet, zda jet za peníze nebo veslovat zadarmo. Je zde zrovna jeden Němec, který chce taky přeplout. Jedu s ním, on zůstává na druhém břehu, já se s druhou loďkou v závěsu vracím sám. Je to náročné, ještě jsem tak daleko sám nikde nevesloval. Ale za 20 minut jsem zpět. Zde přistupuje Janča a jedeme (já tedy potřetí) přes jezero. Tentokrát vesluje Janča, jde jí to krásně. Celkem za hodinu jsme tak se všemi věcmi na druhé straně. Výsledek této na první pohled složité a divné operace je, že na každé straně jezera zůstává, stejně jako na začátku, (minimálně) jedna loďka. A když někdo přijde z kteréhokoliv směru, může se přeplavit přes jezero. Kdybychom měli štěstí, mohli jsme veslovat jen jednou, ale to by musel někdo zrovna jet z druhé strany. Úplně stejná pravidla přepravy jsou na všech ostatních jezerech, kde jsou loďky na ruční pohon.

Obědváme a odpočíváme. Čeká nás menší výstup 400 výškových metrů do širokého, už zase bezlesého sedla, „nekonečný“ přechod onoho imaginárního nejvyššího bodu sedla a mírný sestup dolů; konečně se v dálce objevuje jezero Suorvajaure. Je půl sedmé (!), stavíme stan s výhledem na jezero a osluněný Národní park Sarek, asi 4 km od konce první etapy Kungsleden. Jsme tak 800 m vysoko, komáři tu jsou, ale není to tak strašné jako včera. Celkem jsme dnes ušli asi 31 kilometrů + 1 km veslování.

Na Kungsleden, poblíž národního parku Sarek

St 11.7. Nad Suorvajaure – Kebnats – Saltoluokta (400 m) – jezero Sitojaure (asi 24 km)

Kulík zlatý
Kulík zlatý

Zamračený a pak deštivý den. Ráno brzo vstáváme a v 7.40 vycházíme, jdeme po kamenech 4 km dolů k jezeru Suorvajaure. V 9 jsme dole. Zde končí první etapa Kungsleden. Druhá etapa začíná přibližně 25 km jihovýchodním směrem po silnici, podél tří jezer, na její začátek se musí popojet. Zkoušíme stopovat, ale nic nejede, a tak v 9.50 jedeme autobusem asi 30 minut do Kebnatsu, což je jen malá křižovatka, nic více. Odtud nám hned jede loď na druhou stranu jezera (140 švédských korun na jednoho; veslice zde nejsou), do Saltoluokty, kde začíná další část Kugsleden. Dokupujeme trochu jídla – je tady bohužel jen mrňavý obchůdek v rámci turistické chaty, my jsme se několik dní marně těšili na větší obchod se sortimentem čerstvého jídla. Alespoň jsme vděční, že nám prodali z vlastních přebytků chleba a dále jsme si koupili pár suchých věcí na snídaně a večeře. Zato zde počítají s turisty, takže mají na prodej např. malinkaté cukry (zabalená jedna kostka), miniaturní balení soli (asi jeden gram) a pepře, různé pomůcky pro táboření, vaření, oblečení do deště a pod. Jen toho jídla je velmi malý výběr. Na chatě pečený chleba, který nám prodali, hned ochutnáváme a je vynikající!

Prohlížíme si sousedící původní sámskou vesnici, mj. i kostel, který je „replikou“ starých domů z březových větví krytých kůrou a drny. Proti opravdu starým má tento kostel navíc okno. Ve 12 pokračujeme dále, 20 km jdeme v dešti po pohodlné cestě až k dalšímu jezeru Sitojaure (18.20). Chceme převeslovat na druhou stranu, ale loď je obsazena. Po dlouhé čekání čekání obklopeni komáry to vzdáváme a necháváme to na ráno. V dešti stavíme stan na břehu jezera, hned vedle přístaviště veslic. I v tomto počasí jsou zde milióny komárů. V noci prší, tj. je „tma“, konečně se mi dobře spí. Celkem 24 km pěšky.

Čt 12.7. Sitojaure – Akse – (Lájtávrre)

V 6 se budíme, prší, tak ještě chvíli ležíme. Za mírného deště balíme a v 7.50 vyrážíme na jezero. Janča si bere vesla a vesluje. Hodinu a tři čtvrtě udatně zabírá, navesluje tak 5 km přes široké jezero plné mělčin, kamení, ostrovů, neznámých míst. Na začátku jsme vůbec nevěděli, kam přesně máme dojet a kudy se dá bez obav plout a kde se uvízne na mělčině. Na pár místech se také bojíme, že zůstaneme viset na nějakém kamenu, jindy děláme velký oblouk, právě abychom se podobným dalším místům vyhnuli. Na mapě to je přibližně nakresleno – musí se plout co nejvíce doleva, směrem k ústí jezera a pak až doprava na druhý břeh, pokus o zkratku by pravděpodobně dopadl špatně. O půl desáté jsme na druhém břehu. Těsně před ním nás míjejí další dvě lodě v protisměru, to je skvělé, nemusíme veslovat ještě dvakrát přes jezero. Po krátké pauze v chatičce na břehu jezera v 10 vyrážíme dále. Dnes to máme jen přibližně 9-10 kilometrů. Neprší, stoupáme na hřeben, široké sedlo a pěkný sestup k jezeru Lájtávrre, kde je chata Akse. Zrovna když u potůčku obědváme a pereme, přichází slejvák.

Janča v moskytiéře vesluje přes jezero Lajtaure
Janča v moskytiéře vesluje přes jezero Lajtaure

Chata nad jezerem je pěkná, má i velký a dobrý obchůdek, kupujeme si aspoň pohledy. Kilometr pod chatou je jezero. Jsme tu sami a na břehu je jen jedna loďka. Na druhou stranu je to 2  km. Vesluji, asi za 40-50 minut jsme na druhé straně. Na břehu stojí suchá chatička s lavicemi a stolem. Necháváme si zde věci, bohužel zde není nikdo, kdo by potřeboval přeplout v obráceném směru zpátky k chatě. Takže je to jen na nás. Zapřahujeme druhou veslici, při manévru se Janě podaří šlápnout v pohorce až po koleno do vody. Jana vesluje. Přibližně v pětině plavby přichází prudká přeháňka s větrem, viditelnost se velmi zhoršuje, jsou vlny, loď se kymácí, voda je náhle ze všech stran, jsme mokří. Loďka, co vezeme přivázanou lanem za námi, vypadá, že se každou chvíli převrhne. Jana furt vesluje. Kdybychom se převrhli, tak sice máme plovací vesty, ale za 5-10 minut bychom byli mrtvi, ve vodě bychom umrzli. Déšť ustává a v pohodě doplujeme, cesta nám trvala tak hodinu. Přirážíme na břeh a jako na zavolanou se objevuje výprava šesti mladých Němců, se kterou se potkáváme už od včerejška. Z chaty nás pozorovali, jak jsme za větru a deště veslovali. Teď se nad námi slitují a veslují za nás (jedna loď je pro 4 lidi a nás je dohromady akorát 8). Když jsme na druhé straně, tak zrovna přichází jeden pán, který popluje zpět. Němci mají štěstí, nemusí se s loďkami vracet. Večer trávíme s německou partičkou v chatičce, ve společnosti mokrého oblečení nás všech osmi a komárů, kteří se dostanou dovnitř každou skulinkou. Sice to dnes nebylo více než 10 km pěšky, ale i tak to byl velmi výživný den.

Pá 13.7. Lájtávrre – bivak Rittak – u jezera Sjabčak

Mlžně­  deštivý den. Před 7 stáváme, v 8.20 vycházíme. Celou noc pršelo. I ráno mírně mží. Je mlha, jdeme březovým pralesem, vysekaným průsekem. Kolem je jen les a žádné rozhledyPo 8 kilometrech brouzdání se o mokré větve cesta vyleze nad les a jdeme traverzem nad velkým a jistě krásným jezerem, jen my nic nevidíme, furt je mlha. V 11.30 jsme u bivaku Rittak. Obědváme v příjemné chatičce se čtyřmi palandami, jsou tu i kamna. Po chvíli se spustí pořádný déšť, asi hodinu a půl čekáme, jestli nepřestane, klábosíme s těmi, kteří přichází. Nakonec za deště pokračujeme dále po špatné cestě, skoro pořád po kamenech. Také poprvé ve Švédsku brodíme potok se sundanými botami, za deště a v moskytiéře. Za necelé čtyři hodiny (!) jsme u další chaty Parte, ležící na malém poloostrově. U chaty se nesmí tábořit, tak jdeme stále v dešti ještě 1,5  km dále, jsme kus od jezera Sjabčak. Kolem šesté večerní za stálého deště stavíme stan. Komáři jsou i zde, proto musíme vařit ve stanu. Za den jsme potkali tak 12 turistů a jednoho chataře. Celkem asi 24 km.

So 14.7. Sjabčakjaure – Kvikkjokk – Tsielekjåkk

Deštivý den. Vstáváme do deště, vaříme ve stanu (komáři), v 8 vyrážíme. Čtyři a půl hodiny se klopýtáme za mírného deště po kamení lesem, v bahně, po často rozbitých povalových chodnících až do vesnice Kvikkjokk. Těsně před vesnicí míjíme neuvěřitelně mohutnou valící se řeku, krása. V Kvikkjokku končí další etapa cesty Kungsleden. Jezdí odtud autobusy do civilizace. Je zde dřevěný kostel, kempink a velký turistický komplex STF, bohužel opět jen s malinkým a drahým obchůdkem. Druhý obchod ve vsi je zavřený. Dokupujeme jídlo na další cestu (asi na 5 dní za 500 SEK). V deštivém Laponsku zapomněli na krytý přístřešek pro turisty, takže obědváme na schodech kostela.

Z Kvikkjokku začíná jiný známý trek Padjelantaleden (cesta Padjelantou), vedoucí na sever přes NP Padjelanta, podél norských hranic východním směrem na chatu Ritsem. Sem bychom se někdy také rádi v budoucnu podívali. Škoda, že jsme to nevěděli dříve, nějak bychom to spojili. Na trek je třeba počítat alespoň týden a ten už nyní volný nemáme.

Odbočka z dalšího roku: Národní park Padjelanta jsme prozkoumali v následujícím roce.

V kraji nikoho

Cestička z Kvikkjokku na Tsielekjåkku
Cestička z Kvikkjokku na Tsielekjåkku

Další etapa Kungsleden začíná na druhém břehu jezera Sakkat, přívoz je jen motorový, pádlovat by se zde v silném proudu nedalo. Přívoz je jen příležitostný, na zavolání. Naštěstí převozník je zrovna v přístavišti a bere nás. Jedeme tak 3 kiláky a dohromady platíme za oba 300 SEK (to je lepší cena než u posledního jezera, kde chtěli 200 SEK za jednoho). Na druhé straně je zase chatička s telefonem, kterým jde přivolat loďka, když se přichází v opačném směru. Ve 3 hodiny vyrážíme dále, stále mírně prší, spíše mrholí. Pěšina pokračuje nahoru, je o dost užší než v předchozích dnech, ale používaná a je dobře značená červenými pruhy. Jde se nám pohodlně, skoro žádné kameny. Průvodce říká, že zdejší cesta je nudná a bahnitá, ale není tomu tak. Mírně stoupáme, les řídne i přes mraky zase tušíme hory kolem nás. Maličko scházíme do krásného širokého údolí, k řece Tsielekjåkk. U velkého mostu přes řeku stavíme na krásném plácku stan. Jak fouká, tak ani nejsou komáři. Trvalo to sem 4 h 20 minut. Krajina je otevřená, už neprší, paráda. Na druhé straně řeky je i chatička s dvěma postelemi, ale museli bychom zaplatit 150 SEK za jednoho a navíc mít společnost komárů. Zlatý stan. Nudle s bazalkovým pestem jsou krásnou tečou za velmi dlouhým dnem, kdy jsme ušli tak 18+14 km (32 km) a ještě jsme navíc kus pluli lodí. Dopoledne jsme potkali tak 10 turistů, dalších 10-15 v Kvikkjokku a nikoho odpoledne.

Vrba
Vrba

Ne 15. 7. Tsielekjåkk – Luspevárátj – na břehu jezera Tjeggelvas

Polojasný den. V 7 nás budí nás slunce, pohodově vstáváme, myjeme se v krásné řece, kocháme se krásným místem. V 9 vyrážíme po Kungsleden. Pohodlná cesta mírně stoupá do sedla (asi 860m), plochého jako skoro všechny zdejší sedla. Přecházíme i sněhové pole. Traverzuje po pláni, kvůli rozbitému mostu přeskakujeme říčku po kamenech a mírně sestupujeme pěknou cestou podél řeky. Další 2 hodiny jsou spíše úmorné, mírně klesáme, samé bažiny, obcházení jezírek, je to dlouhé. Konečně řeka, ve 4 jsme na místě Luspevárátj, na mostě přes nádhernou dravou, peřejnatou řeku, co se právě zde vlévá do jezera Tjeggelvas. U mostu chvíli odpočíváme, že už dnes moc dále nepůjdeme. Pěšina obchází kus jezero, cesta je skoro nevyšlapaná, samé bláto, komáři, časté brodění, nepříjemné. Asi po 1,5  km táboříme u malého potoka kus od jezera. Na druhé straně jezera jsou vidět občas nějaké chatky. Je vedro, všude komáři. I ve vedru proto vaříme ve stanu, co dělat. Včera to bylo mnohem hezčí. Nikoho jsme nepotkali, kromě dvou místních chatařů a dvou rybářů, žádní turisté. Celkem 18 km.

Sámská chatrč z březových větví, pokrytá březovou kůrou a zakrytá drny
Sámská chatrč z březových větví, pokrytá březovou kůrou a zakrytá drny

Po 16. 7. Tjeggelvas – most přes říčku Vilitjåhkå

Polojasný až zatažený den. Včera to bylo dlouhé a únavné, spíme až do půl osmé. O půl deváté vyrážíme, nejprve v občasném blátě ještě asi půl hodiny jdeme podél jezera, pak se cesta odpoutává a mírně stoupá březoborovým lesem, pak jen borovým a jsme nad lesem. Fouká, komáři jsou pryč. Je krásně. Přecházíme planinu širokou asi 2-3 km, plnou balvanů. Uprostřed stojí malinký, „starobylý“ sámský domeček, tak dva metry vysoký. Kousek pod hlavním hřebenem obědváme, přestože opět svítí slunce, tak je zima, vytahujeme kulicha i rukavice. Cesta pokračuje velmi pohodlně stále na jih, přes velmi ploché sedlo (1000  m), začínáme klesat, ve 4 jsme u mostku přes říčku (asi Vilitjåhkå), dále ve směru k jezeru Riebnes jsou jen bažiny, tak zůstáváme zde. Je tady krásný plac na jeden stan přímo na břehu, ideální místo i na umýtí. Kolem páté přichází první turisté, které v této části hor potkáváme. Je to trojice českých holek. U nás není nikde místo, tak táboří asi 300 metrů od nás, ale jsou velmi složitě dostupné, tak s nimi už nehovoříme. Bohužel je opět všude velmi mnoho komárů, takže musíme vařit ve stanu a taky v něm trávíme celý večer. Za celý den jsme potkali jen onu českou výpravu a nikoho jiného. Celkem 20 km.

Na chodníku přes jezero
Na chodníku přes jezero

Út 17.7. Vilitjåhkå – Vuonatjviken – Jäckvik

Polojasně-zataženě -polojasný den. Vstáváme v 6, svítí slunce, v 7.20 vyrážíme, v dáli vidíme stany českých holek, zjevně ještě spí. Relativně pohodlnou chůzí, s občasnými kameny, blátem, vodou, křovím, docházíme k velké pěkné široké řece, mezitím bohužel zašlo slunce za mraky. Přecházíme po mostě na druhý břeh. Dále jdeme celkem snadno cestou do osady Vuonatjviken, na břehu velkého jezera Riebnes. Je 10.15, ušli jsme tak 10 km. Přes dvě hodiny čekáme na pána, který nás převáží na velké lodi asi 7 kilometrů na druhou stranu. V jednu odpoledne pokračujeme na druhé straně jezera vyšlapanou pěšinkou asi 300 výškových metrů nahoru. Pak opět velmi plochý a široký hřeben, který přecházíme, a sestupujeme k jezeru Hornavan. Při sestupu nás celkem z blízka pozoruje samice losa, krásné, velké zvíře. U jezera je od roku 2009 nová cesta po jeho severní straně. Pěšina je nová, velmi nenápadná, furt nahoru a dolů. Borovicový les, skoro žádní komáři, zato strašně mušek.

Losice
Losice

V 5 hodin jsme na břehu jezera, cesta opět končí, je tady krátký přívoz, asi 500 metrů, nikdo nikde. Musíme proto veslovat celkem třikrát, z toho dvakrát jede Janča. Trochu nás odnáší proud, takže to není snadné plout v jedné loďce či dokonce s loďkami dvěma. Na štítku lodí čteme, že jsou vyrobeny v České republice. V 6 hodin jsme na druhém břehu a loďky jsou na svých původním místech. Trochu se bojíme posledního nového úseku cesty, tak raději jdeme oklikou po pevné cestě a dále po silnici. O půl osmé jsme u cedule Jäckvik. Cíl splněn. Přešli jsme s batohem asi dvě třetiny Kungsleden. Spát jdeme za vesnici asi 1  km po Kugsleden mírně do kopce, zítra chceme ještě nalehko vylézt na další hřeben. Teprve v 10 večer, za světla, jdeme spát. Za celý den jsme nepotkali žádného turistu na cestě, jen lidi v osadě Vuonatjviken a pak v Jäckviku. Celkem dnes 30 km pěšky a kus ještě lodí a loďkou, z Abiska máme v nohách asi 288 kilometrů.

St 18.7 Jäckvik – Pjeljekaisestugan – Jäckvik

Zataženo, odpoledne slunečno. Odpočinkový den. Celý den máme stan u Jäckviku. Ráno jdeme nalehko na čtyřhodinový výlet po pokračování Kungsleden do Národního parku Pjeljekaise, který byl založen hlavně kvůli ochraně ptáků. Pohodlná cesta, 500 výškových metrů nahoru na bezlesý hřeben, bohužel je zataženo, na druhé straně hřebene je asi 200 výškových metrů dolů stejnojmenná, samoobslužná chata. Vracíme se ke stanu, pereme, myjeme se před cestou domů. Odpoledne se procházíme po malinkém Jäckviku a po břehu jezera, slunce na rozdíl od dopoledne krásně svítí. Smůla, teď jsme měli být na hřebenu. Krásně vidíme hřeben, odkud jsme včera přišli. Ve vesnici je dřevěný kostelíček, několik domů, spousta chat a jedna sámoška. Zvláštní je, že chaty vypadají překvapivě vesměs neobydlené. Jezero je obsypané loďkami kotvícími u břehu. Včera večer byl obchod již uzavřen, dnes to napravujeme a konečně si plníme bříška vydatnou odpolední svačinkou. Večer trávíme bohužel zase v malém stanu, komáři znemožňují vaření venku. Celkem asi 16 km po Kungsleden (8 km tam a 8 zpět) a tak 2-3 kilometry po Jäckviku.

Jäckvik
Jäckvik

Cesta ze severu Švédska domů

Čt 19.7. Jäckvik – Skellefteå – Umeå

Cestovní, stopařský den. Opouštíme hory a Laponsko, máme den k dobru, než nám jede vlak zpátky do Stockholmu a Kodaně, takže jedeme z Jäckviku stopem, případný autobus by stejně jel až ve tři odpoledne. Chceme se podívat do Umeå (čti Ymeo), kde Janča byla dvakrát na studijním pobytu. Ráno 4 hodiny stojíme v dešti, než nás vezme norský manželský pár. Pak už to je naštěstí lepší a celkově na pět stopů přejedeme Švédsko na šíři, až jsme o půl deváté v Umeå. Nejlepší byl poslední stop ze Skellefteå do Umeå, 130  km podél pobřeží, prázdným patrovým autobusem, co se vracel do garáže a co nám (grátis) zastavil. V Umeå táboříme v lese kousek vedle skanzenu a muzea staré švédské a sámské kultury.

Pá 20.7. Umeå

Umeå - socha
Umeå - socha

Polojasný den. Celý den jsme v Umeå, noční vlak do Stockholmu nám jede až o půl 11 večer. Ráno si prohlížíme Gammlii, skanzen sámské a švédské kultury. Pro děti je hlavní atrakcí asi domácí zvířectvo, slepice, koně, a pod. Sámská obydlí již známe z hor. Kdybychom měli celý další den, jistě bych ho strávil ve zdejším krásném muzeu (vstup zdarma). Pak už si tak chodíme po centru a okolí. Umeå bude Evropské město kultury roku 2014. Alespoň vidíme, jak vypadá město na severu Švédska. Umeå založil začátkem 17. století král Gustav II. Adolf, známý u nás z Třicetileté války. Dnes v něm bydlí asi sto tisíc obyvatel. Řada domů i v centru města je dřevěná, proti tomu je ve městě spousta krásných moderních budov, například muzeum umění u řeky. Umeå sice na mapě vypadá jako na břehu moře, ale to je odsud asi tak 5-10 km daleko, z města na něj není vidět. Město je placaté a všude v ulicích, před domy je neuvěřitelné množství kol. A k tomu patřičně skvělá infrastruktura – stojany, stezky, půjčovny kol, atd. Navečer jedeme městským autobusem do parku soch, což je více než 50 soch rozprostřených mezi domy, nádherné realizace z kamene, dřeva, železa, plastu; samé neotřelé nápady, včetně sochy na střeše, vysokém komínu, upravené dopravní značky nebo domečku z přepravek na pivo. Využíváme centrum Umeå pro nákup dárečků domů a už jen čekáme na noční vlak. V půl 11 vyjíždíme, je už překvapivě skoro tma a to jsme stále ještě na 64 rovnoběžce, tedy daleko severně od ČR.

So 21.7. Umeå – Stockholm – Kodaň

Kodaň
Kodaň

Cestovně, městský den, polojasně, jasný. Ráno o půl sedmé jsme v Stockholmu, žádné komplikace nenastaly. Máme asi hodinu a půl čas, venku je zataženo, skoro prší. Jdeme se projít do města, do starého města, ke královskému paláci, radnici, na hlavní náměstí. Ve čtvrt na 9 jedeme přímým vlakem do Kodaně, opět švédský rychlovlak, jedeme i rychlostí 200  kilometrů za hodinu. Zase přejíždíme Öresundský most přes moře a před půl druhou jsme v Kodani.

Máme zde na jednu noc zamluvený hostel, jenom 5-10 minut chůze od nádraží. Celé odpoledne a ráno jsme ve městě, než zase pojedeme dále domů. Chodíme po Kodani, svítí sluníčko, je to krásné město, neuvěřitelně plné cyklistů na všech typech kol, a to je sobota odpoledne. Na ulicích je spousta mladých lidí. Nemůžeme vynechat Christianii, kde se Janče moc líbí: obchůdky, kavárničky, žádná auta a spěch. V Kodani je řada skvělých moderních staveb, chtělo by zde být několik dní. K aktraktivitě města přispívají mořské kanály, vždy jsou taky obloženy davy lidí. Večer večeříme v bistru, kousíček od hostelu. Příjemné, jen malé porce a musí se každá objednávka platit předem, což je při placení kartou blbé. V hostelu potkáváme dvojici mladých architektů z Prahy, vrací se z norských hor, do jedné v noci s nimi kecáme. Jíme na pokoji pro 66 lidí, přesto se mi spí docela dobře.

Ne – po 22. – 23. 7. Kodaň – Hamburk – Mnichov

Kodaň
Kodaň

Cestovní den, jasno. V 8 vstáváme, snídáme a jdeme na dvě hodiny do města, znovu na pěší zónu, ráno je prázdná, skoro bez lidí. Po jedenácté hodině jedeme vlakem domů. Nejprve regionálním vlakem a pak ICE do Hamburku, včetně asi tři čtvrtě hodiny na trajektu, neboť zpátky z Kodaně jedeme jinou cestou než tam. Je to sice kratší, rychlejší, ale musí se kus jet trajektem z Dánska do Německa. Za 10 let zde třeba bude taky podmořský tunel. Na Německé straně chvíli čekáme na jednokolejce, nabereme 20 minut zpoždění, takže nám v Hamburku ujede vlak do Drážďan s přípojem do Brna. Pozdější spojení není, až ráno. Na poslední chvíli nám pán v informačním stánku na peróně vyhledá spoj přes Mnichov a Vídeň (!), v 9.30 dalšího dne snad budeme v Brně. Dostáváme náhradní jízdenku a kupón na 6 € občerstvení jako odškodné a v 5 hodin odpoledne nasedáme na přímý vlak ICE do Mnichova. Super vláček, jedeme rychlostí 250 km za hodinu; za 6 hodin přejedeme celé Německo od severu na jih. Svítí slunce, máme pěkné výhledy do krajiny. V 11 večer jsme Mnichově. Na nádraží si kupujeme sendviče za naše kupóny a sedáme na noční vlak do Vídně, bohužel jen na místa na sezení. Ráno v 6 jsme ve Vídni a po hodině a půl čekání jedeme přes Břeclav do Brna. Ani v jednom vlaku rakouským průvodčím naše „náhradní“ jízdenky nevadily. V Brně jsme s menším zpožděním v pondělí v 10 dopoledne. Cesta na sever úspěšně skončila.

V Laponsku a na severu bylo moc krásně, pohodově, a překvapivě hodně slunečně. Jediné, co nás trochu omezovalo navečer a večer byly komáři, museli jsme vařit ve stanu i tam trávit dost času. Tam, kde byly, se nedalo večer romanticky sedět třebas u potůčku. Trochu jsme se báli množství turistů, přece jen jsme byli na nejvyhlášenějším švédském dálkovém treku a ve vrcholné letní sezóně. A jak píšeme, bylo jich spíše málo, někde jsem se až divil, že jich není více. Nečekali jsme například, že během 4 dnů potkáme jen 3 turisty. Také jsme se předem trochu obávali bláta a brodění řek a potoků. I když letos bylo všude hodně vody, tak bláta nikde nebylo tolik, že by teklo vrchem do pohorek. A přes většinu řek a potoků, mokřadů a bláta byly krásné mosty, mostky a lávky. Kde občas nebyly, neboť je vzala jarní voda, tak to šlo přeskákat přes kameny. Doopravdy jsme se sundanými boty brodili jen jednou. Takže přestože voda a bažiny jsou všude přítomné, tak se jich není třeba bát. Po Kungsleden jsme včetně odbočky na Kebnekaise a výletu u Jäckviku ušli 300 kilometrů.

Video z pěšího putování


Praktické informace pro cestovatelky a cestovatelky

Na internetu je velmi málo informací o švédském Laponsku, o Kungsleden, níže proto připojujeme pár praktických informací. V průvodci Hory severu je o Kungsleden tolik nepřesností, že to berte jen velmi orientačně. Především se tam píše o cestě z Kvikkjokku na jih jako o bažinaté a nudné, což není vůbec pravda.

Cesta vlakem, tam i zpět

Cesta vlakem je na sever Švédska ideální, autobus není tak pohodlný na dlouhých trasách a taky nejede každý den. Na plánování cesty lze využít německý server www.bahn.de (německy, anglicky) a pro samotné Švédsko případně server švédských drah www.sj.se nebo vymakaný www.resrobot.se (je vidět, kde se zastavuje, je tam i mapa cesty a jsou na něm i všechna autobusová spojení). Nejlevnější jízdenky jsou dostupné co nejvíce předem a pochopitelně na přesné datum, klidně i 2-3 měsíce předem, což vyžaduje pečlivé plánování. Kdybychom koupili jízdenky ještě o měsíc dříve, tak jsme jeli ještě výrazně levněji.

Ve dvou vychází nejlépe sleva ČD „SporoTiket Dánsko“ (přibližně 1500 Kč jedním směrem), bohužel se musí jet přes den, nikoliv na noc, vhodné pro toho, kdo má dost času a neplánuje podle dovolených. Do Švédska není u nás žádná speciální slevová akce. Jízdenky se kupují po částech do Kodaně, popř. do Hamburku a pak do Kodaně, pak Kodaň – Stockholm a Kodaň – Abisko. Jízdenky z Kodaně do Stockholmu a dále do Abiska mohou být v dostatečném předstihu levné právě na www.sj.se nebo případně u nás v ČD centru. Je možné si porovnat, co vychází lépe. Ale jak píši, hlavní je, co nejdříve. V ČD centru umí pochopitelně prodat i výhodné jízdenky do Kodaně. Levnější je také si koupit přímý vlak z Kodaně do Stockholmu, než na to mít dvě jízdenky s přestupem v Malmö. My jsme nakonec koupili skoro všechny mezinárodní jízdenky v ČD centru, na internetu to vycházelo dráže.

Cesty po Laponsku

Pro plánování cest autobusem i vlakem po Laponsku je nejlepší www.resrobot.se (i v angličtině). Pokud nevíte, jestli na daném místě, kam chcete dojít, autobus stojí, tak web autobusové společnosti, co jezdí po severu www.ltnbd.se/ obsahuje všechny jízdní řády v pdf podobě a lze si krásně dohledávat, na kterých zastávkách spoj zastavuje. Stránky jsou jen ve švédštině, což ničemu nevadí, lze si nechat přeložit na internetu a nebo postačí kliknout na odkaz „Tidtabeller“. Všechny autobusy asi berou platební kartu. Podobně nám placení kartou nabízel pán při převozu přes jezero Riebnes. Jinde byl převoz asi vždy jen za hotové.

Mapy

Turistické mapy Laponska se u nás asi neprodávají, na internetu také nejsou. V měřítku 1: 100 000 jdou koupit všude ve Švédsku. Pro plánování doma může posloužit server www.hitta.se/karta, což je při přiblížení něco jako „turistická mapa“, jsou tam vidět vrstevnice, jezera, názvy hor, cesty a pěšiny, ale do našich turistických map to má daleko. Ale pro představu vzdáleností, plánování počtu dní, počtu převozů přes jezero, to pro někoho může být užitečné.

Komáři

Při psaní o Laponsku nelze nezmínit komáry. V červenci jsou všude, i za slejváku, ráno, přes den, večer, i v noci. Nejsou za větru a také v tundře, vysoko nad hranicí lesa. Když se jde, tak je to ještě dobré, když se zastaví, tak už moc ne. Velmi se nám osvědčila moskytiéra přes hlavu převlečená přes naše klobouky, které jsou v tomto případě lepší než normální čepice s kšiltem. Buď se dá koupit za cenu 100 Kč, nebo vyrobit z velmi tenké záclonoviny. Měli jsme i speciální místní repelent, například na odkrytá zápěstí celkem fungoval. Bohužel někteří odvážní komáři útočili na potřená místa už po deseti minách po aplikaci. Jediná spolehlivá ochrana je tak dobré oblečení, které komáři neprokousnou.

Oblečení a obutí

Řadu let jsme si vystačili se šusťákáma, větrovkou a pončem přes batoh. Ve Švédsku jsme předpokládali, že bude pršet několik dní po sobě a taky jsme předpokládali, že tenký šusťák komáři propíchnou. Proto jsme si vzali nepromokavé větrovky i nepromokavé kalhoty, dnes už je lze pořídit ve velmi lehké variantě a přitom plní stejnou funkci. K tomu jsme měli ponča, nechtěli jsme mít mokré zadní stěny batohu a trochu mokré věci v batohu. Asi by stačil pro příště mít jen nepromokavé pláštěnky na batohy.

Nemůžeme si vynachválit pevné, vysoké pohorky. Jednak na dlouhých úsecích po kamenech, kde trochu tlumí nárazy, jednak v chůzi ve sněhu a pochopitelně při všech broděních. Kdybychom měli nějaké možná pohodlnější nízké boty, tak bychom je často museli sundavat. Naše boty měly nepromokavou membránu, ale to už není tak důležité, jako je samotná pevná vysoká obuv.

Jídlo, dokupování

My měli s sebou jídlo na 8-9 dní. Dokoupit jde jídlo skoro na všech horských chatách, paradoxně špatný a malý výběr měly ty, které byly přímo ve vesnici či nejlépe dostupné (Kvikjokk, Saltoluokta), zrovna na těchto místech jsme dokupovali my. V Jäckviku je pěkná sámoška s velkou nabídkou čerstvých potravin, v Abisku (u vlaku) je naopak jen horská chata. Cena jsou o malinko vyšší než u nás, pokud se koukáme na cenovky ve švédských korunách (1 SEK = 3 Kč), tedy ves skutečnosti asi tak třikrát až čtyřikrát vyšší než u nás.

Různé

V létě bývá i za polárním kruhem často slunečno, kraťasy a tričko jsme využili velmi často. Spotřebovali jsme celkem dost opalovacího krému i pomády na rty. Nevzali jsme si sluneční brýle a kdybychom měli při výstupu na Kebnekaise hezké počasí, tak bychom na slunci na sněhu dost trpěli. Naprostou zbytečností by byla případná baterka. Voda je opravdu všude, alespoň v tomto letním období. Nosit ji na zádech byla úplná zbytečnost, kterou jsme si odpustili již od prvních kilometrů. Ale spousta lidí tam s vodou chodila, možná ji chtěli mít trochu teplejší. Než se ztratil, tak byla velmi praktická uříznutá spodní část PETky, kterou jsme používali místo kelímku. Přišli jsme k potůčku, pohodlně se napili, žádné hledání láhve a šli jsme dále.

Švédsko je (možná s Norskem) jediná země kde, když se řekne „každý mluví anglicky“, tak to je pravda u všech generací a lidí různého dosaženého vzdělání. Jednou jsme doufali, že už jsme potkali pána co mluvil velmi špatně anglicky, ale bylo to jen proto, že zvláštně koktal­  huhňal a podobně tak mluvil i švédsky.

V roce 2009 se změnilo trasování Kungsleden kolem Jäckviku, stačí mít novější vydání mapy, kde už je to zakresleno.

Náklady na cestu

Cesta tam vlakem Brno – Abisko (cena za jednu osobu v Kč, ceny květen-červenec 2012):

  • Brno-Praha 150
  • Praha -Kodaň 2290 (včetně lehátka)
  • Kodaň – Malmö 315
  • Malmö – Stockholm 1300
  • Stockholm – Abisko 1213
  • Celkem tam: asi 5200 Kč na jednoho

Cesta zpět Jörn (u Umea) – Abisko

  • Jörn – (Uea) – Stockholm 1816: koupeno později než tam, tj. mnohem dražší přestože to je o 400-600 km blíže
  • Stockholm – Kodaň 1914
  • Kodaň – Drážďany 1522
  • Drážďany – Schöna (GR) 253
  • Schöna – Děčín 18
  • Děčín – Brno 260 (jízdenka sporoticket)
  • Drážďany – Brno (jen samotná místenka) 129
  • Celkem zpět: 5912 Kč jednoho

Útrata Švédsko: v přepočtu 9800 Kč=3200 SEK za dvě osoby. Píšeme pro ty, kdo si chtějí odhadnout, kolik potřebují mít s sebou do hor švédských korun. Např.:

  • autobus podél jezera asi 25-40 km: 58 SEK na jednoho
  • převozy přes jezero: 100 – 300 SEK za jednoho (!), my dali za 3 převozy ve dvou lidech dohromady 1180 SEK
  • jídlo: 1071 SEK za dvě osoby (asi 70-80 SEK na osobu a den) hlavně na horských chatách a pak něco v Umeå
  • mapy: 2 mapy á 138 = 276 SEK
  • repelent: 90 SEK
  • MHD Umeå: 25 SEK jedna jízda jedna osoba

Další fotografie z cesty

Deníček zapsala a přepsal Pavouk, přehlédla, doplnila Janča

Mapa cestování

© Jana a Pavouk Ledvinovi | webmaster a kontakt | Za vystavení stránek děkujeme Věrošovi.