Pavoukovy a Jančiny stránky
Zobrazit mapu cestopisůSkrýt mapu cestopisů

Kavkaz a Krym 2010

16. 7. – 9. 8. 2010, Janča s Pavoukem  Další fotografie z cesty

S Jančou jsem se už v zimě dohodli, že pojedeme na ruský Kavkaz. Přípravy spočívaly hlavně ve shánění pozvání, víz, zajištění povolení do pohraničních hor, registraci na na ruské Horské službě; vymyšlení jak pojedeme a sehnání všech jízdenek. Náš plán byl jednoduchý - vlakem přes Kyjev na Kavkaz, busem do západní částí Přielbrusí (Archyz), pěšky pod Elbrus, nejvyšší horu Evropy, pokus o jeho zdolání, sestup a vlakem přes Piatigorsk zase zpátky. Kdyby zbyl čas, tak návštěva Krymu nebo v horším jen koupání v Azovském moři. Po měsících příprav jsme konečně vyjeli.

Na jižním svahu Elbrusu, pohled od Pastuchových kamenů
Na jižním svahu Elbrusu, pohled od Pastuchových kamenů

Pá 16. 7. vlak Brno - Bratislava - Žilina - Čop

Plánek cesty vlakem tam
Plánek cesty vlakem tam

Ráno doma bereme všechny věci, běžíme na vlak a v 10.24 jedeme směr Bratislava. Zde máme přes dvě hodiny čas na přestup. Je už několikátý den strašný vedro, batohy těžký, tak jen sedíme ve stínu před nádražím a čekáme. Před druhou nesedáme do vlaku směr Kyjev, resp. do rychlíku do Košic, který má i přímé lůžkové vagóny do Kyjeva. Tedy náš vagón jede až ze Žiliny, takže tam musíme vystoupit a přejít do přistaveného kupé, zde budeme až do druhého dne do večera. Klasické kupé pro tři, naštěstí třetí spolucestující je od skupiny „z jiného kupé" a u nás v kupé jen spí. Tudíž ho máme jen sami pro sebe. V Košicích nás přepojují na osobák do Čiernej nad Tisou, pak už je krátký budíček pohraničníků a před hranicemi usínáme.

O půl jedenácté nám jel vlak z Brna do Bratislavy, který jsme stihli jen tak tak. V Bratislavě jsme měli dvě hodiny čas. Pavouk zjistil, že zapomněl deníček se všemi poznámkami, tak si běžel koupit nový a já zatím čekala u nádraží na lavičce, kde po mně pochtívali vodu a sladkosti romské slovenské děti. Na oběd jsme měli placky a chléb z domu a výborný langoš ze stánku. Před druhou jsme nasedli do vlaku do Žiliny, kde jsme pak museli přisednout do ruského lůžkového vagónu. Dostali jsme trojmístné kupé, s umyvadlem, skříňkou, sedačkou. Tenhle vagónek jel z Žiliny do Moskvy. Navečer k nám přišel spát Slovák, v noci nás budili nepříjemní ukrajinští pohraničníci.

So 17. 7. vlak Čop - (Lvov) - Kyjev

Celý den ve vlaku. Na Ukrajinské straně opět budíček - seberou nám pasy. Pak nám několik hodin mění podvozky a sestavují zcela nový vlak z vagónů z řady měst Evropy (Užhorod, Benátky, Budapešť, Bratislava). Furt rachot a buzení a nervozita bez pasů. Pasy dostáváme a jedeme. Karpaty projíždíme v noci a přes den je už jen ukrajinská placka, občas zpestření krátkou zastávkou na nádraží. Na nádražích ani není moc živo, prodejci nikde. Projíždíme Lvov, Chmelnici, Vinici a v osm večer vystupujeme v Kyjevě. Máme asi tři hodiny čas na přestup. Nádraží je pěkně zrekonstruované, všude jsou davy lidí, před nádražím desítky stánků - příjemná atmosféra. Jen informační systém na nádraží by mohlo být lepší. Před nádražím si dáváme pirožky, Janča poprvé v životě, jiné dobroty a taky kvas. Těžko říci, zda­ li je chlebový, nebo „umělý". Já testuji ukrajinské pivo. Janča se těšila na zmrzlinu - poté, co ji zavřely stánky s točenou, bere zavděk balenou. I večer je strašné vedro. O půl jedenácté večer nasedáme do vlaku Kyjev­ Adler (město u Soči) a před 11 odjíždíme. Máme lístky na plackartnyj - vagón plný lehátek, jeden velký nerozdělený prostor. Ihned usínáme.

Vlakem jsme jeli celý den se zastávkou ve Lvově, přes Chmelnici a Vinici až do Kyjeva, kam jsme dorazili v osm večer. Před nádražím byla spousta stánků, kde jsme se dali pirožky (Pavouk se zelím a já s masem) a místní limonádu kvas. Později večer ještě nanuk. Další vlak nám jel v jedenáct večer. Byl to plackartnyj, kde nebyla kupé, ale dvě dvoupatrová lůžka oddělená přepážkou.

Ne 18. 7. vlak Kyjev - před Nevinnomysskem

Ve vlaku - plackartnyj
Ve vlaku - plackartnyj

Další celý den ve vlaku. Ráno se budíme do stále stejné placaté krajiny. Okénko zamlžené, ale stejně není skoro nic vidět, nejčastěji lesy či louky. Vagon je plný lidí, krásný babylon. Po jedné odpoledne vystupujeme ve stanici Ilovajsk, jakési džuzně těsně před ruskou hranicí. Musíme přestoupit na další vlak. Přejeli jsme tak celou Ukrajinu. Před nádražím funguje jen jeden kiosek s omezenou nabídkou - jen něco sladkého, voda a to je vše. O půl třetí jedeme zase dále a musíme jen chvíli počkat, než nás pustí do vlaku, kde zatím probíhá pohraniční kontrola. Tuto kontrolu nám již udělali pohraničníci na nádraží. A jsme v Rusku. A hned problém: pohraničníci na nás „kde máme turistický voucher"? A my, že nikde. Že jsme nevěděli. Tak prej pojedeme zpět, „do Karlových Varů". Ukazují mi v notebooku, že nás nemohou bez čísla voucheru zadat do počítače. Je furt vedro a navíc pot z této zprávy. Nakonec nám jen vyčiní, ať ho příště máme. Tento vlak (Krym - Kislovodosk pod Kavkazem) je starší, ležení méně pohodlné. Ale máme zase milou společnost babička­ dcera a vnučka, co jsou na dovolené; mohu tak trénovat ruštinu. I Janča trénuje svá první sovička, číst se naučila těsně před odjezdem a v minulých vlacích. Jedeme po břehu Azovského moře - pěkné, i když je prý bahnité a neslané. Večer se snažíme brzo usnout, vstáváme už ve dvě ráno. I přes randál ve vagónu se to nakonec podaří. Do cíle chybí jen pár hodin jízdy.

Jeli jsme celou noc a den až do 13:30 do města Ilovajsk. Tam jsme si u nádraží v zapadlém stánku koupili kefír, vodu, sladké pečivo. Na nádraží jsme pak prošli pasovou kontrolou. Chvíli trvalo, než nás pustili do dalšího vlaku, kde zrovna probíhala pohraniční kontrola. Opět jsme dostali horní postele, kde bylo tak málo místa, že se tam nedalo ani sedět. Ruským pohraničníkům se nelíbilo, že jsme neměli turistický voucher, ale nakonec nás nechali jet dál. Běloruská rodinka, co cestovala z dovolené, nám dovolila sednout si na jejich dolní postele, Pavouk pak s nimi povídal a já jen poslouchala. Bylo pořád strašné vedro, měli jsme žízeň a v  samovaru jsme si udělali zelený čas. V noci jsem ještě prala upocené tričko, ale praní nějak nepomohlo.

Kavkaz

Po 19. 7. Něvinnomyssk - Čerkesk (vlak) - Zelenčukskaja - Archyz (1400 m) - 2 h po sedlem Ozernyj per. (2200 m)

Plánek cestování po Kavkaze
Plánek cestování po Kavkaze

Ve dvě v noci nás budí děžurnyj, prý stojíme v Nevinnomyssku a vlak tu bude celých 10 minut. Rychle vstáváme, balíme a vyskakujeme z vlaku. Necelé čtyři hodiny čekáme v čekárně (je zároveň bufetem), první vlak do Čerkesku jede až před šestou. Na peróně teče voda (poprvé, co jsme na cestách; na Ukrajině netekla nikde). Na nádraží jsou klasické ruské záchody: turecké a navíc nemají žádné dveře. Tři lidi sedí vedle sebe a tlačí. Do Čerkesku jedeme vlakem - električkou - jeden široký prostorný vagón. O půl osmé nás na peróně vítá Karina s kamarádkou; žena, kterou nám dohodila CK Rajbas. Předem nám zařídila nutné povolení do pohraniční oblasti s Gruzií, razítko od eMČez (obdoba naší Horské služby). Jede s námi na poštu, otvírá až v 8, kde nás k sobě formálně přihlašuje, máme tak vyřízenou i nutnou registraci na OVIR, neboli cizineckou policii. Bez této registrace by nás mj. nepustili ze země, V Rusku se musí každý cizinec do tří dnů někde registrovat, dokonce to platí v každé z ruských republik zvlášť.

V sámošce kupujeme chleba, dnešní snídani a oběd a už 10 jsme na autobusáku. Mikrobusem jedeme do městečka Zelenčukskaja a odtud po chvíli do Archyzu, startu našeho kavkazského pěšího putování. Na místě jsem v jednu. Je to rozrůstající se turistického letovisko s řadou turbáz. Cesta ze Zelenčukskaja do Archyzu byla nádherná, desítky kilometrů podél divoké peřejnaté řeky Bolšoj Zelenčuk.

Našim cílem je pěší pochod stále na východ, snad až na Elbrus. Kousek za Archyzem zastavujeme, obědváme (mj. salát z mořských chaluh), obouváme pohorky a vyrážíme. Bohužel přesně nevíme, kam jít, turistické značení tu nemají, tak bloudíme, a hledáme cestu směr Ozernyj pereval. Vždy kus jdeme a zase se vracíme. Teprve napočtvrté trefujeme správnou odbočku od řeky do sedla (nejprve jsou za turbázou po chvíli chůze po proudu po pravém břehu odpočinkové lavičky, pak překročíme dvě větší potoky a pak je louka a na konci cesta, co vede nejprve jen mírně doprava). Stoupáme až v pozdním odpoledni - nejprve lesem a pak neuvěřitelně vysokými travinami (s bodláky a kopřivami), všechno nacucané vodou, na cestě pod nohami čvachtající bahno. Hlavně, že neztrácíme cestu. Přes malé sedýlko (Archyzské sedlo) traverzujeme zprava údolí, pak údolím nahoru. O půl osmé na malé „pseudorovině", v travinách stavíme stan. Teprve za další hodinu nás míjí šest Rusů, které jsme odpoledne potkali. Konečně spánek ve spacáčku a ne ve vlaku. Janča krásně šlapala, i když dnešní výstup byl dost náročný.

Ve dvě hodiny v noci jsme vystoupili ve městě Něvinnomysskaja, kde jsme museli čekali na nádraží v čekárně s bufetem až do šesté hodiny na železničku do města Čerkesk. Ve vláčku už byli chlapíci s  velkými batohy, mačkami a cepíny. V Čerkesku na nás čekala paní Karina, domluvená přes CK Rajbas, která nám vyřídila povolení OVIR, prohlášení o pobytu a povolení do pohraniční oblasti. Zdrželi jsme se jen na poště (OVIR), u bankomatu a v supermarketu při nákupu chleba a buloček (z listového těsta s  marmeládou nebo se sýrem a koprem). Autem nás Karina s kolegyní odvezly na autobusové nádraží. Za chvíli nám jela maršrutka do Zelenčukskaja a odtud po chvíli další až do Archyzu k  tržišti. Z Archyzu jsme se už vydali pěšky do hor. Posezení u  řeky jsme využili k obědové pauze a pak už nás čekalo stoupání vzhůru pod kabonící se oblohou. Podél řeky Kizgyč jsme hledali cestu nahoru do sedla, našli jsme ji až na čtvrtý pokus. Pavouk u  hledání zvládl ztratit ještě sandál, který jsme pak naštěstí našli. Stoupali jsme prudce nahoru lesíkem a pak velmi zarostlou loukou po úzké rozbahněné pěšince. Cesta se překlenula přes sedýlko a vlnila se nahoru a dolu vysokou trávou s krásnými květinami, sem tam lesík. Na dalším vrcholku jsme potkali skupinu šesti rusů s obrovskými batohy. Přešli jsme řeku a usadili se ve vysoké trávě na noc. Vodu jsme nabrali s malého zarostlého potůčku. Rusové nás za hodinu předešli a usadili se kousek od nás.

Út 20. 7. Cestou do sedla Ozernyj (2200 m) - sedlo Ozernyj (2500 m) - řeka Maruch (1800 m) - pod horou Kyzyl­ Auš­ Dyppur (2500 m)

Ráno se budíme do slunečního dne - hmmm tak bude i silná rosa. Ve tři čtvrtě na deset vyrážíme. Naštěstí vysoká tráva se rychle snižuje a my cca hodinu jdeme po krásných loukách, kolem koše (pastevecký přístřešek) se štěkajícími psy až do sedla Ozernyj (2500 m). Prudký sestup k řece Maruch (1800 m) naštěstí nacházíme na pláních cestu dolů, jinak by to bylo mnohem horší. Jsme u mostu přes řeku. U řeky se myjeme (koupat se v tom nešlo - dravé a studené), pereme a obědváme. Zase nevíme, kudy dál. Cca 1 km je koš, jdeme se tam optat, ale nikdo tam není. Vracíme se k mostu a mírně doprava - ve směru pochodu východ­ západ - nacházíme cestu vzhůru. Brzo vede k říčce a stále prudce vzhůru nás pohodlně, vesměs lesem, vyvede až nad hranici lesa (tipuji tak 2300 m). Je tu koš. Kus nad košem je krásné místo na spaní a po delší době i vydatný pramen vody. Voda tu tryská ze skály, místní tomuto místu říkají „Slzy Kazbeku". Je čtvrt na šest, sedlo nad námi, cesta se dá tušit. Je to ale vysoko, velmi prudce a tak tu zůstáváme. I bača, co přijel na koni, nám potvrzuje, že sedlo je ještě daleko. Jen co postavíme stan, uvaříme polívku a vypereme, přichází krátká, ale velmi vydatná přeháňka. Navíc přišla i velmi náhle. Pak je zase pěkně, hezký chladný horský večer na idylickém místě. Na noc přijíždí znova bača na koni a varuje nás, ať v noci nevycházíme ze stanu; v noci z lesů na pastviny chodí medvěd. Aspoň se mi má v noci o čem zdát.

Pohled na Archyzské sedlo
Pohled na Archyzské sedlo

Vyrazili jsme před desátou, vysoká tráva se postupně zmenšovala, byla vidět stáda krav a koní, až jsme došli až k salaši na druhé straně říčky za štěkotu psů, které jsme odháněli výstražnými hody kameny. Bača nám potvrdil, kam jít dál, tak jsme od salaše stoupali už přímo do sedla Ozernyj pereval, nad námi se tyčily vrcholy se zbytky sněhu. Prudká cesta dolů ze sedla se nám časem ztratila, na pastvině jsme naštěstí našli kravskou cestu vinoucí se pastvinou a pak lesíkem, která nás zavedla dolů k řece Maruch. Tam jsme se usadili u mostku na koupel, praní a oběd. Cestu dál jsme nemohli najít, v usedlosti u řeky byl jen pes, tak jsme se nakonec vydali po široké prašné cestě podél řeky zpátky až k mostu a po stejné straně řeky trávou dál až Pavouk našel hliněnou cestičku vedoucí vzhůru lesem. Cesta byla opravdu hodně prudká, ale dobře prošlapaná od koní. Zavedla nás až k salaši s mladíkem nad hranicí lesa. Stoupali jsme dále pastvinami po kravské stezce přímo až pod sedlo, které jsme měli přejít. Zůstali jsme však na plácku mezi dvěma říčkami, z nichž jedna vytékala přímo ze skály. Na protějším svahu pod sedlem se pásly ovce. Za chvíli za námi na koni přijel bača. Uvařili jsme a sedlo si nechali na zítra. V kopcích se honily mraky, přehnal se déšť.

St 21. 7. Pod horou Kyzyl­ Auš­ Dyppur (2500 m) - sedlo 2850 m - údolí řeky Aksaut - Krasnyj Karačaj (1520 m) - údolí Marka - v údolí malá Marka (2400 m)

Včera jsme brzo skončili, tak dnes vstáváme již v šest, je pěkně, ani ne moc zima. V sedm vycházíme z našeho krásného místa. V osm jsme v sedle (2850 metrů) - no vlastně to bylo jen kousek. Elbrus nevidíme. Je vidět jasná cesta dolů do údolí řeky Aksaut, kterou se cca 2,5 h spouštíme.

V údolí Aksaut
V údolí Aksaut

Řeka Aksaut má široké koryto, tvoří spoustu ostrovů. Celé údolí je krásné, a to nevidíme jeho závěr, cirk. Dvě hodiny jdeme po proudu, po široké „polní cestě", prakticky po rovině, auta jezdí občas jen v protisměru. Jedno zastavuje se slovy „откуда вас чёрт побрал?" Taky potkáváme grupu 40 pionýrů, co jdou na tři dny „do hor", z pionýrského tábora na horskou chatu. Osada Krasnyj Karačaj, kam přicházíme, vypadá mrtvě - poničené domy, pusto. Nakonec u jednoho domu potkáváme chlapy, co tam nakládají koně. Ale jinak bída. Dále opouštíme řeku Aksaut a jdeme do vedlejšího údolí, proti proudu řeky Marka. Jen, co začneme u řeky obědvat, přichází slejvák, naštěstí krátký, po hodině čekání pokračujeme po, na místní poměry, pohodlné cestě, vzhůru. Mezitím občas prší. Janču tlačí boty, má řadu puchýřů. Tam, kde přitéká přítok Malá Marka, je most a koš. Bača kvůli nám brodí řeku a ukazujeme nám, kudy vede cestička podél řeky. Po levém břehu, nejprve šikmo doprava po loučce, nakonec do lesa. Na kraji lesa je na stromě máznutá bílá barva - bílý pruh. Pak cesta už jasně stoupá, vrátí se k potoku a po hodině nás vyvede až nad hranici lesa. Zde je hezky vidět sedlo vlevo nad námi. Ještě není šest, ale prší. V dešti stavíme stany, vaříme. Déšť a mraky mizí a v sedm večer (!) začíná pražit slunce, které alespoň usuší některé věci. A tak se i můžeme na slunci umýt v říčce (na koupání je moc mělká). Bača říkal, že je tu v okolí 14 jezer, bohužel všechny daleko a tak jsme pohrdli jejich návštěvou, na jižním konci říčky Mala Marka.

Vstali jsme už v šest a po snídani začali stoupat prudkým travnatým svahem s koňmi do sedla. Pěšinka dolů nás zavedla k salaší, kde nám bača poradil jak dál, po hřebínku s břízami, pěšinou v lukách, kamenitou širokou cestou dolů až řece Aksaut. Dále jsme pokračovali docela dlouho po proudu řeky po široké štěrkové cestě až do usedlosti Krasnyj Karačaj. Cestou jsme potkali auto a skupinu mladých táborníků na výletě. Usedlost byla dost sešlá, ale ne opuštěná. Krasnyj Karačaj jsme prošli cestou vpravo přes most a nahoru podél další řeky. Usadili jsme se pod stromy a chtěli se pustit do oběda, ale rozpršelo se. Pláštěnky jsme pak už nesundali, i když pršelo jen mírně. Stoupali jsme bahnitou koňskou cestou v lese podél veliké řeky až k planině nad hranicí lesa se salašemi. Pustili jsme se na druhý břeh, kde jsme se chtěli doptat na cestu dále, ale mladík na koni u salaše zrovna někam zmizel. Z prvního břehu pak na nás pokřikoval bača z vedlejší salaše a zval nás na jídlo. Přešli jsme boční přítoky řeky a chtěli stoupat dále nahoru, ale bača na nás stále cosi pokřikoval, nakonec dokonce přebrodil řeku (vody po zadek) a popošel kousek s námi, aby nám ukázal kudy vede cesta dál. Ještě jednou nás pozval na večeři, my odmítli a pokračovali jsme v cestě dál, lesem a pak loukami, kde se rozpršelo. V dešti jsme stavěli stan na louce u řeky s výhledem na sedlo. Sotva jsme uvařili večeři, nebe se roztrhalo a krásně svítilo sluníčko, tak jsme se mohli umýt v řece a usušit všechno mokré.

Čt 22. 7. v údolí malá Marka (2400 m) - Muchinskij pereval -(2764 m) - Těberda (1280 m) - v údolí Rynčik (cca 2700 m)

Bača v průsmyku Muchynskij
Bača v průsmyku Muchynskij

Opět vstáváme v šest, je pod mrakem. V sedm vyrážíme, hned u stanu máme přes říčku první kavkazský brod. V 8: 15 jsme v sedle, daleko před a pod námi vidíme Těberdu, v dálce Elbrus bohužel opět není vidět. Přibližně 400 metrů od nás stojí na pláni tank (!) dělem natočený na Gruzii. Od Těberdy sem vede, relativně čerstvě buldozerem vyhrnutá, cesta sjízdná pro náklaďák (tj. i onen tank). Pohodlně několik hodin klesáme. Škoda, že Janču furt bolí nohy a mě trochu lopatka. Míjíme salaše, na jedné zrovna nakládají živé ovce na korbu. Tak šest kiláků před Těberdou nám zastavuje ono auto s ovcemi a veze nás až do údolí, super svoz. Jen pohled na svázané ovce, které jsou s námi na korbě, a psa, který má špagát dlouhý 20 cm, takže jen bezmocně na korbě leží, je otřesný. Z křižovatky jdeme dlouho do centra Těberdy. Ta vlastně centrum v naše smyslu nemá, jen sochu Lenina, pár laviček, 3 magazíny a nic jako náměstí. Mají to být klimatické lázně, ale je to jen velké nic. Kupujeme si bohatý oběd (bohužel tu není žádný stánek s pirožky, či jinými dobrotami) a po pauze vyrážíme, stále na východ, směr Učkulan. Na začátku údolí Džamagat, tak 4 km od centra Těberdy, nás berou mladíci, co si jedou k pramenu pro minerálku. Hezkých 7 km polňačkou do kopce. Minerálka vyvěrá kousek od zrušené turbazy, je moc dobrá - má dva vývěry ze země, jeden slouží na nabírání vody, druhý na mytí nohou. Pokračujeme prudce nahoru údolím potoka Rynčik. Začíná pršet a několik hodin jdeme v dešti - lesem a po lukách. V dešti i brodíme. Závěr údolí je jako vždy nádherný. Široké údolí, dostatek vody i plošin na stan, v okolí všude krávy. Jdeme až skoro pod sedlo, které má 3017 m, do výšky cca 2700 m. Už neprší a na večer na nás opět mává sluníčko. Jen chvíli, protože po chvíli vyhrávají mraky, které jsou všude kolem nás. Usínáme na nádherném travnatém místě.

Ráno bylo zataženo. Vyrazili jsme v sedm hodin a hned jako první nás čekal brod. V sedle nás pak dohonil včerejší bača na koni, jel si na kopec zatelefonovat. Také nás překvapily cesty projeté tankem a tank na vrcholu hory. Klesali jsme po tankové cestě dolů kolem zbořené turbázy a salaše, kde zrovna nakládali ovce na valník. Dnes už mne definitivně začaly bolet nohy a šlo se mi špatně a pomalu. Zastavili jsme u říčky občerstvit se vodou a čokoládou. Projelo kolem nás auto s ovcemi ze salaše. Bačové nás nakonec na korbě se svázanými ovcemi a psem svezli dolů až do klimatických lázní Těberda. Bačové nás vyhodili na křižovatce, kudy zrovna projížděla kolegyně Kariny. Do centra jsme šli dlouho pěšky a byli jsme docela zklamáni, když jsme tam našli jen pár malých magazínů a nic víc. Koupili jsme si sladké housky, olivy a domácí jogurt. Po silnici kolem letních dětských táborů jsme prošli nakonec městečka a pokračovali do dalšího údolí po kamenité cestě. Projíždějící dodávka nás vzala akční jízdou přes kameny až na konec cesty k prameni s  minerálkou. Odtud jsme stoupali po bahnité koňské stezce lesem, opět se rozpršelo, les ustoupil a začaly pastviny s kravami. Usadili jsme se u říčky opět pod sedlem. Večer se kolem nás honila mlha, vodu jsem nabrala kousek výš z pramene, kousek od nás jsme viděli ležet mrtvou krávu.

Pá 23. 7. V údolí Rynčik (cca 2700 m) - sedlo Rynčik (3017 m) - Duut (1750 m) - sedlo Rynčik II (2542 m) - za sedlem (2400 m)

V údolí Duut - dům s trávou
V údolí Duut - dům s trávou

Ráno lenivě v 9: 30 vyrážíme, po chvíli pohodlné cesty jsme v sedle. Opět je Elbrus v mracích, ach jo. Pomalu scházíme dolů, do údolí řeky Duut (v průvodci asi nesprávně Daut, ale místní opravdu někde říkali Duut). Potkáváme baču, chvíli se s ním povídáme a on nás při tom chrání před jeho útočnými psy. Po chvíli míjíme jeho koš, bačova žena nám ukazuje cestu dále. V jednu jsme dole u řeky. Aul neboli osada Duut vypadá zbídačeně, obchod, co tu má být, nevidíme. K řece nikde není přístup, všude vysoká tráva, žádné koupání ani idyla. Navíc, když zasedneme k obědu, začíná pršet. A pak prší celé odpoledne, co stoupáme do sedla Rynčik, stále směr Učkulan. Navíc několik hodin hřmí. Cesta vede přes most, doleva kolem maringotky, furt rovně po pravém břehu řeky, paradoxně mírně z kopce, až se překročí červená soutěska, podél řeky tak ještě tak 200 m a teprve až pak doprava nahoru - cesta ke koši je sjízdná pro auta, akorát tráva je strašně vysoká, kouše a v dešti je velmi mokrá. U koše přestává pršet a za námi vykukují z mraků pásma, jež jsme před tím přecházeli. V sedle Rynčik (2542 m) by měl, podle mapy, nádherně být vidět Elbrus. Ale je opět v mracích, jen kus severní strany je osvícen sluncem. Sestupujeme pod sedlo, na první rovnou plošinu, kde táboříme. Je to první místo, kde neteče voda, tak jako v jiných sedlech, naštěstí se i tu dá najít. Musí se jít doprava, voda vytéká z pod skály, je to k ní tak cca 200 metrů. Jen co začínáme stavět stan, přichází další slejvák a prší až do tmy.

Janča pod sedlem Rynčik
Janča pod sedlem Rynčik

Dnes jsme se vstáváním nespěchali. Ráno jsme vystoupali na sedlo a pak scházeli mírnými svahy pastvin až k bačovi se dvěma psíky, pak kravskou stezkou k  salaši, kolem které bylo pořádné bahno a kde nám paní poradila, kam jít. Dále dolů jsme klesali po široké kamenité cestě až k osadě Duut. Tam jsme se u řeky pod stromem usídlili na oběd. Rozpršelo se a tak se žádné koupání v řece nekonalo. Široká cesta vedla údolím, ale my jsme si nebyli jistí, kde odbočit do dalšího sedla. Zvolili jsme cestu zarostlou travou a v  už pořádném lijáku jsme stoupali nahoru kolem salaše se zuřivými psi a laxním mladíkem. Nebe se nakonec roztrhalo a byly krásné výhledy, přesto jsme raději rychle pokračovali do sedla 2542 m n.m. Místo na spaní jsme našli pod sedlem, kde kousek opodál narazil Pavouk pouze na malý pramínek vodou. Když jsem čekala, než Pavouk přinese vodu, kochala jsem se nádherným výhledem dolů do údolí na vesnici Učkulan a na Elbrus kdesi v  dáli v mlze. Najednou se však z údolí začala valila mlha, která vše zakryla, že mne pak Pavouk skoro nemohl najít. Jen o chvíli později jsme tak tak stihli postavit stan, než se opět pořádně rozpršelo.

So 24. 7. za sedlem Rynčik (2400 m) - Učkulan (1360 m) - Churzuk - (vozem) - koš za Churzukem (1470 m)

Elbrus v mraku
Elbrus v mraku

Ráno vstáváme zase do mraků, v cca 9 vyrážíme dolů. Pohodlná cesta, stále mírně dolů napříč jednotlivá suchá (!) údolíčka, před námi je stále Elbrus. Byl by vidět, kdyby nebyl v mracích. Proti nám jedou místní na koních a po chvíli už Janča na jednom na chvíli sedí a já jí fotografuji, jako turisty na velbloudu pod pyramidami. Za dvě hodiny, v 11, jsme dole v Učkulanu. Zase jsme dali velké převýšení, takže nohy bolí, ale další kus cesty je za námi.

Vesnice není příliš výstavní. V obchodě si kupuje dobroty na oběd: buločky (v Rusku nazývané vše sladké, pečené, čerstvé: např. něco jako naše koláče, hřebeny apod.), rajčata, čokoládové bonbóny, konzervu hrášku. Jdeme k řece posedět, pojíst a odpočívat. Lehce pereme a přemýšlíme, co dále. Původně jsme dne již nechtěli dělat. Ale počasí je stále „před deštěm", místo není tak pěkné, tak se rozhodujeme pokračovat. Čeká nás desítky kilometrů údolím pod Elbrus, proti proudu řeky Ullu­ Kam. Z Učkulanu je ještě kus asfaltka, jen co na ní vyjdeme, tak nám zastavuje auto, že nás vezme až za ves Churzuk, poslední ves v údolí. Veze nás až něj, po loukách, vodou, blátem. Jede za přáteli do koše za Churzuk. Akorát jsme na druhém břehu řeky, kam přejel. Ale za košem je zase most na druhou stranu, že nám pak ukáže cestu. Najednou v polích lada niva, naše auto, zapadlo do bláta a řidič pak dvě hodiny heveruje, podkládá kola dřevy a kameny a vyjíždí ven. Úspěšně.

Tahání auta zapadlého v blátě
Tahání auta zapadlého v blátě

Jsme u toho koše, cca 5 km za Churzukem. Místní povídá, že most je stržen a my že zase musíme zpět a obejít to. Kosťa, tak se řidič jmenuje, navrhuje, ať tu zůstaneme, že nás zítra odveze nazpět. Je cca 16 hodin a my přijímáme nabídku. Jsme u pohostinných Karačajevců, Kosťových přátel, v moderním koši: lednička, mikrovlnka, pekárna chleba, televize, sekačka na trávu. Celé odpoledne se cpeme, mj. skvělé pirožky se sýrem, povídáme, obdivujeme koš a okolí (mají tam 30 krav) a vůbec lenošíme. Také se pije vodka, já naštěstí jen dva kalíšky, další úspěšně odmítám. Obyvatelé koše jsou velmi milý a vše nám ukazují. Žena, Fatima, vypráví o svých dětech a vnucích. Chvíli se díváme na ruskou televizi, mají jí přes satelit. I když je program stupidní, samé reklamy, je to dobré na výuku ruštiny.

Vedle domku mají malý přístřešek pro hosty, kde nás na noc ukládají. Jediný zápor večera jsou mraky komárů, vždyť jsme taky u řeky a mělkých potůčků tekoucích po lukách. Trápí nás i ve spacácích, přístřešek je totiž z jedné strany otevřený. Měli jsme raděj spát v zavřeném stanu.

Dnes nás čekal táhlý dlouhý sestup do vesnice Učkulan. Po cestě jsme potkali baču na koni ženoucího krávy, který mne nechal sednout na koně, abychom se tak mohli vyfotit. V Učkulanu jsme našli magazín, nakoupili chléb, sýr, sterilovaný hrášek a buločky a usadili jsme se u řeky na oběd a praní. Bylo zataženo a tak jsme se raději vydali dále po silnici do Churzuku. Hned za Učkulanem nám zastavilo auto, pán chtěl jet po druhé straně řeky a tvrdil nám, že je tam pak most, který můžeme přejít. Jízda po kamenité cestě loukami bez cest autem Niva byla drsná a tak se stalo, že jsme na jednom polorozbořeném dřevěném mostku zapadli do bláta a auto asi dvě hodiny dolovali. Dojeli jsme nakonec až k salaši, kde nám místní zkušení sdělili, že tady žádný most není. A tak nás salašníci i s Kosťou pozvali domů na jídlo (pirožky, sýr, kravské maso, brambory, domácí chlebové placky, domácí tatarská omáčka a ajran, opět hustý jako kefír). Do večera jsme seděli s Kostějem, který nás sem dovezl a který tuto salaš navštěvoval pro víkendový oddych a s panem a paní domácí. Pila se vodka, Kosťa připravil vynikající pečené brambory, paní nadojila čerstvé mléko a nechyběla ani televize se satelitem. Jediná nepříjemnost byla komáři všude, kteří nás v noci v letním otevřeném přístřešku málem sežrali.

Ne 25. 7. Koš u Churzuku (1470 m) - údolím Ullu­ Kam - pod sedlem Chotuj­ Tau (2800 m)

Soutěska na Ullu Kam
Soutěska na Ullu Kam

Ráno nás „salašníci" s bolavou hlavou vezou autem do Churzuku. Drsná jízda, opět zapadneme do bláta, ale tentokrát rychle vyjedeme, když trochu pomůžeme tlačením. V Churzuku se ani nestihneme nasnídat, a hned stopneme gazík, který nás veze tak 10-15 km k plotu pohraniční zóny, velký objekt asi s velkou vojenskou posádkou, hlídá hranici s Gruzií. Kontrolují naše dokumenty, které máme už z Čerkesku a které jsme si nechali vybavit v už ČR. Vše je bez problémů a můžeme do „zóny". V cca 9: 30 vycházíme (stanoviště je v cca 1600 m). Jdeme pohodlnou polňačkou, podél nádherného kaňonu, řeka hučí hluboce pod námi. Všude kolem jsou maliny, i místní pohraničníci je chodí sbírat. Obědváme skoro až na konci polňačky u skupiny koší, u kterých je také trochu stranou další pohraniční kontrolní bod.

Dle popisu a jedné z map máme jít dále po levém břehu. Tak překračujeme most a jdeme po malé pěšince. Bohužel blbě. Prodíráme se bodláky, kopřivami, jalovci, přecházíme suťovisko, jdeme blátem a vodou. Most, co tu měl být, tu není. A brodit je nereálné. Takže je třeba se vrátit. Zmerčí nás dva pohraničníci na koních a říkají to samé „zde se projet nedá". Vracíme se zpět a pokračujeme dále po správném, stále pravém, břehu. Zdrželo nás to tak cca 2-2,5 hodiny, což je asi tolik, co nám ušetřil ranní stop. Je tu nádherně, prostorná louka, vpravo hraniční zaledněný hřeben s Gruzií. Ještě hodinu pokračujeme pod sedlo Chotuj­ Tau do výšky cca 2800, kde se na jedné plošince na soutoku potoků s jaky pasoucími se opodál utábořujeme. Až na „bloudění" byl dnes krásný den a dokonce bez pláštěnek.

Vstali jsme už před sedmou a čekali na Kostěje, až nás zase odveze. Auto mu dnes nefungovalo a tak nás zpět na druhou stranu řeky kousek za Churzuk odvezl bača také Nivou, po té stejné drsné cestě necestě a opět se zapadnutím, které se však tentokrát rychle vyřešilo. Než jsme snědli snídani ze zbytků, vzalo nás další auto až k pohraniční kontrole. Tam jsme naštěstí díky všemožným papírům sehnaným dopředu prošli bez problémů a stoupali zvolna údolím po široké cestě až k opuštěným salaším. Dále jsme zvolili cestu po druhé straně řeky, prošli jsme kamenité pole a hustý porost a zjistili, že ta správná cesta vede na opačném břehu řeky. To nám potvrdil i pohraničník, který se náhle zjevil na koni. Vrátili jsme se k salaším, tentokrát už nevynechali pohraniční kontrolu a pak se vydali tou správnou cestou. Zvolna širokým údolím, pak prudké stoupání vedle soutěsky a úbočím až na kamenité pole pod sedlem Chotuj-Tau 3549 m n.m. Po levé straně jsme viděli mohutný masiv Elbrusu a jaký. Stan jsme postavili na vyhrabaném místě, kde tak den před námi musely být postavené stany jiné výpravy.

Po 26.7. Pod sedlem Chotuj­ Tau (2800 m) - sedlo Chotuj­ Tau (3549 m) - sedlo Echo vojny (3349 m) - pod ledovcem Azau (2400 m)

Ze sedla Chotuj Tau pohled na západ
Ze sedla Chotuj Tau pohled na západ

Dnes nás čeká drsný den - ledovec. Po sedmé vyrážíme a dlouho stoupáme do sedla. Chotuj­ Tau. Nejprve po prudkém svahu - nikde není vidět cesta - a pak po cestičce. Je tomu poprvé, kdy to, co je vidět nahoře, není sedlo, ale jen další a další kameny. Konečně jsme v sedle. Vrchol Elbrusu je vlevo nad námi v mracích. Po kamenech sestupujeme na obrovský ledovec Chotuj­ Tau, nasazujeme mačky a pomalu, trochu s obavami, traverzujeme směr jihovýchod k průsmyku Echo Vojny. Chvíli jdeme po sněhových jazycích, chvíli po ledu. Trhliny naštěstí nikde nevidíme. V polovině obcházíme malé jezírko a také kamenný brdek. Kolem jedné jsme na konci ledovce, v průsmyku Echo Vojny (3349 m). Celkem jsme po ledovci šli cca 3 hodiny. Obědváme a kocháme se výhledy. Následuje velmi náročný sestup dolů. Cestička brzo končí a my jdeme po kamenech, trávě, suti i potokem - pod ledovec Čiperazau a pak velmi prudce dolů, po kamenech a suti, k bývalému čelu ledovce Azau, na soutok dvou řek. Tak jako před pár lety kamarádi Pavlis s Helčou i my jsme v koncích. Je 4: 30 odpoledne, řeka se nedá přebrodit a most nikde. Už podle skoro neexistence cesty tu prakticky nikdo nikdy nechodí. Čelo ledovce Azau (před řadou let ho asi bylo možné přejít) je velmi vysoko v prudkém svahu, ani se k němu nedá dostat. Zbývá pokus o brod zítra. Po chvíli obrážení terénu se na druhém břehu objevují čtyři pohraničníci. Různě na nás křičí, že máme brodit, obcházet to. Poté, co jeden voják se namočí až nad pás, i oni uznají, že musíme brodit zítra. Bohužel ani most nám nepostavili, ani koně nesehnali. Stavíme stan přímo na soutoku. V noci se mi pochopitelně zdají sny o vodě, padajících kamenech a o zimě.

Vstali jsme časně, snědli ovesnou kaši a vyrazili na Chotuj-Tau. To nám dalo docela zabrat, neboť sedlo bylo mnohem dál, než jen travnatý brdek, který jsme viděli před sebou. Ještě dlouho se šlo strmě po kamenité cestě značené mužíky. Na vrcholu bylo krásně, ale zima a krásný výhled na Elbrus, Prijut 11, lanovku a ledovcové Chotuj-Tau Plató. Ze tří možností další cesty jsme se rozhodli pro tu nejsnazší, navrženou Pavlisem, tedy traverzovat plató až do sedla Echo Vojny Pass. Z Chotuj-Tau jsme sešli kousek dolů po suťovisku, pak už jsme nasadili mačky a vstoupili na ledovec. Led byl jen kousek, všude jinde byl hlavně rozbředlý sníh a potoky ve sněhu, chvílemi jsme se brodili vodou po kotníky. Na Echo Vojnym Passu jsme si dali tradiční oběd, chleba, sýr, müsli, čokoládu, ořechy a pak jsme se uchýlili k sestupu dolů podle mužíků. Výhled jsme měli na ledovec Azau a Chegetkaba a taky na soutok řek vytékajících z těchto ledovců. Nejprve suťoviskem, pak po kamenech a skalkách a prudkou suťoviskovou cestou dolů jsme sešli až k řece a zjistili, že se opravdu nedá přebrodit. Stalo se přesně tak, jak nás Pavlis varoval a čeho jsem se nejvíc obávala. Na druhé straně se objevili pohraničníci, a poradili nám to, co už jsme věděli dávno, že musíme zkusit počkat do rána, zda voda opadne. Tak jsme zůstali přímo na soutoku ledovcových řek na noc.

Út 27. 7. Pod ledovcem Azau (2400 m) - Azau (2350 m) - Prijut Odinnadcati (4050 m) - Pastuchovy kameny (4700 m) - Prijut Odinnadcati (4050 m)

V šest vstávám, že není jiná šance, než se pokusit o brod. Jinak bychom museli jít zase tři dny zpět a pak několik set km to objet. Voda je opadlá, ale furt teče dost prudce. V sandálech jdu hledat brod. Přes různá ramena se dostávám až do ¾ šířky řečiště. Vody je lehce nad kolena, ale proud silný. Vracím se, rychle balíme a jdeme na to i s Jančou a batohy. Naštěstí i s batohy jde brodit, i Janča si počítá odvážně a neohroženě. Když nám chybí poslední úsek, kde je voda nejprudší a nejhlubší, přichází pohraničník zjevně tábořící pár metrů od řeky. Házím mu rep šňůru a on mě jistí z druhého břehu. Podobně pomůžu pak Janče. Jsem zmrzlý, psychicky dost vyčerpaný, ale šťastný - jsme na správném, levém břehu.

Vaříme si snídani, vojáci zatím kontrolují dokumenty a v osm vyrážíme do Azau. Cesta je špatná, shora jsou často napadané kameny, které se musí pracně přelézat. I ten kousek do Azau jdeme hodinu a půl, a to je jen po proudu podél řeky. V půl desáté jsme v Azau, u dolní stanice lanovky pod Elbrusem. Za devět dní jsme potkali 2-3 výpravy a teď šok - auta, budovy, stánky, hotely, dvě lanovky, kavárny a spousty lidí.

Elbrus od lanovky
Elbrus od lanovky

Další část putování je za námi. Teď nás čeká vrchol Elbrusu. Lanovka do výšky 3700 metrů strojí 600 rublů (400 Kč). Díky únavě a už dostatečnému tréningu si jí můžeme dovolit. Na dva přestupy jedeme nahoru. Je nádherně, fantastické výhledy, Elbrus je poprvé vymeten, nikde ani mráčku. Poslední úsek je sedací lanovka pro jednu osobu. S batohem na břichu to není moc příjemná jízda. Ve výšce 3700 metrů nad mořem ještě ledovec není a tak stoupáme vzhůru na sever po hliněné cestě přímo pod vrchol Elbrusu. Ledovec začíná tak ve 3800. Ve výšce 4050 metrů por dnešek s batohy končíme, stanujeme na prknech, základech nové budovy Prijutu Odinnadcati.

Stavíme stan a po obědě se kocháme výhledy na všechny strany. Slunce pálí, ještě, že oba máme speciální brýle na sníh a ledovec. Odpoledne jdeme ještě nalehko na aklimatizační vycházku po výstupové cestě na Elbrus až na tzv. Pastuchovy kameny (4700 m). Jde se nám oběma celkem dobře, jen hlava mě bolí. Janča, i když je poprvé v životě takové výšce, je zcela v pohodě a krásně si vykračuje. Předjíždí nás a proti nám jezdí rolby, které nahoru vozí turisty na kratší i delší výlety. Teoreticky i prakticky může rolba vyjet až skoro do 5000. Normálně jezdí právě pod Pastuchovy kameny, některé modely jsou dost staré a neuvěřitelně čadí. Nahoře se objevuje mrak a hned se výrazně ochlazuje. Místo dlouhého vysedávání se vracíme ke stanům. Náročný den zakončujeme dvojitou večeří a dlouhým spánkem. Usínání nám zpříjmeňuje skupina Rusů, hrající na dvě kytary a zpívající ruské „folkové" písně.

Pavouk akčně vstal už v šest hodil a šel hledat nejlepší místo pro brod. Našel. Tak jsme se bleskem sbalili a vrhli se do vody i s  batohy. Překonali jsme celkem 4 ramena řeky, u toho posledního nejprudšího se objevil voják, pomohl nám s úvazem a my přešli navázaní na lano. Byli jsme konečně na druhém břehu řeky. Psychicky vyřízený Pavouk zvládl uvařit obilninovou instantní kaši a čaj na snídani, u toho nám pohraničníci zkontrolovali naše dokumenty. Sestup podél řeky až do usedlosti Azau taky nebyl snadný. Suťovisko a ostré ledovcové kameny nebyly příjemné. V  Azau nás čekalo velké překvapení a změna. Bylo tam plno stánků a turistů a lanovka. Usoudili jsme se, že si zasloužíme vyjet lanovkou nahoru. Na cestu jsem v kavárně koupila domácí ruský koláč (plátky těsta spojené salkem). Nejprve jsme jeli moderní kabinkovou lanovkou s jedním přestupem a pak obyčejnou sedačkovou s batohy na klíně až do výšky 3500 m. Nejprve po černé suťové cestě a pak už po sněhu jsme vystoupali k Prijutu Odinnadcati, tedy přesněji k ruinám bývalé turistické základny Prijut 11 ve výšce 4020 metrů. Na nových základech s dřevěnými deskami jsme postavili stan. Všude okolo byly další stany, ať už na deskách, sněhu nebo černé suti. Po obědě jsme se vydali na aklimatizační výstup k Pastuchovým skalám (4600 m) v odpoledním velice rozbředlém sněhu. Všude kolem další turisti, stany, rolby vezoucí lidi nahoru i dolů. Po návratu ke stanu jsme si dali dvojitou večeři, polévku, nudle se sýrem a bramborovou kaši se sójovým masem a šli jsme spát. Ruská mládež z vedlejších stanů hrála večer na kytaru.

Hranice s Gruzíí od Prijut 11
Hranice s Gruzíí od Prijut 11

St 28. 7. Prijut Odinnadcati (4050 m)

Dnes máme aklimatizační, nic nedělací den. Celý den ležíme ve stanu, nebo před stanem a když je vedro k nevydržení, jdeme do kamenného „domku" pod námi, kde nikdo není a kde v chládku hrajeme mariáš. Okolo stavby, na které táboříme, je neuvěřitelný čurbes, všude hromady odpadů. Alespoň, že tu jsou latríny, takže bobky a použitý papír tu nepoletují vzduchem, jako jsem to zažil jinde. Navečer, když vaříme puding, přichází krátký fukejř. I když jsme v zavřením stanu, tak se nám ešus s pudinkem během pár sekund pokryje vrstvou prachu, který je tu jinak všude na zemi a na kamenech. Stany se klepou, náš se prohýbá. Po 5-10 minutách je po všem. Kdo nemá stan pořádně přidělán, tak nosí kameny na kotvení a přidělává různé provázky. Jdeme brzo spát, neboť zítra se pokusíme o vrchol Elbrusu. Večer je zase krásně, pohled na slunce, které zapadá a bezvětří.

Stejně tak jako včera, bylo nebe úplně bez mraků s nádhernými výhledy na oba vrcholy Elbrusu a okolní hory. Dnešek jsme vyhlásili za odpočinkový a aklimatizační den. A tak jsme se celý den váleli ve stanu, nebo na deskách u stanu, hráli jsme ferbla a mariáš a piškvorky. Na ostrém sluníčku bylo velice horko a tak jsem se šli na chvíli zchladit do malé chaty, kde jsme si zabavili sušenky a Salko. Večer se přehnala vichřice a nafoukala nám písek do stanu a do pudinku, který jsme právě vařili. Po krátké bouři se na obloze objevila duha.

Čt 29.7. Prijut Odinnadcati (4050 m) - Elbrus (5642 m) - Prijut Odinnadcati (4050 m) - Azau (2350 m) - pod Azau (2300 m)

Jana stoupá na vrchol Elbrusu
Jana stoupá na vrchol Elbrusu

Vrcholový den. Ve 3¾ vstáváme a ve 4 ¾ vyrážíme nalehko jen v mačkách a s jedním společným batohem s oblečením a svačinou na západní, ten vyšší vrchol Elbrusu. Je jasno, svítí měsíc, je celkem teplo. Jak tu chodí davy lidí, tak je cestička krásně vyšlapaná, široká, a není žádné nebezpečí uklouznutí. Na Pastuchovy kameny se mi jde dobře, pak už jen hůře a hůře. Jdu vždy tak 20-30 kroků a pak odpočívám. Janča jde za mnou cca rychlostí jako já, stále krásně bez přestávek, neuvěřitelně v pohodě, ostatně jako celou dobu na Kavkaze. Postupně předcházíme turisty, kteří vyrazili nad ránem ještě před námi; ostatně my jsme vyšli asi jako jedni z posledních. Rolby jezdí s turisty, co chtějí dobýt vrchol, snad už od jedné v noci. Po půl deváté jsme v sedle mezi vrcholy Elbrusu, kde krátce odpočíváme. V deset jsme na vrcholu (5¼ hodin chůze), vrchol není ledovec ale firnoviště, sněhová čepice. Taky to není ten bod, co je vidět z jihu, ale malý brdek na severní straně. Taky z vrcholu není směr jih vůbec vidět výstupová cesta, ani lanovka, jen vrcholky na gruzínské hranici. Na vrcholu se mačká tak 10 lidí. Není tu žádný kříž, ani velký obelisk, nic takového. Jen malý pomníček. Podle některých geografů jsme na nejvyšším bodu Evropy, ve výšce 5642 metrů nad mořem. Fučí, tak vrcholovou čokoládu a jídlo necháváme do sedla.

Janča a Pavouk na vrcholu Elbrusu
Janča a Pavouk na vrcholu Elbrusu

Zpět už to jde snadno. S krátkou jídelní přestávkou jsme ve čtvrt na dvě u stanu. Pohoda, jen mě bolí hlava z málo pití, které jsme si (ne)vzali na vrchol. Obědváme a balíme stan. Už chceme dnes spát někde níže a taky někde, kde nebude v noci a nad ránem tolik hluku od vycházejících turistů a rolb. Těsně před odchodem přichází pracovníci Národního parku Elbrus a chtějí po každém z nás 1000 rublů (660 Kč) za vstup. Dáváme jim tisíc dohromady a stačí to. Jdeme zpátky až k horní stanici lanovky s rozhodnutím pomalu scházet pěšky. U lanovky se ukáže, že jízdenka nahoru (ten zmačkaný natržený malý papírek) platí i na cestu dolů Místo nové lanovky protentokrát jedeme starou velkou lanovkou, což je velká kabina tak pro 20-30 lidí. V neuvěřitelných 16:30 jsme tak dole v údolí v místě zvaném Azau.

Na oslavu si v místním kafe dáváme nějakou sladkou místní balkárskou dobrotu. A taky dobrej salát a výborný ajran (hustý kefír). Tady už jsme v jiné republice, Kabardsko­ balkarské republice, předtím jsme byli celou dobu v Karačajevsko­ čerkesku. Obě to jsou převážně muslimské země, kde jsou Rusové stále asi ještě v menšině a také pro ně není ruština první mateřský jazyk.

Zvedáme se, jdeme pod Azau, dolů k řece Azau, kde chceme dnes spát. Řeka má kolmé břehy, je dravá, nedá se v ní vykoupat, umýt ani moc prát. Stan stavíme na krásné místo, pod stromy, mezi stovky lesních jahod. Nádherný den a ani to moc nebolelo. Jak se šlo z kopce prakticky jen po sněhu, tak kolena máme celkem v pořádku. Zítra dojdeme do turistického centra Těrskol a uvidí se, co dále, kam se ještě tak na tři dny v horách podíváme.

Sladká odměna v údolí
Sladká odměna v údolí

Už v noci bylo okolo sousedních stanů velice rušno. My jsme měli budíka nařízeného na 3:45. Uvařili jsme ovesnou kaši, pobrali všechno teplé oblečení, mačky a jídlo a po návštěvě kadibudky (kde se toaletní papír háže do krabice) jsme se vydali po zmrzlém sněhu v mačkách na vrchol Elbrusu. V mačkách se šlo velice pohodlně, ale jinak v této nadmořské výšce velmi těžce a pomalu, jen co noha nohu mine. Přestávka v sedle byla jen krátká, neboť bylo ještě docela zima. Zato hned v dalším prudkém stoupání jsme se už docela zahřáli. Dobyli jsme západní vrchol Elbrusu 5642 m v 10 hodin, nafotili se a docela brzy zase „pelášili" dolů. neboť zima byla veliká. V sedle, kde jsme si dali svačinu, už však byl sníh dost rozbředlý, horko bylo větší a větší, čím více jsme sestupovali. U stanu jsme uvařili kuskus a započali balení věcí. Tu se objevili chlapíci a mámili z nás 1000 rublů jako poplatek do národního parku Elbrusu. Bohužel i přes smlouvání jsme se museli vzdát 1000 rublů za oba. Po cestě dolů z Prijutu 11 do Azau jsme potkali skupinku Čechů. Na lanovku dolů nám stačil starý zmuchlaný lístek, který jsme měli na cestu nahoru. A tak jsme dolů do Azau nemuseli šlapat pěšky. Tam jsme si v kavárně koupili tradiční svatební specialitu (křupavé pocukrované stočené plátky těsta), řecký salát s olivami a domácím sýrem a ajran (zde v Kabardsko-balkárské republice se jednalo o hustý kefír). Sestoupili jsme kousek dolů po silnici k bouřlivé ledovcové řece a tam na jejím útulném břehu jsme vyčkali až odejdou sběrači jahod a pak postavili stan. Tak jsme se dostali do další republiky, kde mají lidé jiný jazyk a jiné zvyky.

Pá 30. 7. Pod Azau (2300 m) - Těrskol (2100 m) - Věrchnyj Baksan (1520 m) - údolí Kyrtyk - pod sedlem Kyrtykauš (2650 m)

Ráno nespěcháme, vstáváme v 8, balíme a na snídani jdeme do Těrskolu. Jsou to skoro jen samé ubytovny a hotely. A pár magazinů, kde si kupujeme jídlo na další dny a buločky na snídani - suché, neplněné sladké nic. Ale nic jiného neměli. Ve stánku prohlížím mapy okolí a měníme plán. Místo cesty z Těrskolu přes sedlo Těrskolak a prý pěknou dolinou Irik do vsi Elbrus, se podíváme na horké, léčivé minerální prameny Džily su, severně od Elbrusu. Popojedeme cca 20 km na východ, do Věrchného Baksanu, pak to vezmeme dolinou Kyrtyk a přes dvě sedla do Džily su. Snad pěkná cesta na 2-3 dny.

Ani nevíme zda­ li tu pravidelně jezdí autobus, takže stopujeme. Na mávnutí nám zastavuje první auto a vezme nás asi dvacet kiláků do vsi Věrchnyj Baksan. Bohužel se předem nezeptáme, zda­ li bezplatně, takže nás po jízdě připraví mizera o 400 rublů (!). Je asi 11 hodin. Od vsi vede pohodlná polní cesta do doliny Kyrtyk. Na pohled je to úplně jiný kraj, než jsme zatím potkali - suché skály, bezvodí (jen dole v dolině). Navíc slunce praží. Cesta vystoupá vysoko nad řeku a pak několik pěších hodin mírně stoupá dolinou. Naštěstí kolem jedné hodiny překračujeme vydatný potok - máme zase co pít a taky se po dlouhé době příležitost umýt a vyprat si. Potok je překvapivě příjemně teplý, asi tím pálivým sluncem.

Kolem půl páté jsme na křižovatce cest, vzadu vidíme ledovce, zato my stoupáme doprava nahoru k průsmyku Kyrtykauš. Stále ještě po polní cestě, sjízdné pro gazíky a spol. Naštěstí už cca hodinu, hodinu a půl, je pod mrakem, takže se jde příjemně. Tam, kde přitéká potok Ullujesenči, opouštíme cestu a jdeme směr SZ k průsmyku, kromě šíleného větru začíná pršet. Po 15-20 minutách pro dnešek končíme. Stavíme stan v dešti, ach jo. Jen, co je vše hotovo, navařeno vevnitř, tak pochopitelně vítr a déšť přestává a je krásný večer, i když je slunce schované již za hřebenem na západě. Tak cca 200 metrů od nás táboří dvojice z Volgogradu. Když napočítám Elbrus, tak od prvního dne teprve druhá tábořící skupina někde poblíž nás. Celé odpoledne je už vody dostatek, taky je to tu úplně jinak zelené než u Věrchného Baksanu.

Ráno jsme jen sbalili stan a vydali se na snídani do městečka Těrskol. V magazínu jsme nakoupili buločky, kefír, domácí chalvu, čokoládu, mrkev, polévku, chleba a bramborovou kaši. Než jsme posnídali a pohledali, kde se dají koupit mapy, otevřeli naštěstí stánek se suvenýry, kde mapy měli. Tak Pavouk koupil mapu národního parku Přielbrusí a vymyslel jinou trasu než jsme měli původně v plánu (dolinu řeky Irik). Výchozím bodem pro bleskem zvolenou novou trasu byla osada Vrchní Baksan, kam jsme se chtěli dostat stopem, abychom neutráceli za autobus. Navíc nebylo jasné, zda tam nějaká linka jezdí. Chlápek, kterého jsme stopli po nás chtěl za svezení 400 rublů, což nás velmi překvapilo a zároveň nás naštvalo, že to byl černý taxikář a že jsme se včas nezeptali, zda-li jede zadarmo. Z Vrchního Baksanu jsme už stoupali pěšky širokou kamenitou cestou po vyprahlých kopcích ve velikém vedru. Krajina zde byla úplně jiné, než ta, kterou jsme procházeli cestou k Elbrusu. Ještě ve vesnici se k nám přidali dva psi, vůbec se nenechali odehnat, ani když jsme po nich pro výstrahu házeli kameny. Vyprahlé hory se postupně měnily, objevily se potoky a salaše. Stále jsme stoupali po té stejné široké cestě až na místo, kde bylo třeba pokračovat jen úzkou pěšinkou nahoru. V tu chvíli už bylo zataženo, začalo silně foukat (Pavoukovi málem uletěla čepice) a schylovalo se k dešti. Ve vichru jsme prošli kolem dvou stanů a optali se na minerální pramen, který tam však nebyl. Najednou se rozpršelo, popošli jsme kousek dále nahoru a stan jsme stavěli opět v dešti a vichru a úplně zmrzlí. Samozřejmě, že sotva jsme zalezli, pršet přestalo a navečer se vyčasilo. Pavouk uvařil zakoupenou rýžovou polévku a pohanku se sýrem a mrkví.

So 31. 7. Pod sedlem Kyrtykauš (2650 m) - sedlo Kyrtykaš (3232 m) - údolí Islamčat (2450 m) - sedlo 2889 m - Džily su (2400 m)

Dnes má Janča narozeniny, hned ráno ji dávám malý dáreček, co jsem jí nesel celou cestu. Přibližně hodinu a půl ráno po pláních stoupáme do sedla Kyrtykauš. V sedle je plno velkých nápisů a boční pohled na Elbrus. Scházíme do opět vodnatého údolí Islamčat a traverzem, který nám šetří cca 100-200 výškových metrů, pokračujeme po levé straně. Pohodlnou chůzí malinkou cestičkou v travinách stoupáme nahoru do našeho posledního kavkazského a asi bezejmenného sedla (2889 m), akorát je v sedle čas oběda. Zvolna sestupujeme dolů, náš cíl - Džily su - je na dohled pod námi. Skoro dole se vlevo otevírá fantastický výhled na Elbrus. Jsme přímo pod ním, na jeho severní straně. Z jihu nebyl pohled špatný, ale s pohledem ze severu se nedá srovnat. Troufám si tvrdit, že kdo Elbrus neviděl se severu, jako by ho neviděl vůbec.

Elburs od Džily su
Elburs od Džily su

Dole, vlastně na hraně kaňonu, jsme na prašné cestě. Odbočujeme na ní doleva a ještě tak 30 minut jdeme na vlastní tábořiště u Džily su. Kolem nás čas od času stojí auto se stany či nějaký ruský karavan. Džily su jsou populární minerální (některé i horké) prameny, v okolí je jich celkem 10. Je tu spousta lidí, vesměs samí místní Kavkazané, kteří se sem po prašné cestě kodracají několik hodin. Ruština je tu zcela menšinový jazyk, mimoruských turistů bude jen velmi málo, řekl bych že často jen ti, kteří slezli z Elbrusu přímo sem.

Stavíme stan v místech, kde táboří většina lidí, pochopitelně zdarma, nic oficiálního. Je tu celkem několik set lidí, možná i přes tisíc. Náš stan se mezi většinou velkých stanů, soustanů, plachet, židlí, stolů, koberců, různých vehiklů zcela ztrácí, resp. vypadá ještě menší, než je. Místní sem přijíždí na dlouhou dobu, na 14 dní i více. Pijí minerálku a koupou se v minerálních pramenech. Na to se jdeme vzápětí podívat. Budovy vzala kamenná lavina, takže zůstaly jen vlastní prameny a malá kamenná vana, cca 3,5x3,5 metrů, ve které je ponořeno, a namačkáno na sobě, tak 20 mužů - teď odpoledne je vyhrazen čas pro muže. Vedle vany stojí dřevěný stojan s věšáky na oblečení. Vše je těsně u řeky Malka, nad námi veliký a mohutný vodopád. Přes řeku vede polorozbořený most, kam se chodí cca 4 km na další pramen. O kus dál, mezi balvany je další minerální pramen a taky horká smradlavá lázeň, kde se ve žluté kaši rozvalují dva chlápci. Namáčím se taky do vany, jen na chvíli, místa je málo a navíc voda je vlažná, ne teplá. Po páté hodině je „koupání" zase společné, akorát když to jde Janča vyzkoušet, tak se vana zrovna vypouští. Společné koupání neznamená totiž vodu, ale „minerální" plyn, ve kterém místo ve vodě lidé stojí. Ale aspoň taky zažila trochu atmosféry. Po tábořišti a jeho okolí jsou rozsázeny suché latríny, některé velmi pitoreskní - zástěny z kartonových krabic. Přímo z tábořiště je krásný výhled na oba vrcholy Elbrusu.

Navečer zrovna ve chvíli, kdy se chystáme vařit, si místní mužští muslimové (na Kavkaze jsou místní nerusové vesměs muslimové) rozkládají velký modlitební koberec a pak se zde tak 30 lidí společně modlí. Vařím tak dva metry od jejich zadků. V noci je ale celkem klid, žádný noční hluk na to, jak moc lidí tu táboří, když tedy nepočítám přijíždějící a popojíždějící auta.

Lázně Džily su
Lázně Džily su

Pavouk mi ráno zazpíval narozeninovou píseň a dal mi dárek, kavkazskou tygrokrávu zakoupenou v Zelenčukskaja. Opět bylo nádherně a my začali stoupat do sedla, odkud byl nádherný výhled na Elbrus. Úzkou pěšinkou jsme sešli do údolí, potkali tři ruské turisty a cestička nás příjemně úbočím vyvedla kolem salaší a krav do dalšího údolí, odkud jsme začali stoupat do dnešního druhého sedla. Tam jsme potkali velkou skupinku ukrajinských turistů, kteří přešli Elbrus ze severu. V sedle jsme se zastavili na oběd, sedli do trávy, koukali do dalšího údolí, zobli ruskou čokoládu s  mandlemi . Pak jsme sestupovali pastvinami po kravských cestách dolů. Za chvíli se nám odkryl nádherný výhled na Elbrus a Džily su (léčivé prameny), kde bylo spousta stanů a aut zakrytých autoplachtami. Z kravských stezek jsme si to namířili k prašné cestě, která nás zavedla právě až k Džily su. Tam jsme našli místo na stan nedaleko muslimských megastanů a vypravili jsme se prozkoumat prameny. Odpoledne byl vstup určen pro muže, takže jako první na průzkum koupele šel Pavouk a já čekala u kavárny s  místními Kavkazany. Po návratu Pavouka jsem dostala narozeninové konfety a oba dva jsme se vydali kolem pramene, který léčí oči nos a ústa, lázně na bolesti hlavy, bahenní lázně, a pak přes stržený most do kopce směr další léčivý pramen. K tomu jsme nedošli, stačila nám krásná vyhlídka na kempink a koupele. Do lázně jsem se nakonec taky ponořila spolu s jinými ženami, ale byly jsme překvapené, že se voda začala najednou záhadně vypouštět. Místní znalec mi vysvětlil, že se voda vypouští proto, že bude následovat plynová lázeň, kde lidi stojí v  oblečení, a že ženy se koupou dopoledne. U stanu jsme se dali do vaření zrovna ve chvíli, kdy se vedle schylovalo k muslimskému obřadu, který jsme pak mohli z blízka pozorovat. Večer jsme se ještě kochali nádherným výhledem na Elbrus.

Ne 1.8. Džily su - (autem) - Kislovodsk - (vlak) - Mineralnyje vody

Bodlák na Džily su
Bodlák na Džily su

v Džily su jsme původně měli zůstat celý následující den, aby se i Janča mohla dopoledne vykoupat a vychutnali jsme si ještě atmosféru. Ale oba si říkáme, že je to pěkné, ale zase také terno to není, že pojedeme dolů pod hory do Kislovodsku a vlakem pak směr Černé moře a Krym. Veřejná doprava tu není, tak hned za tábořištěm stopujeme. První auto je starý náklaďák s dvěma staršími pány, kteří se tu byli 14 dní léčit. Je cca 8: 30. Berou nás na korbu krytou plachtou s otevřeným výhledem dozadu. Je to paráda, Elbrus máme jako na dlani, ale jen prvních pár minut. Pak je postupně všude prach, strašné vedro, kodrcání se po zoufalé cestě, několik set metrů nahoru, pak dolů a tak stále. Pak ještě zachraňování cizího auta a pak stále opravování našeho, myslím, že se furt přehřívalo. Celkem jedeme sedm a půl hodiny, když ve čtyři odpoledne seskakujeme z korby, je na nás a batozích prach v docela tlusté vrstvě. O našem vzhledu nejlépe vypovídá paní u okénka, kde si kupujeme pirožky: „To jste slezli rovnou z Elbrusu?!" Kislovodsk vypadá moc krásně, jde o jedny z nejnavštěvovanějších lázní v Rusku, bohužel nemáme čas na jeho prohlídku, leda bychom tu nocovali. Na vlakovém si kupujeme noční jízdenku Mineralnyje vody - Krymsk, tedy až do posledního místa před Krymem, kam jezdí vlaky. Místní električkou jedeme navečer z Kislovodsku do Mineralnych vod, slavných lázní, které z kraťoučké procházky kolem nádraží vůbec slavné nevypadají. Tam nám chvíli po desáté jede vlak směr západ a výběžek Ruska mezi Černým a Azovským mořem. Vzhledem k tomu, že plackarnyj byl už vyprodaný, tak jedeme kupéčkem, což v Rusku znamená, že v zavíracím kupé spí čtyři lidé, vždy dva a dva nad sebou. Proti plackarnému je to velký luxus, taky cena je mnohem vyšší.

Stále se kolem nás ochomýtali ti dva psi, kteří se k nám přidali ve Vrchním Baksanu a které neodehnalo ani naše kamenování. Opět bylo nádherně a nádherný výhled na Elbrus. Po snídani jsme se snažili rychle sbalit a odejít, dřív než by nás někdo chtěl zkasírovat. Vyšli jsme kus po prašné cestě a čekali, až pojede někdo, kdo by nás vzal dlouhou cestu dolů do lázní Kislovodsk. První jel starý náklaďáček, který nám zastavil. Dva starší pánové nám dovolili sednou si vzadu na hromadu věcí, ale upozornili nás, že se bude prášit. Opravdu, samozřejmě na prašné cestě se prášilo, navíc náklaďák jel pomalu a co chvíli zastavoval. Nejprve táhl auto, které mělo potíže vyjet do kopce, pak sám do kopce vařil a vařil. Při jednom vaření nám pánové nabídli svůj oběd, chléb se sýrem a brambory s masem a cibulkou. Cesta vedla pořád prudce nahoru a prudce dolů, klikatila se přes řadu sedel a my z korby stále viděli dva zasněžené vrcholy Elbrusu. Do korby se strašlivě prášilo, postupně byla na všem vrstva prachu a my jsme nemohli skoro ani pořádně dýchat. Jeli jsme od půl deváté asi do čtyř, kdy nastal problém s benzínem a museli jsme zastavit. To už jsme ale byli těsně před Kislovodskem. Od pána z jiného auta jsme se dověděli, že tutéž trasu jeli tři hodiny. Chlapíci nás vyložili na rynku, oprášili jsme, co se dalo, a rozloučili jsme se. V bufetu jsme si koupili sýrové čebureky a sladké kakaové koule, nasedli jsme na maršrutku a dojeli na nádraží. Pavouk zjistil spojení na Krym, já se umyla a vše zaprášené vyprala na záchodě, snědli jsme vynikající čeburek. V luxusní pěší zóně se nám podařilo koupit nové šortky pro Pavouka, jelikož ty staré měl už úplně rozpadlé, a díra na zadku snad už větší být nemohla. Kislovodsk vypadal opravdu velmi hezky a příjemně, bohužel na delší prohlídku bez úprku jsme neměli čas. Železničkou jsme popojeli do Mineralnych vod, po rychlé prohlídce jsme zjistili, že se nám město vůbec nelíbilo a tak jsme zůstali na nádraží a dali si chutné pirožky a vařenou kukuřici. V deset večer nám jel vlak do města Krymsk, spali jsme v kupé pro čtyři.

Krym

Po 2. 8. za Mineralnymi vodami - Krymsk - Port Kavkaz - trajekt na moři Kerč (Krym) - Sudak

Temrjuk - veřejné záchody
Temrjuk - veřejné záchody

Ráno se budíme kousek před stanicí Krymskaja, neboli městě Krymsk. Odsud na dva autobusy (přes Těmrjuk) jedeme do Port Kavkazu, posledního výběžku Tamanského poloostrova, oddělujícího Azovské a Černé moře. Je to ještě dost daleko (tak 200 km), na autobusácích musíme dlouho čekat, takže se na trajekt na ukrajinský poloostrov Krym naloďujeme až odpoledne. Kupujeme lístky na trajekt (po 160 rublech) a bez problému nás pouští ven z Ruska. Až se divím, že se pohraničníkům něco nezdálo. Po asi 5 kilometrech plavby jsme na Ukrajině. Úplně natřískanou maršrutkou jedeme do města Kerč, odtud pohodlným busem do Fedosije, turistického letoviska na břehu Černého moře. Máme zde dvě hodiny čas, než nám jede další bus, stihneme se poprvé vykoupat v moři a pořídit si i mapu a průvodce Krymu, aspoň tu nebudeme cestovat naslepo. Moře je příjemně teplé a zde i velmi mělké, resp. má pozvolné břehy. Se západem sluncem pokračujeme busem do Sudaku, dalšího letoviska. Je už skoro deset večer a na nádraží nejsou žádné bábušky, které by nabízely ubytování. Po chvíli hledání proto spíme v nedalekém roští, asi u nějaké zotavovny.

Do Krymsku jsme dorazili v osm ráno. Po cestě na autobusové nádraží jsme si koupili buločky a ajranmagazínu. O půl desáté za strašlivého horka a s litrem kvasu v petce jsme popojeli autobusem do města Těmrjuk. Tam jsme si prohlédli obrovský rynek, koupili pirožky a buločky s jablky a se švestkami a pokračovali dalším autobusem do Port Kavkaz, kde nás autobus zavezl přímo do přístavu. Z pohraniční rusko-ukrajinské kontroly jsme se nalodili na trajekt a po moři (s teplým melounem v puse) jsme přepluli na Krym do města Kerč. U  přístavu jsme se nacpali do už přeplněné maršrutky a ta nás zavezla na avtovagzál. Rozměnili jsme peníze a koupili si celkem dva litry kvasu. Bylo stále strašné horko. Čekala nás cesta dalším autobusem do města Fedosia. Tam jsme měli chvilku času a tak jsme si zaběhli vykoupat se na písčitou pláž. Po cestě jsme se nechali nalákat na samsu (s masem a sýrem) a bachlavu s medem. Pavouk na nádru zbaštil ještě pirožek plněný brambory, pivo a já kvas. Maršrutka nám jela v osm večer do města Sudak, kam jsme dorazili za tmy asi v deset večer. Žádnou bábušku nabízející ubytování jsme na nádraží nestřetli a nevěděli jsme, kam se vrtnout na přespání. Směr centrum města jsme místo na spaní nenašli, tak jsme se vydali po cestě do Alušty a na noc se ukryly v řídkém borovém lesíku.

Út­ Pá 3.- 6. 8. Sudak - Alušta (bydlení) - Bachčisaraj - Jalta -Alušta - (trolej) - Simferopol - (vlak) - cestou do Kyjeva

Pevnost v Sudaku
Pevnost v Sudaku

Ráno si jdeme prohlédnout Sudak. Je vedro už od svítání, tak se nám nechce lézt a platit na místní pevnost. Jen si ji prohlížíme zvenčí a koupeme se v moři. Před obědem jedeme busem do Alušty, kterou jsme si zvolili na tři dny jako náš cíl. Město leží skoro uprostřed pobřeží, jezdí odsud trolejbusy do hlavního města Krymu Simferopole. Na nádraží si vybíráme náhodně jednu paní, co nabízí ubytování, a jdeme s ní. Tak máme na tři noci malé zahradní bydlení za 120 hřiven pro oba na noc (cca 300 Kč), dokonce i s kuchyňkou. Tři dny nemusíme vláčet naše i bez jídla ještě stále velmi těžké batohy. Vždy ve městě a ve vedru jsou i odlehčené batohy velmi těžké - zimní oblečení, pohorky, mačky, vařící nástroje, to vše se dohromady pronese. Tři dny se koupeme, podnikáme výlet do okolí - po trase Bachčisaraj - Jalta. Bohužel mě zrovna tři dny trápí střeva, tak z výletu moc nemám. I díky mě (a vedru) se náš pobyt v krásném Bachčisaraji zkracuje. Podobně z Jalty si vychutnáváme převážně koupání a místní jídelnu, zvanou stolovaja, ostatně naše po moři na Krymu nejoblíbenější destinace. Pro Janču asi destinace nejoblíbenější. Dlouhý pult plný jídel a každý si nandavá či mu je nandáno, co chce, výběr velký. Mísí se tu ruská, ukrajinská a krymsko­ tatarská kuchyně. Když platíme, tak to dělá tak do 80 Kč na jednoho. Obecně ceny tu jsou příjemné, a to se pohybujeme přímo na plážích, pobřežích, na nejdražších místech.

Poslední den v  pátek dopoledne se ještě krátce vykoupeme v moři, čímž počet koupacích dnů v moři dosáhl neuvěřitelného čísla pět, a pak jedeme trolejbusem z „naší" Alušty do Simferopole. Zde po krátkém čekání a pojídání (město se nám s batohy prohlížet nechce, k vidění toho tu moc dle průvodce není) nasedáme na přímý vlak směr Kyjev. Cena v  plackartnem vagónu dělá 110 hřiven na osobu (280 Kč), za 15 hodin jízdy. Kromě výhledu na Azovské a chvíli i Černé moře, nás čeká už jen ukrajinská placka a pak noc.

Alušta - trolejbus škoda
Alušta - trolejbus škoda

Vstali jsme už před šestou a rychle vypadli z lesíku. Na autobusovém nádraží bylo už živo. Koupili jsme lístky do Alušty, umyli se na záchodě, batohy schovali do úschovny a vydali se na průzkum města. V  ulicích bylo i takhle brzy ráno plno lidí. Došli jsme k sudakské pevnosti, rozhodli jsme se nejít dál a raději jsme si koupili snídani v magazínu. Ráno Pavouk zjistil zažívací obtíže, přesto neváhal a dal si taky buločku s tvarohem, suchary s  rozinkami a kefír. Sešli jsme dolů ke kamenité pláži a ochutnali moře. Pak jsme se prošli po pobřeží se spoustou stánků, koupili si na tržnici hrozny, obdivovali stánek se sýry a nakonec se vrátili na autobusové nádraží, odkud jsme jeli do Alušty. V Aluště hned na nádraží jsme si vyhlídli nejsympatičtější bábušku a s ní jsme si domluvili nocleh. Ubytovala nás za 120 hřiven v malém zahradním domku v  zahrádkářské kolonii, v dalších domcích tu už bydleli jiní lidé. Konečně jsme mohli odložit batohy a vydat se do města. Nejprve naše cesta vedla do prodejny lístků na železnici, protože jsme si chtěli zavčas zajistit lístky a místenky na trasu z Krymu do Kyjeva. Pak jsme se vrátili k pobřeží, které bylo nacpané stánky s cetkami, oděvy, zmrzlinou, čebureky, pirožky, šašliky, blínami, buločkami a také s  domácími dortíky, sušenými uzenými rybami, oříšky, kvasem a pivem. Na oběd jsme navštívili stolovaju (boršč, bramborová kaše a pangas v těstíčku, Pavouk z dietních důvodů pouze rýže s omáčkou ze zeleniny). Vykoupat jsme se šli na písečnou městskou pláž, kde obcházely bábušky s  trubičkami, pachlavou, pirožky a rybami. Vrátili jsme se domů a do centra vyrazili ještě navečer. To tu bylo mnohem víc lidí, mnohem víc atrakcí, ruch a hlasitá disko hudba odevšud. Večeři nám poskytla opět stolovaja (salát z řepy se sušenými švestkami, ruský salát s rybou, brambory, majonézou, sýrem a vajíčkem, těstoviny se zeleninovou omáčkou a masovými koulemi). Pavouk toho nesnědl tolik jako já a i přesto mu bylo po mastné šťávě k těstovinám dost zle. Na vytrávení si dal víno Kagor a já ovoce hrušku. Vrátili jsme se nahoru nad pláže do naší zahrádkářské kolonie. V noci jsme museli vstávat a prát prostěradlo, tak moc Pavoukova střeva řádila.

20. den: středa 4.8.

Ráno jsme vstávali docela brzy, abychom se vydali nejdelší trolejbusovou linkou do Simferopole. Tam jsme na trhu koupili suchary na Pavoukův bolavý žaludek a kefír a pak jsme pokračovali dál vlakem do Bachčisaraje, kde nás maršrutka zavezla až do Bachčisarajského paláce krymských chánů (tzv. dvorec). Zrovna jsme chytli prohlídku po dvorci, zahradě a muzeu krymských Tatarů s ruskou průvodkyní. Po prohlídce Pavouk s bříškem lehl do trávy a já si obešla stánky se suvenýry (vesměs ala břišní tanečnice) a na záchodě si napustila vodu na pití i přes to, že mi paní tvrdila, že není pitná. Popošli jsme kousek do blízkého magazínu pro Coca-colu na žaludek a rozhodli se vynechat další krásy Bachčisaraje (Čufutské vykopávky a Uspenský monastýr) a vrátili se maršrutkou na avtovagzál. Já si tam koupila místní minipizzu (buločka se salámem a majonézou) a kvas. Autobusem jsme popojeli do vesnice Golubinka, jelikož nám zrovna nic vhodnějšího nejelo do Jalty. V Golubince jsme čekali na stop a opět jsme narazili na taxíka. Původně nás mohl vzít jen kousek, ale nakonec měl místo (přidaly se dvě ženy s  holčičkou), tak jsme za celkem 70 hřiven pokračovali dále velice kroutivou cestou přes hory do Jalty. Cesta byla drsná (ze zatáček a ohnivé jízdy taxíkáře mi bylo dost zle) a zajímavá. Zastavení se stánky u vodopádů a u velkého kaňonu jsme bohužel projeli, nenechali si zastavit, a tak jsme tyto krásy nemohli vidět na vlastní oči. V Jaltě jsme hned našli pláž (betonové sezení u obchůdků), já chvíli oddychovala od jízdy autem. Prošli jsme pobřeží s luxusními vilami a hotely a na oběd jsme zavítali do obyčejné stolovaje (hrachová polívka s brambory, salámem, salát ze zelí, řepy a mrkve, Pavouk z dietních důvodů měl jen zelný salát a suchou rýži se suchou pohankou). Prošli jsme další kus pobřeží, podívali se na kostel ve městě a trolejbusem se svezli na autobusák, odkud nám jel trolejbus domů do Alušty. Doma navečer jsme ještě hledali pláž hned pod naším bydlením, ale všechny pláže byly placené, tak jsme nakonec dali 20 hřiven chlapíkovi a měli jsme k dispozici i dřevěné lehátko, sprchu a pláž až do rána. Za soumraku jsme popošli do centra, Pavouk si dal na večeři pizzu a já kyselé rybičky, venkovský salát (rajče, lilek, kopr), mrkvový salát (okyselený s pepřem a česnekem) a k tomu ještě jogurtový dezert (jahodový jogurt se smetanou, ovocem, šlehačkou a čokoládovým bonbonkem s ořechem. Nedojedenou pizzu jsme vzali sebou domů.

21. den: čtvrtek 5.8.

Alušta - stolovaja (jídelna)
Alušta - stolovaja (jídelna)

Dnes jsme měli v plánu celý den relaxovat v Aluště. Vstali jsme před desátou, uvařili si ovesnou kaši a ze zahradního domku vyrazili na opačnou stranu než bylo centrum a autobusové nádraží. Šli jsme kus cesty vyprahlou krajinou a dostali se opět k hotelům na pláži. Nepozorovaně jsme vnikli na kamenitou placenou pláž, sedli si tam pod most do stínu a zaplavali si v moři. Na oběd jsme opět zavítali do přeplněné stolovaje (já si dala polévku okroška, salát z mořských řas a karbanátek s volským okem, jako dezert makovo-pudinková buchta). Procházeli jsme se podél pláží, v centru jsme si zaplavali na betonové pláži s  prudkým sestupem do moře. A zase jsme pokračovali dále po pobřeží, které praskalo ve švech, jak bylo přeplněné stánky a lidmi. U parku si Pavouk smlsnul na trubičce plněné karamelovým kondenzovaným mlékem a já na nanuku s mákem a sezamem. Prošli jsme parkem, vrátili se na písčitou městskou pláž a po koupeli jsme se šli podívat k blízkému kostelíku, na rynek (nákup ovoce a zeleniny), do supermarketu (sušené rybky a kafe), do obchodu s  víny (Pavouk vzal 4 láhve), do stánků (ořechový želé váleček a krymský čaj). Večeři jsme vařili doma, pohanku a dušenou připálenou mrkev pro Pavouka, pro mne zelený salát s rajčetem, mrkví, a uzenou rybou, která mi moc nechutnala a nedokázala jsem ji ani sníst celou. Tuto noc jsme konečně nevstávali.

22. den: pátek 6.8.

Ráno jsme sešli k plážím, vnikli na jednu kamenitou hotelovou a krásně si zaplavali. Doma jsme sbalili, snědli zbytek pohanky nasladko a vypravili se na trolejbus do Simferopole. V Simferopoli na rynku u nádraží jsme si dali oběd. Zelný salát a chačapuri se sýrem a zeleninou měl Pavouk, já snědla salát Olivie (brambory, okurka, hrášek, salám, vejce, kopr, majonéza) a čeburek se sýrem a kvas). Zaběhla jsem ještě na trh pro chléb, rajčata, papriky, hrušky, sladké buločky s marmeládou a taky vyfotit si stánky. Po druhé hodině nám jel vlak do Kyjeva, měli jsme rezervovaný plackartnyj, boční místa se stolečkem u  okna. Nejprve jsme seděli dole, na jedné stanici jsem vyběhla ven pro vodu a bábuška mi ji podala přímo do vagónu, jelikož kvůli zpoždění jsme nemohli vystupovat na stanicích ven z  vagónu. Tak jako při cestě na Kavkaz, bylo i teď ve vlacích a autobusech nepředstavitelné horko skoro k nežití.

So 7.8 Kyjev

V sedm ráno jsme v Kyjevě, hlavním městě Ukrajiny. Vlak směr domů nám jede až před půlnocí, takže máme celý den na město. Na nádraží ani nikde jinde, nejsou turistické informace. Takže tak hodinu trvá, než si opatříme mapu se stručným průvodcem (ale zase strašně levnou, v přepočtu cca 20 Kč) a pak už do večera obcházíme hlavní pamětihodnosti města, včetně procházky obrovskými parky a po břehu Dněpru. Jenom na koupání v řece na zdejších písečných plážích nedošlo... Kyjev se nám líbil, ale zase taková krása jako Praha to není, spíše jen řada roztroušených památek, nejvíce pochopitelně kostelů. Opět bylo celý den vedro, ještě že už jsme „otužilí". Před půlnocí nasedáme do rychlíku Kyjev­ Čop, takže vlastně skoro domů.

Stále strašlivé horko. V Kyjevě jsme byli už v sedm hodin ráno. Nejprve jsme vyhledali úschovnu zavazadel, Pavouk se rozčílil, že se platilo na jiném místě než se zavazadla odevzdávaly. Poté jsme vyhledali mezinárodní pokladnu, tam se Pavouk rozčílil, že nás lidé předběhli s že musíme čekat, než v pokladně skončí přestávka a že druhá pokladna byla zavřená, i když měla být v tu chvíli dle rozpisu otevřená. Rezervaci na vlak domů se nám stejně nepodařilo změnit. Vyšli jsme ven před nádraží na tržiště, kde jsme si k snídani dali pirožky s hrachem a jablky a kvas. Metrem za 1,7 hřivny jsme popojeli do centra. Chvíli marně, nakonec úspěšně jsme sehnali turistickou mapku města a naplánovali trasu, kterou by bylo hezké projít: Kreščatik (metro stanice) - Pl. Besaravskaja (s Billou a rynkem) - Pl. Lva Tolstogo - Park Ševčenko (s fontánou s pitnou vodou) - Botaničeskyj sad im. akademika A. Fomina - Sabor Sv. Vladimira (zrovna zvonil) - Zlatá vrata (kde nám stráž zakázala sedět na zábradlí - Pl. Sofiskaja a komplex muzei a kostelů Sofia Kievskaja - tržiště malířů a tržiště cetek - kostel Sv. Andreje ( na kopci s vyhlídkou na Dněpr, kde probíhala svatba) - Michajlevskyj Zlatoveršnyj Monastýr (s nádherným kostelem a tabulí před vchodem, která pžipomínala hladomor na Ukrajině letech 1932-1933) - Park Vladimírskaja Gorka (s houslistkou na ulici a lanovkou a vyhlídkou na Dněpr) - Majdan Nezaležnosti (v češtině Náměstí nezávislosti; moderní náměstí s fontánami, květinami, vodou tekoucí po schodech ve které se brouzdali lidé, atrakce). Ve stánku se zmrzlinou na váhu jsme se zeptali na restauraci a paní nám doporučila vynikající stolovaju Puzata Chata (boršč, řecký salát, cuketa plněná mletým kuřecím masem a jako zákusek vareniky s višňou a syrniky (buchetky ala tvarohový nákyp). Pokračovali jsme dále: Gorodskoj Sad (kde bylo obrovské množství nevěst, ženichů, svatebčanů, dali jsme si kvas, pivo, vodu z fontány a procházeli jsme parkem podél Dnepru) - Memorial Pamiatnik Sovětských Vojnov Pavči Godi VOV - Memorial Pamiati Žerť Glodomorov (v podzemí bylo promítání historických údajů a výstava ukrajinských zemědělských nástrojů) - Kievsko-Pečerskaja Uspenskaja Lavra (kde jsme viděli jen vchod, za vstup bylo třeba zaplatit, a to jsme nechtěli) - Pečerskyj Landščaftnyj Park s Memoriálnym Komplexem a národní Historické Muzeum Velké vlastenecké války 1941-1945 s monumentem Matka-Vlast. Od monumentu Matka-Vlast jsme sešli dolů na nábřeží a koukali na pláže a lidi, co se koupali v Dnepru. U památníku Osnovateli Kieva na nábřeží byla opět spousta svatebčanů. Podél tramvajových kolejí jsme došli na stanici metra Dněpro, kde byl i rybářský trh. Metrem jsme projeli na druhou stranu Dněpru a pak jsme jeli zase zpátky do centra na stanici Universitet. Odtud jsme sešli širokou ulicí dolů na náměstí Pl. Pobedi, kde jsme hledali rynek ale nenašli, tak jsme v  supermarketu koupili jídlo na cestu, snědli nanuky a kefír. Na nákup dárku jsme museli rozměnit další peníze, dokoupili jsme halvu, cukríky, keksy, hrozny a meloun v dalším supermarketu. Vrátili jsme se do parku Im. Ševčenko, umyli se vodou z fontány a snědli ovoce. Na nádraží v čekárně jsme si dali večeři, Pavouk pak dezert ve stánku (meruňkové forneti) i v restauraci u  nádraží (tvarohový linecký koláč) a já jsem konečně stihla točenou zmrzlinu na váhu (100 g za 6,5 hřivny, čokoládová-citrónová) minutu před zavíračkou. Vyzvedli jsme zavazadla z úschovny, než jsem došla do ověřeného McKing pro vodu, už hlásili náš vlak 23:58 z Kyjeva do Čopu. Na nalodění jsme však ještě chvíli museli čekat, měli jsme rezervované kupé pro čtyři lidi, horní postele.

Kyjev - sv. Sofie
Kyjev - sv. Sofie

Ne­ Po 8.-9. 8. Kyjev - Lvov - Čop - Košice - Bratislava - Brno/Olomouc

O půl čtvrté odpoledne jsme v Čopu, na ukrajinsko­ slovensko­ maďarské hranici. Protože v Aluště, kde jsme kupovali jízdenky zpět, nebyla mezinárodní pokladna, tak máme lehátko jen sem. Odsud už pojedeme na sezení, nechce se nám znovu platit za lehátko/lůžko. Vlak jede za dvě hodiny, tak sedíme v Čopu na náměstí, pěkně opraveném, v jedné z mnoha kaváren/obchodů a projídáme poslední peníze. Pak už jen nepříjemné zjištění na nádraží, když už nemáme ani vindru, že každý, kdo chce nastoupit v Čopě na vlak, musí zaplatit 6,4 hřivny (16 Kč). Takže zbytečně měníme 5 euro, platíme, dostaneme doklad na jízdenku, projdeme pasovou a celní kontrolou a o půl šesté vyjíždíme. Po chvíli jsme na hranicích, kus za čárou v poli zastavujeme a náš jeden skoro prázdný vagónek a jeden lůžkový vagón je podroben více než dvouhodinové kontrole slovenskými celníky. Aby ne, když poprvé v životě vyndavám obsah celého batohu, stejně jako Janča a pak i 8 děcek, co se vrací z podkarpatské Rusi. Celníci hledají cigarety a alkohol. Jeho levná cena na východě je zjevně příliš lákavá...

Díky důkladné kontrole nám ujede další vlak v Čiernej nad Tisou, ale nevadí. Pak zase další osobák do Košic, krátká noční prohlídka centra města a noční vlak přes Rožňavu a Zvolen do Bľavy a ranní EC z Bľavy do České republiky. Janča ještě z Břeclavi pokračuje dalším vlakem rovnou do práce v Olomouci a já pokračuji přímo do Brna.

Dopoledne ve Lvově přistoupili do našeho kupé další lidé, rozvalili se na dolních sedadlech a tak jsme museli zůstat ležet nahoře. Ve stánku ve Lvově jsme si dali mufinu a kafíčko (10 hřiven). Vlak nás zavezl až do Čopu a další spoj nám jel za více jak dvě hodiny (15:35-18:25). Krajina před Čopem byla už bližší té naší, taková podkarpatská, na obloze byly mráčky a venku bylo příjemně a ne tak strašné horko, jako na východě. Sedli jsem do hospůdky před nádražím, dali si kvas, nanuk, zákusek a poslední zbytek ukrajinských peněz jsme utratili za chalvu, sýr, křupky. O pár minut později na nádraží jsme se dověděli, že je třeba zaplatit poplatek před pohraniční kontrolou a bez toho štemplu na jízdence nás nepustí dál. To už jsme ale hřivny neměli, naštěstí taxikář před nádražím Pavoukovi bez řečí rozměnil. Dále s námi jela i skupinka mladých českých turistů. Vlaková pohraniční kontrola na Slovensku trvala dlouho, museli jsme dokonce vybalit celý batoh, takže nám další spoj z Čierne nad Tisou ujel. Navečeřeli jsme se na nádraží pirožků a sýra za nově nabyté hřivny. Otravoval nás nějaký Slovák, který pak po děckách vymáhal peníze, byl dost agresivní a pronásledoval nás až do vlaku. Z vlaku si ho pak vyvedla železniční policie. Osobákem jsme dojeli do Košic, kde jsme si už za tmy prohlédli kostel, potůček uprostřed ulice a náměstí, kde zrovinka zpívala a světélkovala fontána. Ve 22:58 nám jel vlak do Bratislavy, měli jsme obyčejná místa na sezení. Lidí však jelo málo, takže se dalo skoro celou dobu ležet.

Do Bratislavy jsme dojeli v šest ráno, hned jel další vlak Pavoukovi přímo do Brna, já pak přesedala na jiný rychlík do Olomouce v Břeclavi. Tak tak mi stačila ta jediná česká stokoruna na jízdenku z  Břeclavi do Olomouce. V Olomouci jsem z nádraží šla hned do práce.

Kromě drobných technických závad hlavně na mé výstroji a mých střevních potíží, nás překvapivě nic špatného nepotkalo. S byrokracií jsme uhráli důstojnou remízu, nikde jsme nedali žádný úplatek. Kavkaz nás nadchl, i když zde Rusové moc nežijí, tak ruština byla výborný komunikační nástroj. Poprvé na řadě let jsem se na cestách mohl s kýmkoliv skoro o čemkoliv bavit. Elbrus byla příjemná tečka v Rusku. Díky tomu, že Janča nádherně šlapala celou dobu, nám zbylo na závěr spousta času na krymské lenošení, které taky nebylo od věci. Prostě pravá dovolená, od slova dovolit si. Za inspiraci kam a kudy cestovat děkujeme Pavlisovi s Helčou.

Pár praktických poznámek

Z Brna máme zpáteční jízdenku do Kút a lůžka Žilina­ Kyjev (cca 500 Kč). Zpáteční jízdenku Kúty­ Kyjev jsem koupil v Kútech (Slováci mají výhodné zpáteční jízdenky City Star na Ukrajinu - cena je cca 65 € na osobu), jízdenku z Kyjeva pod hory do stanice Něvinnomysskaja si jsme si nechali koupit v Užhorodě, v ČR se jízdenky po Ukrajině a z Ukrajiny neprodávají (cca 35 € na osobu). Zpáteční jízdenky koupíme na místě, až budeme vědět, kdy pojedeme. Pozvání do Ruska vyřídil CK Rajbas, který nám doporučil svoji spolupracovnici na Kavkaze v Čerkesku, ta nám pak zařídila povolení do pohraničních hor.

Zapsal Pavouk a doplnila a opravila Janča (barevný podklad).

Fotografie z akce

Mapa cestování

© Jana a Pavouk Ledvinovi | webmaster a kontakt | Za vystavení stránek děkujeme Věrošovi.