Pavoukovy a Jančiny stránky
Zobrazit mapu cestopisůSkrýt mapu cestopisů

Pohostinné Turecko 2009

14. 8. - 7. 9. 2009 Darča, Pepa, ­ Bára a Pavouk  Další fotografie z cesty

Deník z cest převážně po tureckých horách v  létě 2009. Během převážně jízdy autobusem jsme navštívili Kaçkar, Kapadocii, Allahovy hory a krátce se podívali na jižní pobřeží Středozemního moře a do Istanbulu.

Nádherné údolí Emli
Nádherné údolí Emli

Cesta do Turecka

Pá 14. 8. - ne 16. 8. Brno - Sofie - Istanbul - Rize - Ayron - před Kavronem (pohoří Kaçkar)

Na Zvonařce jsme měli být půl hodiny před odjezdem. Ten byl naplánovaný na 11.30. Někteří z nás to vzali vážně a tak jsme si krásnou atmosféru nádraží mohli plně vychutnat během hodiny a půl čekání. Jiní to vážně nevzali, přišli 10 minut předem a i po půlhodinovém zpoždění se s klidem odebrali dokupovat chleba. Ještě, že nám bulharská firma Groups (s kterou jsme jeli do Sofie) ten čas dopřála. Pepa doplnil již zmíněný chleba, odplnil jednu prý nadbytečnou bombu, my s Pavoukem jsme došli k tomu, že máme dva ešusy, tak jsme taky jeden nechali u hodné paní v kanclu Groups.

12.30 konečně odjezd. Na mě a Pavouka vyšly sedadla úplně vzadu, bohužel. Jedno z nich za pěkným českým kokotom, bohužel. Chlápek byl arogantní, česky bezohledný a hlavně to byl debil. Po tom, co mu Pavouk vysvětlil, že se mu jeho dvoumetrový nohy téměř nevejdou za jeho sedadlo, si ho dotyčný sklopil co to šlo a nechal to tak po celou dobu jízdy do Sofie - 18 a půl hodiny. Darča s Pepou na tom byli o něco líp, ale vyspali jsme se všichni mizerně. Další nespornou výhodou tohoto bulharského spoje byl také zákaz jedení v busu ... 18 a půl hodiny!!!

Kontrola na hranici Bulharsko-Turecko byla jen formální
Kontrola na hranici Bulharsko-Turecko byla jen formální

V 7.00 ráno jsme dorazili do Sofie, kde nás předali anglicky mluvícímu klukovi. Pavouk a postupně i já jsme zaintervenovali o paní, co uměla taky skoro anglicky, abychom do Istanbulu vyjeli co nejdříve, což se povedlo. A v 9.00 už jsme vyjeli dost nad očekávání luxusním busem směr Turecko. Asi 600 km. V 18.00 jsme dorazili na hlavní otogar v Istanbulu, zajímavě vyřešený, co se týká cestujících - budovy v kruhu, zvenku stojí busy, vevnitř stojí taxíky a panuje turecký zmatek, kruhovou budovu tvoří jednotlivé kanclíky dopravních společností, která jsou průchozí. (Uprostřed kruhu je budova se stánky s jídlem a dalšími „zbytečnosti" a pod zemí stanice metra.) Z hlediska řidičů je to taky zajímavě řešený, ovšem nepopsatelný. K našemu stanovišti jsme projeli několika patry garáží, nadjezdů a podjezdů a zatáček. Museli jsme si hned taky na vybavit lístky zpátky.

Zeptali jsme se taky hned na busy do Rize (města u Černého moře, pod horami Kaçkar, náš další cíl) a pán nás osobně předal v kanclu o kus dál. Koupili jsme jízdenky za 35 € (1150 km) na jednoho na 19.30. V mezičase jsme si vyměnili eura za liry (1€ = 2,05 liry) a hned taky skočili na svůj první lep a vlezli do nejbližší restauračky bez uvedených cen a dali si móóc dobrý a móóc drahý jídlo.

Náš třetí bus (Istanbul - Rize) byl taky luxusní. Jó to jsme zapomněla, žádnej z nich neměl toalety... Výhled na Istanbul byl taky luxusní, já se poprvé ve svém životě ocitla mimo Evropu a zhruba za hodinu jsme byli zhruba o 10 km dál - na druhým tedy Asijským břehu Bosporu, kde přistoupili další pasažéři, aby jsme se konečně vyhrabali z tý změti domů a ulic pryč. Vedle nás usedli žandáři se samopaly, z čehož mi běhal mráz po zádech, ale nakonec se ukázalo, že jsou fajn, rozdělili se s námi o koláče a jeden uměl trochu anglicky. Za náma seděl starší turek od okurek, kterýmu se na nás něco pořád nezdálo a furt nám něco zakazoval, ačkoliv my si nebyli vědomi žádnýho nepatřičnýho konání a navíc jsme mu ani nerozuměli. Jen tak mlhavě tušíme, že mu vadilo, že nahlas mluvíme, že říkáme „jo, jo, jo", že smrkáme...

Pánovi stevardovi zase přišlo nepřípustný, že máme boty v uličce, že zasahujeme věcma pod jiný sedadlo... Jakmile Pavouk vytáhl sýr, začal všude stříkat voňavku... Vážně legrace. Starej turek vod vokurek, kterýmu vadilo všechno hlasitý, sám děsně chrápal, další noc v autobuse... prostě mňamka. Druhej den už jsem mírně upadala do depresí, i když servis v tureckej busech je fantastickej - čas a kafe kdykoliv zadarmo, taky voda a juice nebo kola, jeden kousek umělý bábovky a voňavka na „umytí" rukou - vše v ceně. Stejně jsem byla vděčná, když už jsme konečně po 48 a půl hodinách ve dvě odpoledne vystoupili v Rize.

Kaçkar

Sušení lískových oříšků u hlavní silnice
Sušení lískových oříšků u hlavní silnice

Všude okolo města byly čajové plantáže a ve svazích nebo spousta lískových keřů. Turci z nás hned vytáhli, kam chceme jet, nacpali nás do dolmuše a dovezli o 200 metrů dál, ani nám nedali šanci se rozhodnout, jestli se chceme podívat po městě, nebo třeba k moři, a zase si nás rovnou přehodili do dolmuše jedoucího do Ayderu - poslední ves na naší cestě do hor Kaçkarských. Smlouvat se nám moc nepodařilo a z 13 lir jsme to srazili na 50 za všechny čtyři (12,5 na jednoho). Nic moc, že? Nakonec jsme se ve volným čase před odjezdem přece jen mrkli na moře, které bylo hned přes silnici. Bylo špinavý a smrdělo. Pavouk hlídal bágly v dolmuši.

Cestou jsme pochopili, že máme velmi dobrou cenu, podle přistupujících, vystupujících a platících místních. Taky jsme na jedné zastávce stihli koupit sladký pečivo; v dolmuši hrála místní hudba pořádně osolená, řidič suverénně předjížděl úplně všechno úplně všude - a nám začala dovolená.

Ayder (16.00 hodin) - cca 1700 m. n. m. - není žádná ves. Je to takový turecký Špindl. Hotely, hospody, krámky s cetkama a občerstvením, davy místních i jiných turistů. Bylo pod mrakem a lehce pršelo. V krytý zastávce jsme se pustili do obrovského meloun, co Pavouk koupil v Rize. Byl nesněditelnej; po tom, co už nám všem z něj začínalo bejt blbě, jsme ho část narvali do petky s sebou a část do popelnice.

Rozhodli jsme se vyrazit dál pěšky směrem do Yukari Kavronu. Druhá varianta byla počkat do rána na dolmuš. Ale moc se nám tu nelíbilo a představa hledání noclehu na tohmhle trhem až moc stiženým místě nás nelákala. Prošli jsme tím mumrajem, pozdravili anglicky desítky dětí, poptali se na cestu anglicky mluvícího Turka a stoupali výš a výš po rozemletý blátivý cestě lemovanými odpadkama.

Ušli jsme tak kilák­ dva a dojel nás ten mladej Turek, co jsme se ptali na cestu, se svejma kamarádama a grilem na korbě. Přibyli jsme ke grilu a nechali se vyvézt tak 5-6 km yok para (zadarmo). Nakonec jsme se s klukama vyfotili a vyšli zase po svých. Šli jsme až do setmění a hledali nocleh po tmě a v mlze. Takže nás ráno čekalo překvapení v podobě krav ožvejkujících náš stan a shluk baráků kousek pod náma. Byli jsme tak 2 km od Kavronu.

Po 17. 8. Před Kavronem (cca 2150 m) - Büyük Deniz Gölü - sedlo Çaymakçur (3250 m) - údolí Düpedüzü (2700 m

Náklaďák s Gruzíncema
Náklaďák s Gruzíncema

Ráno jsme kus šli a pak nás naložil náklaďák s Gruzíncema a vlnitým plechem na korbě­  Cestou parusky výborně pokecala starší část naší výpravy (Pavouk a Pepa) a dovezli nás až - kam se dalo - do Yukari Kavronu. Trochu jsme se tu porozhlédli, odmítli kafe a čaj v místní restauračce a vyrazili mezi domky nahoru do stráně, směrem k jezeru Büyük Deniz Gölü.

Střecha na domku v Kavronu
Střecha na domku v Kavronu

Od Kavronu 2 000 m.n.m. k jezeru Büyük Deniz 2750 m to bylo navzdory z internetu staženému popisu dvě hodiny pohodový zřetelný cesty údolím potoka. To, že tam za ty tři roky od zmíněného popisu vznikla cesta, to bych ještě uvěřila, ale kde si ti popisovatelé vyčarovali ty četné potoky a vodopády?! To mi fakt není jasný.

Jezero bylo pěkný a z hřebínku nad nim byl krásnej výhled na další jezero Kara Deniz - větší a sytě modrý. Ten pohled jsme si s Pavoukem a dvěma Čechami, které jsme tu potkali, vychutnali během čekání na Darču s Pepou. Pak jsme s koupali a obědvali u Büyük Deniz. Jezero má krásný okolí a závěr údolí láká k fakultativnímu výletu. Toho, zdá se, využili asi Češi, co jsme potkali.

My jsme po koupačce a obědu vyrazili přes sedýlko k menšímu bratru jezera Kara Deniz a pak dál do sedla Çaymakçur - cca 3250 mnm. Podle internetu 1 h, podle tureckých ochránců přírody či průvodců, či co jsme to u jezera potkali, to bylo 3 h minimálně, podle francouzskýho Lonely Planet 4 h. My jsme to dali pomalou chůzí s velkorysejma přestávkama za 2 hodiny. Nahoře jsme pokecali se Španělama, já se náležitě užila svůj domnělý výškový rekord, konečně políbila asijskou půdu, pokochali jsme se výhledem mimo jiné na Kaçkar Daği a už značně unaveni, popř. s prvními známkami výškový nemoci jsme sestoupili k potoku v údolí, abychom se konečně vyplácli, najedli, zahráli triády a šli spát.

Út 18. 8. Údolí Düpedüzü (2700 m) - Olgunlar (2100 m) - základní tábor pod Kaçkarem Dilber Düzü (2700 m)

Krásné údolí Düpedüzü
Krásné údolí Düpedüzü

Nejdřív jsme s Pavoukem měli plány vyburcovat celou výpravu třeba v šest... Po tom, jak jsme viděli, jak na tom Darča je, nám došlo, že to udělat nemůžeme. Vstali jsme před šestou v klidu užívali slunce a šumění vody. (Slunce akorát vycházelo přesně na východě v údolí, nestíněné horami). Burcovali jsme až v sedm. Během snídaně se dole objevilo stádo krav a následně i obcí a loudali se směrem k nám. Dřív než oni k nám jsme se vyloudali my k nim.

Dnes nás čekalo obejití hřebene přes ves Olgunlar - moc pěkné. Ještě před ní jsme procházeli letním sídlištěm pastevců z kamenů a plachet na střechách.

Od začátku cesty až sem deník zapisovala Bára, zbytek deníku Pavouk

Voda na Kaçkaru
Voda na Kaçkaru

Cesta je pohodlná, vyšlapaná, stále podél potoka. Cca v půl jedenácté jsme v malé vesnici Olgunlar. Vede sem i sjízdná cesta, zajíždí sem auta. Je tu jeden obchod, na návsi ženy perou prádlo. Někteří odpovídají na pozdrav (selam alejkum) - ženy obzvláště krásně, jiní (někteří muži) ne. Kromě obchodu je tu i „bar", kde by se dalo snídat, obědvat i večeřet, alespoň podle jídelního lístku. Dáváme si čaj (super), sušenky a hlavně chleba, v Turecku zvaný ekmek. Domácí, pečený ve tvaru placky; móóc dobrý.

Dnes nás čeká už jen cesta nahoru širokým, příjemným údolím do základního tábora pod vrcholem Kaçkaru. Je krásně vyšlapaná koňmi, mulami (či mezky). Taky tu chodí turisté - nahoru i dolů. Někteří jdou jen nalehko, věci jim nesou nosiči či muly. Je vidět, že je to asi nejnavštěvovanější část pohoří Kaçkar. Kromě přestávky na oběd se zastavujeme i u potoka, kde se v ledové vodě „koupeme". Ve čtyři jsme v základním táboře pod horou Kaçkar dağ, na místě zvaném Dilber Düzü, cca 2800 m. Darča cestou lehce zaostává, chodí pomalu a ráda přijímá návrh, že zůstaneme tu, nebude se už škrábat k hornímu jezeru, odkud by to zítra bylo na vrchol blíž.

Jednu dvojici Čechů jsme dnes potkali v Olgunlaru a další v základním táboře - dnes se vrátili z vrcholu. A pak je tu ještě spousta Izraelců, pro niž jsou to, pro mě docela překvapivě, jedny z nejbližších hor. Celkem je v táboře tak 40 stanů. Dobu před večeří vyplňujeme individuálními „vejlety" směrem na malý kopec na jih od tábora, s výhledem do údolí. S těmi dvěma českými kluky hrajeme po večeři až do úplné tmy hru Blaf, což je něco jako Macháček, s kostkami a navíc s herním plánem.

St 19. 8. 2009 Dilber Düzü (2800 m)- Kaçkar Dağ (3937 m) - Dilber Düzü (2800 m)

Svítání při výstupu na Kaçkar Dağ
Svítání při výstupu na Kaçkar Dağ

Dnes nás čeká výstup na nejvyšší horu horu stejnojmenného pohoří a celého Pontského horského systému Kaçkar Dağ (3937 m). Vstáváme za tmy, o půl páté. Vypadá to, že mraky snad dnes nebudou, tak se rozhodujeme pro výstup. O půl šesté vyrážíme. Nalehko stoupáme vyšlapanou cestou, stejně jako řada ostatních, hlavně Izraelců. Nejprve k červenému obrovskému „fleku" na skále, pak ostře doprava a nahoru k nádherně zelenému jezeru Deniz Gölü, což znamená v překladu mořské jezero. Jezero je tak ve 3300 metrech, okolo jsou vidět sněhová pole, některá se dotýkají i hladiny jezera. Podle toho je i jeho teplota. Je to sem tak hodinu a půl. Respektive jako většinou k jezeru dorážím s Bárou a čekáme na Pepu s Darčou. Přicházejí za půl hodiny. Jdeme dále. Vyšlapanou cestu střídají kameny a suť, výstup do sedla a prudký sestup k malému jezírku Pond. Pak doprava a do sutě pod vrcholem. Jen občas je to na výšvih rukama, častěji na přidržení se. Je sucho, ale bohužel přišli mraky.

Jezero Deniz Gölü
Jezero Deniz Gölü

Za dvě hodiny od jezera (cca 7.30 - 9.30) jsme s Bárou na vrcholu. Vlaje tu turecká vlajka a je tu několik turistů. Výhled na moře není, ani zpátky k „základnímu táboru", jen na jezero Deniz Gölü a na hory na západě. Jsme tu asi hodinu, čekáme na Darču s Pepou, jíme vrcholové čokolády, fotíme se a čteme si vtipnou vrcholovou knihu. Jenom podle knihy tu letos bylo alespoň 25-35 Čechů či Moraváků. Nejvtipnější je zápis s pseudonymem Alois Nebel. Bára se raduje ze svého nového výškového rekordu. Během té doby, přichází postupně „zástupy" turistů, které jsme od rána různě předcházeli.

Pomalu sestupujeme, naštěstí to nikde není nebezpečné. Pod hlavním vrcholem potkáváme Darču s Pepou, zrovna to chtěli vzdát a otočit. Posíláme je na vrchol, mají to už jen jednu hodinu. Jdu stále pomalu, kolena jsou cítit; klesáme k jezeru Deniz Gölü, kde se jím chvíli kocháme. Mě už dost bolí hlava a jsem rád za každý výškový metr dolů. O půl druhé jsme v táboře. Super. Jen, co uvaříme polévku, přijde první deštíček. Bolí mě hlava a tak až do večera jen ležím ve stanu. Pepa s Darčou přicházejí až o půl sedmé večer, ale šťastní, že také dobyli vrchol. Ten deštíček ve dvě navíc pro ně znamenal déšť a kroupy nahoře. Takže podali o to lepší výkon a Darča si také utvořila svůj výškový rekord.

Výhled z vrcholu Kaçkar Dağ
Výhled z vrcholu Kaçkar Dağ

Dnes už není nálada na žádné hraní. V 19.45 je jako vždy tma jako v pytli (zase už v šest ráno vychází slunce). Jsme rádi, že jsme se všichni na vrchol podívali i se ve zdraví vrátili.

Čt 20. 8. Dilber Düzü (2800 m) - Hevek Geçiti (3250 m) - sedlo Soğanlı (3400 m) - údolí Davali Deresi (2550 m)

Hořec
Hořec

Původně jsem měl v plánu se vrátit do Olgunlaru a odjet již pryč. Ale díky rychlosti máme ještě čas a všichni tři kamarádi chtějí ještě pokračovat přes hory. Takže vyrážíme do krajiny nyní bez turistů přibližně na jihozápad. Po včerejším pro někoho velmi namáhavém výstupu až pozdě - v 9.30. Bohužel je od rána mlha, tj. dnes by se jít na vrchol Kaçkaru nedalo. Jdeme do sedla Hevek Geçiti (cca 3250 m) přímo na jih od tábora, pohodová cesta vede až do něj. Od sedla traverzujeme na jihozápad, dolů k potůčku a nahoru přímo na západ, kde je vidět další sedlo Soğanlı, do kterého míříme. Vlevo pod námi je v mlze další jezero - Danma Gölü. Sedlo je cca 3400 metrů vysoko, cestička (resp. tráva a kameny) vede až do něj a pak i na vrchol nad sedlem. Stále se držíme maďarské mapy, kterou mají lépe vybavení cizinci a která tudy prorokuje cestu. My tuto mapu nemáme, jen náčrtky z internetu. Naštěstí jsem si kousky mapy vyfotil od jedněch Španělů a čas od času si na displeji foťáku kontroluji, že jdeme přibližně správně.

Výstup do sedla Hevek Geçiti
Výstup do sedla Hevek Geçiti

V sedle jsme před jednou hodinou. Obědváme. Dolů je to prudký sestup, prvních cca 400-500 výškových metrů dolů sutí. Darča se dost bojí, ale nakonec se taky úspěšně spouští dolů, především díky dokonalé instruktáži Báry. Dole v údolí teče potůček a taky tu vede alternativní cesta z Kavronu k jezeru Deniz Gölü. Taky tu hned potkáváme dva Izraelce, jediné dvě osoby za dnešek. Po delší přestávce sestupujeme přímo na jih do údolí Davali Deresi. Stále se jde po krásné trávě, jen na závěr je sešup - naštěstí po stezce pro krávy. V údolí jdeme cca 10 minut proti potoka a pro dnešek kempujeme (cca 16.30). Kilometr od nás dolů po potoce je vidět skupina salaší. Celý den byly nad námi mraky, jen chvílemi bylo něco někde vidět. Mraky „leželi" ve výšce tak 3 500 metrů. Dole v údolí teď odpoledne fučí a mrholí. To je taky důvod, proč stavíme stany tak brzo.

Vaříme večeři a najednou krátké zašustění u stanu - kdo to je? Rychle vykoukneme ven a už jen vidíme, jak si ovčácký pes odnáší Bářino máslo, které měla zvenku pod tropikem. Snad po něm nebude dlouho smutnit. Chvíli sedíme všichni u Pepy ve stanu, jednak se domlouváme, kam půjdeme zítra (přes ještě jedno sedlo a jezero dále) a hlavně, kam pojedeme, až slezeme z hor (do velkého města Erzurum a pak rychle do Kapadocie).

Pá 21. 8. Údolí Davali Deresi (2550 m) - Sirakonaklar (1900 m) - město Ispir

Mostek u salaší Davali
Mostek u salaší Davali

Již od rána bohužel prší. Přijde mi zbytečné a taky náročné v mlze a dešti, bez mapy, hledat cestu k neznámému sedle. Navrhuji proto sestoupit již údolím, kde spíme, a nikam již nestoupat. Ostatní souhlasí. Balíme v dešti a v pláštěnce sestupujeme pozvolným, širokým údolím. Hned u skupiny salaší, které byly na dohled od našeho tábořiště (Davali), obdivujeme krásný starý kamenný mostek přes potok. Místní zase „obdivují", jak překonáváme další lávku přes vodu přímo v jejich osadě. Čím více dolů, tím méně prší, nakonec ustává zcela a naopak je stále větší vedro. Nakonec jdu jen v kraťasech a tričku a vedro je jako vždy, kromě vrcholů, veliké. Podle mraků nad kopci přitom nahoře klidně může pršet celý den. Cesta je pohodlná, vyšlapaná, občas procházíme pasteveckou osadou. V cca 2000 metrech potkáváme první ovocné stromy, lískové oříšky a terasovitá políčka důmyslně zavlažovaná kanály - vesměs opuštěná. Po jedenácté jsme v malé vesničce Sirakonaklar, kam od jihu vede už prašná cesta sjízdná pro auta.

Zrovna dnes začíná pro muslimy ramadán. Před mešitou (která asi funguje jako centrum vesnice, obchod ani bar­ čajovna tu asi není) potkáváme dva Izraelce, kteří čekají na taxík, který je odveze dolů. Taky je tu tak deset místních pánů, z nichž jeden umí trochu anglicky a domlouvá jízdní obchod. Do obchodu jsme brzo zataženi i my. Všichni jdeme asi km pod vesnici, kde na nás čeká velká dodávka, taxík. Bohužel, když si rekapitulujeme cenu, za kterou nás svezou dolů na hlavní silnici (20 km), tak se nakonec dohodneme, že této nabídce odoláme. A tak odjíždějí jen Izraelci (ano, smlouvali jsme více než oni) a jdeme po prašné cestě dolů s vědomím, že to buď to večera dojdeme, či nás někdo cestou zdarma sveze.

Cestou míjíme i nějaké malé vesničky, auta občas jedou, ale jen proti nám. Po tak deseti kilometrech chůze si dáváme pozdní oběd u jednoho krásného místa u řeky, kde si mj. Bára, Darča a Pepa dopřávají chladivou koupel. Na mě je to na plavání moc studené. Pokračujeme dále. Po čtvrt hodině chůze nám zastavuje auto se zeměměřiči, chystající stavbu přehrady, resp. podzemního přivaděče vody. Všichni 4 se vmáčkneme dozadu do malé lady niva a za chvíli jsme dole na hlavní silnici. Definitivně opouštíme hory kaçkarské, byly moc krásné.

Společné foto se zeměměřičem
Společné foto se zeměměřičem

Stojíme na malé silnici a naším cílem dalším cílem je přes městečko Ispir se dostat do Erzurumu. Stopujeme, skoro nic nejede, či jede plné. Jedno z prvních aut, co mají vzadu volno, nás bere a my opět zmáčknutí vzadu jedeme krásným údolím až Ispiru. Jen posledních 5 km není asfalt, silničáři staví ve svahu nad námi novou silnici, my jedeme po té staré, která místy připomíná tankodrom.

ekárna v Ispiru
ekárna v Ispiru

V Ispiru nás vyhazují přímo v centru na náměstí. Je to malé městečko, 2-4 hlavní uličky plné obchodů, které si prohlížíme. Je kolem šesté a před pekárnou stojí velká fronta lidí na chleba. V době ramadánu se peče zjevně až odpoledne, lidi nakupují na večerní jídelní orgie - během dne se nesmí jíst, pít a kouřit. Jí a pije se až od okamžiku, kdy vyjde na nebi první hvězda - zde přibližně v půl osmé. Taky si kupujeme čerstvý chleba a hned ho testujeme. Výborný, teplý, posypaný sezamovými semínky. Někdo z místních nás v dobrém plísní, že se ještě nejí, že je ramadán. V centru města jsou taky ruiny staré pevnosti, kam se jdeme podívat. Je tu mimo jiné pěkný výhled na městečko a vyprahlé hory všude kolem. Dále už asi dnes nedojedeme a tak jdeme po výpadovce za město - najít místo na spaní. Bere nás, aniž bychom stopovali jeden pán na korbu dodávky. Naše posuňky o spaní a stanu pochopí po svém, odveze nás cca 3 km za město do autokempu a předá nás přímo do rukou jejího majitele. Děláme, že nechápeme a odcházíme rychle pryč. Náš dnešní „hotel" nacházíme tak 300 m nad kempem, u řeky - malá rovinka s trochou bodláků a jiných pychláků, které nám ovšem nemohou vadit. Poprvé spíme pod širákem, světla lamp tu nikde nejsou, je jasno a tak si užíváme krásné hvězdné oblohy. Škoda, že nemám s sebou své brýle na dálku, to by bylo ještě lepší. Ale i tak si užívám našich znalců nebe, resp. znalkyň: Báry ale hlavě Darči, která v Brně brigádničila na hvězdárně a má souhvězdí v malíčku. Hezké sny

So 22. 8. Ispir - Erzurum - cestou na Kayseri

Pán včera nás naštěstí hodil našim směrem. Je to tak 500 metrů na kruhový objezd na hlavní silnici, kde by mohly jezdit auta od moře od vnitrozemí. Už po sedmé ráno jsme místě a stopujeme. Bohužel skoro nic tu nejede. A když už jede tak to zatáčí na jinou stranu než potřebujeme. Po hodině čekání, kdy skoro nic nejelo nás bere fáro s dvěma chlápky a my 4 se opět zmáčkneme dozadu. Silnice se nakonec ukazuje ne moc hlavní, úzká, vedoucí přes několik vysokých sedel. Pán jede velmi rychle a vzdálenost cca 130 km do Erzurumu zvládá za neuvěřitelnou hodinu a půl (když přitom v serpentinách nemohl jet více než padesátkou a těsně před Erzurumem se musel díky nehodě na obchvatu města kus vracet a kličkovat úzkými uličkami předměstí. Bere nás přímo na otogar (autobusák), který je asi půl hodiny chůze od širšího centra. Kupujeme si tu lístky (resp. odoláme tlaku naháněčů a „vybíráme" si alespoň ze dvou nabídek svoji společnost.) na noční autobus do Kayseri, východiska cest po Kapadocii - cena 35 lir na jednoho. U společnosti, co s ní pojedeme, si necháváme batohy a jdeme nalehko na celý den si pohlédnout město.

I takto chodí ženy v Erzurumu
I takto chodí ženy v Erzurumu

Město má moderní, široké, pěkné bulváry, plné stromů a malé centrum s pevností, několika mešitami a dalšími památkami, které si postupně prohlížíme. Já s Pepou si nevezmeme dlouhé kalhoty a tak se nám nepodaří se podívat do žádné mešity. Asi nejhodnotnější stavba města (jménem???) je bohužel v opravě a zavřená. Chceme taky navštívit nějakou čajovnu, ale je ramadán, všude je zavřeno. Tak si jen nakoupíme v sámošce (ayran, sýr, chleba,...) a jíme v parku u stolečků. Je to celkem vtipné, všechny venkovní kavárničky či bary jsou relativně plné lidí (resp. jen mužů), všichni sedí, či hrají domino či vrchcáby, akorát nic nekonzumují a nikomu neplatí. Naštěstí nám nikdo nepřišel říci, ať ani my nejíme.

Cestou na jednu památku (3 hrobky) bereme pozvání prodavače koberců si jít německy popovídat. Více než půl hodiny nám vypráví o kobercích, ale i o životě. Je to Kurd, kteří to dodnes nemají v Turecku snadné. Prý v Erzurumu žije 30 procent Kurdů a taky je to jedno z nejreligióznějších měst v Turecku. Mluví krásně německy, až se stydím za své chabé základy. Je milý, navíc dle našich špinavých trik a kalhot poznal, že jsme jiná nákupní skupina, tak se nám ani náznakem nesnaží nic nabídnout k prodeji. Jen nám všechno dopodrobna popisuje.

Pohled od městské pevnosti
Pohled od městské pevnosti

Odpoledne místo do čajovny jdeme aspoň do cukrárny, snad jediný podnik v centru, co má otevřeno. Děcka si dávají zmrzlinu a já jako vždy skvělou baklavu. Pomalu se vracíme na otogar a po půl sedmé odjíždíme noční linkou směr Kayseri. Pravda, na jízdence bylo napsáno v sedm, my jsme naštěstí byli na nádraží dříve a i jsme si v předstihu dali zavazadla do busu. Jen Bára se divila, proč autobusový stevard za ní běží až na toaletu, kam, si v domnění, že máme ještě půl hodiny čas, odskočila. No prostě se pánové za přepážkou ráno trochu spletli a řekli nám a napsali na lístek špatný čas. Nakonec jen s pěti minutým zanedbatelným zpožděním odjíždíme.

Hned za městem už skoro za tmy zastavujeme u velkého motorestu, kde si řidiči a skoro všichni pasažéři dávají (ramadánovou) večeři. My máme jídlo „do ruky" a navíc již snědené. Ale pastvu pro oči se nemohu nechat ujít - je to neuvěřitelný a sehraný cvrkot - nakrmit ve chvíli celý autobus, který pochopitelně u motorestu stojí hned několik. Brzy po tom spokojeně usínáme.

Kapadocie

Ne 23. 8. Kayseri - Göreme

Freska v jednom z kláštěrů
Freska v jednom ze skalních kláštěrů
Nad ránem, ještě za hluboké tmy, jsme na zcela novém otogaru v Kayseri. Bohužel leží daleko za městem. Domlouváme se, že nakonec město nenavštívíme, ale že pojedeme prvním ranním busem do Göreme, samého turistického centra Kapadocie, kde chceme několik dní pobýt. Již po osmé jsme na místě - v městečku mezi kamennými pyramidami nejrůznějších tvarů navíc člověkem provrtanými skrz na skrz. Hledáme nějaký kempink - bereme ten, jež je sice tak 500 metrů za městečkem, ale má bazén. Přitom všechny kempy v Göreme prý mají stejnou cenu, 10 lir na osobu, je jedno mají­ li bazén či ne. Podobně jako jinde v Asii pochopitelně nevadí se ubytovat takto ráno. Slunce pochopitelně praží, rychle staví stany, do nich házíme batohy a hurá do největší atrakce Göreme - muzea pod širým nebem. Než bude ještě větší vedro a taky než tam budou zástupy turistů. Muzeum je tak 1 km od kempu. Je to spousta katolických klášterů vytesaných v měkkém kameni (tuf???), se zachovanými freskami. Vedro ještě největší není, ale zástupy tu jsou, a to z celého světa, kakofonie jazyků. Ale stojí to rozhodně za návštěvu, vedro i zástupům (organizovaných) turistů navzdory. Polední čas trávíme v bazénu v kempu, který má tak 25 metrů na délku a dva tobogány.

Odpoledne se jdu s Bárou projít do jednoho z mnoha údolí, které jsou v okolí Göreme, do údolí lásky. Bohužel špatná rada pána v informacích způsobujeme, že sice údolí nacházíme lehce, ale nedaří se nám do něj sestoupit - všude jsou prudké a sluncem rozpálené skály. Tak chodíme po náhorní plošině nad Göreme, mezi vinohrady, všude roste něco píchavého. Po více než hodině se nám na jednom místě konečně daří sestoupit do údolí lásky. Údolí se asi jmenuje podle úzkých skal, které připomínají penisy. Ovšem něco, co by připomínalo ženské vnady, tu není... Udolím, pochopitelně zcela vyprahlým, jdeme na jih až k městečku Uçhisar. Kromě pohledu na Uçhisar, Göreme je tu krásný pohled na sopku Erciyes (3917m), která se tyčí nad Kayseri, tak 50-60 km od nás. Navečer si prohlížíme městečko (plné turistů a hotelů), kupujeme jídlo a kocháme se západem slunce z vyhlídky nad domy. Večer vaříme v kempu (společná večeře s Darčou a Pepou v restauraci se „průjmových" důvodů odkládá na zítra), vedle nás mají majitele kempu a jejich široká rodina akorát ramadanovou večeři. V kempu bydlí i dvojice Čechů vybavených informacemi o nejhezčích trecích v Turecku, na které nás lákají. My jim zase nadšeně vyprávíme o Kaçkaru.

Stolová hora nad Göreme
Stolová hora nad Göreme

Po 24. 8. Göreme a okolí

Dnes nás čeká celý den Göreme a okolí, žádný balení a cestování, což je občas příjemné. S vědomím poledních veder stáváme celkem brzo a jdeme na výlet do údolí na východ od městečka a s plánem dojít do Zelve a zpátky údolím Devrent. Ostatně budíček zajišťuje v 5.45 blízký řev zvenku, který způsobuje start desítek horkovzdušných balónů. Nejprve jejich fénů na napuštění a pak plynových hořáků. Také lítají blízko nad kempem a okolními skalami.

Hra barev
Hra barev

Už několik desítek metrů od kempu jsou zajímavé pyramidy, pochopitelně provrtané dávnými příbytky. Některé zachovalé, jiné s propadlými čelnými stěnami či stropy mezi patry. Spousta vchodů je také zazděna. Někde se ale asi bydlí i dnes, alespoň soudě podle aktuální hromady vzácného dřeva, malé zahrádky a dvou plechových komínů, které vedou odkud ze země v jednom místě, které náhodně objevujeme. Skály mají krásné barvy od čistě bílé, přes žluté, červenou, šedou a zcela černou (interiéry, kde se rozdělával oheň). Škoda jen, že prakticky nikde není voda. Ale je jasné, že kdyby byla, tak by dávno nebyly ony bizarní skalní útvary. V červeném údolí, které je tak kilák vzdušnou čarou od kempu, ale mnohem dále cestou mezi skalami, je další z mnoha skalních klášterů. Několik hodin chodíme mezi skalami a nakonec docházíme do vsi Çavuşin s obrovským skalním „městem" na kopci. Z velké části upadlého, ale i tak je to impozantní. Kromě domů ve skále, tu jsou i trosky domů normálně stavěných z kamenů. Já obdivuji speciálně nádherné klenby - tedy, které vydržely do dnešních dnů. Já si dávám na návsi čerstvý ajran, ostatní pečlivě zkoumají hlubiny starého skalního „města".

Místo dopoledních hodin je už odpoledne v plném proudu a dále se již nikomu nechce jít. Darča a s Pepou jdou zpět ještě neprobádaným údolím a já s Bárou jedeme zpátky stopem - budeme aspoň doma brzo a budeme se moci koupat u nás v bazénu.

Večer jdeme všichni společně na večeři do jedné restaurace přímo proti centrálnímu náměstí. Sedíme v patře na terase a jídlo je dobré. Bára si dává göremskou specialitu připravovanou v hliněné nádobě, které se přímo před hostem urazí vršek a obsah se konzumuje. Já mám něco dobrého, ale bohužel příliš bramborového. Když padne tma, z restaurace máme krásný výhled na osvícené městečko. Večer se ještě jdeme s Bárou podívat do míst v Göreme, kde jsme ještě nebyli.

Út 25. 8. Göreme a okolí

Dnes máme poslední celý den v Göreme. Již včera jsme se rozhodli, že se dnes rozdělíme - Pepa s Darčou půjdou do údolí lásky a my do Zelve a dále do Devrentského údolí, což jsme nezvládli včera. S Bárou stáváme brzo (budík nepotřebujeme - zajišťují ho balóny a jejich řev) a jedeme stopem do Çavuşinu. Odtud jdeme pěšky podél dalších pyramid do Paşabaği (jeden podzemní kostel a upravené parkoviště). Cesta vede většinou vinicemi, které jsou často mezi skalami. Odsud bohužel po silnici je to jež kousek do Zelve, kde je další muzeum jako v Göreme. Díky vstupnému nejdeme dovnitř. Ale třebas to stálo za návštěvu, je to skalní vesnice, která byla obydlená až do 50. let 20. století. Odsud by mělo dle mapy začínat údolí Devrent, plné malých úzkých pyramid (již bez vytesaného obydlí). Ale je tu jen silnice, po které již v notném vedru jdeme. Až na silniční křižovatce u Aktepe, když pochopíme, že to údolí je cestou po silnici, nikoliv nějakou polní cestou, si stopujeme auto, které nás popoveze k pyramidám. Krásné, úzké, vysoké, s turisty mezi nimi. Stopem jedeme s ochotným párem dále. Bohužel tak ochotným, jež nás v Ürgüpu zavezl místo na křižovatku před městem až do centra na autobusák. My pak ve vedru jdeme 2 kiláky zpátky.

V Ürgüpu jsou taky nějaké domy ve skále, ale našim dalším cílem je Uçhisar, městečko, které se tyčí nad Göreme a které již třetí den z dáli pozorujeme. Po chvíle čekání (nikdo nejezdí) nás ochotný pán vezme až do městečka, i když si kvůli nám něco zajel. Je lehce po poledni čas oběda v jednom ze stínů. Do placené „pevnosti" nejdeme, i to volně přístupné stojí za to. Bára je v jednu chvíli v jednom kole s místním omladinou (tak 12 let), která podzemní prostory využívá pro své hry (a cigarety). Docela jim závidím jejich dětství s jejich prostředím. To by Foglar koukal. I kapsu bonbónů ji kluci dávají. V jednou domě nás paní s dítětem zve dále, předvádí domek plný deček a dalších doma dělaných předmětů a je smutná, když si nic nekupuje.

Göreme v noci
Göreme v noci

Do Göreme se vracíme údolím holubů (Güyercinlik). Nádherné místo, místy dost hluboký kaňon, cesta vede jakoby dnem, ale absolutní dno (kde občas teče voda), je ještě hluboce pod náma. Škoda, že Turci neznají turistické značení, takže orientace je složitá. V jednu chvíli Bára horolezí po skále a já dělám obrovskou obcházku a nikde žádné varování či směrovka. Údolí končí přímo v centru Göreme. I Darča s Pepou si dnešek (údolí lásky) užili.

Dnes už nechceme spát v kempu, takže si balíme věci, jdeme se ještě projít po centru, nakoupit a skoro ve tmě opouštíme kemp a jdeme spát tak 200 m od něj mezi skály s krásným výhledem především na osvícený noční Uçhisar a pochopitelně na nádhernou oblohu, vzhledem k tomu že spíme pod širákem mezi suchými trávami a trochou píchavých květin.

St 26. 8. 2009 Göreme - Mazıköy - Ihlarské údolí (za Selime)

Večer si myslíme, jak táboříme skryty před světem. Ale omyl. Před šestou prolétá těsně nad naší hlavou (tak maximálně 10 metrů) první balón, jehož turistická posádka na nás s úsměvem volá „good morning, wake up". Dnes opouštíme Göreme a míříme do podzemního města Mazıköy a hlavně do Ihlarského údolí, plného skalních klášterů. V rámci úspory času a po skvělých zkušenostech jedeme stopem. Sraz si dáváme ve vsi Mazıköy, která leží kousek od Kaymakli, což je mnohem slavnější a navštěvovanější podzemní město (6-7 podzemních pater). I zde je to pěkné - máme osobního průvodce místního občana ve skvělé angličtině. Město je starší než letopočet. Resp. takových měst v jakém jsme, je tu v Mazıköy stovky. Nejprve různě procházíme labyrintem chodeb a místností a pak i šplháme (doslova - navázaní) na laně nahoru. Pak zase dolů a nahoru. Zabloudit bych to nechtěl, orientace žádná, sami Turci nemají prý ani žádný plán prostor. A to je pochopitelně řada prostorů a chodeb zavalená. Jiné byly falešné a sloužili na zmatení nepřátel. Jinde se uchovávalo či lisovalo víno či olej. Çok güzel!

Klášter v Ihlarském údolí
Klášter v Ihlarském údolí

Z podzemního města jedeme opět odděleně na několik stopů do vesnice Selime v údolí Ihlara, které si chceme projít - je to tak celkem 80 km, bohužel ne po přímé silnici. Uprostřed odpoledne si v Selime všichni nasazujeme batohy a po několika dnech „lenošení" jdeme na dvoudenní výlet proti proudu říčky - Ihlarským údolím. Nejbombastičtějším je hned ten první a to díky své rozloze. Ve skále se dá jít vysoko nahoru (odhaduji převýšení cca 100 m), což se také Pepovi, Darče a Báře daří. Mě se bohužel cestu až do nejvyšších pater najít nepodaří; zase pozoruji místního vybírače vstupného při očistné koupeli s konvicí vody (je ramadán, tak si opravdu pusu jen omývá, či jí vyplivuje) a taky vedlejší obývaný domek, využívající na topení kravský trus, který se všude v okolí na skalách suší. Připadám si jako ve svém druhém duševním domě v Nepálu.

Kus od kláštera začíná placený úsek údolí - platí sem ale společné vstupné z předchozího kláštera. Údolí je krásné, voda v říčce opravdu teče, kolem rostou stromy, pěstuje se zelenina. Širší okolí je ale suché, stejně jako jsou suché okolní boční soutěsky či koryta potoků. Zde je pruh vína a pak už jen nic, holé skály a občas klášter. Kolem šesté zakotvujeme na krásném plácku u řeky. Idylku mytí v říčce (na plavání to není) narušuje starší Turek, který se z ničeho nic objevuje na druhém břehu. Ale i on po chvíli mizí a my jsme tu, jak jsem trochu tušil, sami.

Čt 27.8. Ihlarské údolí - Ihlara - Niğde

Ráno pokračuje cestou proti proudu, stále podél řeky, pod stromy, které jsou jinak v celé Anatolii (název pro obrovskou část asijského Turecka) ne příliš obvyklé, až vzácné. A do toho nějaký ve skále vykopaný klášter s více či méně zachovanými křesťanskými freskami. Až těsně před vsí Ihlara (skoro u pramenu) je najednou malý vodopád a obrovská tůň, kde se Bára nadšeně koupe. Mě to přijde, když odmyslím ten smrad - vesnice a její výpusti tekutého odpadu přímo do říčky jsou na dohled - studené. Pepovi myslím taky vadí ten zápach a ten si přitom jinak koupe skoro všude.

Ihlarské údolí, sbírání trusu na otop
Ihlarské údolí, sbírání trusu na otop

Kolem třetí jsme na návsi v Ihlaře. Jak jsme si již předdohodli včera, zde se naše cesty na chvíli rozdělí - Darča s Pepou již nechtějí do dalších vysokých hor, raději se podívají na více míst. Dáváme si sraz příští pátek v Istanbulu.

Dokupujeme jídlo na dalších 4-5 dní hor, loučíme se definitivně s Kapadocií a vyrážíme směr Aláhovi hory (Aladağ) a nejvyšší horu Demirkazik. V odpoledním žáru nikdo nejezdí, silnice z Ihlary na hlavní cestu jsou dvě a my nevíme, kde jezdí více aut. Nevadí, po chvíli mávání do prázdna jdeme po jedné z nich tak 4 km pěšky, když nám zastavuje první prázdné auto a v něm řidič Ali. Jede do Niğde (čti Níde), odkud je to do hor jen kousek. Není to daleko, cesta je ale úzká, přes sedla a údolími - jak se dozvídáme oblíbenými místy Aliho. Cestou povídáme a povídáme a on nám navrhuje, že už nemáme jezdit dále (bude brzo tma), že máme jít k němu na ramadánovou večeři a pak nám zaplatí nocleh v hotelu u kamaráda. Bára nadšeně souhlasí. Mě se to, jako přece jen pracujícímu člověku, zdá trochu nevhodné, ale nevybočuje to ze zdejší pohostinnosti a taky proč nevidět něco u nás neobvyklé. Takže po delším váhání souhlasí. O půl sedmé jsme u Aliho doma. Jednak má doma manželku a dvě malé děti (na což nevypadal a netipovala to ani Bára, která má na to větší čuch) a jednak je majitelem novostavby bytového domu, kde má v podkroví dvoupatrový byt - čistý, moderně zařízený, s dvěma záchody (jak říkají Turci: „ala franka" a „ala turka" - tj. normální a turecký). Ještě hodinu čekáme do konce půstu a o půl osmé začíná ramadánová večere. Bohaté jídlo, několik chodů, dostane se i na mě, vegetariána. Bohužel to nejlepší (dýně v něčem) nevíme přesně, z čeho bylo. Jako dezert čokoládová tahina a pak obrovská hromada ořechů - čerstvě natrhaných, které Ali loupe pro celou rodinu i pro nás. I přes trochu Aliho omezenou znalost angličtiny a naší neznalost turečtiny si všichni báječně povídáme až do půl jedenácté, kdy Bára projeví přání již jít spát. Ali nás nakládá a veze kousek do centra Niğde, do malého hotýlku, kde máme dvoulůžák s krásnou sprchou. Kromě jiných sympatických vlastností se nás Ali celý večer nezeptal, jestli jsme manželé či přítel s přítelkyní, což byla jinak od ostatních Turků hned druhá otázka po otázce, odkud jsme. Jinak turecky se na manželství všichni ptají neznámými slovy s gestem propletených prstů - svatebních prstenů. Krásný večer to byl a taky jsem byl moc rád, že mě Bára ukecala, že jsme přijali pozvání.

Aláhovy hory

Pá 28. 8. Niğde - ves Demirkazik (cca 1650 m) - Sokulupinar - Narpuz Vadisi (cca 2900 m)

Pohled na masiv Demirkaziku
Pohled na masiv Demirkaziku

S východem slunce opouštíme hotel (opravdu ho Ali zaplatit, nikdo po nás nic nechce), jdeme intuitivně směr otogar na autobus, abychom nemuseli jít daleko na stop. Zrovna za 5 minut, kolem sedmé nám jede bus a prakticky až do hor před vesnici Demirkazik. Našim cílem jsou Aláhovy hory, vzdálené tak 70 km východně od Niğde. Už před devátou (na závěr dva stopy včetně jízdy na vozejku traktoru) jsme na místě. V místním malém a asi jediném obchůdku dokupujeme ekmek a vyrážíme vzhůru do hor. Ještě že Bára měla dobrej nápad nakoupit do hor už v Ihlaře, já jsem si myslel že to tu bude mnohem větší a taky větší výběr. Za vsí stojí obrovský hotel, který ve zdejší krajině vypadá jako pěst na oko. A nad hotelem se trčí obrovský masiv hory Demirkazik. Z kdesi křoví vybíhá výběrčí vstupu a každý platíme 4 liry - jsme v národním parku, tak proč neplatit. Vyrážíme o půl desáté. Po prašné cestě (odmítli jsme několik nabídek na odvoz džípem či traktorem) jsme již za hodinu v prvním kempu v horách, kde si dobíráme na vzorně udržovaném a kropeném trávníčku vodu. V těchto horách je voda velmi vzácná. Voda je jen v kempech (a to ještě někde vysychá), jinde je horská poušť. O to více vypadá sytě zelený trávník bizardněji.

Nad základním táborem pod Demirkazik - Narpus Vadisi
Nad základním táborem pod Demirkazik - Narpus Vadisi

Pokračujeme dále již jen pěšinou roklí Kayacik přímo na východ. Chvílemi lezeme po balvanech (pán v kempu nám neukázal cestu úplně správně), jinak normální chůze. Po hodině další a poslední voda v napaječce. Výše už nic. Cesta je prudká, občas s pomocí rukou, alespoň rychle přibývají výškové metry. I s pauzou ve stínu na oběd jsme již po druhé odpolední na suti v širším údolí Narpuz Vadisi, přímo pod vrcholem Demirkazik (cca 2900 m). Stavíme stan a jdeme na výlet dále nahoru na východ, kouknou se kudy zítra či pozítří přes neznámé sedlo na pláně Yedi Göller. Jdeme stále mírně nahoru až pod vysokou hradbu okolních skal - je jasné, že tudy ne. Všude je pusto, občas pár trsů trávy, nikde nikdo, žádné zvíře. Tedy když nepočítáme asi čtyři mrtvé kozy, které postupně míjíme, což trochu znervózňuje Báru, že to není dobré znamení.

Vracíme se zpět a jdeme shánět vodu. Tekoucí ne, ale sníh ze sněhovišť - jedno bylo cestou nahoru kousek od cesty. Bereme zásoby na dnešek a celý zítřek - přece jen jsme skoro 3000 metrů vysoko a čím víš, típ lépe pít co nejvíce tekutin. A vrchol Demirkazik je ještě dalších 800 m nad námi - 3756 m. Navečer tak trávíme čas tavením sněhu a vaření z něj. Jak se dalo čekat, ani do večera do základního tábora nikdo jiný nedorazil, máme hory pro sebe.

So 29. 8. Narpuz Vadisi (cca 2900 m) - Demirkazik Tepe (3756 m) - Narpuz Vadisi (2900 m) - sedlo Yasemin (3400 m) - Yedi Göller - Direk Gölü (cca 3000 m)

Martina-Bára
Martina-Bára

Ráno mě budí v 5.20, cíl dneška je jasný: zdolat vrchol Demirkazik. Bára chce ale ještě chvíli spát a tak vstáváme jako pro nás dva obvykle před šestou. O půl sedmé, nalehko, jen s trochou oblečení, svačinou a dvěma petkami vody vyrážíme vzhůru. Prakticky hned od stanu začíná suť a v ní „jízdnou" dolů vyjetá suť. Nemáme hole a ani teleskopické hůlky, tak to jde trochu hůře. Ale není to tak strašné. Za hodinu a čtvrt jsme na hřebeni, kde je neuvěřitelný bivak na stan a taky cestička na druhou stranu, dolů do údolí Cimbar. My míříme ale vzhůru, doleva. přímo po vrcholové prudké skále, skoro stále podél ostré hrany. Občas je to lezení, zapojí se ruce i nohy. Ale nahoru to jde vždy snáze a my jsme za dvě hodiny, o půl desáté na vrcholu Demirkazik Tepe ve výšce 3756 m. Jsme na nejvyšší hoře pohoří Aladagar a zároveň celého Taurusu. Je odsud krásný rozhled jen s malým oparem. Vrcholová kniha je prakticky nová, čerstvá. Podle asi 5 zápisů je vidět, že to není Kaçkar a že sem davy nechodí. Tak jedna skupina za dva dny.

Martina-Bára na vrcholu Demirkazik (3756 m)
Martina-Bára na vrcholu Demirkazik (3756 m)

Po krátkém odpočinku, focení a svačince pomalu sestupujeme dolů. Trochu sem se děsil, když sem šel nahoru, jak to půjde dolů, ale je to v pohodě. Stačí se držet ostré hrany, neodbočit a ani jednou to není na opravdové lezení (čelem ke skále). Ze sedla je to již brnkačka - naskočit do sutě a dole z ní vystoupit. A bohužel po několika takových jízdách si taky koupit nové boty. V jedenáct jsme dole.

Dohodli jsme se, že po přestávce budeme ještě dnes pokračovat, sedlo by mělo být na jihovýchod od nás, z vrcholu Demirkaziku bohužel skoro kolmé. Balíme stan, obědváme a v poledne vyrážíme do neznámého sedla, o kterém materiály, co mám stažené z internetu mlčí. Po půl hodině chůze jsme pod sedlem. Pohled z dáli nelhal, je to fakt velmi prudké a skoro neschůdné. Je tu něco jako cestička, resp. kdo tudy šel, tak někudy šel a my nevíme, zda dobře. Jak říká Bářin vtip, „nejvyšlapanější je ta špatná cesta, člověk jde tam a pak se musí vracet zpátky!" Míříme vzhůru, často spíše lezeme, suť se kulí, bohužel se kulí i kameny, které zde bohužel nikde nedrží. Nedrží ani velké balvany. V horní části se jde po ledu, který je schovaný pod sutí. No paráda v uvozovkách. Dvě místa byly fakt husté, navíc batoh na zádech, Bára říká tak trojková cesta. Ale vše jednou končí a my jsme ve dvě v sedle.

Tábor u jezera Direk Gölü
Tábor u jezera Direk Gölü

Sestup na druhou stranu je naštěstí absolutně pozvolný a krátký, což mě těší, neboť kolena mě už dost bolí. I Bára si na ně stěžuje. Jsme nad velkou plání Yedi Göller (Yedi je turecky sedm a Gölü je jezero). Akorát, že šest z nich je vyschlých a zbývá jen jednu Direk Gölü. Jdeme až k němu a táboříme u něj. Zde je zase civilizace (teče tu voda), několik letních táborů pro organizované turisty z Evropy, které podnikají organizovaný trek kolem masivu Demirkazik, jen nalehko, bez věcí, od kempu. A v každém kempu je turecká posádka, která jim vaří a staré se o ně. Muly jim nosí jejich zavazadla. Od těchto posádek se snažíme získat nějaké info o blízkých sedlech, rádi bychom prošli přímo do údolí Emli a nemáme k tomu žádné info. Jeden průvodce má krásnou podrobnou vojenskou mapu. Ale zároveň říká, že sedla a hřebeny které jsme si vybrali, jsou v létě neschůdné. Nu co, půjdeme jinudy, akorát že oklikou. Navečer, kromě deštíků, máme společnost mul, které se v zpovzdálí pasou (a turistů, co se chodí k jezeru procházet). Za celý den jsme potkali lidi až večer, v táboře Direk Gölü.

Ne 30. 8. Direk Gölü (cca 3000 m) - sedlo Emler (3500 m) - údolí Kara Yalak (2500 m) - údolí Emli (Akşam Pinari - cca 2200 m)

V sedle Emler
V sedle Emler

Ráno nás překvapivě nebudí slunce, je totiž zcela v mracích. Míříme do údolí Emli, bohužel ne přímo (Turci nás včera odradili), ani přes neznámé údolí Kokoroı (to nás taky lákalo, ale Turci nás opět odradili), ale okolo. Krásně pozvolně stoupáme do širokého plochého sedla Emler a prudkým sestupem (kolem pramenu) suťovou cestou cca na západ, bohužel kilometr dolů údolím Kara Yalak. Pak cestička traverzuje velký masiv směrem na jih a kolem prameniště Eznevil Yayla pak pomalu klesáme od širokého a lesnatého údolí Emli, prý jediný les v celých horách. Pochopitelně nikde ani živáčka ani nic co by ho připomínalo. Jen kameny do kruhu kolem imaginárních stanů.

Jsme na tábořišti Akşam Pinari, těsně nad horní hranici lesa. Měla by tu být voda, ale nevypadá to. Kus nad tábořištěm směrem na jih má být další tábořiště, tak jdu na průzkum. Asi hodinu prohledávám okolí cesty, i stráně, hledám v závrtech, ale nikde nic. Prostě konce srpna voda vyschla. A to tak, že vůbec není poznat, odkud by normálně mohla téci. Jediná slabá útěcha je dvě stě metrů vysoká pyramida Parmakkaya, přímo nade mnou, osvícená zapadajícím sluncem. Vracím se zpět. Bára zatím prohledávala okolí dolního tábora, ale taky nic. I zde voda není a není poznat, kde by normálně mohla být. Tj. asi již vyschla před delší dobou. Na dnešek vodu máme, i na snídani (taky v těchto horách každý nosíme dvě petky), ale na plánovaný celodenní výlet zítra směrem na východ to bohužel není. Co se dá dělat.

Po 31. 8. údolí Emli (Akşam Pinari - cca 2200 m) - tábořiště Sari Memedin - soutěska Kuçük Mangirci - Sari Memedin - před vsí Çukurbag

Aladagar,  červené hory
Aladagar, červené hory

V obvyklou šest stáváme, snídáme a balíme a jdeme pohodlnou cestu mírně dolů. Když není voda zde, bude snad na tábořišti Sari Memedim, výlet si uděláme odsud. První malé stromy a „kosodřevina" jsou zeravy a pak přichází šok - 100% porostů tvoří nádherné jedle s ještě hezčími šiškami. Neuvěřitelné. A to tu není žádná viditelná voda, skoro žádná tráva - jedle rostou jakoby z kamenů. Spodní kemp je jen kousek chůze. Kromě tekoucího pramenu je tu několik travnatých prostorů na stany (turečtí správci se zjevně snaží a kropí jak o život) a jedna rodina pastevců s ovcemi a psi. Přeskládáme věci do jednoho batohu, který necháváme u pastevců. Druhý, jen s obligátním jídlem, vodou a trochou oblečením, bereme s sebou na poslední horský výlet. Jdeme stále nahoru pohodlnou pěšinkou soutěskou Kuçük Mangirci. Až tak po výškových 500 metrech pěšinka končí a my se domlouvá vystoupit dále na hlavní hřeben, odkud by mohl být výhled směrem na jih, snad i na Středozemní moře. Kolem poledního jsme nahoře. Bohužel jde o vedlejší hřeben a dalšímu výstupu na ten hlavní brání neschůdná skála nad námi, která nejde ani obejít. Tak se jen kocháme pohledy na severní směr a obědváme. Kolena mě bohužel stále bolí, tak sestupuji pokud možná, co nejpomaleji.

Nádherné údolí Emli
Nádherné údolí Emli

Dole u tábořiště si bereme věci, nakládáme batohy na záda a trochu smutně a nostalgicky opouštíme údolí Emli a celé hory. Ještě cca hodinu jdeme suchou dolinou a pak stále po prašné sjízdné cestě traverzem směr ves Çukurbag. Domlouváme se, že dnes přespíme ještě pod horama, že nemá smysl někam odjíždět, že už se stejně k moři nedostaneme. Tj. i odmítáme svezení jednoho auta po tak 1-2 hodině chůze. Cestou míjíme pěkný pramen vody, ale tábořit se tu nedá. Zastavujeme až těsně před vesnicí a Bára v odpoledním žáru nachází nejen rovný plácek na dvě karimatky, kam není přímo vidět ze silnice ale navíc i malý skalnatý převis, pod kterým je chladivý stín. Máme pěkný výhled i zpět na hory i dolů do údolí a na protější zcela vyprahlé pohoří.

Pobřeží Středozemního moře

Út 1. 9. před vsí Çukurbag - Mersin - Kızkalesi - u obce Ovacik

Ráno rychle dochází do vsi, která není Çukurbag, ale ještě jiná malá ves. Çukurbag je ještě tak dva kiláky a pak pár set metrů na „hlavní silnici". Našim cílem na nejbližší tři dny je moře, koupání v něm a cest podél něj směrem na západ a pak dojet na poslední dva dny do Istanbulu. K moři to je ani ne sto kilometrů, ale silnice zpočátku není hlavní, ráno toho moc nejezdí a navíc je vedro. Přesto se na 5 stopů (skoro všude na první auto, jen jednou nás vzalo až tak desáté, když intervaly mezi auty byly alespoň 3 minuty) se dostáváme do Mersinu, jednoho z největších měst na břehu Středozemního moře. O tomto místě nemáme žádné reference, jít několik hodin za město na stop se nám taky nechce (i když odmítáme předtím možnost vysazení na obchvatu města, bohužel dálničním) - takže jedeme místní dopravou z místa, kde nás poslední hodný řidič kamiónu vyhodil, hned na otogar a zde nám hned jede autobus do prvního města za Mersin, do Erdemli - těch cca 5-6 lir na jednoho stálo bohatě za tu námahu jít přes město pěšky. Největší zvláštností cestou jsou všude přítomné turecké vlajky, včetně obrovských praporů zavěšených mezi dvěma panelákama. A to skoro všude. Častější jsou jen satelity v oknech či na střeše (zcela všude) a solární kolektory taky na střeše (všude).

V Erdemli přesedáme do busu a jedeme ještě pár km do turistického městečka Kızkalesi (tak 60 km od Mersinu), místa, které nám poradili Italové, kteří nás ráno vzali. Jsou tu jen hotely, obrovská pláž, spousta turistů. Ale ve vodě u pobřeží ostrov se starou řeckou pevností, od břehu tak 400 m.

Usedáme pod slunečník, obědváme a postupně si každý zaplaveme až k pevnosti - i přes celkem vysoké vlny to bylo moc pěkné, i moc pěkný sportovní výkon. Hlavně v očích Turků, kteří se nás někteří soucitně ptali, zda­ li vůbec umíme plavat. Oni mnozí zjevně ne. Slunečník patří hotelu - hlídač nás nejprve chce vyhodit, ale pak nám donese i lehátka na ležení, ukáže hotelovou sprchu a nakonec donese i vychlazenou vodu, která se tu normálně kupuje. Tím je toto místo v našich očích ještě o něco lepší. Moře tu má tak stupňů, což mě vůbec nevadí. Od rána měla taky Bára pochybnosti, jak se bude „zahalená" koupat, jak se koupou Turkyně. Hned je vidět, že to není problém. Skoro všichni mají normální plavky, žádné zahalování, šátky. A to tu jsou zjevně jen skoro samí Turci. To spíše já vypadám ve svých slipo­ plavkách trochu divně, Turci se koupou v kraťasech.

Po třetí hodině pomalu balíme, že se přesuneme dále. Dokupujeme jídlo (Bára, myslím, hlavně „průjmové" sušenky) já oblíbenou kombinaci ekmek, sýr, olivy, chalva. Pak ještě ajran a zmrzlina na okamžitou konzumaci. Na dodávce jedeme, pochopitelně zase stopem, do Silifke a odtud s jedním kamionem. Pobřeží zde již není pozvolné, písčité, ale členité a skalnaté. A silnice taky kličkuje, tu prudce stoupá, tu prudce kliká. Jedeme velmi pomalu, ale nám to nevadí. Chceme ještě navštívit jednu starověkou památku, hlídáme odbočky, furt to nikde není. Až řidič zjišťuje, že to přejel. Nevadí, i když přesvědčit řidiče, že nám nemá shánět odvoz zpátky po silnici je dost těžké. Jelikož, jako drtivá většina řidičů náklaďáků mluví jen turecky. Po dalších deseti kilometrech se silnice na chvíli připojuje k pláži, kde to vypadá opuštěně a taky už pomalu zapadá slunce.

Středozemní moře, opuštěná pláž
Středozemní moře, opuštěná pláž

Vystupujeme a jdeme v ústrety k našemu dnešnímu kempinku. Je tu jen benzínka s motorestem a do dáli pláže už nic. Jdeme až na její konec, pod skály na které naráží s hukotem vlny a máme moře a břeh jen pro sebe. Což je paráda, můžeme se koupat jen tak, bez plavek, což je mnohem pohodlnější (stejně ani jeden z nás pravé plavky s sebou nemáme, jen spodní prádlo co je za ně vydáváme). U skály sedíme na kládě, která tam čeká jakoby na nás; večeříme a pozorujeme nádherné, modré moře při šedočervené večerní obloze. Spíme jen tak na pláži lehce přikryti spacáky, sůl a písek všude, ale to vůbec nevadí. Ani nevadí, že hukot moře způsobil, že jsem skoro celou noc nespal.

St 2. 9. u obce Ovacik - Anamuryum - Alanya - před Antáliou

Banánovník s banány
Banánovník s banány

Ráno zahajujeme koupelí ještě před východem slunce. Moře je stále jako kafe, příjemné. Po snídani vyrážíme stopovat. Bohužel skoro nikdo nejezdí a tak jsme vděční i za náklaďák, co nás bere. Serpentýnami nás doveze až do města Anamur, kde chceme navštívit ruiny řeckého města Anamuryum. Už cestu vidíme skleníky s banány. A když vystoupíme z auta, banány se prodávají všude kolem nás v obchůdcích. Kupujeme si kilo na každého, ale nevydrží ani do oběda. Anamuryum, jak zjišťuje, je tak 5 km od centra, máváme na auta a hodní mladí kluci nás vezmu až tam, přestože si kvůli nám kus zajeli.

Platíme vstupné a jsme v řeckém městě. Zjevně obrovském, asi 500 metrů na šířku a kilometr a půl na délku. Jsou tu vidět zbytky akvaduktu, celkem zachovalé lázně, ruiny domů a amfiteátr zvaný Ovidium, který nesloužil na divadlo, ale na zpívání a na schůzování. Já jsem nikdy nic takového neviděl a tak se mi tu celkem líbí. Tedy až na to vedro. Město bylo opuštěno někdy v 5. či 7. století našeho letopočtu. Taky je tu krásná oblázková pláž. Jelikož nikde nikdo (je tak 10.30), tak se tu, přímo uvnitř památky koupáme - opět na Adama a Evu. Jdeme s bágli pomalu na hlavní silnici směr Alanya a Antália - je to tak dva kiláky. Nikdo zrovna nejede, ale alespoň ochutnáváme granátové jablko u cesty, fíky. Limetky jsou ještě zelené, banány patří ke skleníku, tak je necháváme na pokoji. V největším vedru, kolem 11.30 stojíme na hlavní silnici, nikde žádný stín. Skoro žádná auta naším směrem nejezdí. Až po chvíli nás zastavuje krásné fáro, uvnitř klimatizované. Bere nás až do Alanye. což je kolem 150 km nahoru, dolů, samé zatáčky. Řidič jede velmi rychle, ale bezpečně. Kolem půl druhé nás vysazuje v centru Alanye, náš další cíl. Před Alanií všude banánové plantáže a posledních 15 km souvislá řada hotelů.

Největší vedro jsme strávili v klimatizovaném autě, teď vzhůru do reality. Bohužel jsme nevěděli, kde jsme se to nechali vyhodit - asi v největším letovisku v těchto částech Turecka. Babylon jazyků, ramadán tu asi neznají, pláže s palmami, na pláži dokonce ženy nahoře bez (ne Turkyně), které navíc „oplzle" provokují místní turecké kluky. Pevnost (staré město), kvůli které jsme sem jeli, je vysoko nad městem, ani jednomu z nás se do ní nechce. Jdeme tedy přímo na pláž, sedíme ve stínu palmy (které jsou zjevně obecní ne hotelové) a chodíme se koupat. Ale není tu nic co by nás v kladném smyslu zaujalo. Snad jen přívěšek do auta pro štěstí, pěkný, modrý, který Bára kupuje jako dárek své kamarádce. Odpoledne vyrážíme dále - jdeme dlouho za město a stopujeme směr Antálie. Na tři stopy už po široké silnici podél moře (již žádné skály, serpentiny, kopce) rychle dojíždíme tak 70 km před Antáli, kde jsem si na mapě vybrali místo, kde bychom mohli spát. Poslední stop, na korbě dodávky s celou rodinou vevnitř v kabině, jedeme až na veřejnou pláž. To je skvělé, já už jsem skoro bál, že tu jsou jen samé hotely a pláže soukromé. Jdeme s Bárou na večeři do malé restaurace, kde jsme jediný zákazníci. Moc dobrá večeře - já měl tureckou specialitu, ze které se vyklubalo jídlo k nerozeznání od našeho leča. Jen majitel chce slavit ramadán a tak místo lahve vína si dáváme jen jednu deci, abychom nezdržovali. Na pláži večer slaví ramadán spousta Turků, včetně těch, co nás sem přivezli. Já se ještě v noci koupu a pak uleháme na snad trochu odlehlejší místo - opět přímo do písku na karimatku. Bohužel tu lidé jsou všude, takže je tu celou noc šrumec. Ten mě tentokrát od spánku určitě neodradil.

Čt 3. 9. před Antáliou - Antália

Ranní koupel není osamotě, ale už s dalšími ranními turisty, nejčastěji důchodci, kteří tu korzují. Bářinu ranní cestu do sprchy na pláži po koupeli narušujeme místní zřízenec, který si jí hned po první větě přitáhne k tělu a dává polibek. Já to neviděl, jen slyšel z vyprávění - každopádně z toho Bára nemá vůbec radost. Snídáme a vyrážíme na hlavní silnici, což je tak 3 km. Zde brzo odjíždíme s hodným pánem až do Antálie, cca 70 km. Byl tak hodný, že nás odváží daleko mimo centrum tohoto miliónového města, na otogar. Zde si hned kujeme jízdenky na noční bus do Istanbulu; za snad pěkných 40 lir na jednoho. Bágly dáváme do tentokrát placené úschovny a městskou dopravou jedeme na celý den do města.

Historické centrum není moc velké, vlastně je docela malé. Z památek je to Karatayova medresa, hodinová věž, Hadriánova brána (z roku 130 našeho letopočtu), starověké hradby. Pochopitelně čtvrť Kaleiçi u malého přístavu. Turisticky nejnavštěvovanější. Bohužel hotely, jeden velký trh, zdi domů ověšené cetkami způsobuje, že v něm žádnou atmosféru nevidím, ani není poznat, jak jsou domy staré. Bára dostává chuť na oříšky - a hned tu stojí pouliční prodavač. Místo trochu oříšků má pytel ¾ kila a místo ceny 5-8 lir za kilo platí 20 lir za kilo. Ale zase za 14 lir má pytel plný „turecké viagry", jak říká zdatný a trochu oplzlý prodavač. Bára je lehce rozladěna za svůj „báječný obchod", za tyto peníze mohla mít mnohem lepší věci - např. krásnou skleněnou vodní dýmku.

Les solárních kolektorů na každé budově
Les solárních kolektorů na každé budově

Vlastně už tu skoro nic k vidění není, je polední vedro a tak chceme na pláž. Bohužel všude v centru a okolí jsou skály a skalnaté pláže jen soukromé, za peníze. A tak se nakonec koupeme na molu v přístupu - moře je na velkoměsto překvapivě čisté, pochopitelně teplé, jen tu není žádný stín. Odpoledne trávíme ve stínu pod stromy v přístavu s pohledem na lodě a jejich naháněče lákající evropské turisty na vyjížďku. Když už je trochu chladněji, jdeme se podívat na tu Hadriánovu brána, která mě ze všech památek zaujala nejvíce. Procházíme obchodními ulicemi a kupujeme si sladké, čerstvé, smažené kuličky se skořicovou chutí a další podobné válečky. Vše v přesladkém sirupu. Oba si moc pochutnáváme. Místním busem jedeme zpátky na otogar, kde nám po nějaké domě, o půl osmé, jede náš noční bus do Istanbulu. Akorát krásně vychází měsíc nad blízkou mešitou. Autobus je jako vždy luxusní, s dvěma pány, co nás obsluhují a nalévají vodu, čaj, kafe. Celkem brzo usínám a budím se jen na zastávkách v motorestech.

Istanbul

Pá 4. 9. Istanbul

Ráno před východem slunce jsme v Istanbulu, naší poslední zastávce v Turecku. Vystupujeme už na asijské straně, abychom se mohli svést lodí přes Bospor. Bus zastavuje kdesi na malém nádražíčku a za půl hodiny nás malý bus (zadarmo) veze na pobřeží na otogar zvaný Harem. Odtud jedeme trajektem do Evropy (za 1,5 liry - univerzální cena za nepřestupnou jízdenku na všechny druhy dopravy) do čtvrti Sirkeci, vedle konečné vlaku, tak 15 minut pěšky do úplného centra. Akorát slunce svítí teprve nízko nad obzorem. Kousíček od nádraží Sirkeci by měl být hotýlek Yeni otel, který mě doporučil v Brně doporučil kamarád Radek. Zde se má ubytovat i Pepa s Darčou. Pokud hotel už neexistuje, či je plný, tak máme sraz v poledne a pak každé dvě hodiny před Hagiou Sofií. Hotel snadno najdeme, kamarádi tu zjevně nejsou. Ubytováme se (35 lir za dvojlůžák) a vyrážíme, každý zvlášť do centra. Sraz ve 12 u „Sofie".

Do centra je to tak 10 minut. Jdu hned, jen co vyzískám v informacích mapu města, do Modré mešity - místní říkají zásadě Sultanahmetova - moc krásné a pak do Hagie Sofie, kdysi byzantského chrámu, svého času největšího na světě. Od začátku novověku to byla mešita, od 30. let 20. století je prohlášena, asi rozumně, za muzeum. I přes vysoký vstup to stálo za to. Centrum je malé, takže tu hned potkávám i Báru. Taky se jdu kolem turistických hotelů podívat až k moři. Kamenné, ne příliš čisté, akorát je strašně vedro, žádný stín, tak se raději vracím do uliček města. Ve dvanáct se potkáváme s Bárou, Pepa nikde.

Východ slunce v Asii
Východ slunce v Asii

Odpoledne již chodíme spolu - do velkého bazaru a okolí, věži Çemberlitaş, univerzitě, akvaduktu. Velmi se těšíme na Selimanovu mešitu, prý nejkrásnější ve městě. Bohužel je vnitřek skoro celý v rekonstrukci, a tak skoro nic nevidíme. Pepa s Darčou bohužel nepřichází na sraz ve čtyry, ani v šest - postupně lehce znervózňujeme a bojíme se, aby se jim něco nestalo. Mezitím chodíme mezi uličkami s obchody ve čtvrti, kde bydlíme, kupujeme jídlo­ dárky domů, já si v jedné restauraci dávám dobrou tureckou pizzu. Kolem osmé opět jdeme na hlavní prostor mezi Hagii Sofií a Modrou mešitou. Právě skončil ramadánový půst a v všude na trávě sedí davy místních Turků, kteří si tu dělají krásné pikniky. K tomu je osvícená Modrá mešita. Na náměstí se také pro chudé (a všechny příchozí) zdarma vydává ramadánová večeře. I turistům by zjevně dali... Bohužel Darča s Pepou nikde. Jdeme tedy sami do parku pod palácem Topkapi si sednout s lahví místního červeného vína. Sedíme u osvíceného rybníčku, okolo piknikují jiní Turci a dlouho si pěkně povídáme. Lehce ovínění to máme jen 5 minut do hotelu a rychle na kutě. Kdyby nebylo chybějících kamarádů a toho, že Báře něco spadlo odpoledne do oka, nejde to nalézt a vyndat a stále ji to bolí, by to byl další krásný den.

So 5. 9. Istanbul - odjezd z něj

Dnes máme druhý a poslední den v Istanbulu. S vědomím denních veder a toho, že v 10 musíme být na srazu s Darčou a Pepou, stáváme před šestou, a jdeme na výlet do Galaty. Na galatském mostě, který vede přes Zlatý roh, stojí desítky rybářů. A slunce právě vychází - přímo nad nějakou mešitou na Asijské straně. Moc pěkné. Jdeme jednak ke Galatské věži (ráno zavřeno) a pak další hodinu k paláci Dolmabahçe, obrovské stavbě na břehu Bosporu z 19. století (taky ráno zavřeno). Vracíme se a kousek od galatského mostu objevuje krásný trh s kořením, zeleninou a dalšími poživatinami. Pastva pro oči.

V 10 stojíme na srazu a tentokrát tu je Pepa i Darča. Zdálo se jim dva dny v Istanbulu moc, přijeli dnes ráno a batohy mají na otogaru. A na cestách se měli dobře, i vypadají odpočatě. Protože my už jsme někde byli, a oni nechtějí např. do paláce Topkapi, tak se dělíme a dáváme si sraz až večer na otogaru. Jdeme si sbalit věci do hotelu, dokoupit jídlo na cestu a opustit hotel. Batohy si ale bez problému necháváme do večera v hotelu. Po obědě jdeme s Bárou do paláce Topkapi, je to obrovský palác, asi nejvýznamnější světská stavba v Turecku. Jsme tu 4 hodiny, a to zdaleka všechno neprohlížíme vše pečlivě. Dalo by se tu být celý den, jen slunce a vedro nás velmi unavuje. Taky děláme na velkých travnatých plochách časté přestávky. Jenom do harému, součásti paláce nejdeme. Z mnoha míst je krásný výhled, na Bospor, do Asie, do Galaty... Všude neskutečné bohatství, včetně 5. největšího diamantu světa. A obrovská náboženská expozice, kterou nejsem schopen pochopit ani malinký kousek. I přes vysoké vstupné (20 lir na jednoho bez studenských slev) do byl super zážitek.

Barvy koření
Barvy koření

Odpoledne Bára tráví v parku pod palácem, kde jsme seděli včera. Já se jdu ještě jednou podívat do tržnice s jídlem pro pár dobrot. Vracím se do parku, sedíme a pojídáme pečenou kukuřici a oblíbené pečené „válečky" v cukrové polevě. Se soumrakem bereme batohy z hotelu a jedeme tramvají a metrem na otogar. Zde si poslední drobné dáváme poslední dobroty a čekáme na náš bus do Sofie. Přichází i Pepa s Darčou, nakládáme se a přesně v devět večer odjíždíme směr bulharská hranice a Sofie.

Ne 6. 9. - po 7. 9. Sofie - Budapešť - Brno

Nad ránem přijíždíme do Sofie. Máme asi 4 hodiny čas, než nám pojede již poslední bus až do Brna. Bohužel prší, takže jen sedíme v nové hale autobusové nádraží. Když přestane pršet, jdeme se na chvíli projít do centra. Já si prohlížím chrám svaté „neděle" a část bulváru Vitoša, hlavní obchodní ulice Sofie.

Kolem desáté odjíždíme s naší společností Groups (Eurotours) domů. Sem jsem dojížděli v noci, teď jedeme ve dne. Ale z dálnic stejně není skoro nic vidět. Přes srbskou hranici, Bělehrad, Novy Sad a maďarskou hranici se rychle blížíme k Brnu. Jen tak jednou za 3-5 hodin je přestávka na záchod. Řidič jede jak o život, již za tmy profrčí Budapeští a Bratislavou (kde jsou regulární zastávky) a místo v pondělí ráno v sedm jsme na Zvonařce již o půl druhé v noci. Naše celkově úspěšná dovolenková cesta skončila. Těsně před druhou se všichni loučíme před hlavním nádraží na nočním „rozjezdu" autobusů.

Turecko mě velmi příjemně překvapilo, svou moderností, snahou o pokrok a neskutečnou pohostinností bez jakýchkoliv vedlejší úmyslu. Města byla čistá, upravená, autobusům k dokonalosti chyběl jen záchod za jízdy. Hory, které jsme navštívily byly nádherné, každé byly zcela jiné. Ani ti turisté na Kaçkaru mi nevadili. Taky mě velmi překvapili spousty Izraelců právě na Kaçkaru. Přestože bývají všude na světě, tak tu jsem je nějak nečekal. I příjemně překvapilo počasí, na Kaçkaru nám vlastně skoro vůbec nepršelo (jen jedno ráno) a ve vnitrozemí zase vedro nebylo tak nesnesitelné. I doba ramadánu byla zajímavá, alespoň to bylo jiné, ne fádní. A domácí ramadánová večeře byla prima.

Na druhou stranu bylo turistů u moře příliš (to se dalo čekat). Nejvíce mě asi negativně vadil vztah k ženám, které často „moc neznamenají", což bylo krásně vidět, když si ženy nosili těžké ramadánové balíčky pro chudé a muži někdy přitom klábosili. I Kurdy berou asi jen jako méně vyspělou menšinu - škoda, že jsme nenavštívili čistě kurdské kraje. Chtějí­ li Turci do EU, měli by se v tomto zlepšit. K nám se chovali Turci přátelsky. Darča a Bára by asi povídali o přílišné „vtíravosti", kterou by si turečtí muži ke tureckých ženám nedovolili. „Jak se jmenuješ?" Hned následuje „Jsi velmi krásná/máš krásné oči/...!" a hned polibky či nabídka k sňatku.

Celkově lze jen říci „Çok güzel!" (moc pěkné).

Další fotografie z cesty

Deníček zaznamenal Pavouk, první 4 dny zapsala Martina-Bára. Nafotil vesměs Pavouk.

Mapa cestování

© Jana a Pavouk Ledvinovi | webmaster a kontakt | Za vystavení stránek děkujeme Věrošovi.