Pavoukovy a Jančiny stránky
Zobrazit mapu cestopisůSkrýt mapu cestopisů

Bosna 2013: Maglić, Volujak a Zelengora

30. 8. 2013 – 9. 9. 2013 Janča a Pavouk  Další fotografie z cesty

Letos jsme se rozhodli, že první zářijový týden strávíme v Bosně. Naším horským cílem byl národní park Sutjeska ležící na hranici Bosny a Černé Hory. Do parku patří pohoří Maglić s nejvyšší horou Bosny, Volujak a také pohoří Zelengora. Jistě je tam nádherně a navíc je to kousek do Chorvatska, kde se na závěr vykoupeme v moři, podobně jako jsme loni zakončili putování po Julských Alpách koupáním ve slovinském Jadranu. Ani po dlouhém hledání jsme nenašli do Bosny žádné přímé spojení, rozumný vlak z Budapešti do Sarajeva vloni na Vánoce zrušili a přímý autobus Vídeň – Sarajevo odjíždí na nás v pátek moc brzy odpoledne. Nejlepší nám přišlo jet autobusovou linkou Brno – Dubrovník přes Vídeň, Graz a Slovinsko. Z Dubrovníku to bude do hor už jen kousek, necelých sto padesát kilometrů. Nazpátek máme lístky na autobus Split – Vídeň, který jede hezky na noc, a to i v neděli odpoledne.

Zelengora: borůvkové hody na hlavním hřebeni
Zelengora: borůvkové hody na hlavním hřebenu

Cesta na jih

Pá 30. 8. 2013 Brno – Slovinsko (bus)

Slunečný den. O půl třetí odpoledne stojíme s Jančou v Brně na nádraží Zvonařka, před třetí přistavují prázdný autobus. Jeden ze dvou řidičů každému velmi rozvážně a pomalu oblepuje zavazadla cedulkou dříve, než je uloží do zavazadlového prostoru. Přestože nás nejede ani třicet, vyjíždíme až o půl čtvrté, s půlhodinovým zpožděním. Kromě opilých mladíků, kteří dělají trochu rámus, probíhá cesta normálně. Díky tomu, že nás cestujících je málo, máme s Jančou na noc každý pro sebe jednu dvojsedačku, na které se dá o něco lépe spát než v sedě.

So 31. 8. 2013 (Slovinsko) – Dubrovník – Trebinje – Tjentište (bus)

Dubrovník - staré město
Dubrovník - staré město

Slunečný den. Kolem páté ráno se budím, rozednívá se. Jsme už na krásném jadranském pobřeží kousek pod Makarskou riviérou. Podél moře pokračujeme i následující čtyři hodiny. V devět hodin, dokonce o hodinu dříve než uvádí jízdní řád, vystupujeme na nádraží v Dubrovníku. Autobus do Bosny jezdí jen jednou za den a to až o půl druhé. Mohli bychom zkusit stop, ale vyrážíme raději na prohlídku města. Batohy necháváme v úschovně na nádraží a využíváme služeb městské dopravy, za 12 kun se vezeme do Starého města, které je už ráno neuvěřitelně plné turistů. Vysoké a zachovalé hradby, křivolaké uličky, zrekonstruované domy a paláce a moře ze tří stran všechny lákají. Město si projdeme a pobyt zakončíme koupelí v moři na krásné pláži (betonová mola, oblázky, výhled na skály) hned v centru u brány do Starého města, tak pět minut chůze pod zastávkou MHD.

O půl druhé vyjíždíme bosenský minibusem přes vápencové pobřežní hory, hranici s Bosnou a přes první bosenské město Trebinje do městečka Bileća, kde vystupujeme. Další autobus do naší cílové destinace Tjentište nám jede až v pět hodin, máme dvě hodiny čas. Autobusové nádraží je tu obrovské, přitom tu jede tak maximálně deset-patnáct spojů za den. Celé nádraží je zanedbané, pusté. Funguje tu jediná kancelář s prodejem jízdenek. Městečko je sice malé, v centru je ale spousta kavárniček, restaurací a několik malých bister, tzv. buregdžinic, kde se prodává především burek, slané plněné pečivo, populární v Turecku a na celém Balkáně. Velká porce burku se sýrem stojí jen jednu bosenskou marku (1 marka = cca 0,5 € = cca 13 Kč). V kavárničce naproti testujeme bosenskou kávu, koflík je tak na nehet velký, káva je silná a skvělá. Stojí opět po marce. Káva se pochopitelně podává se sklenicí vody. Sedíme na barové židličce u stolečku přímo na ulici na silnici mezi parkujícími auty s výhledem na lidi. V Bileće je kostel zničený za války 1992-3 a znovu postavený, hned vedle mešita s minaretem, kterou potkal stejný osud.

V pět hodin odpoledne pokračujeme autobusem po kvalitní silnici na sever, podél hranice s Černou Horou. Přes velkou pláň stoupáme do hor, projíždíme dvoukilometrovým zcela novým tunelem, nejdelším v Bosně a Hercegovině (otevřeným v létě 2013), pod sedlem Čemerno a novou silnicí klesáme do údolí Sutjesky. Spíše než údolí je to velmi úzký kaňon. Po půl sedmé večer jsme ve vesnici Tjentište, uprostřed národního parku Sutjeska. Pět set metrů zpět se nachází hotel Mladost a u něj kemp, tedy spíše tábořiště – louka, kde stavíme stan. Po teplé večeři z vlastních zásob jdeme do hospody v centru obce, ležící na místě, kde staví autobusy a kde jsme vystoupili. (Značení zastávky tu však nikde není.) Jana pije místní limču a já dvojku makedonského vína. Přisedáme si k pánovi z Bělehradu a celý večer si povídáme a on nám pohostinně platí další dvě „rundy“. Víno je dobré, ale vypité množství mi trochu zatěžuje hlavu. V tábořiště jsme skoro sami, kromě nás tu je jen jedno obytné auto a jeden malý stan s dvojicí Holanďanů. Zítra ráno vyrazíme do hor.

V pohoří Maglić

Ne 1. 9. 2013 Tjentište (560 m) – sedlo Prijevor (1670 m) – Trnovačko jezero (1510 m) (pěšky)

Dopoledne slunečno, odpoledne pod mrakem. Brzy ráno, když poprvé lezeme ze stanu, jsou v údolí mraky a my jsme v mlze. Vstáváme o půl osmé, až se mlha rozplyne a po půl deváté vyrážíme do hor, do pohoří Maglić. Už takhle ráno je otevřeno infocentrum národního parku, které leží u silnice pod hotelem. Hned si tu za 4 marky kupujeme mapu celého národního parku Sutjeska. Taky tu půjčují horská kola. Všude po vsi jsou nové perfektní turistické rozcestníky. Začínáme od silnice přímo kolmo nahoru lesem značenou zkratkou až na makadamovou cestu. U cesty je budka, u budky sedí strážce parku a každý platíme 5 marek za vstup. Dalších necelých 14 kilometrů jdeme po štěrkové silničce mírně nahoru. Cestou si děláme odbočku k vyhlídce na vodopád a prales Peručica, do kterého se prý může jen s průvodcem.

Z Magliće výhled na pohoří Zelengora
Z Magliće výhled na pohoří Zelengora

Asi po 4 hodinách chůze po silničce se v jednu hodinu ocitáme ve velkém, plochém a zcela odlesněném sedle Prijevor. Výhledy na okolní hory jsou krásné, nebe je už ale hodně zastřené mraky a oparem. Parkuje tu pět aut, lze sem normálně dojet z Tjentište. Ve dvě hodiny pokračujeme dále už jen po úzké pěšině, cesta sjízdná pro auta skončila. Po pravé straně máme nádherný hřeben Volujaku, bohužel je už definitivně pod mrakem. Závěrečný výstup po moréně nás přivádí k Trnovačko jezeru, které už celé patří Černé Hoře. Hranice mezi zeměmi ovšem není nikde nijak vyznačena ani označena, lze ji tady všude volně přecházet. Jezero leží v závrtu, je obklopeno loukou, pak prstencem lesů a dále vysoké hory. Bohužel štíty hor jsou v mracích. I když v Černé Hoře už není národní park, tak nás strážce, co bydlí kousek od jezera, stejně kasíruje – platíme 6 € za dvě osoby na dvě noci, jsme totiž prý v parku přírodním. Jak nám říká, přebývá tu vždy od května do začátku října.

U Trnovačko jezera
U Trnovačko jezera

Jezero má tvar srdce, průměr tak 300 metrů a krásnou barvu. Pramen vody je hned vedle chaty strážce, která je schovaná napravo v lese. Pan strážce právě na břehu jezera staví novou dřevěnou chatu, stará plechová chatrč už prý nevyhovuje. U jezera je celkem čisto, neboť viditelný odpad je umě naházen v lese, kde není na první pohled vidět. Stavíme si stan hned na břehu jezera. Nemá už smysl chodit na okolní kopce, všude jsou mraky. U stanu nás obtěžují krávy, které se pasou na louce, i v lese. V sedm se stmívá, v osm je tma a zima; hned usínáme. Zítra chceme zdolat nejvyšší horu Bosny a Hercegoviny, Bosanski Maglić.

Za celý den jsme z pěších turistů potkali jen dvojici Novozélanďanů a dvojici Holanďanů, kteří spali s námi v kempu v Tjentišti a nyní táboří u jezera kousek vedle nás.

Po 2.9. Trnvačko jezero (1510 m) – Volujak: pramen Studenec – Vlasula (2337) – Bojanska vrata – Trnovačko jezero (1510 m)

V pohoří Vulujak
V pohoří Vulujak

Zatažený den, i s malou dešťovou přeháňkou. Ráno je zataženo, všude mraky. Obloha se trochu projasňuje, ale Maglić je stále v mraku. Měníme plán a dnes se podíváme na protější hřeben, do pohoří Volujak. V deset hodin vyrážíme nalehko kolmo nahoru od jezera po červené značce, směr Bojanska vrata. Po dvě stě metrech, už na louce a skoro na rovině, odbočujeme na rozcestí doprava. Už od začátku to není pěšina, ale spíše vyznačený směr postupu. Stoupáme po louce vzhůru, značka často mizí, kráčíme směrem k hoře M. Ostrikovac (2034 m) ležící západně od jezera. Občas jdeme sutí, jednou nás zastaví kosodřevina a musíme se kus vrátit. Dva bačové nám ukazují cestu, i tak se na několikrát musíme vracet. V jednom místě zbytečně traverzujeme prudkým svahem, dalo by se přitom jít spodem nebo zase naopak po hřebenu, kdybychom jistě věděli, že je tam možný průchod. V závěru výstupu jdeme přímo po hřebenu až do sedla Studenec, kde je i skoro vyschlý stejnojmenný pramen. Všude jsou mraky, není skoro ani vidět na protější pohoří Lebršnik, ani na „naše“ jezero dole. Původně jsme chtěli jít ještě asi tři kilometry severozápadně na konec hlavního hřebene (Badnjine), odkud je prý výhled na nádherný a strmý kaňon Sutjesky, ale nemá to smysl, když jsme v mlze.

Po obědě traverzujeme jihovýchodním směrem, později jdeme přímo přes kopečky, kolem krasových závrtů, od Kozji pogled se drápeme zleva, pod námi v mlze je obrovský kar a naše jezero. Závěrečný dosti prudký výstup (podél suti) na nejvyšší horu pohoří Volujak – Vlasula (2337) je označen červenou značkou, která se z ničeho nic objevila. Mírně mrholí, výhledy žádné. Z vrcholu sestupujeme východním směrem po trávě a pak na sever po prudkém skalním hřebeni do sedla Bojanska vrata. Lehký výstup (na sever) na Trnovački Durmitor nemá smysl, nebylo by z něj nic vidět, ani Trnovačko jezero ležící přímo pod ním. Značka dolů překvapivě nepokračuje, a tak klesáme orientačně těžkým terénem jen „po pěšině“, spíše po kamenech, výjimečně je mužík, samá kosodřevina, balvany, suťoviska a velké krasové závrty. Asi po ¾ hodině chůze, spíše hledání sestupu ze sedla, se náhle objevuje značení, asi vede od jezera přímo na vrchol Trnovački Durmitoru. Začíná regulérně pršet. Kosodřevinou scházíme k salaším Rudinske Koliby (cca 1600 m). V jedné ze salaši si u staré Černohorky kupujeme sýr: nejmenší množství, které je nám ochotna prodat je asi jedno kilo. K tomu máme každý hrneček kefíru. Žijí tu v horách od června do konce září, jinak jsou u města Nikšič v Černé Hoře. Vše se sem vynáší a snáší na koních (z údolí Sutjeska). Na prosté ale pěkné salaši mají dokonce přidělaný fotovoltaický článek a šerá místnost je osvícena zářivkou. Od salaší to máme jen dvacet minut pohodlné chůze po trávě zpět k jezeru. Je asi pět odpoledne. Peru si prádlo, sedíme s Jančou venku na břehu, cpeme se sýrem ze salaše. Bohužel jsou všude stále mraky, které kazí výhled.

Za celý den jsme nepotkali žádný turisty, jen bači a jednoho rybáře tady u jezera.

Út 3.9. Trnovačko jezero (1510 m) – Bosanski Maglić (2386 m) – Trmovačko jezero – Suha

Trnovačko jezero při výstupu na Maglić
Trnovačko jezero při výstupu na Maglić

Slunečně – zataženě – slunečný den. Ve čtyři ráno je venku tma jako v pytli, ani hvězdička, v šest, kdy nás budí budík, jsme stále v „těžkém“ mraku, všude vlhko. Vstáváme až v osm, kolem kopců jsou naštěstí už jen malé mráčky a slunce zpoza mraků zrovna začíná osvětlovat náš stan. V 8.45 vyrážíme nalehko zdolat nejvyšší vrchol Bosny, Bosanski Maglić. Od jezera stoupáme nejprve pohodlně lesem, pak chvíli na louce po trávě a pak nás čeká méně příjemný prudší výstup štěrkovou cestičkou, stále těsně pod skálou. Cesta je perfektně vyšlapaná a dobře značená, pod námi vidíme celou dobu jezero. V další části jdeme opět po louce, prudce nahoru. Za hodinu a půl cesty jsme na hřebeni, ve výšce 2150 metrů. Dole na druhé straně vidíme údolí řeky Piva, na jihu za námi pohoří Bioć. Od rána bylo jasno, náhle ale přichází mrak, který vše zakrývá. Ze sedla pokračujeme dále už po travnaté cestě, po hřebenovce. Mrak alespoň nad námi mizí, samotné pohoří Maglić je ve slunci. Na obzoru se objevuje známé černohorské pohoří Durmitor a je také tušit soutok řek Pivy a Tary (známá černohorská řeka), kterým vzniká řeka Drina. Z radosti, že je ještě slunce omylem vybíhám na „falešný“ (před) vrchol a po chvíli jsme na nejvyšším kopci Magliće, Crnogorski Maglić (2388 m), který leží celý v Černé Hoře. Hned vedle je skalnatý a prudší Bosanski Maglić (2386 m), nejvyšší hora Bosny a Hercegoviny. Pro jeho zdolání dokonce pět metrů za pomocí rukou „lezeme“ po skále. Ve čtvrt na dvanáct jsme na vrcholu nejvyšší hoře Bosny a Hercegoviny. Je tu kovová vlajka, návštěvní kniha a hlavně skvělé výhledy na jezero, na Trnovaćki Durmitor, na protější Volujak v mracích, kde jsme včera byli, i na Zelengoru, kam míříme posléze. Mraky bohužel zakrývají výhledy na jih, na další černohorské pohoří Bioć i na vzdálený Durmitor. Přímo pod námi je sedlo Prijevor, je to pěkný sráz. Po půl hodině kochání se výhledy a focením sestupujeme zpět, ve tři čtvrtě na dvě jsme u Trnovačka jezera.

Na nejvyšší hoře Bosny a Herzegoviny, na Bosankém Maglići (2386 m)
Na nejvyšší hoře Bosny a Herzegoviny, na Bosankém Maglići (2386 m)

Po obídku balíme náš stan a všechny věci a o půl třetí opouštíme jezero i Černou Horu. Už se všemi věcmi na zádech klesáme asi půl hodiny stejnou cestou, kterou jsme na jezero přišli, do závrtu Suha Jezerina. Odtud pokračujeme už jinudy pohodlnou a hezkou cestou stále z kopce směr Suha v údolí Sutjesky. Nejprve je pěšina úzká, pak se změní na lesní cestu sjízdná i pro náklaďáky. Jdeme stále údolím, vlevo nad námi je Volujak, vpravo prales Peručica. Brzy se objevuje v údolí potok, voda z něj by se dala pěkně pít. Potok mizí někde pod kameny asi po hodině chůze, jsme přeci jen ve vápencových horách, kde se voda často podivně zjevuje a ještě podivněji mizí. Už v podvečer, v šest hodin, jsme křižovatce s hlavní silnicí v bývalé vsi Suha, zničené za války. Je tu jen směrovka zpátky na hřeben, bohužel jiné směrovky tu nejsou. Pramen vody, naznačený v mapě, se nachází asi po 200 metrech chůze po silnici vpravo směr Tjentište, v zatáčce je pomníček a lavička a za nimi pěšinka asi 20 metrů do lesa. Z pěti betonových trubek tryská výborná voda. Odpočinkoviště, kde stavíme stan a kempujeme, je zase od křižovatky doleva směr (na jih), asi po 100 metrech po silnici je už značená odbočka doprava a pak se jde 50-80 metrů polňačkou. Za italské peníze tu byly postaveny dřevěné přístřešky, teď už se zvolna rozpadají. Na náš stan nám stačí travnatá rovina a ostružiny do pudinku opodál. Přeci jen tu někde mohou být miny, takže raději spíme „na jistotě“, na bezpečném místě. O půl osmé je už tma. Kromě správce parku a dvou pracovníků u jezera jsme dnes potkali jen dvojici turistů, kteří se dopoledne vraceli z vrcholu Magliće. Jsme sice v údolí, ale pěkně tu večer profukuje.

Mezi borůvkami na Zelengoře

St 4.9. Suha (650 m) -Donje Bare (1450 m) – Bregoč (2014 m) – Orlovačko jezero (1440 m)

Výstup na hřeben Zelengora od Sutjesky - v pralese
Výstup na hřeben Zelengora od Sutjesky - v pralese

Slunečný den, bez mráčků. Noc byla dost větrná s krátkou dešťovou přeháňkou. Budík zvoní již před šestou, za šera, mraky už nejsou skoro nikde. Vyrážíme hned po snídani už v 6.45. Dnes je naším cílem dojít do centra pohoří Zelengora, k Orlovačku jezeru. První hodinu jdeme po silnici z kopce, soutěskou Sutjeska, v polovině cesty zastavujeme na praní a nabírání vody u pramene. Další voda má být až u jezera Donje Bare. U silnice jsou občas vidět staré žluté výstražné pásky a výstražné cedule s nápisem „pazi mine“. V 7.45 jsme na místě zvaném Kovačeva panj a začínáme stoupat nově zakreslenou cestou do pohoří Zelengora, přesně podle map z internetu, popisu nových deníčků z internetu a mapy zakoupené v informační centru v Tjentišti. Jdeme hustým lesem, alespoň nám tak nevadí, jak od rána praží slunce. Značka se celkem sledovat dá a cesta prudce, ale příjemně stoupá. Jen jednou se musí náhle „nelogicky“ odbočit prudce doleva a ne jít rovně do „lián“ a jednou, když se přejde široké odlesněné lavinové pole, tak je po chvíli v lese jedna falešná značka zpět do lavinového pole. Tudy ne, musí se jít furt rovně, po chvíli se objeví řada dalších značek, správných. Hustý bukový prales přechází v borový les. Ze dvou menších louček máme krásné výhledy na protější Volujak a Maglić. Po třech hodinách chůze (v 10.45) jsme na louce na rozcestí před jezerem Donje Bare. 700 metrů zacházky na skalní vyhlídku přímo nad Sutjeskou stojí za to. Všechny hory, Maglić, Volujak i Leberšnik, máme bohužel v protisvětle. U jezera Donje Bare je chatička a u ní se chystá k obědu deset místních Bosňáků. Hned pod chatou je pramen pitné vody, první voda na cestě od údolí. Je půl dvanácté, tak si také děláme přestávku na oběd, ve dvanáct pokračujeme dále směr Orlovačko jezero. Dobíráme si vodu (každý litr a půl), další pramen po cestě bude prý až právě u Orlovačka jezera. Jdeme lesem po šotolinové cestě, dále pokračujeme bez značky pěšinkou po louce mezi koberci borůvek. Slunce praží, ale není to ta pravá nesnesitelná letní výheň. Značku zase nacházíme, vede nás k prvnímu vysokému kopci (Uglješin vrh), který po opětovné ztrátě značky nevhodně traverzujeme zleva. Cesta přes vrchol by byla bývala pohodlnější. Pod vrcholy dalších kopečků už nás vede příjemná cestička, občas se objeví i značka. Chvíli kráčíme po louce, chvíli lesem. Jsou tu všude tuny borůvek, postupně míjíme asi deset sběračů a taky jedno stádo oveček s bačou. O půl páté stojíme u kříže na vrcholu nejvyšší hory Zelengory, Bregoče (2014 m). Ze tří stran je tráva, z jedné kamenitý sráz do karu nad Orlovačko jezerem.

Zelengora: pohled k Maglići, Volujaku (uprostřed) a Lebešniku (ploché pohoří vpravo na obzoru)
Zelengora: pohled k Maglići, Volujaku (uprostřed) a Lebešniku (ploché pohoří vpravo na obzoru)

Sestupujeme do údolí a široký kar obcházíme zleva pod horou Stog. Jsme stále ve vápencových horách, samé závrty, kary, bílé vrcholy a údolí, co je to z nich na všechny strany do kopce. Ve tři čtvrtě na šest, přesně po jedenácti hodinách s batohy na zádech, jsme na parkovišti nad Orlovačko jezerem. Samotné jezero leží asi sto metrů pod námi v závrtu, obklopené loukami s keříky borůvek a malin, okolo jsou lesy a pak skály/kameny/okolní hory. Akorát se tu chystá k odjezdu dvojice borůvkářů, jinak tu nikdo není. Za svitu posledních paprsků zapadajícího slunce běžíme dolů k jezeru stihnout koupel ještě na slunci. Jezero má i na mě docela příjemnou teplotu, bohužel je ode dna dost zarostlé rostlinami. Přesto si v něm Jana spokojeně plave. Táboříme nahoře nad jezerem, hned pod lesem. Pramen vody je hned u parkoviště. Je tu překvapivě i dvojice tureckých kadibudek. I když jsme si celý den dopřávali borůvky, tak si po večeři neodpustíme sladkou tečku, puding s borůvkami.

Za celý den jsme nepotkali žádného turistu, jen partu chlapů před obědem u jezera Donje Bare a sběrače borůvek.

Čt 5.9. Orlovačko jezero (1440 m) – Jeleč – Mijlevina (pěšky); Mijlevina – Sarajevo (stop);

Zelengora: ranní mlha nad Orlovačko jezerem
Zelengora: ranní mlha nad Orlovačko jezerem

Slunečný den, bez mráčků. Den sestupu z hor. Hned ráno je modro, jen samotné jezero leží v krásném obláčku mlhy. Tráva kolem nás je pokryta jinovatkou, mrzlo, ve stanu máme podle teploměru 6 stupňů. Dáváme si skvělou snídani s borůvkami a malinami, které rostou kolem nás. Balíme stan akorát, když vychází slunce. V osm hodin zahajujeme sestup z hor, další jezera v pohoří Zelengora protentokrát navštívit nestihneme. Náš cíl je vesnice Mijlevina ležící na hlavní silnici do Sarajeva. Brzy opouštíme louku a lesem sestupujeme po široké lesní silnici mírně dolů údolím na sever. Jsme těsně za hranicí národního parku Sutjeska a hned jsou všude podél cesty pokácené kmeny. Míjíme i maringotku dřevařů. Asi po třech kilometrech odbočujeme doprava po cyklistickém značení k severozápadu. Po dalších asi pěti stech metrech míří cyklostezka vzhůru doprava, my však musíme doleva dolů k potoku Govza. Jdeme po lesní cestě, která bohužel po 200-300 metrech končí, dále se prodíráme zarostlou pěšinkou. Pěšinka někam stoupá, tak to bereme bukovým pralesem doleva dolů, přímo do kaňonu, podél potůčku, bukovým pralesem, prudkým srázem, po ujíždějícím listí i kamenech, přes větve a mlázím stále dolů. Naštěstí les není příliš hustý a převýšení velké, takže jsme brzy dole, kde už teče větší potok a kde už nepokračuje prudký skalnatý kaňon. Avšak není tu ani žádná cesta podél potoka. Jdeme tedy pralesem podél vody, někdy přímo vodou, prodíráme se lopuchy a jinými bylinami. Lesáci tu kdysi jezdili přímo potokem, místy lze sledovat stopy jejich těžké techniky. Asi po pěti stech metrech až kilometru se objevuje něco jako opravdová cesta, z počátku jde jen o koryto čerstvě vyježděná lesní technikou. Koryto se náhle mění na regulérní cestu, máme na několik hodin chůze klid.

Vesnice Jeleč (dříve muslimská). Řada domů nebyla ani po dvaceti letech od války obnovena
Vesnice Jeleč (dříve muslimská). Řada domů nebyla ani po dvaceti letech od války obnovena

Jdeme po lesní cestě podél říčky Govzy, slunce praží, v lese je příjemný chládek. Cesta se stáčí k západu, potok vpravo pod námi se vzdaluje, padá prudce dolů dalším kaňonem. Cesta začíná kamsi stoupat, my se spouštíme po jiné trochu dolů a už jsme na něčem, co bylo kdysi lesní železnicí, pokračujeme po jejím náspu, což je jediný pozůstatek tratě. Nejprve se nám jde dobře, vede tu něco jako vyšlapaná cestička. Cestička se dá sledovat, je však postupně velmi hustě zarostlá bukovým mlázím, kterým se jen obtížně prodíráme. „Trať“ nás vede v traverzu lesem, jen občas řídkým, vyprahlým skalnatým svahem, keřovitou pichlavou makchií, známou všude z jižního středomoří. Lepší je hustý les než pichlavý nízký porost – akáty, šípky a další absolutně neprostupné hrůzy. Více než kilák sledujeme stopy medvěda, který tu asi chodívá – jsou tu jeho čerstvé stopy, čerstvé obrovské lejno, rozhrabaná země. Teď už je asi někde daleko pryč. Jsme vysoko nad údolím, kam se potřebujeme dostat, jdeme stále prakticky po vrstevnici. Dole už jsou vidět první střechy vesnice Jeleč. Jenom nikde není žádná pěšina, po které bychom mohli sestoupit, stále jen hustý les či skalnaté svahy porostlé keři. Stále pokračujeme po zcela zarostlé „cestičce“, po tělese železnice. Už to chceme vzdát a někde se pokusit klesnout na divoko, když se náhle objevuje pěšinka, která jasně vede vpravo dolů. Je malá a zarostlá, lze jí však s obtížemi sledovat. Scházíme lesem, pak ho opouštíme a po loukách (hustě zarostlých kapradím a dalšími bylinami) se dostáváme na širší, vyšlapanou cestičku a k prvním domkům ve vsi Jeleč. Je jedna hodina, od rána jdeme už pět hodin. Jiným lidem bychom radili jít jinudy, bylo to dost náročné. Vesnice byla prý zničena za bosenské války, domy jsou nové (bez omítky) přitom tu zůstávají ruiny těch starých. Obědváme ve stínu na břehu říčky. Jdeme ještě chvíli vesnicí po prašné cestě, kolem něčeho jako centrum (žádný obchod nebo kavárničku nevidíme) a cesta se mění na silnici, po které další hodinu klesáme do vesnice Miljevina. Máme krásné výhledy na okolní hory, kaňon je zase hluboko pod námi. Ve tři odpoledne jsme na hlavní silnici do Sarajeva, centrum vesnice je kousíček vedle.

V Sarajevu, Mostaru a válečka u moře

Sarajevo: fontána Sebilj v centru náměstí Baščaršija v noci
Sarajevo: fontána Sebilj v centru náměstí Baščaršija v noci

Do vesnice však nepotřebujeme, hned pokračujeme do Sarajeva. Stopujeme a po 10 minutách nás bere jeden chlápek. Hodinu jedeme nádhernou krajinou, převážně podél řeky. Cestu trávíme diskuzí o Bosně, z jeho pohledu Bosenského Srba, vyhnáních, zničené srbské části Sarajeva po válce a velké korupci v Republice Srbské. Má skoro opačné názory než my, ale nechceme ho zbytečně provokovat. Mladík nám doporučujeme k poslechu prý dva známé a skvělé hudebníky – tradičního Halida Bešliče a moderního Dina Merlina, doma vyzkoušíme. Vystupujeme na kraji Sarajeva, asi přímo na hranici bosenské a srbské části. Do centra to máme půl hodiny jízdy trolejbusem, který tady, ve čtvrti Dobšena má konečnou. Po kratším hledání ubytování si bereme hostel v úplném centru centra, nazývaném Baščaršija, na náměstí u známé fontány Sebilj. Hostel je vevnitř docela útulný (přiměřený ceně), ale zvenku vypadá tak, že dřevěné patro každou chvíli spadne. Neuvěřitelné. Slunce klesá k obzoru a my se procházíme po centru, po jednotlivých památkách na časy vzdálené, i na nedávné doby válečné (1992 -1995). Město bylo založeno za Osmanské říše, většinu historie bylo nadvládou Turků a nevelké centrum má tak orientální ráz, takový malilinkatý Istanbulek. Podobně na nás působilo například makedonské Skopje. Večeříme v jedné restauraci v centru a den zakončujeme skvělými bosenskými, což znamená převážně tureckými, zákusky v jedné z mnoha cukráren: baklavoutulumbou. Mňam.

Cestou v horách jsme potkali jen lesní dělníky, jinak nikoho.

Pá 6.9. Sarajevo – Mostar – Split – Stobreč (autobusy)

Skvělá a přesladká tufahija
Skvělá a přesladká tufahija

Slunečno, vedro. Ráno vstáváme dříve, tramvají československé výroby se přesouváme na autobusové nádraží. Chceme si dnes prohlédnou Mostar a přesunout se do Splitu k moři. Ze Splitu máme jízdenky zpět do Vídně. Pochopitelně nemůžeme vynechat pekárnu a sladkou snídani. Dvě a půl hodiny jedeme hornatou krajinou do metropole Hercegoviny, do Mostaru. Druhá polovina cesty vede podél řeky Neretva. Poslední autobus z Mostaru do Splitu jede bohužel hned brzy odpoledne, po jedné hodině. Teď je jedenáct, máme dvě hodiny čas na prohlídku města. Těžce lze pochopit, že tady před dvaceti let po sobě Bosňáci a Chorvaté stříleli, střechy všech střech byly zničeny. světoznámý most ležel na dně Neretvy. Ve vedru se procházíme po starém městě, kupujeme balenou, mletou pravou „bosanskou kavu“ a sladkosti jako dárečky. Pochopitelně nemůžeme vynechat kávičku, sedíme v kavárně s miniaturními koflíky nápoje a k tomu pojídáme další skvělý zákusek – tufahiju, což je jablko nějak naložené v cukru, obalené v čemsi, uvnitř naplněné ořechovu náplní, na vrchu je kopec šlehačky.

Odpoledním autobusem jedeme přímo na jih k moři, jednu hodinu čekáme na hranicích Bosny a Chorvatska. Pak pokračujeme asi dvě a půl hodiny podél pobřeží na sever, celou Makarskou riviérou až do Splitu. Vybrali jsme si kemp nejblíže k centru Splitu, kemp Stobreč, ležící asi 6 km od města. Řidič nám zastavuje na silnici skoro u kempu, což nám šetří jízdu místní dopravou a čas. Po ubytování stíháme večerní koupel v moři ještě se západem slunce. Večer je celkem příjemné teplo (asi 25 °C) na procházku podél moře a ochutnávku prvních slaďounkých, zralých fíků.

So 7.9. Stobreč

Slunečný den. Celý den jsme v kempu u moře, koupeme se a nic neděláme. Škoda, že pro stany tu mají jen prašný plácek, zatímco karavany stojí na pěkných travnatých místech. Moře má po ráno tak 22 stupňů a přes den asi 24 stupňů. Pláže jsou kamenité a vlny bohužel žádné. I tak je to pro nás jednou za rok vítaná změna a příjemné lenošení. Večeříme v centru Stobreče v jedné z nemnoha restaurací.

Ne 8.9. – Po 9. 9. Stobreč – Split – Vídeň – Brno

Stobreč
Stobreč

Ráno a dopoledne se ještě koupeme v moři, za poledního vedra opouštíme kemp a příměstským autobusem se přesouváme do centra Splitu. Batohy si necháváme v úschovně na autobusáku a další čtyři hodiny trávíme prohlídkou města, převážně jeho historického centra. Pěkné město, známé už za Říma. Bohužel je vedro, ve kterém se nám nechce moc chodit. Lepší se nám sedí v cukrárně s kávičkou a chorvatskými zákusky, které jsou jiné než Bosenské, hned je poznat zcela jiná historie obou zemí. Prohlížíme si přístav, odkud se jezdí na okolní známé i méně známé ostrovy, a vlakové nádraží (s autobusovým je všechno hned vedle sebe). V pět hodin odpoledne vyjíždíme autobusem domů. Bohužel mě zrovna začíná bolet v krku, takže celou cestu do Vídně dost trpím. Autobus dělá co chvíli dlouhé zastávky, jednou na cigárko a kafe, další na večeři. I tak jsme ve Vídni v pondělí v pět ráno, o více než půl hodiny dříve než je plánovaný příjezd. Po přejezdu metrem na vlakové nádraží a kratším čekání v pekárně s horkou čokoládou a čerstvým pečivem, jedeme prvním raním rychlíkem do Brna. O půl deváté ráno je naše pozdně letní balkánská cesta u konce.

V Bosně a Hercegovině se nám moc líbilo, nejen na horách, ale i ve městech. Předem jsem si přečetli dobrý průvodce „Bosna a Hercegovina. Černá hora“, Sky, 2004 (lze vypůjčit v knihovně). Jízdenku Split – Vídeň jsme koupili předem přes internet. Mapy 1:50 000 lze nalézt na serveru Texaské univerzity (Brod, Plužine, Slivlja).

Další fotografie z cesty

Deníček zapsal a přepsal Pavouk, přehlédla, doplnila Janča

Mapa cestování

© Jana a Pavouk Ledvinovi | webmaster a kontakt | Za vystavení stránek děkujeme Věrošovi.