Cestopis: Malou Fatrou s prckem

3. – 7. 7. 2020. Janča, Bára a Pavouk Celá fotogalerie z cesty

Jižní část Malé Fatry, zvanou Lučanská Malá Fatra, jsme znali ze zimního sněžnicového přechodu, avšak v létě jsme tu ještě nebyli. Předpověď počasí na svátky vypadala dobře, a navíc v horách jsou i nějaké útulny, kam bychom se případně mohli schovat. Chtěli jsme otestovat, jak se našemu prckovi bude líbit delší dobu v nosítku, na čerstvém vzduchu a s dalekými výhledy do kraje. Plán třídenního pochodu bylo projít celou hřebenovku od Strečna, přes Martinské hole, až po Fačkovské sedlo.

Klíštěcí orgie

Odpoledne jsme přejeli prvním vlakem do Bľavy, kde jsme stihli rychlou limonádu v nádražce, a pokračovali dále, sice rychlíkem, ale dosti zastávkovým. Osmiměsíční Báře se cesta asi velmi „páčila“, jelikož nespala a vše kolem důkladně pozorovala a zkoumala. Abychom vyzkoušeli jinou cestu „do hory“ (tedy na hřeben), změnili jsme původní plán začátku výstupu ze Strečna. Dojeli jsme do Vrútek a vyrazili pěšky přímo od stanice. Janča šla s jedním batohem na zádech a já s jedním „klasickým“ na zádech a druhým živým v nosítku na břichu. Kousíček jsme se prošli podél řeky Turiec a už stoupali kolem rodinných domků, stále vzhůru do místní části Piatrová, kde byly už jen rekreační chaty a chatky. Na konci cesty, v lese pod hřebeny v ústí Kamenné doliny, Janča poprvé vyprala v potoce pleny.

Prohlédněte si celou fotogalerii

Mohli jsme pokračovat po modré značce přímo na hřeben, ale proč si cestu zkracovat? A taky, kde bychom tábořili v prudkém svahu? Takže jsme šli delší cestou, po zelené značce. Po chvíli jsme z odbočili na louku, k uzavřené a rozpadající se Bagarově chatě a v lese (na louce byla moc vysoká tráva a mokro) opodál postavili stan pro Janču s Bárou, já jsem si ustlal „pod hvězdami“. Spadlo pár kapek deště ale hned se zase vyjasnilo. Měsíc skoro v úplňku mi svítil do spacáku, dokázal jsem ho však zaspat. Podobně i Bára ve stanu rychle usnula.

Pátek 3.7.2020: Brno–Bratislava–Vrútky /vlak/; Vrútky – u Bagarovy chaty (5 km, 280 m ↑)

V sedm ráno bylo pěkně teplo, ačkoliv bylo pod mrakem. Nasnídali jsme se a obsloužili Báru, ještě že byla tak hodná a spolupracující. „Jejda!“ „Klíště a další, fuj, kde se tady v lese vzala?“ Pokračovali jsme stále po zelené značce k severu (ač náš cíl byl jih) po pohodlné lesácké cestě mírně vzhůru, Bára brzy usnula, vyškrábali jsme se blátem vzhůru na další lesáckou cestu. Potkali jsme potkali první turisty, hlavně cyklisty. U studánky – další naším směrem měla být až na Horní lúce – jsme se napili, vyprali další várku plen a Bára dostala svačinu a chvilku „volna“. Bohužel část přestávky zabralo hledání a tahání dalších klíšťat, a to jsme dnes šli jen po široké cestě. Asi jsme v noci tábořili v klíštěcím hnízdě.

Vedro na hlavním hřebenu

V „sedle“ Saračníky, v dohledu od Strečna, jsme se stočili k jihu, když jsme se napojili na hlavní hřebenkovku přes Lučanskou Malou Fatru. Bára většinu cesty spala nebo se v klidu koukala. Prudčeji jsme vystoupali lesem skoro 300 výškových metrů na Úplaz, odkud byly první výhledy do dáli k východu, severu i západu. Dostali jsme se nad hranicí lesa a po louce došli na vrchol Minčol, kde jsme obědvali, kochali se výhledy (např. přes Turčianskou kotlinu celý hřeben Velké Fatry) a hledali na sobě další klíšťata. Kolem posedávalo dalších 20 až 50 turistů, nejen pěších ale i na kolech (!), byla slyšet čeština, slovenština, ba i polština. Slunce už nějakou dobu chvílemi svítilo, Báru i sebe jsem musel krýt deštníkem.

Následoval krátký sestup do lesa a opět výstup na Martinské hole, aneb Krížavu a Veľkou lúku, nejvyšší část pohoří. Prostupovali jsme kosodřevinou ve zdejších rašeliništích: podlejzání a zároveň přelejzání větví a přechod přes jezírka s bahnem s dítětem na těle bylo trochu nepohodlný. Bylo tu ještě více turistů – přicházeli asi nejvíce od blízké Martinské chaty. Odpolední pauzu jsme si udělali na nádherném místě Vidlice (Veterná) na kraji obrovské louky s vlnícími se trávami a dalekými výhledy.

Bohužel, stále jsme na sobě nacházeli klíšťata. Po poslední dnešní hodince pochodu jsme ve tři čtvrtě na pět došli do plánovaného cíle, k útulné útulně, z dobrých důvodů zvané Grand hotel Partyzán. Spali jsme v ní před čtyřmi roky v zimě krátce poté, co ji po požáru znova postavili. I teď vypadala stále luxusně, kompletně vybavena, jídlo (ne nepoživatelné zbytky) volně k dispozici, měkké nové matrace. Vydatný pramen byl padesát metrů od chaty. Přišli jsme jako první, tak jsme se ubytovali v přízemí na dolních palandách. Na případné stany u chaty tu místo není, pro ně jsou parádní místa nedaleko na hřebeni. Jen nám tu tady trošičku chyběl kousek travičky ve stínu, kde by se Bára mohla sama „smetlit“, lézt si a objevovat svět. Prali jsme a sušili pleny, hlídali Báru a podvečerně nic nedělali. Postupně přicházeli další turisté, celkem asi deset (sobota o prázdninách, za krásného počasí), od jedněch jsme získali info o dostupnosti vody zítra a taky o tom, že chatka, kam bychom zítra mohli za dobré situace dojít, ještě stojí.

Večer Bára mírně „vyrušovala“ a nedala se ztišit. Zafungovalo, uklidnilo a uspalo ji to, co provozovala celý den: v podstatně ihned usnula v náručí ve stoje.

So: u Bagarovy chaty – Saračníky – Veľká lúka – Grand hotel Partyzán (17,5 km 1230 m ↑, 630 m ↓)

Už v šest hodin ráno, když jsme vstávali, bylo vedro a nebe zcela bez mráčků. I další partičky vstaly v podobný čas, navzájem jsme se tedy nebudili. Rychle jsme snídali, abychom to stihli dříve, než se Bára vzbudí. Naše ranní snídání, balení a přípravy na cestu nám dříve trvaly tak hodinu, nyní s Bárou a její nutnými ranními činnostmi tak o půl hodiny dýl.

Se sluncem na Kľak

Vystoupali jsme zpět na hřeben a mířili po červené značce k jihozápadu, Bára opět velmi rychle v nosítku usnula. Když nebyl hustý les, „pekl“ jsem se pod deštníkem. Po dvou a půl hodinách chůze a několika pěkných krátkých výstupech, naštěstí skoro furt v lese, jsme si dopřáli první zastávku na vrchu Hnilická Kýčera. S Jančou jsme se kochali parádními výhledy (Velká Fatra, kus Malé Fatry, Beskydy, Javorníky, Povážský Inovec,…) a Bára svačinkou a průzkumem okolí deky.

Následoval velmi prudký sestup – ač jsem měl deštník jako opěrnou hůlku, bál jsem se, že spadneme – do travnatého sedla se zvoničkou a studánkou, dnes to měl být jediný zdroj vody během dne. Od rána jsme potkávali celkem dosti turistů v protisměru, v okolí studánky se jejich hustota ještě zvýšila. Dál se střídal les a louky, na vrcholu Jankové vysílali radioamatéři a my odtud pokračovali z větší části po nasvícené louce až na vrch Skalky. Po levé ruce jsme měli stále Velkou Fatru a za ní vykukovaly Nízké Tatry. „Přibližoval“ se nám krásně asymetrický a skalnatý Kľak, náš dnešní cíl. Obědvali jsme na sluneční výhni jen s malinkým stínem od smrku, ve vysoké trávě – nebylo to moc dobré místo pro prckovo lezení.

Přešli jsme fotogenické Skalky (název je zcela příznačný), dostali se do lesa a sestoupili do Vríckého sedla. Bylo ještě málo hodin, do večera bylo dosti času, mohli jsme pokračovat v původním plánu: tedy až na Kľak po hlavní hřebenovce. Pokračovali jsme nejprudším dnešním výstupem na Ostrou skalu. Bára si v nosítku pěkně spala a já se potil a oči mne pálili, jak mi do nich stékal slaný pot z čela. Z vrchu byly jen omezené výhledy, následovala další skála a odpolední zastávka, tentokrát již celá v hlubokém stínu stromů, spojená zase s hledáním klíšťat. Závěrečný výstup na Kľak (1353 m), ač ve skalnatém terénu, nám oběma paradoxně připadal snadný. Měli jsme famózní odpolední výhledy, bylo tu jen několik pěších turistů a žádní cyklisté. Za dalších dvacet minut jsme v šest odpoledne sestoupili k útulně Javorina pod Kľakom, také jsme ji znali ze zimního sněžnicového putování.

Přečtěte si i další cestopisy

Byl tu opět vydatný pramen vody, na dohled od chatky. Jen kadibudka tu chyběla. Odpočinek, vaření, praní. Sluníčko nám ještě chvíli svítilo přes stromy na prostor před chatkou a Bára si pěkně zalezla po trávě a prozkoumala železnou kozu na řezání dříví. Navečer přišla partie Slovenek a Slováků, ale utábořili se v podkroví, ani jsme netušili, že tu něco takového je. Partia si dělala oheň na ohništi, což Bára se zájmem pozorovala. Šli jsme spát hned poté, co malá usnula.

Ne 5.7.: Grand hotel Partyzán – Hnilická Kýčera – Skalky – Kľak – útulna Javorinka (22 km 1360 m ↑, 430 m ↓)

Úprk přes Strážovské vrchy do Čičman

Ráno bylo zataženo, tak jsme si pospinkali „trochu dýl“. Krásně jsme posnídali s výhledy na hory opět dosti rychle, abychom to stihli, než se Bára vzbudí. Spolunocležníci z horního patra byli už dávno pryč, vyrazili nad ránem na východ slunce na Kľak. Opustili jsme příjemnou, jen mírně „stárnoucí“ útulnu Javorinka a vyrazili zpátky na vrcholový hřeben, 20 minut chůze. Bára jako vždy hned usnula. Mraky skoro všechny zmizely, bylo vedro a opět, kde nebyl stín stromů, jsme se museli krýt deštníkem.

Pokračovali jsme dále směr Fačkovské sedlo, z částečně holého Reváně (1205 m) byly opět krásné výhledy na Velkou Fatru, Nízké Tatry, Poľanu, Kremnické vrchy či Strážovské vrchy.

Prudce a blátem jsme sestupovali dolů (za deště bychom měli asi dost velké problémy), později pohodlnou pěšinou (proti nám stoupali na Kľak čtyři jeptišky) a cestou jsme došli do Fačkovského sedla (cca 800 m) a ukončili přechod Malé Fatry. Bylo asi čtvrt na jedenáct, co teď? Bus nám jel přímo ze sedla až ve tři hodiny. Dalo by se dojít Strážovskými vrchy do Čičman, odtud jede bus ve dvě, na turistickém rozcestníku byl údaj „Čičmany: dvě a tři čtvrtě hodiny“. Janča prohlásila, že to stihneme, i s rezervou a obědem pro všechny. Půl hodiny jsme si oddáchli ve stínu stromu, nasvačili Báru a vyrazili. Cesta vedla po sjezdovce, skoro 300 výškových metrů vzhůru. S deštníkem nad hlavou, ve vedru jsem „makal“ ve vysokém tempu, abychom měli ještě případnou časovou rezervu. Potil jsem se tentokrát už úplně všude, nejen na čele. Ze zdejších luk byly krásné výhledy zpátky na Kľak a hory v dálce, chvíli jsme šli naopak lesem, Bára opět krásně spinkala v nosítku.

Došli jsme na rozcestí pod Čelom a ejhle na rozcestí byl údaj, že zpátky dolů do Fačkovského sedla je to jedna hodina dvacet minut a Čičmany dvě hodiny. Minulý ukazatel byl špatně, mělo to být o hodinu dále! To bychom bývale nikam nešli! Až teď si mně vybavila, že těch správných a normálních 3 hodiny 45 minut (ze Fačkovského sedla do Čičman) mi včera večer ukázala mapová aplikace! Bylo něco kolem poledne, ještě potřebujeme čas na oběd pro Báru, na přebalení a rezervu. Pokračovali jsme ještě svižněji, zarostlou pěšinkou v traverzu, snadno se tady dalo uklouznout. Od sedla nikde nikdo a ejhle: v protisměru další parta jeptišek, šly z Čičman do sedla a byly to kolegyně těch z Kľaku. Nahoru – už ne tak velké převýšení –, dolů, lesem i po loukách s výhledy a občasnými příjemnými mráčky jsme došli až do sedla Javorinky. Uprostřed luk stály u sebe čtyři velké lípy, byl tu pěkný stín, přitom rovina: zatím nejlepší místo pro Báru na horách. Akorát, že autobus nám měl jet už za chvíli. Tak jsme jen snědli kus chleba, nakrmili Báru a rychle sestupovali do Čičman, vesnice známé pěknými malovanými srubovými dřevěnicemi, bílé ornamenty na černém dřevě. Malované jsou jednak staré domy, ale i některé nové dřevěné chaty.

Cestou z Fačkovského sedla do Čičman, vzadu Kľak

Ukecali jsme servírku v hospodě, že nám natočila limonádu ještě před začátkem otevíračky, s chutí ji vyzunkli a odjeli busem do vesnice Fačkov a z ní do Prievidzy. Kus od nádraží navštívili skvělé salátové bistro a pokračovali zastávkovým rychlíkem do Bratislavy, který byl až moc silně klimatizovaný. Před nádražím jsme si dali každý hnusný (nedobrý by bylo hezké slovo) bramborák, připravený u chleba. Byly tak nedobrý a v zubech z nich skřípal písek, že oba nedojedené letěly do koše. Poslední spoj byl vlak do Brna. Ve vlaku, podobně jako cestou do hor, Bára skoro celou cestu nespala, udržovala nás tak v maximální bdělosti a soustředění a „vytuhla“ až těsně před Brnem.

Po 6.7.: útulna Javorinka – Fačkovské sedlo – Čičmany /16 km, 640 m ↑, 1160 m ↓, pěšky/; Čičmany–Prievidza–Bratislava–Brno /bus, vlak/

Na horách bylo s prckem mladým osm a půl měsíce báječně a všechno pěkně vyšlo: počasí, voda, chaty na spaní, přestupy a spojení vlakem i autobusem. Užitečný byl velký deštník proti slunci, Báru na břichu dobře chránil a to jsme jí ještě obličej mazali krémem. Často jsem ho ale musel zavírat, když jsme prostupovali mezi keři a hustými stromy, ve větším větru by byl nepoužitelný.

Jak jsme zjistili, ráno jsme potřebovali na vstávání minimálně o půl hodiny déle času, nejkratší přestávka pro dítě byla na půl hodiny, průměr spíše hodina: vždy nejprve převléci prckovo zpocené prádlo a před odchodem opět znova přebalit. Ráno a dopoledne Bára většinou rychle usnula a spala, odpoledne méně. V šátku je nošena od pár týdnů a v nosítku asi čtyři měsíce a je zde určitě spokojenější než v kočárku.

Měli jsme s sebou zbytečně těžkou deku, stačila by nějaká menší, karimatka či něco podobného. Příště nás čeká nácvik převlékání, přebalování a krmení za deště a vůbec chůze za deště, zvláště pokud bude foukat a deštník nepůjde použít. Jak dobře víme, sluníčko naštěstí vždycky nakonec vyjde, takže se už teď těšíme.

Zapsal Pavouk, doplnila a opravila Janča.

Prohlédni si celou fotogalerii.