22. – 25. 9. 2024 Janča, Bára, Vendelín a Pavouk Celá fotogalerie z cesty
Na víkend slibovali hezké počasí u nás i na Slovensku. Blízké moravské a slezské hory byly kvůli likvidaci následků povodní zavřené. Zvažovali jsme jet pomáhat, ale naše přítomnost s malinkými dětmi by byla spíše na obtíž. Zamířili jsme proto na Slovensko, vyrazili jsme v neděli ráno na tři až čtyři dny, podle počasí. Protože jsme nedávno byli na Velké Fatře, zamířili jsme na „sesterskou“ Malou Fatru. Chtěli jsme tu navštívit i místa, k de jsme ještě nebyli (např. Klačanská Magura).

Závan Balkánu
V osm ráno jsme v Brně sedli na vlak do Hranic, kde jsme přestoupili na další spoj, který jezdí z Prahy přes Ostravu do Košic. Hlavní trať přes Bohumín byla sice kvůli povodním stále ještě neprůjezdná, ale přes Havířov se už jezdilo. Jeli jsme celou cestu načas a ve čtvrt na dvě vystoupili ve Vrútkách. Janča s Vendíkem tradičně ve vlaku zaspali dobu oběda, museli jsme pak rychle ládovat před nádražím při čekání na místní MHD. Přednádražní prostor a „autobusový (ne) terminál“ působil jako těžký závan Balkánu: divné místo, rozbité chodníky i silnice, temné kouty a všude bláto a prach.
Dokoupili jsme si dobrůtky na nádraží a moderní městský autobus č. 25 (kontrast s přednádražím) nás dovezl – přes Váh a široký vodní kanál – na konečnou do Turčianských Klačan. Autobus o víkendu jezdil jednou za hodinu, akorát nám navazoval na nádraží. Čekalo nás převýšení 750 metrů na chatu pod Kľačianskou Magurou; na turistickém rozcestí byl časový údaj dvě a čtvrt hodiny.




Kolem druhé jsme všichni čtyři vyrazili. Prošli jsme podél moderních i „tradičních“ domů v Klačanech, pak prašná cesta, louky; brod. Částečně paralelně vedla i trasa pro cyklisty. Už jen lesem jsme prudce stoupali. V necelé půlce cesty jsme se zastavili u výborného pramene s vetchým posezením. My jsme se napili a Vedník se v něm radostně cáchal. Teď psali k chatě už jen hodinu a čtvrt, my jsme šli nakonec asi hodinu a půl. Cesta byla ještě prudší, když Bára při výstupu přelézala kameny a vysoké kořeny; už tomu říkala horolezení. Bukový les. Chvíli šel i Vendelín sám. Chtěl jít opravdu sám, ani ne za ruku: takže klopýtal a padal přes kameny a kořeny.

Retro chata
O půl páté jsme byli na chatě Magura, po deseti minutách došly i Bára s Jančou. Nikdo nás vzhůru nepředešel (kromě jednoho běžce). Překvapili nás naopak celkem davy lidí, co celou cestu sestupovali proti nám: běžci, turisté s pejsky, s malými dětmi, s velmi malými dětmi v krosničkách, senioři. Vraceli se buď pouze od chaty, nebo možná až ze Suchého vrchu. Vendelín se taky nesl převážně v krosničce; „vypustil“ jsem ho zase, až když byla chata na dohled.

V chatě jsme měli rezervaci na ubytování (22 € za dospělého na pokoji; noclehárna byla zrovna v rekonstrukci); Bára si už doma vybrala, že celý výlet budeme spát pod střechou a ne ve stanu, proto jsme si tentokrát nevzali ani stan, ani karimatky. Kafe, pivo. U chaty sedělo už jen pár turistů, kteří pomalu odcházeli; naopak poslední dorazili běžci a cyklisté. Že prý tu budeme dnes spát sami, a opravdu večer jsme na chatě byli sami (druhá půlka září z neděle na pondělí). Na dnešek přitom měli plno.
Chata Magura byla krásně umístěná na jižním svahu, dříve asi uprostřed rozlehlé louky, teď už bohužel skoro všude stínily stromy, a výhledy tak byly dosti omezené. O něco lepší výhled byl z našeho pokojíčku ve druhém patře: na Velkou Fatru (Ploská, Borišov) a na Martinské hole (alias Lúčanskou Malou Fatru). Celý den bylo úplně modro, večer byl kouzelný a západ slunce impresivní, i když slunce zapadalo spíše za smrky než za obzor. Obsluha byla celkem milá, chata však byla už dost omšelá a celkově zastaralá, vybavení našeho pokojíčku bylo již hodně let za zenitem.
K večeři jsme měli vegetariánský boršč, Janča halušky a já s Bárou knedlíky (guľe) s marmeládou. Vendelín nadšeně běhal po schodech kolem chaty a hrál si se svým plastovým autíčkem. Dobře, že jsme ho vzali, jelikož na chatě neměli nic pro děti, ani žádné hřiště venku, ani nic jako dětský kouteček uvnitř.
„Sme horská chata a nie zariadenie pre deti!“, odbyli nás rázně.
Brzy po večeři Bára sama řekla, že je unavená, a už před osmou obě děti spaly. Už v sedm hodin byla celkem tma a o půl osmé „tma jako v pytli“.
– „Nejlepší dnes bylo horolezení: po písku a kamenech vedle cesty. Nejhorší bylo se namáhat do kopce a že jsem měla sladké jídlo (které mi nechutnalo),“ shrnula si Bára dnešní den.
Ne 22. 9. Brno–Hranice–Vrútky /vlak/; Vrútky –Turčianske Kľačany /bus/; Turčianske Kľačany – chata Magura /pěšky, 4,5 km, 570 m převýšení vzhůru/
Hned ráno byly na nebi mraky a do večera jich jen přibývalo. Bylo chladno, tak jsme si teplou snídani raději snědli v chatě. Kolem tři čtvrtě na devět (po fekální epizodce s dětmi) jsme se rozloučili s milou, hodně retro (tedy už dosti zastaralou) chatou a vyrazili jsme dál; na dnešek jsme měli rezervaci na Chatě pod Suchým.
Stoupali jsme lesem a dlouhým traverzem podcházeli zalesněný vrchol Kľačianské Magury. Včera i dnes všude kolem nás bylo borůvčí, ale borůvky už nikde, jen pár na troud uschlých kuliček. Po chvilce jsme prošli kolem tekoucí studničky. Vylezli jsme na hřebínek a snadno došli do Sedla pod Suchým (1300 m) těsně nad hranicí lesa, odkud byly poprvé krásné výhledy do dáli. Přímo nad námi byl bezlesý vrchol Suchý a vpravo v dálce Malý Kriváň.

Kutálí se… ze dvora však nee
Abychom si to trochu natáhli a nešli jen přímo přes vrch Suchý, pokračovali jsme velkou oklikou po žluté značce k severovýchodu směrem k sedlu Priehyb (podle ukazatele jedna hodina), ze kterého jsme to chtěli vzít v podstatě skoro zpátky po hlavním hřebenu, kosodřevinou a skalami k chatě pod Suchým. Střídala se kosodřevina a les, po 400 metrech byla pod cestou otevřená studánka. Přímo v prameništi kvákala žába, vodu jsme proto raději nepili. Po chvilce jsme na louce minuli meteorologickou stanici. Vykračovali jsme si po pěšince na louce, stále v traverzu pod hřebenem Bielych Skal, když Bára udělala „šup“: při došlapu položila nohu moc na kraj cestičky, ten jí nepodržel a začala se kutálet do údolí. Jedna otočka, dvě, tři, čtyři: poslední točka byla s dopadem na hlavu. Naštěstí se zastavila asi čtyři výškové metry pod námi na malé rovince. Pomlácená.
Přečtěte si i další cestopisy– „Praštila jsem se do stehna a do kolena a natloukla si pusu, čelo a nos,“ popsala sama svůj pád. Krev jí skoro netekla, byla při vědomí, jen si trochu pobrečela.
Vyrazili jsme dál, už skoro pořád na hranici lesa, pomalu a opatrně. Ač tu byla stále jen pěšinka, byla už širší a bezpečnější a vyvedla nás až do sedla Priehyb (1450 m), na hlavní hřeben a hlavní hřebenovku Malé Fatry. Pod sedlem bylo několik pramenišť s tekoucí vodou. Od chaty to sem mělo být dvě hodiny, my šli skoro čtyři. Od rána jsme nikoho nepotkali, právě teď do sedla došla z druhé strany skupina polských dětí.
Udělali jsme si obědovou přestávku a pokračovali po „červené“, po hlavním hřebeni, směrem na vrch Suchý a chatu pod Suchým, tedy skoro zpátečním směrem. Na směrovce byl časový údaj „Chata pod Suchým hodina a třičtvrtě“. Prozradíme, že jsme daný úsek šli asi čtyři a půl hodiny, jelikož terén byl pro nás velmi náročný. Pomalu jsme šli hřebenovkou v kosodřevině, skoro pořád po skalách. Jištění (lano, chyty, stupy) nebylo ani na nejnáročnějších pasážích. Šel jsem tudy dříve vícekrát, vždy mi to přišlo jako snadný úsek, teď s dětmi (jedno na zádech a druhé muselo jít samo) to bylo složité.

Vylezli jsme na Stratenec (1513 m), nahoru to bylo snazší, to Bára snadno „horolezila“ po bílých vápencových skalkách. Horší to bylo dolů, Jana musela jít před ní a radit jí s každým krokem, s každým stupem. Mně se s dítětem na zádech taky nešlo moc příjemně, speciálně, když jsem sestupoval „pozadu“, čelem ke skalám, a držel se rukama kosodřeviny a kamenů. Už od sedla Priehyb dost fučelo, už jsem měl na sobě všechny tři vrstvy oblečení. V sedle Vrata jsme dohodli, že dokončíme hřebenovku, že nepůjdeme dále traverzem, byla by škoda přijít o vrch Suchý. Stejně by pro nás traverz byl možná též náročný. Na hřebínku nás ještě čekalo několik dalších pro nás velmi obtížných míst; nahoru, dolů, nahoru, dolů, drobné kamínky na cestičce v kosodřevině (snadněji se uklouzne), občas „vzdušné“ úseky. Závěrečný výstup na vrch Suchý byla už relativně normální cestička bez horolezení. Suchý (1468 m) je první bezlesý kopec na Kriváňské Malé Fatře, dále na západ jsou už jen nízké zalesněné hřebínky. Na vrcholu jsme se jen krátce naposled „pokochali“ dalekými výhledy. Vendík se v krosničce vzbudil a my vyrazili dále na nějaké místo, kde se bude moci lépe proběhnout.
Spouštěli jsme se dolů, chviličku v kosodřevině a už jen lesem. Bylo to hodně prudké, ale nebyl to žádný padák, nemuseli jsme nikde tzv. horolezit. Blbé bylo, že mě ze sestupování bolela kolena. Na rozcestí se žlutou, Prislopu pod Suchým (1216 m), jsme si na loučce udělali zaslouženou pauzu a „vypustili“ Vendíka. Chvíli jsem si povídal s jedním Němcem, kterého jsme potkali na hřebeni v kosodřevině, jak si vařil jídlo.
Kousek jsme šli po louce (omezené výhledy na Javorníky a Moravskoslezské Beskydy) a zase les, v něm menší skalnatý práh, a po chvíli jsme došli na loučku, přímo nad chatou pod Suchým. Pod rozbitým a opuštěným lyžařským vlekem jsme po trávě prudce klesli posledních sto výškových metrů a o půl šesté došli na chatu pod Suchým. V sedle Priehyb, kde jsme obědvali, byl časový údaj chaty hodina a tři čtvrtě, nám to trvalo asi čtyři a půl. Před chatou tekl pramen, kus pod chatou bylo případně i „ofiko“ tábořiště za dvě eura na osobu.

Zamračená chata pod Suchým
Ubytovali jsme se, pan vrchní byl moc akurátní a zamračený: nejprve vyplňte tabulku a zaplaťte, pak se s vámi budu dále bavit. Musíš zaplatit za vše zvlášť. Dáš si teď první pivo, hned zaplatíš. Dáš si později kafe, hned zase zaplatíš, dáš si další kafe – další placení, večeře – to samé. Buď personálu chyběla elementární důvěra v lidi (že bychom utekli bez placení), nebo ještě neobjevili kouzlo účtenky/objednávkového bločku/počítačové evidence. Bydlení jsme měli v noclehárně v podkroví (á 17 € dospělí, děti nic). Chata byla velmi stará, jen mírně rekonstruovaná – pochválil jsem nová dřevěná okna s trojskly.
Sváča: štrudlík a kafe, ceny moučníků skoro jako v Itálii, kafe výrazně dražší. Bára si prohlížela časopisy a kreslila si, Vendík si povídal s plyšákem: pro děti to tu bylo mnohem lepší než na chatě Magura: stolní hry, časopisy, malování, hračky. Ještě než jsme si dali všichni na večeři halušky s brynzou, hráli jsme s Bárou karty.
Šli jsme spát až před devátou, Bára hned usnula, než jsem jí dovyprávěl naše dnešní příhody. Plánovali jsme tu zůstat i zítra, uděláme si malý výletek a pobudeme na chatě. Uvidíme, co počasí. Dnes jsme si vybrali asi nejtěžší úsek hřebenovky Malé Fatry (přišlo mi to náročnější než na Rozsutec, kde jsou natažena lana a další pomůcky, tu nebylo nic). Proto jsme postupovali tak pomalu: sami opatrně a Bára se bála (po pádu dopoledne o to ještě více).
„Nejlepší bylo, jak jsme horolezili vzhůru. Nejhorší bylo, jak jsem spadla a skutálela jsem se,“ shrnula Bára své dnešní zážitky.
23. 9. Chata Magura – sedlo Priehyb – Suchý – Chata pod Suchým /10 km, 520 m vzhůru, 580 m klesání/

Dnes mělo pršet, ráno bylo „jen“ zataženo, zaplatili jsme si ještě další noc a zůstali na chatě. Po pozdní snídani jsme vyrazili na krátký dopolední výlet. Všichni čtyři jsme seběhli po louce pod chatu a vzali jsme to dále lesem po žluté značce (Vendík po chvíli už v krosničce). Cestou jsme otestovali potůčky, že byly vhodné na praní plen. Mysleli jsme, že výletík bude brnkačka, ale pěšinka v úbočí (jižní svah kopce Kopa) se stávala užší a užší a pod námi byly srázy, ač jsme stále šli lesem. Dál jsme postupovali stále nad srázem, po kraji velké holiny, po uschlých smrcích, v údolí ještě káceli stromy a kus pod námi zrovna projel náklaďák se dřevem, což bylo něco pro Vendíka. Mlázím jsme došli na křižovatku cest Brestov, kolem pěkné malé skalky. Místo bylo rozježděné od těžké mechanizace, tak jsme na svačinu popošli kus do kopce po zelené značce, čímž jsme se začali vracet zpět k chatě. Podešli jsme Kopu, tentokrát od severu, a lesem došli na louku Javorina. Vendík zase chvíli šel sám. Bohužel louka byla hodně zarostlá, bezlesí zůstalo už jen na úzkém hřebínku. Byl odtud pěkný pohled na Suchý, ač bylo komplet pod mrakem.
O půl jedné jsme se známým prudkým sestupem loukou vrátili k chatě. Obídek na terase: žebraví psi a kočky tak dotírali, až jsme před nimi utekli. Odpoledne děti na procházkách nedaleko chaty a pozorování zvířátek. Chovali tu hodně koz a hodně koček, dvě slepičky a psy. S Bárou jsme hráli dámu a karty (oboje erární), sama si tam barvila nějaký hravý sešit a dlouho si hrála hry na mobilu. Vendík běžel kus po cyklostezce, co vedla od chaty dolů k Váhu. Po návratu z výletu jsme v chatě byli sami, později přibývali návštěvníci, někdo na otočku, vystřídalo se asi dvacet turistů. Stejně jako včera, i dnes dorazila dvojice Němců, dnes navíc i dvojice Španělů. Na večeři jsme měli výbornou hokkaido polévku a s Jančou ovocné knedlíky, Bára měla sladké švestkové pirohy. Kolem osmé jsme usínali, v noclehárně jsme dnes spali sami.

Zítra bychom měli sestoupit dolů do Strečna a vlakem odjet do České republiky. Paní, co vařila, byla celkem příjemná, pán byl dost mračivý. Dnes odpoledne přišla parta osmi turistů a turistek, a jedna z nich pána rozesmála, když mu řekla, ať se více usmívá, ale on se nepřestal mračit. Byl přísný a striktně vyžadoval placení po každé položce (viz výše). Chata nebyla zrekonstruovaná, jen měla nová dřevěná okna s trojsklem: chválím. Prkénko na WC, na rozdíl od chaty Magury, neupadlo. Mají tu problém s vodou, proto i sprcha byla na žetony a voda tekla pomalu.
„Nejlepší dnes bylo, že jsme nemuseli chodit celý den, a taky, že jsem měla dobré pirohy. Nejhorší bylo, když jsme šli nad srázy,“ popsala Bára dnešek.
24. 9. Chata pod Suchým – sedlo Brestov a zpět na chatu /4 km, 180 m vzhůru, 180 m klesání/
Běh z kopce
Dnes jsme potřebovali přejet vlakem až do Krkonoš, takže jsme si ráno přivstali. O půl sedmé jsme všichni, i děti(!), vstali; šel jsem ven uvařit snídani, ale chata byla ještě zamčená! Snadno a rychle jsme se sbalili a ještě před osmou vyrazili. Čekalo nás sedm a půl kilometru sestupu a měli jsme jen dvě hodiny času. Vymyslel jsem, že půjdeme sice malinko delší cestou, ale stále po široké cestě. Nešli jsme tedy po hřebínku po“ červené značce” přes Starý hrad (kudy se chodí většinou pěšky nahoru i dolů), ale po cyklostezce, neboli zásobovací cestě, po „modré značce“. Nad námi bylo zataženo a dole v údolí mlha. Po široké kamenité cestě jsme se spustili k Hradskému potoku a pokračovali po jeho břehu. Asi za hodinu jsme se napojili na červenou značku (výborný a vydatný pramen) a došli k lesnímu tábořišti na břehu Váhu.
Nikoho jsme nepotkali, jen jeden náklaďák, na který parta nakládala klády. Šlo se jen lesem, žádné výhledy, jako jsou maličko z červené značky. Bylo sice velmi chladno, i tak jsem sestupoval jen v tričku, jelikož jsem se při rychlé chůzi velmi potil. Bára se dokázala za celou cestu nezastavit a běžet: šli jsme tak rychle, že ona už musela běžet. Celou dobu jsme si vyprávěli, jak budeme předělávat a rozšiřovat její dětský pokojíček, takže asi nemyslela na to, že tak dlouho peláší po kamínkách a kamenech. Ač cesta byla velmi kamenitá, ani jednou nespadla! Vendelín se jako vždy nesl, ještě že je naučený a skoro nikdy si v krosně nestěžuje.

Podél Váhu s vyhlídkou na hrad Strečno na druhém břehu řeky jsme dorazili (skoro doběhli) do Nezbudské Lúčky, na konec obce na vlakovou zastávku. Měli jsme asi deset minut do odjezdu (osobák do Žiliny měl jet těsně před desátou hodinou), ale ukázalo se, že měl asi čtvrt hodiny zpoždění. U nádraží, vlastně přímo na nástupišti, v perfektní pizzerii s milou obsluhou jsme si stihli dát kafe, limonádu i nanuk. Vendík i Bára se ze zmrzliny moc radovali. Paní zároveň prodávala lístky na vlak(!), což jsme hned využili. Opět jsme ani dnes nezmokli, ač to včerejší předpověď slibovala.
Dojeli jsme do Žiliny, osobák naštěstí trochu stáhl zpoždění a my jsme v Žilině stihli přestoupit na přímý vlak jedoucí přes Ostravu do Prahy. Na čas jsme (stále náhradní trasa kvůli povodním přes Havířov) dojeli do Pardubic a pokračovali dále do Krkonoš. Tak jsme ukončili naše skvělé, ač hodně náročné, putování po Malé Fatře.
„Dnes bylo nejlepší, jak jsme si vyprávěli o pokojíčku, nejhorší bylo, jak jsme brzy museli vstávat,“ shrnula Bára ranní sestup z hor.
St 25. 9. Chata pod Suchým – Nezbudská Lúčka/Strečno /7,5 km, 720 m klesání/
Malá Fatra je fantastické pohoří, v podzimních barvách byla ještě krásnější. Škoda, že hřebenový úsek, který jsme si vybrali, byl pro nás až moc těžký. Možná jeho krása byla právě v jeho obtížnosti. Příště se vydáme po té lučnatější, tedy centrální části Fatry.

Spali jsme na dvou chatách, vlídnější obsluha a výhledy jsou z chaty Magura, na děti jsou naopak lépe připraveni na chatě pod Suchým: hračky, hry a zvířátka venku. Zamračenou obsluhu jsme museli překousnout, stejně jako placení po každé objednávce. Zajímavostí přitom je, že obě chaty provozuje stejný subjekt.
– „Z celého výletu byly nejlepší výhledy do dálky. Úplně nejhorší byl ten můj pád,“ popsala Bára celý výlet.
Ač mělo třetí den pršet, opět jsme vyvázli na výletě bez deště, nepršelo ani v noci. Měli jsme standardní vybavení jako v létě v Alpách či koncem srpna na Velké Fatře, jen jsme nenesli stan ani karimatky. Díky tomu jsem měl jen krosničku s dítětem na zádech a už jsem nenesl na břiše druhý batoh. Taky jsme si vzali málo teplého oblečení pro nás dospělé (bylo jasné, že se případně ohřejeme v chatě a také jsme neměli jak v noci prochladnout), čehož jsem párkrát litoval.
Mladší dítě (1,5 roku) se převážně neslo v krosničce na zádech. Na hraní jsme mu vzali jen malinké autíčko a knížečku do vlaku. Starší dítě (4,5) už chodí druhý rok pouze samo, nesli jsme ji malinký malovací bloček a pastelky. Batoh jsme ji opět nedali, bez něj ušla podstatně více, mohla se proběhnout, kdykoli chce, a nehrozilo, že by nám batoh po pár kilometrech „předala“ a my ho stejně museli nosit. Pro všechny jsme měli s sebou na hraní i miniaturní karty, ani na ně nedošlo; na chatě pod Suchým jsme hráli s erárními mariáškami.
Prohlédni si celou fotogalerii.