5. – 14. 9. 2025 Janča, Bára, Vendelín a PavoukCelá fotogalerie z cesty
Pomalu stoupám na Uršlju goru s těžkým Vendíkem na zádech – přibližně šest set metrů převýšení. V silném dešti se bojím, že na nás kdykoliv spadne nějaký suchý smrk. Těším se jako dítě na chatu na vrcholu, kde zase usušíme všechno mokré. Až večer konečně přestane pršet a ráno se nám otevřou ty slibované daleké rozhledy. Na vrcholové bezlesé pláni kromě deště ještě nepříjemně fučí. V nulové viditelnosti se dodrápeme se k velké chatě a… zaprto – tedy zamčeno. Strašný pocit: totální deziluze! Obejdeme chatu, klepeme, zvoníme – nic. Naproti útulna: zamčena. Kostel: zamčen. Jediné otevřené jsou záchodky a před nimi uzoučké, mokré a páchnoucí prostranství. Ale alespoň nám tu neprší přímo na hlavu! Hurá?
Měli jsme dlouho naplánovanou dovolenou na druhý týden v září a rozhodli jsme se ji neodsouvat. Bára dostala ze školy ředitelské volno a na poslední chvíli jsme se domluvili, že pojedeme do Slovinska – do hor tvořících pomezí Kamnických Alp a východních Karavanek. Tuhle trasu jsme chtěli projít už předloni, jenže tehdy nám ji přerušily povodně. Plán byl přechod celého hřebene od západu na východ – od řeky Savinje až do města Slovenj Gradec po Slovenske planinske poti č. 1 (Slovinské horské stezce). Balení bylo jednoduché, protože jsme se před třemi týdny vrátili ze Švédska, takže jsme si sbalili to samé. Doma jsme nechali jen síťky, repelenty a mazání proti komárům. I počasí mělo být podobné – teploty kolem 10 až 15 stupňů.
V nočních pekárnách a kavárnách
Vyrazili jsme v půl osmé večer vlakem s dětským kinem do Vídně, kde jsme měli přes dvě hodiny čas, než nám jel noční autobus do Slovinska. Ten sice odjížděl také z „Hauptbahnhof“, ale z venkovní části – bez čekárny nebo důstojného přístřešku. Pršelo, bylo chladno, radši jsme zůstali v čekárně železničního nádraží a po jedenácté jsme nasedli do mezinárodního zeleného autobusu, který řídili slovenštíi řidiči. Opět jsme oficiálně potřebovali mít dětskou sedačku: měli jsme s sebou podsedák, který jsme pak ponechali v autobuse. Nikdo ho nekontroloval – jen jsme o něj zbytečně přišli.
Ve čtyři v noci jsme vystoupili v Lublani. Bohužel vlakové i autobusové nádraží otevírala až v pět, a všechny podniky v okolí byly zavřeny. Zachránila nás nonstop pekárna u nádraží, ani mě nenapadlo, že se děti budou chtít v tuhle hodinu cpát sladkým pečivem! Po čtvrt na šest jsme odjeli místním busem (řidič byl trochu podivín) a všichni jsme na chvíli usnuli. O půl sedmé vystoupili na autobusáku v městečku Velenje. I tady byla vlastně ještě noc, vše bylo zavřené. Místní postarší pán, ze kterého se vyklubal řidič našeho dalšího spoje, nám poradil opodál otevřenou kavárnu s cukrárnou. Dali jsme si kafe, dětem horkou čokoládu a zase sladké dobroty. Ke kafi jsme dostali malé houstičky, paní servírka po chvíli sama od sebe donesla další housky – i pro děti. Byl to velmi příjemný podnik.
Poseděli jsme půl hodiny a odjeli naším posledním spojem do srdce hor. Hodinu a půl nás zmíněný pán vezl mikrobusem do Solčavy, vesnice hned vedle známé Logarské doliny. Jeli jsme po úzké, klikaté silničce po proudu jakési řeky a pak po větší silnici proti proudu řeky Savinje. Tady byly předloni (stejně jako vedle v regionu Koroška, kde jsme byli v tu dobu zrovna my) velké povodně – popadané mosty, zničené domy, sebrané břehy a kempy, co zmizely. Teď jsme z okýnka koukali na nové mosty, vytvořené břehy a na nové cesty.
Řidič nechápal placení kartou, ani nebyl schopen v elektronickém systému najít, kde by mohla být zastávka, kde jsme potřebovali vystoupit (Solčava-Oprešnik). Byl z toho velmi paf. Ale jinak milý pán, žádný stres. Když se podle naší mapy blížila naše zastávka, ukázal jsem mu a on nám zastavil. Na březích říčky Savinje stálo u silnice pár rodinných domů, na obou stranách vysoké srázy hor. Bylo šedo, pod mrakem a taková zima, že jsem si i kulich nasadil. V dřevěné čekárně u silnice jsme se nasnídali a nabalili vše do batohů. Uplynulou noc muselo hodně pršet, podle vody v řece to vypadalo na menší povodničku.
Velmi nepříjemný traverz
Ve čtvrt na deset jsme vyrazili na přechod hor. Náš plán byl celý týden putovat po Slovenske planinske poti č. 1 (Slovinské horské stezce). Jančin batoh, stejně jako v srpnu ve Švédsku, vážil hodně přes dvacet kilo, moje krosna s Vendíkem na zádech a příručním batohem na hrudi asi dvacet pět – šerpové hadr! Dnes nás sice čekalo málo kilometrů, ale zato devět set výškových metrů. Hned od silnice (600 m) začal ostrý krpál – šplhali jsme po malinké zarostlé pěšince hustým lesem, Bára se málem dotýkala nosem svahu před sebou. Venda v krosničce na zádech neustále hlásil, že chce jít sám. Žádné maliny, ani borůvky, které by nám zpříjemnily výstup – jen hustý smrkový les a popadané suché stromy. Už mírnějším terénem jsme došli na pěknou louku s pasoucími se kravami. Těmto obyvatelkám jsme se nějak znelíbili a snažily se nás zahnat. Raději jsme je obešli velkým obloukem, načež ze statku opodál vyběhl velký pes, velmi na nás štěkal a běžel za námi. V domě byla asi jen dvojice starších lidí, která si ho až po našem dlouhém volání zavolala zpátky.
Pokračovali jsme lesem a po široké cestě jsme došli na planinu Javorje (1150 m), kde se pro změnu pásly ovce. Sváča s omezenými výhledy na protější kopce. Bukovým lesem jsme podešli Veliki vrh a přešli jsme malinký hřebínek neboli sedýlko. Myslel jsem, že budeme pokračovat úplně jinam, ale právě v tom je krása krasových hor – najednou údolí pod námi skončilo a ocitli jsme se v dalším. Pohodlná lesní dálnice se změnila na prudký traverz po kluzké pěšince pod vápencovými skalami.
Výstup byl pro nás dosti náročný a nepříjemný, šli jsme strašně pomalu. Přešli jsme několik potoků, většinou byly suché, šli po kamenech. V prudkém svahu jsme zároveň přelejzali i padlé stromy – zde to bylo nejkritičnější, občas to fakt zavánělo pádem. Bára se dost bála, ale naštěstí jsme nikam nespadli. Vendík se v krosničce na zádech vzbudil a chtěl jít sám, musel jsem mu vytrvale vysvětlovat, že teď je těžký úsek. Minuli jsme ceduli: „Pozor, padající kameny“ a prošli pod převisem s nápisem: „Šťastnou cestu vám přeje Planinarske družstvo Solčava.“ Skály zmizely, sklon svahu se zlepšil a Vendík mohl konečně ven z krosny a spokojeně vyrazil po svých.
Při pojídání malin jsme se už mírnou cestou ve čtvrt na tři dopotáceli na planinu Grohot (1460 m), která byla naším dnešním cílem. Od rána jsme šli skoro bez přestávky, bez oběda a dosáhli jsme průměrné rychlosti lenochodího expresu – jeden kilometr za hodinu. Na planině stála stejnojmenná turistická chata, pod ní funkční kohoutek s vodou, nedaleko pak soukromá salaš, která sice z dálky vypadala jako veřejná restaurace, ale probíhala tam pouze velká soukromá akce. Pod lesem novotou svítila dřevěná kaplička, která sloužila jako symbolický hřbitov. Stály tu i další dřevěné chatky, asi současné i bývalé salaše.
Z planiny byl jen omezený výhled na hřeben skal nad námi, dálkovým výhledům bránily stromy. Dali jsme si pozdní oběd z našich bohatých zásob, které Janča hrdinsky vynesla až sem nahoru. Byla pro mě záhada, jak to všechno unesla. Chtěli jsme tu někde stanovat, ale nikde nebyla žádná rovina, jen hrbaté vápence, prudké srázy, na všech rovných travnatých místech už tábořily krávy. Janča nám proto domluvila nocleh na chatě. Přestože byla sobota, neměli ani zdaleka obsazeno.
Z minulé noci a z výstupu jsme byli všichni unavení, už po páté hodině jsme si objednali večeři: sladké skutni štruklji (tvarohové závitky), vydatný ričet (hustou polévku z krup a fazolí), gobova juha s ajdovi žganci (houbovou polévku s pohankovou polentou). V sedm večer už tři z nás hluboce spali! Od rána jsme cestou potkali jen dvojici turistů.
Pá a so 5. a 6. 9. Brno–Vídeň–Lublaň–Solčava /vlak a bus/; Solčava – Koča na Grohotu /pěšky 5,5 km, nastoupáno 880 metrů/
Zahtevna pot?
Na chatě se nám spalo skvěle, děti přes dvanáct hodin. Ráno teploměr ukazoval 12 stupňů, bylo docela chladno. Vařili jsme snídani z vlastních zásob a jedli venku před chatou. Už v osm ráno u chaty stála rodinka s dítětem v krosničce. I včera tu bylo dosti dětí, všichni jen na jednodenním výletu. Dali jsme se do řeči s Čechem, který tu také spal a který měl v plánu projít celou Slovenskou planinskou pot č. 1, začal v Mariboru a chtěl dojít až k moři. V protější chatě už ráno točili pivo (!), asi nějaká nedělní pařba.
V devět hodin jsme vyrazili. Dnešní plán bylo dojít ke Koče na Loki, bude-li čas a chuť, zkusíme cestou zdolat i nejvyšší kopec, Raduhu. Ranní výstup 450 výškových metrů do sedla Durče přímo nad námi byl označen jako zahtevny, tedy těžký. Minuli jsme pár chatiček, včetně střediska horské služby (Gorska reševalna zveza). Dalo by se u nich tábořit, ale mohl do nich kdykoliv někdo dorazit… Kolem bylo spousta borůvčí, ale bez borůvek, a trocha malin. Venda šel od chaty kus sám, než ho zastavil těžký terén. Nejprve po široké cestě mezi smrky a modříny, pak pěšinou klikatící se vzhůru lesem jsme došli na rozcestí k patě skal.
Přečtěte si i další cestopisyOdtud vedla zelo zahtevna pot (velmi těžká cesta s žebříky) přímo na vrchol Raduha, my jsme pokračovali po dálkové cestě, normálkou, označené jako zahtevna pot (těžká cesta). Cesta byla nově opravená, takže ze zahtevne cesty byla lahka pot. Bára nadšeně běžela vzhůru po nových schodech, až jsem si změnil své výchovné pravidlo z „Spokojený rodič znamená spokojené dítě“ na „Spokojené dítě znamená spokojený rodič“. Nad hranicí lesa jsme šli buď jen suťoviskem nebo kosodřevinou. Hluboko pod námi byla chata, kde jsme spali. Nejtěžší úsek byl pohodový a v kosodřevině jsme před tři čtvrtě na jedenáct dorazili do sedla Durče (1910 m).
Bylo teprve dopoledne a tak jsme se rozhodli vystoupat na nejvyšší bod masivu, Velkou Raduhu (2062 m). Po relativně dobré cestě, bez exponovaných úseků, jsme mírně stoupali k vrcholu, Venda si spal v krosničce. Kolmé stěny směřovaly na sever (odkud jsme přišli), naše strana byla pozvolná a porostlá kosodřevinou, ve které se pásly ovce. Opodál jsme si nechali v kosodřevině Jančin a Bářin batoh, aby se nám lépe stoupalo. Najednou jsme začali potkávat spousty turistů, stoupali na vrchol i z něj klesali. Z vrcholu byl nádherný výhled na vrcholy Kamnických Alp (Ojstrica, Skuta, Grintovec); v dálce špičky Karavanek; na severu blízké rakouské Koralpy. I tady bylo spoustu turistů, kteří „rušili“ místní obyvatele, krásná černá kavčata žlutozobá. Bára ráno do sedla vyběhla, ale tady ji výstup přišel nudný a byla naštvaná. Na sestupu už zase vesele poskakovala kolem závrtů a jeskyněk. Vendík dlouho a urputně běžel sám z kopce a my za ním v roli zpomaleného doprovodu.
Já to zvládám
Na pozdní oběd jsme kolem druhé hodiny sešli ke Koče na Loki. Bylo tu docela živo, evidentně snadný přístup zespodu. Naobědvali jsme z vlastních zásob, dopřáli si kafe a borovničevi štruklji, dva velké závitky s borůvkovou náplní polité brusinkovou marmeládou – sladká tečka za výstupem na Raduhu. Byly teprve tři hodiny odpoledne, okolí se nezdálo vhodné na stanování a navíc mělo za dva dny pršet. Bylo by tudíž dobré mít jeden den jako rezervu, kdybychom nemohli pokračovat dále. Změnili jsme plán a dohodli se, že dnes dojdeme na další vhodné nocoviště, až ke chatě Koča na Travniku.
Kousíček jsme nastoupali – opodál další krasové závrty, krajina se otevřela do šířky: hezké výhledy nejen na jih, ale už i na Kamnické Alpy na západě. Přešli jsme planinu Javorje, kde nás značka protáhla kolem „nóbl“ salaše (zase tady měli mecheche), a po pěšince a lepší cestě mírně sestoupili na velkou planinu Vodol (u jedné z chat pítko s vodou). Hned jsme se zase vrátili do lesa a stoupali, prošli krajem louky s koňmi. Venda šel dlouho sám, když jsem se ho ptal, jestli ho mám vzít do krosny, jen vážně opakoval: „Já to zvládám.“
Vešli jsme brankou dovnitř rozsáhlého oplocení a po půl kilometru jsme pod přísným dohledem několika krav v šest hodin došli ke Koče na Travninku. Chata měla mít otevřeno jen o víkendech, a opravdu, v neděli v podvečer byla zavřená. Chata byla malá a kolem ní byly ještě další a menší budovičky. Vše bylo zavřeno, ba i WC, ale kohoutek s pitnou vodou fungoval! Areál byl kompletně oplocen – nutná ochrana před kravami. Na krásné travičce jsme postavili stan a brzy jsme šli spát – ve čtvrt na osm jsme už všichni leželi ve spacácích. Dnes nám společnost dělal vápenec, závrty, odpoledne chvíli modřínový les a nikde žádná voda. Od planiny Vodol hory najednou měly úplně jiný ráz – oblé kopce, bláto, kaluže, potůčky, jezírko pro koně. Další dny by hory měly být stejně – oblé, zalesněné, jen s příležitostnými výhledy.
– „Nejlepší bylo, jak jsme dnes ráno horolezili vzhůru do sedla. Nelíbilo se mi, jak jsme museli jít na kopec na vyhlídku, a dnešní počasí,“ shrnula Bára dnešek a doplnila ještě: „Večer, když jsme s mámou vykoukli ze stanu, byly vidět mega, mega, megálně hezký červánky.“
– „Nelíbili se mi sobíci. Hory se mi nelíbily. Líbilo se mi, jak mě dal táta do krosny a jak jsme byli na obědě u chaty,“ dodal trochu tajemně Venda.
– „Mně se nelíbí, jak mi teď bolí noha – pajdám jako největší mrzák. Uvidím, co udělá do rána octanový krém. Líbil se mi ranní výstup, že jsme opět v horách jiných než ve Švédsku, pěkné bylo, když jsme se vyšplhali na vrchol s krásnými výhledy,“ doplnila Janča podrobně.
7. 9. Koča na Grohotu – Raduha–Loki – Koča na Travniku /13 km, ↑ 920 m, ↓ 840 m/
Brusinková rozhledna
V sedm hodin vycházející slunce pěkně nasvětlovalo náš stan. Svítilo celé ráno tak silně, že než jsme v devět vyrazili na další cestu, všechno vyprané stihlo uschnout. Celý večer, noc, i ráno jsme měli místo jen pro sebe. Po rozlehlé pastvině jsme si vyšli na vrchol Velkého Travniku (1637 m) s rozhlednou. Byla pěkná, její jediná vada však byla, že ji výrazně převyšovaly okolní stromy a nenabízela lepší výhledy. Brusinková rozhledna s výhledy na borůvčí!
Z vrcholu kopce byly nádherné výhledy na Velkou Raduhu, ale už i na východ: na pohoří Pohorje a blízký masiv Uršlja Gora. Dvě paní tady sbíraly lesní plody; letos se prý borůvky neurodily, sbíraly pouze brusinky. Byly velmi chutné.
– „Já jsem sbírala docela dost, dala jsem je do láhve a zítra budou k snídani,“ popsala Bára. Normálně bych červené kuličky nesbíral — od dětství se držím pravidla, že nic červeného netrhám, kromě malin a jahod. A odteď možná ještě brusinek. Vendík šel sám od chaty, i se sám spustil (stylová jízda po zadku po trávě) z Travniku dolů směrem k východu, zpět na turistickou značku. Pokračovali jsme po malé pěšince stále po hřebínku, nejprve lesem mírně dolů a následně, stále lesem, prudkým výstupem až na horu Komen. Před polednem jsme dorazili na vrcholovou louku k malinké, poněkud zanedbané dřevěné kapličce. Zašli jsme se podívat na skalnatý, andezitový vrchol (od nás z jihu mírné svahy, k severu kolmé) na pěkné výhledy nejen na Kamnické Alpy, Velkou Planinu, na Pohorje, Uršljou Goru, ale i na rakouské Alpy: Koralpe i mnohem dále.
Po brzkém obědě jsme pokračovali dále na východ po Poti č. 1, střídal se les a krásné louky, no spíše pastviny plné krav. Proti nám šla dvojice Moravanů od Holomóce, putovali od chaty k chatě, tudíž nalehko. Začali v Mariboru a mířili po hřebenech hor do města Kamnik. Spíše pozvolněji jsme klesali asi 200 výškových metrů (krávy i v lese) a po nových dřevěných schodech jsme ve tři čtvrtě na tři seskákali k Domu na Smrekovcu. Chata ležela na horním konci velké louky, pod námi v dálce v údolí bylo větší město s průmyslovými podniky a třemi novými jezery, původně doly. Před chatou stála fontána s tekoucí vodou.
Dali jsme si tady dvouhodinovou pauzu: děti si pochutnaly na nanucích, všichni na borovnični zavitok (borůvkovém závinu). Uvnitř byl vybavený otroški kotiček, ten naši otroci mají moc rády. Nejvíce je bavilo puzzle, auta, bagry a domíchávače. Bohužel jsme proto museli zůstat uvnitř, dlouho jsme tu byli úplně sami.
Bez optání jsme šli tábořit asi 200 metrů pod chatu do lesnatého sedla, na pěkný travnatý palouček s posezením a ohništěm (cedule zákaz rozdělávání ohňů). Děti si hrály, sbírali jsme maliny po večeři jsme už v půl osmé všichni leželi. Za celý den jsme potkali čtyři sběrače brusinek, dva výletníky a dva dálkové turisty (Češi). Celý den svítilo sluníčko, jen navečer se zatáhlo a začalo být poměrně chladno.
– „Líbilo se mi, že jsme měli brusinky, a odpoledne se mi velmi líbila chata a maliny, i když jich bylo málo. Bylo dobře, že jsme odpoledne téměř vůbec nestoupali. Nelíbilo se mi, že jsme odpoledne museli na cestě projít těsně kolem krav,“ shrnula si dnešek Bára.
– „Mně se nelíbily ty hory. Mně se nelíbily ty klávy. Mně se líbily jahůďky a maliny,“ doplnil Vendík, když jahůďkami myslel asi brusinky.
– „Líbilo se mi, že se mi v noci zázrakem zlepšila noha a mohla jsem chodit. Užívala jsem si výhledy z horských luk a mladé kravičky. Nelíbilo se mi, že mám furt těžký batoh,“ dodala Janča.
8. 9. Koča na Travniku – tábořiště u Domu na Smrekovcu /9,5 km, ↑ 350 m, ↓ 530 m/
Vyspíme se kdekoliv
Zatažený, mlžný den. V noci sice svítil měsíc, ale ráno bylo zataženo. Byla velká rosa, vše bylo mokré. Všichni jsme se vzbudili po sedmé hodině (po luxusních jedenácti hodinách spánku). Dopřáli jsme si skvělou snídani s malinami a brusinkami, které Bára včera nasbírala pod rozhlednou. Kolem deváté jsme vyrazili. Dobrali jsme si u chaty vodu a rozhodli se, že dále bude lepší jít po trochu delší cestě – po silnici, když je tak mokro a navíc vypadalo, že se hned rozprší. Opět jsme prošli poblíž našeho tábořiště a „seběhli“ lesem asi kilák na rozcestí a pokračovali po makadamové silnici. Dorazili jsme na křižovatku, kde se k nám připojila ta kratší, ale méně pohodlná varianta z chaty, a stočili se k východu. Dále jsme už šli jen lesními cestami a lesními pěšinami.
Vendík šel dlouhé úseky sám. Sám zvládl i ten nejtěžší úsek, pěšinku v traverzu, kde mohl snadno uklouznout. Smrkový les se na chvíli změnil na krásný bukový. Aby se děti nenudily na nezáživném pochodu, chvíli jsme si navzájem malovali v hlíně šipky a podle nich šli. Vendík vzápětí usnul v krosničce tak nešťastně, že zaspal náš oběd. Brzy jsme narazili na novou lesní cestu a pak na makadamovou, po které jsme před druhou odpoledne došli k další chatě Andrejev dom na Slemenu, ležící kousíček nad sedlem (1100 m), přes které vede asfaltová silnice. Sedlo bylo zároveň nejnižším bodem námi plánovaného přechodu hor. Silnice opravdu jen kousíček pod námi, ale žádný zvuk k nám od ní nedoléhal. Už jsme tady zůstali. Jabolčni zavitek, kafe, dortík, děti hned dostaly lízátka. Venda si hrál venku i vevnitř s autíčky, Bára si malovala venku v plenéru pohádkový zámek na kopci na dohled od nás. Hráli jsme karty a procházeli se po bezprostředním okolí.
Paní chatárka nám nabídla ubytování se slevou na naši průkazku Alpenverein (30 € na jednoho i se snídaní), ale my s úsměvem odmítli: „Vyspíme se kdekoliv“ Ona odvětila: „No… bude pršet.“ Po chvilce nám sdělila, že si stan můžeme postavit kdekoliv u chaty a chatár Ruda nás nasměroval na travnatý plácek hned vedle domu, u hospodářského stavení. Brzká večeře na chatě (ať aspoň uděláme útratu): hranolky s kečupem (Venda), kločevi nudli čili hruškové taštičky (Bára), fazolový guláš (Janča), gobove žlikrofi čili houbové ravioly (já).
– „Tati, příště si dám ty houbové ravioly, ty byly mega, mega dobrý!“ pochválila je Bára.
Než jsme nachystali stanové nocležiště, paní chatárka dětem dokonce pustila pohádku. Šli jsme spát před osmou – a pořád ještě nepršelo. Za celý den jsme potkali jen jednu výletnici a žádné dálkové turisty. Během dne jsme našli pár ostružin a trochu víc malin.
– „Líbilo se mi, že Venda šel dlouhou část dne sám, jenom dvakrát byl v krosně. Paní pustila večer pohádku a my jsme se mohli dívat. Nelíbilo se mi, že jsme šli po nudné cestě. K tomu byla mlha a nesvítilo sluníčko,“ shrnula si dnešek Bára.
– „Nelíbily se mi hory,“ trval na svém stále Vendelín. „Mě se líbilo, jak jsem šel hodně sám. Mě se nelíbilo, jak si mě dal zase do krosny. Mě se líbily maliny.“
– „Super bylo, že nakonec nepršelo. Kopečky jsou jen nižší, ale od chaty je i výhled. Nelíbí se mi, že Bára kašle,“ doplnila Janča.
9. 9. Tábořiště u Domu na Smrekovcu – Andrejev dom na Sleme /10 km, ↑ 160 m, ↓ 420 m/
Zaprto
Včera odpoledne a večer jsme čekali na déšť. V noci bylo až podezřelé ticho – nemohl jsem spát a čekal jsem, kdy se spustí bouřka. Rozpršelo se přesně ve chvíli, když jsme kolem sedmé chtěli vstávat. Vylezli jsme ze spacáků, rychle sbalili stan, zrovna když chviličku skoro nepršelo. Naštěstí v hospodářské části chaty měli perfektní přístřešek se stoly a lavicemi jako posezením. Jak jsme snídali, zase se rozpršelo a pršelo bez přestávky až do večera. Vyrazili jsme kolem půl desáté a dnes jsme před sebou měli „jenom“ výstup na kopec Uršlja gora, kde měla být další chata. Domluvili jsme se, že pokud bude pršet, přespíme v chatě. V sedle jsme přešli silnici, kde zrovna nebyl skoro žádný provoz, a za ním byla turistická šipka doprava. Tak jsme odbočili doprava, přelezli jsme spadlý strom, obcházeli mokré větve a následně jsme se v dešti rvali mokrou pěšinkou na jakýsi kopeček. Až po chvíli mi došlo, že jdeme úplně mimo a zbytečně do kopce. Stačilo jít po široké lesní cestě nedaleko silnice.
Minuli jsme kostelíček a čekalo nás pět kiláků makadamové silničky. Šli jsme v dešti, Venda naštěstí brzy usnul, Bára ještě nekňourala – na sobě měla ještě všechno stále relativně suché. Od rána byla mlha s nulovou viditelností. Minuli jsme ceduli „zákaz vjezdu“ a najednou silnička zcela chyběla. Před námi byl sráz dolů, odbagrovaný terén a nahoru kolmá stěna, která se nedala obejít. Cesta asi odjela do údolí a nyní ji stavěli znovu. Naštěstí se spodem – přes staveniště – dalo projít.
Na lokalitě Križan, kde silnička končila, začínal prudký výstup, byl kohoutek s vodou, vedle travnatá rovinka – parádní tábořiště s ohništěm. Stál tu zavřený soukromý dům, vzadu měl malý přístřešek, kde skoro nepršelo. Klepali jsme se zimou a „na stojáka“ jedli brzký oběd.
– „Měla jsem promočené tričko na hrudi, musela jsem se převléct do merina,“ popsala své trable Bára. Stále ve vydatném dešti jsme začali stoupat na Uršlju goru, čekalo nás přes 600 metrů převýšení. Strmá lesní cesta se po chvíli změnila v pěšinku přes kraví louku. Minuli jsme kapličku a pokračovali už zase lesem direttissimou na vrchol. Bára brečela, že má mokré boty, vztekala se, proč sem vůbec lezeme a proč někam jezdíme. Pomalu jsem stoupal na kopec s těžkým Vendíkem na zádech. Místy byl skoro prales, kde jsem se v silném dešti bál, že na nás kdykoliv spadne suchý strom. Těšil jsem se na chatu na vrcholu, že všechno mokré zase usušíme a že večer přestane pršet, a ráno budou daleké rozhledy. Vendík byl sice na zádech, ale vytrvale chtěl jít sám. Já mu dokola sliboval, že půjde, až budeme mít chatu na dohled.
Celá cesta od Križanu byla sice prudká, ale bez obtížných úseků. Na závěr výstupu jsme nešli zkratkou po makadamové silničce, ale vzorně delší trasou po pěší trase. Na vrcholové bezlesé pláni nejen že pršelo, ale taky nepříjemně foukalo. Ve dvě hodiny odpoledne jsme se v mlze, větru a dešti konečně dobelhali k chatě Dom na Uršlji gori (1680 m). Zaprto. Zavřeno. Obešli jsme chatu, klepali, zvonili: nic. Naproti byl jakýsi přístřešek – taky zamčený. Hned vedle kostel: zavřený. Jediné, co bylo otevřené, byly záchodky. Před nimi uzoučké, smradlavé a mokré prostranství – ale nepršelo nám tam na hlavu! Podle internetu měla chata být otevřena. Zavolal jsem chatárovi a ten potvrdil, že dnes opravdu zavřeno – a že to tak i zůstane. Otevřeno bude prý zítra. Že máme smůlu. Další chata v našem směru, Poštarski dom, je prý otevřená. Ale doporučil nám sejít na bližší chatu na Naravskih ledinah: je blíž a je k ní lepší cesta.
Odprto
Nepřetržitě pršelo, hlásili bouřku, takže bylo jasné, že musíme sestoupit – a ne zůstat přes noc tady nahoře. Museli jsme sejít zase 600 výškových metrů, Venda byl v pohodě, chtěl jít pořád sám, zatímco Bára naříkala. V husté mlze jsme prošli vrcholovým hřebenem – televizní vysílač byl zakreslen jen na mapě, ve skutečnosti se jakoby vypařil – pak jsme začali sestupovat kamenitou cestou lesem k západu. Na vápenci nám to klouzalo. Na prvním rozcestí jsme odbočili vlevo a stále klesali. Cesta byla sice hodně široká, ale záda bolela a všechno mokré se na nás lepilo. Když jsme se přiblížili k chatě, museli jsme jít po louce po mazlavém, kluzkém blátě. Před půl pátou jsme dorazili ke Koče na Naravskih ledinah (1070 m). Odprto! Otevřeno! Záchrana. Podle ukazatelů měla cesta z vrcholu k chatě trvat asi hodinu a čtvrt, my jsme šli dvě hodiny.
Ubytovali jsme se v pokojíčku v patře celkem malé chaty, paní chatárka působila odtažitě, manžel byl sympatický, ale jen posedával ve výčepu. Měli tam taky desetiletého kluka. Dostali jsme kupovanou tortu (dort), žádné domácí nebo jiné kupované jídlo jako sušenky, chipsy nebo čokoládu tam neměli. Prodávali jen lahvové nápoje – pivo, limonády. Nabídli nám, že si u nich v kuchyni můžeme uvařit jídlo pro děti. O nabídce uvařeného jídla pro nás se nezmínili. Trochu divné, ne?
Uvařili jsme si večeři, trochu jsme si povídali, třeba jak se syn dostává každý den 12 km do školy. U chaty bylo parádní velké dětské hřiště a dalo by se i kempovat venku na louce u chaty. Chatárka nám po několika prosbách konečně přinesla funkční přímotop – a ještě se divila, že ten první byl rozbitý. Přitom v lokále v přízemí byly kamna, stačilo zatopit. Šli jsme spát až v půl deváté, děti už byly pořádně unavené. Za celý den jsme nepotkali živou duši – žádné turisty, místní, ani lesní dělníky; jenom deset mloků skvrnitých. V chatě jsme byli samozřejmě zcela sami.
– „Líbilo se mi, že nakonec spíme v chatě. Dobré bylo, jak se na vrcholu strašně rozfučelo, že jsme byli schovaní v záchodkách. Že jak jsme ráno balili, tak nepršelo. Špatné bylo, že pršelo. Promoklo mi všechno nové nepromokavé oblečení. Nelíbilo se mi, jak jsme ve slejváku stoupali pěšinkou vzhůru,“ shrnula náročný den Bára.
– „Nejlepší bylo, že spíme v suchu. Špatné bylo že se chatár na kopci na všechny potenciální turisty úplně vykašlal, myslel si, že nikdo nepřijde,“ dodala Janča.
10. 9. Andrejev dom na Sleme – Uršlja gora – Koča na Naravskih ledinah /11,5 km, ↑ 720 m, ↓ 720 m/
Všechno jako dárek
V sedm ráno z okna nebylo vůbec nic vidět, ale déšť konečně přestal. A skoro nic nám neuschlo. Snídani jsme si připravili sami, protože chatárka nám večer ani ráno nic nenabídla. Když jsme si chtěli dát ranní kávu, prý už taky došla – včera ji ještě měli, ale teď prý musí jet nakupovat. Bára dostala od chatárky slovinskou vlajku a Janča zase velkou dřevěnou tužku s názvem chaty. Děti si prozkoumaly mokré dětské hřiště, zahrály si ruské kuželky a kolem deváté jsme vyrazili dál. Našim cílem byla horská chata Poštarski dom nad Slovenj Gradcem. Protože i dnes hlásili déšť, dohodli jsme se, že nepůjdeme nejkratší cestou zpátky přes vrchol, ale podejdeme celý masiv ze severu.
Zvolna jsme po zcela nové asfaltce klesali lesem. Pro děti by to možná byla nuda – ale pořád se něco dělo: jezdila tu osobní i nákladní auta, chatárka jela nakoupit do města, bagr dokončoval krajnici, chatárka jela s nákupem zpátky… Kolem půl jedenácté jsme doklesali až ke Smučarské koče (770 m). „Smučarská“ znamená česky lyžařská – a kdyby to někomu nedošlo, tak chata byla zvenku „vyzdobena“ lyžařskými artefakty. Zaujalo mě třeba, že barový pult byl udělaný z lyží Elan. Děti si šly dovnitř koupit nanuka a … dostaly ho zadarmo od usměvavého majitele. Dali jsme si dvě kávy, za chvíli donesl chatár dva šnapsy, pak ještě dvě limonády pro děti – a všechno bylo na účet podniku! Dárek pro nás! Kolem nás se motala bengálská kočka – flekatá jako malý tygr, fakt krásná!
Po chvíli jsme uhnuli ze silnice a zkratkou sešli přímo k Ivarčko jezeru. Včera večer nám říkali, že to je zcela přírodní jezero, ale vypadalo jako malinká přehradní nádrž či rybník. Dříve sloužilo jako zdroj vody na zasněžování, dnes to vypadá spíše na oblíbené koupaliště. Okolí bylo vzorně upravené, koupací mola, všude byla spousta laviček a posezení. Voda byla teplejší než vzduch, což už nás ani nepřekvapilo. Stál tu taky kiosek s velkou krytou střechou, toho času zavřený. Zrovna kolem poledne se rozpršelo, tak jsme si tady dali pauzu na oběd.
Déšť zase brzy ustal. Naložili jsme Vendíka, který hned vytuhnul, a my pokračovali dál – čekala nás dlouhá cesta lesem po prašné makadamové silnici, která byla zároveň cyklotrasou. Stále po šotolině jsme dorazili na rozlehlou louku na lokalitě Selje: pastviny, stavení. Nedaleko sebe stáli dva bio statky. V jednom z nich, u Šulerů, jsme si v samoobslužné lednici koupili dva bio jogurty. Prodávali i hodně levnou domácí bio zmrzku, ale tu jsme dětem odmítli – nanuk už byl. Kousek jsme vystoupali a po asfaltce došli až k horské chatě Poštarski dom. Bylo půl třetí – hotovo, máme padla. Chata byla otevřená! Hurá! A sluníčko pražilo, takže radost na druhou!
Nejprve jsme dali sušit vše mokré ze včerejška – vyskládali jsme dvě plné lavičky oblečení. V chatě nám příjemná starší chatárka udělala kafe; domácí sladkosti prý peče jen na víkendy. Na pátou jsme si objednali sendviče, nic jiného na zub tu nebylo.
– „Byl to jen suchý, neopečenej chleba (taková ta chlebová veka) s obří vrstvou sýra,“ popsala ho Bára. Sýra tam bylo snad centimetr! Děti si hrály uvnitř ve vybaveném dětském koutku a venku na atrakcích – pyramidy, houpačky, žebřiny, lano na šplhání i houpání. Paní chatárka hned věděla, že míříme dolů do Gradce za Janezem – tím, u kterého jsme byli předloni, když přišly ty povodně. Večer jsme si dali pohanku a kolem osmé už jsme byli v našich spacáčcích. Stan jsme postavili navečer hned pod chatou, na trávě.
Za celý den jsme nepotkali ani jediného turistu – a i na chatě jsme byli až do noci úplně sami. Celý dnešek jsme šli pouze po silnici, asfaltové i makadamové. Až večer se vylouply z mraků hřebeny Pohorje – krásné panorama přímo od chaty. Škoda, že jsme dnes nespali na Uršlje hoře, s těmi s ranními výhledy.
– „Nejlepší dneska bylo, že jsme šli celý den po asfaltu a makadamové silnici. Líbil se mi ten jogurtovej automat,“ shrnula si Bára.
– „Mě se líbilo, jak jsem šel sám. Krávy, ty byly super. Mě se nelíbilo, jak sis mě dal do krosny. Mě se nelíbily ty hory! Mě se nelíbili sobíci. Ti jsou bléé, bléé,“ doplnil jí Venda.
– „Dnešek byl hezký, pohoštění dobré, výhledy krásné, krávy a pastviny. Tady jsou sice jen malé kopečky, ale velmi pěkné,“ popsala Janča.
11. 9. Koča na Naravskih ledinah – Smučarska koča – Ivarčko jezero – Poštarski dom /11,5 km, ↑ 200 m, ↓ 480 m/
Nad mořem
V sedm ráno byla skoro ještě tma, ale sluníčko již svítilo přímo na náš stan! Všechno bylo mokré od rosy. Spali jsme pod velkým stromem, takže stan zůstal suchý – nádherné místo! I teď jsme tu byli sami, nikde nikdo. Celé ráno jsme si připadali jako u moře, dole se valily mraky a vrcholky hor se z nich vynořovaly jako ostrovy z břehů.
Děti si chvíli pohrály a v půl desáté jsme vyrazili. Cílem posledního dne bylo sejít dolů do Slovenj Gradce za Janezem a Tajdou. Chtěli jsme si u Šulerů znovu koupit bio jogurt, ale neměli jsme žádné drobáky do kasičky. Od rána svítilo slunce a bylo na kraťasy s tričkem. Po silničkách jsme mírně scházeli. Pod kostelem Sveti Rok právě stavěli nový úsek silničky, ale do hromady čerstvého betonu nikdo bohužel (nebo spíše bohudík) nespadl. Pokračovali jsme po louce, a pak jsme se vlhkým srázem spustili k potoku a ranči u silničky. U ranče měla paní dva velké psy, kteří na nás vyjeli. Paní tvrdila, že jsou hodní. Já řekl, že se děti bojí a pláčou, ale ona jen mávla rukou, že jsou to hodná štěňátka.
Myslel jsem si, že dnes budeme jen klesat až do města, ale spletl jsem se – čekal nás i výstup: blátivou, špatně značenou cestou v zarostlé vegetaci. Pomalu jsme se přiblížili k hlavní silnici a prošli místní částí Stari trg, odkud jsme už jen finálně klesli na kraj města. To bylo dobře, únava rostla! Prudčeji podél potoka jsme sešli do vlastního města, ke kostelu sv. Radegundy. Tady jsme se procházeli předloni za povodní, kdy se všude valila voda a nahoru se nikam nedalo. Po cyklostezce jsme kolem půl jedné došli do centra. Na oběd jsme si dali burek a pak poseděli v cukrárně s kafem a se zmrzlinou. Já si objednal zákusek – byl tvrdý, nedobrý a drahej.
Odpoledne jsme pěšky přecházeli na kraj Gradce za našimi známými, Janezem s Tajdou, kteří nás předloni po povodni zachránili a na tři dny nám nezištně nabídli ubytování. Museli jsme jít sice podél silnice, ale po cyklostezce. Po třetí jsme dorazili k nim domů a úspěšně dokončili náš přechod hor.
Tajda odpoledne pracovala, povídali jsme si jen s Janezem, který mluví jen slovinsky. Byl to hezký nápor na mozek, snažit se komunikovat v jazyce, který vůbec neovládáme. Ale jak jsme věděli od minule, domluvili jsme se. K večeři Tajda připravila palačinky, z čehož děti měly velkou radost. Děti se odpoledne věnovaly pohádkám, večer pak tancovaly před televizí při slovinských dětských písních.
– Líbilo se mi, jak jsem večer na zahradě viděla ježka, kterého tam Tajda chová. Dobrý byl burek k obědu a skvělé je, že už jsme došli k Tajdě. Nelíbilo se mi, když byla nudná cesta po silnici a když jsem uklouzla a spadla,“ shrnula Bára.
– „Mě se líbily výhledy, krajinky. Nelíbilo se mi, že děti kašlou,“ dodala Janča.
12. 9. Poštarski dom – Slovenj Gradec /11 km, ↑ 120 m, ↓ 500 m/
U Janeze a Tajdy
V noci a ráno pršelo, ale to nás neodradilo od sobotního výletu do pohoří Pohorje. Jen s Janezem jsme po desáté hodině vyjeli do sedla Kopy (cca 1300 m), což je turistický, stále se rozšiřující blázinec. Od předloňska, kdy jsme tudy putovali, se místo změnilo skoro k nepoznání. Jak poznamenal Janez: „Není tu nic pro planinare.“ Rychle jsme opustili sedlo a v mlze a za chladu jsme začali stoupat na Črni vrh (1543 m), nejvyšší vrchol Pohorje. Cesta vedla po sjezdovce a kolem ohrady pro koně. Borůvky tu nerostly, ale narazili jsme na brusinky, které Bára hned nasbírala pro Tajdu. Doufali jsme, že se dostaneme nad mraky a uvidíme vrcholky hor, ale Triglav a Kamnické Alpy jsme nakonec viděli jen na fotografii na informační tabuli. Po sváče v chatičce na vrcholu, nám Janez ukázal sedm místních jezírek (vyschlých louží) a mírnou oklikou jsme sešli zase na Kope.
Po společném pozdním obědě v restauraci Stara pošta jsme si navečer vyjeli na vyhlídku nad Slovenj Gradec, kde nás oslovila Češka s malým synem. Žila tady v Gradci se slovinským manželem, učitelka kytary a padáčkářka. Překvapilo jí, že tu potkala někoho, kdo mluvil česky.
13. 9. Slovenj Gradec /pěšky 7 km, ↑ 180 m, ↓ 180 m/
Dnes už nás čekal jen návrat domů. Hned ráno kolem osmé nás hodný Janez naložil do auta a vyrazil s námi do městečka Dravograd, protože ze Slovenj Gradce žádný spoj nejel. Po vřelém rozloučení jsme pokračovali už jen hromadnou dopravou. Z Dravogradu jsme jeli autobusem do Mariboru, stále po břehu krásné Drávy. Po desáté jsme vystoupili v centru. Měli jsme čas, tak proč se nepodívat po městě? Zamířili jsme k pěknému nábřeží řeky Drávy, kde roste nejstarší stále plodící keř vinné révy na světě. Prošli jsme menší centrum tohohle druhého největšího slovinského města, děti si užily obvyklou pauzu na hřišti u nádraží a my si dali kafe v bufetu.
O půl jedné jsme odfrčeli vláčkem, za hodinu vystoupili v Grazu, kde jsme měli tři hodiny volna na přestup: hurá do města! Došli jsme pěšky do centra, mrkli na řeku Muru a po prudkých schodech vyšplhali nahoru k pevnosti a slavné hodinové věži. Ve městě zrovna probíhala velká štýrská folklorní slavnost – krojovaných lidí všech věkových kategorií bylo plné centrum. Na rozloučenou jsme si dali zmrzlinu v cukrárně a o půl páté odjeli přímým vlakem přes Vídeň do Brna. Dorazili jsme před devátou večer s patnáctiminutovým zpožděním, ale to už nás nemohlo rozhodit.
Ne 14. 9. Slovenj Gradec – Dravograd /auto/; Dravograd–Maribor /bus/; Maribor–Graz–Brno /vlak/
***
Letošní slovinská horská expedice nám fakt sedla. Celý hřeben hor mezi řekou Savinje a městem Slovenj Gradec, který patří tak trochu do Kamnických Alp a trochu do Karavanek nás nadchl. Vrátili jsme se sem po dvou letech – až na pár výjimek šlo o snadné a klidné putování. Navíc byl tenhle přechod původně vymyšlený pro tříapůlleté dítě! Za týden jsme nachodili necelých 80 kilometrů, nastoupali 3400 metrů a naklesali 3500. Dostali jsme se i nad dva tisíce metrů nad mořem – náš letošní výškový rekord! Šli jsme v podstatě stále po Slovenske planinske poti č. 1
Počasí nám celkem přálo – pršelo jen jeden den, a to pořádně. Jen Uršlja gora byla zase zakletá. Předloni jsme skončili v Slovenj Gradci pod ní. Když po povodních přestalo pršet a vyšlo slunce, jen jsme se na ni dívali z údolí. Letos jsme na ni sice vyšplhali, ale kvůli slejváku a mlze jsme z ní neměli nic. Místo nocování na vrcholku jsme byli rádi, že jsme horu rychle opustili. A letos jsme ji ani jednou pořádně nezahlédli zblízka – pořád se schovávala v mracích. Tak snad příště. Turisty jsme potkali jen kolem masivu Raduha, jinak jsme měli hory skoro jen pro sebe.
Dvakrát jsme přespali na horské chatě a čtyřikrát v našem stanu, buď u ní nebo poblíž. Táboření venku u chaty zdarma? Žádný problém! Zkušenost ze Slovinska máme už z dřívějška – chaty jsou skvěle na jídlo, ale neprodávají skoro žádný zásoby. Stěží narazíte na čokoládu nebo sušenky. Ale domácí dezerty většinou měli – a nanuky pro děti byly skoro všude! S sebou jsme si nesli snídaně na celý přechod (snídaně na chatách nejsou tak výživné a jsou drahé) a počítali jsme s tím, že párkrát povečeříme na chatách. Obojí se ukázalo jako velmi dobrý nápad.
Vybavení jsme měli v podstatě stejné, jako před třemi týdny ve Švédsku (tam ho v cestopise podrobně popisujeme). Používali jsme hlavně papírovou mapu, abychom šetřili baterky v mobilu. Pro plánování doporučujeme online mapy Slovinského horolezeckého svazu mapzs.pzs.si, kde jsou všechny turistické trasy, jejich popis, délky, výškové převýšení a náročnost (lahka, zahtevna a zelo zahtevna). Co se týče veřejné dopravy, Slovinsko asi nemá centrální vyhledávač, používali jsme vyhledávač jejich místní autobusové společnosti https://www.nomago.si/en.
Hory, kterými jsme putovali, tvoří pomezí mezi Kamnicko-Savinjskými Alpami a východními Karavankami. Západní část, právě Kamnické Alpy, jsou vyšší, špičaté, rozeklané, vápencově bílé a skoro bez vody. Naopak východní část, patřící pod Karavanky, jsou přístupnější, zelenější a celkově taková „víc na pohodu“ – s kopci, co připomínají Jeseníky nebo Krkonoše. Terén tady byl o malinko náročnější než v pohoří Pohorje, ležícím východně, ale zase mnohem snazší než v divokých Kamnických Alpách nebo Karavankách na západě. Pokud Pohorje bylo vhodné na pochodování i pro tříleté dítě, ale tady bychom to spíš viděli od pěti let výš.
– „Nejvíce se mi líbilo u Tajdy, jak nám pouštěla televizi a ukazovala ježečka. Na horách se mi líbily výhledy, cesty, horolezení, brusinky a maliny. Nelíbilo se mi, když byla cesta buď moc úzká nebo zas moc široká. Po rovině to bylo nudný,“ shrnuje Bára celou výpravu.
– „Mně se líbilo, že jsme byli zase na pořádných horách, že byly pěkné cestičky, výhledy a že jsme zvládli vylézt na Raduhu. Dobré byly i chatičky. Nelíbilo se mi, že jsem měla těžký batoh. S Bárou bylo náročné, když kvičí a šla pomalu. Podpásovkou byla zavřená chata na Uršlja gora, ale naštěstí jsme, ačkoliv promoklí, dokázali dojít k další chatě,“ doplnila Janča.
Zapsal Pavouk, doplnila a opravila Janča.
↓ Prohlédni si celou fotogalerii ↓
