30. 8. – 1. 9. 2024 Janča, Bára, Vendelín a Pavouk Celá fotogalerie z cesty
Velká Fatra je pro nás jedno z nejmilejších pohoří na Slovensku, je skvělá na vandrování spojené s dalekými výhledy na okolní hory. Byly jsme tu hodněkrát, nejvíce asi v zimě, avšak s dětmi jsme tu ještě nebyli. Chtěli jsme jít dost nalehko a vychutnávat si chození po horách a výhledy do kraje. Plán třídenního pochodu nebyl tentokrát přechod po hlavním hřebeni, ale spíše napříč, od východu na západ: od Liptovských Revúc přes Rakytov a Ploskou do Necpalské doliny. Předpověď počasí na závěr prázdnin vypadala dobře, a navíc jsme vybrali část s útulnami, kde bychom se v případě velké nepřízně počasí mohli schovat.
Velmi útulná útulna
O půl sedmé ráno jsme vstali, v sedm vyrazili z domova a v osm odjeli vlakem, nejprve do Hranic a odtud přímým spojem přes Ostravu a Žilinu do Ružomberku. Je to drobná nevýhoda vyjíždět z Brna; z Prahy, Pardubic či Olomouce to je bez přestupování. Kolem Čadce stavěli novou trať, ale oproti naší červencové jízdě jsme dnes projeli bez zpoždění a ve tři čtvrtě na dvě jsme načas vystoupili v Ružomberku. Janča ve vlaku zaspala čas oběda, nechtěl jsem ji budit, takže jsme si jídlo dali až na nádraží při čekání na autobus. Vendík, jako vždy a všude, se pokoušel utéct, takže jsme, jako obvykle, mohli jídlo jen tak zhltnout. O půl třetí jsme odjeli autobusem do Nižné Revúce, rozc. Teplô (630 m) v údolí řeky Revúce. Dříve tady vedla stará královská cesta, kudy se jezdilo z Liptova přes hory do Banské Bystrice; nyní je tu jen „vedlejší“ údolí; silnice dnes vede přes známé Donovaly.
Ve tři hodiny jsme zahájili třídenní pochod, chtěli jsme přejít Velkou Fatru „napříč”, od východu k západu, a vylézt přitom na několik výrazných kopců. Vyrazili jsme po žluté značce Teplou dolinou, v ústí údoliny minuly pár zaparkovaných aut, závoru a značku zákazu vjezdu. Spadlo na nás pár kapek vody. Ve vápencích kolem cesty byla spousta pramenů, vyvěraček, a k tomu využívané vodárenské objekty; a jeskyně, do jedné hned u cesty si Bára vlezla. Cesta byla asfaltová, později spíše šotolinová. Po hodině chůze jsme došli na konec široké cesty a odbočili jsme do lesa na pěšinu a prudce stoupali, trochu bažinky a bláto; několikrát jsme překřížili cestu sjízdnou i pro vozidla, prudší, občas i dost širokou (kde se tu v horách vzala?), stále lesem a občas kapka vody z nebe. Ve čtvrt na šest, za dvě a čtvrt hodiny, jsme došli na louku, na jejímž horním konci, přímo pod vrcholem Rakytova, stála útulna Limba (1200 m). Na rozcestí, kde jsme začínali, byl časový údaj dvě hodiny a chatár říkal hodina dvacet.
Na chatě byl pouze chatár Vojto s chatárkou Erikou a jediný návštěvník, dálkový chodec Milan, už měl postavený stan. Taky jsme chtěli spát ve „stanu“ (přesněji pod naší novou rodinnou plachtou), i proto, že jsme zjistili, že nad chatou, nad jezírkem, je krásná rovinka na stanování a je to tady povolené!
– „Já chci spát na chatě,“ poprosila Bára poté, co odpoledne vystoupala 600 výškových metrů vzhůru.
Nocleh v útulně, alias horské malinké chatě, byl za sedm eur, stanování za dvě. Dali jsme si kafe, já místní velmi pitelné pivo (pivovar Čierny kameň z Liptovských Revúc, které leží v údolí v podstatě hned pod chatou). V nabídce byla veganská čočkovka se zeleninou, a po večeři že budou domácí koblížky: už jsme se těšili!
Před chatou bylo jezírko, ze kterého vytýkal potůček, jenž udělal radost hlavně Vendíkovi: nahatý nadšeně všude běhal; Janča prala pleny. Vedle chaty tekla pitná voda: na pití, na mytí (bez chemických prostředků), i na chlazení piv v lahvích i v sudu. V jezírku se prý dalo umýt, to jsme nevyužili. Po nás dorazila slovenská dvojice a ještě čtyřčlenná česko-slovenská parta. Než jsme se pořádně rozkoukali a odpočinuli si, spadly první kapky, pak hned slejvák s bouřkou, který nás zahnal dovnitř, do celkem malé chaty. Byli jsme teď rádi, jaký druh bydlení Bára pro dnešní noc vybrala. Večeři jsme nevařili, dali jsme si polievočku a jako druhý chod domácí koblížky s marmeládou.
Před spaním jsem zahrál dětem na kytaru pár písní, Slováci se ani/radši nepřidali. Ani se s námi – ti turisté – skoro vůbec nebavili, ba se ani na děti neptali. Nejvíce, myslím, s Bárou i Vendíkem komunikovala a smála se s nimi chatárka. Prý sem chodí i dost Poláků a v zimě skialpinisté, pokud je však sníh, což tuto zimu skoro nebyl. Spalo se na matracích v podkroví, kde bylo místo tak pro deset osob, což nás dnes přesně bylo (noc z pátku na sobotu na konci prázdnin). Naivně jsem si myslel, že zásobování probíhá vynáškou, ale terénní vůz vedle chaty mě vyvedl z omylu.
Pá 30. 8. 2024 Brno–Žilina–Ružomberok /vlak/; Ružomberok–Nižná Revúca, r. Teplô /bus/; Nižná Revúca – Teplá dolina – útulna Limba /pěšky 5 km, 570 m převýšení vzhůru/
Vendík na procházce
V noci, ač po dešti, bylo sucho, plínky nechané venku do rána uschly. Bára se vzbudila jako první po sedmé hodině a chtěla vstávat, což bylo u ní neobvyklé až skoro legrační. S Jančou jsme si sice chtěli ještě chvíli poležet, ale hned jsme vstali, jen Vendíka jsme nechali dospat. Uvařili jsme si a snědli snídani a čekali na probuzení syna. Uvnitř jsme museli být potichu, chatárka ještě spala. Jakmile co vstal, mohli jsme se chystat k odchodu. Ostatní turisté již dávno odešli, a už přicházeli z údolí první ranní výletníci.
V devět hodin jsme vyrazili po žluté značce – jiná tu nebyla – vzhůru na Rakytov (z 1200 m nás čekalo 370 m vzhůru), krátký, velmi prudký výstup lesem, pak po louce už mírnější traverz lavinového svahu do Severního rakytovského sedla. Bára se neustále ptala, kdy už tam budeme, a stěžovala si na hlad, Vendík se poprvé kousek prošel sám. Ze sedla jsme šli přímou direttissimou na vrchol Rakytova; pro nás cesta byla prudká až dost, ač tu ze severu je výstup snazší než z jihu. Bára byla spokojená, cestou si mohla „horolezit“ na malých skalkách, po kterých vedla pěšinka, což se jí velmi líbilo.
Všude nad námi byly mraky a opar; z vrcholu jsme si mohli užívat jen zastřené výhledy na všechna okolní pohoří: Lučanskou a Kriváňskou Malou Fatru, Nízké Tatry, Velký Choč. Polana byla už jen obtížně rozpoznatelná, na Vysoké Tatry se nedařilo dohlédnout. Po prudké travnaté pěšince jsme se spouštěli z Rakytova dolů kolem malé skalky, kde Bára obdivovala pod převisem předchystaný bivak. Svačinku jsme si dali v jižním sedle Rakytova, pak následovala skoro hřebenovka lesem kolem Minčolu až na sedlo pod Čiernym kameňom, kde byl i první pramen pitné vody. Oběd (půl jedné). Vendík chtěl jako vždy hned všude utíkat. Kolem rostlo hodně bodláků, nebylo to moc dobré místo na pauzu, alespoň jsme si našlo místo ve stínu pod stromem. Od rána jsme zatím potkali deset až dvacet lidí.
Najedení jsme pokračovali traverzem lesem ve známé pralesní rezervaci Čierny kameň; měla tady být spousta pramenů, všechny ale byly suché a tekl až ten poslední na louce pod sedlem Ploskej. Pozvolný výstup na vrchol Ploské (1532 m), Vendík šel poslední stovky metrů sám. Na Ploské jako tradičně foukalo a bylo zataženo; vrchol je tak plochý, že z něj je vidět jen do velké dálky, a nic blízkého. Po hřebeni po červené značce jsme zase sestupovali dolů na jih. Vendík šel dlouho sám. Kolem salaše pod Chyžkami se pásla dvě stáda ovcí, první ovce, co jsme tu potkali. Na závěr „naší“ hřebenovky nás za odměnu čekal kraťoučký, skoro bezlesý hřebínek na Koniarky, po trávě dokonale posekané „horskými sekačkami“. Opustili jsme značenou cestu a mírně sestoupili asi sto padesát metrů na západ k salaši pod Suchým Vrchom (1380 m).
Hodiny ukazovaly půl páté, cesta nám od Limby trvala sedm a půl hodiny. Salaš byla prázdná, byli jsme tu první. Jen jsme sundali batohy, prošla dvojice, nesla si kanystry od pramene a mířili na sousední salaš Mandolina. S Bárou jsme došli také pro vodu – bez té bychom tu nemohli spát – tekla velmi pomalu z jediné hadice asi 300 m od chatky v prostoru více napáječek (místo i na mytí). Přišla první dvojice, dvojice s velkým psem, dvojice se dvěma psy; všichni zůstali venku. Podvečerní slunce a teplo. K brzké večeři jsme si udělali nudle se sýrem a navíc konzervu fazolí. Bára snědla porci asi stejně velkou jako my a ještě dojídala nudle, co nesnědl Vendelín. Vůbec jí nevadilo, že fazole byly s chilli.
Přečtěte si i další cestopisy– „Protože jsem žrout!“ okomentovala se bezprostředně.
Večer byl pěkný západ slunce, byť zapadalo za kopec a byl trochu i opar. S Bárou jsme si zahráli karty, Vendík si jezdil se svým autíčkem, a v osm večer už Bára spala, ačkoliv v salaši bylo až do noci nechutné vedro. V celé chatce jsme nocovali jen my, ostatní spali někde venku.
31. 8. útulna Limba – Rakytov – Ploská – salaš pod Suchým vrchom /12 km; 780 m nahoru, 600 m dolů/
Únavný sestup
Kolem půlnoci bylo krásně jasno a nebe plné hvězd. Když jsme ráno vstávali kolem sedmé, bylo zataženo a „relativně“ chladno. Celkem brzy jsme posnídali kaši, Vendík si zase jezdil s autíčkem, a už ve čtvrt na devět jsme byli nachystaní na odchod. Dnes nás čekalo dlouhých 13 kilometrů, naštěstí jen sestup Necpalskou dolinou, nejprve prudce a pak mírně podél potoka do vsi Necpaly a odtud návrat do Brna. Ještě jsem se chvíli zdržel praním nočních plen. Když jsme došli k vedlejší salaši Mandolina, Janče došlo, že jsme v „naší“ salaši nechali čelovku, tak se pro ni vracela. Salaš Mandolina je možná hezčí, s lepším okolím, ale není poblíž voda.
Hned na dohled jsme se napojili na žlutou značku a sestupovali do Necpalské doliny; první část byl sestup 600 výškových metrů strmě do údolí na širokou cestu. Začali jsme dost prudce v lese pod skalami, nad srázy, kousek bylo něco jako horolezení (tedy pro malé dítě), pak přes louku, prameniště a následně překvapivě širší cesta, přes pár brodů, ani už ani ne moc prudce a stále rovně. Asi ve dvou třetinách sestupu jsme se občerstvili moc dobrou vodou z upraveného zdroje vody, Jančího pramene. Cesta už byla trvale širší, na doslech dřevorubci (asi v neděli doháněli resty) a v půl jedenácté jsme seběhli na modrou značku do Necpalské doliny. Odtud se dalo vydat do kopce na známou chatu pod Borišovom; my mířili po proudu potoka. Po svačince jsme šli už jen velmi mírně z kopce, po zpevněné cestě podél potoka, minuli jsme pár pěkných vodopádů. Jinde zase voda vymlela ve vápenci pěknou jeskyňku, cestou i odpočinkové altány. V protisměru jsme potkali první pěšáky a především bicyklisty (od rána nás zatím nikdo nepředešel, ani nešel v protisměru). Autobus z Necpal měl jet v jednu hodinu (další až ve tři, což bychom přijeli domů hodně pozdě), šli jsme rychle, abychom ho stihli, i Báru jsme velmi popoháněli. Od místa, kde jsme sestoupili, to bylo jedenáct kilometrů, mělo to být dvě hodiny dvacet minut; my jsme měli čas asi dvě a půl hodiny.
Nevzdali jsme se a vytrvale jsme mašírovali. Bára už byla časem dost nerudná, nahlas si stěžovala, že jí bolí nožičky. Vendík si zatím spokojeně spal v krosničce na zádech. Došli jsme k objektu vodárny: parkovišťátko, auta (ač zákaz vjezdu), závora a altán – malá přestávka; chyběly nám asi tři kilometry na náves. Šli jsme stále rychle, ač už bylo jasné, že autobus nemůžeme stihnout. Chybělo nám asi jeden a půl kilometru, a měli jsme posledních patnáct minut. Ani jsme nestihli zamávat, a první auto, které jelo kolem (a mělo volná místa), nám samo od sebe kouzelně zastavilo. My jsme se namačkali dovnitř (já se spícím Vendíkem furt na zádech) a „hodilo“ nás do Necpal na náměstí. Po chvilce přijel autobus a pěší putování skončilo, s dětmi jsme přešli Velkou Fatru „naštorc“. Poslední hodinu pochodu už trvale pražilo slunce; přitom ráno jsem počítal na dnešek s deštěm. Bylo nechutné vedro, odhadem 33 až 35 stupňů.
Dojeli jsme do Košťan nad Turcem, bohužel tamější hospoda otevírala až později odpoledne. Dali jsme si oběd na zastávce: žádná(!) místa na sezení. Osobním vlakem jsme dojeli do blízkých Vrútek, odkud nám hned jel další osobák do Žiliny (20 minut jízdy), kde jsme v bufetu stihli rychlou limonádu „na ex“. Naše oblíbené pirohy jsme si nekoupili, náš oblíbený stánek měl zrovna zavřeno. O půl třetí jsme ze Žiliny odjeli „écéčkem“ směr Ostrava/Praha. Kolem Čadce jsme sice projeli bez meškania, zdržela nás však čekačka u Karviné, v Bohumíně a na závěr v Ostravě-hlavním. Těšili jsme se na bufet na nádraží ve Svinově, měli jsme mít půl hodiny na přestup. Místo toho jsme jen tak tak stihli přejít na sousední nástupiště a nastoupit do našeho posledního dnešního vlaku; v sedm jsme přijeli do Brna.
Báře jsme už dopoledne slíbili jako odměnu za velkou túru hranolky s kečupem, bohužel všechny nádražky, bufety a hospody cestou „nevyšly“, takže jsme v Brně v samoobsluze koupili pytel zmražených hranolek a doma jsme si všichni pošmákli.
1. 9. Salaš pod Suchým vrchom – Necpalská dolina – Necpaly /pěšky, 11–12 km, 840 výškových metrů dolů/; Necpaly–Košťany /bus/; Košťany–Vrútky–Žilina–Ostrava–Brno /vlak/
Po dlouhém a velmi náročném přechodu v italských Alpách byl vandr po Velké Fatře velmi příjemným zakončením prázdnin. Trasa byla velmi vhodná i pro velmi malé děti, pochopitelně dostatečně odolné: první den byl rozcvičkový výstup do kopce, druhý den náročnější hřebenovka a na závěr jen sestup. Nikde nebylo žádné vyloženě nebezpečné místo: žádné příliš velké srázy, obtížný traverz nebo vzdušná cesta po hřebínku. Na hlavní hřebenovce byl dostatek úseků, kde mohlo chvíli jít samo i dítě, které se převážnou dobu neslo.
– „Nejlepší bylo horolezení nahoru. Nejhorší byl prudký sestup v lese,“ shrnula Baruška putování. „Lepší nocleh byla Limba: spali jsme na měkčích matracích, byla tam obsluha a dali jsme si tam skvělé koblížky,“ dodala.
Celou dobu bylo vedro (a i díky tomu zhoršené výhledy), večerní slejvák a bouřku první večer jsme přečkali pod střechou. Měli jsme štěstí a spali jsme pod střechou i druhou noc. Ačkoli máme velmi lehký stan pro čtyři, nebrali jsme ho; měli jsme s sebou jen naši novou silnylonovou plachtu tři krát čtyři metry a podložku pod karimatky. Vybavení jsme měli podobné jako před měsícem v Alpách, ač oblečení, věci na déšť jsme vůbec nevyndali, já jsem si jen druhý večer na chvíli oblékl podvlíkačky. Mladší dítě (1,5 roku) se převážně neslo v krosničce na zádech, vzali jsme mu na hraní jen malinké autíčko a knížečku do vlaku. Starší dítě (4,5) už chodí druhý rok pouze samo; nesli jsme jí malinký malovací bloček a pastelečky. Batoh jsme jí opět nedali, bez něj ušla podstatně více, mohla se proběhnout, když se jí chtělo, a nehrozilo, že by nám batoh po pár kilometrech „předala“ a my ho museli nosit. Pro nás všechny jsme měli na hraní i miniaturní karty.
Prohlédni si celou fotogalerii.
