Putování za sobíky, moruškami, duhou a bažinami

1. – 17. 8. 2025 Janča, Bára, Vendelín a Pavouk Celá fotogalerie z cesty

Relativně prudce jsme vystoupali asi sto padesát výškových metrů do sedla. Pršelo, příšerně tu fučelo a poryvy větru nás doslova srážely z cesty. Bohužel jsme museli pokračovat přímo proti větru. Báru jsme drželi pevně za ruku, každý z jedné strany, aby nám neuletěla. Bylo to strašné, daleko za hranicí naší komfortní zóny, ale svým způsobem zároveň krásné. Hodněkrát jsme viděli duhu, vždy, když na chvilku přestalo pršet. Nejoriginálnější byla hned ta první, vypadalo to, jako by země hořela, ale byl to jen viditelný spodek duhy. Náročné bylo spojení vichru a deště. Chvílemi se zdálo, že padají kroupy, ale byly to pouze skoro vodorovně letící kapky. Báře pršelo do obličeje tak, že křičela a brečela bolestí, už se nemohla víc zakrýt. Nebylo se kam schovat, k nejbližší útulně nám chybělo ještě několik hodin další chůze.

S autosedačkou busem i vlakem na sever!

Ještě před měsícem jsme se těšili na bulharské Rodopy a už jsem málem zakoupil lístky na autobus. Najednou mě ale přepadl severský splín, nadchl jsem pro sever i Janču a pro letošek jsme se přeorientovali na Švédsko. Naším horským cílem byly Jämtlandské hory na norské hranici, kde jsme už dvakrát byli. Podle plánu jsme měli jet nejprve nočním autobusem do Berlína, pak dalším do Malmö a dále už jen vlaky: nočním do Stockholmu a poté denním dál na severozápad.

Po třech týdnech plánování a čtrnácti dnech intenzivního balení nastal čas odjezdu. Poslední předpověď počasí hlásila hodně chladu a deště, a proto jsme v posledních dnech před odjezdem sháněli dětem skutečně nepromokavé oblečení. Předtím jsme v předstihu nakupovali všechny jízdenky a co nejvíce minimalizovali vybavení, které nebylo nezbytné.

Prohlédněte si celou fotogalerii

Janča byla až do pozdního odpoledne v práci, takže jsme mohli vyjet až na noc. Došli jsme od tramvaje na autobusové nádraží a akorát přijížděl náš zelený „Flis bus“, jak mu říkal Venda. Bohužel nám den před odjezdem zrušili místenky a přidělili oddělená sedadla. Zvládli jsme to, jediná nutná výměna míst byla v Praze, později nás už nikdo nevystrnadil. Zdrženíčko bylo na německé hranici, kde policisté pečlivě kontrolovali všem pasy a občanky. Obě děti se vzbudily a kontrolu se zájmem sledovaly, časem se začaly nudit. Jedna paní musela dokonce autobus opustit. Po hodině jsme pokračovali dále a v půl sedmé jsme dojeli do centra Berlína, přímo na Alexanderplatz. Metrem jsme přejeli na centrální autobusové nádraží (ZOB). Další náš spoj odjížděl v půl desáté, takže jsme měli dostatečnou rezervu na přestup: nákup jídla, snídaně a hygiena dětí.

Přes půl hodiny se nakládala zavazadla do dalšího spoje, také „Flis“, mířícího přes Rostock a Kodaň do Malmö. Seděli jsme na spodní „palubě“ patrového busu vedle sebe přes uličku (Bára našla dobrá místa). Placatá německá krajina nás kolem poledne přivedla do Rostocku, chvilku jsme postáli v přístavu a už jsme najížděli na trajekt – nějaký nový, tzv. hybridní – do Dánska, čekala nás dvouhodinová plavba. Slunce svítilo, vylezli jsme si úplně nahoru na záď lodi, děti pozorně sledovaly, jak jsme vyplouvali – byly nadšené a vykulené. S Bárou jsme tu pluli i před čtyřmi lety, také z Rostocku do Dánska. Druhou půlku plavby děti strávily v dětském koutku: „Jely tam pirátské pohádky,“ popsala Bára.

V šest jsme dojeli do Kodaně (od loňska tu mají zcela nové autobusové nádraží, no spíše stále krcálek) a v sedm vystoupili v Malmö. Z Kodaně jsme pokračovali skoro sami; šel jsem si s Bárou sednout do horního patra zcela dopředu, abychom sledovali město, moře a Öresundský most. Bohužel Bára, než jsme projeli městem, usnula.

V Malmö jsme si udělali večerní piknik v parku u vodního kanálu a přikoupili jídlo na cestu a v půl jedenácté odjeli nočním vlakem do Stockholmu.

– „Nejlepší bylo, jak jsme jeli trajektem: jak jsme na něj najížděli a vyjížděli. Líbilo se mi, když jsme seděli vzadu v autobuse, jak jsem někdy nakukovala dopředu na osvícené kamiony. Nelíbilo se mi, jak jsme v noci museli čekat na hranicích,“ zhod­notila cestu do Švédska Bára.

Pá a so 1. a 2. 8. 2025 Brno–Berlín–Kodaň–Malmö /bus/

Ve vlaku jsme rychle všichni usnuli a probudili se až když vlak brzdil na nádraží ve Stockholmu. Bára dost brečela, protože chtěla ještě spát. Uprostřed hlavní haly nás uvítalo dětské hřiště: vláčky na motivy Pipy Dlouhé punčochy (skluzavky, prolézačky). Bára hned přestala plakat. Kafe, dokoupili jsme potraviny. Měli jsme mít jen asi hodinu času na přestup, ale další vlak přistavili až o tři čtvrtě hodiny později. S menším zpožděním jsme o půl osmé vyrazili dalším, zvenku i zevnitř stejným černým vlakem. Ve vlaku spolucestovala spousta dalších dětí. Celý den jsme jeli krásnou krajinou středního Švédska: řeky, velká jezera, první břízy; děti dospávaly. Ve tři hodiny jsme vystoupili na konečné, již v horské vsi Duved (ležící vedle Åre, největšího sjezdařského zimního letoviska Švédska). Na nádraží jsme zanechali naši autosedačku­‑vajíčko, kterou jsme měli pro Vendelína na předchozí autobusové spoje. Jana na ní napsala cedulku, aby se jí někdo ujal.

Chybělo nám dojet jen pár kilometrů, ale další vlakový spoj nenavazoval (a autobus v neděli nejel vůbec). Měli jsme tři hodiny času: nanuk ze sámošky a hřiště pro děti. Zašel jsem s dětmi vyrobit Báře turistickou hůl, při té příležitosti jsme na druhé straně kolejí došli lesíkem až na břeh krásného jezera (tam jsme měli zajít všichni odpočívat a koupat se!). Hned nás přivítaly první bažinky a severští komáři. Teprve v šest večer jsme odjeli posledním spojem. Byl to sice regionální vlak, ale moderní a pochopitelně s velkým, dobře vybaveným bufetem. Lístek na tento úsek se mi nepodařilo koupit předem v místní aplikaci (asi chyba mé banky), a tak jsme ve vlaku museli zaplatit přirážku. Vlak byl poměrně plný. Dvacet minut jsme jeli krásnou horskou krajinou do vsi Enafors, cestou výhledy na hory i se zbytky sněhu. Sobíky, na které se těšily děti, jsme neviděli.

Na horách Jämtlandských

Počítal jsem trochu s tím, že se už v Duvedu seznámíme (a domluvíme se na odvozu do hor) s nějakými turisty, ale nikdo tam nevystoupil. Ani v Enaforsu to nebylo lepší, spolu s námi tu vystoupila jen čtveřice mladíků, která rychle kamsi zmizela, a my jsme zůstali sami. Vyrazili jsme pěšky k hlavní silnici a na odbočku do centra hor. K horské chatě Storulvån nám chybělo ještě 17 kiláků, které jsme nechtěli dnes ani zítra jít pěšky. Autobus tam nejezdí, ani ve všední den, jen dvakrát týdně „maršrůtka“ (minibus) na objednávku.

Stopovali jsme, poprvé v životě celá rodina i s dětmi. Bára byla vykulená. Minulo nás několik norských aut a pochopitelně většina švédských. Najednou, po čtvrt hodině mávání, nám zastavila švédsko­‑norská dvojice. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, protože běžně se na severu čeká hodiny. Náš poslední autostop s Bárou ve Švédsku před čtyřmi roky skončil fiaskem. Tehdy jsme tam museli přenocovat a na další ráno si objednat minibus. Sympatický pár nás zavezl až k chatě Storulvån, kde končí silnice i civilizace. Vyprávěl nám o zdejší krajině a ujistil nás, že medvědů ani losů se tady nemusíme bát. Pár původně jel sbírat lesní plody někam blíže a kvůli nám si dokonce udělal zajížďku. Škoda, že jsme u nich v autě nechali Bářinu nově vyrobenou hůl.

Já chci jít dál!

Přesně v devatenáct hodin jsme vystoupili před fjällstation [fjél­‑sta­‑chon], jak se ve švédštině říká horské stanici/hotelu, zařízení o něco větší a luxusnější než jen chata. Končila tu silnička, dále do hor vedly už jen pěšinky. Po 46 hodinách cestování jsme stáli v typické švédské krajině březového lesa (asi 700 metrů nad mořem), pod chatou hučela řeka a nad námi se zvedaly oblé kopce kolem 1400 metrů. Hurá, hurá, hurá! Bára prohlásila, že dnes večer už nikam dál nechce pochodovat. Nebylo kam spěchat, zašli jsme si prohlédnout chatu, pročetli si aktuální informace, přeptali se na místní předpověď počasí a také se podívali na sortiment jídla v místním butiku (ať víme, co příště dokoupíme). Ačkoliv trochu poprchávalo, Bára si to rozmyslela, a tak jsme přece vyrazili dál.

Ve čtvrt na osm večer (!) jsme vyrazili na „noční“ túru. K nejbližší chatce a „kempovacím místům“ nás čekalo šest kilometrů. V této části hor jsme byli poprvé, proto jsme netušili, jak náročný bude terén. Ze začátku vedla luxusní cesta po širokých dřevěných povalových chodnících, upravených i pro vozíčkáře; následoval most přes parádní divokou řeku Stor­‑Ulvån. Na druhé straně jsme chvilku pokračovali podél řeky řídkým březovým lesem (miluji březové lesy!), kolem pěšiny rostly zakrslé vrby a všude kvetly suchopýry. Vendík šel chvíli sám, hned na začátku kolem řeky. Po pohodlných dřevěných povalových chodnících položených přes bažiny, jsme rychle vystoupali přibližně 150 výškových metrů, pokračovali traverzem kopce a pak širokou, bezlesou a mírně zvlněnou krajinou, kde jen občas stála větrem pokroucená bříza. I zde byla dobrá cesta a bažin bylo málo. Bára se naštěstí nikde nepropadla (to by byl řev). Proti nám se večer vracelo pár turistů, i nás předešlo pár skupin. Bára se nechala naštěstí chvílemi vést za ruku.

Dvakrát se rozpršelo, dvakrát se objevila parádní duha, dvakrát oblékání a zase svlékání. Večerní krajina s oblohou nad námi měla neuvěřitelně krásný rudý odstín. Poslední kilometry zpříjemňoval výhled na Sylarnu, nejvyšší masiv v celém okolí, kde jsme před šesti lety úspěšně „horolezili“ na vrchol (Báře byly tehdy mínus tři měsíce). Za nádherného červeného západu slunce jsme po dvou hodinách dorazili k chatičce Ulvåtjärns. Těsně před chatkou nás čekalo brodění říčky. My s Jančou jsme ji přebrodili (osvěžující umytí nohou po dlouhém cestování) a Báru jsme přenesli na zádech. Vendík si to neužil, v krosně na zádech spal. V okolí chatky stálo minimálně deset stanů – dorazili jsme totiž do „středu“ populárního třídenního treku, Jämtlandského trojúhelníku. Krátce před desátou večer jsme k pozdní večeři uvařili hromadu instantních nudlí s fazolemi a zeleninou.

Přečtěte si i další cestopisy

Byli jsme v typické zdejší horské krajině, už nad hranicí lesa: mírné a oblé tvary, morény, bludné balvany, bažiny, vřesoviště, kamenná moře, porosty suchopýru, bylinné vrby a jalovce. V 800 metrech borůvky teprve dozrávaly, níže u chaty už byly zralé. Příznakem „blízkosti“ člověka bylo všudypřítomné zimní tyčové značení, ve Švédsku v podobě červených značek připomínajících „železniční přejezd“. Když jsme docházeli, Bára si stěžovala na bolest nohou a paty. Šla ve zcela nových nízkých pohorkách, snad je v dalších dnech trochu rozchodí. Mrzelo mě, že jsme navečer – abychom došli za světla – vyrazili tak rychle, že jsme si nestihli víc vychutnat březovou krajinu a okolí řeky. Také jsem už neměl čas vyrobit Báře novou vycházkovou hůl.

– „Nejlepší dnes bylo, jak jsme se vezli autem a jak jsme teď v chatičce. Nejhorší bylo, že to vypadalo, že dnes půjdeme po silnici pěšky,“ shrnula si Bára dnešek.

Ne 3. 8. Malmö–Stockholm–Duved–Enafors /vlak/; Enafors– Storulvån Fjällstation/17 km autostop/; Storulvån–Ulvåtjärns /6 km pěšky/

Nejseš Pavouk?

Ráno jsme vyspávali až do půl deváté, naštěstí nikdo za námi nepřišel, ač už kolem chodili první turisté, nejen ti, co opodál nocovali. Když jsme v deset vyšli na dnešní dobrodružství, mezi mraky prosvítalo sluníčko. Dopřáli jsme si snadné ranní brodění zpátky na druhou stranu říčky (v pohorkách šlo projít po betonových blocích) a pokračovali k jihu bezlesou krajinou, pouze s nepatrným stoupáním. Až za nejbližší větší jezero šlapal Vendík sám. Hurá! Bylo vždy lepší, když čtrnáct kilo šlo po svých, než na mých zádech. Zato Janča vláčela svůj těžký batoh neustále. Pozorovali jsme první stádo sobíků pasoucích se nedaleko.

Od rána jsme nešli po „hlavní“ cestě, jaká byla třeba včera, ale po „vedlejší“ spojnici: často chyběly povalové chodníky a museli jsme poskakovat přes bažiny a obcházet je. Pěšinku lemovaly zakrslé vrby a jalovce, otíraly se o nohy, trhaly oblečení. Bára se poprvé trošku probořila do bláta a hned se dala do pláče. Mysleli jsme, že má mokro v botách, ale jen si je zvenku zamazala. Teprve před jednou hodinou odpolední, stále skoro po rovině, jsme došli na čtyři a půl kilometru vzdálenou chatičku Enkälen, ležící na křižovatce pěších cest. Přede dveřmi odpočívala na podestě nějaká rodinka.

– „Nejseš Pavouk?“ zeptala se mě paní. Myslel jsem, že bych jí nebo jejího partnera měl odněkud znát, ale obličej mi vůbec nebyl povědomý.

– „A jak mě znáš?“

– „Sleduju váš blog.“

Teď přijeli od Högakusten, švédského pobřeží Baltu, kde jsme byli před pár lety a tuto oblast vychvalovali a oni se tam podle našeho doporučení vydali. To se nám ještě nestalo, aby nás někdo znal z internetu a ještě mě poznal podle obličeje. S nimi pochodovaly tři děti (cca 8–14 let), dělali si zdejší klasický treček „Jämtlandský trojúhelník“. Obdivovali nás (ostatně jako cestou občas i někteří cizí Švédi).

Dali jsme si oběd, akorát se rozpršelo. Odpoledne jsme pokračovali stále k jihu, tentokrát už více navštěvovanou a tedy i vyšlapanou cestou; i tak pro nás stále relativně náročnější, hodně kamenitou. Zbývalo nám dojít ještě osm kiláků, ještě jsme nebyli ani v půlce. Bára si bohužel stále stěžovala na bolení paty. Jednou spadla a zamazala si celý rukáv nové bundy od bláta (velký brek). Na obzoru sobíci. V plochém sedýlku jsme si dali sváču a sestoupili k říčce: u lávky přestávka na pití. Zase začalo pršet. Aby si uvolnila bolavé nohy, přezula se Bára do sandálů, načež si stěžovala, že jí k sobě neladí sandály a nepromokavé oblečení.

Několikrát se ještě spustil déšť, ve čtvrt na sedm jsme došli k chatce Gamla Sylen, kde kolem u potůčku byla hezká místa na spaní a taky spousta stanů. My jsme se kvůli vichru a dešti uvelebili v chatce. Venda spal před obědem a znovu i navečer, vzbudil se až na večeři. Fučelo, předpověď na další dva dny slibovala bohužel ještě mnohem větší vítr a déšť. Doputovali jsme až k „patě“ masivu Sylarny, byly mraky a až do tmy zůstaly hory schované. Děti poprvé zblízka pozorovaly sobíky, kteří se pásli a běhali hned na druhé straně potůčku. Dopoledne jsme potkali jen jednoho turistu, odpoledne mnohem více a nejvíce poslední dva kiláky, kdy se trojúhelník spojil z obou směrů a provoz „zhoustl“. A procházeli kolem chatky i celý večer. Brodili jsme jen jednou ráno, další potoky jsme přeskákali po kamenech.

– „Nejlepší dnes bylo, jak jsme viděli sobíky: hodně v dálce v horách a tady blízko u chatky. Nejhorší bylo, jak dnes pršelo navečer při docházení k chatce a potom, jak mě bolela pata a také jak jsme scházeli dolů po kamenech,“ shrnula si Bára.

– „Jak pršelo, to se mi líbilo,“ kontroval Venda. „Nelíbili se mi sobíci,“ dodal.

4. 8. Ulvåtjärns – Gamla Sylen /12,5 km/

Boj ve vichru

V noci pršelo, ráno byl MEGA vichr a venku bylo černo. Když jsme po sedmé vstávali, přivítali nás sobíci pasoucí se hned za chatkou. Ačkoliv tak fučelo a zrovna i pršelo, domluvili jsme se s Jančou, že vyrazíme dále. Tady se pohybuje moc lidí a není tu co dělat celý den. Kolem deváté jsme uvolnili chatku, hned se přišla ohřát trojice kolemjdoucích. Původní plán z domova byl odtud pokračovat přímo na východ. Ten jsme změnili a naplánovali několikadenní prodlužku. Zamířili jsme stále k jihu a jihovýchodu s tím, že třeba zítra dojdeme k horské stanici Helags a teprve od ní se stočíme zase k severu. Ve vichru jsme tři čtvrtě hodiny stoupali první dva kilometry k velké chatě. Foukalo tak silně, že mě vítr dvakrát shodil z dřevěného povalového chodníku do bažiny. Báru taky sfoukl z cesty. Cestou pobrekávala, což jsme s Jančou zcela chápali.

– „Pálí mě oči,“ postěžovala si Bára při stoupání ve větru.

S velkou úlevou jsme vběhli do horské stanice Sylarna Fjällstation. Před šesti lety jsme tu tábořili ve stanu na druhé straně potoka a následující den úspěšně i po ledovci vylezli na Storsylen, nejvyšší bod masivu Sylarny. Ta zůstávala zahalená v mracích, stejně jsme se na ni (asi, ale kdo ví, kdyby bylo hezky… škoda) nechystali vylézt. Ohřívali jsme se v prostorné luxusní jídelně, vyzkoušeli všechny tři druhy sladkých čerstvých zákusků, které nabízeli (chokladboll – čokoládovou kouli, brownies a blåbärspaj – borůvkový koláč). My k tomu kafe a pro děti tamější dřevěné kostky a autíčka. Chvílemi velmi pršelo a vichr byl tak silný, že se lidé báli přeběhnout od stavení naproti. Když jsme cvičně vyrazili ven, zrovna se znovu rozpršelo tak, že jsme rychle utíkali se schovat dovnitř. I tak jsme od původního plánu neupustili. Tu nebylo co dělat a vracet se do chatky bylo také divné.

Relativně prudce jsme vystoupali asi sto padesát výškových metrů do sedla nad cha­tou. V sedle (1200 m) pršelo, příšerně tu fučelo a poryvy nás doslova srážely z ces­ty. Bohužel jsme museli pokračovat přímo proti větru. Báru jsme drželi pevně za ru­ku, každý z jedné strany, aby nám neuletěla. Bylo to strašné, daleko za hranicí naší komfortní zóny, ale svým způsobem zároveň krásné. Mnohokrát jsme viděli duhu, vždy, když na chvilku přestalo pršet. Nejoriginálnější byla hned ta první ve stoupání od chaty Sylarna, vypadalo to, že hořela země, ale byl to jen spodek duhy.

– “Já jsem ještě zahlédla, jak byla duha celá, a vy jste už viděli jen tu nudli v údolí,“ doplnila Bára.

Náročné pro nás bylo spojení vichru a deště – ač to přitom nebyl žádný slejvák. Chvílemi se zdálo, že padají krou­py, ale byly to pouze skoro vodorovně letící kapky. Báře pršelo do obličeje tak, že křičela a brečela bolestí, už se nemohla víc zakrýt. Nebylo se kam schovat, k nej­bližší útulně nám chybělo ještě sedm kilometrů, což pro nás znamenalo několik hodin další chůze. Naštěstí jsme věděli, že už půjdeme jen z kopce a nebo po rovině.

Minuli jsme rozcestí a pokračovali dále k jihovýchodu. Vendík se vyspal hned od chaty, prospal i největší vichr a teď byl vzhůru. Oběd jsme si dát nemohli kvůli vichru a střídavému dešti, jen jednou jsme udělali přestávku na sladké tyčinky a spoustu zastávek na bonbóny. Střídaly se povalové chodníky, bažiny a kamenitý terén. K tomu bláto a hodně potůčků a potoků, které jsme přeskakovali. Opodál stála chatka, naštěstí jsme si oba vzpomněli, že to je nějaká soukromá chatka a ne ta, ke které jsme mířili. Spojila se zimní (tyčová) a letní cesta, což znamenalo, že jsme byli teprve v polovině. Šlo se nepříjemně, zrovna vytrvale fučelo a pomalu jsme scházeli do velmi širokého „údolí“ řeky. Hlásil jsem Báře a Janče, že chatka bude jen kousek, zrovna když se nám do cesty „postavila“ široká říčka. Já s Jančou jsem ji přešel po kamenech a po prknech volně položených v korytě, Bára se bála, takže ji Janča přenesla na zádech. Vydrápali jsme se do kopce na říční terasu a po necelém kilometru chůze se před námi v mracích zjevil domeček.

Přesně ve čtyři odpoledne jsme dorazili do malinké chatky, kde už seděla namačkaná šestice mladých Němců a trojice Švédů. Trojice časem odešla a Němci si navečer postavili venku vysoký pyramidový stan. Dopřáli jsme si pozdní oběd s polívkou a chlebem a do večera v podstatě jen seděli, povídali si, prohlíželi si okolí chaty a hráli karty. V nivě řeky bylo spousta jezírek, mokřadů, kopečků, balvanů a násypů, jak řeka mění staletími koryto. Janča šla s Vendou na výpravu k nedalekému mostu přes řeku. Střídavě málo a hodně pršelo, bylo dosti chladno. V půl deváté večer jsme u záchodů s Bárou potkali první letošní mračno komárů.

Dnešek byl zatím psychicky nejnáročnější den. Bára hodně plakala, a odpoledne navíc dlouze brečel i Venda, asi se mu nezdál polštářek, který měl v krosničce za hlavou. Předpověď na zítra slibovala hodně deště a silný vítr, pozítří už má být lépe. Morušky jsme opět dnes nepotkali a borůvky byly jen nezralé. Venku na cestě od chaty Sylarna jsme potkali v protisměru tři osoby a jedna dvojice nás předešla. Typicky severské bylo, že i v tom nejstrašnějším počasí někoho potkáte: jeden z turistů nás míjel právě v sedle, když nejvíce foukalo. Hodněkrát jsme pozorovali duhu.

– „Nejlepší bylo, jak jsme dnes byli ve velké chatě, velmi se mi líbila „třpytivá duha“ a pak velký kámen, kde seděl tatínek a já jsem se za něj mohla schovat. Nejhorší dnes byl vichr a silný déšť. Dlouhou dobu to vypadalo, jako by padaly kroupy, ale nebyly to kroupy,“ chytře doplnila Bára.

– „Sobíci,“ dodal Vendík, co se mu dnes líbilo. „Sobíci, ti se mi nelíbili. Na chatě se mi líbilo auto a teď nabírání vody.“

– „Nejvíce se mi líbila sušárna v horské chatě, kterou jsem odhalila na poslední chvíli, a vše nám díky tomu hezky uschlo. Pak ještě fika v chatě. V přírodě se mi líbila duha (možná jsme ji dnes viděli i desetkrát), zajímavá krajina a také jsem si postupně rozvzpomněla, že jsme už tady jednou byli a šli. Nelíbily se mi dnešní drsné podmínky, ač bylo dobré, že jsme to nějak zvládli. Nejdrsnější pro mě je, že mám těžký batoh, bolí mě ramena jako ‚prase‘, musím jít s Bárou pomalu a děti řvou. Pomalá chůze je snad horší než vítr a déšť, ty se dají chvíli vydržet,“ doplnila Janča.

5. 8. Gamla Sylen – Sylarna –Mieskentjakke /11 km/

Kde budeme stanovat?

V noci střídavě poprchávalo i pršelo, zároveň byl vítr, chvílemi až vichr. O půl osmé si do chatky přišli sbalit batohy Němci, čímž nás vzbudili. V osm jsme tak vstali a v půl desáté vyrazili dále. Předpověď optimisticky slibovala, že začne pršet až za chvíli… ale pršelo už od rána. Celý den jsme šli s pláštěnkami na batozích, i Vendík byl v krosně pod pláštěnkou, kde brzy usnul. Cesta nás vedla mírňoučce vzhůru proti proudu řeky Handölan, stále k jihovýchodu. Šli jsme teď přímo u paty masivu Helags (kde navrchu je i nejjižnější švédský ledovec), přibližovali jsme se k vysílači, který stál na kopci nad stejnojmennou chatou.

Přešli jsme několik potoků, jednou naboso brodili (Bára se držela na zádech) a ještě jednou Janča Báru přenesla přes vodu, protože Bára, na rozdíl od nás, nedokázala přeskákat přes říčku po kamenech. Slunce se dnes neukázalo, tak nebyla ani duha. Vítr se od včerejška stočil a foukal nám z boku a do zad, ne proti nám jako včera, což bylo příjemnější. Velké poryvy střídaly střední. Od rána nám do noh šlehaly malé zakrslé břízy a přízemní jalovce a vrby. Střídaly se bažinaté úseky: obcházky, přeskakování, potoky a kamenité úseky. Bára se radovala, protože ji bažiny skoro vždy unesly a ona je v pohodě přešla suchou nohou.

Přestávku na oběd jsme ani dnes neměli, pokaždé, když jsme zastavili, tak buď pršelo nebo hodně fučelo, anebo oboje dohromady. Jednou jsme se zastavili na bonbóny a jednou na sušenky. Venda byl úplně celou dobu na zádech, nikde jsme ho nesundali, od půl desáté až do tří hodin, kdy jsme dorazili k horské chatě Helags. Venda byl od včerejška trochu zasoplený a když se cestou vzbudil, byl nezvykle furt potichu. Poslední tři kilometry Báře už hodně mrzly dlaně a prsty, i přes rukavice a schované ruce v bundě (brekot). Dokonce se chvilku nechala nést za ruku – tam kde se vešly dvě osoby vedle sebe. Jedenáct kiláků bylo pro nás až dost, šli jsme to pět a půl hodiny, bez žádné delší pauzy.

Na chatě jsme se ohřáli, konečně si snědli náš oběd a opět ochutnali všechny místní sladkosti (chokladboll – čokoládovou kouli, blåbärspaj – borůvkový koláč a rabarberkaka – rebarborovou buchtu); k tomu jejich tradiční kafe, tedy filtrované a z termosky. Kolem páté jsem šel poprvé hledat do okolí místo na stan, neuvěřitelně fučelo. Přirozená závětří v této ploché krajině skoro nebyla, a kde byla, tam byly bažiny, jezera, různé malinké dolíky, kam se dalo stěží sednout na bobek. Nikde žádná krytá rovina dostatečně prostorná na náš velký stan. Tudíž jsem nic krytého před vichry nenašel. Janča se optala na možnost ubytování a dozvěděla se, že je vše obsazené a dostala jen „dobré rady“: musíme si najít místo v závětří a ve větru je třeba správně postavit stan.

Šel jsem hledat znovu; vítr byl ještě silnější: silné poryvy, které mě shazovaly z cesty. Měl být vítr 15 m/s a v poryvech 20 m/s, což tak asi bylo. Na chatě měli přenosný anemometr, ale bohužel, možná bohudík, byl rozbitý. Šel jsem po větru, k východu, směrem k nejbližší civilizaci, vítr se mnou házel dopředu, ale ani po více než kilometru jsem nic nenašel. Zpátky proti větru se skoro nedalo jít, a navíc vítr mi naházel do oka malinké kamínečky, dost to bolelo. Jediné trochu dobré místo byl plácek s hlínou a kamením nedaleko chat. Janča čekala s „nevybitými“ dětmi v chatě a bála se, co s námi bude. Optala se znovu a že prý pro tyto případy mají volno v odpočívárně sauny, která se po deváté večer uvolní. Do té doby jsme mohli být v kuchyňce v jedné ze dvou zdejších ubytoven, kde jsme si dali vlastní večeři. Dětem jsem tu našel kostky na hraní, hned byl klid. Kolem půl deváté za námi přišla paní z recepce, že prý zůstal volný celý pokoj a cena bude podobná jako místnost v sauně. Využili jsme tudíž pokoj. Předchystal jsem snídani na ráno, Janča se s Vendou šli i vysprchovat (!) a šli jsme spát zase dost pozdě, kolem desáté hodiny.

Až navečer se u chaty objevila první duha; v dálce z mraků vykoukla přírodní „brána“ z kopců, něco jako je laponská brána u Abiska. Báře se boty už snad definitivně rozchodily, nová bunda držela, kalhoty sice nebyly tak kvalitní, ale snad ještě chvíli budou chránit před deštěm. Fjällstation, jako ostatní švédské turistické chaty a stanice, byl komplex asi deseti budov, záchody byly vždycky zvlášť (a ne tak blízko). Zítra by mělo být výrazně lépe; budeme pokračovat někudy k severu. Za celý den jsme se s nikým proti nám nepotkali, jen nás předešla jedna dvojice.

– „Nejlepší dnes byly bažiny a brody, nejhorší byl vítr a déšť,“ jasně shrnula dnešek Bára.

6. 8. Mieskentjakke–Helags /11 km/

Pustina I.

Světlo bylo sice už od půl páté, ale kvůli zataženým roletám jsem se vzbudil – jako obvykle první – až v osm. Vločková kaše byla velmi chutná a hlavně jí bylo hodně: také proto, že jsme si ze zanechaného zásobního eráru vzali trochu surovin. Uvařili jsme si kafe, děti dostaly výjimečně mléko (ze sušeného) pohrály si s kostkami. V butiku Janča dokoupila rozinky, keksy a fazole do večeře, další obchod by měl být až na další chatě o tři dny později. Čerstvé věci tu neprodávali (ačkoliv, kdo chtěl třeba sýr, našel sušený parmazán v sáčku nebo trvanlivý sýr v tubě). Báře jsme ze ztrát a nálezů vzali švédskou plastovou kuksu na vodu. Získala další věc na nošení na batohu a my pro děti další jídelní misku (z domu jsme, kromě ešusu, měli jen jednu malou zelenou). Ještě ráno jsme se rozhodovali, zdali vyrazit k severovýchodu anebo k severu, a vyhrála (opět delší) cesta k severu, tedy směr Hulke/Gåsen.

Slunce se střídavě ukazovalo a schovávalo, o půl jedenácté jsme vyrazili. Trochu jsem se zarazil, že ukazatel uváděl, že půjde o cestu „divočinou“, ale nakonec byla stejná jako doposud. Naším směrem, asi 17 kilometrů daleko, fungovala do loňska další horská chata. V celých horách se volně pasou sobi, někde je asi až příliš ruší turisté. Proto právě tuto chatu loni zrušili (značené cesty pochopitelně zůstaly), ale i tak byla trasa ještě dost vyšlapaná a s dostatkem povalových chodníků. Mnohé byly poničené a shnilé; čekalo nás i pár bažin. Šli jsme delší dobu stejným údolím jako včera, jen na protější straně. Venda brzy usnul v nosítku. Brzy se rozpršelo, takže oblékání a hned zase svlékání na slunci. Svačinu jsme si dopřáli s výhledem na Helags i Sylarnu, oba masivy byly krásně nasvícené sluncem. Dvě duhy.

Před druhou hodinou jsme došli na oběd do sedla cca 1050 m, Venda se akorát probudil. Rozpršelo se, ale než jsme se dooblékli, zase přestalo. Odpoledne následoval na zdejší kraj prudký (jinak mírný) sestup dobrou cestou k říčce Miesketjärnarna, kde na druhém břehu stála chatka. Vendík běžel celou cestu z kopce sám. Bára tvrdila, že si chce zkusit brodění, ale nakonec si to rozmyslela, takže se pro ni zase musela vrátit Janča a přes vodu ji přenesla na zádech. Pěšinkou proti proudu řeky, kousek od značené cesty, jsme kolem čtvrté, tempem obou dětí, dorazili k chatičce Hulke.

Slunce už zase nesvítilo, foukalo a zároveň tu bylo dost komárů, což se u řeky a u bažin dalo očekávat. Když jsme šli prát do potůčku, využili jsme i síťky na hlavu proti komárům, které Janča pro děti doma před odjezdem ušila (my měli své z minulých cest). Trochu jsem se v potůčku i umyl (včera byla teplá sprcha v ceně, ale nechtělo se mi, taky proč plýtvat). Bára seděla před chatou a malovala chatičku a vrcholek hory Helags, já jsem s Jančou upravoval vycpávku popruhu na batoh. Borůvky tady sice rostly, ale ještě potřebovaly dozrát, morušky jsme zase nepotkali (zatím jen první den bylo pár kusů). Pozorovali jsme mnoho sobích stád, na rozcestí jsme našli sobí paroh. Bára si užívala dnes i minulé dny, že jako jediná měla nepromokavé boty, takže jí nevadilo šlapat do bláta. Šli jsme stále plochou krajinou, ač kolem nás v dálce byly pořád vysoké kopce. Za celý den jsme potkali jen čtyři turisty, všichni byli v okolí říčky, u které nocujeme.

– „Nejlepší byl dnes poslední brod, kdy mě máma nesla na zádech, a jak jsme se šly s mámou projít odpoledne kolem chaty. Dobré bylo, jak jsem po prknech přecházela potoky a jak jsem mohla přeskakovat potok z jednoho kamene na druhý. Nelíbilo se mi, že déšť zkazil slunečné počasí,“ řekla Bára.

– „Jak pršelo. Se mi líbilo,“ hlásil Venda.

– „Mně se dneska líbila krajina, zastavovala jsem se a kochala se výhledy na Sylarnu a na Helags. Jsou to tady takové oblé kopečky a holé pláně, hodně potůčků. Pěkní sobíci, dnes i blízko u nás,“ pochvalovala si Janča.

7. 8. Helags –Hulke /9 km/

Kde je další slepice?

V pět sice vycházelo slunce, ale bylo zataženo a celkem fučelo. Vstal jsem po sedmé a kolem deváté se nám povedlo vyrazit. Seběhli jsme na značenou cestu a vydali se po ní stále k severu. Venda šel pěšky od chaty podél řeky a stoupal i sám vzhůru. Najednou z křoví hned vedle nás vyletěla slepice, vzápětí druhá a třetí. Obě děti okamžitě zvolaly: „Kde je další slepice?“ A skutečně – další vylétla Báře přímo zpod nohou z malé skulinky v cestě. Jak jsme později s Bárou zjistili podle fotek z našich minulých cest na sever Evropy, nešlo o slepice, ale o kulíky zlaté, který patří mezi bahňáky (nikoliv hrabavý pták). Objevili se první dnešní sobi, ale jen v dálce. Sbírali jsme borůvky, i pro Vendíka – už byly téměř zralé.

Stoupali jsme a hned klesli k malé říčce, přes kterou šlo přeskákat po kamenech. Sváču jsme si dali v sedle, odkud byly opět krásné výhledy na Helags i Sylarnu. Nikde ani živáčka. Mírně jsme klesali k pěkné řece s vodopády a s brodem a postupně potkali tři lidi – jediné, které jsme ten den viděli. Vendík zrovna sám sbíhal z kopce k řece a jeden z turistů ho pochválil, že je fantastický. Až na břehu jsem ho musel naložit do krosny a přebrodit s ním; Jana šla přes vodu opět celkem třikrát. Zrovna kolem prošel pán, který to zvládl bez brodění: neměl živou zátěž na zádech a troufl si na velký skok. (Jana bez Báry také poprvé řeku přeskákala).

Fučelo, stoupali jsme v nasazených čepicích. V jednu hodinu, dnes pěkně v čase oběda, jsme došli k nové, zářivě žluté nouzové chatičce Gåsen. V nové chatičce bylo všechno, jen chyběl smeták a venku ještě nestála kadibudka. Krajina byla stále malebná, střídalo se slunečno a zataženo. Po obědě jsme po chvíli došli na křižovatku značených tras u zrušené chatě – stále stála celá, zabedněná, a čekala na úplné odstranění.

– „U staré chaty táta našel starou přírodní umývárnu,“ doplnila Bára. Šlo o malé molo na břehu jezírka, kde se dříve mylo a pralo. Stočili jsme se k východu směrem k údolí Härjångdalen a směrem k turistické chatě Vålåstugan (asi 14 km). K nejbližší malé chatičce to mělo být ještě asi 4–5 kilometrů. Myslel jsem, že to bude kousíček, ale šli jsme ještě další dvě a půl hodiny.

Pustina II.

Krajina se proměnila, byla hodně kamenitá, samá kamenná moře, skoro žádná vegetace. Nejprve jsme mírně vystoupali do plochého sedla a dlouho pokračovali jen po holých kamenech. V sedle se nacházelo jezero, pod i nad cestou byla sněhová pole (!). Do údolí jsme scházeli velmi pozvolně a z severu podcházeli zajímavě skalnatou horu. Šli jsme opatrně, ale přesto šup: Bára spadla přímo na skálu, po které zrovna tekl malý vodopádík, ve kterém si namočila zadek. V dálce bylo vidět několik větších jezer až se nad jedním z nich objevila chatka, ke které jsme o půl páté došli. Stála asi 200 metrů pod letní pěšinou, přímo na zimní značené trase. Tvarem i dispozicí byla stejná jako ostatní malé chatky a působila dosti nově (nebo byla po nějaké generální rekonstrukci).

Pitná voda jsme brali z jezera nebo, nebo z pěkného tekoucího pramene poblíž chatky. Šel jsem se do jezera opláchnout a s Vendíkem jsme na břehu našli morušky – mnoho, ale zcela nezralé. Snad budou zralejší nížeji v údolí. Ve tři čtvrtě na šest se spustil slejvák, později zase svítilo slunce. Sobi jsme viděli jen dopoledne, stejně jako turisty – odpoledne ani jednoho. Čekal jsem, že turisté budou u bývalé chaty Gåsen: procházet nebo tábořit, ale bylo tam pusto. Od zrušené chaty jsme nejenže nikoho nepotkali a nebyl ani povalový chodník, ani třeba mosteček – jen vyšlapaná pěšinka.

– „Nejvíce se mi dnes líbila nová žlutá chatka na oběd. A borůvky. A že když začalo pršet, hned vysvitlo sluníčko. Ještě se mi líbily ti ptáci ráno. Nelíbilo se mi, jak jsem spadla do vodopádíků“, shrnula si Bára dnešek.

8. 8. Hulke–Gåsen–Härjångdalen /13 km/

Vendík dnes vstal už o půl sedmé, Bára o sedmé, takže jsme mohli vyrazit dříve než obvykle. Již krátce po čtvrté hodině se objevily ranní červánky a venkovní teploměr ukazoval pouhých pět stupňů – brrr! V sedm teplota stoupla na deset stupňů; ráno bylo chvíli slunečné, ale brzy se opět zatáhlo. Vycházeli jsme pár minut před devátou hodinou, kdy už bylo příjemných 12 stupňů. Scházeli jsme mírně dolů, nejprve po pravé straně údolí, cestou jsme překonali desítky malých bažinek. Stejně jako včera odpoledne ani dnes jsme nepotkali povalový chodník ani mostek. Hned pěšiny leželo pěkné velké sněhové pole, kde si Bára dopřála chladivou zastávku. Prošli jsme kolem několika větších jezer a pod posledním jsme přebrodili širokou řeku Härjångsån, která naštěstí nebyla příliš hluboká. Abych s Vendou na zádech neuklouzl na kluzkých kamenech do proudu, přešel jsem řeku tentokrát v botách. Na druhém břehu jsem od Janči převzal druhou turistickou hůl, vrátil se pro Báru a vzal ji na záda. Šířkou i hloubkou to bylo naše dosud nejnáročnější brodění. Naštěstí bylo sucho, v srpnu sníh už dávno roztátý, takže vody nebylo mnoho, nebyla příliš ledová a proud nebyl silný.

Pole morušek

Sestupovali jsme po levém břehu řeky, nádhernými místy s úchvatnými výhledy na vodopády a peřeje. Pozoroval jsem, jak řeka Härjångsån náhle přestala prudce klesat, její tok se výrazně zpomalil a řeka začala líně meandrovat mezi rozsáhlými bažinami.

Přebrodili jsme na říční ostrov, poté absolvovali další brod a začali mírně stoupat od vody, střídaly se bažiny a kamenité úseky. Jak jsme od rána postupně klesali, tak okolní keříky byly už byly vysoké až nad kolena, brzy až do pasu, a při prodírání uzoučkou pěšinkou ničily oblečení. Chtělo by to vysoké návleky a pevné kalhoty! Oběd jsme si dopřáli až na nejvyšším „brdku“, Venda chtěl jít hodně sám, ale terén zůstával obtížný – plný bláta a vody. Málem jsme zabloudili, ale Bára si jako jediná všimla správné cestičky. Narazili jsme na velké, zralé borůvky, hned vedle kterých rostly neoblíbené a možná nebezpečné vlochyně bahenní (tzv. blinkavky), které jsme se naučili poznávat už na dřívějších cestách na sever.

– „Už jsme v dálce viděli chatu a tu jsme u cesty našli krásné ‚pole‘ morušek. Nasbírali jsme jich celou petku, budou na zítra do snídaně,“ nadšeně popisovala Bára. Později jsme morušky nacházeli už jen jednotlivě.

Údolí se výrazně rozšířilo; oranžově nabarvené kameny nás vedly přes obrovské bažinoviště (několik kilometrů široké), zcela bez stromů. Velmi pomalu jsme postupovali směrem k lesíku s chatou. Navíc Báru bolela noha. Pod chatou, u bažin, bylo vybudováno pěkné koupací i prací místo. Odtud mohl konečně Venda vyrazit pěšky vzhůru k chatě. Od včerejšího dopoledne jsme nepotkali nikoho, až teď paní chatárku, která se šla koupat. Po týdnu pochodu v bezlesí jsme vstoupili do řídkého březového lesa s nízkými stromy, kde na mýtině stála chata Vålåstugan Fjällstuga (fjällstuga = horská chata). Oproti Sylarně a Helagsu opravdu působila více jako chata než horská stanice/hotel (cca 900 m n. m.). Nebyla to jediná kompaktní budova, ale – stejně jako jiné švédské chaty – soubor přízemních objektů (6–10 kusů), včetně kůlen, dřevníků, kadibudky a sauny.

Před čtvrtou hodinou jsme ukončili naše dnešní krásné, avšak velmi náročné putování. Cestou odpoledne jsme si povídali, na co se těšíme: Vendelín na jogurt, Bára na zmrzlinu, já s Jančou na buchtičky a kafe. Nic z toho zde nebylo k mání. Fungoval tu, podobně jako na jiných chatách, butik, kde se daly koupit trvanlivé potraviny a další vybavení na turistiku. Ti, kdo přespávali v chatě, mohli využít místní kuchyň, my zůstávali venku, jako by v divočině. Nevařili ani kafe, ani nenabízeli žádné podomácku pečené sladkosti (jako bylo všude v italských Alpách či třeba na slovenských chatách). To nás poněkud zklamalo. Ale na přivítanou dostali děti od milé chatárky hruškovou a brusinkovou šťávu (lingon).

Šel jsem hledat místo na stan a vydal se k severu – což byla chyba, protože tam nebyl žádný kloudný plac, plácky byly až na jižní straně nad chatou, ovšem jen na malé stany. Nakonec nás chatárka dovedla kousíček vedle chaty, kde v lesíku bylo parádní travnaté místo i pro náš prostorný stan. (Někde – třeba u Sylarny a jinde ve Švédsku i v Norsku – mívají vymezenou oblast, třeba sto metrů kolem chaty, kde se vnitřek považuje za kempink. Za něj se musí platit, tady to nebyl ale zjevně problém.)

– „Co je to za divný puch? Co tu tak smrdí?“

Na letošní expedici jsme stan stavěli poprvé a kromě zápachu jsme rychle zjistili jsme, že ho máme zevnitř na šesti místech roztrhaný. Naposledy jsme ho měli postavený ve Vídni, v kempu plném kobylek. Jak jsme ho balili, tak jsme nechali nějaké kobylky uvnitř (mezi tropikem a vnitřkem) a ty ho pravděpodobně prokousaly. Další možností je, že se kobylky nejprve slisovaly a vysušily, a pak jejich tělíčka mechanicky poškodila síťovinu vnitřního stanu. Anebo se materiál při rozkladu jejich těl chemicky naleptal. Naštěstí poškozen zůstal jen vnitřek, tropiko zůstalo zachované a smrad rychle vyprchal.

Nakoupili jsme si suroviny na večeři (ať žijí čínské polévky a sláva fazolím!), sladkosti a slané chroupání pro nás a pro děti. Až kolem páté jsme si uvařili odpolední kávičku, dětem dopřáli horkou čokoládu, všem buráky (vše zakoupeno v kiosku). Děti sbíraly borůvky, šli jsme se umýt a vyprat si. Konečně jsem po týdnu vyrobil Báře novou turistickou hůl, když tu první zapomněla v autě na stopu. Dnes jsme zažili největší divočinu a krajinářsky pravděpodobně nejhezčí den celé cesty. Skoro nefoukalo, a proto nás odpoledne i večer zvědavě kontrolovali místní komáři, naštěstí vyslali jen přiměřeně malou delegaci. Zítra nás čeká dvanáct kilometrů se dvěma brody, z toho jeden by měl být docela náročný – jak říkala chatárka – uvidíme.

– „Nejlepší bylo, jak jsme našli moruškové pole, a líbí se mi hodně borůvek u stanu. Nelíbil se mi prokousaný stan,“ glosovala Bára.

– „Nejlepší dnes byla řeka, hory, spousty morušek, hezké stanovací místo, i okolí chaty. Taky se mi nelíbil prokousaný stan,“ doplnila Janča.

9. 8. Härjångdalen – Vålåstugan Fjällstuga /10,5 km/

Brodění, brodění a borůvková bublanina

Ráno jsem vstal v sedm, všichni spali, i okolí chaty vypadalo, jako by byla stále noc. Slunce zatím krásně svítilo na náš stan, ale než jsme po deváté vyrazili, schovalo se za mraky. Dopřáli jsme si zatím nejlepší švédskou snídani, vločkovou kaši s hodně borůvkami a moruškami. Cesta nás vedla skoro po rovině k severu, slezli jsme z našeho malého zalesněného kopečku a pomalu přecházeli přes ploché, bezlesé a široké údolí. Myslel jsem, že zde bude hodně bažin, ale cesta byla překvapivě snadná.

Cesta se od včerejška proměnila, bylo málo bláta a až na rozcestí (odkud vedla zkratka do civilizace) byly všude nové nebo skoro nové povalové chodníky. Jinde byla pevná cesta, nikde jsme se nemuseli prodírat. Často jsme šli po suchém hřebínku zcela bez bláta. Venda, jako obvykle, po hodině usnul v krosničce. Začali jsme mírně stoupat k nejvyššímu bodu dnešní trasy (asi 900 m), zrovna foukalo, i tak jsme si dali sváču. Okolo se popásali sobi. Před námi, za námi i po stranách pršelo, ale na nás dopadlo jen pár kapek. Brzy nás předešly dvě dvojice, poté už až do odpoledne nikdo další. Za rozcestím (my pokračovali horským terénem, ne do údolí) proti nám šla výprava deseti Švédů, hned nás uklidnili, že následující brod zvládneme bez potíží.

Mírně jsme sestupovali do řídkého březového lesa a ve tři čtvrtě na jednu jsme došli k říčce, kterou bylo třeba přejít. Brod nebyl široký, ale říčka tekla poměrně prudce a voda sahala až nad kolena, naštěstí nebyla příliš ledová. Proto jsem s Vendelínem na zádech přebrodil raději v botách na nohou a poté se vrátil i pro Báru. Na kamenech přímo nad bažinou na protějším břehu jsme se naobědvali a Vendík se chvíli samostatně prošel. Lesem jsme mírně klesali (na 750 m), pak šli dlouho po rovině, mezi bažinami. Už od rozcestí chyběly dřevěné chodníky nebo byly ztrouchnivělé. Často jsme doslova „tancovali“ mezi blátem a vodou. Bára se smála: rostliny ji udržely, a když se trochu propadla, tak měla pevné pohorky, velký rozdíl proti mým děravým běhacím botám. Bohužel díry v botách se projevily až zde v horách, a to hned první den.

Dostali jsme se až k řece Stensån, kolem houby a pár morušek (dnes jediných). Z říční terasy byl pěkný výhled na vodu a nacházela se tu místa vhodná na táboření. Podél břehu jsme došli k dalšímu brodu, za kterým stezka pokračovala po druhé straně řeky. Ta byla dosti široká, ale naštěstí mělká. Bára si chtěla konečně vyzkoušet brodění, proto se vysvlékla, avšak uklouzla do bláta a vrátila se zpět na břeh. Brodili jsme naboso a Janča – jako obvykle – musela přes vodu přejít třikrát. Než jsme si stihli nazout boty, Vendelín se sám rozběhl na další cestu. Po necelém kiláku jsme snadno došli k chatě Stensdalen Fjällstuga (asi 800 m). Byly přesně čtyři hodiny – jen o pár minut později než včera – když jsme vešli do hlavní budovy luxusní, moderní chaty s krásným dřevěným interiérem, natřeným nabílo.

Na přivítanou jsme dostali borůvkovou bublaninu a šťávu z místních lesních plodů (lingon), stejnou jako včera, což prý nebyly ani brusinky, ani borůvky. Chata byla opět pouze fjällstuga, nikoli fjällstation, takže nenabízela žádné hotové jídlo ani nápoje. Opět tu byl butik s proviantem a prostorná samoobslužná jídelna/kuchyně. Koupili jsme si malé sáčky s instantní kávou (a opět sladkosti a luštěniny k večeři). Dnes jsme dostali horkou vodu, takže jsme měli kávu připravenou rychle.

Stan jsme si postavili opodál na pěkné travnaté rovince v lese, na dohled budov. Stan jsme postavili opodál na pěkné travnaté rovince v lese, na dohled od budov. Odpoledne jsme strávili koupáním a praním v řece; rozpršelo se. Přes den jsme si cestou zobali borůvky, v okolí chaty jsme bohužel skoro žádné nenašli. K večeři byla kolínka a k tomu dvoje fazole a večer pršelo, tentokrát už vytrvale. Dnes jsme viděli sobíky, i dost zblízka. Poslední čtyři kilometry jsme šli převážně řídkým březovým lesem, kde rostly pěkné květiny; celý den krajina byla velmi malebná. Venda zase nechtěl kakat do kadibudky, ale jen na papírek v lese (fuj!). U chaty – stejně jako včera – nebyl dostupný mobilní internet. Janča cestou jednou žuchla. V protisměru jsme za celý den potkali asi dvacet lidí, u chaty jsme tábořili první a do večera se „objevilo“ asi deset stanů na naší straně i na protější straně řeky, kam vedla velká dřevěná lávka – tu si oblíbil Venda a radostně po ní běhal. Zítra nás čeká sestup 14 kilometrů do osady Vålådalen, kde budeme někde na divoko tábořit.

– „Dnes se mi nejvíce líbil první brod, byla tam hezká voda a pak veliké kameny. Moc se mi líbí chata, u které stanujeme. Nelíbilo se mi, jak jsem spadla na povalovém chodníku,“ shrnula Bára.

– „Sobíci jsou malí, hory jsou velcí,“ filozofoval dnes Vendík.

10. 8. Vålåstugan – Stensdalen Fjällstuga /12 km/

Medvědi?

Uprostřed noci nás s Jančou vzbudilo dupání kolem stanu, mysleli jsme si, že by to mohl být medvěd. Znovu jsem usnul s tím, že to je blbost a že kolem jen běhají mladí Švédi, kteří měli stany kousek od nás. V noci byla celkem zima, ráno bylo pod mrakem. Když jsem v sedm vstal, měl jsme pocit, že se mi přeřídily hodinky – všude bylo ještě „mrtvo“, ač tu nocovalo poměrně dost turistů. V lesíku pár metrů od stanu se pásla dvojice sobů – naši noční „medvědi“. Po deváté jsme vyrazili na cestu. Po zdolání necelých 100 výškových metrů jsme se ocitli nad lesem, ve kterém jsme spali. Otevíraly se nám krásné výhledy do dáli, do údolí a na okolní kopce. Bez morušek – jen samé borůvky. Obcházeli jsme bažiny; všechny byly zase bez morušek jen borůvčí – a začali jsme klesat. Po nových dřevěných chodníčcích, bez bažin, jsme došli k první říčce, přes kterou vedla kovová lávka. Po sváče se Venda vydal po chodníkách přes bažiny a šel poměrně dlouho sám. Následoval druhý, už menší, výstup a rozcestí cest se zkratkou ke zdejšímu koupacímu jezeru (před bažinatou zkratkou nás včera důrazně varovali). Pokračovali jsme po oranžově značené trase a ještě nás čekalo deset kilometrů divočiny.

Rychle jsme sestoupili do vysokého, hustého, už smíšeného lesa a do široké nivy řeky a dále šli jen lesem. Dopoledne nás předešli čtyři lidé, teď jsme potkávali první turisty jdoucí v protisměru. Dali jsme se do řeči s paní s kbelíčkem; nešla sbírat morušky ani jiné plody, ale houby – kuřátka. Na nádherném místě u potůčku, asi kilák před rozcestím na Vålåstugan, jsme si dali oběd. Měli jsme štěstí, nerozptylovali nás ani velcí mravenci, ani komáři. Dokonce na nás svítilo i sluníčko. Od rozcestí se na posledních pět kilometrů cesta výrazně zlepšila, mohli jít i dva vedle sebe. Bažiny zmizely; pokračovali jsme po říční terase nad krásnou řekou Vålån. Na závěr jsme se od ní odpojili, mírně vystoupali (poslední dva kilometry byly velmi únavné) až na opravdovou louku a do „civilizace“. Byly tu informační panely, turistické ukazatele s desítkami lokalit, návštěvnické centrum místní přírodní rezervace, obchůdek s lokálními produkty, zastávka autobusu (hurá!) a také horská stanice Vålådalens Fjällstation, u které jsme o půl čtvrté složili batohy.

Luxusní bydlení: řeka, ostrov a duha

Dali jsme si zaslouženou sváču: kanelbulle – skořicového šneka, chokladboll – čoko koule, morotskaka – mrkvový dort. Děti dostaly nanuky a my si dopřáli filtrované kafe s možností si přidávat. Nakoupili jsme si také jídlo na večeři a další den, to z batohů nám už všechno došlo. POZOR: místní butik (obchůdek) v fjällstation zavíral již v pět hodin, pro dokoupení potravin bylo třeba přijít včas! Naopak, na chatách v horách byly butiky otevřené až do večera. Před chatou byla závěsná váha, kde jsme si zvážili naše zavazadla:

• 15 kg – Jančin prázdný batoh (bez vody a bez jídla, které už bylo snědeno);
• 24 kg – komplet krosna s Vendíkem a hrudním batohem. Z toho:
  •   8 kg – Vendíkova krosna s výbavou (jen krosna s pláštěnkou a stříškou 3 kg)
  •   2 kg – hrudní příruční batoh
  • 14 kg – Venda v oblečení a botách;
•   2 kg – Bářin batůžek o objemu 18 l; (Bára v oblečení a botách 18 kg).

Opodál seděla švédská rodina se třemi dětmi. Dorazili z Uppsaly a chystali se na své první táboření, nejmladším byl desetiměsíční kojenec (!). Poprvé za naše cestování jsme potkali turisty s malými dětmi, jak se chystali tábořit na těžko. Mířili ale jen na první tábořiště, odkud budou pár dní dělat výlety nalehko do okolí. Borec měl batoh 30 kg a jeho žena krosnu s dítětem na zádech (já bych tak malé dítě do krosničky na záda ještě nedával).

Po šesté hodině jsme vyrazili nocovat. Řekli jsme si, že nejlepší místa budou u ře­ky, bylo třeba k ní kilometr dojít. Hned vedle obrovské kovové lávky přes vodu jsme si našli krásné místo na stanování těsně nad vodou, přímo na břehu. Jen nám nesmí Venda utíkat a vrhat se do vody. Vendík si běhal po lávce, vodu jsme pili přímo z řeky, i se v ní myli a koupali se. Bára si poprvé sama přebrodila na malý říční ostrůvek. Vendík hned také několikrát brodil sem a tam a vesele se oba máčely. Jak jsem vařil večeři, rozpršelo se a následně jsme koukali na fantastickou duhu přímo nad vodou a mostem. Do spacáků jsme zalezli kolem osmé, už za pořádného slejváku.

– „Úplně jsem se vysvíkla a vyběhla ven. Nejdříve jsem se bála, pak jsem to zkusila a nakonec to byla MEGA, MEGA, megální sranda. Pak jsem říkala, že vždycky když se mi bude chtít na záchod, tak chci, aby takto pršelo.“

Bára se ještě před usnutím naučila, jak za deště chodit ven a zůstat přitom suchá. Za celý den jsme na cestě potkali bohužel jen do deseti kusů morušek a k tomu do dvaceti turistů.

– „Nejvíce se mi dnes líbilo, jak jsem si zkoušela brodit, a jak pršelo,“ hlásila Bára.

– „Jak pršelo – se mi líbilo. Nelíbili se mi sobíci, byli ojezlí a utíkali pryč,“ doplnil Venda.

– „Líbilo se mi hodně borůvek, úplně jiná krajina a koupání v řece,“ dodala Janča.

11. 8. Stensdalen –Vålådalen /15 km/

Loučíme se sluncem nebo deštěm?

V noci vytrvale pršelo a ráno bylo pod mrakem. Přesto nocleh patřil k těm nejlepším, zcela odlišný od všech předchozích nocí v horách. Spali jsme přímo nad velkou řekou, pod námi byl malinký ostrůvek, kam se dalo seskočit – ideální na praní, mytí i blbnutí. Na poslední den na dalekém severu jsme naplánovali pěší výlet bez zátěže na nejvyšší kopec nad námi (Ottfjället, cca 1200 m). Kilák jsme se zase vrátili k hotelu, nechali si uvnitř většinu věcí, zrovna se rozpršelo: oblékli jsme se do deště a v 10 hodin vyrazili. Na výlet jsme měli jen omezený čas, protože autobus nám odjížděl už kolem půl třetí. Hned od chaty jsme prudce stoupali lesem (kameny, bláto)a po kilometru přešli na širokou horskou makadamovou silničku. Stoupání pokračovalo, brzy jsme vyšli nad hranici lesa, minuli vyhlídku a posezení nad vodopádem. Opustili jsme širokou cestu a po povalových chodnících stoupali dál vzhůru.

Bylo jasné, že vrchol nestihneme, otočili jsme se k sestupu a znovu se rozpršelo. Oběd jsme si dali v přístřešku nad vodopádem a o půl druhé byli zpět u chaty. Přebalili jsme všechna zavazadla a stihli krátce navštívit místní Naturum – návštěvnické centrum přírodní rezervace Vålådalen. Pán velmi zajímavě vyprávěl o místních lidech a krajině, a také o soužití horských Sámů s údolními zemědělskými Švédy. Ač jsem si odvážil chodit jen v kraťasech, bylo opravdu chladno.

– „Ahoj jalovci, ahoj kameny, ahoj hory,“ pochopil Vendík, že odjíždíme, a loučil se.

Před půl třetí jsme odjeli linkovým autobusem, který nás za necelou tři čtvrtě hodiny dovezl do většího sídla Undersåker (hned vedle Åre a Duvedu), odkud už jezdily vlaky. V blízké sámošce jsme si stihli koupit svačinu a večeři a přesně ve čtyři jsme odjeli odpoledním vlakem na jih.

Naším druhým cílem bylo pobřeží jižního Švédska v kraji Skåne (Skánie) nedaleko Helsingborgu. Vybrali jsme si dálkovou pěší trasu Kullaleden vedoucí kolem mysu Kullaberg, po které bychom měli další čtyři dny putovat a přitom se koupat v moři. K tomu jsme se potřebovali vrátit stejnou cestou, tedy nejprve přímým vlakem do Stockholmu a pak nočním spojem do Malmö, odkud je to už jen kousíček na začátek dalšího putování. Známou, pěknou krajinou jsme jeli na jihovýchod. Do Stockholmu jsme dojeli na čas před jedenáctou večerní a na stejném nástupišti jsme přelezli do dalšího vlaku, který hned po půl hodině vyrazil směrem na Malmö. Bára i Venda vzápětí znovu usnuly.

– „Nejlepší bylo, jak jsme se ve vlaku naučily hrát novou hru. Nejhorší bylo, jak jsem se v noci bála, že nám silný déšť protrhne stan,“ popsala dnešek Bára. „Rozloučila jsem se s komáry, horami, sobíky, borůvkami a s hezkýma chatami a chatičkami.“

– „Loučila jsem se s horami, se severem, se skládacím kelímkem (který si už nekoupím),“ dodala Janča.

Já se rozloučil s výhledy do dáli, s komáry, s moruškami. Poslední vzpomínkou byl moruškový kefír do vlaku.

12. 8 Vålådalen – pod Ottfjället – Vålådalen /pěšky 8 km/; Vålådalen–Undersåker /bus/; Undersåker–Stockholm /vlak/

Kullaleden – putování kolem Kullabergu

Náš noční vlak do Malmö kolem páté ráno zastavil „v polích“. Co se stalo, nám nikdo neoznámil – jen nás průběžně informovali, že čekáme na novou lokomotivu. Měl jsem čas zjistit, že tento noční spoj pravi­delně jezdí oklikou přes Helsingborg – kam jsme potřebovali – takže jsme s ním nemu­seli jet až do Malmö. Po čtyřech ho­dinách pobytu vyměnili lokomotivu a po desáté hodině jsme se čtyřhodinovým zpož­dě­ním vystoupili v Helsingborgu. Jelikož jsme si ušetřili hodinu cesty do Malmö a hodinu zpět, tak naše skutečné zpoždění se snížilo na pouhé dvě hodiny.

Konečně vedro

Vyběhli jsme z podzemního nádraží, v běhu jsem nám v apce koupil integrovaný lístek na kraj Skåne (místní IDS). Hned nám jel místní autobus 220 na poloostrov Kulla, do městečka Höganäs, odkud jsme pokračovali dalším spojem do vesnice Jonstorp na severní straně poloostrova. V půl dvanácté jsme vystoupili a zahájili další pěší putování. V místní sámošce ICA jsme si nakoupili jídlo na tři dny – ač je tu všude civilizace, zvolili jsme záměrně ten nejméně zalidněný úsek.

Jedna a půl kilometru jsme se, Janča opět s přeplněným batohem, táhli na nejbližší místní pláž na východní straně obce, proti směru další cesty. Byly tu záchody s pitnou vodou – jak jsme poznali pozdějii, běžný standard u moře. Oběd jsme si dali ve stínu u posezení, Janča se šla s dětmi koupat do moře. Pláž byla kamínková, přístup usnadňovala betonová hráz se schody do vody a plošina pro vozíčkáře. Všude bylo plno chaluh, nebylo to moc vábné. Od rána svítilo slunce a my si užívali „skandinávské léto“. Bylo pocitově dvacet pět stupňů, což pro nás znamenalo vedro, když jsme byli zvyklí na maximálně 15 stupňů.

Nahodili jsme Vendíka do krosny a kolem druhé hodiny vyrazili směrem na západ, po plážích a podél moře po trase Kullaleden. Vřesoviště, cesta lesem, vřesoviště, další les, průchod rezervacemi (ovce, krávy), i lehce náročnější terén, i trochu nahoru a dolů, malinké silničky. Na kraji vedlejší vesnice Svanshall jsme si v kavárně dali zmrzlinu a kafe (Venda spal). Opět zde byly záchody a možnost nabrat si vodu. Pěkné další vřesoviště, pastviny. Spousta odboček k historickým a přírodním místům. Průchodem přes poslední rezervaci jsme se kolem šesté hodiny dostali na kraj městečka Arild, kde byla betonová pláž s přístupem po schodech do vody. Koupalo se tu zhruba dvacet lidí. Janča si dost zaplavala, já jsem se na chvíli osmělil a udělal pár temp a Bára se dnes osmělovala. Vedle byl malinký přístav s kavárnou, teď večer již zavřenou, a pěkným posezením, kde jsme zapiknikovali – navečeřeli se. Janča dokonce využila i sprchu, která byla k dispozici.

S plnou zásobou vody jsme při západu slunce ve tři čtvrtě na osm vyrazili na závěrečný výstup dne – 2,5 km na okraj kopce Kullaberg. Snadno jsme stoupali převážně lesem – Bára šla za ruku a vzali jsme jí batoh, takže šla velmi svižně – a už po čtvrt na devět jsme došli do místa zvaného Himmelstorps. Šlo o louku u lesa, naproti staré zemědělské usedlosti (dnes muzeum v přírodě), se třemi velkými krytými přístřešky na nocování, ohništěm, posezením, altánem a dvěma kompostovacími záchody. Vše zdarma: stále jsme byli ve Švédsku. Jeden přístřešek zůstal dnes večer volný i pro nás. Vedle nocovala dvojice pěšáků a z druhé strany Němec, který přijel na kole. Zavěsil si hamaku a stejně spal v přístřešku. Byl tu i smetáček – mohli jsme si přístřešek dokonale zamést.

Po hodině „pobytu“ jsme se uložili ke spánku. Dnes jsme procházeli přes pěkné vesničky s nádhernými domy: ať už tradičními nebo zcela moderními. Potřebovali jsme za pár hodin ujít naši běžnou celodenní vzdálenost, jak jsme Báře několikrát vzali batoh, to pak do kopce šla rychleji než my.

– „Nejlepší bylo, jak jsme se na oběd koupali. Nejhorší byl večerní přístup do vody, “ shrnula si Bára.

13. 8. Stockholm –Helsingborg /vlak/; Helsingborg –Höganäs –Jonstorp /bus/; Jonstorp–Arild–Himmelstorps /14 km pěšky po Kullaleden/

Parádní Kullaberg

V přístřešku se spalo krásně (ač prkna byla tvrdá a naše karimatky tenké). V sedm ráno nikde nikdo – bylo skoro ještě šero. V půl osmé jsme vstali a po deváté vyrazili dál. Drobňoučká nevýhoda tohoto místa byla, že tady nebyla žádná voda, takže jsme ráno nemohli vyprat noční pleny, ani si doplnit vodu na cestu. A bohužel i další kilometry voda být neměla a my už jí moc neměli. Řekli jsme si, že do oběda vystačíme s málem.

Zvenku jsme si prohlédli zamčený starý statek Himmelstorps a vyrazili lesem po severním pobřeží poloostrova Kullaberg, přes rozsáhlý stejnojmenný masiv. Občas se objevily skály, dole útesy a vyhlídky na moře. Také tu byly cestičky a odbočky na pláže dolů – ty jsme vynechávali. Nechali jsme se zlákat odbočkou na Håkull, což je se 188 metry nejvyšší bod Kullabergu. Pěkný kopec, z jedné strany les, z druhé vřes. Bylo dusno, pod mrakem, kdyby nebyl opar, bylo by vidět až k Helsingborgu.

Neměli jsme už téměř žádnou vodu a další měla být k dispozici až na mysu, kam jsme plánovali dorazit na pozdní oběd. Cesta vedla stále lesem – kolem močálovišť, pastvin se spoustou branek, vyschlých potoků a jezírka. Po delší chvíli jsme si udělali zacházku a po prudkých schodech sestoupili asi 70 výškových metrů k moři, do místa zvaného Josefinelust. Šlo o kamenitou zátoku, koupalo se tady spousta lidí (ač to bylo odevšad trochu daleko). Podle mapy zde měly být tři jeskyně; navštívili jsme jednu, kterou objevila Bára. Mašírovali jsme dále, opět spousta skal a vyhlídek. Opodál u silnice jsem uviděl barák, kam jsme si došli pro pitnou vodu. Byl to obslužný komplex golfového resortu, který zabíral celou západní stranu poloostrova. Hřiště se rozkládala všude, kde nebyl les. Upravený svět golfových hřišť i tady vypadal jako pěst na oko.

Až před druhou hodinou jsme se dohrabali na samotný mys, k majáku Kullens fyr a vedle stojícímu návštěvnickému centru přírodní rezervace. Kus před majákem bylo parkoviště a davy lidí (rozptýlily se v okolí). Obědvali jsme s výhledem přes opar pod jedním z nejslavnějších švédských majáků, který byl svého času nejsilněji svítícím majákem v celé Skandinávii. Když Vendík pobíhal kolem stolu, začala na nás nepříjemně křičet dvojice Polek. Tvrdily, že dítě spadne z útesu, ač tam žádný sráz nebyl, jen šikmá louka. Ach jo, ač to myslely jistě dobře. Švédi a Švédky tě pochopitelně nechají být. Kafe a děti nanuk; zmrzlina chutnala zcela průměrně, ale místním vosám to nevadilo a Báru i tak obtěžovaly.

Nedaleko majáku bylo tábořiště, ale u parkoviště plného lidí nám to nepřišlo jako dobrý nápad. Kolem třetí jsme se raději vydali na další cestu, tentokrát po jižní straně Kullabergu. Hodinu a půl jsme putovali převážně otevřeným terénem. Líbilo se nám tady víc než na severní straně poloostrova: útesy, pastviny, louky vyhlídky, sestupy k moři na koupání na „tajné“ pláže. Celá rezervace byla moc pěkná, původní louky a pastviny zřejmě zarostly lesem, nyní se střídala volná krajina a hustý les.

Naším cílem bylo koupání na plážičce s kavárnou Ransvik. Pláž tam byla, ale místo kavárny jen nóbl restaurace. Venda spal, pláž nebyla nic moc (jen schody a molo), tak jsme hned pokračovali dál. Necelý kilometr měla být další pláž, snad větší a lepší – a možná i s bazénem!

Lesem a následně po lehce dramatické cestě přímo nad mořem (vysekané stupy, lana, řetězy, zábradlí, kramle) jsme dorazili až na kraj turistického městečka Mölle. Byla tu slibovaná pláž, ač vstup do vody byl zase jen po schodech z mola; hned vedle byla dámská (!) nudistická pláž a opravdu tu byl velký dětský koupací bazén (!!!) Koupací atrakce doplňovala sprcha, záchody, pitná voda a dětské hřiště. Jen slibovaná kavárna či zmrzlinárna měla zavřeno a další byla až v centru – pro nás daleko. Bylo kolem páté a my ukončili naše dnešní putování. Jana si až do večera střídavě plavala v moři, já si jen umyl nohy v moři, jak to bylo studené, a děti si celý podvečer užívaly dětský bazén.

– „Nejlepší bylo, jak jsem se koupala v dětském bazéně, kde jsem si poplavávala,“ bylo jasné, co řekne Bára.

– „Vyhlídka. Ta se mi líbila,“ prohlásil Venda.

– „Mě se líbily výhledy, skály a moře. Místo, kam jsme teď došli, je super!“ dodala Janča.

14. 8. Himmelstorps – maják Kullen –Mölle /13,5 km/

Prší?

V noci trochu zafoukalo, vzbudil jsem se, když mi na hlavě přistála polovina stanu, jelikož kotvící kolíky v kamenitém terénu špatně držely. Nanosil jsem několik velkých kamenů a stan znovu vypnul. Přidal jsem i boční zabezpečení, ale do rána už bylo bezvětří. Vstávali jsme až po osmé. Noc jsme strávili pod přímo pod vysokými skalami na plácku u posezení, hned vedle městské pláže. Bylo jasno, Janča si ráno zaplavala v moři na „nuda“ a děti se dočkaly, že jim dopoledne – po čištění povrchu i dna – zase otevřeli dětský bazének. Až do konce putování nás čekaly už jen roviny; kopce skončily právě tady. Po břehu jsme prošli přes celé Mölle, za městečkem začalo vřesoviště s ploty a brankami pro průchod. Uvnitř se pásly ovce. Chvíli jsme šli tak úzkou cestou mezi ploty, až mi to bylo dosti nepříjemné – z jedné strany ostružiny a z druhé ostnatý drát. Bál jsem se o sebe, krosničku a Vendíka, že se zraní.

Po trase bývalé železnice jsme došli až do vísky Lerhamn, kde u malého přístavu byla písečná (!) pláž. Bylo dusno a horko, nad námi se kupily černé mraky, vypadalo to, že opodál prší. I tak slunce svítilo tak silně, že se děti na břehu moře pěkně opálily. Já plaval malinko, Janča hodně a Bára zvládla tři tempa. První náš písek, děti se v něm radostně hrály. Oběd v přístavu. Odpoledne jsme pokračovali zajímavou pobřežní přírodní rezervací, která nás přivedla na kraj městečka Nyhamnsläge. Nebe už bylo dosti černé a zastřené, bude brzy pršet? Na konci obce byla sámoška (první obchod po třech dnech), kam jsme si zašli nakoupit jídlo. Pokračovali jsme k jihu, chvíli šli zkratkou po trase bývalé železnice, a ne po pláži.

Místo očekávaného parku jsme vešli do hustého lesa, uprostřed kterého bylo velké odpočinkové místo: dva přístřešky na spaní (dřevěné pódium, ze tří stran kryté), altán, griloviště, kohoutek s pitnou vodou, opodál toalety a asi 200 metrů na pláž. Venda spal v krosničce. Byly teprve čtyři hodiny, tak jsme šli na kávu do sousedního kempu. Paní nám sdělila, že nyní přichází čerstvá voda z Atlantiku, které je hodně a je studená. Kombinace studené vody a slunce způsobuje vysoký obsah vlhkosti ve vzduchu – všude se tvoří mlha a zdá se, že bude pršet. Zašli jsme na dlouhatánskou písečnou pláž, ohraničenou nízkou dunou, ale břeh byl plný chaluh a voda nepříjemně hnědá. Jana se i tak koupala. Pláž byla zároveň chráněnou rezervací. Na rozhraní pláže a lesa se rozkládalo pěkné vřesoviště. Šli jsme hledat lepší místo na severní konec této pláže, bylo to tam o něco lepší, ale jen o něco. Já si dal tři tempa, Janča plavala dost a děti si hrály v písku na břehu. Kolem sedmé jsme se šli znovu ubytovat do lesíku. Jeden z přístřešků už byl obsazený.

– „Když jsme přišli poprvé, viděla jsem u jednoho přístřešku pěkné posezení a říkala jsem, že si ho určitě někdo zabere jako první – a byla to pravda,“ popsala Bára.

Napadlo mě vyběhnout na pláž. Kolem tři čtvrtě na devět slunce právě dokonale zapadlo do moře. Takovou podívanou jsme už řadu let nezažili. I Janča se šla pokochat. Zítra nás čeká poslední den putování – dojdeme k autobusu a navečer se přesuneme do Malmö na noční vlak do Berlína.

– „Nejlepší bylo dopoledne na písečné pláži a koupání v bazénu. Nelíbilo se mi, že na podvečerní pláži byly vyplavené chaluhy,“ shrnula si Bára dnešek.

15. 8. Mölle –Strandbaden /11 km/

Vítr a růže na rozloučenou

Někdy kolem půlnoci začalo silně fučet. Byl jsem dlouho vzhůru, bál jsem se, aby na nás nespadl strom. Vstali jsme před osmou do krásného slunečného rána bez oparu (pláž s výhledem na Kullaberg a maják na konci byla nádherná, na plavání to ale nebylo). Foukal vítr a celé dopoledne se tvořily velké vlny. Mířili jsme k jihu, stále po pláži a vedle ní po bývalé železnici. Břehy byly plné chaluh. Dnes bylo krásně vidět na Dánsko (včera i předevčírem bylo schované) i na malé i velké lodě v průlivu. Došli jsme do přístavu města Höganäs, z druhé strany přístavního mola byla udělaná moderní pláž s dřevěným pódiem a na břehu čistá písečná mělčina.

Museli jsme tu zůstat. Bára jezdila na skluzavce v moři, obě děti si hrály na hřišti, já mezitím zaběhl nakoupit oběd. Po obědě Janča plavala, Bára se vyřádila na další skluzavce. Bylo stále jasno, vzduch měl 21, moře 18 a sobotní davy lidí. Před druhou jsme vyrazili stále po pláži dál, byla to stále sice pláž, ale opět plná chaluh. Pěkné rodinné domky, všechny nízké. Část cesty vedla opět přírodní rezervací. Prošli jsme další vesnici s přístavem a muzeem. Zbývaly už jen dva kilometry, ale čekal nás nejtěžší úsek: po jedné straně golfové hřiště, po druhé cestu tvořil sypký písek mezi hustými porosty kvetoucích i odkvetlých růží. (!) Chvíli jsme se snažili mezi růžemi prokličkovat, aniž bychom se popíchali, ale po nějaké době jsme zvolili raději cestu přímo po břehu na kraji vody. Po celý den při putování stačilo otočit se a kochat se výhledem na Kullaberg.

Ve čtyři hodiny jsme pískem došli k autobusové zastávce ve vesnici Viken. Záchodky, pitná voda, jak jsme byli zvyklí po celé cestě podél moře. Slunce a fučák. Vedle zastávky stál zvláštní, téměř punkově laděný kiosek, kde nabízeli zmrzlinu i kávu. Půjčovali zda také dalekohled a dětské hračky. Zmrzlina i káva byly nejdražší široko daleko, ale přesto jsme si je s dětmi dopřáli jako závěrečné rozloučení s naším čtyřdenním putováním. Seděli jsme nad srázem s parádním výhledem na moře. Vůbec nám nevadilo, že jsme na návětrné straně, kde trvale foukal vítr. Nikdo z nás už neměl chuť se koupat – vlny, chladná a zakalená voda a navíc přístup jen z mola. Po chvíli přijel autobus, zamávali jsme moři a odfrčeli.

Jedeme domů

Příměstským autobusem jsme se vrátili do Helsingborgu. Odtud nám hned jel rychlý regionální vlak do Malmö. Před šestou jsme vystoupili na hlavním nádraží, kde jsme měli čas vlastně až do druhé hodiny ranní (!). Nákup jídla a dárků v sámošce a dlouhý pobyt na dětském hřišti vedle. Za téměř úplné tmy jsme se vypravili do centra. Všude bylo plno, všechny restaurace a bary praskaly ve švech – sobotní večer. V posledním obchodě jsme kolem desáté večer koupili Báře pro radost švédskou vlajku. Milý prodavač daroval dětem bonbóny. Přesunuli jsme se na nádraží, kde jsme čekali na noční vlak do Berlína. Bára psala a malovala pohledy pro babičky a dědy. Kolem jedenácté obě děti postupně „odpadly“.

– „Nejlepší dnes bylo, když jsem si vybírala míchanou směs bonbonů jako dárek, a když mi táta koupil vlajku. A taky luxusní moře, písek a skluzavky. Dobré bylo, že tam byla zátoka, kde byly pidi vlnky, které vůbec necákaly, a nebyly tam chaluhy. Blbý bylo, že slunce až moc opalovalo a přitom ve stínu byla zima,“ řekla Bára.

– „Dobré bylo dnes moře, mořské povětří, domky u moře, okolní krajina, pohledy zpět na Kullaberg, luxusní pláž pro děti. Překvapil mě kiosek – vypadal jako závan Balkánu tady na severu. Líbilo se mi večerní Malmö, všude světýlka, všude v barech živo,“ doplnila Janča.

16. 8. Strandbaden –Höganäs –Viken /10 km/; Viken –Helsingborg /bus/; Helsingborg–Malmö /vlak/

Náš noční vlak, jedoucí ze Stockholmu až do Berlína, přijel do Malmö s hodinovým zpožděním kolem půlnoci. Ze staniční haly jsme přenesli spící děti a usadili se v polootevřeném prostoru, jehož interiér působil nepříliš útulně (studený vzhled, nepohodlné sedačky, chyběly koberce). Vzhledem k tomu, že vlak tu měl mít pobyt přes tři hodiny, jsme odjeli na čas, kolem druhé v noci a teprve pak jsme s Jančou usnuli. Ráno jsme se probudili na jihu dánského poloostrova, slunce vycházelo a náš vlak pořád někde čekal a brzdil. I tak jsme na čas, v devět dojeli do Hamburku, bohužel nás odstavili kamsi do přístavu a do Berlína pokračovali až po desáté hodině. Zrovna začala výluka na hlavní německé trati z Hamburku do Berlína, takže jsme jeli objízdnou trasou, která už byla zahrnuta v jízdním řádu.

Kolem půl druhé jsme vystoupili v německé metropoli a regionálním vlakem se přesunuli na hlavní berlínské nádraží. Zašli jsme k řece Sprévě, po které během slunečního nedělního odpoledne plula jedna výletní loď za druhou, každá plná veselých pasažérů. Těšili jsme se na kafíčko, zamířili do „pankového“ baru na břehu, ale protože obsluha působila nepřátelsky, raději jsme odešli. Kafe jsme si nakonec dali v nádražní hale v kavárně Deutsche Bahn (DB), kde na nás byli milí. Před třetí jsme odfrčeli směrem na Prahu zánovním a pohodlným vlakem Českých drah. Bohužel nám systém DB, kde jsem kupoval lístek, nenabídl místo v dětském oddílu s dětským kinem. Další odklon, tentokrát přes Lipsko, 10 minut zpoždění a v Praze už skoro dvacet. Domluvil jsem, že na nás navazující spoj do Brna, který jel až do Bratislavy, počkal, takže jsme před osmou hodinou přeskočili na stejném nástupišti na poslední spoj a v půl jedenácté dojeli do Brna.

Ne 17. 8. Malmö–Berlín –Praha –Brno /vlak/

***

Relativně drsné Jämtlanské hory i zcela odlišné pobřežní putování po Kullaleden se nám velmi líbily. V tamějším horském kraji jsme byli už potřetí. Letos to bylo obzvláště náročné, ač jsme nevylezli ani na jeden kopec a přešli jen pár plochých sedel. Za deset dní jsme v ploché krajině ušli skoro 110 kiláků, přebrodili desítky řek a říček a přeskákali přes stovku potoků. Expedice byla velmi úspěšná, ač to vypadalo, že jsme šli furt v dešti, tak během dne, kdy jsme chodili, vlastně skoro nepršelo, spíše mrholilo a mžilo. Také proto jsme hodněkrát pozorovali duhu. I tak bylo vlastně relativně sucho, dle stavu bažin a množství vody v řekách. Vichru jsme si užili až dosytosti. Na Kullaleden, pěší trase po břehu moře v okolí mysu Kullaberg, jsme byli úplně poprvé, za čtyři dny jsme napochodovali skoro 50 kilometrů. Líbilo se nám tu také, byl to příjemný odpočinek.

Na horách jsme pokaždé spali nedaleko nějaké chaty nebo přímo v chatičce, a jak to šlo, dopřáli jsme dětem i sobě nějakou místní dobrůtku. Telefony s mapami bývaly spíše vypnuté, abychom šetřili baterie, a chodili jsme podle tištěné mapy, kterou jsme měli z minula. Tato velká mapa umožnila mnohem lepší plánování na několik dní dopředu, než se dá podle mobilu. U moře jsme dvakrát spali v luxusním přístřešku s veškerým servisem a jednou na pláži, pod skalami, přímo pod Kullabergem, na dohled od dětského bazénku. Potkali jsme více turistů s dětmi při přechodu, jednu rodinu s malinkým dítětem, ale opět nikoho s malými dětmi zcela natěžko na dlouhotrvajícím přechodu.

Několik dní jsme šli stejnými místy jako před šesti lety, kdy byla Bára ještě v břiše. Tehdy bylo slunečno a teplo a šli jsme sami. Teď s dvěma dětmi to bylo úplně jiné. Před čtyřmi lety jsme byli na horách i s Bárou, ale asi dvě stě kilometrů jižněji, v trochu odlišné krajině.

– „Na celém výletu se mi nejvíce líbilo, jak jsme se mohli koupat v bazéně a krásné písečné pláže. Na horách se mi líbilo: že nebyly moc kopcovité; borůvky, morušky, chatičky povalové chodníky, sobíci, jak mě máma nosila, bažiny. Na horách se mi nelíbil vítr a silný déšť a také komáři,“ shrnula Bára celou cestu.

– „Že byla koupačka. Chatičky. Sobíci. Komáři. Pláž“, to se mi líbilo. „Sobíci, ti se mi nelíbili. Ti jsou opadaní“, dodal trochu nejasně Venda.

Praktické informace

Vybavení pro lehké putování s dětmi

Do Švédska jsme vyrazili na přechod hor „natěžko“ se dvěma stále malými dětmi a – stejně jako loni v italských Orobských Alpách – jsme si postupně zdokonalovali cestovatelské dovednosti. Na horách jsme zažili náročná a exponovaná místa, ale jiným způsobem než v předchozích letech. Starší dítě (pět a tři čtvrtě roku) chodilo již třetí sezónu samo, mladší (dva a půl roku) se většinou neslo v krosničce na zádech, ačkoli zvládlo ujít i krátký úsek samo. Nejdůležitější bylo vzít si co nejméně a co nejlehčí vybavení, aby se nám všechno vešlo do zavazadel a dalo se unést; stejně jsme postupovali i s jídlem. Bylo jasné, že pokud nesu dítě v krosničce na zádech a máme s sebou vybavení a jídlo pro čtyři osoby, tak se Janče vše nevejde do jejího lehoučkého batohu (objem 55 l). Proto musela vláčet velký batoh (70 l). Ze začátku ho měla dost těžký, vážil asi stejně jako moje krosna s dítětem. Dovnitř se jí sice všechno vešlo, ale první dny musela mít přivázané dvě velké karimatky zvenku, dokud neubylo jídlo. Poté se už jedna karimatka vešla dovnitř.

Já nesl tradičně krosničku s dítětem na zádech praktický hrudní baťůžek, ve kterém jsem měl věci, které se jinde nevešly. Do naší novozélandské krosničky naštěstí pasuje sluneční stříška českého výrobce, spolu s pláštěnkou. Krosnička má vpředu na ramenních popruzích dvě svěrky na přezky. Janča už před čtyřmi lety tyto přezky našila na menší reklamní batůžek, který jsem si vpředu zavěšoval. Reklamní batoh se po krátké době rozpadl, od loňska stejný typ znovu a stejně vylepšený. Díky tomu jsem nemusel nosit dva páry popruhů na každém rameni. Hrudní batoh lehce zdržuje nasazování a sundavání krosničky a bohužel omezuje pohled pod nohy.

V krosničce na zádech jsem kromě dítěte a doplňků (pláštěnka, sluneční stříška, KPZ) nesl jen dva spacáky, své oblečení a věci na vaření. Alumatku, petku (vodu jsme nenosili), hračky pro batole, mapu, mobil, powerbanku, plavací rukávky, papíry, malování pro děti a pár drobností jsem měl v hrudním batohu. Odhaduji, že na začátku jsem nesl 25 kg, včetně Vendelína (14 kg s oblečením) a hrudního batohu (2 kg). Janča nesla zbytek (věci pro sebe, vše pro děti a všechno jídlo), možná klidně také nesla i 24 kg, ale s každým dnem ubývalo jídlo a na konci v horách se dostala pod 15 kilo.

Stejně jako loni jsme si vzali náš čtyřmístný stan (1890 g). Stan je prostorný (děti uvnitř stojí, já bez omezení sedím), dovnitř je nutné položit čtyři karimatky vedle sebe. Tropiko je z materiálu silpoly, neboli silikonizovaného polyesteru, který má o něco lepší vlastnosti než silnylon. Na šířku má stan i s dvěma malinkými předsíňkami 2,6 m a vyžaduje tedy velkou, rovnou a měkkou plochu na postavení (na kamenech/hlíně by se protrhl). Pokud se postaví stan i na velmi mírný svah, v noci se v něm sjíždí. I když neváží ani dvě kila, je poměrně objemný a v batohu zabírá hodně místa. Do krosničky na dítě se nevešel, musela ho nosit Janča. Ve stanu jsme spali celkem čtyři noci. Měli jsme dva dospělácké letní péřové spacáky (700 g každý); spali jsme pod nimi já s Jančou a Vendelínem. Celou dobu jsme je používali jako deky, buď bylo poměrně teplo, nebo jsme spali v chatičkách. Bára si nesla svůj dětský péřák (také 700 g).

Letos měly děti nové alumatky (130 g každá) a já s Jančou nové karimatky z mate­riálu EVA (7 mm, 200 g). Alumatky se osvěd­čily – jsou levné, lehké, zabírají minimum místa v batohu a pro děti plně dosta­ču­jí.

Šetřili jsme na oblečení – měl jsem jako obvykle jen jednu tenčí zapínací mikinu (400 g) nic teplého, jako třeba svetr či tlustou mikinu. Kvůli předpovědi chladného počasí jsem na poslední chvíli přidal tenké triko s dlouhým rukávem (230 g). Měl jsem lehkou nepromokavou bundu a tenoučké nepromokavé kalhoty. Nově jsem si vzal legíny, ve kterých jsem chodil většinu času, a přes ně bavlněné kraťasy. Rukavice i čepice byly letos nezbytné. Silnější mikina by se bývala hodila. Také by se hodily pevné kalhoty nebo vysoké návleky, protože keře mi poškodily legíny.

Proti dešti jsem kromě nepromokavé bundy a kalhot používal pláštěnku na krosničku. Janča měla velkou pláštěnku na batoh, pod kterou se musely vejít i dvě objemné karimatky připevněné zvenku.

Janča měla jako vždy lehoučké teleskopické hůlky, většinou jsme nosili každý jednu. Báře jsem u vlaku vyrobil březovou hůl, ale zapomněla ji v autě při stopu do hor. Další jsem jí udělal až po týdnu, kdy jsme opět přišli do lesa – v horách ji používala, ale u moře už ji nechtěla.

Hračky tradičně nevozíme, protože děti na horách mají spoustu inspirace. Venda měl malinké autíčko, se kterým si hrál, a malinkou konvičku, tu jsme letos skoro nevyužili. Bára měla malou kreslící sadu (využito) a miniaturní karty.

Vybavení pro pětileté dítě

Bára (pět a tři čtvrtě roku) si poprvé nesla vlastní batůžek (18 litrů). V nepromokavém vaku měla péřový spacák a spací oblečení, k tomu alumatku, láhev na vodu, kelímek a pláštěnku na batoh. Celkem vážil asi 2 kg (bez vody). Měla nové, asi ne moc kvalitní, vyšší nepromokavé pohorky. Noha se jí nepotila, ale první dny si stěžovala na bolavé paty, naštěstí se boty rychle přizpůsobily její noze. Jako druhé boty, na cestu a pobíhání kolem stanu, měla lehké kvalitní sandálky, ve kterých absolvovala i celou pobřežní stezku. S předpovědí špatného počasí jsme Báře na poslední chvíli koupili novou, a tak zaručeně nepromokavou, bundu (dost těžkou) a nové pogumované kalhoty (ty byly sice nové, ale za nepromokavost bych neručil).

Zbytek tvořilo běžné oblečení: kratší legíny, normální legíny, trička, dvě mikiny, čepici a rukavice. Co nejvíce věcí jsme jí vzali z funkčních materiálů, aby rychle schly. K moři plavky. Z hraček měla jen malý bloček, sadu malinkých pastelek a malé karty. Za ruku už nechtěla skoro chodit, chudák Janča často velmi trpěla, když se Bára vlekla a ona musela jít pomalu se svým přetěžkým batohem. Nejrychleji šla, když jsme jí na pobřežní stezce vzali batoh, to do kopce šla rychleji než Janča i oproti mně s Vendíkem na zádech.

Vybavení pro batole (2,5 roku)

Vendelín měl na nohou skoro pořád pevné, zavřené nízké botky. Druhým párem byly holínky z lehoučké pěny EVA. V těch chodil párkrát za mokra kolem chatek a kolem stanu a také za deště, když se nesl v krosničce.

Měl nové, poměrně těžké nepromokavé kalhoty (poslední kus oblečení, který jsme pořídili těsně před odjezdem) a tenčí, spíš jen částečně nepromokavou bundu, rezervní pláštěnku a další běžné oblečení. Přes den byl už odplenkovaný, takže jsme s sebou vzali jen osm čtvercových látkových plen, použili jsme jen tři. Kromě nocí je dostal párkrát, když jsme ho nesli za deště a bylo jasné, že v krosničce bude sedět dlouho – rekord byl pět a půl hodiny.

Sice se nechal nosit v krosničce na zádech, ale oproti loňsku chtěl každý den a skoro pořád chodit. Sám ale nechodil, ale přímo běhal, rychleji než Bára nebo Janča šly. Pořád se ptal na to, jaký je terén, a těšil se, že bude dobrý a že půjde po svých. Denně ušel přibližně jeden až dva kilometry.

Jídlo a voda

Obě děti letos už jedly to samé, jako my: snídaně, oběd, večeře, i svačinky. Kromě našeho lehoučkého ešusu jsme s sebou vzali jen jednu malou mističku, že z ní bude jíst jedno dítě a druhé s námi z ešusu. Byla to chyba, jen se hádali, kdo bude z čeho jíst. Podobné hádky byly před měsícem na cykloexpedici o lžících. Lžíce jsme teď po dohodě s dětmi vybrali již doma a fungovalo to. Proto jsem pátý den putování na chatě Helags vzal jednu švédskou plastovou „tradiční“ nádobu na vodu. Přes den jsme do ní nabírali vodu a ráno a večer z nich děti jedly, jen si střídaly misku a tuto nádobu. Příště určitě vezmeme dvě stejné ultralehké misky, abychom se vyhnuli hádkám.

Dětem jsme vzali navíc různé bonbony, a kde se dalo, tak jsme jim je dokupovali. Dostávaly je velmi často, na každé, i malinké přestávečce. Nahrazovaly jim třeba zmrzlinu a jiné dobroty, kterých se na horách nedostávalo.

Věděli jsme, že potraviny půjdou na horách dokoupit na horských chatách, a to jen trvanlivé. Vzali jsme proto jídlo asi na čtyři až pět dní, snídaní něco více. Ale třeba čokoládu jen na dva dny, sýrů do obědů a večeří zase o něco více. Na horských chatách jsme dokupovali snídaně (vločky, rozinky), večeře (nudle, instantní nudle, luštěniny v konzervách a jiných obalech), sladkosti, malé sáčky kafe a měli třeba i malinké cukříky.

Na žádné chatě jsme nevečeřeli, neobědvali ani nesnídali. Jen jsme si tam dávali kávu a sladkosti. Jednou jsme dostali borůvkový koláč. Do restaurace jsme nezašli ani během putování po pobřeží, dokonce jsem za celých 17 dní nevypil ani kapku alkoholu.

Plodinám, kterými jsme si během dne doplňovali jídelníček, kralovaly stejně jako loni borůvky. Bohatá borůvková snídaně však byla jen jednou. Hodně jsme se těšili na morušky (hjortron [ju­‑trón], Rubus chamaemorus), našli jsme už i zralé, ale bylo jich velmi málo. Jen na jedné malinké lokalitě rostly ve velkém počtu. U moře jsme jedli ostružiny, teprve dozrávaly. Skoro neomluvitelnou chybou bylo, že jsme ani letos předem nedostudovali i další jedlé bobule – brusinky, klikvy, dřín.

Vodu jsme na horách nikde nenosili, maximálně pár deci pro Vendíka. Pili jsme přímo z jezer, řek, i maličkých potoků, bez filtrování, převaření nebo dezinfekce – to je výhoda hor Skandinávie. To je jedna z velkých výhod hor Skandinávie. U moře byly navíc v krátkých intervalech volně přístupné toalety, většinou i s tekoucí vodou (výjimkou byl kopec Kullaberg), takže se dalo putovat téměř bez vlastní zásoby. O vodu jsme nikde nemuseli žádat. Bára měla novou bytelnou láhev se širokým hrdlem, do které se voda nabírala velmi snadno.

Spojení, cesta na sever a cestování po Švédsku

Nejlogičtější trasa do středního Švédska vede přes Berlín, Kodaň a Stockholm. Vlakové spojení by bylo ideální, ale v době naší cesty probíhala v Dánsku krátkodobá oprava tratě na poloostrově a náhradní autobusy by přesun výrazně zkomplikovaly. Trajekt z Hamburku do Kodaně už přibližně několik let nepřeváží vlaky, protože na obou koncích probíhá výstavba podmořského tunelu a rekonstrukce navazujících tratí. Na sever jsme proto jeli dvěma autobusy, do Berlína a poté do Malmö. Děti si mohly „vychutnat“ dvouhodinovou plavbu na trajektu z Rostocku do Dánska. Domů jsme jeli vlaky, využili noční spoj až do Berlína. Na této trase jezdí i „státní dráhy“, i švédský soukromník. Pro plánování cest do Švédska a po Švédsku je vymakaný švédský plánovač reseplanerare.resrobot.se (zahrnuje autobusy i vlaky) a také stránky švédských dráh www.sj.se, přes které jsme kupovali jízdenky. Na jihu jsme používali apku Skånetrafiken, přes kterou jsme si kupovali lístky na tamější IDS a hledali spojení.

Mapy

Naše celé putování v horách se pohodlně vešlo na tištěnou mapu Jämtlandsfjällen (Calazo, 1:100 000; nepromokavá, kvalitní, nezničitelná). Koupili jsme si ji pro první putování v tomto kraji, mapa se velmi hodila pro společné plánování na několik dní dopředu. Mobily tak odpočívaly v batozích, baterie nám díky tomu vydržely déle. Pro plánování jsme využívali nám dobře známou a skvělou online turistickou mapu celého Švédska minkarta.lantmateriet.se. Při větším přiblížení se objeví grafický vzhled, který je skoro ­totožný s tištěnými turistickými mapami skandinávských hor. Je k ní kvalitní apka, My map, která umožňuje snadno stáhnout turistickou podkladovou vrstvu a mapy používat i offline (vybere se zájmový čtverec a zvolí možnost „offline“). Po Kullaleden jsme šli podle mobilů, tištěnou mapu jsme neměli. Díky husté síti informačních panelů a kvalitnímu značení se dalo projít téměř bez mapy.

Komáři

Jana na letošní výpravu ušila dětem síťky na hlavu, my jsme si vzali naše staré. Všechny zůstaly téměř nevyužité, protože komárů bylo letos nezvykle málo – i když nás párkrát otravovali.

Ostatní

Ranní vstávání, snídaně a balení s dětmi nám ráno zabralo kolem dvou hodin. I večer jsme potřebovali spoustu času. V přestávkách jsme si my tři odpočinuli a Vendelín naopak běhal. Naučil se vylézat sám z krosny, ke konci putování stačilo, abych někde na chvíli spočinul a odpočíval, a už hned vylezl a někam utíkal. Spal nejčastěji dopoledne mezi svačinou a obědem. Odpoledne už ne. Příští rok už bude muset chodit sám, jednak už ho asi neunesu a jednak bude z krosny přečuhovat.

Užitečné jsou stránky Švédské turistické asociace (Svenska Tu­rist­fö­renin­gen, STF) www.swedishtouristassociation.com. JJsou na nich informace o uzavřených cestách, seznam chat, otevíracích dob a také sortiment proviantu, který se dá na chatách dokoupit, a různé tipy na výle­ty. Chaty jsou rozděleny do dvou skupin podle velikosti butiku, a tudíž i výběru proviantu.

Jämtlandsfjällen, Jämtlanské hory

Jämtlandsfjällen jsou nádherné hory s krásnými výhledy, ideální pro výškově nenáročnou turistiku. Je v nich hustá síť turistických chat a chatek­‑útulen s nouzovým telefonem, odkud lze zavolat o pomoc. Z větší části zde je mobilní signál, ač ne úplně všude. Krajina je velmi plochá, výstupy i sestupy jsou skoro všude mírné. Denně se téměř nestoupá a neklesá. Hory jsou vhodné pro ty, kteří mají potíže s prudkými výstupy, chodí pomalu nebo pro rodiny s malými dětmi. Když se chodí jen po značených cestách, je chůze relativně snadná a příjemná.

Lze se vydat i libovolně do krajiny mimo značení, lézt na vrcholky zdejších hor – a vystoupit na vrcholky místních hor a zažít opravdovou divočinu, brodění potoků, řek a přecházení bažin. Letními turistickými cestami je zpřístupněna jen malá část hor (mosty, přechody přes bažiny), zbytek je pro pravé drsňáky a místní Sámy, chovatele sobů, kteří tady v okolí mají několik osad (my jsme letos žádnou nepotkali). Všechny sobi, kteří tu pobíhají, jsou chovaní, žádná divoká stáda se tu nevyskytují (na rozdíl od sousedního Norska). V zimě je to ráj pro lyžaře, proto je tu ona hustá síť volně přístupných útulen na krátkodobý nouzový pobyt: lavice, stůl, kamna, dříví a kadibudka. Ač jsme chodili pouze po značených cestách a byli jsme tu ve vrcholné sezóně, tak jsme kromě Sylarny a Helagsu potkávali jen málo turistů – maximálně dvacet lidí za den! Ač se to nemuselo zdát, měli jsme většinou sucho; brodění řek bylo spíše zábavné. V červnu, kdy taje více sněhu, bychom brody možná nezvládli. Značení bylo všude bez výjimky kvalitní, vždy oranžovou barvou, buď na stromech, skalách, extra dřevěných kolících a nad hranicí lesa nejčastěji na vztyčených kamenech.

Kullaleden

Kullaleden je značená pěší trasa, součást dálkové stezky Skåneleden – síťí stezek, která obkružuje celý kraj Skåne (Skánie). Samotná Kullaleden vede kolem poloostrova Kullen z Helsingborgu do Utvälinge, v délce 70 km. My jsme prošli 50 km, lze říci „centrální části“. Celou dobu vede Kullaleden v podstatě po pobřeží. Cestou je spousta větších i menších atrakcí a zážitků, jednoznačně největším je masiv a hřeben Kullaberg, s dramatickými útesy, lesy, skalami, skrytými plážičkami a velmi známým majákem na jeho severozápadním cípu. To je jediné místo, kde se chodí „po kopečkách“ vysokých skoro 200 metrů, nahoru a dolů, jinak trasa vede pouze po rovině. Jen zde jsou větší zástupy návštěvníků. Cesta je perfektně značena oranžovými značkami a nabízí výborné zázemí – záchody, pitnou vodu, odpočívky, nocoviště. Navíc je trvalá možnost se koupat v moři.

Zapsal Pavouk, doplnila a opravila Janča.

↓  Prohlédni si celou fotogalerii  ↓

Mapa cestování