Zobrazit mapu cestopisůSkrýt mapu cestopisů

Středním Švédskem: Jämtlandské hory a pobřežní Höga kusten

4. – 29. 7. 2019 Janča a Pavouk  Další fotografie z cesty

„Kam vyrazit do divokých hor, kde se dá celé dny chodit nad hranicí lesa, kde jsou daleké výhledy, krásná příroda, skoro nikdo a přitom se chodí skoro pořád po rovině? Ve střední Evropě asi nikam, ale hory středního Švédska, oblast Jämtlandských hor, by všechny podmínky měly splňovat dokonale. Když jsme letos vybírali místo, kde by nebyla velká stoupání, tak nám vyšlo toto jako ideální volba. Není to zas tak daleko, lze až do hor dojet vlakem, není to snad tak drsné jako Laponsko a je tu hustá síť chatek s nouzovými telefony a dobré pokrytí mobilním signálem. A kam se podívat na ­severu ještě? Vybrali jsme pobřežní dálkovou turistickou trasu Höga kustenleden, která by měla také skoro vše splnit, kromě omezenějších výhledů.

Jämtlandsfjällen, nejen suchopýry v bažině
Jämtlandsfjällen, nejen suchopýry v bažině

Z Rujány na sever

Po týdnu válení se a slunění se na Rujáně na chladném Baltu jsme se po krásném výletu na vápencové útesy u Sassnitzu rozloučili s našimi kamarády. Oni se vraceli na jih, naším cílem byl sever. Nalodili jsme se na noční trajekt z Německa do Švédska a zahájili jsme skandinávské putování.

Původně trajekty jezdily přímo z centra Sassnitze, najížděla tady nejen auta, ale i celé vlaky. V roce 1998 si přístav přesunuli šest kilometrů za město. Namísto trajektoviště v centru vzniklo muzeem a v okolí různé turistické atrakce. Do nového přístavu jsme přejeli místní MHD. Čekali jsme spolu s dalšími pěti cestujícími, než nám dovolili se nalodit. Auta mezitím vesele najížděla na loď. Proč jsou všechny trajekty primárně pro auta a pěšáky pouští vždy jako poslední? Ti, kteří přijdou z aut jako první, si na lodi vyberou nejlepší místa na sezení a na odpočinek! Při čekání jsme se seznámili s dvojicí Belgičanů, kteří jeli na svatební cestu do Norska a Švédska. Tak jako my, i oni měli svatbu 29. června, a na svatební cestu jeli stejně jako my do Narviku!

Janča překvapivě našla na palubě super místo na ležení a spaní. Po jedenácté večerní jsme vypluli směr Švédsko, vytáhli jsme si karimatky a usnuly. S krátkou zastávkou v Göteborgu, jsme se letos ve Švédsku chtěli podívat jednak do Jämtlandských hor (Jämtlandsfjällen) středního Švédska na hranici s Norskem, a pak také na pobřeží Botnického zálivu na tzv. vysoké pobřeží, Höga kusten. V obou případech jsme chtěli podniknout dálkový přechod natěžko.
Sobota 13. 7. 2019 Sassnitz–směr Švédsko /loď/

Po čtyřhodinovém spánku na lodi jsme připluli do švédského městečka Trelleborg; po roce jsme se opět vrátili do Skandinávie. Pěšky z lodě vystoupilo opět nás sedm pěšáků, ven z terminálu nás převezli auty jako někde na letišti. Prvním ranním vlakem v pět hodin jsme odjeli přes Malmö do Helsingborgu ležícího na břehu Öresundské nížiny. Při čekali na další vlak jsme si krátce prohlédli nábřeží s centrem města. Mají tady přestupní uzel hromadné dopravy na jednom místě: přístav, autobusové nádraží a v podzemí vlaky. Po osmé jsme odjeli vlakem do Göteborgu: občas jsme viděli na moře, podél kterého vedla železniční trať. Většinu ranní cesty z Trelleborgu jsme však dospávali před­chozí krátkou noc.

Celý den jsme strávili v Göteborgu, druhém největším švédském městě. Batohy jsme si nechali v úschovně zavazadel na nádraží. Velký problém bylo rozměnit bankovku na mince, které byly potřeba na zaplacení té úschovny. Skoro všechny prodejny občerstvení vyžadovaly pouze bezkontaktní platbu a bankovky a i mince vůbec neměli. Pěšky jsme prošli „turistické atrakce“ v centru, od přístavu vojenských lodí až po čtvrť muzeí a sportu. V Göteborgu přes toto léto masivně modernizovali tramvajové tratě a vůbec tu ve velkém stavěli: v roce 2021 budou slavit 400 let. Tramvaje byly spíše starší, některé i historické, až muzeální kusy.

Göteborg
Göteborg

Centrem vede krásný vodní kanál, bývalá součást opevnění, nyní obklopený prstencem parků. Odpoledne jsme si sedli na fiku do jedné z mnoha kaváren ve známé a přitom stále útulné (!) uličce Haga. Ve většině těchto podniků nejen, že prodávali kafe a sladké věci, ale i hummus a zeleninové saláty. My zůstali u sladkého. Koupili jsme si turistické mapy oblastí, kam jsme měli namířeno, nemusíme je shánět zítra ráno v horách. Příště si v Göteborgu určitě zajedeme podívat na blízké ostrovy. Po půl sedmé jsme odjeli nočním vlakem směr Östersund a Duved v kraji Jämtland. Z okna vlaku jsme v jižním Švédsku viděli všude klasickou zemědělskou krajinu: louky, pole, lesy a jezera. Projeli jsme prvním slejvákem. Podle předpovědi počasí mělo být zítra tam, kam jsme mířili, šest stupňů a déšť. Brrr!
14. 7. Sassnitz–Trelleborg /loď/; Trelleborg–Göteborg–směr Östersund /vlak/ (zataženě polojasný den)

Na horách Jämtlandských

Kolem půlnoci jsme v Gävle „vyměnili vagónky“ s druhým vlakem, co jel ze Stockholmu. Půlku jsme dali my jim a druhou oni nám. Jeden vlak mířil na úplný sever, do Laponska, a náš do Duved ve středním Švédsku, nedaleko hranice s Norskem. Ve dvě ráno v Sundsvalu vystoupila řada cestujících, včetně naší spolusedící, a my jsme se mohli konečně pěkně roztáhnout. Po třetí hodině ranní už bylo světlo. Projeli jsme Östersund, město na břehu velkého jezera, a těsně před konečnou horské stře­disko Åre, na břehu dlouhého stejnojmenného jezera. V okolí Åre je spousta sjezdovek, jedny z nejdelších ve Švédsku. Z okna jsme viděli všude samé louky a březové a smrkové lesy, v jeden okamžik jsme obdivovali krásné vodopády na řece.

Vystoupili jsme na konečné vlaku v Duved, opět hlavně zimním turistickém středisku. Za chvilenku přijel další spoj a za hodinku jsme dojeli na konečnou, do pohraniční obce Storlien, ležící čtyři kilometry od Norska. Mrholilo a bylo osm stupňů Celsia, o dva stupně více, než včera hlásila předpověď počasí. Hurá! Celá oblast leží přibližně na 63 rovnoběžce. Na nádraží jsme si přeprali prádlo, zjistili, že tu nikde nic není a vše je zavřené, a vyrazili „vzhůru“ na jih, do hor Jämtlandsfjällen, Jämtlandských hor. Jsou to nejjižnější velké švédské hory, nachází se tady i nejjižnější švédský ledovec. Chtěli jsme si projít tzv. „Jižní Kungsleden“, menšího a jižnějšího bratra známé laponské dálkové trasy Kungsleden. Uvidíme, jak se nám bude líbit a kam dojdeme.

Proti nádraží byla šipka Kungsleden, náš směr. Dobrá zpráva. Brzy jsme odbočili na prašnou cestu mezi chaty; spousta novostaveb měla střechu porostlou travou. Asi opět hlavně zimní rekreace. Cesta vedla mokrou travou, hned jsem měl mokro v botách. Stále mrholilo. Přešli jsme se sil­nici v místní části Storvallen a nakoukli do chaty Švédského turistického klubu (cca 5 km), teplo­měr ukazoval sedm stupňů, brrr. Opustili jsme civilizaci. Cesta dále byla špatně značená a ještě hůře prostupná.

Bažiny od prvních metrů
Bažiny od prvních metrů

Hned u chaty začalo brodění bažin. Jediné funkční značení byly zimní tyče s červeným křížem, pod ními se jít nedalo, jelikož zimní trasy vedli přímo, přes jezírka a přes velké mokřady. Za letní značení jsme mohli považovat nejrůznější barevné značky na stromech a kamenech, nebylo nám jasné, zda-li některé jsou ty správné a kam vedou. Plácali jsme se intuitivním směrem přes močály, obcházeli jezírka a hledali obcházku obcházky. Krajina, modulace terénu a způsob, jakým jsme se v ní teď pohybovali, se hodně podobala pochodování v Laponsku, kde už jsme třikrát byli. Kolem nás byly březové lesíky, vrbová kosodřevina, suchopýr, famózní jedlé morušky, bohužel ještě nezralé. A hned u nádraží kvetly orchideje, rostly pak úplně všude. Všude v lese byly souvislé plochy borůvek. Prodrali jsme se dalšími bažinkami a hned měli mokré boty. Občas byl položen povalový chodník, který bohužel končil v bažině. Došli jsme na rozcestí zimních cest, opět jsme si jen intuitivně vybrali, kam pokračovat. Pěšina začala stoupat, opět velké mokřiny, vyšli jsme nad hranici lesa. Přešli jsme kótu přibližných 800 metrů a překonali sobí plot, který se táhl na obě strany do velké dáli. Mírně jsme sestupovali, na cestě byl losí trus (!), v dálce jsme viděli sobi. Lesní pěšinka nás přivedla na dlouho očekávaný velký most přes řeku Enan a k polootevřenému přístřešku opodál, na pěkné místo na pozdní oběd po skoro čtyřech hodinách na nohách bez sundání batohů (1013.45 h). Od rána jsme potkali jediného turistu s batohem „natěžko“.

Na pití nám skvěle chutnala voda, kterou jsme si nabrali z řeky. Janča otestovala místní luxusní kadibudku s „teplým“, polystyrenovým prkénkem. Připojili jsme se na cestu vedoucí od silničního parkoviště, která vypadala pohodlněji a kterou asi do hor přichází většina turistů, ale vynechávají začátek Kungsleden. Odpoledne jsme stoupali, řídký les brzy přešel zase v otevřenou krajinu; čvachtačky přes bažiny skoro zmizely, skoro všude byly položeny povalové chodníky a terén byl výrazně sušší. Také konečně začalo jasné a husté turistické značení, oranžový obdélník. Sice ubylo bláto, ale přibyly kameny. Minuli jsme útulnu, aneb přístupnou chatičku a vystoupali k velkému komplexu chat Blåhammarens, prý nejvýše položené chatě Švédského turistického klubu (14.30–16.30 h). Stále bylo zcela zataženo. Stejně jako ráno i odpoledne jsme potkali jen jednoho turistu! Před chatou v jejím okolí najednou byla řada lidí, vede tudy atraktivní a i u nás známý Jämtlandstriangeln (Jämtlandský trojúhelník), nenáročná trasa mezi třemi turistickými chatami.

Opustili jsme severojižní směr a vzali to na jihovýchod, stále velmi pohodlnou cestou šli další dvě hodiny spíše z kopce, cestou jsme obdivovali krásná jezírka, i malé vodopády na říčce. Museli jsme přejít sněhová pole vedoucí přes tekoucí potok. Cestou by bývaly byli výhledy na masiv Sylarny, náš tajný cíl, když nebude špatné počasí. Došli jsme k chatičce Ulvåtjärn, umístěně na krásném místě, na moréně, těsně nad hranicí řídkého lesa (16.30–18.30 h). Opět se rozpršelo. Kolem chatky se pásla spousta sobů, někteří velmi blízko. Všichni zdejší sobi jsou však domestikování. Omyli jsme se v řece a zaslouženě povečeřeli. Fučelo a mrholilo, snad bude zítra líp. Navečer jsme cestou od chaty Blåhammarens potkali asi dvacet turistů, nejvíce rodinky s dětmi, násobně více než od rána.
15. 7. – Gävle – Storlien /vlak/; Storlien – řeka Enan – Blåhammaren – Ulvåtjärn /pěšky 26 km/, mrholení a zatažený den

V Jämtlandsfjällen, relativně ploché krajině
V Jämtlandsfjällen, relativně ploché krajině

Ráno nebylo nic vidět, byli jsme v mlze a mrholilo, teploměr ukazoval 11 stupňů v chatě. Všude kolem se stále pásli sobi. Po výborné kaši jsme vyrazili dále. Hned po sto metrech jsme museli letos poprvé brodit řeku, naštěstí v ní skoro nebyl proud a voda nebyla ledová. Brodění tak bylo jen příjemným ranním osvěžením nohou.

Hned za brodem jsme opustili hlavní cestu, Jämtlandský trojúhelník, a v mlze pokračovali sice značenou, ale méně frekventovanou trasou. Mírně jsme stoupali. Bylo tu hodně rozbitých povalových chodníků a na řadě míst chyběly úplně: bláto a mokro v botách. Přešli jsme ploché „pseudosedýlko“, nebylo jasné, kdy už jsme nahoře, byla to spousta morén vedle sebe. Po dvou hodinách jsme došli k chatce Enkälen (911 h), od rána jsme nikoho nepotkali. Tady jsme se napojili na hlavní cestu od chaty Blåhammarens, na Jämtlandský trojúhelník, a hned tu byli i turisté, chodící od jedné velké vybavené chaty k druhé. Širší a lepší méně blátivou cestou jsme postupovali v mlze stále k jihu, ve směru dálkové trasy Kungsleden. Chodili tu nejen turisté samotní, ale i turisté se psi a také několik jezdců na horských kolech. Přešli jsme velmi ploché sedýlko, sestoupili k říčce, kde se u zavěšeného mostu připojila cesta od chaty Storulvån, typického turistického východiska na „trojúhelník“. Pohodlně jsme jeden kilák mírně vystoupali k chatce Gamla Sylen (11–13.30 h). Chatička byla vybavená podobně jako ostatní dvěma palandami, stolkem, kamny. V předsíni byla lopata a koště pro zimu a trocha dřeva. Mraky se zvedly, poprvé problesklo sluníčko, dobré místo i čas na obídek. Po obědě jsme mírně stoupali další dva kilometry, procházeli přes „oblíbenou“ vrbovou a březovou „kosodřevinu“, a borůvčí, se suchopýry na dohled. Poprvé na horách jsme krásně viděli horskou krajinu v plné kráse: plochý terén, říčka nedaleko, mozaiky různých odstínů zelené a šedé v dáli (kosodřevina, skály, podmáčený terén) a vysoké hory na obzoru.

– „Podívej, to je běžkyně jako tvoje maminka!“ Proběhl kolem nás starší pár vybavený jen běhací vestičkou. Za chvíli proběhla i další osamělá běžkyně.

Kamenitá cesta s trochou oblíbeného blátíčka nás dovedla k velké chatě Sylarnas, ležící pod stejnojmenným masivem, postavené na říční terase nad krásnou říčkou Sylälven. Celý masiv Sylarna leží přímo na švédsko-norské hranici. V chatě jsme se podívali na optimistickou předpověď počasí a propátrali mapy, kudy by se dalo vylézt na Storsylen, nejvyšší horu celého masivu. Překvapivě jsme nic nevykoumali, jen nám bylo jasné, že ze švédské strany na vrchol značka nevede a že jediný jistý směr je „jít vzhůru“. Turistické značení vedlo z Norska, ale k němu bychom šli přes půl dne.

Původně jsme chtěli jít stanovat někam vzhůru pod hřeben Storsylenu a odtamtud zahájit výstup na vrchol. Janča by ale zbytečně nesla batoh do kopce a já bych další den svůj bágl musel snášet dolů. Změnili jsme tedy plán s tím, že zůstaneme tady, zítra si přivstaneme a vyrazíme na vrchol jen nalehko. Přešli jsme na druhou stranu říčky Sylälven a zakempovali (15 h). Užívali jsme si krásné skandinávské svobody, že tábořit se svobodně smí, až na úplné výjimky, prakticky všude.

Slunce už delší dobu krásně svítilo a i nejvyšší partie hor vykoukly z mraků. Hurá! Prali jsme si a myli se v malinkém potůčku. Tábořili jsme v nadmořské výšce těsně nad 1000 metrů, v nádherném, na švédské poměry poměrně úzkém údolí, oproti jinak ploché krajině. Na kopcích (přes 1700 m) nad námi byly vidět dva malé ledovce a několik sněhovisek.

Opodál jsme napočítali celkem třiceti stanů, nejvíce jich bylo poblíž chaty. Přímo na břehu řeky byla k dispozici sauna, někdo se zrovna chladil v říčce. Oslovil jsem rodinu, která se vracela z vrcholu Storsylenu. Ukázali nám, kudy vede cesta vzhůru a že je značená mužíky. Oni vyšli v 10 hodin a vraceli se v 6 hodin, my si tedy zítra raději přivstaneme. Chlad a hlavně mračna komárů nás zahnala dříve do stanu.
16. 7. Ulvåtjärn – u chaty Sylarnas (cca 14 km); mrholení, zataženo, navečer polojasno

Na vrcholu Storsylen (1762 m) v masivu Sylarna
Na vrcholu Storsylen (1762 m) v masivu Sylarna

Budík zazvonil ve 4.20, Janče se moc nechtělo vstávat: zima, vítr a slíbené slunce nikde, spíše mraky. Přesto jsme se hecli, nasnídali a v 5.15 nalehko vyrazili na vrchol Storsylenu. Šli jsme cestou, kterou nám včera popsala švédská rodinka. Pohodlně vzhůru nás vedla vyšlapaná pěšinka a značení mužíky. Minuli jsme ledovcové jezírko (1280 m n. m.), napůl bylo pod sněhem. Pěšina tu končila a výše byly už jen kameny a sníh. Pokračovali jsme direttissimou, po kamenech na vrchol boční rozsochy 1624 m. Velké sněhovisko jsme raději obešli, přešli jsme jen několik menších. Šlo se i po velkých balvanech. Z hřebínku, na kterém jsme se ocitli, jsme měli výhled na druhou stranu, kde hluboko pod námi, pod kolmou skalní stěnou, byl krásný sylarnský ledovec, v dolní části rozpraskaný. Pokračovali jsme místy lezením s dopomocí rukou dále vzhůru a došli jsme na norskou hranici. Nahoře velmi fučelo, oblékl jsem si na sebe vše, co jsem měl. Na norské straně bylo na chvíli vidět velké jezero Nesjøen a v dáli bylo tušit moře (trondheimský fjord byl jen 80 kilometrů blízko). Z norské strany vede na samotný vrchol turistická značka, na ní jsme se napojili a relativně pohodlněji se vydrápali na vrchol: nejprve jsme došli (a trochu si zalezli) k hraničnímu kameni a po chvíli i na vlastní nejvyšší bod, 1762 metrů vysoký kopec Storsylen (2,5 h vzhůru).

Z vrcholu jsme chviličku mezi mraky viděli i „naše údolí“ Sylälven, odkud jsme přišli, a okolní kopce, vše se rychle zahalilo do mraků, které se na nás pěkně „posadili“. Nikde nikdo, pochopitelně, kdo by sem lezl tak brzy ráno. Po vrcholové fotce a čokoládě jsme opatrně sestupovali stejnou cestou. V 1700 metrech byla vidět jasná hranice mraků, nad ní bylo černo a hustá mlha. Teprve v polovině sestupu jsme potkali dnešní první turisty mířící vzhůru. Krapátko jsme to s ranním budíčkem přehnali. Mraky se postupně rozestoupily a vrchol začal krásně „svítit“. Smůla! Včerejší předpověď přitom hlásila modro v osm ráno, přesně v té době jsme byli ještě na vrcholu. O půl jedenácté jsme se vrátili ke stanu. Udělalo se vedro a komáři „žrali jako zjednaní“, poprvé na dovolené. Sníst oběd jsme šli na druhou stranu řeky k chatě Sylarnas: byl tu pěkný stín, relativně méně komárů a dokonalé výhledy na Storsylen a celou Sylarnu. Aktuální předpověď na další dny vypadala dobře.

u chaty Sylarnas, říčka Sylälven; Storsylen mírně vpravo
u chaty Sylarnas, říčka Sylälven; Storsylen mírně vpravo

Kolem poledne jsme se vydali dále, stále přibližně jižním směrem. Vyrazili jsme po pěšině nad říčkou Sylälven, po kilometru se cesty rozdělovaly a my pokračovali směr Helags. Brzy jsme překonali velmi ploché sedýlko a mírně sestupovali. Občas byla bažinka, chodník z klád, přeskakování potoků, slunce pražilo. Nafotili jsme si nádherné odpočinkové jezírko Pojktjärnen. Pod námi, v napohled velmi ploché krajině, se objevila chatka a pěkně jsme se k ní přibližovali… stála však daleko mimo cestu a nebyla to ta, ke které jsme mířili. Naše byla ještě tři kilometry daleko. Bolela mě záda a bylo vedro. Všude byla vrbičková kosodřevina, borůvky tu teprve odkvétaly. Příjemným osvěžením bylo brodění říčky (zrovna tu brodil i cyklista!), která nešla přeskákat po kamenech. Hned po dalších 200 metrech jsme došli k chatce Miesehketjahke. Tady jsme pro dnešek skončili. Byly tři hodiny odpoledne, od chaty Sylarna jsme šli 3 hodiny naším volným tempem. Voda na pití tekla v řece nedaleko. Myli jsme se v jezírku pod chatkou. Komáři žrali, i krátké posezení venku bylo nepříjemné, rychle jsem měl zcela poštípané oba kotníky. V chatce bylo komárů mnohem méně.

Chatka byla umístěna na krásném místě na jedné z mnoha kamenných morén, s výhledy do ploché krajiny a na okolní vzdálenější kopce v nadmořské výšce 900 metrů. Stékalo se tu několik potoků a říček a kolem byla spousta jezírek. Celé odpoledne bylo jasno a vedro. Dopoledne jsme potkali při sestupu ze Storsylen asi 40 lidí, odpoledne na cestě jen asi 20 osob a několik psů. Celý den jsme se pohybovali nad hranicí lesa.
17. 7. u chaty Sylarnas – Storsylen – Sylarnas – Miesehketjahke /20 km/; polojasný den

V jednu v noci u chatky Miesehketjahke
V jednu v noci u chatky Miesehketjahke

V jednu v noci sice mrholilo, ale koukali jsme na krásné červánky. Po jedenácti hodinách spánku jsme vstali do slunečného dne. Janča měla na stehnech a hýždích desítky zarudlých „boláků“, od komářích štípanců. Pohodlnou cestou jsme kráčeli směrem k chatě Helags, ležící pod stejnojmenným ledovcem, nejjižnějším ve Švédsku. Od rána příjemně foukalo (tak akorát na rozehnání komárů), bohužel se brzy zatáhlo a bylo dosti chladno. Mírňoučce jsme stoupali po velmi pohodlné cestě, i přes malé bažinky byly vzorné mostečky. Potkávali jsme první turisty a došli ke komplexu turistických chat Helags (2¼ h). Koukali jsme na zmíněný malý ledovec pod vrcholem stejnojmenné hory. V okolí chaty stála nějaká desítka stanů. Komplex nebyl tak velký jako obrovská Sylarna, působil na nás mnohem útulněji. Obědvali jsme na lavičkách před chatou na hezkém větru, oblékl jsem na sebe skoro vše, co jsem měl v batohu. Jako dezertní tečku Janča vybrala a v chatě koupila skvělé lokální a bio zákusky: čokoládovou kuličku chokladboll a mrkvový řez morotskaka. Výlet na vrchol Helags (s 1796 m je nejvyšší horou Švédska pod polárním kruhem), jen o malinko vyšší než Sylarna, jsme si odpustili. Cesta byla přitom turisticky značená a mnohem snazší než na Sylarnu.

Po obědě jsme stále pohodlně, ale po zřetelně užší pěšince stoupali a pokračovali k jihu. Stále nás vedlo dobré značení, kameny natřené na oranžovo. Vystoupali jsme 100 metrů a pomalu sestupovali do „údolí“ a opět stoupali k chatě Fältjägar. Chodilo tu mnohem méně lidí, na 13 kilometrech jsme jich potkali pět, dopoledne to bylo 20 turistů a 2 cyklisty. Ve čtyři hodiny jsme došli k malé turistické chatě, bylo tu jen několik návštěvníků a opodál jen jeden stan. Krásné výhledy: ve směru, odkud jsme přišli, byl vidět špičatý vrchol Helags se skoro stejně vysokým dvojčetem. Šel jsem nabrat pitnou vodu. Kus pod chatou byly dvě šipky, „pitná voda“ a „koupání“, obě vedly různým směrem a končily na různých místech. Ano, byla to různá místa, ale v jednom jezeře!

Skvělé zákusky po obědě
Skvělé zákusky po obědě (chokladboll a morotskaka)

Od oběda se postupně roztáhly mraky a ačkoliv stále dost fučelo, bylo příjemně teplo. Domluvili jsme se, že dnes budeme ještě pokračovat až k další volně přístupné chatičce. Stále proti slunci jsme další dvě a půl hodiny šli po cestičce plochou krajinou k jihozápadu. V polovině cesty jsme se osvěžili teplým broděním mělké říčky; taky jsme koukali na soba, který nás dlouze pozoroval. Nejspíše utekl z obrovské ohrady, a patří zdejším Sámům. Ve tři čtvrtě na sedm jsme dorazili k chatičce Svaaletjahke. Janča dnešní etapu obdivuhodně zvládla.

Pokecali jsme s rodinou z německého Lübecku, která tu měla stan postavený za chatou, jelikož foukalo opravdu dost. Po povídání a mytí v jezeře jsme se najedli výborných „nudlových orgií“. V podvečerním slunci měla okolní krajina krásnou barvu. Celý den jsme chodili nad hranicí i řídkého lesa, všude nás provázely obligátní keříky bříz, vrb a dnes dokonce i jalovce. Všechny tři zcela stejně šlehaly do kotníků pálících po komářích štípancích. Rostly tu i různé druhy orchidejí, suchopýry a spousta dalších hezkých kytiček.
18. 7. Miesehketjahke – chata Helags – Svaaletjahke /32 km/; zataženo-polojasný den, velmi větrný

Dnes nás měl čekat pohodový den. Od rána krásně svítilo sluníčko, jen jsme vyrazili na cestu, zašlo do mraků. Mířili jsme stále k jihozápadu, stále po široké otevřené pláni, po pohodlné pěšině, stále dobré značení. V dáli na západě byla sněhová hora vysoká asi 1600 metrů. Před námi se objevilo zalesněné údolí, scházeli jsme do čistě březového lesa. Přešli jsme přes říčku, která tekla po krásných, hladkých kamenných plotnách a za chvíli vytvořila prímový vodopád. Občas nás zbrzdila bažina na cestě, nebo menší prodírání se vrbičkami na pěšince. Ejhle: ač jsme byli v lese, tak se náhle objevila udržovaná (lesní) louka, to byla změna. Dostali jsme se do údolí řeky Ljusnan (8.30–10 h).

V korytě říčky Ljusnan
V korytě říčky Ljusnan

Měli jsme spoustu času, mohli jsme si udělat malý výlet proti proudu řeky. Od rána nikde nikdo, najednou se objevili turisté, pěšáci a cyklisté („civilizace“ byla nedaleko). Prohlédli jsme si rekonstrukci starého sídla z 19. století a po kilometru došli na krásnou kamenitou říční naplaveninu, kde jsme chvíli odpočívali a Janča házela krásně placáky až na druhou stranu řeky. Zrovna krásně svítilo slunce. V lese v údolí hodně žrali komáři, zde na kamenech v řece naštěstí ne. Informační tabule objasňovala, proč se tady louky kosí a proč se hmota odváží: aby se podpořily vzácnější druhy rostlin.

S bágly jsme přešli most přes řeku a stoupali vzhůru na druhé straně údolí, stále na jihozápad. Uzounká pěšinka nás vedla nad hranici lesa. V čistě březovém lese byly souvislé přízemní porosty a jedinou květenu tvořil malý kvetoucí dřín švédský (Cornus suecica), bílé kytky s černými středy, úplně stejné jako v Laponsku. Na podzim na něm prý dozrávají malé červené peckovice. Bylo strašné vedro, poprvé tady ve Švédsku mně stékal pot z čela do očí a Janče zase po zádech. Do toho silně žrali komáři a jak jsme šli do kopce velmi pomalu, tak žrali o to víc. Na oběd jsme si sedli už zase nad hranicí lesa, na místě s dokonalým výhledem do údolí a za něj. Šlo o letos zatím nejlepší výhledové obědové místo. Na pláni už opět foukalo a komáři zmizeli. Hurá!

Výhled na údolí Ljusnan (od jihu)
Výhled na údolí Ljusnan (od jihu)

Po obědě jsme ještě chvíli stoupali, pěšinka byla menší a nebyla už nijak značena, ani kameny, ani mužíky ani barvou. (Nastoupali jsme 300 výškových metrů z údolí 750 do 1050 metrů.) S výhledy na všechny strany jsme po pláni kráčeli dále, v dálce minuli pěkné velké jezero. Občas nebylo jasné, kam cestička vede, především když procházela přes řadu velmi bažinatých úseků. Zimní značení, tvořené tyčí s červeným „železničním přejezdem“ nahoře, vždy napovědělo, kam pokračovat. Mezi skalami jsme na zdejší poměry prudčeji sestoupili pár desítek metrů k říčce s mostem (14.45 h). Na každé straně stál jeden domek: na severní straně napůl rozpadlé stavení a na jižní, výše nad říčkou, zcela nová odpočinková chata. Bylo to opět super místo s výhledy na hory, včetně vzdálených v Norsku. Vyprali jsme si, umyli se, dnes i vlasy. Chviličku jsme se slunili, dokud ještě slunce svítilo. Zítra míříme do civilizace, asi 10 kilometrů divočinou a pak nás asi čeká pochod po silnici, uvidíme. Od řeky Ljusnan jsme až do večera potkali jen jednu osobu, krajina byla opět liduprázdná.
19. 7. Svaaletjahke – údolí Ljusnan – Långbrottstugan /14 km + 2,5 km nalehko/; oblačno, polojasno, oblačný den

Náš poslední den na horách bylo ráno opět krásně s trochou slunce. O půl osmé jsme už mašírovali dále jihozápadním směrem.

– „Kam zmizela cestička?“ – „Teď tu byla!“ Pěšinka nebyla nijak značená a v jedné z mnoha bažin nám zmizela. Chvíli jsme pokračovali jen tak, terénem, mezi suchými částmi a bažinami, až se po nějaké době zase malinká pěšinka zjevila. Před námi v dáli se tyčily vysoké norské kopce, jinak všude byla plochá krajina v nadmořské výšce kolem 1000 metrů. Přes několik dalších menších bažinek jsme došli k další „útulně“ – větrné chatce: malinké a první, která neměla opodál kadibudku. Bohužel, zrovna když Janča po kadibudce intenzivně toužila! Byli jsme sice na rozcestí, ale dále pokračovala pouze jediná letní cesta, všechny ostatní směry byly jen zimní cesty pro lyžaře. Náhle se opět objevila oranžová značka, cesta byla navíc vyjetá od čtyřkolek, tak se nám šlo o něco lépe. Vyrušili jsme slepici, seděla hned vedle cesty. Museli jsme přejít několik menších bažinek. Ještě, že bylo zrovna celkem sucho a bažinky nebyly moc hluboké, daly se projít v keckách bez nabrání bláta a vody. Překvapivě jsme malinko nastoupali a už finálně klesali. Vešli jsme do březového lesa a „přivítala“ nás hejna komárů, nejvíce za dobu našeho pobytu. Ještě, že se jim dalo rychlou chůzí utéct. Sestupovali jsme do obce Fjällnäs, křížila nás spoustu zimních tras. Po 10 kilometrech jsme došli na silnici v širokém údolí na kraji obce a ukončili naše pěší putování po horách (7.30–10.10 h). Ušli jsme skoro 120 kilometrů. Až těsně před cílem jsme potkali dnes prvního i posledního turistu, a to byla turistická sobota. Těsně před silnici byla na stromě první směrovka „Kungsleden“, tato směrovka byla předtím u nádraží první den ráno a mezitím nic. Bylo vidět, že tady s trasou a pojmem (Jižní) Kungsleden moc nepracují.

Nad Fjällnäs v březovém lese, první cedule s nápisem Kungsleden
Nad Fjällnäs v březovém lese, první cedule s nápisem Kungsleden

Autobus sem skoro nejezdí, tak jsme vyrazili pěšky po silnici a stopovali.

Kde jsou největší sobi a nejblíže k lidem? Jak známe z finského Laponska: tj. jako vždy v civilizaci; tady u hotelu u stanice lanovky v Tänndalen. Na horách byli plaší a tady chodili mezi lidmi.

Od zimního střediska, kam jsme došli, nás vzal chlápek do centra turistického dění, městečka Funäsdalen. Dlouho jsme v místním informační středisku hledali spoje na další cesty, snad jsme to vykoumali dobře, vše pojede a bude navazovat. Nakoupili jsme si jídlo a obědvali na dřevěném molu na břehu krásného jezera. Slunce svítilo, jedna místní paní se přišla i vykoupat. Pak nám decentně naznačila, že je to „private“ a my ji uklidnili, že už jsme na odchodu.

Naším dalším cílem byla dálková pěší trasa po pobřežní Baltu, zvaná Höga kustenleden, ležící se­verně od Sundsvallu, náhodou na stejné, šedesáté třetí rovnoběžce, jako jsme byli zde. Před čtvrtou hodinou jsme dle našeho plánu odjeli busem směr město Östersund. Jeli jsme lesnatou krajinou, už tu spíše byly borovice než břízy. Koukali jsme na plochy po lesních požárech, minuli několik zimních areálů se sjezdovkami. Projeli jsme pořádným slejvákem a v sedm večer vystoupili v Östersundu, ležícím na břehu obrovského jezera, zrovna bylo po dešti. Spěchali jsme na vlakové nádraží koupit si místenky (na dnešní přejezd a na příští týden na cestu domů; vlastní lístky jsme nepotřebovali, měli jsme otevřenou jízdenku Interrail) – bezúspěšně. Nebylo tu ani okénko, ani automat. Ajaj.

Dali jsme si pozdní večeři na břehu jezera a prošli jsme se po mostě na blizoučký ostrov a pak přes centrum, kde nás nic nezaujalo. Před desátou večerní jsme odjeli nočním vlaku směr Stockholm/Göteborg. Z vlaku i předtím z autobusu byly vidět louky, pastviny, nikde však žádná pole. U domů jsme jen zcela zřídka viděli fóliovníky se zeleninou. Zato trávníky kolem domů byly skoro všude dokonale střižené, asi jako kontrast s okolní „divočinou“. Až po dlouhé době přišla průvodčí, kterou jsme ukecali, že jsme místenky neměli proto, jelikož jsme si je neměli kde koupit. Nemuseli jsme platit pokutu (1200 SEK, tj. 3000 Kč) a mohli jsme v klidu na chvíli usnout. O půlnoci jsme vystoupili v Sund­svallu, ve městě ležícím na břehu Baltského moře.
20. 7. Långbrottstugan – Fjällnäs – Tänndalen /10 km + 4 km po silnici/ /pěšky/; – Funäsdalen – Östersund /bus/ – Sundsvall /vlak/; (zataženo, polojasný den)

Na vysokém švédském pobřeží: krásná Höga kustenleden

V Sundsvallu na nádraží opět nebyla žádná možnost si koupit lístek, a to byl celkem velké město. Přešli jsme asi jeden kilometr na autobusové nádraží, cestou pozorovali rušný noční život v centru a čekali až do půl třetí na náš poslední „dnešní“ spoj, noční bus jedoucí na sever. Čekárnu kolem jedné hodiny zavřeli, ale nechali nás sedět ve vedlejším rychlo občerstvení. Jenom nám zakázali spát a klimbat (!), asi abychom neodháněli zákazníky. V autobusu jsme získali poslední dvě volná místa (a předražené lístky, protože řidič špatně nacvakal počáteční bod cesty) a frčeli po hlavní pobřežní silnici E4. Opět se nedalo platit hotově, jen kartou. S menším zpožděním jsme po čtvrté hodině ranní přejeli famózní most, Högakustenbron, jeden z nejdelších vysutých mostů světa. Slunce pomalu vycházelo a nasvěcovalo oba pylony a celý most. Janča bohužel zrovna usnula a seděla ode mne tak daleko, že jsem jí nemohl vzbudit.

Na mostě Höga Kusten při východu slunce
Na mostě Höga Kusten při východu slunce

Přímo za mostem jsme vystoupili a hned jsme se na něj vydali, že si ho v ranním slunci přejdeme tam i zpátky. Ale omyl: zákaz vstupu chodcům i cyklistům, nebyl tu žádný chodníček nebo samostatný pr