15. – 17. 10. 2021. Janča, Bára a Pavouk Celá fotogalerie z cesty
Až do tohoto víkendu začínaly pro nás rakouské Alpy Raxem, Schneebergem, našimi nejbližšími „dvoutisícovkami". Oblast kolem nich jsme nazývali jako „kopečky". Až nyní jsme zjistili, že velké území mezi Vídeňským lesem a zmíněnými horami má jméno, jmenuje se Gutensteinské Alpy a jde o nejvýchodnější opravdové alpské pohoří. Měla by tam být i turisticky pěkná místa. Snad to bude ideální místo na podzimní víkend. Chtěli jsme do hor „nahlédnout" a udělat si v nich menší okruh: Od severu dojít až na nejvyšší kopec pohoří (hora Reisalpe, 1399 m) a jinou cestou sestoupit opět k severu.
Alpské předhůří
Přejet vzdušnou čarou pouhých 150 kilometrů bylo snadné a rychlé: vlakem z Brna na dva přestupy ve Vídni a v Sankt Pöltenu. Po třech hodinách jízdy (dvakrát rychlý spoj, poslední půlhodina posezení v pomalejším motoráčku) jsme po půl sedmé večer vystoupili v městečku St. Veit. Dostali jsme se do podhůří Alp, na severní stranu Gutensteinských Alp. Prošli jsme centrem obce, všude bylo ticho a tma, jen banka s bankomatem svítila. Navečeřeli jsme se na pěkné odpočívce u řeky u části obnovených hradeb. Bohužel přímo kolem posezení vede rušný obchvat města, který navíc přerušuje přístup z městečka k vodě.
Na druhé straně řeky byl sportovní areál a nad ním u lesa kaplička, před ní jsme se utábořili. Rostla tu sice trochu vyšší tráva, ale s lavičkami a výhledy do nočního údolí jsme stanovali na moc pěkném místě.
V noci pršelo, ráno bylo zataženo a všechno bylo mokré: vysoká tráva i posezení. Počasí nám nevadilo, ani Báře nevadilo chodit kolem stanu v mokré trávě, horší bylo, že jsme po dešti zjistili, že do našeho stanu začalo zatékat a už nás přestal chránit před vodou.
Mizerné značení
Ze St. Veitu jsme se vydali dle mapy po červené turistické značce „622". Turistické značení bylo jen „virtuální", nikde žádné barevné pruhy, ba ani ukazatele. Rozcestník překvapivě nebyl ani v centru městečka na odpočívce, přitom kolem značka měla vést. Z počátku jsme šli na východ proti proudu řeky a asi po kilometru jsme se stočili k jihu a stoupali po silničce údolím Wobach. Dnes jsme potřebovali nastoupat přes tisíc výškových metrů; stále žádná značka ani ukazatele. Bylo po dešti, krajina na podzim byla krásně barevná, v tónech žluté, zelené i červené. Všechny statky byly rakousky úpravné: koně, krávy, ovce... a traktory v akci na podzimních pracích. Stále výše by byly lepší výhledy, kdyby nebylo zataženo a hory nebyly v mracích. Šli jsme furt po silničce, minuli jsme postupně asi dva rozcestníky, byly ale na místech, kde nebyly žádné jiné cesty. Kde by se bývale hodily, tam nebylo nic. Kolem nás se na úzké silničce protáhla mlékárenské cisterna, mířila do nejvýše položeného velkého statku v údolí.
S koncem silničky (asi 800 metrů nad mořem) jsme vešli do lesa a stoupali širokou cestou, do většího kopce jsme se trochu více zadýchali. Další kus byl na mapě značen jako „silnička", ale byla to jen pěšinka v lese – asi bývalá cesta k lomu (?). Stále v lese jsme mírně sestupovali, značení stále slabé takže jsme na křižovatkách cest vícekrát přemýšleli, kudy jít dále. Pastviny, ohrady. Dostali jsme se do pěkné otevřené krajiny s loukami, pastvinami a řídce rozmístěnými usedlostmi. V prvním, hezkém statku jsme si dobrali vodu a obdivovali krásné vyvýšené záhony, i v půli října plné zeleniny (v tisíci metrech), přes mraky začalo občas prosvítat sluníčko.
Asfaltová silnička nás po kiláku dovedla na křižovatku cest, alias velké travnaté parkoviště. Lze sem dojet autem z údolí, v sobotu v čase oběda tu parkovalo asi 25 vozidel. Potkali jsme první turisty. Po obídku jsme pokračovali pohodlnou cestou, lesem jsme podešli krásnou horu Hochstaff, skalnatý bezlesý vrchol, vyjdeme si na něj příště. Prošli jsme přes travnaté ploché sedlo se soliterními stromy a opodál hustý bukový les, k tomu trocha slunce a podzimní barvy: dokonalá malebnost.
Na vrcholu Reisalpe
Nedaleko sedla jsme prošli kolem hospody Kleinzeller Hinteralm. Byla už na podzim zavřená, avšak fungovala jako samoobsluha, ve vydatném prameni u chaty se pro zájemce chladilo alko i nealko. Postávalo tu několik turistů. Před závěrečnými 400 výškovými metry jsme se napili chutné pramenité vody (ta byla zdarma) a stoupali prudce blátivou pěšinou, lesem i po louce, nejspíše po bývalé sjezdovce (?), přelezli pár ohradníků pro krávy a ovce. O půl čtvrté odpoledne jsme došli na vrchol Reisalpe, s 1399 metry nejvyšší bod celých Gutensteinských Alp.
Na samotném vrcholu byla pěkná, travnatá pláň, po které se Bára hezky prošla, na chvíli nemusela být v krosničce. Byl by odtud výhled na všechny strany, a to i na populární Rax (pouhých 30 km přímo k jihu), kdyby nebylo bývalo zataženo a všechny hory nebyly v mracích. Kousíček od vrcholového kříže stála stejnojmenná chata, která nám nabídla teplo od krbu, milou obsluhu i výborný sladký makový knedlík. Sedělo v ní asi 15 turistů. Než jsme se najedli, nad kamny nám stihly mírně uschnout Bářiny pleny. K jihovýchodu byl vrchol Reisalpe pozvolný, na severozápadě – kam jsme potřebovali pokračovat – měl kolmé stěny, musela se udělat menší zacházka. V pozdním odpoledni se udělalo jasno a se zapadajícím sluncem jsme sestupovali asi dva kilometry k jihu, potkali jsme i trojici Čechů jdoucích v protisměru. Na úbočí pod vrcholem jsme se stočili k severozápadu, prostoupili jsme po pěšince lesem a s výhledem na krásné červánky šli po široké lesácké cestě; stále po „622". Slunce zapadlo, další kus cesty značka vedla po pěšině v hustém lese, šero rychle postupovalo, až jsme došli na kraj veliké louky k lesácké chatě s vydatným pramenem (asi půl kilometru před sedlem). Za chatou na louce jsme skoro za tmy postavili stan, večeři jsme vařili už za úplné tmy. Bylo jasno a byly krásně vidět hvězdy, než je zastínil vycházející měsíc. O půl osmé jsme už leželi ve stanu a usínali.
Mráz a slunce
Ráno byla všude námraza a jinovatka, i náš stan byl pokryt ledovou krustou. Tábořili jsme přímo pod vrcholem Reisalpe, což včera za tmy nebylo poznat. Sice víme, že Báře ranní zima nevadí, ale i tak jsme ji co nejrychleji převlékli ze spacího kompletu. Bylo jasno, ale slunce schované za horami. Pod „sněhem" bylo i posezení, kde jsme včera večeřeli, raději jsme posnídali ve stoje. Čaj jsme zapomněli doma, naštěstí čerstvá pramenitá voda mírně předehřátá v noci ve stanu bohatě postačila.
Opodál byly krásné výhledy do dáli: mraky v údolí, nahoře slunce a vzdálené vrcholy hor pokryté prvním podzimním sněhem. Z blízkého sedla jsme pěšinou prudce stoupali po hřebínku k západu (stále po cestě „622"), hustým bukovým skoro pralesem. Když už to vypadalo, že už to nebude náročnější, tak cesta která doposud vedla přímo vzhůru, začala traverzovat: šli jsme po pěšině po velmi kluzkém blátě nad hodně prudkým srázem a hrozilo uklouznutí a neplánovaný sešup do údolí. Za deště bych se tady sestupovat s dítětem na zádech velmi bál... Vylezli jsme na menší hřeben a pokračovali po louce po kraji lesa. Slunce už krásně hřálo, ač ve stínu byla jako vzpomínka na chladnou noc ještě patrná jinovatka. Pohodlně a mírně jsme vystoupali na horu Hinteralm (1313 m), která je jen o malinko nižší než nejvyšší hora Reisalpe. Přímo na vrcholu stála chata, teď dopoledne (11 h) byla terasa plná turistů. Chata určitě funguje jako cíl pěšího putování od nedaleké horní stanice lanovky.
Venku na terase chaty připravovali špecle, této slané dobrotě jsme nemohli odolat. Z terasy byl dokonalý výhled na Schneeberg, Rax, Schneealpen, i vzdálenější Hochschwab. Jen škoda, že všechny hory byly v ostrém protisvětle. Na západě se tyčil monumentální a symetrický Ötscher (ležící v Ybbstalských Alpách). Obloha byla skoro bez mraků. K jihu byl terén pozvolný, k severu byly srázy a les. Teď už nás čekal jen sestup k severu do městečka Lilienfeld.
Davy turistů
Přímo od chaty se kousíček muselo jít po úzkém hřebínku, dále po asfaltové silničce, všude byly „kýble" turistů i cyklistů. Udělali jsme si malinkou zacházku na vyhlídku k vysílači na kopci, odkud byly pěkné výhledy k severu (na Melk, St. Pölten, za dobré viditelnosti asi i na 60 km vzdálenou Vídeň). Samotný vysílač byl nepřístupný. Scházeli jsme, nejprve po asfaltu, pak i po loukách. Bára šla sama asi jeden a půl kilometru v kuse. Furt bylo teplo, svítilo slunce a měli jsme výhledy do dáli. Po louce (asi sjezdovka) jsme došli k chatě Lilienfelder Hütte a po kraťounké přestávce pokračovali – stále jsme sestupovali, teď už lesem. Mohli jsme jít kolem místních vodopádů, ale zalekli se inzerované náročnosti (a taky už jsme neměli moc časové rezervy).
V lese bylo bláto, na pěšince to klouzalo, prošli jsme přes velkou louku pod sedlem a sestupovali „zacházkovou" cestou k severu, chvíli kličkovali – kdy dle několika rozcestníků nebylo jasné, kam vlastně cesty vedou – až jsme konečně dosáhli údolí a městečka Lilienfeld na břehu řeky Treisen.
Přečtěte si i další cestopisyStihli jsme si zajít k místnímu cisterciáckému klášteru, nakoupili si zákusky, Janča vyřešila Bářinu „příhodu" a ve čtvrt na pět odjeli vlakem domů. Nejprve jsme zase jeli motorákem (jeden vagón, který se postupně zaplnil) do St. Pöltenu, kde hned navazoval další spoj do Vídně. Nedaleko nádraží jsme navštívili bufet, dali si falafel a pizzu a odjeli podvečerním vlakem do Brna. Naštěstí vlakové dětské kino (pohádky jen v němčině) Báru brzy omrzelo. Po půl deváté jsme dojeli domů.
Byl to super víkend, Gutensteinské Alpy jsou krásné hory, především pro ty, kdo ocení nižší kopečky a přitom chtějí mít i občasné dálkové výhledy a nevadí jim turisté na atraktivních místech. Pořídili jsme si tištěnou turistickou mapu (Kompass, č. 210), která jako oboustranná a navíc dvojmapa (!) pokrývá obrovskou oblast od St. Pölten po Wiener Neustadt na východě, až třeba po Stuhleck nad Semmeringem na jihu. Můžeme tak snadno plánovat možné další cesty. Bára byla taky spokojená, hned druhý den ráno hlásila, že zase půjdeme „do hor".
Prohlédni si celou fotogalerii.
