Cestopis: Rakouské Saualpe na sněžnicích

27. 2. – 2. 3. 2026 Jarka, Kiwi, Radek, Koudy, Tom, Čenda a Pavouk

Letošní domluva ohledně sněžnic byla celkem rychlá. Mezi Slovenskem a Rakouskem nakonec vyhrálo Rakousko. V prosinci otevřeli nový dlouhatánský železniční tunel mezi Štýrskem a Korutany, takže hrubý plán byl jasný – nějaké hory na rozhraní těchto zemí. Mužská část výpravy vyjela vlakem v pátek po páté hodině a celou cestu jsme pod vedením Čendy domýšleli, do kterých pohoří přesně vyrazit a jakou zvolit trasu, zda Saualpe či Koralpe. A zda od jihu či ze severu? Zítra mělo být slunečno, další dny hůře, proto nejlákavější bylo si hned zítra užít sluneční vrcholy Koralpe. Na poslední chvíli jsme trasu zavrhli – 1600 metrů převýšení hned první den by některé z nás asi odrovnalo. Dalším omezením bylo, že zítra je sobota a nejezdí skoro žádné autobusy, které by nás mohly více přiblížit do hor. Než jsme dojeli do Grazu, bylo jasno: vyrazíme na Saualpe, které tvoří jižní pokračování Seetalských Alp. Vystoupáme na hlavní hřeben a půjdeme k jihu.

Jaro a nečekaný mráz

V Grazu jsme přeskočili na další vlak (noční expres do Curychu); po krátké době vjeli do Koralmského tunelu, nového a nejdelšího rakouského tunelu, a vynořili jsme se z něj rovnou na nádraží St. Paul, kde jsme vystoupili. Došli jsme si 500 metrů ke slepému rameni řeky Lavant a kolem jedenácté se uložili ke spánku. Bylo cítit blížící se jaro. I pozdě večer bylo příjemně (5–10 stupňů), tak jsme se jen „plácli“ do spacáků v trávě. Ve tmě krásně svítily zasněžené vrcholy Koralpe, jen deset kiláků přímo nad námi.

Pá 27.2. Brno–Graz – St. Paul im Lavanttal

Ráno jsme se probudili v mlžném oparu, spacáky i věci pokryté tenkou vrstvou ledu. Posnídali jsme v čekárně na nádraží a v půl osmé nastoupili do regionálního vlaku, kde už seděla druhá část výpravy – Koudy, Jarka a Kiwi. Ti zvolili noční autobus z Brna a teď přijeli vlakem od Klagenfurtu. Bylo nás sedm a byli jsme kompletní. Vystoupili jsme na konečné ve Wolfsbergu a navazujícím busem pokračovali stále k severu, úzkým údolím řeky Lavant. Mokré spacáky jsme zavěsili přes horní madla a na chvíli vznikla ze zadní části autobusu pěkná pojízdná sušárna. Vystoupili jsme v městečku Reichenfels na startu pěšího putování. Mlhy už dávno zmizely, slunce svítilo už od rána, bylo příjemné teplo, sníh jen na vysokých hřebenech v dáli.

Popis: Ladinger Spitz (2079 m), nejvyšší hora Saualpe

Prohlédněte si celou fotogalerii

Čekal nás úvodní výstup, 13 kiláků a tisíc výškových metrů. Náhodou (ale opravdu náhodou) jsme šli přesně stejnou trasou, kterou jsme před sedmi lety sestupovali ze Seetalských Alp. Hygiena, dobrání vody (cestou by dnes neměla žádná být) a hned od kostela jsme začali zostra stoupat, přímo na západ, na hlavní hřeben Seetalských Alp a pohoří Saualpe. Radek si dal úvodní výstup dvakrát, když se vracel pro zapomenutou hůl, Jarka a Kiwi – naše nové účastnice – hned viděly, že jsme všichni veselé kopy. V tričkách jsme stoupali po silničce, po hřebínku podél samostatných statků, tráva se teprve začínala zelenat. Za námi svítily zasněžené hory Packalpe a Koralpe, před námi zasněžené hřebeny Seetalských Alp, včetně nejvyšší hory Zirbitzkogel (skoro 2400 m). Od nadmořské výšky 1200 m se na lesních úsecích objevil led a sníh, klouzalo to. Nejvíc klouzal Radek, který testoval své speciální boty „na severní pól“, prý až do mínus třiceti stupňů. Až moc krásně teplé a s hladkou podrážkou.

Pohostinný okap

Kolem poledne jsme si dali oběd na suché terase krásné dřevěné chaty (cca 1550 m), všude kolem už byly závěje sněhu. Slunce pražilo, horská pohoda. Voda nikde nebyla, ani neměla dále po cestě být, takže jsme si všichni nabrali vodu, která tekla z okapu z tajícího sněhu. Doplnili jsme si tak zásoby mírně „destilované“ dešťovky.

Po prvním odpoledním kiláku jsme všichni nasadili sněžnice (v cca 1600 m). Hurá! Kvůli nim jsme jeli až sem! Po loukách, podél plotů pro krávy jsme trvale stoupali až na hřebenovou značku. Vepředu nejvíce prošlapával stopu pro ostatní Tom a Čenda. Jelikož bylo stále dokonalé azuro a zítra už mělo být zataženo, tak jsme si ještě udělali zacházku a po čtvrté hodině odpolední vyšli na vrchol kopce Zöhrerkogel (1874 m). Všichni jsme zvládli dnešní kilometrový výstup. Byly odtud luxusní výhledy na všechny strany: na severu Zirbitzkogel, kde jsme byli před 7 lety, na jihu hřeben, kam míříme, na východě Packalpe a Koralpe. V dálce na jihu a jihozápadě, už hodně v oparu, postupně Kamnické Alpy, Karavanky a dokonce i Julské Alpy.

Po přestávce jsme pokračovali, teď už převážně po hřebeni, skoro po rovinách, k jihozápadu. Výpravu jsme cestou nenápadně rozšířili i o Radkovy puchýře, takže nás bylo skoro osm. Šli jsme buď po pastvinách a loukách, po pasekách po vývratech či řídkým lesem. Slunce pomalu zapadalo za obzor, sníh a krajina se zbarvily do žluta a oranžova. Paráda. S počínající tmou jsme došli do nenápadného sedla (cca 1670 m), překvapila mě pluhem prohrnutá cesta na obě strany sedla.

Tu jsme se na sněhu utábořili a večeři si vařili již za tmy, což nám nevadilo. Vodu jsme opravdu nikde nepotkali, ani tu nebyla, tak jsme využívali dešťovku od oběda a trochu jsme i tavili sníh. Už jsem se těšil na dlouhý a klidný spánek. Všichni jsme spali ve stanech, jen Radek pod širákem. Za celý den jsme potkali jen jednoho místního nedaleko obědové chaty a jinak nikoho. Usínali jsme pod měsícem a hvězdami.

So 28. 2. St. Paul im Lavanttal – Reichenfels /vlak+bus/; Reichenfels–Zöhrerkogel – sedlo 1670 m /celkem 19,5 km; ↑ 1090 m, ↓ 210 m/

V noci jsem špatně spal, zapomněl jsem si zabalit bedra do mikiny, tlačila mě studená zem, bylo mi zima a rozbolela záda. Moje chyba, měl jsem na to myslet dopředu. Bylo stále bezvětří, docela teplo (mokré boty ani nestihly zmrznout). Ráno ještě na okolní stromy svítilo slunce, ale brzy se zatáhlo a tak to vydrželo až do večera. Snídani jsem tady v horách zlepšil skvělou vietnamskou kávou „tři v jednom“. Šli jsme opět skoro v osmi, i s Radkovými puchýřovými botami. Stále skoro po rovině jsme podcházeli kopec Hohenwart s lyžařským centrem Klippitztörl, sjezdovky na jeho úbočí jsme naštěstí jen těsně lízli. Kromě sjezdařů tu myslí i na sněžničářky a sněžničáře – měli tady pro ně vyznačené speciální trasy. Do sedla Klippitztörl (1642 m) jsme došli Čendovou zkratkou, která byla zcela výjimečně tentokrát spíše časovou prodlužkou - na zkratce jsme nejprve stoupali a pak hodně prudce klesali, po ledu, po místech, kde chyběl sníh (a zdržovali se sundaváním a nandaváním sněžnic) a kličkovali podél padlých stromů. Ale alespoň to bylo kratší.

V sedle, přes které vede silnice, jsme kolem jedenácté na chvíli zapadli do příjemné rodinné horské chaty Klippitztörlhaus, kde jsme si dopřáli dopolední nápoje a něco menšího na zub. Já jsem si dal skvělý tvarohový závin a zlákal na něj i Jarku. Abstinent Radek si dal místní moštík a byl velmi nepříjemně překvapen, když mu donesli cider. Ještě že se hodný Koudy obětoval a „moštík“ vypil.

Zavřeno?

Opustili jsme Seetalské Alpy, které tady v sedle končí, a přešli do sousedních Saualpe, slovinsky příznačně zvaných Svinška planina, tedy i česky Sviní hory. Vzali jsme to přímo přes první bezlesý vrchol Geierkogel (1917 m), respektive přes soustavu několika plochých brdků se skalkami. Výstup na něj byl prudký, zato to byl jediný dnešní opravdový kopec. Mraky byly všude kolem, výhledy omezeny jen na pár kiláků, ale i tak to bylo pěkné. Myslím, že i Kiwi s Jarkou byly spokojené. Pozdní obídek na kusu odtátého sněhu nad sousedním sedýlkem.

Po přestávce jsme mírně vystoupali asi 200 výškových metrů do nejvyšších partií pohoří, na bezlesý a vesměs plochý hřeben (výška kolem 2000 m). Hřeben jsme potřebovali přejít celý, tady by se nocovalo špatně a nebylo by to moc bezpečné. Východní strana byla prudká, na západě bylo pár míst, kam by se dalo v nouzi utéct. Všude podél cesty ze sněhu vykukovaly ploty pro dobytek, pár jsme jich překročili. Pastviny lemovaly osamělé skalky a balvany. Někde bylo tak vyfoukáno, že jsme šli bez sněžnic. Většinou tu byl sníh spíše zledovatělý, ani se moc nebořil.

Přečtěte si i další cestopisy

Kdybychom už nebyli v mracích, slunce by právě zapadalo, když jsme se všichni dobrali na velmi plochý vrchol Ladinger Spitz, s výškou 2079 metrů nejvyšším kopci pohoří. I přes mraky svítil nádherně měsíc, blížil se úplněk. Po vrcholovém fotu nás čekal ještě kilák spíše po rovině a pak už jen cesta dolů. Už delší dobu byla pod námi uprostřed sněhové pláně vidět chata, ale Tom a Čenda, co sestupovali se mnou, ji furt neviděli. Asi ji považovali za kámen či skalku, které byly kolem nás. Se tmou jsme sestoupili k zavřené chatě Wolfsberger Hütte (cca 1820 m), na zápraží seděla partička skialpinistů. Všude kolem byl sníh a svahy, terasa byla kamenná, nevhodná na nocleh. Šel jsem se porozhlédnout a u chatky opodál (označené jako Wolfsberger Hütte Winterraum) jsem našel otevřenou prostornou půdu určenou i pro noclehy. Hurá! Unavení kamarádi a unavené kamarádky budou mít jistě radost. Přízemí, opravdový winterraum, bylo zamčené.

Opravdu, nikdo střechu nad hlavu neodmítl. Radek byl tak grogy, že se hned svalil na zem vedle komína. Postavili jsme flašky s vodou společně na stůl a hned se ukázalo, kolik jí někteří pro ostatní od dopolední chaty vynesli. Vaření venku (uvnitř zákaz) a dlouhé povídání. Pod střechou, v suchu a relativním teple nebylo třeba nikam pospíchat. Udělali jsme si z matrací velké letiště, jen Kiwi se spokojila se svou karimatkou položenou na dřevěných pivních setech. Šli jsme spát dosti „pozdě“, i tak to bylo velmi brzy proti normálu ve městě. Za celý den jsme potkali jen pár lidí na sněžnicích a pěšáky kolem silničního sedla a jinak nikoho. Odpoledne už ani noha, jen skialpinisté tady u chaty, kteří po chvíli odjeli dolů do údolí.

1. 3. sedlo 1670 m – sedlo Klippitztörl – Ladinger Spitz – Wolfsberger Hütte /celkem 19,5 km; ↑ 650 m, ↓ 520 m/

Dlouhý sestup

Spánek byl, alespoň u mě, velmi vydatný, ač si mnozí stěžovali na vedro a vydýchaný vzduch. Dnes nás čekal už jen návrat do civilizace. Já sice původně navrhoval pokračovat na jih po hřebeni Sviních hor, ale bylo ještě o trochu něco počasí než včera, takže jsme zvolili variantu přímého sestupu směrem na Wolfsberg. Čenda ráno v potoce 100 metrů pod chatou našel vodu, čímž nám usnadnil a urychlil vaření. Chata stála vlastně pod hlavním hřebenem, nad hranicí lesa, pod námi první samostatně stojící smrky.

Pomalu jsme snídali a dlouze si povídali, než jsme skoro o půl desáté zahájili sestup. U cesty, kousek pod chatou visela jednak reklama na nového chatára a také různé cedule o přírodě, jako třeba varování (!) před vlky. Mašírovali jsme mírně z kopce po horské makadamové silnici, ještě hodně zasněžené, výhledy nikam. Po delším pochodování, už v lese, bylo sněhu už tak málo, že se dalo jít bez sněžnic. Šlo se dobře, všem nám sedmi i osmým Radkovým puchýřům.

Silnici jsme si zkracovali, cestičkami značenými i neznačenými, lesem, přes pastviny a louky. Svačinka na mezi u silnice, pozdní oběd, že si dáme až ve Wolfsbergu. Výše v horách stály salaše a chaty, později jsme míjeli větší statky a skupiny domů a podél nich naklesali do Lavantského údolí. Z vesnice St. Michael nám o půl třetí jel autobus do Wolfsbergu, který nám ušetřil poslední čtyři kilometry chůze po rovině po silnici. Dnes jsme jako obvykle nikoho nepotkali, až lidi a auta dole v údolí.

Ve městě jsme si zašli na náš tradiční závěrečný oběd. Brauhof Franz Josef byl velmi seriózní podnik, snažili jsme se – ač v našich oblecích, s horským vybavením, naším chováním i jazykovou bariérou – neudělat moc ostudu. Sympatická servírka vydržela být milá celou dobu našeho pobytu. Nákup jídla na cestu (bylo pondělí, takže obchody otevřeny) a přesun moderním a rychlým regionálním vlakem zpátky na velké nádraží St. Paul, odkud jezdí dálkové spoje. Koudy, mistr příjezdů, odjezdů, odboček a zpoždění a nečekaných se zjevení, opět nezklamal, prvním vlakem s námi nejel a vydal se na cestu raději autobusem, že to bude zajímavější.

V St. Paul je jen nové nádraží daleko v polích, s malinkým autobusovým nádražím, parkovištěm, prodejnou lístků a automatem na kafe, jinak nic. Chvíli jsme tu pobyli a kolem čtvrt na šest odfrčeli railjetem do Vídně. Z nějakého důvodu byl zavřený poslední vagón, tak byl vlak až dost plný a nemohli jsme sedět dohromady. Ve Vídni jsme s malým čekáním přestoupili na poslední náš spoj a před tři čtvrtě na jedenáct večer všichni, i Radkovy puchýřnaté boty, dojeli do Brna.

2. 3. Wolfsberger Hütte – Gießlhütte – St Michael (Wolfsberg) /celkem 13,5 km; ↑ 0 m, ↓ 1320 m/; St. Michael – Wolfsberg – St. Paul – Vídeň–Brno /bus, vlak/

Kärntner Kasnudeln (korutanské sýrové taštičky)

Letošní putování bylo jako vždy parádní. Byli jsme jako vždy skvělá parta, letos rozšířená o dvě nové tváře. Ač to bylo první dva dny docela náročné (abychom nemuseli spát poslední noc na hřebeni), vše jsme zvládli a stihli, neměli jsme ani jeden zásek, závadu nebo krizovou situaci. První den byl mimořádně krásný – slunečný, i další dny bylo krásně, jen trochu jinak. Hory byly, kromě okolí silničního sedla, prakticky liduprázdné, měli jsme je jen pro sebe. Čenda nás dokonale vedl a my si v klidu vychutnávali korutanskou pohostinnost a krásu hor. Celkem jsme ušli 52 km, nastoupali přes 1700 metrů a více než 2000 metrů naklesali.

Saualpe, stejně jako severně ležící Seetalerské Alpy (přecházeli jsme před 7 lety) patří do Lavanttalských Alp, od severního souseda je odděluje sedlo Klippitztörl. Na rozdíl od severního souseda, je hlavní hřeben nižší a oblejší, nejvyšším vrcholem tohoto pohoří tvořeného rulami a slídovými břidlicemi je Ladinger Spitz (2079 m n. m.), tedy o malinko vyšší než nejvyšší vrcholy Nízkých Tater.

Co utkvělo v hlavách účastníků a účastnic našeho putování?

Jarka

Skvělá parta

Pavoukovo kašlání
Společné vaření s Radkem
Překvapilo mě ráno jedno zamlžené sklíčko na brýlích
Hraničářský plášť vlající ve větru
Díky Čendovi, že jsme nezabloudili

Kiwi

Zážitky
Sníh a oblaka; sníh a ledový vítr – to bylo fakt krásné
Parta; Pavouk byl na mě moc hodný
Líbilo se mi, jak jsme nabírali vodu do ešusu z rýny
Líbil se mi olfaktorický mapping oblasti, kdy si člověk spojuje místa s čichem a zážitkem

Tom

Slunce
Radkovy gumáky
Bezvětří
Pohoda
Dobrá parta

Radek

Zjistil jsem, že musím zhubnout, abych udýchal cestu do kopce
Testování obuvi i zátěže už bylo provedeno, příště budu testovat zase něco jiného
Zjistil jsem, že v gumáčkách je teplo, i když jsou mokré (výhoda). Ale nedobře se v nich chodí a dělají „trošku“ puchýřky

Čenda

Bylo super počasí a to nejen to slunečné, ale i to ostatní: užil jsem si to úplně celé
Užil jsem si to s vámi, protože je to vždycky zábava – lepší než kdybych tu byl sám
Ač myši (na Wolfsberger Hütte) byly slíbeny, tak nakonec nedorazily