Vandr po Vsetínských vrších

1. – 3. 5. 2026 Bára, Vendelín a Pavouk Celá fotogalerie z cesty

Na první prodloužený květnový víkend hlásili hezké počasí, tak jsme si naplánovali vandr do Beskyd: ze Vsetína na hřeben a pak stylem „kam dojdeme, tam dojdeme.“ Ještě na podzim jsme Vendelína nosili v krosničce na zádech, tohle byla první akce, kdy měl šlapat jen po svých. Na odpolední „čarodějnické“ reje jsme chtěli být ještě s kamarády ve městě, takže jsme na třídenní vandr vyrazili až v pátek ráno.

Hranolky a hřiště

V osm ráno jsme v Brně sedli na vlak a dojeli do Hranic, kde jsme se na nádraží pozdravili s Maťou a Svatošem, kteří mířili do sousedních Javorníků. Oni pokračovali spojem přes Ostravu do Čadce, my rychlíkem do Vsetína. Rychlík normálně jezdí přes Horní Lideč až na Slovensko, ale teď kvůli výluce měl dočasnou konečnou jen ve Vsetíně. Vystoupili jsme na novém, pěkně moderním nádraží a přešli přes staveniště do minulého tisíciletí, na starý autobusák. I místní figurky posedávající na lavičkách vypadaly, jako by sem přiletěly z daleké minulosti. eMHáDou jsme přejeli na konečnou „Jasenice točna“ a v půl dvanácté vyrazili na pěší putování po Vsetínských vrších.

Prohlédněte si celou fotogalerii

První dva kilometry jsme šli po silnici k východu, podél potoka Červenka do stejnojmenné osady. Vendík (3 roky a 4 měsíce) začal protestovat už po prvních stovkách metrů a Janča ho musela hodně přesvědčovat. Po kiláku chůze jsme došli k další zastávce MHD, odkud měl náhodou za pár minut jet další spoj (ten předchozí sem nezajížděl). Já s Bárou jsme pokračovali pěšky a Janča s Vendou se svezli necelý kilometr na konečnou. Než jsme tam s Bárou došli, Venda si trochu odpočinul a nasvačil. Obdivovali jsme první valašské dřevěnice. Pokračovali jsme po asfaltce a zároveň po naučné stezce pořád k východu, po sto metrech skončila civilizace a cesta začala výrazněji stoupat. Všude jaro: blatouchy, podběly. Asfaltka přešla v nezpevněnou cestu, na jednom úzkém místě jsme s obtížemi uskakovali před traktůrkem naloženým dřevem (menší klády a klacky přečnívaly na všechny strany): kdesi nad námi probíhala těžba. Zbývalo jen nezapomenout odbočit na malinkou pěšinku (stále jsme šli po naučné stezce, jen chybělo značení na stromech), po které jsme se vyškrábali do sedla Nad Červenkou (cca 600 m n. m.) na zasloužený pozdní oběd. Bohužel přímo v sedle nějaký borec startoval „lakatoše“, nebylo jasné, zda bude odvážet klády, co tu všude byly naskládány, tak jsme museli trochu nepohodlně sedět v prudkém svahu v lese.

Odpočatí s plnými bříšky jsme pokračovali po žluté značce, hned 200 výškových metrů vzhůru na hřeben. Ačkoliv se Vendík jindy vzpouzel, tady šel celé stoupání hezky se mnou za ruku. Došli jsme na hlavní hřeben Vsetínských vrchů a přešli jsme na červenou značku, která se stala naším cílem na další dny. Nudné stovky metrů po asfaltu zpříjemnilo setkání s naší známou Marcelou ze Vsetína, která šla po horách s kamarádkou v protisměru. Udělali jsme si skoro povinnou odpolední zastávku na chatě pod Vsackým Cábem, aneb na horách mají děti dovoleno skoro všechno: limonádu, hranolky i kečup! Seděli jsme na terase s pěkným výhledem na sousední Javorníky. A před odchodem dětské hřiště: pro naše robátka lepší než jakýkoliv zákusek!

Co by kamenem dohodil, byl vrchol kopce Ptáčnice s altánem, tam jsem původně plánoval nocleh. Protože jsme si ve Vsetíně kus pomohli eMHáDou, tak jsme do večera měli ještě dost času. Pokračovali jsme stále po hřebeni, po červené značce, pořád k východu. Po třech kilometrech v lese, mírně nahoru a dolů jsme došli k rozcestí Lušovka. Paseky po vykácených stromech konečně otevřely výhledy na Pustevny a okolní kopce. Na rozcestí stála útulna, u které zrovna pracoval hodný pán: zveleboval ji pro nás turisty. Byla po generální rekonstrukci, měla už novou střechu a nové dveře, uvnitř byly na spaní prý palandy pro dvě osoby, před chatkou ohniště – perfektní místo pro úkryt před nepřízní počasí. Děti hned dostaly pišingr. Pán sice plánoval pracovat i v podvečer, ale hned nás lákal, ať zůstaneme, jenže nikde nebyla venku rovina na spaní a uvnitř na dřevě nám to přišlo tvrdé (měli jsme s sebou jen tenké karimatky) a navíc jsme ho nechtěli vyrušovat…

Po dalším kilometru chůze jsme dorazili ke kótě 835 m, kde byl na mapě označen výhled. Samotný výhled už sice v podstatě zarostl, ale okolní louky byly parádní – a v jejich zarůstající části jsme našli skvělé místo pro náš přístřešek. Tvoří ho špagát, který se vypne mezi dva stromy, a přes něj přehodí plachta. Naši skvělou plachtu máme asi třetí sezónu. Je ze silnylonu (z materiálu silpoly ještě asi nikdo běžně přístřeškové plachty nešije), s rozměry 3 × 4 m je velmi prostorná, má spoustu vypínacích ok a především je fantasticky skladná a lehká.

Děti se proběhly po krásné louce (copak jim to dnes celý den nestačilo?). Jako předkrm se podávala polívečka: na tu se Venda těšil už víc než měsíc, a jako hlavní chod nudle. Po osmé večer jsme už byli všichni ve spacácích a usínali jsme s výhledem na hlavní hřeben Beskyd, na Radhošť a okolí.

Brno–Vsetín /vlak/; Vsetín–Jasenice – Nad Červenkou – chata Vsacký Cáb – u kóty 835 m /11 km pěšky, ↑ 540 m, ↓ 100 m /

Tančíme

V noci bylo jasno, žádná zima, natož mráz, ráno absolutní sucho. Dopřáli jsme si parádní snídani v trávě a už v devět hodin jsme zase šlapali po hřebeni. Plán na dnešek byl jednoduchý: furt na východ po červené značce, pořád lesem a vesměs malé převýšení.

Po necelém kiláku jsme došli k božímu místu na přestávku, k fungující studánce, která měla dokonce i kohoutek (!), informační ceduli vyřezávanou do dřeva a lesní minibar v jednom. Zrovna přijel pán na motorce doplnit pitivo, které se chladilo ve studánce. Ještě loni tu stála útulnička s možností přespání, na popud Lesů ČR ji museli odvést, ale prý tu zase brzy bude. Chvíli jsme si povídali o tom, jak se tu stará o všechno: pro blaho turistů, poutníků a cyklistů. Na rozloučenou nám věnoval plechovku limonády. Děti tu byly nadšené: Vendík se rochnil ve vodě a Bára psala a malovala do knihy návštěv. Jen tu nesvítilo sluníčko, tak jsme trochu vychladli.

Zahřáli jsme se krátkým funěním do dalšího brdku a pokračovali dál lesem – chvíli bukovým, chvíli smrkovým. Z cesty jsme si udělali malou zacházku na Tanečnici (912 m), nejvyšší horu v okolí. Neznačenou cestou na vrchol si Venda dopřál mini dobrodružné lezení po kamenech a kládách: to bylo něco přesně pro něj. Z vrcholu byly omezené výhledy k jihu na Javorníky.

Poobědvali jsme a odpočali jsme si u rozcestí­‑památníku na severní straně vrcholu, hlavně Venda to potřeboval – od rána šel, stejně jako včera, sám. Přicházelo sem a přijíždělo dost turistů. Hřebínek severně od nás byl zcela odlesněn, byl dobrý nápad zaběhnout si tam s dětmi: parádní výhledy na všechny strany. Janča si mezitím chviličku odpočala. Kolem bylo dosti turistů, pěších i na kole.

Odpoledne jsme šli opět lesem, až na jeden táhlý výstupeček, převážně z kopce. Venda stále místy statečně a místy s odporem šlapal. Kvůli dětem jsme museli být pořád ve střehu: kolem nás se řítili cyklisté obojího druhu – šlapací i motorizovaní. Poslední kilák před sedlem Čarták přibyli domky, chatky, louky a dost turistek a túristů. Došli jsme do jednoho z beskydských horských center – a blázinec tu byl i teď na jaře. Silnice, parkoviště, auta nacpaná úplně všude, i kde nesměla, restaurace obležená davy, venkovní bufet. Děti byly nadšené: velké a téměř luxusní dětské hřiště s lanovkou, kde se Venda poprvé svezl.

Přečtěte si i další cestopisy

Po dvouhodinové přestávce na sluníčku jsme navečer vyrazili dále, najít si nocleh. Tedy: Bára, Janča a já jsme vyrazili. Venda už měl pro dnešek odšlapáno a začal stávkovat. Buď demonstrativně ležel na cestě, nebo se nechal nosit. První kilometr a půl jsme šli přes louky, všude „civilizace“ (chaty, návštěvníci). Od kraje louky, kde červená značka na delší dobu mizí v lese, byl famózní výhled na Javorníky. Pak následoval pěkný les, ale na všechny strany, jen pár metrů od cesty, byly samé prudké svahy. Až po třech kilácích od sedla Čarták jsme našli pod hřebenem, pod loukou, pěkné místečko na náš hodně prostorově náročný přístřešek. Pěkné místo pro nás znamenalo dokonalou rovinu, abychom ve spánku neklouzali dolů z kopce a stromy umístěné přesně tak, aby šel mezi nimi napnout špagát a přidělat plachta. Dětem se líbilo i tady, ač oproti včerejšku nikde neběhaly. Venda od loňska významně vyspěl: loni cíleně šlapal na kolíky a demoloval, co mohl. Letos deklarativně „hlídal“ kolíky, aby se nepošlapaly. Uvařili jsme a snědli dosti pozdní večeři a hajdy na kutě. Janča si vyběhla do sedýlka na výhledy a na nádherný západ slunce.

U kóty 835 m –Tanečnice–Čarták – pod kótou 858 m /12 km,↑ 270 m, ↓ 250 m /

Žába na prameni

V noci bylo teplo, ticho a tma; od rána modrá obloha a slunce, až podezřele ideální počasí. Rychle jsme se nasnídali a sbalili a vyrazili. Ještě pořád jsme mířili k východu. Ráno Vendík ještě nadšeně běžel, tak jsme velmi rychle došli a doběhli do částečně travnatého sedla Pod Kotlovou. Fotky na informačním panelu ukazovaly, jak byly okolní kopce ještě nedávno úplně holé, dnes tu téměř všude rostl hustý vysoký les. Ve staré dřevěnici u cesty fungovalo „hladové/žíznivé okénko“, ráno bylo ještě zavřené. Hned vedle chalupy měla být studánka. Byla. S krásnou upravenou budkou, ze které do trávy vytékal pramínek vody, ale bohužel byla zamčená. Áááách jo! Vzácnou tekutinu jsme doplnili z další studánky, ani ne 100 m od stejného sedla. Také upravené, také s pěknou budkou, ale nezamčenou. Radost mi však pokazila žába sedící na dně pramene.

Pokračovali jsme poslední kilák a půl po hřebeni, lesem, do menšího kopečku. Vendík statečně válčil s celým světem, Bára měla dost času na své oblíbené vnitřní monology a rozhovory. Opět se střídal monokulturní smrk a krásné i staré bučiny. Na rozcestí Pálenice jsme opustili hlavní hřeben a započali sestup do údolí. Ještě chvíli jsme klesali po sluncem osvícené louce a minuli skupinu domů s drsnými psy. Měla tu být studánka, kde jsem chtěl vyměnit žabí vodu za čistší. Byla, ale tentokrát zcela nepřístupná, u pejsků za plotem. Sešli jsme do lesa a lesem prudce sestupovali k potoku v údolí. Čekal jsem sotva vyšlapanou pěšinku, ale celou dobu byla cesta široká, sjízdná pro silné stroje.

Ve stráních občas usedlosti (rekreační chalupy bez známek života i běžně obývaná stavení), podél potoka cesta zpevněná a následně asfaltová. Jakmile jsme vylezli z lesa do údolí, udeřilo do nás skoro letní vedro. Ač se šlo jenom z kopce, tak Venda moc nechtěl jít a Janča ho chvílemi poponášela na zádech.

Došli jsme do osady Miloňov, odkud jsme poslední dva kiláky bohužel museli po silnici, po které jezdila auta. Chodníky, pěšiny nebo nedejbože cyklostezky? Na to si tu evidentně nepotrpěli. Janča chvílemi poponášela Vendíka, jindy ho popostrkovala. Už v poledne jsme došli do Velkých Karlovic. V centru městečka nedaleko vlakového nádraží jsme stihli návštěvu retro restaurace: smažák, smažené houby, hranolky, kečup, limo. Děti byly nadšené, ani nepotřebovaly dětský koutek.

Už v jednu hodinu odpoledne jsme odfrčeli pohodlným nízkopodlažním klimatizovaným motoráčkem do Vsetína, odkud hned navazoval další spoj do Hranic. Tam jsme se v nádražní hale opět setkali s Maťou a Svatošem, kteří se vraceli z úspěšného putování po Javorníkách. Normální spoje do Brna byly vyprodané, paní v kase nám tvrdila, že už nemá žádné lístky, jen ty nejdražší – a předražené. Bohužel to nebyla pravda, normálně se dají koupit lístky, jen bez místenky. Ach jo. A musí se kupovat lístek po každé jedné osobě zvlášť. Ach jo. Ve vagonech nakonec zůstala hromada volných míst, právě pro lidi bez místenek. Ach jo. To, že nefungovala klimoška, byl už asi tradiční rituál žlutého postrachu na kolejích. Po páté hodině jsme dojeli do Brna, výlet skončil.

Pod kótou 858 m –Pálenice–Miloňov – Velké Karlovice /pěšky 8 km, ↑ 40 m, ↓ 370 m /; Velké Karlovice –Vsetín–Brno /vlak/

Vandr se velmi vydařil, počasí nám přálo. Vsetínské vrchy byly ideálním tréninkovým místem pro nejmenší vandráky: atraktivní hory, nepříliš vysoké a dlouhé nástupy a sestupy, voda, bezpečí lesa, dost míst, kde se dá schovat před nepřízní počasí, tak akorát atrakcí pro nejmenší, pěkná místa na bivakování a také dobrá dostupnost veřejnou dopravou. Ušli jsme 31 kilometrů.

– „Nejlepší byly hospody a hotel s velkým hřištěm. Dobrý bylo, jak jsme spali pod plachtou a večeře. Dobrý bylo, když jsme šli po rovině. Dobré to bylo na louce, kde jsme spali první noc. Nelíbilo se mi, jak jsme chodili do kopce a z kopce taky moc ne,“ shrnula Bára celou výpravu.

– „Mně se líbilo, jak jsme spali pod plachtou. Jak jsme obědvali a večeřeli. Jak jsme šli. Nelíbily se mi hory, protože byly moc velký. Do kopce to bylo horší než z kopce, chodil jsem nejradši do kopce s mámou a tátou za ruku,“ doplnil Báru Venda.

↓  Prohlédni si celou fotogalerii  ↓

Mapa cestování