Cykloputování podél Rýna

29. května – 8. června 2026 Janča, Bára, Vendelín a Pavouk Celá fotogalerie z cesty

Serpentinami jsme velmi prudce sjeli ke starému mostu přes boční údolí, odkud se nám poprvé zblízka otevřel pohled na místní soutěsku. Oficiálně se jmenuje nepoeticky Rýnská soutěska, ale neoficiálně se jí přezdívá Švýcarský Grand Canyon. Byla to paráda: dole tekl světle modrý Rýn, kolem bílé útesy a zelené lesy, na obzoru velmi vysoké hory. Podél řeky se každou chvíli objevovala dlouhá červená čára: vlak vyjel z jednoho tunelu a za okamžik zmizel v dalším. Za mostem jsme ještě chvíli stoupali k ještě krásnějším vyhlídkám. Teprve tady mi došlo, jak obrovská soutěska vlastně je. Projeli jsme několika tunely vytesanými ve skalním srázu. Jeden byl dlouhý a neosvětlený: Bára se trochu bála jím projet. Na uzoučké silničce byl čilý provoz. Auta s výletníky i cyklisté se tu museli neustále vyhýbat.

V pátek dopoledne jsem ještě ležel v posteli, bylo mi špatně. Ale proč si nemocí kazit dovolenou? Kolem poledne jsme s Jančou provedli rychlobalení většiny nenachystaných věcí a už po druhé hodině nasedali na kola, dojeli na nádraží a ve čtvrt na čtyři za velkého vedra odfrčeli prvním naším vlakem do Vídně. Našim cílem byla dálková Rýnská cyklotrasa, chtěli jsme si projet hlavně její úvodní část ve Švýcarských Alpách. Už jsem na ni myslel spoustu let. Až letos jsme si řekli, že zvládneme všechny ty přestupy na cestě ke startu i samotnou trasu. Vendík se ještě poveze ve vozíku a Bára už cyklisticky vyspěla.

Ve Vídni jsme měli spoustu času, než nám měl jet noční vlak do Švýcarska. Udělalo se mi lépe, byli jsme schopni místo návštěvy blízkého dětského hřiště vyrazit na kolech přes centrum města na Dunajský ostrov. Objevili jsme tu pro sebe vodní hřiště (Wasserspielplatz Donauinsel), plné vodních atrakcí, včetně trajektu/přívozu přes jezírko, různých pump na vodu a mostečků. Většina atrakcí byla určená spíše pro menší děti.

Prohlédněte si celou fotogalerii

– „Mně se líbilo, jak jsem jel na lodi,“ shrnul své dojmy Venda.

Po dvou hodinách pobytu spojeného s večeří jsme se vrátili na hlavní nádraží, chvíli posečkali a v půl desáté nasedli do nočního vlaku jedoucího přes celé Rakousko až do Švýcarska. Ač jsme měli zaplacená (a tedy garantovaná) jen tři místa, tak se nám kouzelně uvolnilo ještě jedno místo a ze čtyř sedadel jsme si mohli udělat v rakouských vlacích naše oblíbené spací letiště. Brzy jsme usnuli. Ač bylo venku vedro, ve vlaku panovala celou noc severská zima. Nastydl jsem a celou noc chodil na záchod. Ráno před půl osmou jsme vystoupili v švýcarském Sargansu, na švýcarsko-lichtenštejnské hranici. Tři kola, jeden vozík, bezpočet brašen, vaků, flašek.

Nechali jsme si ujet příplatkový vlak a jeli pomalejším regionálním vlakem proti proudu Rýna do Churu, kde jsme měli dost času na snídani, kafe, čokoládu i návštěvu bankomatu. Dalším vlakem, už úzkokolejným, jsme pokračovali stále proti proudu Rýna. Kousek za Churem jsme projeli dnem parádní soutěsky, ještě o ní bude řeč. V městečku Disentis jsme přestoupili na další úzkokolejku, tentokrát i se zubačkou mezi kolejemi. Zuby se hodily, hned od stanice jsme začali zostra stoupat. Na patnácti až dvaceti kilometrech vlak nastoupal zhruba tisíc výškových metrů! Tunely, galerie, exkluzivní vyhlídky, sníh (i pod námi: na místech, kde dojely laviny). V jedenáct hodin jsme vystoupili v průsmyku Oberalppass v nadmořské výšce 2040 metrů, naše železniční konečná, cyklistický start a zároveň nejvyšší bod expedice. Vlak se sedla pokračuje dál a v serpentinách (!) sjíždí do Andermattu.

Horský maják

Pečlivě jsme navázali všechna zavazadla, nasedli jsme na kola a projeli jsme se podél místního stejnojmenného jezera Oberalpsee. Skoro celou cestu podél jezera jsme jeli v dlouhé a dost studené galerii (polotunelu), z jedné strany natěsno jezdila auta a z druhé natěsno jezdily vlaky: první velký zážitek pro obě děti. Těšil jsem se na vyhlídku na hluboké údolí, směrem k Andermattu, ale nic nebylo vidět, museli bychom jet ještě o dost dále. U výtoku jezera sněhové pole: další atrakce pro děti. Vrátili jsme se do samotného průsmyku, plného autistů, motorkářů a cyklistů. Stál tu maják (!), přesněji replika majáku z holandské delty Rýna, prý nejvýše položený maják na světě.

Po (ne)povinné společné fotce, již se spícím Venďou ve vozíku, jsme zahájili jízdu po Rýnské cyklostezce, chtěli jsme jet po ní skoro čtyři sta kiláků. Hned na úvod nás čekal sjezd téměř tisíc výškových metrů, většinou prudkými serpentinami. Motorkáři, auta, cyklisté, ba i autobus, který úspěšně kroutil všechny zatáčky. Žhavili jsme brzdy a každou chvíli dělali přestávku, když Báru rozbolely ruce. Klesali jsme otevřenou horskou krajinou, nikde žádné stromy, jen louky a skály. Paralelně sice vedla pěšina, ale sjízdná jen pro horská kola. My tudíž stále po silnici: dolů, dolů, dolů. Horská trať vedla stále vedle nás, celou dobu vysoko ve svahu nad námi, vlaky jezdily co chvilku. Střídaly se běžné soupravy a luxusní panoramatické vlaky s okny i ve střeše. Projeli jsme prvními vesničkami, vysokohorská krajina „zmizela“, kolem už rostly stromy. V jednom místě pod námi leželo horské golfové hřiště v neuvěřitelně prudkém svahu. Silnice se pomalu narovnávala, sjezd už nebyl tak prudký, naopak teplota stoupala. Pozdní oběd jsme si ve vedru dali u kláštera v městečku Disentis. Poprvé, ale rozhodně ne naposledy, jsme využili místní fontánu s chladivou a výbornou vodou. Lehká prohlídka po hlavní dlouhé chodbě kláštera.

Udělali jsme si malou zajížďku k dlouhatánské visuté lávce, které jsem si dopoledne všiml z vlaku. Museli jsme k ní vyjet první malinký kopeček a Bára hned spustila.

– „Bylo tam takový vedro, to nebylo k vydržení,“ vysvětlila Bára svou špatnou náladu.

Lávka s poetickým jménem La Pendenta byla úplně nová a podstatně zkracovala pěší spojení do vedlejší osady. Byla sice široká jen jeden metr, avšak dlouhá 270 metrů, a překonávala Přední Rýn ve výšce 100 metrů: nejdelší visutý most v kantonu Graubünden! Především Vendelín byl nadšený a odvážně po lávce pobíhal se mnou i s Jančou.

Pokračovali jsme dále, projeli znovu městečkem Disentis, opustili definitivně hlavní silnici a serpentinami sjeli poprvé přímo k řece. Od průsmyku Oberalppass cykloznačení bylo zatím dosti bídné, zlaté Rakousko! Přitom jsme jeli po švýcarské cyklotrase číslo 2! I dále jsme sice jeli z kopce podél Rýna, avšak hned na úvod jsme museli nastoupat 150 výškových metrů na druhém břehu: to zase bylo řevu. Ve vesničce jsme „fontánovali“ – chladili se a využili hodně kravincový přístřešek proti dešti i ostrému slunci. Sjeli jsme opět k Rýnu, chvilku podél něj, silnička, pak polňačka a zase silničky. Teprve podruhé jsme dnes přejeli přes Rýn a o půl páté dojeli do kempu na břehu řeky v městečku Trun. Za 45 franků za nocování jsme dnes dostali i bonus v podobě rachotu. Velmi milý pán z recepce nás předem varoval: vedle na louce totiž až do noci probíhal festival rockové hudby.

Děti hned běžely pro nanuk a navečer jsme se šli smočit do Rýna, který teče hned vedle kempu. Přední Rýn i v odpoledním vedru zůstával velmi ledový, což Vendíkovi nevadilo. Hrál si na břehu v kamínkách a písečku: byla to akce pro něj po celodenním sezení ve vozíku. Po večeři krátká návštěva restaurace v kempu: nápoje a děti dětské hřišťátko.

– „Mně se líbilo, jak jsem dělal bim/bam/bam…. Mně se líbilo, jak jsem šel po vysoké lávce a jak jsem ještě šel po velkém mostě. Líbil se mi vodní svět ve Vídni,“ shrnul začátek expedice Venda. „Nelíbily se mi hory,“ doplnil.

Přečtěte si i další cestopisy

– „Mně se líbilo, jak jsme se s mámou sprchovali, jak jsme dostali zmrzlinu a jak jsme si hráli na hřišti v kempu. A jak jsme jeli úzkokolejkou. Na kolech se mi líbilo, když jsme jeli mírně z kopce, a výhledy na vysoké hory. A sníh, tunel a maják v průsmyku,“ popsala Bára. „Nelíbilo se mi vedro, stoupání nahoru a klesání prudce dolů,“ doplnila.

Pá a so 29. – 30. 5. Brno–Vídeň–Sargans–Chur–Oberalppass /vlak/; Oberalppass–Trun /kolo/ /7 km Brno + 14 km Vídeň + 41 km podél Rýnu/

Švýcarský Grand Canyon

Ráno jsme se probudili ve stínu stromů, takže nám alespoň nebylo vedro. Noční diskotéka byla nakonec velmi příjemná a nerušivá, horší byl smradlavý a burácející soused motorkář, co brzy túroval motorku vedle našeho stanu. Na závěr pobytu v útulném kempu jsem si hezky popovídal s pánem z recepce. Potvrdil mi, že v Churu, kam jsme dnes mířili, by měl opravdu být kemp. Večer mělo pršet a bouřit, tak jsme chtěli mít pro jistotu připravenou zálohu. Když jsme kolem půl desáté vyjeli na další cestu, slunce už pěkně pražilo. Vyrazili jsme tentokrát podél řeky, buď přímo po břehu nebo kousek nad ní. Přejeli jsme na druhý břeh: na jedné straně louky s balíky sena a na druhé straně les. Řeka tekla kousek dál. Paralelně vedla trať a vlak jezdil každou chvilku v obou směrech. Od rána jsme jeli většinu cesty po šotolině po špatně značené cyklostezce.

Měli jsme v nohách přes dvacet kilometrů, když jsme dojeli do městečka Ilanz, kde jsme dětem už dopředu slíbili koupit zmrzku. Byla neděle, obchody zavřené, tak jsme hledali cukrárnu. Překvapivě jsme žádný speciální zmrzlinový podnik nepotkali a vzali jsme za vděk – na velmi pozdní svačinu – domácí kavárničkou na hlavní třídě kousíček od nádraží. Vendík spal, ale stihl se vzbudit právě včas, aby taky dostal vanilkovou zmrzku jako Bára. My nějaký dortík. Až po poledni jsme se pohnuli dále a čekal nás první, a snad poslední, pro nás „mega kopec“, 250 výškových metrů na deseti kilometrech. Museli jsme vystoupat vysoko nad řeku, protože Rýn dále po proudu protéká soutěskou, kterou jde projet pouze vlakem, kola či auta mají smůlu. Silnice stoupala většinu času jen mírně, takže jsem zvládal Báru chvílemi tlačit. Bylo vedro, vedro, vedro… Projeli jsme vesničkou (s kempem) a po chvíli projeli nenápadným průsmyčkem a trochu klesli do vesnice Versam, kde jsme si dali pozdní oběd. Na louce stranou vesnice stál kostel, my zůstali v centru u samoobslužného informačního centra. Veřejné záchody na faře, obchod byl v neděli zavřen, kavárna nefungovala. I dnes v neděli jezdil linkový autobus, asi i dost často. Už od Ilanzu jsme v obou směrech potkávali dost cyklistů.

Nečekaně se rozpršelo a hned i přestalo. Po obědě jsme serpentinami velmi prudce sjeli ke starému mostu přes boční údolí, odkud se nám poprvé zblízka otevřel pohled na místní soutěsku. Oficiálně se jmenuje nepoeticky Rýnská soutěska, ale neoficiálně se jí přezdívá Švýcarský Grand Canyon. Byla to paráda: dole tekl světle modrý Rýn, kolem bílé útesy a zelené lesy, na obzoru velmi vysoké hory. Podél řeky se každou chvíli objevovala dlouhá červená čára: vlak vyjel z jednoho tunelu a za okamžik zmizel v dalším. Myslel jsem, že klesneme k řece, ale za mostem jsme ještě chvíli stoupali k ještě krásnějším vyhlídkám. Teprve tady mi došlo, jak obrovská soutěska vlastně je. Projeli jsme několika tunely vytesanými ve skalním srázu. Jeden byl dlouhý a neosvětlený: Bára se trochu bála jím projet. Na uzoučké silničce byl čilý provoz. Auta s výletníky i cyklisté se tu museli neustále vyhýbat. Po chvíli jsme přijeli na další vyhlídkové místo, dokonce i s malou kovovou rozhledničkou, která se velmi líbila Vendíkovi i Báře.

Kaňon zmizel, silnice se najednou rozšířila, byla rovná jako pravítko a my po ní frčeli z kopce do městečka Bonaduz. Odtud jsme konečně zase jeli mimo silnici: po asfaltových polňačkách vedoucích mezi biostatky. Překřížili jsme další významnou trať (do Davosu) – potkává se tady s naší, „rýnskou“ tratí. Přejeli jsme po mostě přes řeku – až tady doopravdy začíná samotný Rýn. Od sedla jsme jeli k východu podél Předního Rýna. Právě tady se stéká se Zadním Rýnem, přitékajícím z jihu, a vzniká tak „opravdový“ Rýn. V příšerném vedru jsme paradoxně stoupali ještě výš, na náměstíčko malebného městečka Tamins. Pozdní sváča. Samoobslužnou kavárničku a prodejnu bionanuků jsme tentokrát nevyužili. Pak už jsme opravdu frčeli z kopce po staré silničce a pomaleji dojeli deset kilometrů do první vesnice před Churem a z ní podél hlučné dálnice až do Churu.

Protivítr sílil („vítr hrozný“: Bára), poprchávalo, kolem bylo černo a déšť. Ani jsme nezajížděli do centra, jen jsme projeli po okraji města: kolem průmyslové zóny, obchodních center, sportovišť a bazénů. Závodním tempem, než se rozprší, jsme se dostali na soutok Rýna a místní říčky, kde jsme v půl šesté vlétli do kempu. Déšť sílil. Přesto jsme začali stavět stan, a než jsme ho postavili, pršelo už pořádně. Měli jsme štěstí: v kempu měli pro podobné situace postavený komunitní párty stan, kde jsme se mohli schovat. Vařili jsme si tu, jedli, seděli a plánovali, děti šly i v dešti chvíli na hřiště. Po večeři, stále za deště, návštěva kempové restaurace: jen nápoje, kuchyně už nevařila, tak jsme ušetřili. Velmi milá paní v recepci a zároveň i servírka.

– „Jedna nám dala lízátka (za peníze) a druhá nám potom dala bonbóny,“ doplnila Bára.

Usínali jsme za vytrvalého bubnování deště. Bára dnes jednou jela v protisměru – nic se naštěstí nestalo. Na silničce v soutěsce jsme se necítili moc bezpečně,švýcarští řidiči mi nepřipadali tak ohleduplní jako rakouští, ale dalo se…

– „Nejlepší dnes bylo, jak jsme jeli z kopce od těch vyhlídek po rovné silnici do městečka. Dobrý bylo, že v kempu je párty stan, kde na nás nepršelo. Mega dobrá byla vyhlídka na soutěsku s točitým zábradlím. Špatný bylo ježdění do kopce, to bylo hróóózně špatný. Trošinku špatný ještě bylo, že jsme dopolední zmrzlinu nedostali do kornoutku. Špatný byl protivítr,“ shrnula Bára dnešek.

– „Dobrý bylo jak jsme jeli do kopce, a špatný bylo jak jsme jeli z kopce. Dobrý bylo dětský hřiště tady v kempu. Já jsem uklouzl a skákal jsem a pak jsem si narazil dole na zadek. Lízátko bylo dobrý,“ Venda.

31. 5. Trun–Chur /52 km/

Frčíme do Lichtenštejnska

Déšť měl skončit už v noci, ale pršelo až do osmi hodin. Děti se alespoň prospaly. Když jsme vařili snídani, zase se rozpršelo, tak jsme se běželi najíst do párty stanu. Vyjeli jsme až skoro v půl jedenácté, děti si ráno ještě stihly pohrát na hřišti. Dnešním cílem bylo Lichtenštejnsko, cestou stále podél Rýna, který už neteče na východ, ale na sever. Po dvou kilometrech si Janča vzpomněla, že jsem ráno v kempu pověsil dvě pleny a zapomněl je sundat. Vrátil jsem se a aspoň jsem si chvíli užil pořádnou rychlou jízdu. Jeli jsme po asfaltce podél dokonale zregulovaného Rýna a několikrát jsme přejeli po mostě na druhou stranu. Paralelně vedla železniční trať: normální i úzkokolejka vedle sebe, jezdil tady vlak za vlakem. Opustili jsme Rýn i železnici, mírně stoupali, na poslední chvíli jsem si všiml, že následná cyklotrasa pro nás znamenala zbytečnou zajížďku a navíc vedla vysoko do kopců. Abychom se vrátili k řece, museli jsme chvíli jet po hlavnější silnici se silným provozem a projet jedním městečkem.

Předtím jsme si stihli nakoupit v sámošce oběd a obědovou pauzu jsme si udělali na lavičce nad Rýnem. Odpoledne jsme frčeli po asfaltkách přímo po protipovodňové hrázi podél Rýnu. Potkávali jsme dosti cyklistů. Do hlavní vesnice Lichtenštejnska nám chybělo asi dvacet pět kilometrů. V jednom místě byl na řece parádní práh (skoro vodopád), pochopitelně umělého původu, řeka ostře zatáčela doprava a na druhém břehu už bylo Lichtenštejnsko. Po první lávce jsme přejeli na pravý břeh, vjeli do Lichtenštejnského knížectví a pokračovali jsme po dokonalém asfaltu po hrázi nad řekou. Minuli jsme pěkný hrad vysoko nad Rýnem a ve vrcholném odpoledni jsme se dohrabali do Vaduzu. Ještě jsme se projeli po krásném dřevěném krytém mostě Alte Rheinbrücke spojující Vaduz se Švýcarskem a zpět a chvíli si užili jízdu po hlavní vesnici, provoz fakt skoro žádný nebyl.

Vyfotili jsme se s „knížecími“ doplňky v místní luxusní informační kanceláři a prošli si malinkaté a parádní centrum – kombinace historických a historizujících domů s ultramoderní architekturou, jako je například budova místního parlamentu. Na slavný hrad jsme nešli – jednak je veřejnosti nepřístupný a jednak leží vysoko nad městem. Po nanukově/zákuskově/kávové svačině jsme vytlačili všechna naše kola i cyklovozík na vyhlídku na město (původně kvůli nějakému starému pro nás nezáživnému domu Rotes Haus). Bylo to hodně do kopce, ale výhled byl o to lepší. Kolem všude vysoké hory: na východě i na západě.

Z vyhlídky jsme Vaduzem sjeli zase k Rýnu, respektive kanálu, co tekl paralelně s řekou, a frčeli dále. Kromě hradu jsme vynechali i všechny dětská hřiště a vymysleli, že u Rýnské cyklotrasy, asi deset kilometrů severně, je koupaliště a voda má mít dneska 24 (!) stupňů. Přijeli jsme do vesnice Gamprin na volně přístupné koupaliště, ležící asi 200 metrů od Rýna. Byl to velký štěrkový biotop s brouzdalištěm pro nejmenší, s balvany na lezení, s dokonalou pláží, potůčkem přitékajícím do biotopu pro malé děti na hraní. Opodál bylo dětské, i hřiště pro velké, sportoviště a grilovací místo. Vendík si sám plaval „po dně“ a Bára se učila plavat bez plavacích pomůcek, jelikož jsme je všechny zapomněli doma. Janča plavala a já to jistil ze břehu: po dvou tempech jsem usoudil, že je mi zima.

Bufet už sice zavřel, ale sociálky a sprchy fungovaly. Pod velikánským krytým posezením jsme si navařili a vyprali. Dokonalému místu chyběl kemp či tábořiště, tak jsme museli pokračovat dále. Před námi byl jen kamenitý násep, bažiny, kanál, silnice, tak jsme jeli ještě dalších sedm kilometrů podél Rýna. Usiloval jsem velmi o nocleh v Lichtenštejnsku (ano, je to cykloráj, jak inzerují), ale v půl devátý večer jsme knížectví opustili, vjeli jsme do Rakouska, kde hned pod protipovodňovou hrází bylo tábořiště, kde jsme si rychle postavili stan na krásné rovné a měkké loučce. Už se dosti šeřilo. Bylo to zvláštní tábořiště, nikde žádné informace, žádný návod, ani odkaz na platbu. Jen fontána s vodou, nerezové kohoutky na mytí/praní, pěkná loučka, veliké griloviště a obrovské ohniště. Nikde nikdo. V půl deváté jsme dojeli a o hodinu později už spali.

– „Mně se nejvíce líbila zmrzlina ve Vaduzu a odpolední koupaliště, které dnes bylo ze všeho nejlepší. Dobré bylo hřiště ráno v kempu i hřiště u koupaliště. Líbil se mi oběd a peřeje na Rýnu,“ shrnula si dnešek Bára. „Nelíbilo se mi, jak jsme tlačili kola na vyhlídku na Vaduz. Nelíbilo se mi, když Vendík brečel,“ dodala.

– „Mně se líbilo všechno koupaliště,“ reagoval Vendík. „Nelíbil se mi vodopád, byl moc rychlý. A taky se mi nelíbilo málo vody v potůčku na koupališti. Velké koupaliště bylo lepší, tam bylo moc vody,“ doplnil.

1. 6. Chur–Lichtenštejnsko – Lichtenštejnsko-rakouská hranice /60,5 km/

Výlet do Lindau a bouřka

Celou noc dosti nepříjemně hučela dálnice. Spali jsme asi čtyři sta metrů od hranice i od trojmezí (Dreiländereck) Lichtenštejnsko–Rakousko–Švýcarsko. Kdysi jsme s Jančou spali čtyři sta metrů od trojmezí (Treriksröset) Švédsko–Norsko–Finsko. Celé ráno bylo zataženo, nikdo za námi nepřijel ani nikdo nepřibyl. Bylo to tu skvělé. Jediné, co chybělo, byl záchod. Dnešní plán byl dojet k Bodamskému jezeru do jeho rakouské části a udělat si nalehko výlet podél jezera do Německa a zpátky. Vyjížděli jsme až v deset hodin, přejeli hraniční most, děti si tu na chvíli pohrály. Rýn odtud tvořil hranici Rakousko-Švýcarsko, mohli jsme pokračovat jen Rakouskem, ale přišlo mi, že bude lepší jet kus Švýcarskem. Drželi jsme se tudíž na levém břehu na krásné asfaltce, míjeli most za mostem. Trasa vedla nyní po šotolině po břehu (asfaltka by nás vedla zajížďkou přes městečka), dlouho jsme jeli podél jakési zarostlé úzkokolejky. V městečku Widnau jsme přejeli přes Rýn do Rakouska a pokračovali po pravém břehu, dostali jsme na kraj města Lustenau. Bylo po jedenácté a za námi se táhla černá dešťová stěna! Dojeli jsme na náměstí, že si něco koupíme na sváču, doptali se na nejbližší pekárnu a jen co jsme sesedli z kol, tak se rozpršelo. Nasvačili jsme se uvnitř: sladké buchty a Venda bagetu. Jestli Lustenau mělo nějaké zajímavé centrum, tak jsme ho přehlédli. My viděli jen auta a parkoviště.

Vyrazili jsme dále, stále k severu a přiblížili jsme se zase k Rýnu. Nejkratší cestou jsme prosvištěli městečko Hard, po dlouhé lávce přejeli řeku Bregenzer Ach, která se zde vlévá do Bodamského jezera, a dojeli do kempu Seecamping. Ze všech kempů v okolí jsme si vybrali tento nejblíže k břehu. Jen co jsme dojeli, rozpršelo se, ale brzy přestalo. Postavili jsme stan, naobědvali se a ve dvě hodiny odpoledne vyrazili na výlet: do dvanáct kilometrů vzdáleného městečka Lindau, ležícího na ostrově na jezeře. Snažili jsme se spěchat, v pět hodit měla začít bouřka. Jeli jsme pořád po břehu, projeli jsme promenádou Bregenzu (známé divadlo na vodě) mezi davy lidí a svištěli jsme po dokonalé, široké, famózní cyklodálnici. Po pravé ruce železnice a po levé jezero. Vjeli jsme do Bavorska a po dalších pěti kilometrech jsme přejeli most a ve vedru a dusnu dojeli do historického městečka Lindau: takový Dubrovník bez hradeb, slané vody a kopců. Vedla sem i železniční trať. Pěšky jsme se prošli po centru, poseděli se zmrzlinou a kolem čtvrté jsme se vydali zpět.

Před pátou jsme se vrátili zpět do Bregenzu. Potřebovali jsme ještě v obchodě dokoupit suroviny na snídaně a večeře. Nákup trval asi deset minut, které nám chyběly, abychom stihli dojet do kempu. Rozpršelo se, přišel slejvák. Jak ten polevil, jeli jsme dál a hledali restauraci, kam nás dnes Janča pozvala. Slejvák zesílil a přišla bouřka. Největší přívaly vody a záblesky s hromy jsme přečkali pod tribunami místního fotbalového stadionu. Voda stékala všude a tvořila vodopády, bouchalo to blízko, ale dobrý! Zvládali jsme! V dešti jsme jeli dále: první restaurace byla zavřená, další u tenisového klubu byla také zavřená, další podnik předražený, klášterní podnik také zavřený, v našem kempu dnes výjimečně měli jen do šesti – to jsme prošvihli. Recepční nám zavolal do sousedního kempu, že tam bude otevřeno. V dešti jsme tam dojeli a bylo zavřeno, resp. měly uzavřenou společnost. Smilovali se nad námi, nejprve nám dali něco na pití (jablkovou limošku) a pak nám udělali i čtyři toasty. Nic jiného, že nepřipraví. Poseděli jsme tu a za vytrvalého deště se vrátili do našeho kempu. S deštěm jsme i usínali. Dnes jsme jezdili na kolech po třech zemích.

– „Dnes bylo nejlepší stromy. A borůvková zmrzlina. Ráno v kempu to bylo dobrý. Déšť a slejvák byly dobrý. Špatný byl vodopád: to jak tekla voda za slejváku všude kolem nás. Bouřka,“ popsal trochu tajemně dnešek Venda.

– „Líbila se mně zmrzlina a pak se mi líbila řeka a cyklodálnice a ještě ten ostrov Lindau. Líbilo se, jak se na nás slitovali v sousedním kempu. Megamoc se mi nelíbil odporný slejvák. A ještě se mi nelíbilo, že všechny hospody měly zavřeno,“ dodala Bára.

– „Mně se líbil výlet na jezero. Koupání snad stihneme zítra. Nelíbilo se mi, že děti moc řvaly,“ doplnila Janča.

2. 6. Lichtenštejnsko-rakouská hranice – Seecamping Bregenz; Seecamping Bregenz – Lindau – Seecamping Bregenz /61 km/

Malebný a deštivý Starý Rýn

Rovinatý, mírně deštivý a chladnější den. Pršelo celou noc skoro až do rána. Plán na dnešek byl jasný: jet pořád podél jezera k západu. Kam dojedeme, tam dojedeme. Kolem půl desáté jsme vyrazili na další cestu, bylo chladno a zataženo, nikdo se ráno nechtěl koupat v Bodamském jezeře. Kousek jsme se vraceli místy, kde jsme jeli včera, ale proti včerejšku jsme dnes jeli prodlužkami po značené cyklotrase – co nejblíže jezeru. Pěknými místy mimo osídlení jsme se dostali na nový most přes nový Rýn. S Bárou jsme z něj pozorovali v dálce krásné náplavy, které řeka vytváří v jezeře. Rozpršelo se, navlékli jsme pláštěnky, zabalili vozík i věci a za chvíli je zase sundali. Dál jsme pokračovali už zase neznámými místy; kousek jsme nejeli přímo podél jezera, ale udělali jsme si menší zkratku přes Fußbach a krajem vesnice Höchst jsme se dostali ke Starému Rýnu, který se tu malebně vinul a vytvářel spoustu jezírek a slepých ramen. Rozpršelo se a ve slejváku jsme podél Starého Rýna dojeli na konec Rakouska. U bývalé celnice byla rakouská sámoška, ale podle nás s příšernými cenami pro Švýcary. Sváča, čerstvé jahody. Marný boj s bankomatem – Janče eura nevydal. Marný boj i u pokladny sámošky se službou „cash back“ – eura mi nevydali ani tam.

Přejeli jsme do Švýcarska, jeli kus po šotolině podél hlučné dálnice a pak už vesměs asfalt. Střídaly se cyklostezky, vedlejší silničky a místní komunikace ve vesnicích a městech. Přímo po břehu Bodamského jezera jsme skoro nejeli, spíše podél železnice, která vede kolem celého jezera. Dvakrát až třikrát jsme museli vyjet do kopečka, výše nad trať. Oběd jsme si dali na nábřeží za Rorschachem na skvělém dětském hřišti. Byla to přestávka hlavně pro Vendíka, který jinak celý den seděl ve vozíku.

Odpoledne jsme frčeli po rovině po malých silničkách podél jezera. Sváča v Romanshornu v přístavišti, kde si Venda prohlížel malé i velké lodě. Na dohled už byla Kostnice. Museli jsme jet ještě dvanáct kiláků do plánovaného kempu ve vesnici Altnau, kam jsme před půl šestou přijeli. Já chtěl zastavit na statku těsně před, nabízel také louku pro cyklisty, ale Bára nás ukecala na velký kemp. Kemp ležel ve svahu, divná paní recepční nás nutila stavět stan na prudkém kopci. Pochopitelně žádné posezení, lavice, stolek. A ani žádná místnost pro případ špatného počasí. Všechny služby byly na čip. Nejhorší byla online registrace všech náš čtyř: složitá, pomalá, zbytečná. Sice se nám tady nelíbilo, ale bylo zde velké dětské hřiště, takže jsme si řekli, že tu táboříme kvůli dětem. Po večeři jsme se šli projít do přístavu na veeeelmi dloooooouhé přístavní molo.

– „Mně se dnes líbilo, jak teď ležíme z kopce. A hřiště. Mně se nelíbilo, jak jsem večer naběhl na špagát a ten mě hodně praštil,“ shrnul si dnešek Venda.

3. 6. Bregenz– kemp v Altnau /54 km/

Zavřená Kostnice a otevřená odřenina

Zatažený den s deštivým závěrem. V sedm ráno bylo teplo a sluníčko, ale jak jsme v osm vstávali, bylo už zataženo. Kemp byl podivný: vše bylo na čip, i teplá voda na nádobí. Nakonec jsme zvládli čipovat i s dětmi. Prali jsme a sušili spacák a vyjeli kolem desáté, děti si stihly pohrát na velkém hřišti. Při odjezdu jsme platili za pobyt relativně málo.

Frčeli jsme podél železnice (nikoliv podél řeky), kde často jezdil vlak. Vlaky na zdejší jednokolejce jezdily častěji než nedělní metro v Praze. Od včerejška všude kolem nás byly hrušňové sady (všechny dokonale stejné a pod sítěmi) a výše ve svazích vinice. A taky pole se saláty, statky, kde předpěstovali na prodej ovocné stromky a keře; a samosběry jahod. Chvilinku jsme jeli civilizací-krajem města Kreuzlingen, najednou se objevila hranice a my vjeli do německé Kostnice, která je srostlá se sousedním Kreuzlingenem. Cyklovýlet po historickém centru. Škoda, že jsme nedojeli až k rýnskému mostu. Chybělo nám asi 300 metrů… Vrátili jsme se, že si v sámošce u nádraží koupíme něco na sváču a oběd (levněji než ve Švýcarsku). Obchodní centrum mi přišlo nějaké vylidněné, až nám dvojice místních prozradila, že dnes je speciální církevní svátek v některých zemích Německa a velké obchody mají zavřeno.

Vrátili jsme se do Švýcarska (děti zrovna šly ze školy), Janča dokoupila jídlo, já jsem využil místní samoobslužný opravný stojan na kolo a prováděl základní revizi našich vozidel.

– „Chystala jsem Venďovi nějakou trasu s úkoly, šla jsem po zídce s  rozkročenýma nohama a jak jsem měla jednu nohu moc na kraji, podjelo mi to a sedřela jsem si vnitřní stranu stehna,“ popsala Bára své zranění.

Hodně jí to bolelo, rána byla velká nejméně čtyři krát pět centimetrů: dezinfekce, tekutý obvaz. Zavrhl jsem pokračovat dále kratší cestou městem a jeli jsme raději delší, kde jsme rychle opustili město. Mohl jsem teď snadněji Báru přidržovat a pomáhat jí v jízdě, noha ji stále velmi bolela. Bylo to vlastně štěstí – odnesla to jen noha. Nenatloukla si třeba hlavu a mohla pokračovat dál. Jeli jsme podél švýcarsko-německé hranice a pak podél Rýna/dalšího jezera. Projeli jsme kolem statku se zeleninou, Janča s Vendou dokoupili místní salát a trochu dovozového ovoce/zeleniny. Vedlejší silnice, kus i hlavní silnice a na kraji vesnice Unterdorf oběd na luxusním dětském hřišti, které leželo asi jen padesát metrů od cyklotrasy. Veškerý servis, toaleta, voda, gril, dokonce i převlékárny, přístup do vody, atrakce pro malé i větší děti. Když jsme se chystali na odjezd, zjevily se tu náhle dvě návštěvnice: připluly na lodích po jezeře.

Po hodině a půl odpočinku jsme frčeli dále, obloha byla čím dál tmavší. Následoval dlouhý úsek po nepříjemné silnici a pak pár kopečků mezi sady a vinicemi (lepší než jet po silnici). Kolem páté jsme se dohrabali do Stein am Rhein, což je město na úplném západním konci Bodamského jezera. Zajeli jsme se podívat na most přes Rýn, který odtud měl zase dále téct, ale nebylo to nijak poznat. Rozpršelo se více. Kilometr a půl po proudu v místní části Wagenhausen byl velký a luxusní kemp, kde jsme se ve čtvrt na šest ubytovali. Normálně cyklisté a pěšáci stanují v klidném místě přímo na břehu Rýna, mimo hlavní ruch. Paní recepční nám ale pro dnešek nabídla místo na stan přímo vedle bazénu a dětského hřiště na dokonale střižené trávě. Pro deštivý dnešek se to velmi hodilo, jelikož hned vedle byly kryté společenské prostory: vyhřívané, s vařičem, toaletou, posezením, s hrami, i hračkami. Stavěli jsme stan skoro ve vydatném dešti a do noci už nepřestalo. Navečer i večer jsme trávili v tomto luxusním společenském prostoru. Nakoupili jsme si něco na zub a pití a udělali si svoji „hospodu“. Šli jsme spát skoro v deset hodin, stále ještě pršelo.

– „Hodně se mně líbilo hřiště na obědě, hřiště ráno v kempu a ještě i hřiště tady v kempu. Líbil se mi přístup do vody na obědě. Líbilo se mi u Rýna tady v kempu, jak jsme se tam teď večer byli podívat,“ popsala dnešek Bára. „Hrozně mega se mi nelíbilo, jak jsem se sedřela. Taky se mi hodně nelíbilo, jak večer pršelo. A nemůžu se kvůli zranění vysprchovat,“ dodala.

– „Mně se líbilo, jak jsme se obědvali na tom velkém hřišti s modrým tobogánem. Líbí se mi hřiště tady večer v kempu. Líbil se mi statek: obchůdek se zeleninou,“ dodal Venda.

– „Mně se líbily zajímavé domy se dřevěným obložením. Líbily se mi zajímavé názvy vesnic: jedna byla něco s Berlínem (Berlingen) a druhá Stockholm (Steckborn),“ shrnula Janča.

– „Mně se líbily moderní domečky s terasami a zahradami, jsou jich tu mraky a jeden je hezčí než druhý,“ přidal Pavouk.

4.6. Altnau–Kostnice– Wagenhausen u Steinu /44 km/

Povinná zastávka: Rýnský vodopád

Celou noc pršelo, ráno bylo zataženo a chladno, což nám nevadilo. Vstávali jsme až když před osmou přestalo, využili jsme opět blízkou kuchyňku a snídali jsme ve společenských prostorách. Pracovník z kempu zrovna připravoval bazén a sotva jsme dosnídali, v devět hodin ho otevřel. Janča si zaplavala, Venda trochu, Bára skoro vůbec. Bazén měl sice slíbených 24 stupňů, ale zima na břehu mě od plavání odradila. Frčeli jsme dále vedlejšími cestami a silničkami po proudu Rýna, projeli jsme městečko Diessenhofen a zajeli jsme se podívat na další krásný krytý dřevěný most přes Rýn a na nádherné historické nábřeží.

Napadlo mě, že pokračování po druhém břehu bude ještě lepší, tak jsme zůstali na pravém břehu. Dvakrát jsme jeli kousek Německem, obchody v německých vesnicích však byly zrušeny, zůstaly jen hospody. Skoro pořád po břehu řeky jsme dojeli do velkého města Schaffhausen, jednoho z nejsevernějších míst Švýcarska. Byla tu spousta turistů, v centru jsme si dokoupili jídlo a v parku Fäsenstaub na kopečku nedaleko nádraží jsme si dali oběd (pítko, WC, dětské hřiště, posezení, stín). Vendík se tu asi poprvé sám svezl na lanovce. Sjeli jsme zase k Rýnu. Hned vedle Schaffhausenu leží město Neuhausen, ve kterém jsme si mírně zajeli, a cestou hodně nahoru a hodně dolů jsme se dostali k Rýnskému vodopádu.

Vodopád je určitě jednou z největších atrakcí celé třináctisetkilometrové řeky a také Rýnské cyklostezky. Byl pátek odpoledne a lidí bylo až dost. Hasiči zrovna trénovali na jedné z vyhlídek a vytvářeli tak další, docela působivý vodopád. Pod vodopádem jezdila loďka za loďkou. My zůstali jen na pravém břehu – ač to možná byla škoda vynechat vyhlídku přímo u vody pod hradem Laufen. Od promenády pod vodopádem na něj byl také hezký výhled! Rýnský vodopád se nám s Jančou líbil, ale švédské nebo norské mi přišly působivější.

Jeli jsme na kolech dále, muselo se dlouho a prudce nahoru – to se Báře nelíbilo. Kousíček jsme jeli Německem, projeli jsme vesnici Altenburg (obchod nebyl) a sjeli zase k Rýnu. Přejeli jsme po dalším krásném krytém dřevěném mostě a vjeli dnes už naposledy do Švýcarska a na levý břeh. Vystoupali jsme na náměstíčko v Rheinau a po chvíli frčeli po lesní cestě přímo po břehu řeky, móóóc pěkný a zajímavý úsek, koupající a rekreující se lidi. Napásli jsme se na lesních jahodách. Přejeli jsme velkou řeku Thur, která se tu vlévá do Rýna a pak po rovině, trochu unaveně a s mírnou zajížďkou jsme přijeli do kempu TSC Flaach.

Kemp byl luxusní a drahý. Místo na stan nám určili v části pro cyklisty, pěší a vodáky hned vedle Rýna: pěkný flek na dokonalé travičce, ale bez jediného stolu nebo lavičky! Fuj! Vedle kempu bylo i informační centrum místní přírodní rezervace a naproti i koupaliště, které jsme navečer využili: Venda se čachtal, Bára skoro nic, Janča ve velkém bazénu, já jezdil na velké skluzavce. A bylo chladno. U recepce kempu byla veliká luxusní společenská místnost s hernou, hrami, kuchyňkou: tam jsme večer vařili a seděli. Dnes naštěstí pršelo naposledy nad ránem a pak už nic. Hezké počasí by mělo vydržet i další dny.

– „Bazén! S mámou jsem jel po velké skluzavce a potopil jsem se až na dno! Pak se mi líbilo, jak jsem se hádal se stromami. Hřiště na obědě s lanovkou. Bazén ráno. Malý bazén teď večer v kempu,“ popsal dnešek Venda.

– „Mně se líbilo všechno, až na to, že jsme neměli nanuka. Nejvíce se líbil odpolední bazén. Líbily se mi vodopády, byly hezký. A líbilo se mi, jak jsme si dávali jogurt,“ dodala Bára.

5. 6. Wagenhausen u Steinu – Rýnské vodopády –Flaach /38 km/

Curych: náš cíl

Ráno bylo teplo a rosa. Dali jsme si příjemnou snídani u Rýna, děti si pohrály na hřišti (v bazénu se ráno nekoupaly) a v deset jsme vyjeli na poslední plně expediční den: cílem bylo po pár kilometrech opustit Rýn a dojet do nedalekého Curychu. Za kempem jsme přejeli přes Rýn a jeli zkratkou po jeho pravém břehu. Stoupali jsme vesnicí Rüdlingen, za ní hodně prudce: Bára musela tlačit své kolo. Pak byla kus rovinka a už jsme zase klesali dolů do městečka Eglisau. Přejeli jsme naposledy přes Rýn, a tak jsme se s ním symbolicky rozloučili. Sváča: ráno do kempu přijela pekárna, kde jsem nakoupil různé sladké pečivo.

Pokračovali jsme nyní na jih k Curychu. Po úvodním prudším výjezdu od řeky jsme už jen mírně stoupali po staré silnici směr Bülach. Akorát nám lumpové – kvůli stavbě dálnice – cyklostezku po krátké době přerušili a my museli jet zajížďkami po silničkách. V Bülach jsme si nakoupili jídlo a na pozdní oběd jsme jeli ke koupacímu jezeru Katzensee na kraji Curychu. Podél letiště a jeho vzletových a přistávacích drah, mírně zvlněnou krajinou, žádné prudké kopce, zemědělské usedlosti, jsme dojeli k jezeru. Je to přírodní rezervace a zároveň rekreační koupací plocha: kačeny, bufet, veškeré zázemí, servis (např. zamykací skříňky na cennosti). Zdarma. My jsme strávili dvě hodiny hlavně kolem dětského brouzdaliště.

Před čtvrtou jsme opustili příjemný rekreační areál. Přejeli jsme přes dálnici a pokračovali okrajem Curychu. Zdeněk, ke kterému jsme mířili, nám poradil zkratku. Byla to sice zkratka, ale vedla přes nejvyšší kopec v okolí. Ve vedru jsme tlačili kola do šíleného kopce. V nejprudším místě jsme Jančino kolo s vozíkem tlačili ve dvou, a to byl vozík ještě odlehčený, protože Venda šel pěšky. Z vrcholu Hönggerbergu se stačilo sklouznout do curyšské čtvrti Höngg. O půl páté jsme byli u Zdeňka, manžela kamarádky M., který zde příležitostně bydlí. Děti se vyblbly na hřišti, my jsme si povídali a odpočívali. Večer jsme se ještě prošli k místu s parádní vyhlídkou na město nedaleko slavné technické univerzity. Spát jsme šli až dlouho po setmění.

– „Dnes se mi líbilo, jak jsme u Zdeňka večeřeli. Salát mi nechutnal,“ shrnul dnešek Venda.

6. 6. Flaach–Curych /33 km/

Prohlídka Curychu a cesta domů

Nedělní dopoledne jsme vyspávali a nic nedělali. Před polednem jsme si tramvají zajeli do centra a projeli se lodí (součástí MHD) po řece i kousek po jezeře. Pěší prohlídka centra Curychu a návrat ke Zdeňkovi. Sbalili jsme se, navečeřeli a před osmou sedli na kola a jeli na nádraží na noční vlak do Vídně. Bylo by to skoro nudné, kdyby Bára při najíždění na chodník nespadla z kola a nerozbrečela se. Na nádraží jsme měli celkem dost času (rezerva pro případ, že by se cestou něco stalo). Noční vlak měl jet o půl desáté, přistavili ho asi půl hodiny předem. Opět jsme měli kola uložena úplně na druhé straně než byla naše místa, ale tentokrát jsme to věděli. A taky jsme jeli výhodně z konečné na konečnou. Měli jsme sice jen dva háky na kola, ale podařilo se mi vedle nich umístit i Bářino dětské kolo i náš cyklovozík. Měli jsme zase čtyři místa → letiště → dobrou noc. Kdybych se v noci tolik nebudil, tak bych se i hezky vyspal.

V osm ráno jsme, načas, vystoupili ve Vídni, další vlak do Břeclavi měl odjíždět za deset minut. Hodně jsem se bál, že nestihneme s koly a vozíkem přestoupit (na jiné nástupiště). Problém byl další spoj, který odtud zjevně nevyjížděl. Měli jsme nakonec času na přestup spoustu, jelikož vlak přijel s půlhodinovým zpožděním. Polské vagóny a trochu podraz na nás – vůbec nesedělo číslo vagónu a místa na kola. Podařilo se nám tam se štěstím narvat. V Rakousku jsme ještě kdesi stáli v poli a do Břeclavi přijeli skoro s hodinovým zpožděním. Měl nám navazovat vlak z Bratislavy, ale byl už dááávno fuč. Jen jsme chvilinku počkali a už se za námi od Vídně přiřítil další vlak, Railjet. Tento spoj pokračoval do Brna, a ne do Polska. Vmáčkli jsme se i s koly dovnitř a za půl hoďky, ve tři čtvrtě na jedenáct dopoledne, jsme byli v Brně. Dali jsme si posledních sedm kilometrů po městě se závěrečným výjezdem do kopce a v půl dvanácté expedici definitivně ukončili.

Ne a po 7. a 8. 6. Curych /pěšky a kolo/; Curych–Vídeň–Brno /vlak/ /5 km kola Curych, 7 km kola Brno/

 

Celkem jsme na expedici, vedené převážně po Rýnské cyklostezce, ujeli od pramene Rýna přes Lichtenštejnsko, Bodamské jezero, Rýnské vodopády až do Curychu 416 km. Loni jsme po Rakousku najezdili necelé tři sta kilometrů. Stejně jako loni šlapala Bára celou expedici sama. Letos měla o něco větší kolo s přehazovačkou a Venda se vezl ve vozíku.

Výlet po atraktivní Rýnské cyklostezce se vydařil. Celou cestu jsme projížděli po dobrých cestách velmi atraktivní krajinou s dobrou infrastrukturou: kempy, obchody, odpočívky. Jediným větším zklamáním bylo značení. Už od průsmyku Oberalppass bylo značení slabé. Čekal jsem, že po opuštění hlavní silnice se zlepší, ale nestalo se. Často chyběla cedule na rozcestí, směrovky byly vesměs špatně natočené (asi jako na Slovensku). Až pod Rýnské vodopády, kam my jsme dojeli, se to výrazně nezlepšilo. Nebyla to tragédie, ale dost jsme museli jet podle mapy v mobilu a pocitově (po proudu, po břehu řeky, po břehu Bodamského jezera). Skvělé značení bylo v Lichtenštejnsku a na rakouském břehu Bodamského jezera. Až na pár míst nebylo v krajině a cyklostezce moc lidí, málo dálkových cyklistů, spíše výletníci na jednodenních vyjížďkách. Čekal jsem větší provoz i více dálkových cyklistů. Bylo to jistě tím, že byl teprve začátek června. Na pár místech chyběla samostatná cyklostezka a muselo se jet po silničkách. Švýcarští řidiči mi nepřišli tak ohleduplní jako rakouští, ale pořád to bylo o parník napřed oproti Česku či Slovensku.

V Curychu jsme na kolech měli jen malou ochutnávku, ze které mi přišlo, že Vídeň je přece jen dál, a to jak množstvím cyklostezek, tak jejich značením. Ačkoliv nám několikrát i vytrvale pršelo, měli jsme dosti dobré počasí! V dešti jsme skoro nejezdili, pršelo nejvíce večer a v noci. Teplota byla většinou příjemná, cyklistická.

– „Z celého výletu se mi nejvíce líbilo, jak jsme byli u Zdeňka. A že jsem všechno zvládla. Dokázala jsem vyjet kopce! Líbilo se mi koupání v biotopu a v obou bazénech. Moc se mi líbilo, jak jsme jeli úzkokolejkou. Na kolech se mi moc líbily výhledy na hory a na Rýn. Nejlepší na kolech byla cesta podél Rýnského kaňonu, včetně tunelů a vyhlídek na řeku a skály,“ shrnula expedici Bára. „Nelíbily se mi dva pády a přestupování,“ doplnila.

– „Mně se nejvíce líbilo, jak jsme byli u Zdeňka a jak jsme jeli zubačkou nahoru,“ popsal Venda. „Nelíbilo se mi, jak jsem se bál, že zůstanu sám na třetím nádraží.“

– „Líbil se mi začátek ve vysokých horách, horské vesničky, kde na každém rohu teče pitná voda. Mám radost, že jsme byli drsní a zvládli jsme to. Výborný byl Rýnský kaňon s tunely. Nelíbilo se mi náročné přestupování a když děti křičely. V průvodci psali o úžasném značení Rýnské cyklostezky, což nebyla pravda. Byly to jen malé ceduličky, často chyběly, kde jsme je potřebovali, a ještě byly špatně natočené,“ popsala Janča.

Praktické info

Stejně jako loni jsme letos vzali jen jeden cyklovozík pro Vendíka: malý, skladný a lehký, který projel prakticky všude. Neměl odpružení, ani žádný úložný prostor. Objemné, ale lehké věci, které se už nevešly do brašen, jsme měli v nepromokavém vaku přivázaném zvenku k zadní části vozíku. Bára jela již podruhé na expedici sama na svém kole, letos měla o něco větší kolo (20 palců) s přehazovačkou: zatím uměla řadit jen z těžších převodů na lehčí, opačným směrem to ještě nezvládala. Už jsme jí ani nebrali lano, na kterém jsem ji tahal do dlouhých kopců. Bylo vidět, že už má dost najeto. Během cesty jsme jí skoro nemuseli radit ani ji navigovat. Jen asi jednou vjela do protisměru. Často bohužel jezdila příliš daleko od pravého okraje silnice.

Bylo jasné, že nejhorší jsou nakládky a vykládky do vlaků, což se potvrdilo, i proto jsme cestovali raději s užším vozíkem. Vlaky do Vídně a zpět byly vysokopodlažní. Nejhorší byl noční vlak Vídeň–Curych, kde háky na kola (dvakrát tři háky na vlak) jsou umístěny na druhé straně vlaku od míst na sezení. Je třeba s tím počítat! Naopak regionální švýcarské vlaky byly nízkopodlažní, takže se dalo alespoň jedněmi dveřmi pohodlně nastoupit i s vozíkem bez jeho odepínání. Cyklistů v nich bylo (sobota dopoledne) celkem dosti, ale vešli jsme se.

Z volitelného vybavení jsme vezli pro Báru (6,5 roku) malou knížku, karty (ty jsme nehráli) a malé pastelky s bločkem. Na plavecké pomůcky pro ni jsme zapomněli. Vendelín (3,5 roku) měl plastový traktor, lopatičku, vodní pistoli a několik – jak se ukázalo, zcela zbytečných – knížeček. Měli jsme jen jeden jednolitrový ešus a pro děti dvě malé, lehké a levné plastové misky. Dopřávali jsme si ráno a odpoledne kafe, na které jsme měli speciální dva malé plastové hrnečky. Látkových plen už jsme měli jen pár, jen na noc. Zbylé sloužily jako univerzální pomocník: ručník, hadr, utěrka… Ráno jsem pleny přepral a brzy na kole uschly. Loni jsme ani jednou nejeli v dešti, letos jsme i trochu vyzkoušeli nepromokavost pláštěnek a cyklovozíku. Příště musí mít Bára lepší cyklopláštěnku!

Rýnská cyklostezka (Rhein-Radweg) je evropská dálková cyklotrasa dlouhá téměř 1 500 kilometrů, která vede přes šest států od pramene Rýna ve švýcarských Alpách u průsmyku Oberalppass až k ústí do moře u Rotterdamu. Prvních přibližně čtyři sta kilometrů do Basileje vede převážně Švýcarskem, jen s krátkými úseky v Lichtenštejnsku, Rakousku a Německu. Trasa od průsmyku sleduje břehy Předního Rýna a později samotného Rýna. Na prvních dvaceti kilometrech z Oberalppassu se sjede téměř tisíc výškových metrů, pak už je trasa jen mírně z kopce či po rovině s několika kratšími, místy poměrně prudkými výjezdy nad koryto řeky.

↓  Prohlédni si celou fotogalerii  ↓

Mapa cestování