Putování po Traisentalské a Dunajské cyklostezce

28. června – 6. července 2025 Janča, Bára, Vendelín a Pavouk Celá fotogalerie z cesty

Potřebovali jsme sjet celkem asi 300 výškových metrů – přesně tolik, kolik jsme dopoledne nastoupali. Po chvíli cyklostezka na rovině přešla do velmi prudkého srázu v úzké soutěsce, a asfaltová stezka vedla samostatným kaňonem. Byla ještě mnohem prudší než sousední silnice, zpátky nahoru bychom určitě nezvládli vyjet. Prudký úsek byl dlouhý a Báru rozbolely ruce z vytrvalého brzdění. Raději jsme slezli z kol a kousek jsme je vedli. Alespoň jsme neminuli pole lesních jahod, kde jsme se všichni čtyři bohatě „napásli“. Byla to skvělá zastávka, mnohem lepší, než kdybychom si nahoře v hospodě dali zmrzlinu.

Boj na slovensko-polské hranici — U vsi Kernhof

Ostudná chyba už v Brně

Původně jsme plánovali jet od Berlína k Baltu. Až v pondělí před odjezdem mě napadlo, že bychom mohli jet jen do Dolního Rakouska. Vlakem bychom mohli bez problémů dojet do Mariazell za jeden den a odtud vyrazit na sever po Traisentalské cyklostezce, dojet k Dunaji a pak případně pokračovat i někam dál. Když pojedeme regionálními vlaky, do kterých se pohodlně nastupuje s koly, není třeba rezervace. Abychom měli časovou rezervu, potřebovali jsme z Brna vyjet vlakem už v půl deváté ráno a pokračovat přes Břeclav, Vídeň a St. Pölten.

Ještě včera jsme balili až do dvou hodin ráno a ráno jsem jel na kole vrátit knihy do knihovny. Vrátil jsem se o půl osmé, kdy jsme měli pomalu odjíždět z domu, a přesto jsme to stihli. Cyklovozík pro prcka byl naštěstí nachystán od večera. Janča do něj Vendelína usadila a Bára nasedla na své kolo. Oblíbenou „cestou necestou“, po chodnících, přechodech a mezi chodci jsme dojeli na nádraží. Naštěstí byl v sobotu ráno malý provoz.

Popis: Krátká zajížďka na vodopády Schleierfall

Prohlédněte si celou fotogalerii

Náš první spoj měl jet v 8.36 z druhého nástupiště. Naštěstí víme, že do výtahu se kola, natož s cyklovozíkem, nedají vměstnat. Koleje jsme přejeli, jako vždy, po služebním přechodu. Vlak právě přijel z opačného směru, od Břeclavi. Všichni lidé vystoupili, my jsme naopak nastoupili, začali se uvelebovat, a najednou se vlak rozjel. Couvl asi deset metrů a zastavil se. Dveře nešly otevřít, bušil jsem na okno a náhodou šla kolem průvodčí, která nám otevřela dveře služebním klíčem. Přišel i strojvedoucí, který se taky trochu divil. Nasedli jsme totiž do části vlaku, která v Brně končila. Naštěstí jsme měli ještě pět minut, i přes křik a brek jedné účastnice expedice jsme vše znovu nabalili, vystoupili a přeběhli do správné části vlaku a vzápětí odjeli. Ostudná chyba!

V Břeclavi jsme měli čas něco málo přes hodinu. S Bárou jsem šel Vendíkovi koupit cestovní autíčko-traktor, protože jsme mu doma zapomněli vzít nějaké vozítko na hraní. V půl jedenácté jsme odjeli regionálním vlakem, v poledne jsme byli ve Vídni na hlavním nádraží. Hned nám měl jet další spoj do stanice Wien-Hütteldorf. Drobný zádrhel spočíval v tom, že jel z vedlejšího nástupiště. Výtahy tu byly prostorné, i pro kolo se zapojeným vozíkem. Používalo je ale hodně lidí a navíc jezdily nejen do podchodu (patro 0), ale i do pater „mínus 1“ a „mínus 2“, tedy se čekalo, až výtah přijede. Když jsme chtěli vyjet vedlejším výtahem z podchodu na perón, projeli jsme se právě do „mínus 1“ i „mínus 2“. Ač jsme měli na přestup dvanáct minut, tak tak jsme stihli všichni nastoupit a vlak se rozjel.

My jsme soukromá dráha!

Na starém nádraží v Hütteldorfu jsme dolů do podchodu kola a vybavení snesli, a nahoru se do výtahu na několikrát vešli. Jen Jana bohužel táhla zbytečně své kolo s těžkými brašnami po schodech. Poté nás čekal meziměstský regionální vlak do Sankt Pöltenu, kde jsme měli více než hodinu času, než nám jel náš poslední dnešní spoj. Stihli jsme navštívit hlavní náměstí, „íčko“ a koupit si sváču (a bonbóny pro děti, bez nich se nedá jezdit!). Čekali jsme, že vlakem pojedou davy turistů, raději jsme vyčkávali v předstihu na nádraží, na úplně krajní koleji, odkud jezdí úzkokolejný vláček do Mariazell. Jeli jsme tudíž z konečné na konečnou. Uvelebili jsme se v moderní, široké, pohodlné soupravě a ještě před odjezdem přišla paní průvodčí, zda máme jízdenky. Ukázal jsem jí náš regionální cyklolístek platný v místních vlacích v celém Rakousku a ona s úsměvem prohlásila, že u nich neplatí! Byli soukromou společností. Museli jsme platit za dospělé i za kola (dohromady asi 60 €). Prý nám velkoryse dala slevu a dokonce odpustila i jakousi pokutu. O půl třetí jsme vyjeli a skoro dvě a půl hodiny jeli úzkokolejkou. Po hodině začala trať hodně stoupat a jakoby se vracela; vlak projel několik tunelů. Projeli jsme kolem nádherného kaňonu a podjeli ikonickou špičatou horu Ötscher (1900 m). Venda s Jančou spokojeně spinkali. Bál jsem se, že vlak bude plný cyklistů, že se tam ani nevejdeme, ale během celé cesty přistoupil jen jeden další pár a jinak tam byli samí pěšáci.

U nádraží v Mariazell - tramvajová muzeální dráha — U nádraží v Mariazell – tramvajová muzeální dráha

Před pátou jsme vystoupili na konečné stanici na nádraží na kraji Mariazellu. Hned vedle bylo možné přestoupit na muzeální tramvaj (!), která jezdila směrem do centra i k výletnímu jezeru. Potřebovali jsme dojet do místního kempu u jezera Erlaufsee, který byl vzdálený asi tři kilometry podél této tramvajové trati a hlavní silnice. Po dokonalé cyklostezce jsme přijeli ke kempu, u kterého byla točna tramvají. Řekl jsem Báře, ať přidá – čekal nás prudší výjezd do kopce. Ona možná přidala, buď přehlédla džuznu či uklouzla na kolejnici, přes kterou jsme přejížděli, a žuch! Naštěstí zranění bylo jen povrchové a pláč ji rychle přešel.

Kemp byl malý, milý a dobře vybavený. Přímo v recepci byla k dispozici kuchyňka se sezením (hurá!), lednička, mražák, venkovní posezení pod stromy a dostatečné dětské hřiště. Rychle jsme postavili stan a vyrazili na podvečerní koupání do jezera. Byla tam parádní oblázková pláž s přehršlí dětských atrakcí, čistá voda, která byla pro mě ledová, ale pro děti a Janču dobrá.

– „Nejlepší bylo, jak jsme se koupali. Dobrá byla i jízda úzkokolejkou. Nejhorší bylo, jak jsem spadla,“ shrnula Bára dnešek.

So 28. 6. 2025 Brno (6 km, kolo); Brno–Vídeň–Mariazell /vlak/; Mariazell – Campingplatz Erlaufsee (3 km, kolo)

Nekoupání v Hubertově jezeře

Myslel jsem, že dnes bude vedro už od rána, ale naštěstí jsem se mýlil. Bylo pod mrakem, všude mokro od rosy, a ani k jezeru jsme ráno nešli. V kempu tábořilo hodně lidí z ČR. Kolem půl desáté jsme vyjeli, vrátili se do Mariazell podél tramvajové trati a dojeli do centra městečka k poutní bazilice na hlavní náměstí. Udělali jsme si společnou fotku – ne kvůli největšímu poutnímu místu Rakouska, ale protože právě zde začíná (nebo naopak končí) dálková Traisentalská cyklostezka (Traisental-Radweg). Čekalo nás k Dunaji přesně 111 km. Projeli jsme městečkem a po hlavní silnici s provozem jsme sjížděli velikými serpentinami (asi zde nešlo udělat rozumně samostatnou cyklostezku): hned první „maturita“ pro Báru. Sjeli jsme ke známé vodácké řece Salze, naštěstí jsme hned odbočili z hlavní cesty a do večera nás čekaly už jen vedlejší silnice nebo cyklostezky. Jeli jsme k severu nádherným údolím proti proudu říčky Waster, směrem k přehradě Hubertussee. Nádherná voda, úzká silnička jen mírně stoupala, bílé skály nad námi, mostky přes vodu. Dalo by se tu i zchladit, ale nebylo takové horko.

Po osmi kilometrech jsme dojeli na hráz přehrady, Bára si sama zajela na projížďku kus na severní stranu skrz malý tunel. Na břehu celé přehrady měla být pláž pouze na jednom místě, hned asi 300 m od hráze. Zrovna se tam rozvalovali dva naháči, a tak Janča nechtěla zůstat. Hledali jsme jiné koupací místo, ale nic. Alespoň jsme si objeli téměř celou moc pěknou přehradu, všude byly buď srázy, menší srázy (pro dospělé vhodné, s dětmi ne) nebo málo vody. Přestávku na oběd jsme si dali u Hubertovy kaple. Vyzkoušeli jsme vodu, mně stačilo vlézt po kotníky, jak byla studená.

V průsmyku Michelbühel, jedno ze dvou míst, kde jsme užili lano

Pokračovali jsme po silničce pozvolně vzhůru částečně otevřenou krajinou, až jsme dojeli na větší silnici. Cesta začala dost stoupat, bylo jasné, že to Bára sama nevyšlape a už nestačilo, že bych jí rukou tlačil. Zapojili jsme její kolo novým pružným lanem a dva kilometry jsem jí táhl vzhůru až do sedla 1000 metrů nad mořem, nejvyššího bodu naší plánované cesty. Bára na laně prohlašovala, že je to nuda a že by jela raději sama.

Po silnici jsme sjížděli zase dolů. Až dodatečně jsem zjistil, že jsme těsně minuli pramen Salzy. Sjížděli jsme chvilku podél ní, až jsme dojeli na hlavní silnici k hospodě Gscheid, kde už naštěstí začala opravdová cyklostezka.

Přečtěte si i další cestopisy

Potřebovali jsme sjet celkem asi tři sta výškových metrů, což bylo přesně to, co jsme dopoledne nastoupali. Po chvíli cyklostezka na rovině přešla do velmi prudkého srázu v úzké soutěsce, asfaltová stezka vedla samostatným kaňonem. Byla ještě mnohem strmější než sousední silnice, takže zpátky nahoru bychom určitě nezvládli vyjet. Prudký úsek byl dlouhý a Báru bolely ruce z vytrvalého brzdění. Raději jsme slezli z kol a kousek scházeli pěšky. Alespoň jsme neminuli pole lesních jahod, kde jsme se všichni čtyři bohatě „napásli“. Byla to skvělá zastávka, mnohem lepší, než kdybychom si nahoře v hospodě dali zmrzlinu.

– „Jahody jsou lepší než nanuk,“ glosovala to Bára. Vyjeli jsme na louku a klesali zase podél silnice, už ne tak prudce. Měli jsme krásné výhledy na skály nad námi, které vypadaly jako hrad. Celkem svižně jsme ve čtvrt na tři dojeli do kempu na kraji vesničky Kernhof.

Kde je hospoda?

Kemp se jmenoval Gippelblick, protože nad námi krásně „svítila“ hora Gippel. Nejprve jsme si postavili stan na kraji kempu, ale protože tam dost fučelo, přenesli jsme ho raději do závětří. Bylo to stejně jedno, jelikož odpoledne se udělalo vedro a bylo bezvětří. V kempu sice chyběla kuchyňka, ale opět tu byla „deštivá místnost“ s hrami, knihami a televizí. Dále tu bylo dětské hřiště a velmi praktické přenosné stoly a lavice, takže jsme nemuseli posedávat na zemi.

Po páté hodině jsme vyrazili na večeři a krátkou procházku k, podle mapy, podivnému místu. Podivné místo bylo lesní zoo. Hospoda nefungovala, jen jsme v bufetu vyprosili točené nápoje a nanuky, ačkoliv se zdráhali. Venda byl velmi nespokojen, trval na kiosku a rukama zamatlanýma od nanuka ohmátával plyšáky v prodejničce. Další hospoda v centru vesnice byla prý už zrušená. V kempu jsme si tudíž uvařili vlastní zásobní (pojistnou) večeři. Večer mě bolela hlava a mírně jsme se ve vedru spálili (možnost zchladit se byla pouze v koupelně, žádná koupací voda nebo jiná voda na ochlazení v okolí nebyla).

– „Nejlepší dnes bylo, když jsme sbírali jahody. Nejhorší bylo, když jsme jeli z prudkého kopce, protože mě bolely ruce z brzdění,“ zhodnotila Bára dnešek.

29.6. Campingplatz Erlaufsee – Camping Gippelblick, Kernhof (34 km)

Slunce na stan pražilo od rána tak, že už po sedmé zmizela rosa a stan byl brzy suchý. Těsně před odjezdem jsem si u Báry všiml závady na brzdách, a tak jsme vyjeli až o půl desáté. Dnes nás čekala jen cesta z kopce podél vody. Hned po chvíli jsme najeli na luxusní stezku vedoucí po trase zrušené železnice, která parádně mírně klesala dolů po loukách s výhledy na hory. Přivedla nás až do městečka Sankt Aegyd, kde bohužel začínaly normální koleje, stezka musela vést jinudy. Už nebyla tak luxusní, různě kličkovala, přejížděla přes hlavní silnici a vedla i po vedlejších silničkách. Jedno krásné místo: dřevěná cyklostezka na srázu mezi silnicí a řekou a pak prudký sešup podél divoce bublající vody.

Ve velkém vedru jsme si ve vesnici Hofamt udělali kilometrovou zajížďku k vodopádu „Kleiner Schleierfall“: moc pěkný, široký, vysoký a vodnatý. Za další tři kilometry jsme si v městečku Hohenberg dokoupili jídlo a dojeli na koupaliště Voralpenbad hned v centru. Velmi levné a famózní pro děti: brouzdaliště, dětský tobogán, restaurace, spousta dětských vozítek, hodně stínu, posezení pod slunečníky (v ceně), málo lidí. Bára tobogán dlouho jen obcházela, až ji předběhl Vendík. Pak se osmělila i ona – a už nechtěla přestat. Bonus: koupání s nádhernými výhledy na hory.

Dětský ráj na kopci

V půl třetí jsme pokračovali po Traisentalské cyklostezce podél řeky a tratě. Jak jsme zjistili, občas po železnici něco projelo, a proto jsme si na přejezdech museli dávat větší pozor. Střídaly se silničky se samostatnými cyklostezkami. V odpoledním vedru jsme dojeli do Lilienfeldu, také známého poutního místa. Nešli jsme se ale zchladit do kostela, místo toho jsme se „zchladili“ nanuky. Už nám chybělo jen necelých pět kilometrů do dnešního cíle, Terrassen Campingu. V centru Traisenu (městečko se jmenuje stejně jako řeka) jsme opustili cyklostezku a stoupali do velmi prudkého kopce až do kempu. Převýšení 50 metrů na pouhých 400 metrech vyjeli jen Janča s Vendelínem ve vozíku. My s Bárou jsme radši sestoupili – a tlačili.

Po 39 km jsme zpocení dojeli, Bára se doplazila. Kemp byl skvělý, prostorný a situován na kopcovitých terasách. Bylo zde několik dětských hřišť, spousta atrakcí pro děti, hraček, vozidel a kočárků. Jen místa na stany byla většinou velmi kamenitá, a ne travnatá. V případě špatného počasí se dala zase využít společenská místnost s hrami a knihami, byl tu dostatek posezení a stolků(!). Hlavní atrakcí pro nás byl bazén na náměstíčku hned u recepce. Koupali jsme se, ačkoliv byl bazén jen malý a mělký, tedy pro děti velmi vhodný; a Vendík nejraději jezdil a běhal na různých vozidlech po asfaltce kolem vodní plochy. Dětský ráj na kopci. Bufet měl v pondělí zavírací den, ale ochotný majitel kempu nám pokoutně (aby to nikdo neviděl) uvařil večeři a natočil pivo. Byl tu i obchůdek, který byl dnes otevřen. Děti si dlouho hrály, takže jsme šli spát až v půl desáté.

– „Nejlepší dnes byla jízda na tobogánu v bazénu v poledne a koupání se tam. Nejhorší bylo závěrečné stoupání do kempu,“ shrnula dnešek Bára.

30. 6. Kernhof – Terrassen Camping Traisen (39 km)

V noci nebyla ani rosa. Od rána bylo vedro, i ve stínu pod stromem. Po rychlé snídani jsme hned naskákali do bazénu, parádní začátek dne. Venda s Bárou si pohráli a po desáté jsme vyrazili dál, ač jsme včera večer i dnes ráno zvažovali, že zůstaneme ještě jeden den v tomto krásném „dětském kempu“. Dopřáli jsme si krátký, prudký sjezd zpět do městečka, kde jsme se napojili na Traisentalskou cyklostezku a po ní pokračovali k severu stále podél řeky a zároveň souběžně s tratí. Včera byly kolem ještě hory, dnes dopoledne kopečky a v poledne už jen placatá krajina.

Za městečkem Wilhelmsburg jsme přejeli na levý břeh, kde začala cyklodálnice po břehu zregulované a zkanalizované řeky Traisen, která nás po jedenácti kilometrech přivedla do centra St. Pöltenu. Postupně přibývali cyklisté a cyklistky. Řeka svou čistotou a proudem lákala, ale splouvat se nedala. Byl na ní jeden jez za druhým. Samotné jezy byly suché, plné špičatých kamenných a betonových zábran a myslím, že i bez možností přenášení. O půl jedné jsme byli na kraji centra, kde jsme v cykloobchodě koupili Báře nové brzdové špalíky a lanko, a v sámošce si dokoupili jídlo. V parku nedaleko nádraží si ve stínu dali oběd a pauzu. Vendík si zajezdil na skluzavce i kolotoči. I v odpoledním vedru jsme snadno zvládli dojet tři kilometry do kempu na kraji St. Pöltenu, kde bohužel právě probíhala odpolední siesta. A na rozdíl od předchozích kempů byl oplocený a kompletně uzamčený.

Šli jsme se se vším naším vybavením vykoupat hned do vedlejšího štěrkového jezera Ratzersdorfer See. Po dvou hodinách koupání v krásně čisté vodě (která byla i pro mě, na rozdíl od předchozích dnů, už dostatečně teplá) jsme se vrátili ubytovat se do kempu. Před večeří procházka k jezeru a další koupání, tentokrát na protější straně, kde byla FKK zóna. K Dunaji nám zítra chybělo posledních dvacet kilometrů. Po večeři, dnes z vlastních zásob, jsme se pokusili jít co nejdříve spát, abychom zítra dopoledne ujeli co nejvíce kilometrů, dokud nebude takové vedro. Jen nás při usínání rušila skupinka dětí odvedle.

– „Dnes bylo nejlepší, jak jsme se koupali ráno v bazénu v kempu. Plavala jsem bez rukávků a skákali jsme s Vendou bomby do vody,“ shrnula Bára dnešek.

– Vendík: „Nevím.“ Po chvíli: „Bagry na písku!“

1. 7. Terrassen Camping Traisen – Camping am See St. Pölten (27 km)

Jako obvykle bylo od rána horko, ale tentokrát jsme se nekoupali. Nikde nebyl stín, takže jsme vařili, snídali i balili na slunci. Chtěl jsem vyjet brzy, ale znovu jsme vyrazili až v půl desáté. Objeli jsme koupací jezero, po lávce přejeli řeku Traisen a pokračovali podél břehu po perfektní cyklodálnici, kde kilometry rychle ubíhaly. Z letargie na dokonalé cyklostezce nás občas vytrhla boule na asfaltu, vzniklá kořeny okolních stromů. Těsně před Dunajem jsme si po osmnácti kilácích a hodině a půl jízdy udělali zastávku na cykloodpočívce v městečku Traismauer a dokoupili jídlo v místním obchodě (první obchod přímo u trasy od St. Pöltenu). O dva kilometry dál jsme dorazili ke koupacímu jezeru Traismauer. Od rána jsme potkávali zástupy cyklistů, i pár dálkových. Po koupání a jídle jsme kolem druhé pokračovali v cestě. Po necelém kilometru jsme dojeli k břehu Dunaje – a tím i na konec Traisentalské cyklostezky. Z Mariazellu jsme sem ujeli 111 kilometrů, byli jsme rozjetí a s cyklotrasou velmi spokojeni.

Byla středa odpoledne, do neděle jsme zbývalo ještě dost času, takže jsme pokračovali na kolech dál. Šlapali jsme po Dunajské cyklostezce po proudu na východ, směrem k Vídni. Dnešním cílem byl nejbližší kemp, který se ncházel ve vsi Zwentendorf. Jeli jsme po hrázi a Bára byla překvapená, jak široký je Dunaj. Bylo vedro k nevydržení a relativně hodně cyklistů v obou směrech, takže Bára musela při šlapání dávat velký pozor. Po devíti kilometrech jsme si objeli naši první přehradu na Dunaji, pod kterou stála jediná, nikdy nezprovozněná rakouská jaderná elektrárna Zwentendorf. Teprve po deseti kilometrech od konce Traisentalské cyklostezky, už pod hrází, jsme dorazili k soutoku řeky Traisen a Dunaje – nepochybně umělé novostavbě, u které však byly krásné „duny“ z jemného písku. Pro Báru bylo asi překvapením, když se „nic“ (řeka Traisen) vlévalo do veletoku. Dalo by se sejít přímo dolů, k soutoku a k vodě.

Hned vedle už ležela stejnojmenná vesnice, na jejímž okraji byl náš kemp. Nebyl to kemp, ale samoobslužné tábořiště – poplatek vybírala obsluha, která sem docházela jen dvakrát denně. Nanuk v sámošce, dětské hřiště u tábořiště a večeře v kebabárně. Nejlepší ve vesnici byla asi večerní návštěva pláže u Dunaje. Odpoledne jsme tam bohužel nešli, večer jsme si jen zchladili nohy a jediným, kdo byl ve vodě celý, byl Vendík. Na hladině se odrážel nádherný západ slunce nad řekou. Na zítra hlásili bouřku, snad stihneme dojet do dalšího kempu těsně před Vídní.

–“ Nejlepší byl Dunaj, písečná pláž večer a také večeře v kebabárně, tam to jídlo,“ shrnula si Bára dnešek. „Nejhorší dnes bylo vedro!“

– Vendík: „Nevím.“ Po chvíli: „Nejlepší byly škeble. Nejhorší bylo, jak mi na hřišti zapadla noha.“

– Janča: „Pláž večer u Dunaje a polední koupání.“ „Nejhorší: dřina s brašnami a cyklovozíkem ve vedru proti větru podél Dunaje.“

Báru dnes opět hodně chválili, říkali: „Super! Skvělý! a hodně super!“

2. 7. Camping am See, St. Pölten – Camping Zwentendorf (38 km)

Bouřka?

Super horký den s bouřkou a deštěm. V kempu nocovali v podstatě jen cyklisté a cyklistky, v sedm ráno už byla půlka pryč a v osm úplně všichni. Nám se podařilo vyjet už devět. I pod stromem, pod kterým jsme nocovali, bylo od rána strašné vedro. Zamávali jsme říční pláži v Zwentendorfu a frčeli po břehu Dunaje. Bohužel jen krátce, protože dál po proudu řeky bylo nějaké velké překladiště a různé fabriky a cyklostezka dále po břehu nepokračovala. Muselo se jet po silničkách a k Dunaji jsme se vrátili zase až v Tullnu. Centrum města přímo na břehu Dunaje bylo až moc vyšperkované, luxusní veřejný prostor včetně pódia na koncerty přímo na řece a prostoru pro diváky na břehu. Původní plán byl koupání v místním jezeře. Bylo ale teprve půl jedenácté a navíc koupání bylo zpoplatněné. Rychle jsem našel, že třináct kiláků po proudu má být u Dunaje další pláž, kde si dáme oběd s koupáním.

Jeli jsme zase přímo po břehu Dunaje; jen jedna výletní loď a žádná nákladní. Zajeli jsme se podívat na hráz další přehrady, Greifenstein. Jak jsem vysvětloval, přehrada byla důvodem, proč jsme už z Tullnu jeli po hrázi ležící tzv. „na kopci“. Chtěl jsem Báře ukázat šlajsny, neboli plavební komory, tady dvě paralelní vedle sebe, ale nebylo na ně odnikud vidět. Z hráze přehrady jsme sjeli dolů do Greifensteinu, k vodě. Myslel jsem, že to bude záliv Dunaje, ale byli jsme metr nad úrovní Dunaje: bylo to staré dunajské rameno. Jen necelý kilometr od cyklostezky bylo krásné místo: tekoucí pitná voda, toalety, pláž, posezení, lavičky, stín, dětská hřiště a pěkný vstup do vody. Oběd, koupání. Bylo prý 36–38 stupňů ve stínu nejteplejší letošní den. Když jsme jeli, tak jsme ani takové vedro nevnímali.

Po druhé hodině jsme sedli na kola a do dnešního cíle, do Klosterneuburgu, nám chybělo už jen deset kilometrů. První půlku jsme jeli ještě podél řeky a druhou půlku bohužel vesměs místy, kde jezdila i auta. V Klosterneuburgu, posledním městě před Vídní, jsme se ubytovali v kempu vedle centra. Dva kilometry od kempu se dalo dojít/dojet k říční pláži na Dunaji (a přívozu), ale my si to odpustili. Na dnešní odpoledne a navečer předpovídali bouřky a déšť, raději jsme daleko nešli. Bylo vidět, jak v dáli na západě prší, vzdali jsme i průzkum místního slavného kláštera. Většinu odpoledne jsme pak strávili na obrovském dětském hřišti u kempu.

Bouřka naštěstí nepřišla. I tak jsme otáleli se stavěním stanu, všechny věci jsme měli stále sbalené na hromadě. Předloni jsme během bouřky, také na cykloexpedici u Dunaje, přišli o náš stan, letos jsme si ho chtěli, pokud možno, ponechat. Uvařili jsme si oblíbené instantní nudle a jen, co jsme je dojedli, rozpršelo se a lehkým krokem jsme se šli schovat do kempové hospůdky. Když chvíli nepršelo, postavili jsme stan a opět kolem deváté hodiny usínali, dnes nově za zvuků padajících kapek.

– „Nejlepší dnes bylo koupání; nejlepší na koupání bylo, když jsem jezdila po vodní skluzavce. Nejhorší bylo, jak jsem se dnes topila,“ shrnula Bára.

– „Nejlepší bylo dnes dětské hřiště u kempu a nejhorší bylo vedro,“ dodala Janča.

3. 7. Camping Zwentendorf – Klosterneuburg (42 km)

Na nejvyšší horu Vídně

V noci trochu poprchávalo, ráno byla taková zima, že jsem ze dna věcí vytáhl zatím nepoužité tričko s dlouhým rukávem. Ve stínu stromů bylo velmi příjemně. Už jsme byli v podstatě před branami Vídně, kam jsme chtěli dnes jen dojet. Přímo nad námi se od Dunaje zvedal Vídeňský les, kde leží i nejvyšší hora Vídně, Kahlenberg, ideální místo pro zajížďku. Po chvíli jízdy po rovině jsme v části Klosterneuburg-Weidling odbočili na horskou silnici, směrem na Kahlenberg. A po hodině a půl jsme vyjeli nahoru pod vrchol, k zastávce autobusů a parkovišti. Báru jsem táhl za sebou na pružném laně. Oproti první jízdě na špagátu byla tentokrát potichu a neříkala, že chce jet sama.

Bylo dusno a byl jsem příšerně zpocený. Sůl mi tekla z čela do očí a místy jsem jel i poslepu, jak mě to pálilo. Zastavil jsem, otřel čelo a situace se opakovala. Přidali jsme si výšku, zvládli jsme od severu vyjet až k vysílači na úplném vrcholu Kahlenbergu (484 m). Stála tu i kamenná rozhledna, ve všední den zavřená. Výhled na Vídeň jsme si dopřáli z vyhlídkové plošiny vedle kostela svatého Josefa. Akorát byl opar a zataženo, celé město vypadalo „zastřeně“. Bára si i přesto snad užila impozantní pohled na metropoli, včetně mrakodrapů na břehu Dunaje, kam se hned těšila.

Po sváče jsme sjeli dolů do města až k řece, po turistické červené značce mezi vinicemi, do části Nussdorf. Pokračovali jsme kousek podél Dunajského kanálu do Heiligenstadtu, kde jsme si v krásném velkém městském vnitrobloku dopřáli obědovou pauzu, zrovna lehce pršelo. Na nádherném dětském hřišti dětem déšť vůbec nevadil.

Odpočatí jsme se vydali složitým labyrintem cyklostezek na druhou stranu Dunaje po starém mostě který už sloužil jen pro pěší a cyklisty. Dostali jsme se až na levý břeh Nového Dunaje, kde si Bára přála vidět největší vídeňské mrakodrapy. Cyklodálnice, cykloparáda, cykloráj! Projeli jsme přes krásný koupací ráj na březích Nového Dunaje a omrkli jsme nejvyšší budovu a zároveň stavbu Rakouska, 250 metrů vysokou „věž“ zvanou DC 1.

Po chvíli jsme odsud dojeli do kempu Micampa Donau (dříve Neue Donau), ležícího skoro na břehu řeky. Jeho poloha byla strategická. Bohužel je obležen hlavní vídeňskou dálnicí (každý kdo jede z Moravy do Chorvatska autem projíždí vedle kempu) i železnicí. Dětské hřiště, kuchyňka. Odpoledne bylo chladnější, navečer bylo zase vedro. Kemp byl úplně obyčejný, ve vedru a suchu celý žlutý a nelákavý. Teď začátkem července z něj však byl fantastický západ slunce s panoramatem Kahlenbergu, Vídeňského lesa a mrakodrapů. Hudební kulisu tvořila hejna obrovských kobylek, které si nejspíše z kempu udělaly sídlo svého orchestru. Zítra chceme taky cyklovídňovat.

– „Nejlepší dnes bylo dětské hřiště, kde jsme obědvali a pak i večeře v restauraci na břehu Dunaje,“ hlásila Bára. „Nejhorší bylo, jak jsem spadla.“ Těsně předtím, než jsme dojeli do kempu, Baruška žuchla z kola. Janča to ošetřila a zalepila velkou náplastí.

4. 7. Klosterneuburg–Kahlenberg – Camping Neue Donau, Vídeň (28 km, z toho 22 km po Vídni)

Cykloráj ve Vídni

Celou noc byl ve stanu slyšet velmi silný hluk z dálnice, přesto jsme si ráno zaplatili ještě další noc, abychom trochu více poznali Vídeň ze sedla. Od rána bylo teplo, spíše vedro, a byl cítit smrádek z aut. Dopoledne jsme vyrazili na kolech do relativně nové „eko“ čtvrti Aspern, která leží na východním kraji metropole (7 km). Není tu potřeba auto, je zde spousta pěších zón a koupací jezero je pouhých 50 metrů od stanice metra. Paráda! Krásně čistá voda, skoro žádní koupači a koupačky, jen rodina labutí, která se velmi líbila Vendíkovi. Vrátili jsme se k Dunaji, přejeli na Dunajský ostrov a přes hlavní Dunaj do Prátru. Cyklostezky, cyklostezky, cyklostezky. Impozantní nájezdy na most s třikrát zatočenou rampou, Bára byla v sedmém nebi. Jezdila i do těchto kopců zásadně sama, až v radosti zapomínala, že se jezdí vždy vpravo. Nebáli jsme se sražení autem, ale cyklisty.

Luxusní jízda po hlavní aleji Prátru, pět kiláků lesem, sice po velmi široké asfaltce, ale ve stínu velkých stromů. Pozdní oběd ve stínu pod stromy. Dopoledne jsem zapomněl koupit chleba, teď jsem zmateně běhal po stáncích Prátru, pečivo nikde. V jednom bistru jsem vyprosil „arabský chleba“, pán ho však osmažil (!) a já jsem získal za čtyři eura – jeden langoš! Měli jsme originální oběd: langoš s pomazánkami, s plněnými paprikami, se sýry a zeleninou. Zpovzdálí jsme obhlédli všechny smyslné i nesmyslné atrakce a dětem jsme dopřáli jízdu na slavném Vídeňském kole. Odpoledne jsme si střihli jízdu centrem v Dunajském kanálu; úplně dole tekla voda a na druhé straně jezdilo metro.

Dostali jsme se opět na sever Vídně a vraceli se opět po levém břehu Nového Dunaje, kde už jsme jeli včera. Hned u zastávky metra „Neue Donau“ byly krásné (pokud tedy nebyly žluté a zaprášené jako teď) pláže a koupání v Dunaji. Měli tu vybagrované prostorné mělké brouzdaliště, vhodné i pro batolata. V horkém sobotním odpoledni byl Dunaj v obležení, všude se slunilo a všude někdo plaval. Naopak lodě obležení, všude se slunilo a všude někdo plaval. Naopak lodě jsme neviděli skoro žádné. V kempu jsem si po večeři chtěl dát za odměnu pivo, ale bufet mi stihl zavřít před nosem. Ach jo! I tak jsem usínal spokojený, ač opět ve vedru. Návrat do Brna po dvou dnech jízdy městským cyklorájem bude utrpení.

–“ Nejlepší dnes bylo, když jsem byla s mámou a Vendou na ruském kole, a byl z něj krásný výhled. Nad každým oknem bylo napsáno, co je tam vidět.“ „Nejhorší bylo překonat bolest, jak jsem si sundávala náplast“, shrnula Bára dnešek.

5. 7. Vídeň (37 km)

Nad ránem se mělo ochladit a pršet, nic z toho se bohužel/bohudík nestalo. Tudíž jsme vstávali, balili se a loučili se s Vídní v nesnesitelném vedru. Opět celou noc hučela a smrděla dálnice, ale už jsem si asi zvykl, takže jsem spal o něco déle. Nasyceni standardní vločkovou kaší a děti jogurtem jsme v oblíbený čas kolem půl desáté vyrazili na poslední cykloden.

Pozor, sysel!

Spíše náhodou jsme vyjeli podél další významné vodní plochy v širším centru města, kde jsme ještě nebyli: Untere Alte Donau. Projeli jsme po východním břehu tohoto slepého ramene Dunaje, už ráno bylo všude vidět spoustu rekreantů, plavců a všemožných vodáků. Odpojili jsme se od vody, stočili k severu a podél metra U1 jsme předměstími dojeli na úplný kraj Vídně. Přejeli jsme do sousední vsi Gerasdorf, kde na severní straně obce mělo být koupání Badeteich Gerasdorf. Ano, bylo tu celkem nové a velké štěrkoviště. Ouha, oploceno, dvanáct euro na osobu.

Všude po plážích pobíhali malí hlodavci, mysleli jsme, že jsou to nějaké myšky. Nebyly to myšky, ale kriticky ohrožení sysli (Ziesel). V louce měli jednu noru vedle druhé, někteří koupači a koupačky si s nimi hráli. I přes nepříjemné vedro byla voda velmi příjemná a čistá. Kdybychom věděli, jaké tu budou podmínky, využili bychom ranní staré dunajské rameno, kde byla také čistá voda, navíc zdarma a bez syslů.

Kolem jedné jsme pokračovali dál, orientačně velmi jednoduše: stále podél kanálu Marchfeldkanal (Kanál Moravské pole) až do Deutsch Wagram. Poprvé jsme letos v Rakousku jeli po celou dobu po prašné cestě; kola, brašny i cyklovozík s Vendíkem byly rychle zaprášené. Kolem druhé hodiny jsme dorazili na nádraží. Těšil jsem se na hospodu, kavárničku, obchůdek, ale nebyla tu ani čekárna, ani posezení ve stínu. Bylo to jen drobné smítko na skvělém putování. O půl třetí nám jel expresní osobák do Břeclavi a z ní hned další spoj do Brna, kam jsme dorazili před půl pátou.

Brno: malá cyklo útěcha v podobě nové náplavky

Náplavka s cyklostezkami podél Svratky už měla být dávno otevřena. Ačkoliv oficiálně nebyla, to nám nezabránilo po ní jet, premiérově po levém břehu, až na Riviéru: výrazná časová úspora a především dlouhý bezpečný úsek. Cesta podél Svratky byla malinký závan cykloráje, jaký mají ve Vídni nad Dunajem.

Baruška byla tak natrénovaná, že poprvé sama vyjela skoro celý kohoutovický kopec, dokonce k našemu domu dojela jako první.

Ne 6. 7. 2025 Vídeň – Deutsch Wagram /22 km; kolo/; Deutsch Wagram – Brno /vlak/; Brno /7 km, kolo/

Celkem jsme ujeli necelých tři sta kilometrů (283 km), z toho asi 70 kilometrů v samotné Vídni. Loni jsme s dvěma cyklovozíky ujeli přes 300 kilometrů, předloni 400 km, ale to jsme jeli skoro jen po rovině a z kopce: Zásadním rozdílem bylo, že Bára letos šlapala sama.

Výlet se vydařil. Traisentalská cyklostezka byla v Rakousku hezky provedená, jasně značená. Většinu cesty byla krajina velmi pohledná, s dobrou infrastrukturou: kempy, obchody, odpočívky. Od Mariazellu až do St. Pöltenu, tedy drtivou část Traisentalské cyklostezky, jsme měli krajinu a cyklostezku téměř sami pro sebe, prakticky žádní dálkoví cyklisté, jen místní a výletníci na jednodenních vyjížďkách, a kempy byly poloprázdné. Čekal jsem mnohem více turistů. Pokračování podél Dunaje až do Vídně bylo také pěkné, a rozhodně ne nudné. Překvapilo mě, jak po Dunaji plulo jen velmi málo lodí, ani nákladních, velkých výletních ani malinkých! Že by to bylo vedrem?

Jízda po Vídni nadchla nás všechny tři, ač jsme použili jen zlomek z tisíců kilometrů převážně dokonalých cyklostezek, na kterých je vidět koncepční plánování. Cestou z Mariazell jsem místy Báře pomáhal, tlačil ji za jízdy. Ve Vídni od Kahlenbergu už Bára jezdila úplně sama. Vendelín také toužil po jízdě, a tak každý den, ráno i večer, vodil Bářino kolo po kempech.

–“ Na celé expedici bylo nejlepší, že jsme mohli zůstat v jednom kempu dvě noci. Na kolech bylo nejlepší, jak se cyklostezka ve Vídni motala nahoru na most. V horách bylo nejlepší koupání, a to všude!“ „Nejhorší bylo, jak jsem poprvé, i podruhé spadla. O trochu horší to podruhé. Vadilo mi, že se pořád jezdilo na kole. Příště bych chtěla, abychom byli v jednom kempu, jezdili na výlety a odpoledne se vraceli na stejné místo,“ shrnula Bára celý výlet.

Praktické info

Letos jsme vzali jen jeden cyklovozík pro Vendíka. Byl malý, skladný, lehký, všude projel, ale neměl odpružení ani žádný úložný prostor. Objemné, ale lehké věci jsme proto měli v nově pořízeném nepromokavém vaku přivázaném zvenku k zadní části vozíku. Bára jela poprvé na expedici sama na svém malém kole (16 palců) bez přehazovačky. Bohatě jsme zužitkovali naše předchozí zkušenosti s cyklocestováním s dětmi a Bářinu jarní sezónu nácviku delších jízd (do 30–40 km) a ježdění po městě.

Věděli jsme, že nejhorší jsou nakládky a vykládky do vlaků, což se potvrdilo, i proto jsme cestovali raději s užším vozíkem. Všechny regionální vlaky byly nízkopodlažní, takže se vždy dalo minimálně do jedněch dveří vjet dovnitř i s vozíkem bez odepínání. Větší problém byl poznat, které z těch dveří jsou ty správné.

Ze zbytného vybavení jsme vezli pro Báru (5,5 roku) malou knížku na čtení, karty (ty jsme nehráli), vodní pistoli, plavky a plavecké pomůcky. Vendelín (2,5 roku) měl plastový traktor, lopatičku a knížečku. Dopřávali jsme si ráno a odpoledne kafe, na které jsme měli speciální dva malé plastové hrnečky. Jako vždy, Jana s sebou nabalila bohatou zásobu látkových plen. Vendík ale nosil pleny už jen na noc (a na odpolední spánek), takže by jich stačilo vzít jen pár. Příště jich vezmeme mnohem méně. Ráno jsem pleny přepral a protože bylo vedro, uschly ještě, než jsme vyjeli. Za celou cestu jsme na kolech nezažili žádný déšť!

Traisentalská cyklostezka je dlouhá 111 kilometrů, je poměrně nová, funguje teprve od roku 2007. Vede od Dunaje od města Traismauer, severně od Sankt Pöltenu, přes Sankt Pölten, Lilienfeld podél řeky Traisen až do známého městečka Mariazell. Trasa se vyznačuje kontrastem mezi rovinami na začátku a nízkými Alpami s horskými lesy a jezery na konci. Snazší varianta je jet „obráceně“, tedy dojet úzkokolejkou do Mariazell a odtud se vydat k Dunaji, jako jsme to udělali my. Cestou je dostatek kempů, dalšího ubytování, míst ke koupání a další infrastruktury, a to i pokud se jede s dětmi, a denní etapy jsou velmi krátké. Jediná nevýhoda je, že cyklostezka je vlastně velmi krátká. Je vhodné zařadit vícedenní zastávky s výlety nebo putování spojit s jinou dálkovou cyklotrasou, například cyklostezkou Kamp-Dyje-Morava, nejen s Dunajskou.