Pavoukovy a Jančiny stránky
Zobrazit mapu cestopisůSkrýt mapu cestopisů

Velikonoční vandr do drsných Maďarských hor

4. – 6. dubna 2015 Janča a Pavouk  Další fotografie z cesty

Jak bývá v posledních letech tradicí, předpověď počasí na Velikonoce nevěstí žádné teplo, takže úvahy, kam vyrazit, míří opět k jihu. A náhodou (jako už 4× z posledních pěti let) to vyšlo opět na maďarsko-slovenské pomezí. Tentokrát jsme se podívali do pohoří Vyšehradské vrchy a Börzsöny, ležící každé na opačných březích Dunaje, hned za slovenskou hranici, směrem na Budapešť. Východiskem nám poslouží městečko Nagymaros [naďmaroš]. V sobotu ráno vyjíždíme z Brna a za tři a kousek hodiny jsme přímým vlakem na místě, je to sem vlastně mnohem blíže než do většiny i slovenských hor. Jediný vtipný okamžik byl, když maďarský průvodčí, který chtěl kolem mě projít na chodbičce, povídá: „šory, köszönöm“, hned víme, kde jsme, jelikož Maďaři čtou „s“ právě jako „š“. Sluníčko svítí, ale je celkem chladno.

pohoří Börzsöny, místo Gubasci, vyhlídka na Višehradské vrchy a Dunaj
pohoří Börzsöny, místo Gubasci, vyhlídka na Višehradské vrchy a Dunaj

V Nagymarosi probíhá zrovna velikonoční trh, místní prodávají své produkty a výrobky a jiní místní je kupují. Nevypadá to, že by tu jezdili něco jako „turisté na čumendu“. V deset hodin jedeme trajektem na druhou stranu Dunaje, do starobylého městečka Visegrád. Naším prvním cílem jsou Vyšehradské vrchy, ležící právě nad tímto městečkem. Město je známé ruinami renesančního paláce, prý prvního ve střední Evropě, Dolním hradem a Horním hradem, postaveným vysoko na řekou. Naše cesta vede postupně podél všech těchto staveb. Návštěvu samotného horního hradu vynecháváme, vstupné nám přijde dost velké. Jdeme po modré značce na jih hustými bukovými lesy a po loukách. Chvílemi je vidět Dunaj pod námi. Jedinou nepříjemností jsou časté kaluže a hluboké bláto na cestách, které ztěžuje chůzi. Procházíme vsí Pilisszentlászló, kde žije i početná slovenská menšina. Na budově úřadu visí kromě maďarského názvu i smaltovaná cedule „Obecný samospráva Senváclav“. Cestou na západ míříme na kopec Predikaloszek, odkud má být pěkný výhled na Dunaj. A opravdu. Výhled je fantastický, nejhezčí pohled na tuto řeku, co jsme zatím kde viděli! Akorát, že není úplně hezké počasí. I tak se kocháme oblouky řeky, lesy kolem nás a výhledem na pohoří Börzsöny na sever od Dunaje.

Pokračujeme dále, až večer při západu slunce stojíme na vrcholu Dobogó-kő, nejvyšším bodě celého pohoří. Vede sem silnice a podle toho to tu i vypadá, není to žádné klidné, „magické“ místo. Se soumrakem klesáme po žluté značce k severu a už za tmy si steleme v trávě kousek nad Rámskou soutěskou. Usínáme hned, alespoň já jsem velmi unavený.

Vyšehradské vrchy, Ramská soutěska
Vyšehradské vrchy, Ramská soutěska

Ráno svítí slunce, i když není zcela jasno. Plachta nad námi je pokrytá ledem, asi v noci trochu mrzlo. Po snídani to máme jen deset minut chůze k začátku Rámské soutěsky, což je hluboké údolíčko, strž s protékajícím potokem. Je zde řada menších i větších vodopádů, nejdelší má asi pět metrů na výšku. Přímo údolím prochází i turistická cesta, působí to na nás jako malý „Slovenský ráj“. Nad soutěskou je všude krásný porost buků. Ráno tu ještě nikdo není, takže bez problémů scházíme po žebřících dolů, i když doporučený, ne však povinný, směr je vzhůru. Jediné mínus, že ráno je údolí ve stínu, takže to není úplně fotogenické. Dále pokračujeme mírně z kopce po asfaltce do vesnice Dömös. Jsme opět na břehu Dunaje.

Vracíme se asi 7 kilometrů zpět do Visegrádu. Bohužel musíme po silnici, není tu žádná jiná cestička. Kráčíme sice po kraji silnice po asfaltu, ale přímo na břehu Dunaje, takže to není úplná nuda. Kromě nedělních aut nás překvapivě míjí i hodně cyklistů na silničních bicyklech. Ve Visegrádu navštěvuje cukrárnu, zákusky pojídáme na břehu řeky a pak jedeme trajektem zpátky na severní břeh. Přesně v poledne vystupujeme v Nagymarosi. Po červené značce procházíme přes celé městečko a stoupáme z jihu do dalšího pohoří zvané Börzsöny, česky bychom řekli Beržeň. Na místě Gubasci obědváme (děláme si sem zacházku kvůli pěkné vyhlídce na Vyšehradské vrchy a Dunaj). Pokračujeme krásnou krajinou přibližně k severu (po červené a pak po modré značce), buď bukovými lesy či po loukách, do vesnice Kóspallag (krátká přestávka na pivo a kafe).

hlaváček v pohoří Börzsöny
hlaváček v pohoří Börzsöny

Lehce odpočinutí dlouho stoupáme stále po modré značce hustým bukovým lesem do nejvyšších pater pohoří. Kolem půl sedmé jsme u chaty na vrcholu hory Nagy-Hideg Hegy (864 m), slunce pomalu zapadá a osvětluje zbytky sněhu, který tu zůstal od posledního sněžení, které bylo někdy před týdnem. Jdeme ještě asi patnáct minut sněhem na východ do sedla Rakodó, kde táboříme na jižním svahu, na místě, kde není naštěstí sníh (na severních svazích je 10-15 cm nadílky). Už po osmé večerní jsme po večeři ve spacácích a pozorujeme první hvězdičky. V noci je zcela jasno, měsíc je teprve tři dny po úplňku a velmi svítí.

 

Ráno je na teploměru mínus čtyři stupně, zbytek vody v jedné láhvi je zmrzlý na kost. Ještěže jsme si vzali teplejší spacáky, i dost oblečení a hlavně čepici na hlavu a pořádné rukavice.

Sluníčko nás budí kolem osmé, i když ještě stále mrzne. Po snídani to máme jen půl hodiny chůze po pěkném hřebeni, hustým bukovým lesem na kopec Csóványos [čóváňoš] (936 m n.m.), nejvyšší horu pohoří. I teď ráno sedí na vrcholu na kládě nějaká paní. Asi si přivstala někde hluboko v údolí či nocovala poblíž, podobně jako my.

Na vrcholu Csóványose loni Maďaři přebudovali geodetickou věž na jednu z nejhezčích rozhleden, které jsme viděli. Nevzhledný betonový válec obklopili dřevem a stavba neskutečně prokoukla. Na vrcholu rozhledny mírně fouká, je stále zima. Slunce sice svítí, akorát i teď ráno je okolní krajina už v oparu. Ale i tak je rozhled pěkný. Je vidět, že i tady (a nejen v České republice) začátkem prosince (2014) řádila ledovka, úplně všechny stromy mají olámané vršky.

Börzsöny, Csovanyos, sestup z vrcholových partií
Börzsöny, Csovanyos, sestup z vrcholových partií

Pěšinkou vyšlapanou ve sněhu pokračujeme (po zelené značce) k severu, přes kopec Magosta a pak už jen stále dolů. Sníh leží je ještě v 600 metrech nad mořem! Hole, které jsme si vzali ze zdejší nalámané nadílky, nám usnadňují sestup. Stále hustým lesem se blížíme do údolí, cesta je dlouhá, ne však tolik únavná. Jako v předchozích dnech je často bláto a popř. velikánské kaluže vody, které složitě obcházíme. Kolem poledního jsme na začátku obce Kemence, na asfaltové silnici. Zrovna jede v protisměru malý vláček po lesní úzkokolejce, jedné ze čtyř funkčních v celém pohoří Börzsöny. Podél uzounké tratě jdeme do centra obce a přes bývalý rybník a zarůstající louky do sousední velké vesnice Bernecebaráti, ležící přímo na úpatí hor. Těšíme se na maďarský obídek v restauraci, ale jsou tu jen dvě hospody, kde nevaří. Snad uspějeme dále u hranic se Slovenskem. Pokračujeme po rušné silnici až k bývalému hraničnímu přechodu na Slovensko (14 hodin). Tady restaurace někdy byla, ale je teď zavřená. Ani na slovenské straně, na kraji města Šahy, to na velikonoční pondělí není lepší. Na vlakovém nádraží obědváme „jen“ chleba se sýrem, průvodčí nám k tomu věnoval vodu v petce na zapití. Je stále chladno, stále mám nasazený kulich i rukavice. Ve tři hodiny odjíždíme vlakem na jeden přestup do Štúrova. Po krátké návštěvě bufetu nám navazuje přímý vlak až do Brna. S menším zpožděním jsme v osm večer doma v Brně.

Vyšehradské hory, stejně jako pohoří Börzsöny se nám velmi líbilo. Rozsáhlé zalesněné plochy, skoro žádné smrky, nádherné pohledy na Dunaj, dlouhá stoupání a stejně dlouhá klesání: to vše vyvolávalo zdání, jako kdybychom byli v mnohem vyšších a mnohem vzdálenějších pohoří. A přitom jsme byli velmi malý kousek od domova. Někdy se sem určitě ještě vrátíme a prozkoumáme i další místa, která hory ukrývají.

Další fotografie z cesty


Mapa cestování

© Jana a Pavouk Ledvinovi | webmaster a kontakt | Za vystavení stránek děkujeme Věrošovi.