27.2. – 1. 3. 3. 2020, Radek, Tom, Čenda, Lenka + Radek K. a Pavouk Celá fotogalerie z cesty
Nejtěžší na každoročním třídenním sněžnicovém vandru bylo vymyslet, kam jet. Kde bude pěkně, s výhledy i bezpečně. Pár rakouských typů jsme museli kvůli skalnatému terénu zavrhnout, až prošla varianta přechodu východní části Nízkých Taur, zvaných Rottenmannské Taury. Plán byl přejít celý hlavní hřeben, který leží ve výšce 1800–2200 metrů nad hranicí lesa. Nejvyšším vrcholem masivu je Großer Bösenstein (2448 m), který bychom mohli případně také zdolat. V češtině jsem jako tradičně žádné info o sněžnicích a zdejších horách nenašel a v němčině jen o jednodenní tůře na dva vrcholy v centrální části. Snad půjde tedy hřeben na sněžnicích přejít, podobně jako jsme uspěli v minulých letech.
Hurá, sníh!
Brněnské trio, Čenda, Tom a Pavouk, vyrazilo přímým vlakem ve čtvrtek odpoledne do rakouského Brucku a dalším spojem do St. Michaelu. „Ujel mi bus v Drážďanech, byl špatně označen, nestihnu navazující spoj v Praze a v Rakousku“, telefonoval Radek. Nevadí, hned jsme s Čendou uplatnili naše schopnosti hledat ve vlakových a autobusových řádech a rychle jsme mu našli několik dalších spojů. Nadějné bylo, že snad ráno taky dojede na domluvené místo srazu pod horami. Posledním večerním busem (vlaky už nejezdily) jsme dojeli k vesničce Strechau, na začátku stejnojmenné soutěsky, ležící na severním kraji Rottenmannských Taur. Přivítal nás čerstvý sníh a sněžení. Směrem k soutěsce to vypadalo pouze na stavení, louky a srázy, tak jsme se utábořili na druhé straně, na břehu řeky, kousek od dálnice. Díky sněhu jsme měli klídek na spaní.
Ráno nás „pozdravilo“ nových asi 10 centimetrů sněhu a mírné sněžení. Po snídani ve spacáčcích jsme vyrazili na sraz na zastávku autobusu. V devět přijel Radek, dokonce dříve než původně plánoval, a před desátou Lenka s Radkem K. (ti cestovali z Prahy) a naše zimní parta se tak zkompletovala. Po dlouhé době, co společně jezdíme na sněžnice, nás vítala pravá zima se sněhem, a ne jaro! Cílem sněžnického putování bylo po turistické trase č. 941 vyjít do sedla Perwurzpolster (650 – 1800 m), z něj po hlavním hřebeni pokračovat stále na jihovýchod až na horu Eiskarspitz a na závěr sestoupit do údolí Donnersbach.
Pozor, jeleni!
Po malé silnici jsme mašírovali pěknou úzkou soutěskou. Po třech kilácích stoupání jsme silničku opustili a přešli na cestu, kde už nebyl odhrnutý sníh a ten nám hezky křupal pod botami. Soutěska se změnila na širší, skoro neobydlené údolí. Už od hlavní silnice měla vést turistická značka, zatím jsme ji ale nezahlídli. Kolem poledne v protisměru projíždělo auto a jeho řidička nám zostra řekla, že jednak má být špatné počasí, silný vítr a na hřebeni to není na zimní túry. Především nám sdělila, že v údolím kam míříme, jsou tři místa, kde se každou zimu přikrmuje třistahlavé stádo jelenů a oblast je každou zimu uzavřena, protože přítomnost člověka by způsobila, že by se rozprchli a poškodili stromy. Ještě, že jsme měli Radka, skoro rodilého „saského“ mluvčího, který za nás vedl hovor. Paní zavolala nějakému kolegovi, že za chvíli přijede a třeba nás někam převeze. Hovor ukončila, že je prý naše němčina velmi nevalná, což Radka velmi naštvalo.
Radek: Jakožto styčného důstojníka pro kontakt s domorodým obyvatelstvem mě kamarádi volají dopředu, k zastavivšímu automobilu. Domorodkyně, mladá žena v naleštěném BMW, se ptala, zda mluvím německy. Na souhlasné přitakání (Ja) vedla hovor dále v angličtině a do telefonu hlásila někomu, že nikdo německy neumí… Po mé námitce v jazyce Goetha a Schillera, že může klidně mluvit německy, že rozumím všechno, se pokusila o jednoduché německé věty v místním štýrském dialektu ve stylu „Straße gesperrt, Hirschfutterung“. To mi přišlo komické, skoro jako by mluvila o hřebelcováni hrochů a snažil jsem se jí vysvětlit, že se jelenů nebojíme a jako kompromis navrhl, že než jeleny nakrmí, my si zatím dáme oběd. Paní se však tvářila nadále velmi komisně a zakázala nám jít dál, protože je do téhle oblasti vstup zakázán a pošle za námi myslivce (Jäger), který nás odveze zpátky k našemu autu. A že je špatné počasí, má být vítr 120 km v hodině a po horách se nedá v zimě chodit a vůbec se k nám chovala, jako bychom měli na nohou žabky a chtěli na Matterhorn. Pokusil jsem se jí vysvětlit, že dle včerejší předpovědi má být dnes večer vítr maximálně 5 m/s, vichřice byla předevčírem, že hory přecházíme v zimě každý rok a že žádné auto tu nemáme. Jen nesouhlasně zakroutila hlavou z tepla vyhřátého vozu se spuštěným motorem a s důrazně zopakovaným zákazem dalšího postupu odplula ve svém voze do údolí.
Skutečně za pár minut dorazil mladý myslivec a po krátkém vyslechnutí plánu našeho putování nás nejenom potěšil zprávou, že o zákazu jsme nemohli vědět, neboť zákazová tabule dole v údolí chybí, ale i že má být pěkné počasí, laviny už všechny popadaly a hřeben je vyfoukaný. Navíc hned vymyslel řešení v podobě převozu nás všech do vedlejšího údolí.
Mladý myslivec vypadl sympaticky a že bychom opravdu mohli jeleny obejít. Stačí jít vedlejším údolím Seitenstall, tam přelézt sedlo a na naši cestu se napojit před dalším sedlem Perwurtzpolster, kam jsme původně mířili. Prý to jsou jen čtyři hodiny chůze. Souhlasili jsme, lepší než hory zcela opustit. Naložil nás do svého džípu (dovnitř i na korbu) a vzal nás zasněženou cestičkou kilák do kopce. Cestou jsme minuli ceduli s německo-českým nápisem, zakazující právě vstup kvůli zvěři, nějak to tu je samá „jelení oblast“ a asi tu chodí někdo, kdo česky rozumí.
Po obídku jsme, už na sněžnicích, vyrazili neznačenou cestou, střídali jsme se v prošlapávání ve stále přibývajícím sněhu. Lenka hned na začátku putování hlásila, jak několik měsíců jen „sedí na zadku“ a nemá kondičku, při prošlapávání sněhu se rozdíly velmi rychle vyrovnaly. Pochopitelně nikde nikdo. Šli jsme stále relativně přímo a v řídnoucím lese bylo i tušit sedlo před námi. Cesta skončila a pěšinka dále pod sněhem nebyla poznat, pokračovali jsme jen volným terénem; pohodlně mírně do kopce jsme došli do sedla Seitenstallpolster (1840 m), ležícím akorát nad hranicí lesa.
Bylo zataženo, ale nesněžilo, a bylo i trochu vidět na sousední skalnaté kopce a do závěru údolí proti nám, kam jsme se chtěli dostat. Na druhé straně sedla byl sráz dolů a skoro všude převěje sněhu. Jen v jediném místě převěje nebyly a vypadalo to, že tady půjde prostoupit. Radek se hned odvážně pustil do sestupu. Trochu jsme se báli uklouznutí a trochu, že strhneme okolní sníh, a museli jsme jít pomalu a opatrně. Sedlo, ke kterému jsme původně mířili, bylo přímo před námi, ale traverzovat po skalách nešlo. Čenda hned mistrovsky naplánoval, kudy přesně musíme jít. Sešli jsme proto ještě kus dolů, pokračovali lesem, minuli opuštěné stavení na pěkné loučce, dobrali vodu z potoka a stoupali zase vzhůru. Měli jsme se dostat na onu značenou turistickou cestu, kterou jsme museli v poledne opustit a která vedla vzhůru do sedla. Stoupali jsme výše, dle navigace jsme už byli přímo na turistické „značce“, pěšina i značení však byly schované někde ve sněhu. Potřebovali jsme přetraverzovat poslední prudký splaz: jednak v něm byl prudký svah, a jednak tu byl kluzký terén. Dále do sedla už to mělo být snadné. Za šera jsme se pokusili splaz nadejít, lezli jsme stále výše do kopce, nad hranici lesa, ale terén byl stále prudší a splaz byl stále vedle nás a nedal se snadno přejít. Kvůli bezpečnosti jsme to vzdali, zítra splaz raději podejdeme.
Otočili jsme a pomalu a jsme opatrně sestupovali zpátky do údolí na prvním rovné místo. Setmělo se a než jsme postavili stany, byla všude tma. Vyjasnilo se, objevil se měsíc, Venuše a hvězdy, i citelně se ochladilo. Rychle jsme uvařili (naše plynová bomba byla dost prázdná, tak jsme ji s Radkem při vaření museli intenzivně zahřívat, aby vůbec vařič fungoval) a kolem osmé už jsme byli všichni ve stanech. Kdyby mi nebyla taková zima a netlačil mě zespodu hrbolatý sníh, tak bych hned usnul.
Pozor, led!
V noci byla taková kosa, že moje hodinky odmítli změřit teplotu uvnitř stanu. Nad ránem se zatáhlo a tak se i oteplilo. Po dobré snídani jsme vyrazili dle včerejšího plánu. Podešli jsme onen „splaz“, dobrali si vodu v potoce a stoupali lesem do sedla Perwurtzpolster (1814 m). Nejprve prudce a později mírněji jsme vylezli 200 výškových metrů do sedla. V sedle i v okolí rostla kosodřevina a rozsáhlé plochy byly vyfoukané od sněhu. Od rána bylo zataženo. Na druhou stranu do údolí byly opět srázy. Bylo 10 hodin a dostali jsme se na místo, kde jsme chtěli dojít včera odpoledne. Dostali jsme se na hlavní hřeben Rottenmannských Taur. Potvrdilo se, co jsme viděli z dálky, svahy kopců jsou byly dost prudké, tedy terén vypadal náročně. Opodál prošel první turista, vyšel velmi prudkým srázem z protější strany sedla, ani se k nám nepřiblížil, a scházel asi tam, odkud jsme my vystoupali.
Protože tu skoro nebyl sníh, sundali jsme sněžnice a začali stoupat přímo po hřebeni, čekalo nás na úvod 400 metrů vzhůru, do výšky 2200 metrů. Čím byl kopec prudší, tím více to klouzalo. Nebyl tu sice sníh, ale zato na sněhu byl skoro všude led a jak bylo zataženo, tak to nevypadalo, že by brzy roztál. V případě nouze by se dali nasadit sněžnice s hroty, ale na kamenech, co tu v trávě všude byly, bychom je rychle zničili. Nahoru bychom se nějak vydrápali, ale brzy by nás čekal sestup opět 400 metrů dolů, což by bylo ještě náročnější. Rychle jsme se jednoznačně shodli: s hřebenem končíme. Sestoupíme ze sedla na druhou stranu do údolí Pölsen a projdeme se už jen „pod vrcholy“.
Vrátili jsme se do sedla a Radek se hned vydal dolů po stopách toho jediného turisty. Jak ten vystoupal vzhůru, my bychom mohli sestoupit. Ale další ouha, čekal by nás velmi nakloněný a kluzký traverz a pak velmi prudký sestup (při uklouznutí jízda pár set metrů dolů do údolí). Kousíček stranou, pod sedlem, leželo malé jezírko, t. č. pod ledem a sněhem, ale dalo se k němu sice prudce, ale kosodřevinou a mezi občasnými smrčky, relativně bezpečně sestoupit. Prošli jsme chvíli se po rovině kolem jezera po ledovcovém karu a zašli do lesa. Místo otevřeným terénem jsme sestupovali do údolí velmi prudce lesem. Když bychom uklouzli, tak bychom neodjeli tak daleko. Jeden úsek byl nicméně tak prudký, že jsme šli bez sněžnic a botami jsme si sekali záseky.
Sešli jsme k potoku na dně údolí a po chvíli již pohodlné chůze si dali pauzu na oběd u salaše/ovčína (1400 m). Na chvíli se udělalo skoro jasno a slunce na nás krásně svítilo. Sestupovali jsme, teď už skoro po rovině, údolím Pölsen, sněhu ubývalo, ale stále jsme šli na sněžnicích. Domluvili jsme, že navštívíme jezero Großer Scheibelsee a okolní údolí, ležící přes hřeben na severu. Čenda hned naplánoval, jak se tam nejlépe a bezpečně dostat. Odbočili jsme z cesty, podél ohrady pro jeleny („zákaz vstupu“) jsme se vydrápali kus lesem do kopce, pak zasněžená cestě, kus zase do svahu lesem, až jsme se dostali na lesáckou cestu, vedoucí krásně k severu.
Pozor, zase jeleni!
Mírně vzhůru jsme pohodlně přes hodinu kráčeli lesem, obcházejíc vysoký hřeben. Na stromě u cesty byla cedule: „Zákaz vstupu, krmení jelenů“. Žádná snadná obcházka, všude byly srázy, tak jsme tentokrát šli dál. Po chvíli jsme prošli „krmeništěm“ - průmyslové zařízení, automatické krmicí zařízení a sklady na žrádlo. Naštěstí tu nebyly žádní jeleni, tak jsme je nevyrušili. U sedla „1500 m“ jsme se napojili na značenou cestu a zamířili vzhůru k chatě Edelrautehütte. Po široké cestě kolem nás občas projel někdo na saních(!). Kolem páté jsme byli u chaty (1700 m), v uzavřeném údolí pod horou Großer Bösenstein, nejvyšším bodem celého pohoří. Velmi fučelo. Od chaty, kde už bylo jen málo stromů, byly krásné výhledy k východu. S Čendou a Tomem jsme počkali, než si ostatní dali v chatě čaj (v chatě bylo ubytovaných desítky turistů) a společně vyrazili asi kilák k jezeru Großer Scheiblsee hledat místo na přenocování. Ledovcové jezero přímo pod skalními masivem vypadalo i při večerním šeru a při velkém větru moc pěkně. Ač byl vítr směrem od skal, tak i na břehu jezera pěkně fučelo (zasněžené jezero fungovalo jako skvělý urychlovač větru). Už to vypadalo, že kvůli větru budeme muset jít tábořit někam daleko a dolů do lesa, ale kousek zpátky směrem k chatě jsme se v jednom menším závětří shodli, že tady zůstaneme. Poctivě jsme Tomův stan zahloubili do sněhu, aby byl kryt před větry, a pečlivě vypnuly všechny napínací šňůry, kdyby vítr ještě zesílil. Lenka s Radkem K. vařili ve stanu, Čenda s Tomem na větru s ešusem krytým válcem s karimatky, pro nás Radek vykopal ve sněhu krásné závětří, úplnou sněhovou mikro-kuchyni. Asi kvůli větru a chladu jsme dnes všichni brzy ulehli do spacáků. Na noc se opět vyjasnilo a hvězdy krásně svítily.
Kolem sedmé ranní nás „pozdravila“ modrá obloha, bezvětří a Großer Bösenstein osvícený ranním sluncem. Nádhera; ještě že jsme nocovali zde. Během snídaně se ovšem přivalily mraky a hřeben za námi se brzy schoval. „Volný“ zbyl jen kopec naproti, volba, kam se vydat na výlet, byla jednoznačná. Vrátili jsme se k chatě a nalehko vyrazili na zmíněný kopec Hauseck (1982 m), necelých tři sta výškových metrů vzhůru. Na počátku výstupu rostl les a byl poněkud prudší hřeben, naštěstí s dostatkem měkčího sněhu. Chodili tudy i další turisté, na skialpech, i na sněžnicích. Než jsme po zasněžené pláni stihli dojít k vrcholovému kříži, tak se skoro celý vrchol „ponořil“ do mraku. I tak jsme byli rádi, že jsme se sem vydali. Sestup byl parádní, v krásném prašánku se na sněžnicích krásně sbíhalo (hlavní požitkáři jako vždy Tom a hlavně Radek) a rychle jsme se vrátili k věcem u chaty.
Hurá, jedeme!
Vlak domů nám jel až navečer, měli jsme dost času sestoupit do údolí. Od včera jsme věděli, že se po silnici jezdí na saních a na chatě se dají půjčit. Nafasovali jsme šestery saně (á 5 €), dali si bágly na záda a hned od chaty šup dolů. Škoda, že jsem si v noci při ležení ve stanu namohl záda, teď mě různě „vystřelovali“, musel jsem jet pomalu a nemohl si jízdu vychutnat. Ostatní kamarádi si maximálně libovali. Ušetřili jsme snášení batohů a ušetřili kolena, která by mohla zlobit. Naštěstí po pátečním sněžení by po celou dobu jízdy dostatek sněhu. Ujeli jsme pět kilometrů (!) na 450 výškových metrech.
Přečtěte si i další cestopisyPokračovali jsme pěšky, k severu, k městečku Trieben. Sestoupili jsme do nádherné soutěsky Sunk. V jednom místě bylo údolí do výšky přehrazeno kameny a potok tekl v zemi pod nimi. Dle převislých skal a všude napadaných balvanů a suti bylo vidět, že je oblast velmi geologicky mladá a aktivní. Cesta prudčeji klesala, už nebylo dostatek sněhu na chůzi na sněžnicích, podešli jsme silnici a podél kaskády přehrádek na prudce klesajícím potoce Tiefenbach jsme sešli až do Treibenu (ve městě byla ještě trocha sněhu). V centru jsme narazili na příjemnou štýrskou restauraci, kde jsme náš výlet zakončili dobrým dlabancem a pitincem.
Kolem čtvrté hodili jsme všichni odjeli vlakem na jeden přestup do Brucku, Lenka s Radkem K. mířili hned dále až do Prahy, my ostatní jsme měli koupený lístek až na poslední spoj na Moravu, tak jsme si ještě udělali dvouhodinovou exkurzi po Brucku (nikde žádný sníh) a v sedm hodin také odjeli přímým vlakem do Brna. Před jedenáctou jsme byli doma, jen Radek ještě musel pokračovat celou noc až do Němec.
Rottenmannské Taury jsou bezpochyby pěkné pohoří na chození na sněžnicích, zvláště pokud je dostatek sněhu. Ovšem na prostup po hlavním hřebenu by to chtělo navíc i mačky (cepín) nebo výborné (ne)sněhové podmínky. Už je jasné, proč ani v němčině nebyl na internetu k nalezení žádný zimní přechod celého hřebenu. Údolí, kterým jsme se vydali vzhůru, od Strechau, je v zimě kvůli jelenům zavřené a chtělo by to tedy případně vybrat jinou nástupní trasu. Je možné, že jeleni v zimě „číhají“ i v dalších částech pohoří. Možná by se na sněžnicích dalo lépe chodit kolem lyžařského centra Planneralm, kde snad jeleni nejsou.
My jsme si stihli „střihnout“ dvě adrenalinová sedla a prošli si pěkná, liduprostá, údolí. Jako třešnička na dortu byl pětikilometrový sáňkařský sjezd. Výhodou pohoří je výborná vlaková dostupnost severní strany hor. Mapu jsme měli od Freytagu WK203, pokrývající celé pohoří. Nebyla nepromokavá a měla vrstevnice jen po 100 metrech, což je pro plánování a prostup zcela nedostatečné. Celkem jsme ušli 40 kilometrů, svezli se autem 1 kilák a pět kilometrů na saních.
Zapsal Pavouk, doplnil Radek.
Prohlédni si celou fotogalerii.
