Pavoukovy a Jančiny stránky
Zobrazit mapu cestopisůSkrýt mapu cestopisů

Podzimní skorozimní Tatry 2015

23. – 28. 10. 2015 Koudy, Karel, Janča a Pavouk  Další fotografie z cesty

Předpověď počasí na konec října je slibná, ideální doba vyrazit na hory – podobně jako loni do Tater. Sice už je tam zase sníh, ale třeba alespoň někde roztaje. Jedeme v podobné sestavě jako loni.

Na Kasprově vrchu, Vysoké Tatry v mracích
Na Kasprově vrchu, Vysoké Tatry v mracích

Přes zasněžené Rysy

Pátek 23. 10. Brno – směr na Poprad

V jedenáct večer čekáme na nádraží v Brně, má odjet náš autobus do Popradu. Teprve ve tři čtvrtě na dvanáct přijíždí náš spoj, plný gastarbeiterů vracejících se na víkend z Čech na Slovensko.

So 24. 10. Poprad – Štrbské pleso /vláčkem/; Štrbské pleso /1330 m/– Popradské pleso – Rysy /2503 m/– Morskie Oko – chata Roztoki /1030 m/

Před pátou ranní vystupujeme z autobusu v Popradu a hned za půl hodiny nám jede vláčkotramvaj na Štrbské pleso. Zde (v 6.20) se setkáváme s kamarády Koudym a Karlem, kteří přijeli vlakem ze severní Moravy a Slezska do stanice Štrba a následně „zubačkou“ sem. Snídáme v nádražní hale, pomalu vychází slunce. V údolí je mlha, na okolní štíty hor dopadají první ranní paprsky slunce, jistě dnes bude hezky. Na nádraží se zastavil čas před 30 lety, skvělé místo pro nostalgiky. Chvíli se koukáme na samotné Štrbské pleso, aneb česky Štrbské jezero, nad ním sjezdovky a skokanské můstky, v dálce sluncem nasvícený Kriváň. Okolo spousta hotelů, rychle pryč do hor. Vyrážíme po červené značce, skoro v mlze, takže žluté modříny kolem nás jsou ve stínu. Popradské pleso, u kterého odbočujeme, leží ještě celé v mracích a ve stínu. Od Popradského plesa začíná trvalý výstup až na Rysy. Nejprve procházíme Mengusovou dolinou, jsme už na slunci s pěkným výhledem až na Nízké Tatry (Kralova hoľa). Bohužel je už i tady sníh a především ušlapaný kluzký led. Naštěstí ledové úseky jsou jen kraťoučké. Obcházíme Žabí plesa, kus cesty s řetězy a ledovkou a už jsme u chaty pod Rysmi (11 hodin). Všude jsou davy lidí: Slováci, Češi, Poláci, Maďaři. Chata je nově postavená a vypadá zvenku pěkně a vevnitř navíc i útulně. Pohodlná pěšinka ve sněhu nás vede až na vrchol Rysů (2503 m je slovenský vrchol a 2499 m je „polský“, na hranici Polska a Slovenska). Slunce praží. Máme nádherné výhledy na okolní štíty Vysokých Tater, na Západní Tatry i vzdálené Nízké Tatry i dále. Fotíme se, kocháme se výhledy. Podobný nápad má dalších 50 až 100 lidí, co tu jsou na malém, úzkém místě. Přichází i kluci, Karel si stěžuje, že už toho má dost.

Rysy, pohled z vrcholu k západu
Rysy, pohled z vrcholu k západu

Už dříve bylo jasné, že budeme pokračovat s batohy dále do Polska. Kolem druhé hodiny zahajujeme sestup. Čeká nás skoro kolmá stěna dolů směrem k jezerům Czarny staw a Morskie Oko.

Chvíli jdeme po ostrém hřebínku a pak skoro kolmý sešup – chvíli po natažených řetězech, chvíli volným terénem. Na botách máme nesmeky, stejně se ale velmi bojím. Sestupujeme proto opatrně, neuvěřitelně pomalu. Cesta je sice prošlapaná, ale nebezpečná. Jít tudy nahoru by bylo mnohem lepší. Nahoře praží slunce, tady jsem zpocený strachy. Kromě nás i pár dalších lidí jde nahoru i dolů. Asi kilometr převýšení k prvnímu jezeru a pak až k Morskiemu Oku (1395 m). Je už šest večer, kdy k jezeru a stejnojmenné chatě přichází za námi i Koudy s Karlem. Je sobota večer a je tu úplně plno, včetně nouzového „spaní na podlaze“ a dlouze se rozhodujeme, co dále. Jeden pán nás posílá asi hodinu dále do údolí, kde je další chata, kde by mohli mít volno. Jdeme po trochu ledovaté silnici, cestou známou z loňska, a v osm večer jsme na chatě Roztoki /1030 m/. Je tu také plno, ale naštěstí „na podłodze“ (na podlaze) bylo volno. Chata je útulná, opravená, se samostatnou kuchyňkou pro příchozí turisty (vařič, varné konvice, lednička), společenskou místností, kde se může konzumovat i vlastní jídlo. Obsluha je milá. Jsme s Jančou dosti unaveni, vaříme a večeříme. Chvíli se snažím konverzovat s kamarády, ale oči se mi zavírají. V 9.30 usínáme (vlastně už 8.30, v noci se mění čas). Pro dnešek se spí všude, i v jídelně na lavicích.

Ne 25.10. Roztoki /1030 m/ – Dolina Pięciu Stawów Polskich (Wielki Staw Polski) /1665 m/ – sedlo Zawrat /2159 m/ – chata Murowaniec /1500 m/

Ráno mrzne, všechno je ojíněné, i když sníh tady není. V klidu snídáme. Bolí mě hlava, v chatě bylo celou noc strašné vedro a vydýcháno; acylpyrin zabírá. V devět vyrážíme. Jdeme po zelené značce, křižujeme asfaltku na Morskie Oko a hustým lesem ve stínu stoupáme údolím Roztoki. Už jsme zase na sněhu a chvílemi je led. Vycházíme nad hranici lesa, v pásu kosodřeviny míjíme široký vodopád Siklava, největší vodopád v celém Polsku a nejvydatnější vodopád v Tatrách. Teď je ještě ve stínu. V 11 hodin jsme u jezera Wielki Staw Polski v údolí Pięciu Stawów Polskich, konečně jsme na sluníčku: příjemné. Abychom dosáhli náš dnešní cíl, chatu Murowaniec, musíme přejít přes hřeben Granaty, přes sedlo Zawrat. Cesta mírně stoupá, slunce svítí, ale je hodně mraků: opar kryje skoro celou oblohu. Postupně se nám obloha odkrývá a vidíme i na další jezera v údolí, moc krásné pohledy. Cesta je prudší a prudší, kamenitá, ale naštěstí ne ledovatá, jdeme bez nasazených nesmeků. V 13.15 jsme v sedle. Je tu hezký výhled, jen pohled na jih omezuje hraniční hřeben a pohled na východ hora Svinica. Akorát sem přichází osmice Švédek a Švédů, jdou bez vybavení po skalnatém hřebeni, po cestě zvané Orla Perć, bez hůlek, bez maček přes místa, kde není žádná cesta, jen se dá držet oběma rukama skalních zubů. Čekáme na Karla a na Koudyho, obědváme, kocháme se pěknými výhledy.

Rysy, pohled z vrcholu k západu
Jezero Wielki Staw Polski

V 14.15 zahajujeme sestup k severu, opět ve stínu, skoro kolmou stěnu, naštěstí je tu opět dosti sněhu. Musíme překonat jen jedno hnusné místo, jinak je to celkem schůdná cesta, ale velmi, velmi prudká. Do údolí pod námi přichází mraky, míjíme z dálky zamrzlý Zmarzły Staw (Zamrzlé jezero) a po dvou hodinách sestupu jsme u velkého jezera Czarny Staw Gąsienicowy. Všude je už mlha. Obcházíme pleso, potkáme turisty co míří vzhůru (!) a skoro po rovině jdeme až k chatě Murowaniec. Je asi pět hodin, o půl šesté přichází i Karel a Koudy. V noci na dnešek se měnil čas, teď už je venku zcela tma.

Bereme si největší a nejlevnější pokoj, po 40 zlotých (včera to było za 20). Sedíme v prostorné jídelně, večeříme (je tu k dispozici koutek s horkou vodou a prostor na mytí nádobí), opět se pochopitelně může konzumovat vlastní jídlo přímo v jídelně. Jen je zakázáno pít vlastní alkohol. Dávám si pivo (á 10) a s Jančou výborný domácí jablečný zákusek šarlotka. Je neděle večer a chata je skoro prázdná.

Spíme na stejné chatě jako loni, kdy jsme odtud šli přes hřeben Granaty v opačném směru, ale přes jiné sedlo; také jsme byli u Wielkiho Stawu a došli na Morskie Oko.

Polskými Tatrami

Po 26.10 Chata Murowaniec /1500 m/ – Kasprov vrch /1987 m/ – Kondratova kopa /2005/– Temniak – chata Ornak /1100 m/

V chatě, v teple, se spalo dobře, od devíti skoro do sedmi do rána. Venku to vypadá na mraky, ale naštěstí se to trochu trhá. Po výborné snídaňové kaši a prohlídce chaty v půl deváté vyrážíme směr Západní Tatry. Cílem je přejít celé Červené vrchy a sejít k chatě Ornak. Cesta na hřeben, na Kasprov vrch je zasněžená, ledovatá, ale lze jít i bez nesmeků. Na hřebeni je vše zmrzlé na kost, jsme v mracích, jen slunce občas probleskuje. I Vysoké Tatry jsou vidět jen chvílemi. Čekám asi půl hodiny na ostatní. Na Kasprov vrch jezdí ze Zakopaného lanovka a v zimě se tu na severních svazích lyžuje. Chata Murowaniec a hřeben tady tvoří rozhraní mezi Západními a Vysokými Tatrami. Z Kasprova vrchu pokračujeme k západu, hřebenovou cestou, naštěstí nějakým kouzlem (sluníčkem) zmizel všechen led. Dokonce i na jižních svazích je místy sníh zcela odtátý. Skoro furt je dobrá pěšinka, sem tam to trochu klouže. Výhledu do údolí směrem k severu i k jihu brání mraky. Na oběd jsme na Kondratově kopě (2005 m), na sever od údajně posvátné skalnaté hory Giewont, která na chvíli vykukuje z mraků. Hladina mraků je teď asi v 1900 metrech a jsou na všech stranách. Vykukují z nich pouze vysoké štíty Západních a Vysokých Tater, bohužel trochu v oparu.

Červené vrchy, Kresanica
Červené vrchy, Kresanica

Hřeben není moc prudký, jdeme furt k západu, na poslední horu hřebene Červených vrchů, na Temniak. Odtud scházíme k severozápadu, asi 200 výškových metrů dolů. Slunce akorát krásně zapadá přímo za Roháče. Traverzujeme jakoby zpět nad prudkými srázy po zelené značce, máme to ještě 700 výškových metrů dolů. Naštěstí to neklouže, sněhu je postupně méně a méně. Procházíme pod červeně zbarvenými skalami do Tomanova údolí (polská strana údolí), už v úplné tmě jdeme dnem údolí po pohodlné cestě až na chatu Ornak /17.30./ Chata je potemnělá, skoro prázdná, ale v provozu. Nocleh máme á 35 zlotých, ve sklepě chaty je prostorná kuchyňka pro turisty (třeba mít vlastní vařič). Po večeři z našich zásob si dáváme s Jančou jako zákusek výborné pirožky s borůvkami, Karel opět šarlotku. Za celý den jsme potkali asi 20-30 turistů.

Út 27.10 Ornak /1100 m/ – Chochołovska polana – Lúčná (Grzeš) /1653 m/ – Rakoň /1876 m/ – u Zverovky /1050 m/

Ráno je opět zase modro, všechno je pod jinovatkou a mrzne. Pomalu vstáváme, snídáme, Karel zase oblíbenou šarlotku a teprve před devátou hodinou vyrážíme. Karel se s námi loučí, míří do Zakopaného, musí už zítra do práce. Chceme dnes přejít do Roháčů ze severu. Stoupáme lesem do sedla Iwaniacka v ledovém vzduchu, naštěstí místy prosvítá slunce. Sedlo je zasněžené a ve stínu. Tentokrát nejdeme na hřeben Ornaku a dále na Slovensko (loni jsme odtamtud přišli), ale k západu. Scházíme do údolí Chochołowska, přes paseku po polomu, stále po žluté značce. Stáčíme se k severozápadu a za půl hodiny jsme u chaty na „Polanie Chochołowskiej”. Těsně před chatou míjíme asi 20 starých dřevěných salaší, útulniček a šop, bylo by tu jistě možné místo na spaní. Chata je obrovská. Kupujeme si tu mapu Západních Tater, polské i slovenské části, kterou nikdo z nás ještě nemá.

Údolí Chocholowska
Údolí Chocholowska

V Roháčích bez ledu

Míříme vzhůru na hraniční hřeben, velmi pohodlnou cestou: jdeme sice lesem, ale led tu nikde není. V 12.45 sedíme mezi kosodřevinou, na vrcholu Lúčné (polsky Grzeš), parádní výhledy, je tu mimořádně krásně. Dnes je zcela jasno, mraky nikde, jen pár vysokých cirrů. Jako na dlani máme celé Západní Tatry od Roháčů po Červené vrchy. Na severu je vidět asi 200 kilometrů souvislého pásma polských Beskyd, které jdou od Ukrajiny ke Třinci. Přes údolí Oravské přehrady je vidět Babí hora, na obzoru jsou možná i Moravské Beskydy. Poslední dny jsme potkávali skoro jen Poláky. Tady na polsko-slovenské hranici zní najednou slovenština a čeština. Nabaženi a najedeni míříme po hranici na jih. Asi za hodinu jsme na vrcholu Rákoně (1876 m), kde už zase leží trocha sněhu. Už jen asi 30 minut chůze a byli bychom na hlavním hřebeni Roháčů, už se nám tam ale nechce (led, podvečer). Opět fotíme na všechny strany. Roháčská plesa jsou bohužel zcela ve stínu; slunce akorát zvolna mizí za vrcholy Roháčů.

Opouštíme hranici a sestupujeme do Slovenska. Třicet minut k západu a prudce dolů na jih do Roháčské doliny. Vzadu nad námi zapadající slunce osvětluje nejvyšší vrcholy. Už za tmy jdeme údolím, bohužel po asfaltu. Po hodině chůze v 17.30 táboříme v Roháčské dolině u dolní stanice vleku, kousek před chatou Zverovka. Večer je stále jasno, proto se velmi ochlazuje a mrzne. Zahříváme se polívkou a bramborovou kaší. Nejvíce „zahřeje“ dost vrstev oblečení a spacáky. Dnes byl skvělý, slunečný den.

St 28.10. u Zverovky /1050 m/ – Brestova /1910 m/ – sedlo Pálenica – Zuberec /750 m/ /pěšky/ – Liptovský Mikuláš – Ostrava – Brno

V šest ráno je světlo, zcela jasno a stále mrzne. Stan máme bílý jako sněhulák. Koudy se dnes přesouvá do dalších hor za dalšími kamarády, my s Jančou musíme už domů. Na poslední den zůstáváme sami. Chceme se ještě vrátit na hřeben Roháčů. Přímo od parkoviště stoupáme po modré značce pěknou stezkou na hřeben Předního Salatínu. Není to sice „tatranský chodníček“ = kamenné schodiště, ale i tak je cesta udržovaná, kosodřevina je vzorně prosekaná. Z Předního Salatínu je překrásný výhled na Západní Tatry, Roháče. Výhled je ještě lepší, když po hřebínku vyjdeme na vrchol hory Brestová (1910 m) /7.25-9.25; celkem 2 hodiny chůze/. Cestou byl potůček (je dole ve žlabu) a výše už není voda žádná. Výhledy jsou famózní, stejně jako včera. Opět vidíme polské Beskydy na severu, Západní a Vysoké Tatry na východě a jihu a na západě Velký Choč, Fatry, Oravské a Kysucké Beskydy. V dáli je pravděpodobně Lysá hora. Po hřebeni Roháčů pokračujeme k západu (na východ je to přes Salatín pěkně ledové a sněhové) do sedla Pálenica a odtud po žluté k severu, lesem do Zuberce. Zpočátku je cesta kamenitá, opět to není vyskládaný chodníček; ale rychle se mění na pohodlnou. Bláto a led kloužou (někdy i dohromady). Dva prameny vody, co mají být pod sedlem jsme neviděli, jen jeden malý čůrek vody, spíše ze sněhu. Posledních tři čtvrtě hodinu chůze jdeme už po zpevněné cestě. Akorát bijí poledne, když jsme na kraji Zuberce. Les novostaveb vypadá velmi nepěkně, nevkusně: každý pes jiná ves, chodníky nikde. Je takové teplo, že oba jdeme jen v tričku s krátkým rukávem a vyhrnutými kalhotami. Ze Zuberce jedeme stopem s místním státním lesákem do Liptovského Mikuláše – vypráví o sčítání kamzíků, které zrovna probíhá. Je to poddruh tatranský. A pak už vlakem přes Žilinu a Ostravu domů do Brna.

Na hlavním hřebeni Roháčů, Brestová
Na hlavním hřebeni Roháčů, Brestová

Pět slunečných dnů, dost dobrých. Hlavně 3. den, když byly všude mraky a my jsme byli chvílemi nad nimi. Výšlap na Rysy byl skvělý, slunečný, snadný. Sestup do Polska byl už pro mě na hranici bezpečnosti. Přestože jsme v Polsku byli ve stejném kraji jako loni, tak jsme chodili (až na výjimky) úplně jinými cestami, taky moc pěknými. V Roháčích už jsme, proti prvním třem dnech, měli vyloženě odpočinkový pobyt: skoro bez ledu a sněhu. V Tatrách se nám moc líbilo, tak jako loni.

Další fotografie z cesty

Zapsal Pavouk, doplnila a opravila Janča.

Mapa cestování

© Jana a Pavouk Ledvinovi | webmaster a kontakt | Za vystavení stránek děkujeme Věrošovi.