Pavoukovy a Jančiny stránky
Zobrazit mapu cestopisůSkrýt mapu cestopisů

Nejen Patagonií

6. 12. 2000 – 24. 2. 2001 Kleofáš a Pavouk  Další fotografie z cesty

Za mlhy, sněžení a příšerného větru se sám drápu nahoru. Občas se jen plazím, občas čekám skrčený, až poleví poryvy větru. Tak pět deset výškových metrů pod vrcholem to vzdávám, nemá to cenu a počasí je spíše horší než lepší. A vidět stejně nic není. Lezu dolů, místy opět doslova, po čtyřech.

Popis putování po celém jihoamerickém Chile, od pouštní krajiny na severu, střední Chile, severní Patagonii, ostrov Chiloe, po Torres del Paine na úplném jihu Patagonie. A k tomu odskok do Bolívie a argentinská část pod Aconcaguou, nejvyšší horou Ameriky. Deník je původní, poplatný době vzniku a mému tehdejšímu rozumu a nerozumu.

NP Lauca, sopky Parinacota a Pomerape
NP Lauca, sopky Parinacota a Pomerape

Dlouhá cesta z Prahy na sever Chile

Dnes bychom měli po roce těšení konečně odlétat. A já již třetí den sýpám, beru antibiotika a je mi celkově blbě. Ráno ještě běžím k doktorce, jež mi dává něco proti kašli. Nedá se nic dělat, letenka je na dnešek. Jedu tudíž vlakem do Prahy a asi hodinu čekám než z Brna přijede Kleofáš, druhý a poslední člen naší výpravy. Snažím se na poslední chvíli se učit španělštinu, na kterou jsem poslední měsíc neměl čas. Máme domluvený odjezd s bráchou a se Soňou, takže ve čtvrt na pět přijíždí jeho auto a vezou nás na letiště. Tady čekáme asi tak dvě hodky. Jako překvapení se zjevují kamarádi Škubánek s Jirkou, chtějí se s námi i oni rozloučiti. Někdy kolem půl sedmé podáváme zavazadla k odbavení a po sedmé se definitivně odbavujeme. S asi dvaceti minutovým zpožděním v 20: 30 náš Boeing 737-500 na lince Praha – Paříž začíná rolovat. Po cca hodině a půl příjemného letu jsme v Paříži. Tady se trochu bojíme, především jak zvládnou přestup naše batohy, ale ovlivnit to nijak nemůžeme. Naše letadlo na lince Paříž – Buenos Aires – Santiago de Chile má menší zpoždění, takže stíháme v pohodě a náš Boeing 777-200, jedno z nejmodernějších letadel u Air France, odlétá v cca 23.30.
Prakticky: st 6. 12. 2000 odlet z Prahy

Dlouhý let je úmorný. Jen do Buenos Aires je to z Paříže přes jedenáct tisíc kilometrů (přesně 11 114), což je cca 14 hodin v kuse. V noci kvůli svým průduškám nemohu spát, a kromě toho mě bolí hlava. Letíme moderním Boeingem 777-200 pro 270 lidí. Každý, i v naší ekonomické třídě má před sebou obrazovku, kde kromě filmů jsou dále k dispozici informace o letu či několik počítačových her. Já i Kleofáš mastíme převážně Solitéra. Chvílemi mě bolí hlava tak, že nemohu myslet na nic jiného. Pod námi jsou občas kromě mraků i něco vidět – políčka, lesy a nějaká obrovská přehrada na neznámé řece. Před čtrnáctou hodinou našeho (10 hodin místního) se pod námi začíná objevovat nekonečné Buenos Aires a za chvíli přistáváme na místním letišti. Je vidět, že jsme na jižní polokouli – je vedro. Chvilku čekání, než někdo vystoupí a než se dobere se palivo, si krátíme popocházením po tranzitní hale, nohy to dost potřebují. Před jedenáctou opět vzlétáme. Teď nás čeká už „jen“ 1200 kilometrový přelet do Santiaga. Místy je opět něco vidět – nejzajímavější jsou kulatá políčka, jedno vedle druhého (asi nějak speciálně mechanizací obdělávána). Čím víc se blížíme k hřebeni And, tím větší je mlha, takže když přelétáváme hlavní hřeben, kde je nejvyšší hora Jižní Ameriky Aconcagua, tak není skoro nic vidět, což je moc škoda. Za chviličku přistáváme na letišti v Santiagu de Chile. Je čtvrtek, 7. prosince 2000, 13 hodin a naše jihoamerické dobrodružství ve složení Kleofáš a já právě začíná!

Úředníkům na příletovém odbavení se vůbec nelíbí můj pas, ale nakonec mě pouští do země. Stejně pouští i Kleofáše, jež má pas rozmočený a natrženými rohy. Batohy též přistáli s námi, sice mezi posledníma, a tak můžeme vyrazit. Za 1200 peset (dva dolary) jedem busem do města, a to hned na autobusové nádraží. Zde zjišťujeme, že nám hned večer jede přímý autobus na sever do města Calama, což je kousíček od San Pedra de Atacama, kam máme namířeno jako první. S radostí si kupujeme lístky a metrem jedem do centra dokoupit, co nám chybí. Nejprve měníme peníze a pak dokupujeme benzín do vařiče a zázračně i bombu na plynový vařič Var (na ulici Santa Domingo, mezi Puente a Bandera). Takže máme vše, co potřebujeme. Teď už jen dvě hodiny vyčkáváme na nádraží a přesně v sedm odjíždíme busem společnosti Tur­‑Bus směr Calama. Cena je 23 000 peset za jednoho a jde o třídu autobusu semicama, tedy něco mezi salónem a obyčejným busem, takže sedadla jdou celkem slušně sklopit a ještě je pod nimi sklopná speciální opěrka na nohy. A dvakrát během cesty dostaneme jídlo – jedno teplé a jedno studené. Vyjíždíme ze Santiaga a zatím ještě kolem cesty je zeleň a vinice, dokonce i plantáže opuncií a jiných plodin. Ale kopce jsou porostlé pichlavými keři. Kolem deváté padá tma a my usínáme.
Prakticky: čt 7.12. přílet do Santiaga a cesta na sever Chile

Cestou na sever, hieroglyfy v poušti
Cestou na sever, hieroglyfy v poušti

Když se ráno probouzíme, kolem nás je jen poušť. Jsme tak 500 kilometrů severně od Santiaga. Silnice vede skoro furt rovně a kolem jsou jen kameny, úplně holé kopce či hnědý prach. Všechno je vlastně hnědý. Kolem poledního jedem chvíli podél moře – Tichého oceánu, což je vítaná změna. Párkrát také přejíždíme koleje, jež mají velmi malý rozchod a na kterých dle Kleofáše jezdí jen nákladní vlaky. Krajina se nemění, zpestřením je vždy pár samot (estancií, vzdálené od sebe tak sto kiláků), nějaké fabriky, výsypky nebo alespoň bilboardy. Též mě zaráží pomníčky vedle silnice, jež pozůstalí stavějí obětem nehod, je jich celkem hodně… Kolem druhé odpolední přijíždíme po 1350 km do Antagonisty, čtvrtého největšího města Chile (225 000 obyvatel). Leží u moře a ve svazích nad ním, kousek do Panamerické silnice a vypadá celkem pěkně. Tvrdí to i Kleofáš, znalec místního přístavu a pláží. Většina lidí zde vystupuje a my, skoro prázdní, pokračujeme dále. Po třech hodinách vystupujeme v Ca lamě, když bus pokračuje ještě kousíček dál, do obrovského měděného dolu nad městem. Hned za půl hodinky nám jede bus do sto kilometrů vzdáleného San Pedra de Atacama, což je náš první cíl, a v 19: 30 po více než 24 hodinách v busu a ujetých cca 1700 kilometrech jsme na místě. Od doby, kdy tu Kleofáš byl, tu lehce podražili, takže bereme zavděk kempinkem za 3,5 dolarů na jednoho. Zase leží v klidném místě a jsme v něm úplně sami. Ještě po setmění vyrážíme do ulic, zjistit kolik stojí zájezd do Bolívie na Lagunu Verde, kam moc potřebujeme, a kolik by stál vejlet do měsíčního údolí. V jedenáct hodin, po dvou dnech a dvou nocích v sedě zaslouženě usínáme.
Prakticky: pá 8.12. příjezd do San Pedra de Atacama

V poušti a na měsíci

Dnes nám čekají je pěší vejlety bez baťůžků. Ráno se jdeme podívat na Inckou pevnost, resp. její ruiny, která se jmenuje Pukará de Quitor a která leží asi tři kilometry severně do městečka. Cesta vede většinou vyschlým korytem řeky a kolem vidíme hafo baráků místních obyvatel. Nejprve lezeme nahoru v podstatě po suchém bahně mezi hlubokými závrty a dostáváme se seshora přímo nad pevnost. Jde o stavby ze 12. století a jsou vidět jen obvodové zdi, tak jeden až dva metry výšky. Je to ale působivé a je odsud výhled na údolí řeky, na San Pedro a hraniční hory, dosahující zde skoro šest tisíc metrů. Hranice je vidět s Bolívií, v dálce pak i s Argentinou. Jsme v takovém hraničním trojúhelníku, kde je v Chile nejdál od moře (asi 250 km).

Ve Valle de Luna krajina vypadá jako na měsíci
Ve Valle de Luna krajina vypadá jako na měsíci

Ještě dopoledne se vracíme zpět a po svačince vyrážíme pěšky do Měsíčního údolí (Valle de la Luna). Jdeme tak deset kilometrů po silnici a zároveň po poušti, slunce svítí – v jednu hodinu je prakticky přímo nad hlavou, takže nejsou žádné stíny – prostě paráda. Těsně před tím než silnice přichází do vlastního údolí, nám zastavuje auto a my pokračujeme dál na korbě džípu. Je to chilský Němec s dvěma dětmi. Projíždíme celé údolí tam i zpět, často zastavujeme a fotíme. Největší zážitkem kromě krajiny absolutně bez vegetace není pro nás písek ale setkání se solí. Už cestou byl podél cesty poprašek soli, ale to, co vidíme tady, nás ohromuje. Nejprve velké kusy metamorfované soli (asi stlačené za velkých tlaků), tedy nekrystalické a pak celé kopce jen ze soli. Většinou jsou pokryté „měsíčním“ prachem a malými krystaly opět ze soli, takže kdyby nám to nás „šofér“ neřekl, tak bychom je snadno přehlédli. Kromě toho tu jsou i různé krystaly křemene, nějaké formy slídy a bůh ví, čeho ještě. Některá místa jsou žlutá od síry, jež ale opět není krystalická.

Všude kolem jsou různé bizarní skalní útvary, je to tu fakt super a cesta po poušti sem nebyla vůbec zbytečná. Přestože jsem dle vyprávění přítele Marvina čekal něco jiného, předčilo to moje očekávání. Německý Chilan nás veze zpět až do San Pedra, takže máme po starostech, jak se vrátíme. Po třetí hodině odpoledne, lehce přismahnutí jsme zpět v našem kempu. Ve stanu je tak padesát stupňů, takže můžu jít na odpoledne na náměstí do stínu pod stromy a Kleofáš razí na průzkum zdejší oázy. Vrací se spokojen, neboť nafotil pouštní sovu. Večer si kupujeme lístky na autobus k Laguně Verde (Bolívie) a na zdejší poměry celkem brzo jdeme spát.
Prakticky: so 9.12. San Pedro de Atacama a Valle de la Luna

Plameňáci a výšková nemoc v Bolívii

Před osmou ranní stojíme před jedinou cestovkou v San Pedru, jež jezdí do Bolívie (Colque Tour), s cílem dostat se dnes přes bolívijskou hranici k Laguně Verde. Hned za San Pedrem je celnice, kde je to bez problémů a pak už silnice jen stoupá. Celkem dobře je celou cestu vidět kužel vyhaslé sopky Licancaburu (5916 m), který je naší cílem. Hranice je v cca 4500 metrech. Bolivijcům platíme „jen“ pět dolarů za vstup do parku a ani nedostáváme razítka do pasu. Po prašné cestě sjíždíme k Laguně Blanca (4300 metrů). Jsme na Altiplanu, což je rozsáhlá náhorní plošině na rozhraní Bolívie, Chile, Peru a Argentiny, takže krajina je lehce monotonní – až na pár trsů trávy tu není nic. Jezero je ale nádherné, se slaným bílým okrajem, a na něm plno plameňáků a jiných vodních ptáků. U jezera je skupina baráků a chatrčí, jež slouží jako občerstvovací stanice. Nějakou dobu pobýváme na břehu jezera a fotíme místní ptactvo a okolní hory. Stany stavíme tak hodinu cesty podél jezera, z hlediska aklimatizace nemá smysl jít výš. Jdeme se podívat ještě k druhému jezeru, Laguna Verde. Akorát, že není zelené, jak říká název, ale modré! S lehkou bolestí hlavy jdeme brzo spinkat.
Prakticky: ne 10.12. San Pedro de Atacama – Laguna Blanca (Verde)

Laguna Blanca a hora Lincancabur
Laguna Blanca, hora Lincancabur a plameňáci

Ráno vyrážíme. Dnes nás čeká 500 metrů nahoru do základního tábora. Jdeme stále mírně vzhůru, nejčastěji po jemné suti. Asi po třech hodinách chůze Kleofáš prohlásí, že ho bolí hlava a že jde dolů. Jsme asi sto výškových metrů od základního tábora, což jsou v cca 4800 metrech ruiny incké pevnosti. Nejkratší cestou scházíme přímo k Laguně Verde a podél ní a pak podél Laguny Blanca jdeme až ke skupině baráčků, kde nás včera vyhodil minibus. Je půl páté, a dolů do Chile už prý dnes nic nejede. Stavíme tedy stan. Taky že jo, do večera neprojede ani autíčko. Hlavně aby Kleofášovi bylo lépe.
Prakticky: po 11.12. Laguna Blanca – cestou pod základní tábor a zpět

Ráno je Kleofášovi viditelně dobře. Navrhuje vylézt alespoň na menší kopec (Juriques, cca 5500 m), jež je přímo nad námi. Já ale cítím, že zas tolik sil nemám (beru ještě stále antibiotika) a zpět na Licancabur se mi moc nechce, takže navrhuji taktický ústup. První auto přijíždí v cca deset hodin a je to opět naše známá cestovka Colque. V přibližně jedenáct hodin odjíždíme zpět do San Pedra. Tentokrát nám Bolivijci dávají zároveň vstupní i výstupní razítko ze země, a to obě s dnešním datem! Téměř hned za celnicí kolem nás proběhne stádo divokých lam (vikuňa), Kleofáš marně volá na řidiče, aby zastavil, že si je chce vyfotit. Ale jeho „stop, please“ nepomáhá. Sjíždíme dolů do San Pedra. Tentokrát to je na celnici horší, jednak vyplňujeme prohlášení, že nevezeme žádné jídlo a jednak nám kvůli tomu lehce přehrabují batohy. Ale naše zbytky v nich naštěstí nenachází. V San Pedru si kupujeme první autobus do Calamy, s cílem odjet z ní na noc Ariky. V Calamě asi ve tři hodiny zjišťujeme, že první autobus jede až na noc, v půl desáté večer. Co se dá dělat, homelesíme tudíž na nádraží společnosti Geminy. Jdu se podívat do města, ale kromě tržiště tu není vůbec nic zajímavého. Hlavní náměstí je celé oplocené (asi ho rekonstruují) a jinak to tu je samá šeď, šeď. Odsuď jezdí jednou týdně vlak do La Pazu v Bolívii, ale prý je to cesta utrpení. Kolem deváté přistavují náš autobus, v deset nás pustí dovnitř, ale ještě tak hodinu se vůbec nic neděje. Teprve asi jedenácté lehce nervózní vyjíždíme směr Arica, což nejsevernější chilské město.
Prakticky: út 12.12. Laguna Verde – San Pedro – odjezd do Ariky

Fantastická sopka Parinacota v národním parku Lauca

Když se ráno v buse probouzíme, kolem nás je, jak jinak, poušť. To jest nic. V osm ráno jsme na hlavním autobusovém terminálu v Arice. Přestože tady nikdy neprší (a to jsme u moře), zrovna dnes je mlha. Hned na nádraží zjišťuje pozitivní zprávu, že v deset hodin jede bus do La Pazu a nás vezme k jezeru Chungara, jež leží na bolívijské hranici a ještě za příjemnou cenu (předem jsem se totiž bál, že budeme muset platit plnou cenu až do La Pazu). Akorát si tak stačíme koupit houstičky k snídani a můžeme nastupovat. Menší problémeček je, že nás hlídač nechce pustit z haly do autobusu. Pěkná blbost, každý cestující z Ariky musí jako pako platit sto peset poplatek, jak někde na letišti. Běžíme tedy rychle do přepážky společnosti Trans Chile, kde jsme si kupovali normální lístky a kde si vtipnou vstupenku kupujeme. Po menším zádrheli můžeme jet.

vikuňa
vikuňa (divoká lama)

Silnice již po třiceti kilometrech opouští zdejší zelené údolí, ležící prakticky hned vedle peruánských hranic, a stoupá stále nahoru. Kolem jsou jen kameny. V asi 2500 metrech se kolem objevují stromové kaktusy. Vypadají impozantně v této prázdné krajině. Tak kolem čtyř tisíc metrů je krajina již zase trochu zelená, kolem silnice se pasou divoké lamy – vikuně. Najednou nás autobus vysazuje, jsme u jezera Chungara ve výšce 4500 metrů, takže jsme překonali čtyři a půl kilometru výškového rozdílu za asi tři hodiny. Jsme v chilském národním parku Lauca. Přímo nad jezerem se tyčí sopka Parinacota (6350 m), jež je našim nejbližším cílem. Blbé je, že jsme v Arice nikde kolem nádraží neviděli obchod, kde by měli mapu, takže doufáme, že ji koupíme alespoň tady. Čekáme tudíž před informační kanceláří asi dvě hodiny, než přijde její pracovník. Jeho příchod je nám ale k ničemu, stejně mapy nevede, ani nemá žádnou k nahlédnutí. No, co se dá dělat. Před baráčkem prodávají Bolivijci své hlavně vlněné výrobky, takže jsme je mohli alespoň dvě hodky pozorovat, pokud jsme zrovna nefotili sopku, jezero, vikuně, plameňáky či osmáky žijící v kamenné zídce přímo před budovou, kde čekáme. Ještě, že jsme aklimatizovaní z Licancaburu, chudáci turisté, co sem přijedou přímo od moře, od Ariky. Ale stejně nám to pro dnešek, co se týká výšky stačí, takže jdeme jen na konec jezera, abychom to zítra měli k hoře blíž. Jezero je sice nádherné, ale lehce smradlavé z rozkládajících se živočichů na jeho břehu.
Prakticky: st 13.12. Příjezd do Ariky – jezero Chungara

Lago Chungará (4500 m) a hora Parinacota (6350 m)
Lago Chungará (4500 m) a hora Parinacota (6350 m)

Ráno bohužel Kleofáš musí dojít asi hodinu chůze zpět pro vodu, zde bohužel žádná pitná není a Kleofáš odmítá tu z jezera pít i po sterilizaci. Poté, co máme doplněny všechny nádoby, vyrážíme. Nejprve musíme lehce kličkovat mezi obrovskými hromadami šutrů, pak i je lehce přelézat a pak už jdeme jen po zpevněném sopečném popelu. V asi 5000 metrech si říkáme, že to pro dnešek stačí. Sice tu není voda, ale výše nemá smysl chodit. Stavíme stan a jdeme se ještě podívat tak 200 výškových metrů nahoru, kvůli výhledům a kvůli aklimatizaci. Večer vcelku bez potíží usínáme.
Prakticky: čt 14.12. Jezero Chungara – „tábor v 5000 metrech“

Ráno je venku od pohledu pěkně, takže se rozhodneme, že to zkusíme vyrazit na vrchol již odsuď. Bereme si do báglů jen oblečení, termosku, vařič a mačky. Prvních 400 výškových metrů je suť a pak začíná sníh, místy spíše led. Nikde není žádný náznak, že by tudy šel někdo před námi. Znamená to tudíž prošlapávat cestu. Nějak se mi nedýchá nejlépe, takže většinu cesty bojuje s bořícím se sněhem Kleofáš. Cestou si vaříme ze sněhu čaj, ale moc síly nepřidává. Někdy kolem druhé hodiny jsme tak v 5800 a ani jeden nemáme sil jít dál. Pro dnešek to vzdáváme. Ukodrcaní se vracíme zpět do stanu. Rozhodně nemáme sil posunout stan (tábor) o něco výš, což jsme měli původně na dnešek v plánu. Ale aklimatizace to byla moc dobrá. Určitě se nevzdáváme!
Prakticky: pá 15.12. „tábor v 5000 metrech“ – výstup do 5800 a zpět

Dnes máme relativně lehký úkol. Sbalíme se a vyrážíme o něco nahoru a o něco západněji, abychom to měli k vrcholu blíže a taky, abychom šli kratší cestu ve sněhu. V přibližně 5350 metrech nacházíme relativní plošinku, obloženou kameny. Nedaleko teče voda z tajícího sněhu, která je určitě v noci a ráno je zamrzlá. Jelikož nevypadá, že by ještě výše byla nějaká plošinka, kam by se vešel náš stan, zůstáváme tady. Celé dlouhé odpoledne si krátíme hraním Ostrovů, populární hry, jež s sebou Kleofáš vozí na dlouhé cesty.
Prakticky: so 16.12. „tábor v 5000 metrech“ – „tábor 5350 metrů“

Ráno sice není úplně modro, ale přesto se rozhodneme, že se podruhé pokusíme o vrchol. Kolem osmé se zásobou oblečení, mačkami a čokoládou vyrážíme. Nejprve kličkujeme mezi sutí, abychom šli mimo sníh, co možná nejdéle. Ale tak po stu výškových metrech vstupujeme stejně definitivně do sněhu. Opět se musí prošlapávat cesta, sníh se boří. Ale proti předvčerejšku to celkem jde. Ze začátku šlapu první já, později hlavně Kleofáš. S přibývajícími metry to jde stále hůře. Kvůli horšímu dýchání ve výšce jsou i přestávky čím dál tím víc po kratších vzdálenostech. Jsme na místech, kde jeden krok je po pevném ledu a další znamená zapadnutí alespoň po kolena, občas po pás, do hlubokého sněhu. Nad námi vidíme skálu, že by to byl vrchol? Velmi, velmi pomalu se k ní přibližujeme, i když občas mám pocit, že se nám vzdaluje. Kvůli nerovnostem kličkujeme, fyzicky a psychicky je to velmi vyčerpávající. Po velkém boji jsme těsně pod ní.

Sundavám si mačky a sutí se škrábu nahoru. Přehoupnu se přes hranu a mám pocit, že mě „omejou“. Žádný vrcholový kráter, jen jakási falešná hrana, vrchol je ještě 150 metrů nad námi. Ležím na zemi, skoro neschopen pochybu, ani nemám sil si tady udělat nějakou fotku. Myslím, že Kleofáš je na tom podobně. Vždyť už jsme taky vysoko přes šest tisíc metrů! Po chvíli odpočinku pokračujeme dál. Zase musíme přelézat ledové kry, sice mnohem vyšší, ale není to už tak strašné. Konečně jsme nahoře. Sice vysílením ležím na zemi, ale tentokrát je to opravdu vrchol. Tedy spíše obrovské kráterové kolo, jsme totiž na sopce, páté nejvyšší na světě, ve výšce 6350 metrů. Pod námi je díra do země.

Vrcholová fotka
Vrcholová fotka na Parinacotě

Jdeme kousek doprava, kde by mohl být opravdový vrchol, ale těžko říci, zda skála na druhé straně kráteru není o trošku vyšší. Jediné pozitivní je to, že sopka je dokonale vyhaslá. Děláme vrcholové foto, sníme kus čokolády a jdeme dolů. Pro mne je to snad ještě horší než nahoru. Sil ubývá, boříme se stejně, Kleo běží někde v dáli vepředu a já sebou házím jako jojo a bojím se, abych se jednou mačkou nepraštil do druhé nohy, či abych si jimi neroztrhl kalhoty. Asi po dvou a půl hodinách, kdy pauzy dělám stále v kratších intervalech, jsme na konci sněhu. Sedím na šutru a funím. Ještě nás čeká kodrcání přes suťová pole, některá pod unavenejma nožička pěkně kloužou. Kolem páté jsme ve stanu. Sice naprosto zničení, ale dokázali jsme to!!! Ještě v životě jsem nebyl ze žádného kopce takto vydřenej! Jako bonus jsme si oba vytvořili nový výškový rekord.
Prakticky: ne 17.12. „tábor 5350 metrů“ – vrchol Parinacoty (6350 m) a zpět

Dnes nás čeká jen cesta dolů. Pomalu sestupujeme po suti, později opět kličkujeme mezi hromadami šutru a na závěr nás čeká obejití velkého kusu jezera, neboť to, co vypadalo jako samostatné jezírka, je jen záliv jezera Chungara, takže se nám cesta trošku protahuje. V půl dvanácté jsme dole na silnici. Máváme na auta, jež jezdí tak v intervalu patnácti minut až nám zastavuje autobus, jímž jsme před pěti dny přijeli z Ariky. Po třetí hodině jsme v Arice, dnes jsme tudíž klesli o více než pět kilometrů. Kupujeme si lístky na zítra odpoledne do Santiaga a taky pro jistotu ze Santiaga do Pucónu (pod sopku Villarica), kdyby náhodou měli vyprodáno. V centru města se ubytováváme dle Lonely Planetu v nejlevnějším hotelu. Kůča je to hrozná, ale máme pro sebe čtyřlůžák a teplá voda tady taky teče. Pereme některé naše zaprášené hadry a razíme do města. Bohužel nikde nemůžeme najít obchod s potravinami, takže chodíme hladoví. Dorážíme až na jih za město na pláž. Vlny jsou tak dvoumetrové, ale jelikož pláž je písčitá, vodě neodolám. Poprvé v životě se koupu v Tichém oceánu. Vodu jsem čekal na začátku léta studenější, ale má tak dvacet stupňů. Koupe se i Kleofáš, i když mám pocit, že ho více těší ptáci, co nad námi krouží (kormoráni, kondoři), či škeble vyvrhnuté mořem. Hlavní náměstí s palmami je celkem pěkné, okolí je zase klasicky šedivé, nemastné, neslané. Jdeme brzo spát, abychom si každých svých dva tisíce peset (necelé čtyři dolary) za noc pořádně užili.
Prakticky: po 18.12. „tábor 5350 metrů“ – Lago Chungara – Arica

Arica, město kde nepotřebují střechy; cesta do severní Patagonie

Hned ráno vyrážíme na kopec nad Aricou, odkud je pěkný pohled na město, přístav a oceán. Taky si fotím centrum, kde je vidět, že se blíží vánoce, takže obrovský Santa Klaus zakrývá celou budovu kina. Pěší pasáž je ozdobena řetězy, v lepších obchodech mají umělé stromečky, americké koledy; vše na mě na začátku léta s palmami nad hlavou připadá lehce komické. Dokupujeme pár věcí, jež nám chybí a opouštíme naši kůču. Jdeme pěšky až skoro k autobusovému nádraží. Protože do odjezdu je ještě hafo času, navrhuji se jít ještě vykoupat do moře. Pláž tady na severu města má dokonce i sprchy, takže není co řešit. V poledním žáru je koupel osvěžující.

kondor na lampě
kondor na lampě

U nádraží si kromě jídla kupujeme i blumy na cestu a půl třetí nasedáme do busu směr Santiago. Čeká nás přes 2100 kilometrů a 29 hodin jízdy směr jih. Jedeme opět pouští, takže není vůbec nic vidět. Po pár hodinách bus zastavuje. Už na nádraží bylo divné divný, že nám prohrabávali batohy, jestli v nich nemáme ovoce, a to jedeme jen po Chile. Ale tady musíme všichni ven i s příručními zavazadly. Rentgen odhaluje houstičky a blumy. Housky jsou povoleny, blumy nám jsou nekompromisně zabaveny. Že se do Chile nesmí nic dovážet, to jsme věděli, ale toto je moc. Naštěstí jich byl jen pytlík a byly lehce kyselé. Těsně před šerem přijíždíme do Iquique, které je proslavené fůrou starých baráků ze dřeva. Přibíráme další pasažéry a vyrážíme směr jih a noc.
Prakticky: út 19.12. Arica – cesta na Santiago

Ráno se probouzíme a kolem stále poušť. K jídlu dostáváme jen kafe se sušenkama – jedeme totiž jen nejobyčejnější třídou busu: Clasico, nad ní je lepší Semi Cama, kterou jsme jeli ze Santiaga do Calamy, a nejlepší je Salón Cama. I tak je bus, jako všechny předchozí, velmi pohodlný, se samozřejmým záchodem vzadu. Jen místa na nohy je méně. Monotónní krajina se lehce začíná měnit, posledních pět set kilometrů jedeme již v zeleni. V sedm večer jsme v Santiagu. Grátis přejíždíme na druhý terminál; večeříme a dvě hodiny posloucháme z nádražního ampliónu vánoční písně (evropské či americké), a v půl jedenácté večer vyrážíme busem Santiago – Pucon, který je náš další cíl.
Prakticky: st 20.12. Cesta ze severu – Santiago – Cesta na jih

Výstup na hraniční sopku Lanin

Kolem poledního přijíždíme do Pucónu, turistického centra pod činnou sopkou Villarica. Včetně tříhodinové pauzy v Santiagu jsme byli 43 hodin v autobuse. Moc príma. Protože chceme vylézt právě na Villariku, hledáme Conaf, což je správa národního parku, aby nám dali výstupový permit. Bloudíme po periferii města, než se tak na dvacáté doptání dozvídáme, že sídlí v centru. Když ho konečně nacházíme, dozvídáme se zdrcující zprávu – ode dneška je sopka uzavřena, asi kvůli hrozící erupci. Zprávu si ještě ověřujeme v jedné cestovce, kde se slečna se mnou baví anglicky, a je to bohužel tak. V jedné hostérii si kupujeme mapu okolí a prodavač nám správně radí, ať pod Villariku radši vůbec nechodíme: my jsme chtěli původně kromě výstupu na vrchol i ji obejít a pak pokračovat na argentinskou hranici, pod vyhaslou sopku Lanin. Měníme operativně plán, nejprve pojedeme na Lanin, projdeme se zpět k Villarice, a pak se uvidí. Stejně je zataženo, sopka nad městem není vůbec vidět. Stopujeme tedy směr argentinská hranice. Po půlhodině staví, jak jinak, autobus. Jedem do posledního městečka asi čtyřicet kilometrů a stopujeme dál, tentokrát již na prašné silnici. Skoro nic nejede, a když, tak je to plné a nestaví. Popojíždíme asi pět kilometrů a pak už jen čekáme asi tři hodiny, ale marně. Stmívá se, a tak vyrážíme po silnici si hledat místo na noc. Asi po hodině, když jdeme jen kolem samých plotů, nás bere dodávka a veze nás až do poslední vesnice Puesco, kde Chilani mají celnici (na hranici je to ještě 16 km). Je devět večer, celnice již zavřená a otevírá až ráno v osm. Celníci nám ukazují kemp, který je hned vedle. Dokonce tu je i kohoutek s tekoucí vodou, skvělé travnaté plácky, jen náš stan, a to vše zadarmo.
Prakticky: čt 21.12. Příjezd do Pucónu – celnice v Puesco

Ráno překračujeme celnici a protože nic nejede, vyrážíme po prašní silnici vzhůru směr hranice. Asi po hodině chůze nás konečně bere jedno auto. Veze nás tak deset až dvanáct kilometrů do Pasa Tromen, kde je hranice a argentinská celnice. I zde je vše v pohodě. Pak nás vezme ještě asi dva kiláky, k Guarderii Tromen, odkud ňák odbočuje cesta na samotný Lanin. Chceme se, jak nám radí Lonely Planet, zaregistrovat, ale nikdo tu není. Míjíme pár araukárií (aneb blahočetů chilských) a pralesem pabuků (latinsky Nothofagus) jdeme směr vrchol. Les končí, cesta překonává široké říčně ledovcové koryto, naštěstí skoro bez vody, a dále vede přímo nahoru po ledovcové moréně. V 2500 metrech se přicházíme k chatě – refugiu Argentina. Je to bouda tak pětkrát krát sedm metrů, s tunelovou střechou, Stěnu proti vchodu vyplňuje stůl a police se slušnýma zásobami jídla a benzínu. Sice nějakých sto padesát metrů výš je další refugio, ale toto je jisté, nahoře může být plno, a taky nemusíme nosit zbytečně batohy nahoru a dolů. Už skoro za tmy dochází borec, co jsme ho v poledne předešli. Vypadá jal vandrák, má ruksak a dva igelitové pytle přes rameno. Je to Argentinec z Buenos Aires, jež chodí pěšky po Argentině a Chile. Docela bouchač. Myslím, že skoro žádné jídlo s sebou nedonesl, využívá zcela místních zásob.
Prakticky: pá 22.12. Celnice v Puseco – Paso Tromen – Refugio Argentina (BC Lanin)

Z výstupu na Lanin, pohled na Lago Tromen a úplný sever Patagonie
Z výstupu na Lanin, pohled na Lago Tromen a úplný sever Patagonie

Ráno se budíme za příšerného hukotu, celý barák se klepe strašnou vichřicí. Chvíli čekáme, ale nic se nemění. Protože je úplně modro, rozhodujeme se a vyrážíme k vrcholu. Po půl hodině míjíme další refugio, jež je ale mnohem menší než naše. Cesta dál vede už jen po sněhu. Kvůli větru a sněhu se mi nejde moc dobře. Nemluvě o zimě, která naštěstí není zas tak strašná. Nepříjemná je jen v poryvech větru. Cesta je stále strmější. Kromě dozadu je za bočním hřebenem vidět i nádherná sopka Villarica. Čekám, že si ji vyfotím z vrcholu. Najednou, prakticky odnikud přichází mraky. Rázem je vidět jen na několik metrů. Těsně před vrcholovým výstupem potkávám Kleofáše, jak se vrací z vrcholu. Místo, aby na mě čekal, vyšel na vrchol a teď míří dolů, Za mlhy, sněžení a příšerného větru se sám drápu nahoru. Občas se jen plazím, občas čekám skrčený, až poleví poryvy větru. Tak pět deset výškových metrů pod vrcholem to vzdávám, nemá to cenu a počasí je spíše horší než lepší. A vidět stejně nic není. Lezu dolů, místy opět doslova, po čtyřech.

Tak po dvaceti minutách potkávám Kleofáše, konečně na mě čeká. Ve vichřici jíme čokoládu a též trochu piji. Zdrháme dolů. Splazem to jde dobře, to je cesta jednoznačná, z obou stran ohraničená černými kameny. Horší to je přes obrovské sněhové pole (tak jeden krát jeden kilometr), kde není vidět na žádnou stranu nic. Vybírám si jedny stopy a po nich jdu. Sněžení se mění na déšť se sněhem. Pole končí, přecházíme pár suťových kamenů a stále klesáme. Kleofáš šlape za mnou, možná něco pronáší možná mě osvěcuje duch svatý – místo doleva, kam mě vede orientační smysl, odbočuji doprava. Horní refugio jsme museli místo zprava podejít zleva! Jít dál tak skončíme v p… Po přeskočení pár šutrů je nám to tu již povědomé. Ještě dvě stě metrů dolů a jsme doma, v našem refugiu. Argentinec, jež se od rána nehnul z boudy na metr, kouká jako z jara. Je kolem čtvrté odpoledne, Kleofášův batoh, co jsme ho měli s sebou, je durch a co nebylo pod nepromokavým goretextem jakbysmet (například kalhoty). Nemá to cenu jít dolů, venku prší čím dál víc. Vaříme z našich zásob a z toho, co je v chatě. Moc dobré jsou například suchary s medem. Kecáme s Argentincem, umí trošičku anglicky. Blbé je to, že jak lije jak z konve, tak škvírami, podél ocelových nosníků, začíná do refugia zatékat. Co se dá dělat, furt lepší než ve venku či ve stanu. Unavení jdeme brzo spinkat.
Prakticky: so 23.12. Refugio Argentina – Vrchol Laninu a zpět

V noci se několikrát budím, všude teče voda, postupně se stěhuji až do rohu chaty, kde je relativní sucho. I Kleofáš se musel dvakrát v noci stěhovat. Nejhorší ráno vypadá Argentinec – má skoro vše mokré. Venku stále leje a ve většině chaty kape voda. Dáváme si limit, když do dvou nepřestane, jdeme dolů i tak. Debužírujeme z místních zásob (maté, polentu, kafe, čokoládu, argentinský puding). Argentinec se neúspěšně z posledních dřívek, které si přinesl ve svém pytli, a benzínu pokouší rozdělat oheň. Dosahuje akorát toho, že se v celé chatě nedá dejchat. Takže musí větrat a efekt je nulový. Ještě, že mi na vaření máme benzíňák. Pršet nepřestává, takže čekáme do nejzazšího okamžiku a pomalu se balíme. Přesně ve dvě odpoledne odcházíme dolů. Argentinec za námi smutně kouká, odchází mu vařič. Od začátku jdeme, s mačkami na nohou, sněhovým polem, což je o dost rychlejší než po šutrech. Náhle, tak půl metru ode mne a vzápětí i vedle Kleofáše prosviští šutr tak třicet na třicet centimetrů! Dost drsný! Zpomalujeme, vždy jeden stojí a hlídá, nepoletí­‑li další. Sněhové pole končí, dál jdeme po ledovcové moréně. Za hodku a půl jsme dole pod kopcem, teď nám zbývá jen cesta po široké cestě lesem.

Přitom furt leje. Kolem půl páté jsme na silnici. Nikdo nejede, a tak zmáčení jdeme na argentinskou celnici. Je tak tři čtvrtě na pět. Dostáváme výstupní razítka a po střechou celnice, ale v zimě, stopujeme auta do Chile. Blíží se Štědrý večer. Auta jezdí tak v intervalu třiceti minut většinou jsou plné. V osm hodin celnice zavírá a my to musíme balit. Jdeme pěšky do Chile. Za chviličku jsme na vlastní hranici. Přijíždí zezadu za námi argentinští celníci a radí nám, že tak za pět kilometrů je v Chile něco jako přístřešek. Věříme jim a za stálého deště jdeme dále po mokré bahnité silnici. Po hodině a půl se stále nic neobjevuje, a tak to balíme. Kus od silnice stavíme v lijáku náš stan a mokří se ubytováváme. Kdybychom to věděli, že tu nic nebude, tak bychom zůstali relativně suší hned za hranicí. Kleofáš ani nemá chuť něco vařit. Pohanková kaše nám radosti nepřidá. Celý zničení rychle usínáme. Snad jsme si smůlu vybrali na hodně dopředu. Dnešní den k nám byl opravdu štědrý, ale jen co se týče vody!
Prakticky: ne 24.12. (Štědrý den) Refugio Argentina – silnice před Puesco

Ráno opět prší. Spacáky jsou mokré, ten můj se dá skoro ždímat, ostatní věci též. Balíme a vyrážíme po silnici dolů k chilské celnici. Snad někdo pojede. Občas zastavuji a vylévám si vodu z bot. Po dvou hodinách, kdy kolem projelo tak pět aut, jsme pěšky na celnici. Vypadáme asi velmi zničeně, celník ani nechce vidět naše batohy, zda v nich nejsou potraviny. Další trek nemá pod Villariku nemá v tomto stavu smysl – potřebujeme rychle někam do hotelu se usušit. Jdeme ještě další hodinu a furt nic. Konečně nás v lijáku bere na korbu dodávka. Po chvíli přiskakuje další stopař, místní gaučo, který ale brzo vysedá, asi tu někde bydlí. Auto nás veze až do městečka, kam jsme před čtyřmi dny přijeli busem.

Chceme stopovat dál, ale v tom nás naši „zachránci“, pán s paní zvou k sobě na kafe. Mají svůj koloniál a vzadu za ním malý byteček. Teplý čaj, houstičky s džemem a místní „vánoční chleba“ nám dělají moc dobře, hlavně psychicky. Děkujeme a vyrážíme na cestu. Jen, co vyjdeme ven, jede autobus a za hodinu jsme v Pucónu. Navrhuji se dostat do večera až do Puerto Montt, neboť je dobré spát tam v hotelu, můžeme si tam nechat například mačky a další zbytečnosti. Již za pět minut nám odjíždí bus do Villariky. Ve Villarice na u společnosti Tur­‑Bus řeknou, že dnes už do Puerto Montt nejedou, až zítra. Nevadí, za hodinu jede bus jiné společnosti do nějaké díry na Panamerické silnici a odtud snad něco pojede. Kupujem si alespoň něco k jídlu a sušíme první nápor vody ze stanu. O půl páté odjíždíme. Za hodinu jsme ve zmíněné díře na Panamerikáně a po půl hodině čekání opravdu přijíždí autobus, ve kterém je volno i pro nás. V půl dvanácté v noci jsme v Puerto Montt. Místní sokolovna či co, kde mělo být nejlevnější ubytování, je zavřená, a tak bereme hostel­‑kůču o pár desítek metrů vedle. Za 4000 peset na osobu, otrhané tapety, dva pidijednolůžáky, ale dá se. Konečně vyndaváme vše mokré, koupeme se a po jedné hodině v noci v klidu usínáme.
Prakticky: po 25.12. silnice před Pusco – Pucón – Puerto Montt

Typický chilský barák v městečku Ancud
Typický chilský barák v městečku Ancud

Na deštivém, ale nádherném ostrově Chiloe

Ráno nás paní domácí překvapuje snídaní, respektive houstičkami s čajem, ale lepší než nic. Na nádraží kupujeme lístky na pátek na úplný jih Chile, do Punta Arenas a taky teď na nejbližší autobus na ostrov Chiloe. Náš další plán je krátký výlet na tento největší chilský ostrov, konkrétně do severní části pobřežního národního parku Chiloe. Pře jedenáctou odjíždíme. Po asi hodině jízdy přijíždíme na trajekt, který jede asi půl hodiny. Fučí, chvílemi prší, ale je to super. V dáli vidím něco jako tučňáka, ale fotit se ten flek ve vodě nedá. Po jedné hodině přijíždíme do Ancudu, největšího města na Chiloe. Zjišťujeme, že bus do Chepu, kam chceme, jede přesně ve čtyři, takže máme dost času. Dvě hodiny běháme po městě a sháníme mapu ostrova. Když ji konečně v jedné cestovce mají, zjišťujeme, že je nám na nic – je zcela nepodrobná a náš cíl zachycuje jen jako čáru značící pobřeží a nic víc. Autobusem, překvapivě velmi malinkým odjíždíme do Chepu, což je asi patnáct kiláků po panelovce a pak asi zhruba tolik po prašné, úzké cestě. Paní průvodčí se nás na něco ptá, moc ji nerozumíme, tak ji říkáme, že chceme až na konečnou, na pobřeží a jedem tudíž dál. Náhle bus zastavuje na louce, nikde nic, vyhazují nám batohy z autobusu, prostě jsme na konečné. Jdeme po prašné cestě kus dál, vidíme ze svahu v dálce moře, ale nikde žádný barák ale hlavně most přes řeku vlevo pod námi, přes kterou nutně musíme. Nu což, vracíme se tak hodinu chůze zpátky do místa, kde se nás ta dobrá žena průvodčí ptala. Tady to je to Chepu. U mostku přes potok se ptáme, zda je možný převoz na druhou stranu řeky. Prý, že jo, za osm tisíc peset. Kýváme, jinak se tam stejně nedostaneme, a jedeme. Půl hodiny se plavíme na barce, jež má vzadu závěsný motor. Pán nás veze skoro až k ústí do moře, řeka má totiž fůru ramen, takže by bývalo nemohlo jen přeplout prostě na druhý břeh. Snad nás zítra někdo vezme zpět, i když tady od pohledu skoro žádné stavení není. Bereme batohy a vydáváme se cestou, jež nám převozník poradil. Asi po půl hodině chůze menším bahnem přicházíme k moři. Pohled je fascinující. Mraky, vlny, obrovská zátoka a občas probleskující slunce. Nemluvě o všech možných mořských ptácích. Uprostřed zátoky stojí rozbité torzo tankeru, jež tu asi hodně dávno ztroskotal. Bohužel začíná opět lejt. Lezeme rychle asi dvacet metrů nahoru na písečný břeh a stavíme stan. Těším se na západ slunce do moře, ale bohužel je jen do mraků. Chtěl bych toho asi nějak mnoho.
Prakticky: út 26.12. Puerto Montt – Ancud (Chiloe) – Chepu (Chiloe)

Národní park Chiloe, pabuk
Národní park Chiloe, pabuk

Dnes vyrážíme na pěší tůru bez báglů do Národního parku, jež by měl začínat tak za pět až deset kilometrů. Je to naprosto skvělé, chvílemi jdeme po útesech o niž se tříští vlny, chvílemi po dlouhých pláží velkých zátok, kde se pochopitelně nikdo nekoupe, neboť moře je studené a nikdo tu není. Jediný přístup je sem, kromě moře, tak jak jsme ho absolvovali my, přímo do vnitrozemí je prales. Chvílemi jdeme taky bohužel v blátě. Nikde nikdo. Asi po třech až čtyřech hodinách přicházíme k potoku, jež se vlévá do moře. Vypadá hluboký, tak hledáme cestu, jež by ho obešla. Cesta tu je, ale strašná – samé bahno až nad kotníky. Po nějaké době to vzdáváme. Vracíme se, zouváme boty a brodíme potok. Jdeme ještě kus dál, po širokánské pláži, ale cesta nám mizí před očima. A před námi jsou jen útesy a nad nimi prales. Nedá se nic dělat, pralesem se bez cesty jít nedá. Cestou zpátky Kleofáš u jednoho poloostrova, jež se za přílivu mění na ostrov, nachází ceduli „hnízdiště tučňáků“, ale asi budou z druhé strany, od moře, a kromě toho zrovna stoupá příliv. Ve dvě jsme zpět u stanu. Balíme a jdeme zpět k řece. V jednom baráčku se ptám na možný převoz. Děda automaticky povídá: „Bezevšeho“. Bere kanystr s palivem a my opět za osm tisíc pesos plujeme zpět do Chepu. V půl šesté jede bus, co jsme s ním včera přijeli, zpět do Ancudu. Abychom ušetřili za hotel, a jelikož já se chci ještě podívat do Castra, správního města celého Chiloe, necháme se vyhodit jen na hlavní panelové silnici Ancud – Castro, asi tak dvacet kiláků jižně od Ancudu. V nejbližším lese zalézáme do roští, nacházíme první rovinku a uprostřed pralesa brzy usínáme.
Prakticky: st 27.12. Národní park Chiloe – Chepu – „silnice Ancud – Castro“

Ráno se na silnici pokoušíme stopovat směrem na Castro. První co zastavuje je autobus a za hodinu jízdy po panelové silnici jsme v Castro, správním městě celého Chiloe. „Ubytováváme“ se na náměstí, sušíme stan a každý zvlášť, abychom se nemuseli vláčet s batohy, si prohlížíme město. Zajímavý je tu kostel – dřevěný zvenku i fantastický zevnitř. Druhou a poslední zajímavostí Castra jsou palafítos, dřevěné baráčky na kůlech těsně nad mořem, dříve obydlí těch nejchudších, dnes budou nejspíš „památkově chráněné“. Pak už tu kromě tržiště s místními produkty není nic k vidění, takže po dvanácté hodině nasedáme do busu do Puerto Montt. Z trajektu opět vidíme tučňáky, navíc i tuleně a delfíny. Snad něco vyjde na diáku. V Puerto Montt se ubytováváme v naší kůče, kupujeme nějaké jídlo a zevlujeme po městě. V podstatě tu není, jako ve většině měst, kde jsme doposud byli, nic zajímavého k vidění. Takže můžeme brzo zalehnout.
Prakticky: čt 28.12. „silnice Ancud – Castro“ – Castro – Puerto Montt

Na úplném jihu amerického kontinentu

Ráno si kupujeme jídlo na dlouhou třicetihodinovou cestu do Punta Arenas, úplný jih Chile, a před jedenáctou hodinou náš bus společnosti Pacheco vyjíždí. Divný je, že nás jede jen šest cestujících, nepočítaje dva řidiče a jednoho štíplístka. Ve městě Osorno přistupuje dalších sedm lidí, takže nás je celých třináct. Přes Chile se kvůli kontinentálnímu ledovci jet nedá, takže se musí jet přes Argentinu. Na hranicích Chilané pečení zavazadlový prostor, ale jinak je to v pohodě. Argentinci nám ani nedávají razítka do pasu. Hned za hranicí projíždíme národním parkem Nahuel Huapi. Vypadá krásně – skalní štíty, lesy a velká jezera. Nejlepší je obrovské jezero Nahuel Huapi, které skoro celé musíme objet, ale zase si ho můžeme vychutnat. Park končí, krajina je ještě chvíli zajímavá, ale ještě než usínáme přijíždíme do pampy, která zabírá celý spodek Argentiny. Tisíc kilometrů rovina, nikde nic, jen tráva a ploty rozdělující obrovské pozemky. Video, které běží na dobrou noc v autobuse, není o nic zajímavější.
Prakticky: pá 29.12. Puerto Montt – Argentina cestou do Punta Arenas

Při ranním probuzení je venkovní krajina nezměněná – stále pampa. Kolem poledne jsme na argentinsko­‑chilské hranici. Zde, nevím proč, trčíme o něco déle, a to na argentinské i chilské straně. Naštěstí již za hodinu jedeme. Nezměněnou krajinou projíždíme podél moře, Magalhãesova [magalješova] průlivu, který odděluje americkou pevninu od Ohňové země. Konečně vidíme i pštrosa, nandu Darwinova, jak tvrdí Kleofáš. V pět odpoledne stojíme po třiceti hodinách v centru Punta Arenas. Podle průvodce Lonely Planet si vybíráme nejlevnější hostel. Je tu sice jen tmavá společná ložnice tak pro třicet lidí, ale je tu zařízená kuchyně, jídelna, televizní místnost a internet. Vyrážíme do města, kupujeme si lístky nazpátek do Puerto Montt, neboť za čtrnáct dní, co se chceme vracet z treku, by mohli být vyprodané. Taky si kupujeme lístky do Puerto Natales, do národní parku Torres del Paine a na zítřejší výlet za tučňáky. Večeříme obligátní houstičky se sýrem, tentokrát na vyhlídce s panoramatem celého města, které vypadá celkem sympaticky. Přestože mraků je na zdejší poměry málo, Ohňová země na druhé straně průlivu není skoro vidět.
Prakticky: so 30.12. příjezd do Punta Arenas

tučňák magalhãenský
tučňák magalhãenský

Dopoledne se jdeme projít po městě. Míříme na hřbitov, kde jsou velmi zajímavé obrovské kamenné hrobky ve velikosti našich malých chatek, pochopitelně jen těch nejbohatších. Taky je zde podle nápisů dobře vidět, ze kterých zemí tady bylo nejvíce přistěhovalců. Nejvíc se mi zdá, že je tu Chorvatů. Místní salesiánské muzeum, s fůrou relikvií patagonských a ohňozemských indiánů nenavštěvujeme, bojíme se, že vše bude jen ve španělštině. Jdeme do přístavu, kde to ale z dálky nevypadá, že by tu byly pro Kleofáše nějací zajímavý ptáci, a tak to ještě, než k němu dojdeme, otáčíme. Za dvacet tisíc peset děláme nákup na čtrnáctidenní plánovaný trek v národním parku Torres del Paine, zvaný Torresy. O půl čtvrté odjíždíme busem na vysněný odpolední výlet za tučňáky. Do „pingüinérie“, jež se jmenuje Seno Otway, je to asi třicet kilometrů. Vstup je dva tisíce peset. Od vstupu do rezervace, kde dostáváme informace, jak se máme k tučňákům chovat, jdeme asi dvacet minut po pobřeží, a je to tu – tučňáci. Jsou skvělý a fotogeničtí. Hodinu kolem nich, pouze po ohraničených cestičkách, poskakujeme a fotíme. Nejlepší jsou na pobřeží, když skáčou do moře či v něm plavou, což je bohužel vidět je špatně z velké vzdálenosti. Celkem jich je tu asi dva a půl tisíce a jde výhradně o druh tučňáka magalhãenského (Spheniscus magellanicus). Další nejbližší tučňáčí kolonie, asi padesátkrát větší, je na ostrově Magdalena v Magalhãenském průlivu a to je vše. Další jsou až na Ohňové zemi či přilehlých ostrovech. Ale i tak to bohatě stálo za to.

Kolem osmé jsme zpět v hostelu. Jelikož je Silvestr, domácí pořádají „barbeque“ a my jsme už ráno přijali pozvání. V deset to začíná. Nejvíce je pochopitelně, a bohužel, masa – hovězí, vepřové, ryby, kuřecí (které je dle mě v Chile nejpopulárnější). Ale i my si přijdeme na své – bramborový salát z obrovských kusů brambor a různé jiné zeleninové saláty. K pití je něco jako náš burčák, cosi jako kávový likér a dobré lahvové víno. Zajímavé je, že ještě v půl dvanácté večer je venku relativně světlo, a to jsme jen na 53 rovnoběžce – asi tu mají čas hodně hodně letní. O půlnoci boucháme šampaňským. Tak tedy máme století (i tisíciletí), prostě rok 2001. Šampus se mi zdá na chuť nějaký divný, taky že jo, když je z jablek, jak stojí na etiketě! No co se dá dělat, zase byl určitě levný a svůj účel taky splnil. Zpívá se, vzhledem k převaze Francouzů hlavně francouzsky. I my přidáváme jednu naší píseň. Zvou nás na diskotéku, je to prý zadarmo, ale bohužel nám jede v devět ráno autobus, takže odmítáme. Po jedné hodině, já s hlavou lehce bolavou, jdeme na kutě.
Prakticky: ne 31.12.2000 Punta Arenas – výlet na tučňákoviště

Torres del Paine: jižní krása

V osm hodin, kdy všichni kolem pochopitelně spí, my stáváme a balíme. K snídani dám přijde vhod bramborový salát od včerejší večeře. Již v devět hodin vyjíždíme busem směr Puerto Natales. Po třech hodinách jsem na místě. Je to turistické město, východisko hlavně do národního parku Torresy, ale na Nový rok je tu pusto. Takže se nám tu nedaří sehnat technický benzín a bereme za vděk automobilovým. Obědváme na břehu moře obligátní houstičku se sýrem a mlékem a v půl třetí odjíždíme busem po prašné silnici od sto deset kilometrů vzdálených Torresů. Už se moc těším. Hlavně na to, že budeme v kuse dlouho chodit, a ne furt vysedávat v autobuse. Už v něm máme doposud najeto přes 9000 kilometrů!

Cesta je prašná a kolem je všude pampa. Čím víc se blížíme k parku, tím více leje. Když nás konečně bus vyhazuje u Laguny Amargy, jež je vstupním bodem do parku, leje jako z konve. Platíme každý 6500 peset za vstup. Tady u vstupu se prý tábořit nedá, nejbližší kemp je sedm kilometrů po prašné cestě. Nic nejede, tak jdeme pěšky. Po tři sta metrech nás čeká první zrada. Řeka se po deštích trochu víc rozvodnila, cesta je pod vodou a je nutno si na brodění zout boty. Ze shora stále leje a leje, což je zvlášť při brodění velmi příjemné. Pak už jen pět kilometrů jdeme v lijáku, než nás projíždějící dodávka bere poslední jeden kilometr ke kempu „Las Torres“. Je tu také refugio, kde si necháváme věci a stavíme stan. Vaříme schovaní v malém místnůstce, jež slouží jako sklad hygienický potřeb. A za to budeme platit 3000 peset za každého. Na teplou sprchu, jež je v ceně, nemám v dešti rozhodně chuť. Večer sedíme v refugiu, nic si nedáváme, jen sušíme, co máme na sobě, a hrajeme kostky. Nový rok začal lehce deštivě!
Prakticky: po 1. 1. 2001 Punta Arenas – národní park Torres del Paine

NP Torres del Paine, trojice Torresů<
NP Torres del Paine, trojice Torresů

Ráno to vypadá, že by mohlo být pěkně. To je dobře, neboť dnes máme v plánu bez batohů jít na vyhlídku na vlastní Torresy. Po deváté ranní vyrážíme. Cesta je příjemná a kromě první půl hodiny stále do kopce. Míjíme „chilský kempink“, kde je též placené tábořiště a Campamento Torres, jež leží v údolí přímo pod vyhlídkou. Mezi těmito dvěma tábořišti potkáváme první Čechy v Chile. Je to parta pěti kamarádů z Turnovska. Málem bych je nepoznal, kdyby mě nebylo povědomé moirové tričko na jednom z nich. Takže si můžeme chvíli pokecat v rodném jazyku. Po třech hodinách chůze stojíme na vyhlídce ve výšce asi tisíc metrů a nad námi se tyčí tři věže (torre znamená španělsky věž) majících přes 2800 metrů. Z této východní strany je to 1200 metrů vlastí štít a pod ním zbytek ledu do jezírka, jež je kousek pod námi. Nádhera. Nejsevernější je Torres Norte (2600 m), uprostřed Torre Central (2800 m) a vlevo Torre d’Agostini (2850 m), největší, jež se odsud jeví jako nejmenší.

Po chvíli přichází Kleofáš a nyní už jen přes půl hodiny čekáme až ze všech štítů zmizí mraky. Nakonec máme jakž takž štěstí, i když obloha je celá šedočerná. Co se dá dělat, hlavně když zrovna neprší. Slézáme do údolí a jdeme podél potoka proti proudu do Japonského kempu. Je to bouda napůl z plechu a napůl z igelitu; vevnitř jsou kamna a špína. Dál už cesta podle mapy nevede, ale ve skutečnosti tu vidíme pěšinku. Ještě není tolik hodin a tak se po ní vydáváme. Brzo se stáčí nahoru a rychle se drápeme až nad hranici lesa (cca 1100 m). Vlevo vykukuje Cerro Fortaleza (2680 m) a vpravo Cerro Escudo (2240 m). Úplně vlevo, ale bohužel schované za skálou jsou Torresy. Zjevně jsme našli cestu z Base Campu, za který slouží Japonský kemp, na nástup pod vrcholy. Jsou tří a tak radši otáčíme. V sedm večer jsme zpět v kempu. Máme radost, že dnes relativně svítilo slunce, tedy s výjimkou vlastních Torresů. U stanu se zjevuje maník, jestli tu prý chceme nocovat. Kejváme a platíme – jen jednu noc, včerejší „dešťová“ byla grátis. Tentokrát ale teplou sprchou nepohrdáme.
Prakticky: út 2.1. kemp Las Torres – Japonský kemp a zpět

Dnes vyrážíme na okruh kolem celých Torresů, jež trvá přibližně pět až sedm dní. Ráno je sice zataženo, ale brzy se počasí lepší a na místní poměry dokonce praží slunce. Cesta ze začátku lehce stoupá, pak vede ve „výškách“ 150 až 300 metrů. Je krásná viditelnost, ale kopce vlevo nad námi jsou jen relativně nízké a oblé (1500 m). Kolem jedné hodiny přicházíme k malému refugiu, u kterého je i placený kempink. Je tu opět teplá sprcha a cena 3000 peset za jednoho. Obědváme obligátní čokoládu a sluníme se vyhřáté louce. Slečna, která šla dopoledne asi hodinu kousek cesty před námi prochází kolem nás s otázkou: „Are you Czech?“ Koukám na ní jako z jara, jak to mohla poznat? Jak nám vzápětí povídá, je to Australanka, narozená v Praze, co ní jako malou rodiče emigrovali. Česky rozumí, ale nemluví. A tak se bavíme jen anglicky. Jde s námi další tři hodiny, takže se můžu v angličtině dobře procvičit. V jednom místě nad řekou fouká tak, že nás to málem sráží k zemi. Ale zvládáme to. O půl páté jsme u cíle – v tábořišti Coiron. Je zdarma, a to nám pochopitelně vyhovuje. Další tábořiště je až za tři hodiny, a to placené. Australanka nemá stan, a tak chudáka čekají ještě tři hodiny pochodu, neboť v tom dalším kempinku je i refugio s ubytováním. Loučíme se a přejeme ji šťastnou cestu. Nás čeká už jen večeře a spánek. Do večerní siesty nám nad hlavou skřehotají papoušci, bohužel přeletí jen občas, velmi rychle a navíc jsou celý zelení, takže z fotografování nic není.
Prakticky: st 3.1. kemp „Las Torres“ – kemp „Coiron“

keř notro
keř notro

Ráno se budíme do deště. V tomto počasí nemá cenu nikam spěchat. Času máme dosti. Čtu si Lonely Planet, hrajeme pasiáns či jen tak koukáme do blba. Ani odpoledne pršet nepřestává. Je to jasné, pro dnešek zůstáváme na místě. Poprvé v Jižní Americe dnes nikam nejdeme ani nejedeme. Kolem čtvrté trochu přestává pršet, hodně stanů kolem nás balí a vyráží dál. My ale nemáme kam spěchat. Náhle se před stanem ozývá: „Mluvíte česky?“ Hlas patří děvčeti, jež přichází se svým přítelem, horolezcem Tomášem. Ona tu je jen na měsíc jako doprovod, Tomáš na dva a půl. Za týden mu přiletí dva kamarádi a budou se pokoušet vylézt na Fortalezu. Máme radost, že jsme ji předevčírem, jako jedni z mála viděli. Když večer přestává pršet, tak spolu asi hodinu kecáme. Tomáš už tu byl loni a neúspěšně lezl se svými kamarády na Cerro Central. Ale nepřálo jim vůbec počasí. Čirou náhodou je viděli Zlatka s Marvinem, kteří je „přepadli“ v Japonském kempu. Mimo jiné byl s nimi, sice jen na skok, známý horolezec Jožka Rakoncaj. To jsou ale náhody. Ochlazuje se, a tak se loučíme a jdeme spát. Přejeme jim hlavně ať mají dobré počasí. Budou ho potřebovat, prý to mají na tři týdny práce ve stěně!
Prakticky: čt 4.1. kemp „Coiron“

Ráno vyrážíme za relativního bezdeště směr Refugio Dickson. Jdeme v pohodě, stále po rovině. Příjemnou cestu kazí časté bažiny, jež se musí buď přeskakovat po poházených kládách, či složitě obcházet. Jednoduše je vidět, že jsme ve velmi deštivém kraji a voda je tudíž všude. A tak se pochopitelně přidává i déšť seshora. Za, na místní poměry, lehkého mrholení docházíme kolem půl dvanácté k refugiu Dickson, které leží na břehu stejnojmenného jezera. U kempu je budka, kde si kupujeme sušenky, jež nám, hladovcům s malým přídělem jídla, přicházejí velmi vhod. Do dnešního cíle to jsou jen čtyři hodiny, takže si říkáme, že bychom se mohli podívat tady po okolí. Necháváme si v chatě batohy, kde nás chatař ujišťuje, že k ledovci, kam bychom se chtěli podívat, je to tak pět hodin a navíc na začátku bychom potřebovali převoz přes jezero. K dalšímu jezeru, kam bychom rádi, je to prý vejlet na tři dny. Půjdeme tedy jen kousek, kam to půjde. Po chvíli po pěšince v pabukovém lese přicházíme k řece (Río de los Perros), jež se vlévá do jezera. Doufáme, že půjde přebrodit. Ale vzdáváme to – voda je moc studená, proud uprostřed dost velký a naše motivace malá. Vracíme se tedy pomalu k batohům.

Další cesta vede podél potoka stále mírně nahoru. Jde se celkem v pohodě, až na nějaký ten brod, ale teleskopické hůlky a goretexové boty vytváří pocit bezpečí. Chudáci ti, co tu šlapou jen v botaskách. Asi po dvou hodinách míjíme pěkný vodopád. Za další dvě hodiny stojíme na moréně, nad námi ledovec a před námi jezírko plné ledovcových ker. Nádhera. Bohužel fučí vítr a leje jako z konve. Kleofáš jezírko fotí, ale nadává přitom, neboť vodní kapky dopadají přímo zepředu na foťák a nedá se to nijak zaclonit. Na druhé strany morény je schovaný kempink. Placený (dva tisíce na jednoho), s budkou, se studenou sprchou a bez sušenek. Naštěstí je tu i přístřešek se stolem a lavicemi, kde můžeme spolu s dalšími turisty v klidu vařit večeři. Jen Kleofášovi je zima – děravou botou mu zatéká a má mokré celé ponožky. Proto nadává a radši brzo zalézá do suchého spacáku, než by klábosil s ostatními cestovateli.
Prakticky: pá 5.1. kemp „Coiron“ – kemp „Los Perros“

Dnes nás čeká cesta přes nejvyšší bod našeho treku, sedlo John Garner. Jako skoro vždy po deváté hodině vyrážíme. Z nějakých šesti set metrů stoupáme stále nahoru do sedla, které má asi 1240 metrů. Bylo by to v pohodě, nebýt nekonečného bahna. Hodinu se brodíme střídavě lesem a loukami, kde všude teče voda, která na cestě vytváří husté bahno. Je to ubíjející, především psychicky. Hlavně Kleofáš je z něj štěstím celý bez sebe. Bahno končí, dále pokračujeme po suti s občasným sněhovým polem. To už se nám líbí. Po dvou hodinách jsme v sedle nahoře, je sice pod mrakem, ale pohled je skvělý. Všude kam dohlédneme je před námi ledovec – Glacier Grey, jež je jen malým splazem obrovského kontinentálního ledovce Hielo Sur. A vlevo je jezero Grey, kam ledovec padá. Kocháme se, fotíme se a pokračujeme v cestě. Cesta klesá nejprve po suti a pak pabukovým lesem. Opět je zpříjemněna velmi kluzkým bahnem, které je v našem směru dolů, dost nebezpečné. Však taky každý alespoň jednou padáme. Je to ještě v pohodě ve srovnání s Němkou, která, soudě dle jejího pozadí, padá permanentně. Ohniště značí, že jsme na tábořišti. Občerstvujeme se čokoládou a pokračujeme lesem, nahoru a dolů, dál. Prales je nádherný, občas únavný. Čas od času kus lesa chybí, či zrovna jdeme po hraně skály, takže pod sebou máme jako na dlani ledovec Grey. Po čtyřech hodinách od svačinky přicházíme k tábořišti „Los Guardas“, kde pro dnešek končíme. Do dalšího kempu je to sice jen hoďku chůze, ale ten je zase placený. Zde máme zdarma místo pro stan, potok s vodopádem a přístřešek s lavičkou a stolem, kde v klidu vaříme a jíme, neboť venku opět prší. Když lezu pod ledový vodopád, abych se trochu ošplouchal, tak čirou náhodou prší zrovna nejvíce. Ale už si celkem zvykám a nenadávám.
Prakticky: so 6.1. kemp „Los Perros“ – sedlo John Garner – tábořiště „Los Guardas“

ledovec Grey teče do jezera
ledovec Grey teče do jezera

Ráno celkem v pohodě po hodině a kousek chůze přicházíme k jezeru Grey, kde je kempink a Refugio Grey. Zakoupené sušenky opět přichází vhod a můžeme směle pokračovat podél jezera. Tři hodiny jdeme po na zdejší poměry velmi pohodlné cestě, neboť tady chodí hodně lidí od Refugia Pehoe, kam můžou doplout lodí od silnice a ke kterému nyní míříme. Ze začátku je opět vidět ledovec, pak už jen jezero a hory nad námi a naproti. U kempinku Pehoe, na břehu Lago Pehoe kupujeme houstičky a manjar, který chutná jako naše salko, akorát že je zkaramelizovaný a hustší. Bohužel nic lepšího nemají. Chutná příšerně sladce, ale hladový žaludek snese vše. Teď už to máme jen dvě hodiny chůze pampou do Italského tábořiště (Campamento Italiano), jež leží na začátku doliny Frances, kam se chceme zítra podívat. Jen aby bylo pěkně jako dnes. Cestou do tábořiště poprvé chutnám plod pichlavého kalafatu (dřišťál zimostrázový, Berberis buxifolia), který je modrý, ještě nezralý a velikostí a chutí připomíná naší borůvku.
Prakticky: ne 7.1. tábořiště „Los Guardas“ – Italské tábořiště

Dnes jdeme po nějaké době opět bez batohů do údolí Valle del Frances. Dvě hodiny přeskakujeme šutry a později jen pohodlně lezeme do tzv. Britského tábořiště. Jsme přímo pod Cerro Paine Grande (3050 m), což je nejvyšší masiv v Torresech, a za zády máme horu Fortalezu. Bohužel je hnusně, chvílemi nejen prší ale i sněží. Hodinu čekáme, až se počasí trochu umoudří. Ještě kousek nad tábořištěm je vyhlídky na okolní kopce. Ve větru čekáme, až stoupnou mraky. Když začíná opět sněžit, balíme to. Když scházíme dolů, mraky se trhají a vše, kromě Cerro Paine Grande je nádherně vidět. Škoda, že jsme nahoře nevydrželi déle. Spěcháme dolů, odkud je vidět lépe na Paine Grande, ten je zase pro změnu v mracích. Po druhé hodině jsme zpět u stanu. Času máme dosti, tak se jdeme podívat k jezeru Nordenskjöld, nad kterým bydlíme. Je moc pěkné, modré a dost velké. Bohužel cestička nevede nikdy až k vodě, a tak to asi po hodině chůze otáčíme. Slunce relativně praží, není kam spěchat. Navečer kromě praní alespoň můžu v klidu dopsat svůj deník.
Prakticky: po 8.1. Italské tábořiště – Valle del Frances a zpět

Ráno vyrážíme vyrážíme nadšeně na cestu, těšíme se do Refugia Pehoe na houstičky. Za tradičních přeháněk, po známé cestě, sem v jedenáct hodin dorážíme. Bohužel, houstičky budou až odpoledne. Kupujeme jen manjar a poslední sušenky. Čekat tady nebudeme, takže vyrážíme na další cestu. Zrovna když opět začíná pršet, čeká nás menší brodění, naštěstí voda je stojatá a jen po kolena. Takže pro nás to je pohoda, ale čtyři Izraelci, co jdou za námi, jsou z toho evidentně mimo. Holky z dálky křičí na celé kolo. Asi po půl hodině cesty nahoru­‑dolů, přicházíme na rovnou pampu. Nádherná tráva, v ní cestička a jen rovina. Přicházíme k řece Río Grey a jdeme po jejím proudu po levém břehu. Pohodovou cestou dorážíme někdy kolem třetí ke kempu „Las Carretas“, zrovna když začíná lejt jako z konve. Další tábořiště ve směru naší cesty je až za dvacet kilometrů, zůstáváme tudíž zde. Opět tu je prostorná budka s velkým stolem a lavicemi, takže zde můžeme v suchu vegetit. Děsná zima, kdy na sebe postupně oblékám skoro vše, co mám v batohu, nás brzo zahání do spacáků.
Prakticky: út 9.1. Italské tábořiště – Campamento „Las Carretas“

nádherný pabuk v Valle del Frances
nádherný pabuk v Valle del Frances

Torresy: okruh pro drsoně

Torresy jsme včerejší etapou úspěšně obešli. Teď jsme si vymysleli další okruh, jehož velká část je na mapě bez cesty a jež jsem našel popsaný v prvním vydání Lonely Planet. Chceme dojít na Refugio Zapata, pak jít pod obrovský ledovec Hielo Sur a nakonec se vrátit zase na cestu. Vyrážíme brzo, dnes toho máme hodně na ujití. Asi hodinu jdeme na prašnou silnici, po které to nyní máme asi patnáct kilometrů. Překračujeme úzký most a jdeme zpět proti proudu Río Grey, tentokrát po pravé břehu. Takže vidíme to, co jsme šli včera po proudu po břehu levém. Nic nejede, a když jede tak na naše mávnutí nereaguje. Až když je na dohled Guarderia Lago Grey, kde končí silnice, konečně nás někdo bere. Na korbě dodávky tak jedeme poslední tři kilometry. U Guarderie nás odchytává úředník a píše si nás do knihy návštěv. Tvrdíme mu, že jdeme jen na Refugio Zapata. Ani se ho pro jistotu neptám, zda se dá jít ještě dál. Vím, co by řekl… Necháváme si batohy v trávě a jdeme se podívat na vyhlídku na Lago Grey. Před námi je hrází uměle přehrazený závěr jezera (?!) a za ním je hradba ledových ker, které připluly od ledovce Grey přes celé jezero a tady pomalu tají. Kry vypadají velmi pěkně - mají modré zbarvení, které je nevím čím způsobeno.

Vracíme se a jdeme se ještě podívat asi deset minut zpátky po silnici do Hosterie Lago Grey, neboť nějaké sušenky by bodly. Bohužel hosterie je jen velmi luxusní restaurace a hotel a na prodej tu nic nemají. Co se dá dělat. Jdeme k batohům a vyrážíme proti proudu podél řeky Pingo. Po půl hodině míjíme Refugio Pingo. Je to barabizna, ale přespat by se v ní dalo. Je ale jednak brzo a jednak v ní není nic na bufetění, takže pokračujeme dál. Cesta najednou opouští řeku, stoupá nahoru do lesa a podivně kličkuje. Přestože tu jezdí lidé na koních, často se pěšinka prodírá hustým porostem. Ani žádná voda na pití tu nikde není, když nepočítám tu z nebe. Asi po dvou hodinách klesáme opět k vodě. V hustém porostu je odbočka ke Cascada Pingo, což je moc pěkná soustava vodopádů. Škoda, že jsem dost unavený, takže si to moc nevychutnám.

Za další hodinu, asi kolem půl šesté se konečně doprodíráváme k Refugiu Zapata. Je to opět malá bouda o jedné místnosti, dočasně obydlená Argentincem a dvěma Australany. Radši si stavíme stan venku, uvnitř zbyla jen jedna volná postel. Na druhé leží Argentinec a víc jich tu není. Nejlepším zjištěním jsou zásoby volného jídla v rohu boudy – marmelády, ochucená rýže, špagety, polévky, koření. Vaříme si pět chodů, tak jsme za těch deset dnů vyhladovělí. Nejlepší je zákusek – indické placky z čočkové mouky, které se smaží jen pár sekund v rozpáleném oleji. Snad se prodávají i u nás doma, jsou totiž vynikající. Po dlouhé době zcela sytí spokojeně usínáme.
Prakticky: st 10.1. Capmamento „Las Carretas“ – Guarderia Lago Grey – Refugio Zapata

jezírko, obklopené bažinami a pichlavými kalfaty
jezírko, obklopené bažinami a pichlavými kalafaty

Ráno po bohaté snídani z místních zásob a též po dobrém maté vyrážíme vstříc terénu zcela neznámému. Cesta je značena mužíky, jde se dobře. Když míjíme mirador Zapata (vyhlídka), odkud má být nádherně vidět ledovec a jezero Pingo, není zrovna vidět dál než na sto metrů. Pokračujeme po mužíkách stále mírně do kopce, po skalnatých plotnách, až k dalšímu malému jezírku (Laguna Laja). Zde vidíme hafo bivakovacích plošin. Podle Lonely Planet zde končí dnešní etapa. Neboť je teprve jedenáct hodin pokračujeme směle dál. Asi po deseti minutách mužici končí. Cesta má jít dál podél potoka stále nahoru. Akorát, že ji nevidíme. Občas se objevuje něco jako její náznak, ale vždy brzo končí. Kličkujeme, vracíme se, ale marně. Vždy končíme v hustém pichlavém porostu kalafatů. Nakonec se drápeme nahoru do lesa, chvíli jim jdeme a přes pabukové keře se vracíme zpět k potoku. Když ho překračujeme, ujíždí mi noha do potoka a dál pokračuji s botou čvachtající. Kličkujeme podél potoka, vyhýbáme se keřům, bažinám a pabukům, jež tu vypadají jako naše kosodřevina.

Nakonec přicházíme do širokého údolí, v podstatě na náhorní plošinu. Častá malá jezírka a nutné přelézání pabuků, které se již nedaří díky jejich hustotě zcela obcházet, neumožňují příliš rychlý postup. Cesta dále mírně klesá a před námi se objevuje jezero – Laguna Ferrier. Na to že se ho musíme z poloviny obejít, je docela velké. Naštěstí přestává lejt, a to dnes lilo již od rána, a již jen mrholí. Přicházíme až k jezeru a začínáme ho obcházet – zprava, je to sice delší ale prý lepší. Již několik hodin jsme neviděli ani náznak cesty, což je divné neboť dle popisu a mapy jdeme určitě dobře. Pabuků je stále více, občas lezeme i deset metrů v kuse po kosodřevině. Skoro všude končí až ve vodě, takže po břehu se jít nedá a musí se stále kličkovat a vracet se a hledat relativně schůdnější cestu. A kde pabuky náhodou nejsou, tam je zase podmáčená tráva, místy i malá jezírka. Asi po hodině a půl jsme na západní straně jezera. Kromě vody všude kolem jezera příšerně fučí. Pon delším hledání nacházíme místo relativně v závětří a ne přímo na vodě. První den mimo cestu byl celkem řádný! Škoda, že je zataženo a opět nevidíme ledovec Hielo Sur za námi.
Prakticky: čt 11.1. Refugio Zapata – Laguna Ferrier

Po pár ranních metrech chůze začínají pabuky stále více přibývat. Přímo u jezera jich je nejvíce. A kde nejsou, tam jsou skály končící kolmo ve vodě. Dlouho kličkujeme, vracíme se a přelézáme hustý porost. Asi padesátimetrový průstup „neprostupnými“ stromy je fakt drsný. Pokud někde nechytnu za větev já, tak zaručeně batoh na zádech. Další prostupy nás baví stále méně, rezignujeme a lezeme nahoru na kopec nad jezerem. Jde spíše o několik hřebenů, plně zarostlých pabukovými stromy. Občas jsou stromy vzrostlejší, a tím pádem se nám jde lépe. Místy se dokonce vyskytne mýtinka, vždy je ale místo trávy zaplněná jezírkem s vodou. Nikde ani památka po cestě. Po třech hodinách boje jsme u výtoku potoka z jezera. Zatím to tedy stálo za to! Ještě asi hodinu se prodíráme kosodřevinou, kličkujeme a nakonec vcházíme do lesa vzrostlých stromů, s relativně řídkým podrostem. Jdeme prudce dolů, ale proti tomu, co bylo dopoledne, je to zlatý. Po dvou hodinách les končí úplně a pod námi v dálce je jezero Tyndall. Pokračujeme po travou porostlých skalách stále dolů. Bohužel tu rostou mladé stromky, nějaké brusinkovité keře a hlavně přibývající kalafat, prorážející naše membránové kalhoty, nemluvě o nohách. Ke konci se porost opět zahušťuje, jdeme nahoru­‑dolů ale nakonec stojíme na břehu jezera! Stojíme na břehu jezera a hned vedle nás se do něj vlévá řeka, co jsme podél ní stále šli. Nutné brodění, neboť stojíme na špatné straně, bereme jako odměnu – odpočinek pro zničené nohy. Jdeme po břehu jezera směrem na východ, cesta je nádherná – kamenitá rovina, což už jsme pěkně dlouho neměli. Bohužel brzy se objevují bažiny, stromy, pabuky a skály padající přímo do vody. Přímo u výtoku jezera do Ría Tyndall zázračně nacházíme rovinku na stan a my pro dnešek můžeme ukončit náš deseti hodinový nepřetržitý „boj“ – stálý postup vpřed. Ještě než unaven stačím usnout, zjišťuji nepříjemnou věc – na jedné trekové botě mám do půlky odlepenou podrážku – to bude teď mimo civilizaci ještě pěkná pakárna.
Prakticky: pá 12.1. Laguna Ferrier – Lago Tyndall

Dnes bychom rádi dorazili až na silnici. Podle Lonely Planet jde o nejhorší úsek, vyrážíme proto raději již v osm hodin. Podél řeky se jít nedá, skály nad námi místy padají až do vody. Lezeme nahoru, a „jdeme“ tak ve výšce padesáti metrů na řekou. Spíš než jdeme, zase bojujeme – pabuky, kalafaty či stejně či ještě více přiblblý dřišťál. Některé boční údolíčka, vytvořené potůčky, jsou zarostlé prakticky neprostupně. Lezeme raději více nahoru, asi 400 metrů, kde předpokládáme řidší vegetaci. Jde se tu o něco lépe, až na ty skály a časté lezení nahoru­‑dolů. Nakonec, za jedním vodopádem klesáme zase až dolů k řece. Bohužel těsně nad řekou jde spíše o skálo­‑slézání, sklon je příšerný, ještě že skála hustě porostlá vegetací. Dál jdeme podél ramen řeky, chvílemi dokonce po příjemných říčních usazeninách. Po půl kilometru jsou tu ale zase bažiny a stromy. Po menším prodírání většinou lesem, přicházíme až na soutok řeky Tyndall s velkou řekou Serrano, která odvodňuje velkou část Torresů. U skalního ostrohu nacházíme něco jako náznak cesty. Po menších pochybnostech se po ní vydáváme. Asi se po ní hodně dávno vodil dobytek či se jezdilo na koních. Cesta končí u obrovského říčního zálivu. Plavat s batohy na druhou stranu se nám nechce, tak ho obcházíme. Než se prodírat neprostupným roštím, jdeme raději většinou vodou – s botami na nohou si tam, kde je vody maximálně nad kolena, spokojeně čvachtáme. Už jsme oba absolutně „plechový“. Tohle bych první den určitě neudělal.

Kleofáš kráčí bažinou
Kleofáš kráčí bažinou

Najednou se cesta, či její náznak zase objevuje, s radostí po ní vyrážíme. Jdeme zhruba na rozhraní lesa a podmáčené trávy s roštím. Ty kravská lejna kolem nás přece musí být čerstvá, říkám si. Ale možná tak jen vypadají tím, že jsou rozmoklá a že tady nikdy nemají příležitost vyschnout. Několikrát cesta mizí, to pak bojujeme s bažinami, ale hlavně s neskutečně pichlavým porostem, většinou tak o hlavu vyšším než my. Nakonec lesy končí, cesta taky a my stojíme na velké pláni. Na obzoru vidíme malé kopečky, které brání dalšímu výhledu. Vyrážíme přímo kupředu. Bohužel jde o obrovské rašeliniště či možná bývalé jezírko zarostlé rákosem. Po kolena ve vodě se plazíme kupředu. Podrážka se mi odchlipuje skoro celá, při každém kroku se děsím chvíle, kdy mi upadne. Paradoxně naštěstí pro tuto chvíli prší, stejně jako s přestávkami celý den, takže nás neotravují hejna komárů, co před tím u řeky. Když se několikrát začínáme bořit skoro pod pás, kus se vracíme, a toto místo raději obcházíme.

Nakonec vylejzáme na kopeček před námi. Dál je sice relativně pohodlná tráva, ale další kopeček před námi brání výhledu. Přibližný směr víme, ale jen s tolerancí plus mínus 45 º, můžeme si tak pěkně zajít. Jdeme sále mírně nahoru či dolů, přes občasné kalafaty, které tu píchají stále stejně, jen my jsme více otrlejší. Přicházíme k širokému potoku. Brodíme ho, pokoušíme se jít podél něj. Ale zase je tu další potok zleva – bylo to jen jedno z jeho mnoha ramen. A zase brodíme a kličkujeme mezi rameny, v podmáčeném terénu, či po chvíli v hustém podrostu a lese. Při jednom brodění Kleofáš zapadá do vody až po pás, to už je dost hustý. Někde tu musí být silnice – ale stále je všude jen les, kalafat či bažiny. Vylejzáme na malý kopeček a válce konečně vidíme vytouženou cestu. S radostí překonáváme posledních 500 metrů a najednou stojíme na pevné zemi. Radostí se nám tomu ani nechce věřit. Jdeme po silnici ještě asi dva kilometry až k mostu, u kterého jsme chtěli původně vyjít, neboť jsme si před tím pochopitelně trochu zašli. U mostu se trochu zdržíme hledáním suchého skrytého místa na stan – nesmí se tu oficiálně stanovat, takže chceme být kryti. Nakonec, v osm večer, po dvanácti hodinách nepřetržité chůze, zničení jako dobytek, definitivně pro dnešek, na jednom kamenitém plácku, končíme. Dvojitá večeře nám trochu snižuje naši únavu a vyčerpanost. Tento právě dokončený trek byl fakt velmi drsný a každému dalšímu případnému zájemci ho budu asi rozmlouvat.
Prakticky: so 13.1. Lago Tyndall – most přes Río Grey

Dnes nás čeká jen cesta po silnici a opuštění Torresů. Vyrážíme po prašné silnici do pět kilometrů vzdálené osady Río Serrano. Z těch 4 - 5 aut, co kolem nás projíždí, nám nikdo nestaví, takže se projdeme. Jdu v sandálech, snažím se pohorky s odlepenou podrážkou šetřit, aby se ještě daly někde dát opravit. Ve vesnici sídlí administrativa celého národního parku. Kupujeme si předražené sušenky, snad poslední před civilizací, a vyrážíme dál. Po dalších třech kilometrech chůze v prachu nás konečně bere na korbu dodávka a veze nás pod Slato Grande, náš poslední cíl v Torrésech. Po čtvrt hodině chůze jsme na místě. Jedno jezero padá vodopádem do druhého. Je to úchvatná podívaná – nejlepší vodopád tady v parku. Když si chce Kleofáš vyfotit vodopád z blízka, zasekne se mu definitivně foťák. Sice mu půjčuji na nějaké záběry svůj, ale jeho nálada je rázem na bodu mrazu. Autobus zpět di Puerto Natales jede sice i odsuď, ale mi si chceme ještě vyfotit divokou lamu vikuňu, která žije kolem Laguny Amargy, odkud jsme vyráželi na trek v Torresech.

Dvě hodiny stojíme na silnici, občas něco projede, ale nikdo nestaví. Nakonec o půl třetí odjíždíme autobusem. Vikuně vidíme alespoň z autobusu, ale buď jsou moc daleko, či na druhé straně či je zahlídnu až na poslední chvíli – takže žádné foto, k velké nelibosti Kleofáše, pro něj nepořídím. Za slejváku, podobném tomu jako, když jsme sem přijížděli, opouštíme PN Torres del Paine. Ve čtvrt na sedm jsme v Puerto Natales. V sedm má jet bus do Punta Arenas – už se moc těšíme do „našeho“ hostelu s kuchyní. Nakupujeme rychle jídlo a … v kanceláři autobusové společnosti se dozvídáme, že první volný bus jede až zítra ráno. Bohužel řidič nás odmítá vzít i jen na stojáka. Jdeme najít ubytování tady – do Chila House, penziónku, který nám už v Čechách poradil Marvin se Zlatkou. A ejhle, kromě stejné ceny za ubytování, tu mají i kuchyň. Sice v ní domácí normálně vegetí, kuchyňská linka je celá šejdrem ale je tu. Vlastnoručně dělané palačinky přijdou moc moc vhod. Asi o tomto hotýlku kolují u nás zvěsti, neboť vidíme, že pod schody má schované batohy pětice Čechů, co jsou zrovna v Torresech. A to v Lonely Planet o tomto penziónu není ani zmínka. Večer se v kuchyni před jedním Holanďanem, co tu bydlí s námi, svěřuji s tím, že bych rád ochutnal kokový čaj. Holanďan čirou náhodou má několik pytlíku ještě z Bolívie, z nichž nám dva nám věnuje. Je z nich dělám super silný čaj. Je to sice síla, ale nic zvláštního po něm necítím. Usínám s pocitem, že rozhodně nemusíme litovat, že jsme skončili tady.
Prakticky: ne 14.1. most přes Río Grey – Salto Grande – Puerto Natales

Zpátky do Punta Arenas, další výlet za tučňáky

Ráno začíná velmi příjemně – v kuchyni nás čeká připravená snídaně – opravdová. Paní domácí sedí vedle kamen, rozpéká nám houstičky a my se cpeme – sýrem, džemem, povidly; to není chudoba jako Puero Montt. Spokojeni se loučíme a jedeme do Punta Arenas. Před polednem jsme na místě. Hned se ubytováváme v „našem“ hostelu. Jedna z věcí, které nás čekají, je praní. Dáváme našemu hoteliérovi naše bundy, kalhoty a fleesové bundy, že nám je vypere. Nabádáme ho, ať to pere jen na co nejnižší teplotu, aby se neponičili nepropustné membrány. Ujišťuje nás, ať nemáme starost, má s ním zkušenosti, ba i má speciální prací prášek. Věříme mu, jinou možnost stejně nemáme.

Po výborném těstovinovém salátu vyrážíme do města. Já bych si rád nechal opravit boty, Kleo foťák, a jelikož máme ještě zítřek volný den, rádi bychom si i koupili lístek na lodní výlet na ostrov plný tučňáků. Opravnu obuvi nacházím velmi rychle, horší je to s Kleofášovým foťákem – nejbližší opravna je v Santiagu, jak nám potvrzují v informacích na náměstí! Ještě ho svěřuje zaměstnanci v našem hostelu, ale bohužel mu ho vrací s nepořízenou. Jedeme proto místním busem do Zona Franca, bezcelní svobodné zóny za městem, kde se dají sehnat levné dovozové, hlavně luxusnější věci – od švýcarských čokolád až po auta. Bohužel v každém obchodě prodávají skoro všechno zboží dohromady, takže se špatně vybírá. Kleofáš stále neví, zda si má koupit nový foťák, či ne; a pokud ano, tak jaký, nějaký obyčejný či nějaký lepší? Nakonec kupuje za asi 210 dolarů slušný automat s velkým zoomem, lepší než měl doposud. Myslím, že podobný u nás je stojí o dost více. Ale ani po nákupu ho pochybnosti nepřecházejí. Večer ještě platíme každý 30 dolarů za zítřejší snad pětihodinový výlet na ostrov tučňáků – prý zde jich žije asi dvacetkrát více, než jsme viděli na Silvestra. A snad tam jsou i nějací lachtani či tučňáci, na které se těší Kleofáš, a kvůli kterým tam chce jet. K večeři si tentokrát smažíme bramboráky, celkem dobré, jen majoránka mi v nich chybí, a koření, co tam pokusně dal Kleofáš, mi moc nesedne. Nedá se nic dělat, obávám se se tu majoránka nedá sehnat. Francouz, jeden z našich spolunocležníků, co nás se zájmem pozoruje, se nestačí divit.
Prakticky: po 15.1. Puerto Natales – Punta Arenas

Dopoledne po moc dobrém čočkovém salátu, neboť kuchyně k volnému použití je tu fakt zlatý vynález – vyrážíme do Salesiánského muzea. Salesiáni byli první a asi i poslední, kteří zachytili zbytky posledních patagonských a ohňozemských indiánů, než je Evropané definitivně vyvraždili. Sbírky jsou celkem bohaté, části mají popisky jen ve španělštině, a ne i v angličtině; většinou ale není třeba slov. Celé přízemí zabírají mořská a suchozemská zvířata – to je něco pro Kleofáše. Já si chci vyfotit obrovského kondora velkého, ale jsem bohužel vyhmátnout místní ostrahou, jak by také ne, vždyť tu mají všude kamery, což ale zjišťuji až u východu. První patro tvoří expozice o indiánech a jejich životě – jejich každodenní předměty, popisy jejich výroby, jejich obydlí, černobíle fotky posledních z nich, rukodělné výrobky. Nejvíce jsem konsternován chatrnou bárkou z kůry, na které jezdili na moře lovit velryby. Celkově žili velmi primitivně, patagonští indiáni chodili jen nazí, živili se jen sběrem, ani žádné zvíře nedomestikovali.

Ostrov Magdalena s 80 000 páry tučňáků
Ostrov Magdalena s 80 000 páry tučňáků

Vyzvedávám si boty z opravny, snad něco vydrží, a kolem třetí jedeme do přístavu, odkud vyjíždí loď za tučňáky. Místo lodi jde o obyčejný trajekt, který ráno jezdí do Porveniru v Ohňové zemi a odpoledne vozí turisty na tučňáky. Dvě a půl hodiny se plavíme Magalhãenským průlivem až na ostrov Isla Magdalena, který je celý přírodní rezervace – Monumento Natural los Pingüinos. Jde o ostrůvek, který má asi kilometr v průměru a který je plný tučňáků. V současnosti jich tam žije asi 70 000 párů. Prakticky všude, kam se podíváme, jsou tučňáci. Jen když přistáváme, tak tam, kde je loď či pak lidi, odtud tučňáci utíkají. Už jsme je sice jednou viděli, ale toto množství je imponující. Uprostřed ostrova stojí misionářský kostel. Dnes slouží jako muzeum a z věžičky je rozhledna. Ale seshora vidím to, co zespoda – všude samé tučňáky. Nad nimi létají racci. Jen tuleni a lachtani jsou prý až na dalších ostrovech – škoda. V půl desáté večer přijíždíme zpět do Punta Arenas. Musíme jít brzo spát, neboť ráno už o půl osmé musíme být u autobusu do Puerto Montt. Přesto si ještě po sladké kašičce pečeme z toho, co zbylo, něco jako slaný koláč. Francouz se opět nestačí divit.
Prakticky: út 16.1. Punta Arenas – výlet na Isla Magdalena – Punta Arenas

tučňák
tučňák

O půl osmé stojíme s bágly před autobusem společnosti Pacheco, něco málo po osmé odjíždíme. Čeká nás 2200 kilometrů do Puerto Montt. Opouštíme jižní Patagónii a vracíme se zpět, opět přes Argentinu, do Araucaníe. Tentokrát je bus skoro plný, takže na chilsko­‑argentinské hranici tvrdneme skoro dvě hodiny. Navečer přijíždíme do jednoho argentinského města – autobus tu dělá hodinovou přestávku na večeři. Skoro všichni si něco dávají, jen my se procházíme po pobřeží Atlantiku. S tím jsme předem nepočítal, že se budu procházet po pláži Atlantiku; dole v Punta Arenas to byl jen kanál, a ne otevřené moře. Již z Arenas jedeme pampou, a když na noc usínáme, krajina je stále stejná – v podstatě nikde nic. Tři filmy, které nám pouští, jsou opět na úrovni okolní krajiny.
Prakticky: st 17.1. Punta Arenas – Cestou do Puerto Montt

Na činné sopce Villarice

Když se budíme, krajina je zajímavější, jsme pod horami. Projíždíme opět Bariloche a jistě moc pěkným parkem Nahuel Huapi. Kolem poledního jsme na argentinsko­‑chilské hranici. Po dvou hodinách, kdy nám tentokrát rentgenují i příruční zavazadla, jestli v nich není jídlo – není, právě jsme ho dojedli – jedeme dál. Po druhé jsme v Osorno. Bohužel musíme až do Puerto Montt, máme tam v hotelu nechané mačky a pár drobností. Před pátou jsme, po 33 hodinách jízdy, v Puerto Montt. Rychle vyzvedávám mačky a jedeme zpět směr Osorno - Valdivia. Cestou je nádherně vidět sopka Osorno; když jsme tu jeli v prosinci tak všude byly jen mraky. Před devátou večer jsme ve Valdivii. Chceme jet ještě až do Pucónu pod Villariku, ale takto pozdě už nic nejezdí. Náhodnou chůzí po ulicích se ubytováváme v jednom hostelu, v nejlepším co jsme zatím měli, a po dvou dnech v autobuse bereme za vděk měkkou postelí.
Prakticky: čt 18.1. cestou do Puerto Montt – Puerto Montt – Valdivia

V 7: 00 jedeme prvním ranním busem do Pucónu. Věříme, že počasí bude lepší než před měsícem a že tentokrát půjde na Villariku vylézt. Po desáté jsme na místě. Zprávy na místě jsou dobré i špatně. S Villarikou to je bez problémů, normálně se na ní chodí, jen nám Conaf (správa parku) nechce dát volný permit. Nemáme totiž horolezecké průkazky, třebas české. Ovšem platit 40 dolarů za jednoho místním cestovkám se nám rozhodně nechce. Riskneme to načerno! Nakupujeme zásoby na tejden a bohatě obědváme. Vyrážíme směr Refugio Villarica, které leží v 1200 metrech přímo pod vrcholem. K refugiu vede prašná silnice, stále do kopce. Vedro je již rána strašné, kolem práší auta v obou směrech, ale nikdo nám nestaví.

Až asi po dvou a půl kilometrech nás bere jeden místní maník a veze nás až na konečnou, k obrovské chatě, Refugiu Villarica, ležící na svahu mezi několika vleky a krajinou zplundrovanou sjezdovkami. Teď v létě tu stojí jen pár aut. Odsud se vychází na vrchol činné sopky Villarica. Bojíme se ale Conafu, a tak si očima vybíráme jinou cestu. Půjdeme například někde z pravého strany. Stejně chceme celou Villariku obejít, takže nám to nevadí. Asi po dvou hodinách traverzování po vyšlapané cestě ve stále stejné výšce a překračování jednotlivých lávových polí jsme na místě, odkud by se dalo vyrazit na vrchol, neboť vysoko nahoru se táhne lávové pole, po kterém se jde mnohem lépe než po sněhu či ledu. Hned vedle teče potůček z tajícího sněhu, takže není co řešit. Je sice jen půl páté, ale nemá smysl jít nikam dál. A směrem nahoru by zase nemusela být plošina pro stan. Zítra si chůzi určitě vynahradíme. V noci je úplně jasno, pod námi svítí město Villarica, nad námi je vidět vrchol sopky a spousta hvězd.
Prakticky: pá 19.1. Valdivia – Pucón – BC pod Villarikou

Budíček dnes máme extra brzo, ještě za tmy v půl šesté, ale chceme být na vrcholu dříve než první turisté s průvodci. O půl sedmé vyrážíme z našeho stanu, z cca 1300 metrů. Jde se v pohodě, v osm jsme na sněhovém poli (ve výšce asi 2100 m). Sníh je zmrzlý skoro na kost, tudíž nás nečeká žádné prošlapávání jako na Parinacotě – prostě je to tu pohodový postup. Traverzujeme nahoru doleva, kde by měla vést oficiální cesta. V ledu pod námi je vidět pár puklin, my naštěstí žádnou nepotkáváme. Po chvíli jsme na „oficiální“ cestě a ušlapanýma serpentinami, bez sebemenších potíží docházíme na vrchol 2847 metrů vysokého Volcanu Villarica. Je čtvrt na deset a nikde nikdo, turisté nejsou vidět ani hluboko pod námi. To, co vidím před sebou, mi vyráží dech – kráter široký tak 200 metrů, kruh v podstatě ve stále stejné výšce (na Parinacotě byl mnohem větší a členitý do mnoha odboček) a z něj vychází hustý kouř.

Na vrcholu Villariky, pohled do kráteru
Na vrcholu Villariky, pohled do kráteru

Jdu ještě asi sto metrů po hraně směrem doleva a nahlížím přes hranu do kráteru – vidím jak dole žhne červeno­‑žlutá hmota. Jiskry a žhavé kusy vyletují ven a přímo přes mě se valí smradlavý čoud. Podle Kleofáše jde o oxid sírový či siřičitý. Rozhodně smrad je tu jako v pekle, dýchat se to nedá, ale pohled na všechny strany je úchvatný. Škoda jen, že slunce není o trochu výše, takto je většina kráteru ve stínu. Fotíme hory, co vidíme v dáli – Volcan Llaima na severu, Lanin na východě, na jihovýchodě možná Tronador a na jihu, úplně maličké Osorno – ale vzdálené minimálně 220 kilometrů. Jen celé jezero Villarica je v mlze. Smrad mi není vůbec příjemný, raději rychle sestupujeme. Teprve teď vidíme v dálce pod námi, na konci sněhu, první turisty – tedy pokud to není fata morgána. Po jedenácté jsme u stanu. V klidu balíme a vyrážíme dál na trek kolem celé Villariky. Po hodině a půl kličkování přes lávová pole vchází cesta do lesa. Nejprve jdeme pod Pabuky, a pak přicházejí i araukárie – malé, větší i obrovské. Mezi stromy je vidět, že na vrchol se blíží mraky, kdo je tam teďka, vidí toho mnohem méně, než my. Mezi těmito, pro nás zcela nezvyklými stromy, si připadáme jako v začarovaném lese. Po další půl hodině přicházíme do širokého lávového pole s malým pramenem vytékajícím z boku ze skály. Podle mapy a i podle zbytků ohniště jsme na tábořišti. Je sice velmi brzo, ale dnes už jsme měli zážitků až dost a zítra vyrazíme o to dříve. Pereme a ve větru a slunci hned rychle sušíme. Těsně před tím, než se chystáme usnout, přijíždí místní občan na koni a cosi na nám španělsky naznačuje. že nahoře v lese je bezpečněji, že tudy může téct láva. Prý dál kolem sopky můžeme v pohodě trekovat, ale tady není bezpečno. Mluví cosi o noci, ale o které netuším. Pro klidný spánek raději přenášíme věci a stan o sto metrů dále do araukárového lesa, kde je naštěstí vysekaná plošina, akorát pro náš stan. Nepříjemné je, že v noci začíná pršet.
Prakticky: so 20.1. BC pod Villarikou – vrchol Villariky (2847m) – kemp Voipir

Ráno se budíme do deště. Viditelnost je skoro žádná a prší, přesto balíme a chystáme se na odchod. Jen když zbývá složit stan, rozhodneme se, že počkáme. Bohužel prší až do odpoledne, takže zůstáváme na místě. Kleofáš se učí španělsky, já si dopisuji deník – odpočinkový den, pouze moje kolena v malém stanu lehce trpí a navečer jsem celý rozlámaný.
Prakticky: ne 21.1 kemp Voipir

Ráno sice neprší, vycházíme ale do mlhy, viditelnost je tak na 200 metrů. Takže ledovec nahoře na Villarice nevidíme, ani jezero pod námi, ani Lanin, který by se měl po nějaké době objevit. Chvíli jdeme ještě araukáro­‑nothofagusovým lesem, pak už jen po lávě. Asi čtyř kilometrový úsek někdo vyznačil na obou stran kameny, jeden vedle druhého a mezi nimi metr široká cesta. Jde se primově, žádné bloudění, kilometry rychle ukrajujeme, i když průvodce tvrdí něco jiného. Občas překračujeme i nějaký potůček, i když většina odtávajícího sněhu se ztrácí v lávě. Najednou se cesta jakoby ztrácí a my se musíme prodírat různými keři. Vcházíme do lesa, a podle mě zcela nelogicky začínáme klesat. Z 1550 metrů na 1050 metrů až dolů k potoku v údolí. Lávka nikde, takže brodíme a po dalších 300 metrech přicházíme na prašnou silnici. Jsme na dobré cestě, v dobrém místě, jen jsme šli moc rychle a urazili podle Lonely Planet dvě etapy. Je teprve kolem čtvrté hodiny, takže ještě můžeme jít dál. Po chvíli překračujeme zalesněné sedlo (1250 m) a klesáme po cestě, po které jezdí auta i motorky směrem ke guarderii Chinay. Na prvním rovném plácku, který je i oficiálně označen a vybaven lavičkami na sezení pro dnešek končíme – vždyť dle Lonely Planet jsme dnes urazili dvě a půl etapy.
Prakticky: po 22.1. kemp Voipir – kemp Chinay

Dnes nás čeká náročný den. To, co jsme slezli a ještě něco navíc, zase musíme vystoupat. Po patnácti minutách chůze dolů po cestě, po které jsme včera scházeli, přicházíme k guarderii Chinay. Úředník Conafu se nás na cosi ptá. Po chvíli pochopíme, musíme zaplatit za vstup do národního parku, i když v něm jsme už čtyři dny. Platíme každý 1100 peset a můžeme jít dál. Odbočujeme z cesty kolmo nahoru. Několik hodin kličkujeme lesem, občas až zbytečně, až nad hranici lesa, která je tady tak v 1600 metrech. Slunce od rána, po dvoudenní pauze, krásně svítí, nepříjemné jsou obrovské mouchy a hovada, která ním velmi znepříjemňují cestu – kvůli nim jdu i ve vedru v kalhotách, bundě a jen se staženou kapucí!

araukárie
araukárie

Docházíme až na hřeben v asi 1800 metrech a asi jednu hodinu jdeme hřebenovku. Cesta se jmenuje „Sendero Panorámico“, zcela chápu proč. Je vidět krásně na všechny strany, na všechny okolní kopce a vzdálenější sopky. Na konci hřebenu slézáme porostem pabuků asi 200 metrů do sedla, a pak opět vytrvale stoupáme. Po dvou až třech hodinách si říkám, že by někde tady Laguna Azul již dávno měla být. Ale stále nic, jen skály a sněhová pole, kterých nespočet překračujeme. Když jsme tak v 1900 metrech, konečně jezero vidíme, a to paradoxně hluboko pod námi. Až pochybuji, že je to to pravé. Ale Kleofáš mě naštěstí přesvědčí – i podle mapy jezero z vysoka obcházíme. Scházíme dolů až k výtoku potoka z jezera a brodíme ho. Dle Lonely Planet by někde na této straně mělo být refugio. Ale po chvíli nacházíme jen ohořelé základy. Buďto shořelo, nebo to pravé je schované někde v lese. Vracíme a brodíme zpět, přímo na břehu jezera pro dnešek končíme. Dnes to byla nádherná procházka, jen ty hovada byly k nevydržení. Od rána, od guarderie, jsme nepotkali ani živáčka.
Prakticky: út 23.1. kemp Chinay – Laguna Azul

Ráno vycházíme s tím, že do večera bychom se rádi dostali na silnici do Pueco (hraniční přechod do Argentiny, před měsícem jsme tudy procházeli na Lanin). Kličkujeme po lávovém poli mezi kameny, a pak už jdeme jen po lávovém prachu. Jdeme chvíli pár metrů nahoru a chvíli zase pár metrů dolů, po dvou hodinách přicházíme ke krásné Laguně Blanca. Někdo ti někdy spal, jsou tu opět stopy od koní, ale jinak pusto. Slunce praží, mouchy a hovada zase začínají otravovat. Chvíli hledáme kudy dál, po chvilce je to ale jasné. Kousek zpět a pak doleva stále nahoru. Po dalších dvou hodinách chůze buď travou či přes sněhové pole, relativně stále do kopce, přicházíme do sedla. Nad námi se tyčí Lanin a pod námi hluboké údolí – to musí být ono, na konci je pak Puesco. Je kolem jedné hodiny a dolů to máme dle průvodce čtyři hodiny. Scházíme serpentima dolů a přicházíme do závěru údolí – velkého, travnatého, podmáčeného. Slunce praží a obrovské mouchy jsou stále dotěrnější. Ve vedru se oblékáme od hlavy k patě, ale i samotný bzukot je k nevydržení. Cesta najednou končí a my hodinu a půl chodíme sem a tam, a hledáme, kudy cesta prochází hustým lesem, který vede až dolů na silnici. Stále ale nikde žádný náznak další pěšinky, jen všude bažiny a neprostupný prales. Až Kleofáš si všímá mužíku, který vede paradoxně jakoby zpět do kopce. Jdeme tím směrem, něco jako cesta tu je, po stoupání opět klesáme, je to opět veselejší. Najednou se vpravo pod námi objevuje jezero – je nám to jasné, nyní jdeme dolů mnohem delší, tu kratší jsme definitivně nenašli. Podle popisu v Lonely Planet je to navíc celkem husté – špatná cesta a hodně hodin. Ale nedá se nic dělat, lepší něco než nic. Jdeme dolů, cesta se chvílemi ztrácí, chvílemi jdeme přes bažinaté vodnaté louky kolem jezera. Občas se vracíme, to když už je vody pod nohama moc či roští absolutně neprostupné, a přemýšlíme kudy dál. Slunce praží, Kleofáš je celý balený, já trpím v kraťasech a v bundě. Vždy, když je to nejhorší a náš postup dopředu skoro žádný, tak jsou hovada nejdotěrnější Už jsem jich dnes zabil tak 200. Je to pakárna, ale vědomí, že chceme být do večera dole, nás popohání dopředu. Nyní jdeme spíše po rovině, chvílemi i do kopce. Konečně vytrvale a dlouze padáme. Přicházíme na relativně slušnou cestu, nedávno po ní jezdily povozy. Jsme už dost zničení; když Kleofášovi říkám, že mu vařič propíchl zevnitř batoh, ani ho to ani trochu nerozčílí. Docházíme až na známou prašnou silnici do Argentiny. Po dalších tři čtvrtě hodině scházíme až na celnici v Puescu.

Je osm večer a máme toho opravdu dost – podle Lonely Planet jsme urazili tři denní etapy a terén v druhé polovině byl více než humusový. Náročností se dnešek možná vyrovnal poslednímu dnu v Torresech. Za celý den jsme opět nepotkali živou duši. Celníkům vysvětlujeme, že nejdeme z Argentiny, a bez problémů procházíme. Po chvíli již stavíme stany na našem známém tábořišti vedle celnice. Teď už je to v pohodě. Vedle nás táboří horolezecký pár ze Santiaga. Půjčují si od nás vařič, a my se tak s nimi dáváme do řeči. Malují nám na papír, jak a odkud se stopem dostaneme ze Santiaga pod Cerro Plomo, kam chceme hned po návratu do Santiaga vylézt. Taky nám podrobně popisují cestu na vrchol. Když si vše napíšu, tak přichází řeč na jiný zajímavý kopec nedaleko Santiaga. Jihovýchodně od něj leží Kaňon Maipo a na jeho konci, přímo argentinské hranici, vyhaslá sopka San José (5880 m). Dá se tam v pohodě dostat, a prý je to lepší než Cerro Plomo. Je rozhodnuto, pojedeme tam, zkusíme něco jiného, než jsme v Čechách plánovali. Taky mi radí velmi důležitou věc, a to kde v Santiagu seženu nové nepromokavé pohorky, na těch mých podrážka definitivně odešla. Píšu si dvě adresy a doufám, že uspěji. Po půlnoci konečně uleháme.
Prakticky: st 24.1. Laguna Azul – Puesco

Bus do Pucónu jede v sedm ráno a po špatných stopařských zkušenostech na této silnici ho chceme chytit. Takže vstáváme před šestou a za rozbřesku rychle balíme. Něco po sedmé opravu odjíždíme a po deváté jsme v Pucónu. První si kupujeme lístky na večer na noční autobus do Santiaga, a do večera nemusíme dělat už vůbec nic. Nakupujeme něco na zub, jdeme na pláž na břehu jezera Villarica, která je hned za centrem a do odpoledne jen lenošíme. Cpeme se rodinným balením zmrzliny, vaříme si hrášek k obědu, sušíme mokrý stan, občas se koupeme. Je to pohoda, slunce praží, pláž se v odpoledne plní celá lidmi. Z vody je nádherný výhled na vrchol Villariky. Všude je poznat, že jsme pod sopkou, neboť celá pláž je šedá – lávová. Před osmou večerní nasedáme do autobusu směr Santiago a někde za Temucem spokojeně usínám.
Prakticky: čt 25.1. Puesco – Pucón – odjezd do Santiaga

V údolí Cajón del Maipo a další sopka volcan San José

Už kolem půl osmé dojíždíme do hlavního města. Takhle ráno je všude zavřeno, ani do hotelu ještě nemůžeme. Sedíme na lavičce před hlavním vlakovým nádražím a čekáme. Po deváté otevírá stánek s turistickými informacemi, Kleofáš si bere mapu a vyrážíme do centra. Hledám první obchod, kde by měli mít boty pro mne. Po chvíli hledání ho mám. Bohužel mají jen plastové skelety, které nechci, ale dostávám ještě jinou adresu, kde bych mohl uspět. Ubytováváme se v hotelu, který nám poradil již v Čechách Marvin, je to kůča, ale je tu i kuchyňka. Jedeme do kanceláře Air France, zkontrolovat letenky, vše vypadá v pohodě, ani už tam znovu nemusíme. Jdeme pěšky až za konečnou metra do obrovského nákupní galérie, větší než například letiště v Praze. Ale vůbec nic zajímavého tu není, hlavně tu nemají boty pro mne.

Vracíme se na metro a jedem na místo, které mi dopoledne poradili. A opravdu, boty tu mají. Sice jen italské Sportivy, ale můžu být vůbec rád, že mají moje číslo. Takže platím 8000 peset (150 dolarů) a s radostí odcházím. Vracíme se do centra, nakupujeme různé nezbytnosti, jídlo na večer a na dalších šest dní do hor. Bohužel už má zavřená tržnice, Mercado Central, kde mají levné ovoce, zeleninu i jiné věci. Co se dá dělat, nenapadlo nás, že tržnice tu zavírá tak brzo. V hotelu si k večeři děláme smažený sýr s hranolkami, na který už máme oba delší dobu chuť. Sice to chvíli trvá, a máme menší problém s nádobím, neboť domácí nám nechtějí skoro nic půjčit. Ale vše dobře dopadne a smažáček přijde velmi vhod. A navrch máme obrovský meloun. Po půlnoci můžeme sbaleni na další cesty, s pár věcmi zanechanými v hotelu, v klidu usnout.
Prakticky: pá 26.1. příjezd do Santiaga –Santiago

Autobus jede bohužel už v sedm hodin, takže již před tři čtvrtě na šest vstáváme, snídáme hromadu čočkového salátu, co jsme si ho včera připravili, a vyrážíme z hotelu. Autobus opravdu jede podle rad chilských horolezců z parku O’Higgins, odkud jezdí autobusy právě jen do Cajón del Maipo. Náš trekový cíl je Volcan San José, ležící na samém závěru tohoto údolí. Po sedmé vyjíždíme a po dvou hodinách jízdy, kdy tak polovinu je jedeme Santiagem, přijíždíme ke kontrole karabiňérů. Pár z nás cestujících, asi většinou podle vzhledu cizinci, musíme vystoupit a policista si o nás dlouho píše do knihy nesmyslně moc údajů. Dostáváme papírek, který se odkazuje na nějakou stránku v jeho vtipné knize, a jedeme dál.

Ve tři čtvrtě na jedenáct jsme u cíle, u Baňos Morales, bohužel ještě asi 7 kilometrů před místem, kam potřebujeme. Ale tento bus, ale ani žádný jiný dál nejede. Svačíme půl melounu čočkového salátu od rána, neboť do ničeho jiného se to množství nevešlo, a jdeme dál po prašné cestě. Asi po kiláku nás někdo bere na korbu jeepu, takže je to v pohodě, Přijíždíme k jakémusi mostu, který zrovna dělníci opravují. Nejlepší palice na zatloukání jsou kola buldozeru, která zaráží potřebné trámy na mostovku. Po chvíli jedeme dál. Pozdě nám dochází, že ten most byl ten „náš“ – Puent Colina, že tady jsme měli vystoupit. No nic, dojíždíme až na konec silnice, do Baňos Colina, což jsou jedny ze zdejších termálních lázní. V dálce, uprostřed areálu, vidíme pár dřevěných baráčků a jinak desítek stanů. Asi sem jezdí obyvatelé Santiaga na dovolenou. Takže se pěšky vracíme asi 4 kilometry, naštěstí mírně z kopce. U mostu, asi ve výšce 2200 metrů odbočuje doleva (pro nás nyní doprava) cestička, ta naše. Jdeme po ní, po chvíli přicházíme k mostku a přes něj na druhou stranu. Cestička je skoro neznatelná a po chvíli končí u stáda koz.

Chvíli pátráme a zkoušíme jít podél potoka nahoru. Přicházíme na rozlehlou náhorní planinu a v podstatě nevíme kudy dál. Mapu nemáme, jen náčrty od horolezců, dále to, co jsme obkreslili v knihkupectví ze skutečné mapy, a vytištěný leták z internetu. Ani jeden materiál nejsme schopni orientovat a určit, který kopec je ten pravý. Jdeme raději stále rovně, zhruba mezi dvěma rovnoběžně tekoucíma potoky. Vpravo pod kopcem vidíme čtyři lidi vracející se dolů. Kleofáš k nim běží a dozvídá se, že cesta na refugio, kam dnes chceme dojít, vede přímo v našem směru na konec pláně a pak nahoru podél potůčku. Ještě, že tu v pravou chvíli šli! Chvíli kličkujeme mezi keři po koňských stezkách a pak začínáme prudce stoupat podle potoka, přesně podle rad našich „zachránců“. Po dvou hodinách, asi o půl šesté se na samém konci vegetace (trávy) pod skalami ve výšce asi 3100 metrů objevuje refugio. Je v něm osm postelí a akorát poslední dvě volné. Skvělé, nemusíme stavět stan. Kromě nás tu jsou samý Španělé, Chilané a venku ve stanu dva Rakušáci. Ty se vrací po neúspěšném útoku na sousední kopec Marmolejo dolů a zanechávají tu mimo jiné zásoby lyofilizované stravy a nějaké bomby. Hned po večeři jeden pytel s Kleofášem cestujeme, je to moc dobré ale velmi drahé – asi 5 až 8 eur. Několik dalších pytlíků a též dvě bomby si z těchto zásob schovávám na další moji cestu na Aconcaguu. Jistě se budou hodit. Spokojeně na drátěných postelích usínáme.
Prakticky: so 27.1. Santiago – Cajón del Maipo – Refugio San José (Plantat)

Ráno po té, co opět testujeme stravu Rakušáků, vyrážíme nahoru. Brzy přicházíme na souvislou sněhovou pokrývku, takže přicházejí na řadu i mačky. Kolem půl jedné přicházíme k pramínku vody, který v této výšce a vedru velmi vhod. Již o půl druhé hlásí můj výškoměr výšku 4000 metrů, tudíž by jsme měli být v prvním výškovém táboře. Taky vlevo, kus od naší cesty nacházíme břidlicovou plošinu, těsně mimo sníh. Pohoda, i malinký potůček vytéká z pod sněhu a kamenů opodál. Stavíme stan, který proti možnému větru pořádně kotvíme. Náhle se ozývá prasknutí – zip u tropika nevydržel tlak a rozjel se. Dost blbé, Kleofáš taky nedává jako hrom. Provizorně sklepává jezdce zipu kamenem, aby zavíral, ale nic moc. Na pořádnou opravu potřebujeme alespoň kleště a ty budou nejdříve v Santiagu. Vyrážím ještě na malou aklimatizační vycházku. Jen s hůlkami jdu po cestě, kudy bychom měli zítra jít. Ve výšce 4300 metrů nacházím další bivakovací plošiny. Tady to taky otáčím, pro dnešek to stačilo, nic se nemá přehánět. Vracím se ke stanu, pro dnešek převýšení 900 metrů bohatě stačilo. Odpoledne a večer můžeme v klidu relaxovat a nadávat na stan. Večer mě trochu bolí hlava, ale spíše ze slunce a málo tekutin.
Prakticky: ne 28.1. Refugio San José – 1. výškový tábor „4000 m“

Dnes nás kvůli postupné aklimatizaci čeká „jen“ 800 metrů nahoru. Vaříme a balíme v děsné kládě, je jasno, nikde ani mráček. Slunce dochází k nám, právě když odcházíme. Prvních 300 metrů, které jsem procházel již včera, jdeme velmi rychle. Po kratší pauze pokračujeme dál. Postup je nyní pomalý, nejprve kličkujeme mezi ledovými kry otočenýma na svislo, po kratším relativně pohodovém úseku přichází zase suť, velmi prudce nahoru a velmi klouzavá. Nakonec vylejzáme na hřeben a po něm, ejhle, vede pohodová cestička. Po kratší pauze na čokoládu a tekutiny jsme za další půl hodinu, v jednu odpoledne, ve výšce 4800 metrů zrovna u krásného bivakovacího plácku. Vrchol sopky San José je přímo na námi, jen o kilometr výš a cesta k němu vypadá pohodově, skoro nikde žádný sníh, jen jemná suť. Ale jít výš nemá smysl. Trochu opravujeme zip, snad něco zase vydrží, a pro dnešek končíme. Jsme v pohodě, snad i počasí bude zítra takové, jaké bylo dnes dopoledne. Odpoledne přichází mraky a až do večera jsme v podstatě uprostřed, takže viditelnost je skoro nulová. Voda tu již žádná tekutá není, využíváme kusy ledových ker, jejichž zbytky leží nedaleko našeho stanu.
Prakticky: po 29.1. 1. výškový tábor „4000 m“ – 2. výškový tábor „4800 m“

poslední výškový tábor v 4800 m
poslední výškový tábor v 4800 m

Když se kolem půl sedmé probouzíme, není nikde ani mráček. Sice pekelně fouká, ale není, co řešit. Jdeme na vrchol. Kolem půl osmé, celkem dost navlečeni, vyrážíme. Cesta je vyšlapaná, beze sněhu; jde se dobře, ani tu výšku tak nevnímám. Akorát, že fouká stále více. Po dvou hodinách chůze jsme v sedle (5400 – 5500 m), na chilsko­‑argentinský hranici. Na chvíli si sedám za velký balvan, aby mě to na volném prostranství neodneslo. Sice slunce už vyšlo, ale zima od větru je příšerná. Oblékám si další tlustou fleesku a při tom, jak se převlékám mám pocit, že umrznu. Kleofáš vyráží bez čekání napřed, já jdu tak pět minut po něm. Vítr sílí čím dál víc, fučí přímo do zad, takže mě to místy hází do svahu nahoru. Po necelé hodině jsem na vrcholové hraně (cca 5880 m). Vítr má takovou intenzitu, že mě už sráží k zemi, a to nejde o poryv, ale setrvalá stav. Jdu dál dalších patnáct minut až na hranu kráteru. Asi to byl doposud jen vánek, neboť teď je to fakt síla. Bojím se, že mě vítr hodí do kráteru, i když je již dávno vyhaslý.

Kráter je moc pěkný, z jedné strany ledový či sněhový, fotit se mi moc nedaří, neboť když stojím s foťákem u oka, bojím se, že odletím. Jdu ještě kousek dál, ale těžko říci, který bod okolo kráteru je ten nejvyšší. Nejspíše to bude místo na protější straně, kde jsme nebyli. Vracím se a přímo přede mnou, na severu, jen tak 4 až 5 kilometrů daleko mám horu Marmolejo (6100 m n. m.), která částečně zakrývá fantastické výhledy na centrální Andy. Ale i tak je to super, škoda že mi zrovna došel film a nemám ho kde měnit, z jihu pere slunce a ze severu duje vichr. Jdu dolů za Kleofášem. Ještě jednou mě vítr kus odhodí, pak už to jde – sice v hlubokém předklonu, s velkým tlakem na hlavu, chvílemi nemohu dýchat, jak vítr prudce vše odfukuje. V sedle je konečně čas na „vrcholovou“ čokoládu, a pak už jen rychle scházíme ke stanu. V půl jedné jsme doma. Prý se dá ještě týž den sejít až k refugiu, ale my nemáme kam spěchat a taky si nechceme odrovnat kolena. Balíme stan a scházíme dolů do výšky asi 4300 metrů, kde jsme cestou nahoru viděli bivakovací plošiny přímo vedle tekoucí vody. Což je príma proti včerejšímu tavení sněhu. Těsně před koncem jsme museli přelejzat několik ledových ker, ale jinak to bylo v pohodě. Děsně mě, asi z toho vichru bolí hlava a též mám pocit, že budu zvracet. Rychle lezu do stanu a do spacáku. Žaludek se mi rychle uklidní, hlava bolí míň. Přesto jsem rád, že dnes vaří Kleofáš, já bych ještě něco vylil. Jen strašná rýma mi celou noc brání ve spaní, až ani nemám do čeho smrkat. Snad mi v údolí teplem povolí.
Prakticky: út 30.1. 2. výškový tábor „4800 m“ – vrch Volcan San José (5880 m) – výškový tábor „4300 m“

Ráno je stanu děsná zima, takovou jsme ještě v Jižní Americe neměli. Teploměr ukazuje kolem nuly, voda v petce uvnitř stanu částečně zamrzla. Čekáme na slunce, ale to vychází, až když máme sbaleno. Je úplně jasno, jen trochu fouká. Po sněhových či ledových pláních sestupujeme pohodlně rychle dolů. Jde se moc dobře, místy je už zase velké vedro. Posledních 400 výškových metrů už není sníh ale jen cestička mezi sutí. Před polednem jsme u refugia. Nikde nikdo, jsme tu zřejmě jediní. Možná že tu spal jeden člověk, kterého jsme potkali dopoledne, jak šel nahoru. V klidu se koupu (oplachuji) v jezírku u refugia, které nemá moc nad nulou, pereme, vaříme a relaxujeme. Sice bychom to dolů v pohodě zvládli, ale nemáme kam spěchat. Kleofášovi se rozhodně do Santiaga nechce, mě taky den navíc na Aconcague nespasí. Sice lyofilizovaná strava od Rakušáků zmizela, ale i tak něco malinko zásob tu je, i my máme něco k jídlu. Tudíž nám nic nechybí, když nepočítám oheň – oba zapalovače se nám nahoře rozbili, sirky máme poslední tři a v boudě žádný jiný zdroj ohně nenacházíme. Máme proto trvale zapálenou svíčku, od které si průběžně zapalujeme vařič.
Prakticky: st 31.1. výškový tábor „4300 m“ – Refugio San José

dvoubarevná kytka
dvoubarevná kytka

Ráno je všude kolem refugia zima, tady začne slunce svítit slunce až za dlouho. Vyrážíme dolů už po osmé hodině, neboť víme, že po silnici nic moc nepojede a tudíž stop bude na dlouho. Cestou se předcházíme se skupinkou Chilanů, kteří s námi spali v refugiu, až do té doby, než přecházíme potůček, kde je tak deset centimetrů vody a kterého se jedna Chilanka velmi bojí. Po známé cestě, chvílemi po suti, chvílemi mezi keři jsme za dvě a půl hodiny na silnici. Hned si jdeme koupit kozí sýr, na který jsme se velmi těšili a o kterém jsme věděli, že ho tady u cesty prodávají. Je moc dobrý a vůbec ne slaný. Po prašné cestě jezdí náklaďáky s kameny, které nám nestaví. V oblacích prachu a ve vedru se vlečeme asi 6 kilometrů až do Baňos Morales, kde očekáváme větší provoz. Ale i tady jede kolem tak jedno auto za půl až tři čtvrtě hodiny. A to si ještě před nás stoupají čtyři Chilani z refugia.

A najednou, po druhé hodině odpolední, nás bere jedna dodávka na korbu. Po dvaceti kilometrech nás vyhazuje, ale hned za dvacet minut nás bere další, až do Santiaga. Jede s námi jako urvaný ze řetězu, na korbě to fouká, ale je to super. Dlouho jedeme Santiagem, netušíme, kde jsme a kde si nechat zastavit. A najednou Kleofáš vidí ceduli „Metro“ – úplně náhodou jsme se dostali na stejné místo, odkud jsme před šesti dny odjížděli. Je krásných půl páté. Jedeme metrem do našeho hotelu­‑bordelu. Já si jedu na autobusové nádraží pro jízdenku na zítřejší noc do argentinské Mendózy. Rád bych vylezl na Aconcaguu; bohužel musím pokračovat sám, Kleofáš musí v pondělí (5.2.) kvůli práci a konci dovolené letět domů. Večer „objevujeme“ soustavu tržnic za mostem na druhé strany řeky, mnohem lepší a asi třicetkrát větší než Mercado Central, které tak brzo zavírá. V jedné z mnoha pidirestaurací na trhu si dáváme humitas – skvělé jídlo vařené v kukuřičných listech, plněné polentou (či dělané přímo z kukuřičných zrn), cibulí a už asi ničím. Kupujeme si jahody, zrovna je jejich sezóna a stojí pakatel. Máme tak o večeři postaráno; kašička s kilem jahod je mňam, mňam. Do noci na pokoji přebalujeme batohy, něco mi vezme Kleofáš domů, něco mi zapůjčí, něco na mne bude čekat v hotelu, až přijedu z Aconcagui. Spát tak jdeme až po půlnoci.
Prakticky: čt 1.2. Refugio San José – Santiago

Cesta na Aconcaguu

Jako první jdeme ráno v Santiagu do bankomatu pro peníze, pro Klea i pro mne. V první bance nic nedostanu ani napodruhé, trnu tedy hrůzou podobně jako v Puerte Montt před Silvestrem, než po deseti minutách v jiné bance uspěji. Kleofáš si jde shánět dárky a já dělám velký nákup na patnáct dní, v sámošce a na trhu. Musím se formálně odstěhovat z hotelu, i když batoh mám prozatím u Kleofáše na pokoji. Kolem poledního objevujeme další tržnice za tou, co jsme byli včera na večeři, a tam mimo jiné skvělý kozí sýr, levnější než v horách a nejlevnější ze všech prodávaných sýrů (tak 100 Kč za kilo). Bohatě se ním na oběd cpeme, s vědomým, jak je u nás drahý. Odpoledne jdeme pěšky na Santa Lucia, kde je tržiště s uměleckými předměty z Chile, ale i Peru o Bolívie a asi i odjinud. Potkáváme tady teprve třetí Čechy v Jižní Americe, i když tito jsou už spíše Australáci, narozeni v Praze. Česky mluví ale velmi dobře. Kleofáš si tady kupuje hudební nástroj palo de agua (vodní klacek), v porovnání s jeho cenou u nás je tady velmi levné, a tváří se nadmíru spokojený.

Když procházíme parčíkem na protější strany silnice, oslovují nás nějací mladí lidé a dávají nám do ruky jakýsi lísteček. Normálně bych si to vzal, že to je nějaká reklama na něco, ale tentokrát jsem se zarazil. Tušil jsem nějakou zradu. Děcka se vydávají za studenty santiagské univerzity a prodávají svoje básně. Z jedné straně španělsky, z druhé anglicky. Jak bych si lísteček býval nechal, hned by chtěli zaplatit. Ani jeden jazyk neumíme tak dobře, abychom byli schopni poznat kvalitu básně. Děkujeme a odcházíme. Na Santa Lucia je i stejnojmenný kopec, upravený jako park, s palmami, s pěknou Neptunovou kašnou, plnou koupajících se dětí a s vyhlídkou na město z horní skály. Je vidět sice na všechny strany, ale bohužel je jednak opar (smog) a jednak mi město nepřijde vůbec fotogenické. Navíc pohled směrem na historické centrum cloní výškové budovy. Protože nám jeden kopec nestačím jdeme asi hodinu chůze na Cerro San Cristobal, převyšující okolí o asi 200 metrů, odkud je též rozhled, ale stále je vše v oparu. Na vrcholu je třiceti metrová socha Panny Marie, celá bílá. Ve svahu je ZOO, kam se Kleofáš chystá, až já odjedu, a on nebude mít před odjezdem co dělat. Večeříme opět v tržnici známé humitas a hustou polévku zvanou granados, obsahující kukuřici, cibuli, zelí a spoustu další ingrediencí. Chilské národní jídlo, pastel de choclo, si nedáváme, neboť obsahuje maso a my oba jsme vegetariáni. Kleofáš mi vynáší z hotelu batoh, na zemi spolu svačíme mango a je čas se rozloučit. Ruce máme špinavé do manga, takže se loučíme jen ústně. On mi přeje hodně úspěchů na Aconcagui a zdravý návrat, já jemu šťastný návrat do Evropy. Odjíždím na autobusové nádraží, odkud mi ve tři čtvrtě na deset jede noční autobus do Mendózy. Kolem desáté doopravdy vyjíždíme a já brzo spokojeně usínám.
Prakticky: pá 2.2. Santiago – odjezd do Mendózy

Již v 0.45 nás budí, jsme na chilské celnici, před tunelem do Argentiny. Odbavení jde rychle, každý dostáváme razítko a jedeme dál. Na druhé straně, u Argentinců, dostáváme také jen razítko a vypadá to, že pojedeme dál. Najednou začnou zespodu vyndavat většinu zavazadel, každý se před něj staví a celníci je prohrabávají. Procházejí i busem. Jen můj bágl, spolu s pár dalšíma leží v zavazadlovém prostoru, a to je přitom krásně na ráně. Stojím raději zpovzdálí, a dělám jako by nic. Možná, že se kontrola týká jen Argentinců. Už v 1.45 odjíždíme – to je rekordní přejezd hranic. Rychle usínám, Aconcagua, pod kterou jedeme je stejně kdesi ve tmě. Nečekaně brzo, již o půl páté (!!) ráno jsme v Mendóze. Chvíli čekám v nádražní hale a po šesté vyrážím s batohem, který má dost přes 30 kilo, směrem k parku San Martin, kde mají údajně prodávat povolení pro výstup na vrchol Aconcagui. Je to přes celé město, vleču se skoro hodinu. V parku zahlédnu turistické informace, z nudy si čtu cedule, co mají zvenku nalepené, neboť je všude, v sedm ráno, zavřeno.

Aconcagua s dáli s jezírkem
Aconcagua s dáli s jezírkem (foceno při návratu zpět)

V tom si všimnu cedule „permity (povolení) na Aconcaguu se prodávají jen v turistické kanceláři na ulici San Martin“, což je zpátky přes celé město. Nadávám a vleču se zpět. Informace místo v 8 otevírají až v 9, ale naštěstí tu jsou i dobré zprávy. Od 1. února je slabší sezóna a permit stojí „jen“ 120 dolarů, místo 160 v silné sezóně. Za deset minut ho mám vystavený, takže můžu jít zpět na nádraží, což je odsud jen kousek. Po desáté hodině jede bus do Puente del Inka, akorát začíná nakládat zavazadla. Místní nakladač batohů si poprvé v Jižní Americe řekne o bakšiš, jinak mi nechce vydat lístek na batoh. Něco mu dám, k čemu mi jsou argentinské drobné, a jedeme. Po druhé hodině jsme v Puente del Inka. Nechávám se ještě vyvést kus nad vesnici, na místo, kde začíná cesta pod a na Aconcaguu.

S třiceti kilo na zádech, při zatažené obloze a lehkém větru začíná ve výšce 2800 metrů nad mořem moje sólová cesta. Ani se nestačím rozejít a už mě zastavuje dodávka a bere mě první tři kilometry na místo, kde končí sjízdná cesta. Jsem u Refugia de Horcones (2850 m), na kontrolním bodu správy parku, kontrolují mi výstupový permit, zapisují do tlusté knihy a dostávám pytel na odpadky. Když ho nevrátím, bude mě to stát 100 dolarů. Také dostávám různé instrukce, jako že tábořit se smí jen na vyznačených tábořištích a nikde jinde. Jdu po jedné z mnoha cest, které vedou stejným směrem. Hned za hřebínkem je jezírko Laguna Horcones, odkud má být první pěkný pohled na celou Aconcaguu. Bohužel je ale zataženo a celý masív je v mracích. Brzo docházím jednu Argentinku, co se mnou jela z Mendózy. Po chvíli nás dochází ještě jeden Francouz, taktéž z busu. Sice oba mluví jen španělsky, ale lepší něco než nic. Argentince půjčuji teleskop a všichni tři společně pokračujeme v další cestě, která za mostem přes Río Horcones už jen po jedné pohodlné pěšince. Potkávám prvního Čecha – je to mistr Jakeš, známý polárník a dobrodruh. Svoje jméno má napsáno na tričku, vedle řady reklam. Má s sebou šest „oveček“ a vrací se z vrcholu. Všichni mu tam vylezli; on sám jde dnes až z Refugia Berlin (5800 m) do Puente del Inca. Je to borec. Postupně pak potkávám ostatní jeho lidi. Zvlášť mě obzvláště zaujme – když se ho ptám na nějaké kopce nad Plaza de Mulas, základním táborem, říká: „Já nevím, mě to nezajímá, nikde jsem nebyl, já si odškrtnu kopec a mizím!“. Podivní jsou někteří lidé. Jdeme až na Confluencii (3400 m), což je tábořiště, kde pro dnešek končíme. Na Confluencii, což znamená španělsky soutok, se dělí cesty, jedna vede údolím Horcones Superior na Plaza de Mulas (což je standardní základní tábor) a druhá údolím Horcones Inferior pod jižní stěnu Aconcagui. Utábořuji se vedle bandy skorokrajanů, Poláků, jsou tu jako cestovka v počtu 6+1, též jdou nahoru.
Prakticky: so 3.2. příjezd do Mendózy – Puente del Inka – kemp Confluencia (3400 m)

Ráno kolem tři čtvrtě na devět vyrážím společně s Argentinkou a Francouzem směrem na Plaza de Mulas, což je základní tábor pro výstup klasickou cestou na Aconcaguu. Nejprve trochu stoupáme, a pak jdeme dlouho širokým údolím prakticky po rovině. Voda je kalná a slunce krásně svítí. Bohužel Aconcagua je schovaná někde vpravo za skalami. Potkáváme další zajímavé národy, nemluvě o těch, které jsou všude, jako Belgičany či Rumuny s vlajkou na batozích. Také nás míjí dva Kladeňáci, celí šťastní… Batoh je příšerně těžký, ramena bolí, jednu teleskopickou hůlku má stále Argentinka – takže jsem rád, že si děláme častější pauzy, celkem asi čtyři. V závěru cesta prudce stoupá po moréně až na Plaza de Mulas, která leží ve výšce 4260 metrů. Je čtvrt na pět, zvládli jsme to i s pauzami za sedm a půl hodiny. Je tu neskutečně stanů, jak v nějakém obrovském kempu u moře, guarderia parku, stanice první pomoci, několik velkých stanů, které slouží jako restaurace. Jsem rád, že tu končím, mám toho dost. Stavím stan, Francouz hned vedle a Argentinka to má nejlepší – ta tu má svého přítele v restauračce. Blbé je, že odpoledne poletují po kempu sněhové vločky, jakpak je asi nahoře? Večer se vyjasňuje, ale vrchol Aconcagui je dle místních pracovníků parku schován za skalní stěnou. I tak je západní stěna impozantní. Kolem tábořiště je hafo suchých záchodů schovaných do stanových budek, o podstavě metr krát metr a výšce dva metry. Kdo je nebude používat, zaplatí pokutu 100 dolarů, což je vcelku velká sumička. Hlava mě bolí na noc jen trošičku, snad je to jen z celodenního ostrého slunce.
Prakticky: ne 4.2. kemp Confluencia – Plaza de Mulas (základní tábor)

Dnes mám odpočinkovo­‑aklimatizační den. Rád bych si vyšel na kopec Catedral (5300 m), o kterém mi vyprávěl Kleofáš, který se na Aconcaguu neúspěšně pokoušel vylézt před třemi roky. Včera večer jsem se ptal guarderapakera, kudy se tam dostanu. Prý k hotelu, do údolí za ním, a pak se cesty dělí doleva na Bonete a napravo na Catedral. Beru si jen teplé oblečení, návleky na sníh a vyrážím. Kus za hotelem Plaza de Mulas, který stojí asi čtvrt hodiny chůze od Plaza de Mulas, je jasné, že jsem se napálil. Cesta na Bonete je nepřehlédnutelná, ale žádnou jinou cestu tu nevidím. Buď se ztrácí pod obrovskými sněhovými poli, či vede úplně z druhé strany. Když už jsem tady, jdu alespoň na Bonete. Za půl hodiny jsem na vrcholu, ve výšce 5100 metrů (podle Kleofáše a jedné mapy) či spíše 4850 metrů (podle mého výškoměru a mapy, kterou jsme viděl v hotelu). Je odsud nádherný rozhled na všechny strany – pochopitelně na Aconcaguu (i když asi ne hlavní vrchol), na Tupungáto, na hranici, do Chile i na ten Catedral. Slunce praží a vítr vůbec nefouká, kéž by takové počasí bylo i při výstupu na vrchol. Vracím se dolů. V základním táboře je vedro, dokonce i na kraťasy a triko, ale asi jen do čtyř hodin, kdy se trochu ochlazuje. Peru si a lenoším, hlava trošku bolí, ale je to v pohodě. Většinu času trávím zalezlý ve stanu, i když je v něm vedro, nechci se moc vystavovat slunečním paprskům. Kolem mě je tak stovka stanů, ale já mám vchod natočený tak, že ven žádný nevidím, jen samé hory. Vzpomínám na Kleofáše, který se dnes vrací domů, někdy kolem třetí by měl letět nad Aconcaguou, ale žádné letadlo neslyším.
Prakticky: po 5.2. Plaza de Mulas – Bonete – Plaza de Mulas

Výstup na samotný vrchol Aconcagui: aklimatizace nahoru a dolů

Původně jsem chtěl dnes uskutečnit jen aklimatizační výstup a vynášku na Nido de Cóndores (5350 m) s návratem zpět, ale včera večer jsem se bavil s dvěma Novozélanďany, které jsem potkal už v Mendoze, když jsme si společně kupovali permity. Ty mi řekli, že půjdou na Plaza Canada (4900 m). Přišlo mi to jako dobrý nápad, takto budu spát směrem nahoru postupně a ne šokem hned o 1100 metrů výše. Kolem osmé snídám a přibližně s první sluneční paprskem, ve čtvrt na deset, vyrážím. Jde se stále prudce nahoru, vyšlapanou pěšinkou v suti, nedá se to splést. Pouze plný batoh, ze kterého jsem na Plaza de Mulas nic neodložil, mě tíží. Po třech hodinách jsem na Kanadě. Stavím stan, obědvám obligátní čokoládu a bavím se s jedním Izraelcem, který vypadá dost unaveně. Naštěstí si sem přinesl jen nějaké věci a vrací se dolů. O půl druhé vyrážím nalehko, opět jen s dostatkem teplého oblečení v batohu, neboť tady se počasí může zhoršit velmi rychle, na aklimatizační vycházku na Nido de Cóndores, což je další výškový tábor. Cesta je opět v pohodě, jen kdyby se mi lépe dýchalo a nemusel jsem se tak často „věšet“ na hůlky a tak odpočívat. Za dvě hodiny jsem nahoře. Nido de Cóndores je relativně rozlehlá plošina, kam se vejde fůra stanů. Všude kolem jsou samá hovna, vzduchem poletují kusy toaletních papírů – fuj. Hlava mě bolí, takže se zdržuji jen chvíli v hovoru s dvěma Bavoráky, kteří jdou pozítří na vrchol přímo odsud, a pak hybaj dolů. Cestou potkávám dva Čechy z Polabí, s krosnami, v maskáčích, jen v obyčejných kožených bundách a vojenských ušankách. Už se jednou museli z Nida kvůli bolestem hlavy vrátit. Přeji ji, ať je to teď lepší. Hlava mě bolí i po návratu ke stanu, snad acylpyrin zabere. Kus od tábořiště teče voda, teď večer strašně kalná a vedle čistý potůček, jen velmi malý. Když naplním půl termosky, rezignuji na další nabírání. Celý den opět pražilo slunce. Dlouho nemohu usnout, je vedro, venku skoro úplněk a hory jsou tak nádherně osvícené. Naštěstí mě bolest hlavy skoro ustoupí.
Prakticky: út 6.2. Plaza de Mulas – Plaza Canada – Nido de Cóndores – Plaza Canada

Vstávám po osmé a po deváté se slunce nad hlavou vyrážím. Je strašné, jak dlouho mi samotnému trvá balení, tolik věcí a pak ten stan. Ale je to stále lepší než ho stavět, to je, hlavně ve větru, v jednom na dlouho. Jdu po známé cestě, zatěžkán plným batohem a již ve tři čtvrtě na dvanáct jsem na Nido de Cóndores. Jsem příjemně překvapen, jak mi to šlo rychle, rychleji než bez batohu, a to jsem se taky každou chvíli zastavoval. Opět zdlouhavě stavím stan, bavím se s dvěma Čechy ze včerejška, kteří právě vyrážejí nahoru do posledního výškového tábora, na Berlin. Času mají dosti, je to s batohem tak dvě až tři hodky chůze. Blbý je, že tu není pořádná voda, zbytky sněhu (ledu) nic moc a jezírko je dost eklhafní. Nakonec se rozhodnu pro vodu z jezírka, kterou sterilizuji. Jen škoda, že jsem si nevzal více sterilizačních tablet. Nido de Cóndores znamená hnízdo kondorů, žádný ale nablízku nehnízdí, ani žádného nevidím kroužit nad hlavou. Asi se bojí tolika lidí. Ležím ve stanu, relaxuji, slunce praží a já se nechci spálit – krém mi dochází a nevalstním ani ledovcové brýle. Odpoledne, když na jezírku roztaje všechen led, voda vypadá ještě hůře než v poledne – na dně vidím spoustu hoven a zbytku použitých papírů. Snad sterilizace stačí. Kolem půl páté se na obloze objevují první mráčky, první ode dne, co jsem přišel na Plaza de Mulas. Čert ví, co to věští. Večer před západem slunce se však rozplývají.
Prakticky: st 7.2. Plaza Canada – Nido de Cóndores

pohled k severu od Nino de Condores
pohled k severu od Nino de Condores

Dnes mám další aklimatizační den. Nemusím tudíž balit stan, jen ho musím lépe přidělat. Celou noc příšerně fučelo a stan se klepal. Ještě více se klepal prázdný stan vedle mého. Kolem dvanácté vyrážím opět jen s teplým oblečením v batohu, ze strachu z pověstného viento blanco, na aklimatizační vycházku na tábořiště Berlin, který leží asi o 450 metrů výše. Po pohodlné pěšince, vyšlapané v jemné suti, jsem za hodinu a deset minut u Refugia Berlin (5780 m). Jde vlastně o tři refugia, dvě malinká (Plantamura a Libertad) a jedno větší, nové, z roku 1998 – Berliner Hütte. Větší vypadá příjemně, jde o trojúhelníkovou stavbu s malinkým vchodem jen asi půl krát půl metrů. Stavba je dlouhá asi 5 metrů, u země široká 4 metry a ve špičce vysoká max. 3 metry. Místa na karimatkových matracích je tu pro 6 až 7 lidí. Kéž by tu, až sem zítra přijdu s batohem, bylo volno, abych nemusel stavět stan. Zrovna se z vrcholu vrací skupina Rusů, ti kterým patří i ten prázdný stan na Nidu. Nahoru vyráželi už ve čtyři hodiny ráno. Taky tu vidím český stan, Češi teď budou někde nahoře na vrcholu. Půl hodinu posedím před chatkou a vracím se zpět na Nido, které je v podstatě těsně pod jakýmsi sedlem. Z tohoto blizoučkého sedla je krásný pohled od severozápadu po severovýchod. Pod Nido vede od severovýchodu ledovec Güssfeldt Sur, který si fotím. Odpoledne kecám s třemi kluky ze Santiaga, kteří táboří opodál. Dobré je, že mluví anglicky, takže se můžeme bavit nejen v primitivních větách a frázích. Jak říkají, Chilanů je tu celkově málo. Celý den opět pražilo slunce.
Prakticky: čt 8.2. Nido de Cóndores – Refugio Berlin – Nido de Cóndores

Dnes mě čeká cesta do posledního výškového tábora, Refugia Berlin, kde jsem se byl již včera podívat. Cestou fučí jako prase, jak může být dnes na vrcholu? Za hodinu a půl jsem, kolem půl jedné jsem u refugia (5780 m). Bavím se s jedním Čechem, z té dvojice, co je stále potkávám. Včera byli úspěšně na vrcholu. Vyrazili v pohodě až se sluncem v devět a v půl deváté večer byli zpět. Jsou to čímani – obyčejné boty jako já, maskáče, na hlavě ušanky. V refugiu jsou jen tři spacáky a nikde nikdo. Mám štěstí, utábořuji se zde. V rohu vedle vchodu je dostatek potravin, které tu nechali ti, co je už nechtěli nosit z kopce dolů. Něco málo z nich testuji, třeba sušené broskve jsou moc dobré. Přemýšlím, jestli někde na světě je výše položený přístřešek, kde by se takto dalo „homelessit“! Voda tu není, tavím si proto led, co je za chatou, na večer.

Beru si batoh s oblečením, chci se jít projít co možná nejvýš kvůli aklimatizaci. Ujdu asi dvacet výškových metrů a vracím se. V tomto větru nikam nejdu. To akorát bere síly. Jaké je ale počasí o tisíc metrů výš? A co zítra? Raději sedím nabalený v refugiu a nicnedělám. Kolem čtvrté přichází první majitel spacáku. Je to Němec z Postupimi a vrací se z vrcholu. Dokázal to i větru: má na sobě péřovku a péřové rukavice. Za hodinu přicházejí další dva – jeden taky Němec a druhý Rus, jejich kamarád. Ten druhý Němec je úplně na dně. Není schopen slova, myslím že i nevidí, v refugiu se jen plazí a na mě sípe něco anglicko­‑německy. Takto bych nechtěl zítra vypadat. Vedle refugia přibývá několik stanů. V jednom z nich jsou pro mě dobří exoti – dva Íránci. Jeden byl až na vrcholu, druhý kousek pod vrcholem. Mají můj velký obdiv. Hned po návratu z vrcholu balí stan a vrací se dolů. Nechávají tu nějaké jídlo – íránské datle a ořechy jsou moc dobré. Do noci se už do refugia nikdo nenastěhuje, takže mám večer nejprve v němčině, prakticky bez angličtiny, později naštěstí v ruštině, přes toho Rusa, který již několik let žije v Německu a v současnosti organizuje zájezdy na Kavkaz. Ruský Kavkaz je prý bezpečný, včetně Elbrusu. A ne, jak mi včera tvrdili Rusové. Horší to je dnes s Pamírem či Ťan­‑šanem. Tam se moc jet nedá. Beru si acylpyrin, ale stejně nemohu usnout. Hlavně z toho, co bude zítra. Venku je slyšet vítr a co já ve velkém větru? Usínám až někdy po půlnoci.
Prakticky: pá 9.2. Nido de Cóndores – Refugio Berlin

Vítězství

Kolem půl sedmé jdu na záchod. Kolem refugia vidím svítící čelovky lidí, co už jdou nahoru. Přijde mi, že je dost chladno, ale vítr je snesitelnější než včera. Nikam se mi moc nechce, lezu zpátky do spacáku. Lepší to už ale nikdy nebude, kolem sedmé vstávám a je rozhodnuto: jdu do toho. Dnes se pokusím vylézt (vyjít) na vrchol Aconcagui, resp. dojít co nejvýš a vrátit se zdraví a neomrzlý. O amputacích končetin z Aconcagui jsem toho slyšel a četl dost. A to se stalo i v lednu, v plné letní sezóně. Vždyť větrný efekt může tady v pohodě udělat efektivní (pocitovou) teplotu i o 40 ° či 50 °C nižší. Snídám instantní vločkovou směs, co mám od Rakušáků ze San José, a vařím si též zásobu čaje do termosky. Oblékám si na sebe úplně všechno, co mám. Do batohu dávám i kraťasy jako další vrstvu, když bude nejhůř a teplé ponožky, jež se dají natáhnou na ruce. Po pravdě mám strašný strach jen ze zimy a větru. Boty mám obyčejné, kožené, zatímco většina lidí má mnohem teplejší plastové duplexy, na ruce střídám buď prstové rukavice, co hned profouknou, či palčáky, ne zase tak moc teplé. Oboje dohromady se nosí dost blbě. Absolutně všichni tu mají ledovcové brýle s kryty do boku a většinou i na nos. Přes ně třeba ještě často lyžařské. Já mám své vietnamské sluneční za 100 Kč. Taky o návleky na boty, proti kamenům a chladu, se bojím. Nevím, jak dlouho vydrží provizorní vyspravení repšnůrou.

Češi mi včera řekli, ať vyrazím o hodinu dřív než oni, takže dle jejich rady v osm nula nula opouštím refugio. Zima se dá celkem vydržet, moc nefouká, jen ze začátku cejtím chlad na nohy. Snad to rozejdu. Jdu, co můžu, to jest pomalu. Teleskopické hole se opět osvědčují jako úžasné odpočívadlo. Každou chvíli se do nich zavěšuji a funím. Kolem deváté vylézá slunce, takže přichází na řadu sluneční brýle. Skoro vůbec nevidím, jednak si je stále orosuji funěním zevnitř a jednak jdu přímo proti slunci. Ještě, že cesta je jen jediná a stačí se tudíž koukat jen pod nohy. Postupně předcházím asi tak 15 – 20 lidí, co vyrazili o hodně dříve. Nejdu o nic rychleji, ale oni se asi častěji zastavují na delší pauzy. Ve výšce 6500 metrů se musí kus kopce traverzovat. Cesta je sice široká, ale jednak je tu ještě stín a jednak tu opravdu pořádně fučí. Trochu znejisťuji, ale jdu dál. Na konci traverzu vede cesta dále přímo nahoru na vrchol. Začíná, myslím, nejhorší úsek cesty na vrchol – Canaleta. Jde o zhruba 350 výškových metrů ujíždějící suti, jak v Alpách či Dolomitech, ale o čtyři kilometry výše. K tomu zima, neboť slunce zde ještě nevyšlo, vítr, naštěstí slabý, a neschopnost se nadechnout. Občas si dávám pauzu i po dvou krocích či dokonce i po jednom výškovém metru. Neskutečný. Cesta je nekonečná a vrcholová skála furt stejně daleko. Po dlouhém boji a jediné pauze na čaj a kousíčku čokolády (na jídlo nemám ani pomyšlení) jsem na hřebenu mezi severním a jižním vrcholem. Pod sebou vidím jižní stěnu – dost dobrá. Je to prý pátý největší sráz na světě. Cestu na vrchol vede nyní kus pod hřebenem, na něm by to bylo asi dost nebezpečné. Podivně se stáčí doleva, pak dva kroky přes skalní výšvih a najednou není jít kam výš, jsem na vrcholu Aconcagui ve výšce 6959 metrů nad mořem!

Nemůžu tomu uvěřit Je přesně 12.25, což jsou necelé čtyři a půl hodiny dnešního výstupu, a to jsem výstup plánoval na tak šest, až sedm hodin. Na vrcholu jsou dva Poláci, jež přišli přes ledovec, takzvanou Polskou cestou. Já fotím je a oni zase mě. Jeden Polák bude asi nějaký nabušenec, byl třikrát na Everestu a lezl i jižní stěnu Lhotse. Na vrcholu se dostavuje známý efekt – ta příšerná radost, a to že nevěřím svým očím, přebíjí vše ostatní. Taky ve výšce sedm kilometrů se nedejchá nejlépe. Takže naslepo fotím na všechny strany a též vrcholový kříž (dva zkřížené kusy plechu či čehosi podobného zaražené mezi šutry a kolem fůra amuletů a fotek, výška tak osmdesát centimetrů), ke kterému kladu kvůli focení českou vlajku s Brontosaurem. Předpokládám, že tak vysoko Brontosaurus ještě nebyl. Vždyť stojím na nejvyšší hoře světa ležící mimo Asii.

Na vrcholu (6959 m), vzadu jižní stěna
Na vrcholu (6959 m), vzadu jižní stěna

Aconcagua je nejvyšší horou argentinské provincie Mendoza, Argentiny, And, celých Kordiller; nejvyšší horu Ameriky. Zároveň je také nejvyšší horou západní a jižní polokoule, jde i o nejvyšší horu na Zemi mimo Asii. Za vyššíma kopci se musí jet do Himálaje, Karákóramu, Pamíru či Ťan­‑šanu.

Slunce praží, nikde ani mráček a na vrcholové plošině vůbec nefouká. Je vidět hotel v základním táboře Plaza de Mula, Nido i Berlin, takže ti co dole tvrdili, že vrchol není vidět, neměli pravdu. Taky vrcholový křížek je schovaný pod nejvyšším bodem. Možná si všichni mysleli, že vrchol je zasněžený, ale to je jen ten nižší, jižní. Poláci odešli, sedím tu sám a žvejkám čokoládu a piji čaj, spíš ale jen tak z principu, než z potřeby žízně či hladu. Je absolutní pohoda, ale musím dolu, bojím se teď nejvíc o oči. Mohl jsem tu být tak dvacet, třicet minut. Při sestupu, v Canaletě potkávám většinu lidiček, které jsem ráno předešel. Nezávidím jim, ale většina z nich se dostane v pohodě na vrchol.

Dolů se jde moc dobře, zastavuji se jen hlavně kvůli kolenům, aby si odpočinuly, občas se taky potřebuji, i při sestupu, pořádně nadechnout. Je stále skoro bezvětří, vítr začíná až tak posledních tři sta výškových metrů nad Berlínem. Ve tři čtvrtě na tři jsem zpátky v refugiu. Jsem lehce unaven, ale spíše psychicky, pořád tomu nemohu uvěřit, napětí bylo asi zbytečně velké. Jsem ale naprosto spokojen. Piji čaj, na jídlo nemám ani pomyšlení. Jen ležím a žvejkám oříšky a sušenky. V refugiu se ubytoval kuchař a zároveň i průvodce jedné anglické výpravy – Argentinec. Je fajn, akorát že v refugiu již od tří hodin nepřetržitě až do noci hoří jeho benzínové vařiče. Po chvíli přichází osamocený Polák, jež se ukládá hned vedle mě. Je to skvělý si pokecat česko­‑polsky. Zítra jde na vrchol. Večer přicházejí tři Argentinci. Blázni, bez stanu, bez aklimatizace, přímo ze základního tábora. Docela se o ně bojím. Hlava mě třeští, trošku se klepu zimou, ale nic si neberu. Až na noc, abych vůbec usnul, si beru jeden paralen. Vlastně ani netuším, v kolik hodin usínám.
Prakticky: so 10.2. Refugio Berlin – vrchol Aconcagua (6959m) – Refugio Berlin

Již v půl páté začínají hučet vařiče, Argentinec začíná chystat snídani pro svou výpravu. Kolem osmé odchází směrem k vrcholu Polák. Když v devět se sluncem vstávám, divím se, že argentinský kluk leží v rohu. Prý dnes nikam nejdou, nedivím se, venku příšerně fučí. Dnes bych na vrchol jít nechtěl, zmrzl bych ve třetině cesty. Pomalu balím, kecám s třemi bláznivými Argentinci, kteří jsou naštěstí v pohodě a ve větru po desáté hodině odcházím dolů směrem na Plaza de Mulas, která leží o 1500 metrů níže. Po známé cestě v pohodě sestupuji. Míjím Nido de Cóndores, pak i Canadu. Slunce praží, ale stále fouká. Náhle pode mnou ujíždí suť, ve vzduchu sebou škubnu, chviličku visím je na hůlkách a vzápětí ležím na zemi. Jsem v pořádku, oblečení též, jen jedna hůlka je ohnutá. Co naplat, teď už to s ní vydržím. Znatelně zpomaluji, dost se bojím, prudší místa raději obcházím serpentinami. O půl jedné jsem v základním táboře.

Ve větru stavím stan, vařím si oběd a v poledním sluníčku po dlouhé době peru pár základních hadrů. Dnes už nikam nemusím, mám pohodu. Asi čtvrt hodiny chůze od tábora stojí hotel Plaza de Mulas, kam se jdu kvůli mapám podívat. Ale z těch, které v hotelu vidím, toho moc nevykoukám. Nejlepší jsou vlajky i trika, co jimi je celý hotel vyzdoben. Z 99 % jde podle mě o normální výstupy, stejnou nejjednodušší cestou, jakou jsem šel já, ať už v rámci organizovaných zájezdů či neorganizovaných part. Taky data výstupů jsou klasická – od konce prosince od konce února. Nacházím i českou vlajku od pardubické cestovky CVOK, řekl bych tak šest let starou. Jmen je na ní hafo a data výstupů různá. Nejlepší je nápis: „Miroslav Jakeš 8.7.86” (tedy v zimě a za Komančů!), nemluvě o dalších jeho výstupech. V zimě to může být zážitek. Davy tu v tuto dobu určitě nejsou. Na vlajku se také drze připisuji. Celý velký hotel slouží jako luxusní a drahé ubytování. Dá se tady také za 10 dolarů vysprchovat, případně též za 10 dolarů zatelefonovat. Odpoledne a večer již jen ležím ve stanu a hraji karetní solitér, moji nejoblíbenější, neboť jedinou zábavu zde na Aconcague.
Prakticky: ne 11.2. Refugio Berlin – Plaza de Mulas

Obrovská jižní stěna Aconcagui
Obrovská jižní stěna Aconcagui

Slastné nicnedělání v horách

Dnes je absolutně pohodový den. Kdybych šel nahoru, byl by to den aklimatizační. Mám fůru času do odletu, tak nechávám odpočívat kolena. Dole ve městě a civilizaci bych jen zbytečně utrácel. Celý den ležím ve stanu a buď nic nedělám, či si hraji solitér. V poledne vyrážím kousek nahoru na morénu. Jdu tak dvacet minut, chvíli posedím a vracím se zpět. Slunce opět praží celý den. Akorát odpoledne měl přijít Polák, co se včera pokoušel o vrchol a co jsem si s ním dal tady sraz. Ale buďto mu nevyšlo počasí, nebo se někde zasekl. Třeba se ještě potkáme na Confluencii.
Prakticky: po 12.2. Plaza de Mulas

Ráno vstávám něco málo před sluncem, Pokouším se vyfotit slunce, jak vychází těsně nad Aconcaguu, nevím však, jak to vyjde. Před jedenáctou v pohodě vyrážím. Čeká mě známá cesta dolů údolím Horcones Superior na Cofluencii. Jen batoh mám o nějaké to kilo jídla lehčí. Nejprve scházím po moréně dolů, a pak prakticky po rovině dlouhatánským údolím. Když jsem šel nahoru, vůbec jsem si neuvědomoval, kolik cesty se šlo přímo širokým řečištěm. Batoh si mi zdá těžší než předevčírem. Co naplat; ve vedru, jen v tričku a kraťasech jsem svižnou chůzí ve čtvrt na čtyři (za 4 a půl hodiny) na Confluencii. Moje vyrychtovaná kolena docela trpí i na této skoro vodorovné cestě. Je poznat, že by potřebovaly generální pauzu, neboť každou chvilku mi ujede noha z nějakého malého kamínku do prachu. Na Confluencii (3400 m)je překvapivě dost stanů. Stavím svůj a lenoším. Z odpolední pohody mě vytrhává až gaučo honící neposlušnou mulu, který v rychlosti vlítne do bahnitého potůčku, který teče kousíček od stanu, a celý mi ho nahodí blátem. Bohužel mám otevřený vchod právě na tuto stranu, takže bláto letí i dovnitř na věci a na mne. Sice nadávám jako špaček, ale alespoň mám nějakou činnost – odstraňování smradlavého bahna z mých věcí.
Prakticky: út 13.2. Plaza de Mulas – Confluencia

Dnes se jdu podívat pod jižní stěnu Aconcagui. Když jsem šel nahoru na vrchol, tak jsem tuto aklimatizační túrku vynechal, takže si ji dávám až teď. Vycházím v devět, akorát se objevuje slunce. V údolí Horcones Inferior, kterým jdu, je ale ještě stín. Jižní stěna se postupně odhaluje, čím dál tím víc. Je moc pěkná; většina lidí si možná myslí, že ten bod nad stěnou je hlavní vrchol; ten ale není zasněžený, a je skrčený vpravo od jižního. Cesta údolím je pohodlná, skoro všude vyšlapaná, bez kamínků, i když z této strany skoro nikdo na vrchol neleze, jen pár bláznů. Kolem jedné jsem ve výšce 4200 metrů, skoro přímo pod jižní stěnou. Škoda, že obrovské ledopády jsou již ve stínu – měl jsem ráno vyrazit dříve. Jen slíbené Plaza Francia stále nikde, nikde žádný náznak civilizace. Kus se vracím a svačím. Ve vyskládané hromadě kamení nacházím ukryté zásoby jídla s cedulí, kdo ho potřebuje, ať si vezme. Beru si sušenky. S divným pocitem, jak jsem mohl to místo minout, jdu údolím zpět. Cestou potkávám průvodce jedné výpravy a ten mě ubezpečuje, že Plaza Francia byla ta hromada kamení, u kterého jsem svačil. Je to jen místo na stany a nic víc. Vždyť tam taky prakticky nikdo netáboří. Za dvě hodiny jsem zpátky na Confluencii. Slunce svítí, já ho mám až dost, takže zbytek odpoledne trávím zalezlý ve stanu u oblíbeného solitéru.
Prakticky: st 14.2. Confluencia – Plaza Francia – Confluencia

Travertinový most Puente del Inca
Travertinový most Puente del Inca

Dnes definitivně opouštím Aconcaguu. Před desátou vyrážím a již v půl dvanácté jsem u Laguny Horcones, kousíček od vstupu do parku. Fotím si naposledy Aconcaguu, tentokrát s jezírkem, a to i pro Kleofáše, neboť si myslím, že mě prosil právě o tuto fotku. Odevzdávám pytel s odpadky a odhlašuji se z parku. Ani je nezajímá, zda jsem byl na vrcholu. Už se to zřejmě při těchto masových návštěvách již dlouho neregistruje. Pokračuji dál a za hodinku jsem na silnici v Puente del Inca. Nechávám si batoh u místního hlídače a jdu se podívat přes jednu ze zdejších atrakcí, přes nádherný přírodní travertinový most, na další atrakci, zbytky termálních lázní pod ním. Španělé tu v roce 1905 postavili lázně, které v roce 1955 vzala lavina. Ale vany s prameny schované pod mostem zůstali. Je to labůžo se po čtrnácti dnech umýt, a to navíc teplou vodou, pouze lehce sirnou.

Ve vaně ležím asi hodinu a nemohu se toho stále nabažit. Na slunci pak rychle osychám. Přemýšlím, kde se ubytovat, neboť bych tu rád zůstalo zítra. Nemám kam spěchat. V bývalém vlakovém nádraží chtějí za postavení stanu 5 dolarů, nebo mě posílají kamsi za ves, kde je to jen za 3 dolary. Chvíli chodím sem tam a nakonec kousek před vesnicí sestupuji až k řece. Odnikud sem není vidět, jen z druhé mulí stezky. Vařím si, ale se stanem čekám až do tmy. Původně jsem si myslel, že bych tu zůstal i delší noc, ale než celý den jen vysedávat, tak raději pojedu do Santiaga. Výstup i sestup na Aconcagui byl celkově fantastický, měl jsem štěstí na počasí, které asi každý nemá. Dobré to bylo i jako babylon jazyků, ve všech, který ovládám alespoň základy, jsem si měl možnost pokecat, ale i se něco dozvědět.
Prakticky: čt 15.2. Confluencia – Puente del Inca

Ráno není tak velké teplo, jaké bych tu čekal. Balím stan a jdu nejprve asi jeden kilometr za vesnici k symbolickému hřbitovu horolezců. Nejstarší náhrobek nacházím z roku 1902. Z nejstarších je hodně anglických náhrobků, novější jsou většinou Argentinci. Vracím se a jdu se ještě jednou vykoupat do lázní. Hodinku si poležím, ale nic netrvá věčně.

Je tři čtvrtě na dvanáct, beru si batoh a začínám stopovat zpátky do Chile. Auta občas jezdí, hlavně kamióny, ale nikdo mi nestaví. Po dvou hodinách mě to přestává bavit a jdu stále mávajíc na blízkou argentinskou celnici, která je tak 15 kilometrů od vlastního hraničního tunelu. V pohodě procházím a pokračuji ještě asi dva kilometry až k místu, kde je jediná silniční vyhlídka na Aconcaguu a též přístupová cesta do parku a odkud jsem též před čtrnácti dny vycházel. Na Aconcague leží mraky, nic není vidět, stejně jako první den. Ochlazuje se, začíná mrholit. Nikdo mi stále nestaví. Mám pokleslou náladu, už se snažím mávat i na autobusy, ale stále nic. A to Kleofáš říkal, že to tu je na maximálně deset minut čekání. Po šesti hodinách (!) zastavuje auto, bere mě ale jen 15 kilometrů do vesnice Las Cuevas (cca 3000 m), těsně před tunel; dále už řidič nepokračuje. Leje jako z konve, stmívá se a skoro nic nejezdí. No toto. Naštěstí hned vedle silnice stojí moderní kostel, na jehož zápraží nefouká a taky neprší. Dokonce i dovnitř se dá vejít. Oblékám si na sebe skoro všechno oblečení, jaká mi je zima, a čekám do úplné tmy, jestli náhodou nebudou zavírat. Pak si lehám na rozhraní mezi vnitřek kostela (tam se mi nechce spát) a vnějškem, kde však táhne. V noci přestává pršet a nad Andami se objevují hvězdy.
Prakticky: pá 16.2. Puente del Inca – Las Cuevas (před argentinskou­‑chilskou hranicí)

Když ráno vstávám, je zase modro, i když je zima. Po hodině a půl, když opět jezdí jen plně naložená auta či kamióny, mě bere jeden Argentinec z Mendozy. V pohodě projíždíme hranici a serpentinami jedeme dolů. Na můj vkus jede trošku rychleji, je prý psycholog, rozumí tomu a má rád svůj život. Nejede do Santiaga, ale do Viñi del Mar (ležící u moře); prý je to tam odsud stejně daleko, jako z města, kterým právě projíždíme. Stejně nemám co dělat, takže s ním jedu až na konečnou. Projíždíme úrodným krajem, připadá mi to tu jako ve Středomoří, akorát že tu navíc je spousta palem. Všude je spousta vinic, ovocné či zeleninové zahrady, všude kolem silnice se tyto produkty prodávají. Kolem poledního jsme na pobřeží Tichého oceánu. Je skalnaté, nad ním vysoké kopec, všude turisté, hotely a restaurace. Ještě asi deset kilometrů jedeme po pobřeží, a teprve až tady mě vyhazuje, neboť tady končí. je zataženo a mlha. Jde ještě kousek po pláži, koupat se mi nechce, neboť nemám kam schovat svůj batoh. Místním autobusem, kterých tu jezdí spousta, jedu až do centra Viñi, což je turistický satelit Valparaisa. Stále je to souvislá zástavba hotelů, pláží, útesů, restaurací a jiných atrakcí na plážích. V centru navíc přibývají obchody, a banky. Ve dvě hodiny jedu prvním autobusem do Santiaga, což je asi 120 kilometrů. Kolem páté jsem ve „svém“ hotelu­‑bordelu. Tady podle mapy zjišťuji, že jsem si trochu do Viñi zajel, ale nevadí, alespoň jsem jí poznal. Na trhu nakupuji čerstvé jídlo k večeři a večer trávím jen jedením a mytím sebe a hadrů. Jsem rád, že s batohem jsem už docestoval.
Prakticky: so 17.2. Las Cuevas – Viña del Mar – Santiago

V Santiagu a v okolí: závěr pobytu se blíží

Dnes nemusím dělat nic. Ráno peru goretexovou bundu a kalhoty, abych do Evropy nepřijel jako smradlavý šupák. Podle Lonely Planet a materiálů z turistických informací dělám seznamovací vycházku po památkách. I v šedivém městě, jaké je pro mne pěti miliónové Santiago, se jich pár najde. Nejstarší budova ve městě je kostel z šestnáctého století, i když byl mnohokrát poničen zemětřesením. Samo město bylo založeno v roce 1541. V neděli má hodně muzeí vstup zdarma; jdu do muzea předkolumbijských umění, jsou tam kultury od Mexika až po Chile, celkem zajímavé. Muzeum Santiaga má bohužel zavřeno a další muzeum, kde mají mít mumii chlapce z nedalekého Cerro Ploma, kterého našli ve výšce 5000 metrů, je velmi daleko. Navečer nacházím obrovský hudební obchod, kde můžu dlouho poslouchat známé věci, ale i starší neznámé a hlavně chilské nové, například Los Prisioneros, což má být chilská nejslavnější rocková skupina. Určitě si nějakou její nahrávku musím pořídit.
Prakticky: ne 18.2. Santiago

Dnes jedu na celý den na výlet do Valparaísa, což je druhé největší chilské město, ležící u moře asi 120 km na západ od Santiaga. Vstávám již kolem šesté, v sedm vyrážím a před osmou mi jede autobus. Před desátou jsem na místě. Po vystoupení zažívám menší šok. je mlha, mírně prší a je tak 18 stupňů. Já mám jen šortky, tričko a šátek. Klepajíc kosu se šourám městem. Vyhledávám nejteplejší obchody jen, abych se zahřál. Naštěstí přestává pršet a postupně se trochu otepluje. Jdu až do historického centra, které leží na břehu oceánu. Podle materiálů z turistických informací se vydávám na vycházku po zdejších kopcích, které stoupají skoro hned od břehu. Jedu nahoru místní atrakcí, historickým výtahem, a proplétám se křivolakými uličkami. Některé jsou jen metr široké, tudy auta neprojedou Občas se někde objeví výhled na Valparaíso, škoda jen, že nesvítí slunce a město je částečně schované v mracích. Nechápu, jak si mohli do výhledu, hned vedle historického centra, postavit vysokánskou skleněnou budovu, jako kdyby uprostřed Malé Strany stál panelák.

Vracím se dolů nejstarším ještě parním výtahem z roku 1883 a jdu zpátky přes celé město. Pokračuji ještě dál asi půl hodiny směr Viña. Slunce začíná pražit, až když opouštím centrum. Zůstávám na první písčité pláži. Bohužel jsou obrovské vlny, určitě dobře přes dva metry. Na plavání to moc není. Dlouho stojím na břehu, nakonec do toho vlezu, ale je to jen houpání u břehu a útěk před těmi největšíma vlnami. Jedna vlna mi nějak divně hází s hlavou, bolí mě celý krk, nemůžu ním pořádně otáčet. Končím raději s koupáním a jdu ještě chvíli obdivovat místní kopec, které jsou fakt kouzelné. Jedu speciálním výtahem, který začíná sto padesátimetrovým pěším tunelem ve skále, pak je kolmý výtah (všechny ostatní výtahy jsou šikmé a vedou vždy nad zemí, kopírujíc terén) 60 metrů vzhůru, který končí ve vysoké věži, odkud vede železný most do ulice. Zpátky scházím úzkými kamenitými uličkami. Valparaíso se mi líbí, stálo by za delší návštěvu. Autobus mi ale bohužel jede již v šest večer. V osm jsem zpátky v Santiagu. Byl to hezký výlet, i když ráno jsem měl sto chutí to hned otočit zpátky.
Prakticky: po 19.2. Santiago – Valparaíso – Santiago

Dnes mě čeká velké nakupování domů – dárků a věcí pro sebe. Ráno není kam spěchat, před desátou je stejně všude mrtvo. Nejprve vyrážím do ulice, kde je několik obchůdků s „uměleckými“ předměty z Peru, Bolívie a Chile. Kupuji vodní klacek, zampoñu, což je indiánský foukací hudební nástroj a další dárečky. Chozením po městě mi věci pěkně přibývají a peněz ubývá. Proplétám se tržnicí Vega za řekou, kterou jsme s Kleofášem objevili. Několikrát větší než Mercado Central a mnohem větší výběr a i levnější zboží. A taky spousta malých levných restaurací. Humitas je tentokrát rozvařený, ale zeleninový salát bodne. Odpoledne trávím pod Santa Lucia, kde je spousta krámků s uměleckými předměty a kde už jsme byli s Kleofášem. Snad to, co jsem vybral, se bude doma líbit. Nakupuji též zásoby maté, u nás je přece jen kapánek dražší. Stejně jako mé oblíbené olivy a druh avokáda zvaný Hass, které mi předevčírem tak zachutnalo. Škoda, že se tyto čerstvé lahůdky nedají jednoduše přepravit přes oceán. Když se večer vracím do hotelu, nějaký muž, co jde proti, mě chytá za foťák a vypadá ti, že mi ho chce vytrhnout. Vyškubnu se mu a raději přidávám. Možná to byl jen opilec, který se chtěl dát do řeči. Je to ale rozhodně první a snad i poslední takovýto zážitek tady v Jižní Americe. Zatím jsem tu neměli co se týče jakéhokoliv náznaku kriminality, kapesní krádeže, či něčeho podobného sebemenší problém.
Prakticky: út 20.2. Santiago

pouliční kejklíři
pouliční kejklíři

Dnes mám před sebou poslední celý v Santiagu. Už se mi nechce nikam daleko chodit, beru si foťák a jdu si naposled užít ulice Santiaga. Chodím po centru a snažím se nějak objektivem zachytit zajímavou atmosféru a uliční život a vybrat nějaké typické motivy. Na hlavní pěší třídě, Paseo Ahumada, vidím, jak přede mnou jde jakýsi chilský borec v hokejovém dresu s nápisem „HASEK“ na zádech. Vepředu má pak nápis „Czech Republic“ a náš velký znak. Jsem potěšen, ale neoslovuji ho. Nejrušnější pouliční život v Santiagu se odehrává na Plaza de Armas, hlavním náměstí. Již od rána, což je tady tak od desíti, jedenácti hodin se tu shromažďují pouliční umělci a prodavači a nabízejí svoje produkty – obrazy, portréty; velmi zajímavé jsou sprejem stříkané staré vinylové desky, to jsem u nás ještě neviděl. U katedrály a v jejím okolí postává několik žebráků. V protilehlém rohu náměstí, kryti velkým altánkem, se odehrávají každodenní šachové bitvy. Je tu několik velkých stolů, na každém z nich namalované tři až čtyři šachovnice. Jeden pán půjčuje figurky a případně i šachové hodiny. Hrají se rychlopartie s hodinami, ale i normální dlouhé boje zanícených amatérů bez hodin. Hrají tady mladí, staří, muži i několik žen. Skoro u každé šachovnice navíc postává mlčící skupinka diváků. Jak jsem pozoroval, hraje se tu každý den. To by nemuselo být špatné i u nás. Navštěvuji též svoji oblíbenou tržnici Vega za řekou, jednak kvůli jídlu a jednak kvůli utracení posledních peset. Taky tu kupuji moc dobré cukrové melouny, snad vydrží přepravu do Čech. Už několik dní jsem nervózní, už se asi těším domů, na kamarády a češtinu. Od té doby, co odjel Kleofáš, mi mateřština chybí. Celý večer v hotelu se snažím co nejvíce věcí nacpat do batohu, tak abych měl příruční zavazadlo, co možná nejmenší.
Prakticky: st 21.2. Santiago

Jedu dom

Den odletu. Nedá se nic dělat, všechny krásné někdy končí… Přestože letadlo letí až před třetí hodinou odpoledne, již dopoledne, neboť už se mi nechce nic podnikat, opouštím hotel a jdu pěšky s přecpaným batohem až na stanici metra Los Héroes, odkud odjíždějí nejlevnější busy na letiště. Cestou se ještě stavuji za posledních 300 peset na internetu, kde zjišťuji, že na mě bude na Ruzyni čekat brácha s autem. Dobré. Poloprázdným autobusem jedu na letiště, které leží 25 kilometrů od centra a kam nejezdí normální městská doprava. Na letišti je to podobně jako na Ruzyni, není tu nikde žádné pohodlné místo na čekání. Sedám si v hale na nepohodlné kovové lavice a čekám. Času mám hafo. V jednu chvíli se celá hala začne otřásat bubny a zpěvem. Stejně jako ostatní cestující se běžím podívat, co se děje. V příletové hale pod námi stojí tak dvacet bubeníků s velkými bubny a k tomu kupa zpěváků. Všichni se radují a vypadá to, že někoho vítají. Jak mě jeden pán anglicky vysvětluje, vrací se nějaká skupina velmi populárních chilských umělců­‑estrádníků ze zámořského turné a fanoušci je vítají. Nikomu rachot nevadí ani hlídajícím policistům. Po jedné se jdu odbavit, což jde naprosto v pohodě. Celník se nekouká na moji fotku, jen dostávám výstupní razítko a je to – žádné komplikace jako při příletu. Další dvě hodiny čekám v tranzitním prostoru, než konečně začíná naloďování do letadla. Na čas, ve tři hodiny odlétáme a naše cesta nejen po Patagonii končí. Letím stejnou trasou jako sem, přes Buenos Aires do Paříže a odtud dalším letadlem do Prahy. Hned po startu přelétáme Andy, jsou krásně vidět, bohužel letíme jiným koridorem než do Santiaga a Aconcagua, na kterou jsem se tak těšil, není vidět. Za necelé tři hodiny jsme v Buenos Aires. Na chvíli se jdu projít do letištní haly a než si stačím protáhnout ztuhlé klouby, již letíme dále. Čeká nás podle palubního počítače přesně 11111 kilometrů non­‑stop letu do Paříže. Většinu letu naštěstí prospím, ani jeden z těch deseti filmů, které můžu sledovat, mě nezaujme.
Prakticky: čt 22.2. Santiago – odlet do Evropy

Andy z letadla
Andy z letadla

Když se ráno budím, jsme už nad Španělskem. Bohužel je mlha a z okénka není nic vidět. Než se naději, kroužíme kolem Paříže a v půl dvanácté dosedáme na letiště Charlese de Gaulle. Mám asi jen na přestup, takže celkem svižně odcházím z letadla a hledám, z kterého terminálu mi to letí. Když se dostanu k pultíku ČSA/Air France, koukám že něco není v pořádku. Ranní let do Prahy ještě neodlétl a náš taky ještě nezačali odbavovat. Před pultíkem stojí zástup lidí z velké části mluvící, či spíše nadávající, česky. Už si připadám jako doma. Tolik češtiny mi stačilo, už sem jsem v podstatě doma, zase bych mohl někam letět. Ale přece jen musím do Prahy… Jedna pracovnice Air France si stoupá na pás zavazadla a všem nám něco vysvětluje. Bohužel mluví Francouzsky, takže ji vůbec nerozumím. Naštěstí jedna česká studentka za mnou mi to překládá. V Čechách je od rána sněhová kalamita, ranní letadlo vůbec neodletělo z Ruzyně, takže teď nemá ani co letět zpátky, a navíc Ruzyně nepřijímá žádné lety. Kdo chceme letět dál, třeba do Vídně, Berlína či Varšavy, tak to půjde nějak zařídit, ostatní poletíme zítra. Mě osobně to vůbec nevadí, mám času dost, alespoň si udělám výlet do Paříže. S naštvanými businessmany je to horší, žhavý svoje mobily a klejí. Dostávám poukaz do hotelu, který leží nedaleko letiště, včetně večeře a snídaně. Na Visa kartu (skvělé – nemusím nikde shánět franky či místní kartu na telefon) úspěšně telefonuji domů, že se poněkud opozdím. Dostáváme svoje zavazadla, což je sympatické a můžeme letištním okružním autobuskem jet. Bus krouží kolem zdejších šesti terminálů a hotelů rozesetých v okolí. Můj hotýlek je z těch obyčejnějších, nocleh za pouhých 460 franků, k tomu za 80 večeře a za 45 snídaně. Vše na náklady Air France. Nepříjemné je, že jsem čekáním na zavazadlo a na autobus strávil fůru času a teď už je po třetí hodině. Než se dostanu na letiště, uplyne půl hodina a pak ještě TGV do centra – prostě do města to už nestojí za to. Taky si musím zvyknout, že v Evropě je stále zima a brzo večer nastává tma. Ležím na pokoji, čtu si anglické noviny a časopisy. Také kontroluji obsah batohu. Jedna láhev vína, zrovna toho nejlepšího, praskla a melouny se nějak pomačkali. Jeden musím hned sníst, další dva si dávám do příručního zavazadla a doufám, že to do zítra vydrží. Celý obsah batohu je načervenalý a voní po víně. Čištění si ale nechávám až na doma. Po vydatné večeři na útraty Air France, zcela přežraný, brzo usínám.
Prakticky: pá 23.2. přílet do Paříže – Paříž

Jen „krátký“ přelet z Paříže do Prahy, jízda vlakem do Pardubic a už sem doma - čirou náhodou mám zrovna dnes narozeniny!
Prakticky: so 24. 2.2001 Paříž – Praha – Pardubice

Další fotografie z cesty

Zapsal a přepsal Pavouk, na světovou síť vyvěšeno s odstupem v roce 2017.

Mapa cestování

© Jana a Pavouk Ledvinovi | webmaster a kontakt | Za vystavení stránek děkujeme Věrošovi.