Pavoukovy a Jančiny stránky
Zobrazit mapu cestopisůSkrýt mapu cestopisů

Innská cyklostezka: ze švýcarských průsmyků po bavorské roviny

18. – 27. 8. 2017 Janča a Pavouk  Další fotografie z cesty

„Ta voda chutná nějak divně!“ „Ta moje je úplně normální.“ Nebyla to obyčejná kašna, ze které jsme pili, ale dvojkašna, vpravo tekla normální pitná voda a vlevo železitá minerálka. Že v Alpách byly kašny v každé obci jsme brali jako normální, ale dvojkašnu jsme potkali poprvé.
Za cíl letošní rodinné cykloexpedice jsme už v zimě vybrali alpskou Innskou cyklostezku. Řeka Inn teče od známého zimního letoviska Svatý Mořic dolů Švýcarskem, Rakouskem a Německem až do Pasova. Podél toku řeky Inn vede, doufejme, pěkná dálková cyklostezka.

U průsmyku Maloja, Lago di Segl, Švýcarsko
Na začátku cesty, u průsmyku Maloja, Lago di Segl

Cesta do Švajcu

Posledních několik týdnu bylo velmi hektických a významně hrozilo, že se letošní cykloexpedice ani neuskuteční. Janče v práci tři týdny před plánovaným odjezdem skoro zrušili dovolenou, musela si trošku více dupnout, aby ji pustili. Nakonec na dovolenou odjet mohla. A tak přijeli do Brna od Pardubic v pátek před polednem Bětka s Filipem. Po obědě a zmrzlině „božský kopeček“ jsme u nás doma doplnili vybavení, které bude potřeba a které děti sebou neměly (stan, jídlo, vaření,…). Kompletně sbaleni jsme jeli k Janče do práce, vyzvedli ji, přidělali jí nový stojan na nové kolo, a všichni společně jsme odjeli na vlakové nádraží.

Začátek innské cyklostezky je u Svatého Mořice ve Švýcarsku, kam jsme měli vlakem dojet v sobotu po obědě. Po páté jsme v Brně nasedli do našeho prvního vlaku jedoucího do Vídně. Tam jsme po půlhodině čekání na nádraží pokračovali přímým vlakem do Innsbrucku. Povídali jsme si, večeřeli, smáli se, ale i tak jsme všichni už kolem deváté hodiny klimbali. V Salcburku vlak najednou změnil směr jízdy, něco tu v němčině zahlásili a do Innsbrucku jsme přijeli místo před půlnocí až po jedné v noci. Jak jsme vydedukovali, poslední úsek cesty jsme místo po rychlé zkratce přes Německo jeli oklikou přes rakouské hory, asi byla nějaká mimořádnost na trati. Ještě že jsme v Innsbrucku měli rezervu osmi hodin na přestup!
Prakticky: pá 18.8 Brno – Vídeň – Innsbruck

V Innsbrucku jsme vystoupili za silného deště, původní plán na nocleh v blízkém parku jsme kvůli dešti zrušili a zůstali jsme v budce přímo na nástupišti. Kupodivu nás nikdo nevyhodil, bylo teplo, jen moc světla a hlášení rozhlasu nás rušilo ze spánku. V sedm hodin jsme vstali vyspinkaní a přesunuli se do prvního dnešního vlaku, expresu do Curychu, který odjížděl právě odtud z Innsbrucku. Jeli jsme srdcem Alp, přes rakouský Landeck, nejvýchodnější rakouskou spolkovou zemi Vorarlbersko, Lichtenštejnsko, až do švýcarského Sargansu. Odtud nám jel hned další kratší spoj do Churu. V jedenáct hodin jsme se nalodili do posledního vlakového spoje, úzkokolejného Bernina expresu. Famózní vyhlídkový červený vlak, super krajina a plno cestujících. Najít místa pro čtyři kola dohromady byl trochu problém, nejprve jsme stáli každý v jiných dveřích a až na druhé vlakové zastávce jsme se všichni přesunuli tam, kde bylo více míst na kola a kde jsme dokonce mohli sedět dohromady. Brzy jsme začali stoupat do vysokých hor, škoda, že bylo zataženo. Přes krásně velká okna jsme mohli pozorovat okolí prý nejkrásnějšího traťového úseku mezi Bergünem a Predou, kdy vlak na šesti kilometrech nastoupal 400 metrů výšky: pomocí serpentin či točitými tunely jako někde na silnici. A kdo by se i tak nudil, tak se mohl zúčastnit soutěže švýcarských drah, nafotit všechny panely s čísly, které byly nepravidelně rozmístěny podél trati o označovaly zajímavá místa. Z Churu v 600 metrech vyjel vlak do více než 1800 metrů nad mořem. Projeli jsme šestikilometrový tunel Albula a mírně klesli k řece Inn. Po krátké jízdě v širokém údolí proti proudu Innu jsme v jednu odpoledne vystoupili ve Svatém Mořici, světoznámém švýcarském letovisku.

Ve vysokých průsmycích

Před nádražím jsme přesedli na autobus (kola nám řidič zavěsil na háky vzadu) a po dvaceti kilometrech jízdy plochým údolím skoro po rovině jsme vystoupili ve vesnici Maloja u stejnojmenného sedla (Malojapass 1815 m), nad kterým řeka Inn pramení a kde začíná i námi plánované putování po Innské cyklostezce. Inn odtud teče dolů Švýcarskem, Rakouskem a Německem až do Pasova, kde se vlévá do Dunaje. A podél toku vede dálková cyklostezka.

Vyfotili jsme se přímo v sedle na vyhlídce do překvapivě hlubokého údolí (tato strana sedla byla zcela jiná než ta, po které jsme přijeli autobusem). Zpátky do Mořice jsme jeli skoro po rovině, širokánským údolím, po silnici, po asfaltových silničkách nebo velmi kvalitní šotolině. Stezka nás protáhla postupně podél třech větších jezer. Rozpršelo se, na kole v pláštěnkách jsme se vrátili zpátky do Svatého Mořice, do města, kde údajně 322 dní v roce svítí slunce. Bohužel, teď byl zrovna jeden z těch zbylých 35 dní bez slunce. Ačkoliv pršelo, tak bylo celkem teplo. Jen pěšky, bez kol a věcí, které jsme nechali na nádraží, jsme si prošli centrum mekky zimních sportů, města „smetánky“. Okoukli jsme i kostelní věž, která je ještě šikmější než ona známá v Pize. Vlastní kostel už dávno nestojí. V centru městečka právě startovaly závody veteránských aut, komentátor uváděl na startu jednotlivé vozy a přitom plynule střídal několik jazyků, kterými se mluví tady v horním Engadinu, celém Švajzu a okolních zemí.

Po svačince na břehu mořického jezera (pro ty, kdo rozumí zdejší retorománštině: Lej da San Murezzan) jsme pokračovali dále. Výrazně se ochladilo, všude byly mraky. Kus pod Mořicem se opět více rozpršelo. Už doma jsem hned na úvod naplánoval asi jednodenní odbočku přes dva vysokohorské průsmyky a s krátkým průjezdem Itálii opět zpět ke švýcarskému Innu, abychom si více vychutnali zdejší jistě krásnou horskou krajinu. Odbočili jsme proto od Innu do vedlejšího údolí Bernina. Hlavní slejvák jsme přečkali na nádraží v městečku Pontresina, kam jsme stačili po chvíli dojet. Než déšť přestal, tak jsme se alespoň všichni čtyři příjemně ohřáli ve vytápěné čekárně. Po půlhodince jízdy po cyklostezce jsme se na okraji lesa nedaleko cesty a říčky po dnešních 32 kilometrech utábořili v našich dvou stanech. Před sebou jsme měli jsme stoupání do sedla 2300 metrů, kam však v dešti a zataženu určitě nemělo smysl pokračovat.

Přestalo pršet a mohli jsme vařit a večeřet v klidu venku. Filip se chystal na vaření, našrouboval vařič na bombu a ozvalo se „ssssss“. Bomba syčela a volně z ní unikal plyn. I když vařič sundal z bomby, plyn syčel dále. Bombu odnesl daleko od nás, abychom nečuchali výpary a taky abychom plyn nějak nezapálili. Plyn z ní po chvíli zcela vyprchal. Večerní klid jsme si vzít nenechali: zvládneme vařit všichni společně jen na druhé malé bombě, která nám zůstala!
Prakticky so 19.8 Innsbruck – Svatý Mořic /vlak/ – Maloja /bus/; Maloja – Svatý Mořic – za Pontresina (1850 m) /kolo; 32 km)

Údolí Bernina a slavná úzkokolejka (v cca 2200 m)
Údolí Bernina a slavná úzkokolejka (v cca 2200 m)

Ráno byla zima, teploměr ve stanu ukazoval devět stupňů, ale vypadalo to, že bude hezky, nebo alespoň lépe než včera. Jeli jsme po pěkné štěrkové cestě podél železniční trati, která údolím taky stoupá do průsmyku. Bylo zcela jasno a slunce svítilo. okolo pastviny s krávami, louky, řídký les. Vpravo nad námi se krásně „vyloupl“ ledovec a nad ním Piz Bernina (4049 m), nejvyšší hora celé oblasti a dokonce celých východních Alp. Cesta byla dále sjízdná jen pro horská kola (úzká pěšinka prudce nahoru, kameny a kořeny), proto jsme jeli dále raději po silnici. Celkem mírně jsme stoupali do plochého, avšak dost vysokého sedla Bernina. Po zkušenosti z loňska jsme i letos vždy chvíli jeli a delší chvíli čekali na Bětku, než nás dojela. Filip měl jednak nové kolo a jednak přes rok trochu trénoval nejen v domácích Krkonoších, takže teď do kopce jel skoro tak rychle jako Pavouk a Janča.

Všude bylo pěkné okolí a krásné výhledy. Bohužel už od rána jezdilo po silnici hodně aut, motorek i autobusů. Železnice vedla skoro pořád vedle silnice a vlaky jezdily celkem často v obou směrech. Byli jsme už nad hranicí lesa (která je ve výšce asi 2000 m), projeli jsme zimní středisko, „vrcholovou“ přehradu: nejvyšší místo, kterým projíždí vlak, vystoupali jsme po silnici ještě osmdesát výškových metrů a dostali se do sedla Passo de Bernino, ležícího v nadmořské výšce 2330 metrů. Od rána jsme nastoupali skoro 500 metrů. Všichni jsme si asi vytvořili náš výškový cyklo rekord. Společné focení bylo více než povinností!

Paso Bernina (2330 m), nejvyšší bod cesty
Paso Bernina (2330 m), nejvyšší bod cesty

Následoval náš první expediční sjezd, asi 280 metrů dolů na třech kilácích (klasické pořadí Filip, mezera, Běta, mezera, Pavouk a Janča). Odbočili jsme na úzkou silničku vedoucí vzhůru do Itálie a stoupali nad hranicí lesa do velmi prudkého (v porovnáním s předchozím) sedla Paso di Livigno. Museli jsme postupně nabrat skoro všechnu výšku zpátky, jel jsem na nejlehčí převod a i tak se mi jelo dost špatně. Bohužel i tady jezdilo velmi mnoho aut, možná proto, že byla neděle. V sedle, které tvoří hranici mezi Švýcarskem a Itálií, jsme si zase chvilku poseděli čekáním na Bětku. Alespoň jsme s Filipem měli čas vyměnit a zalepit duši na mém zadním kole a Janča si vyběhla na blízky kopec s křížem.

Pokračovali jsme dalším parádním sjezdem čtyři sta metrů dolů a vjeli do italského letoviska Livigno. V centru jsme projeli kolem krásných zachovalých starých dřevěných domků. Na oběd jsme poseděli na „návsi“ u kostela, slunce svítilo, byl tu celkem klid. Městečko „žije“ asi hlavně v zimě. Kousek za Livignem začínalo jezero a asi 13 kilometrů jsme jeli po silnici vinoucí se po jeho břehu (jinde byly jen prudké srázy), chvíli i pod betonovými estakádami vybudovanými proti padajícím kamenům a lavinám. Na vysoké hrázi – nejeli jsme tedy podél jezera, ale podél přehrady – stála dodávka s vlekem na převážení kol. Silnice tu totiž končila tunelem. kde byl zákaz vjezdu pro kola.

Zaplatili jsme šest euro za každého a dodávka nás provezla uzounkým jednosměrným tunelem zpět do Švýcarska (bylo asi půl třetí). Mířili jsme zpět do údolí řeky Inn. Ač jsme jeli „jakoby“ údolím dolů, tak jsme místo toho stoupali ze 1700 do 1890 metrů do malého bočního sedýlka. Svačinka: pytel sušenek a už následoval opravdový sjezd 400 výškových metrů dolů k řece Inn do obce Zerm. Stále tady nevedla žádná cyklostezka, takže jsme sjížděli po silnici, po dokonalém asfaltu.

Napojili jsme se zpátky na Innskou cyklostezku a pokračovali podél řeky chvilku po silnici, chvilku mimo silnici. V Suchsu ubylo trochu automobilů, které odbočovaly do sedla směr Davos. Innská cyklostezka po chvíli zamířila do vesniček velmi vysoko nad řekou, my jsme však jeli raději údolím po silnici, dnes už jsme si kopců užili dosti. I tak jsme chvilku museli stoupat, takže logicky následoval sjezd, opět parádní a dnes již čtvrtý, až k Innu. Pak opět nahoru, až jsme se dostali do lázeňského města Scuol. Sjeli jsme do jeho historické části plné nádherných starých domů. Na náměstíčku jsem si z kašny dopustil vodu.

- „Ta voda chutná nějak divně!“

- „Ta moje je úplně normální.“

Nebyla to obyčejná kašna, ale dvojkašna, vpravo tekla normální pitná voda a vlevo železitá minerálka. Že v Alpách byly kašny v každé obci jsme brali jako normální, ale dvojkašnu jsme potkali poprvé. Opustili jsme silnici a pokračovali opět po Innské cyklostezce, která ze Scuol vedla lesní cestou. Po šesti kilácích za Scuolem jsme „zakotvili“ v lese, u laviček, u pěkného posezení v lese, u řeky. Vaření, večeře, praní a mytí se v Innu (Bětě a Filipovi se pro mě z neznámých důvodů do vody nechtělo). Chvíli jsme si s Filipem zaházeli freesbee a ringo. Stany jsme raději postavili až skoro za tmy, aby nás nikdo moc neviděl, za bariéru z vyskládaných klád.
Prakticky: ne 20.8. Za Potresina – Passo del Bernina (2330) – Paso di Livigno (2312 m) – Livigno – Zermez – Scuol – za Scuol (92 km)

Po sesuvech někde chybí regulérní mostky
Po sesuvech někde chybí regulérní mostky

7-8.30 raníček na břehu Innu. Pokračovali jsme stále po lesní cestě, perfektně přímo nad řekou. Občas jsme projeli kolem sjeté kamenné laviny: většinou už však byla odbagrovaná nebo šla přes ni provizorní lávka pro pěší a kola. Další kus byla cyklostezka, asi kvůli nějakým sesuvům, dokonce zcela uzavřena a my jsme museli pokračovat po silnici po druhé straně řeky. Nahoru, dolů a přijeli jsme do hraniční vsi Martina (byli jsme teď přímo pod trojmezím Švýcarsko­‑Rakousko­‑ Itálie), dobře jsme všichni čtyři znali zdejší cesty z loňska, kdy jsme odtud stoupali 500 metrů vzhůru do Reschen passu a dále do Itálie. Dnes jsme ale mířili do Rakouska, po proudu Innu.

Následoval krátký výjezd po silnici, kde zároveň jezdila i auta, a delší sjezd k řece, při kterém jsme definitivně opustili Švýcarsko a vjeli do Rakouska (opět v pořadí Filip, Běta, Pavouk, Janča). Zbytečně složitě jsme po nájezdových rampách a vysokém mostě přejeli na druhou stranu Innu (šlo by jet zkratkou po lávce kolem kempu) a pokračovali jsme po silničkách po pravém břehu. Po hlavní silnici se už vůbec nejelo a střídaly se vedlejší silničky a super cyklostezky. Ač jsme jeli z kopce (z 1200 do 800 metrů), tak stejně byla místy stezka nahoru a zase dolů. Při obědě na cyklostezce na břehu řeky Bětka prohlásila, že si stopne nějaký kamion (aby nemusela jet dále), a už jel kolem „nákladní“ bicykl: kolo celé ověšené brašnami. Možná by Bětku vzalo, ale jelo v protisměru. Od obce Martina jsme jeli paralelně po Innské stezce a po cyklotrase Via Claudia Augusta, kterou jsme jeli loni. Čekalo nás několik dřevěných mostů přes řeku a vjeli jsme do městečka Landeck, které jsme znali z loňska. Tentokrát jsme Landeckem jen projeli a zavzpomínali si na návštěvu hradu nad městem a na marné hledání cykloprodejny. Cesta ubíhala, i když jsme, neznámo proč, jeli dosti pomalu. Od města Imst jsme jeli už zase jen po „samotné“ Innské cyklostezce, Via Claudia Augusta se od nás odpojila. Projeli jsme kolem údolí Ötztal (známé po Ötzim) po pravé straně. Užívali jsme si lesní cesty, cestičky, chvíli podél hlavní trati, delší dobu podél polí s dozrávající kukuřicí.

Zajeli jsme se podívat na obrovský klášter Stams, zdálky svítící žlutou barvou, který jsme si oběšli zvenčí. Dovnitř bychom se stejně nedostali, akorát se blížila zavírací doba. Nad klášterem „trčel“ skokanský můstek, asi zkratka pro mnichy domů. Dali jsme ještě osm kilometrů a přijeli do městečka Telfs (asi 630 m n. m.; 17.30). Už dříve jsme se dohodli, že dnes půjdeme na večeři do nějaké restaurace. Projeli jsme celé městečko křížem krážem, ale nenašli jsme žádnou otevřenou tyrolskou hospodu, tak jsme šli do řecké. V infocentru jsem dostal cyklomapu okolí, při čekání na večeři chvíli plánoval. Ostatní souhlasili s plánem, že se tady na kolech na chvíli vrátíme do srdce horských údolí a kopců a že z rakouské strany zkusíme vystoupat na nejvyšší horu Německa Zugspitze.

Všichni měli na jídlo velké porce, jen mého pečeného sýra bylo málo. Navečer jsme tedy opustili Inn a popojeli kus za město, směr hory a horské planiny a údolí Leutasch, asi 150 výškových metrů vzhůru. Čekali jsme, až se setmí, a na pokosené louce postavili stany a hned usnuli. Ještě předtím jsme čekali, než Běta dotlačila své kolo: k večeři si dala omylem syrové rajče schované v salátu, a teď měla zřejmě alergickou reakci: bolelo ji břicho. Snad se rychle uzdraví, zítra bychom potřebovali nastoupat asi 1000 výškových metrů.
Prakticky: po 21.7. Za Scuol – Martina (Šv./Rak) – Landeck – Telfs (105 km)

Výlet na Zugspitze

Vstali jsme raději skoro za tmy už v šest ráno (aby nám nikdo nevynadal, že mu nocujeme na louce) a za dvacet minut jsme sbalení vyrazili nalačno na kolech vzhůru. Snídani jsme si dopřáli skoro až v sedle Buchen (1200 m). Asi hodinu jsme čekali na Bětku, kterou bolela achilovka a kolo pod sedlo tlačila pěšky. Měl jsem čas opravit své kolo (drhnul blatník o plášť). Snídaně vždy povzbudí! Po chvilce jsme dojeli do plochého, nevýrazného sedla a hurá, hned nás potěšil krátký sjezd na náhorní planinu Oberlental. V sámošce (náhodou se tady v horách objevila) jsme dokoupili trochu jídla na další den a také litr zmrzliny, který jsme hned před obchodem radostně spapali.

Planina Oberlental, hora Hohe Munde<
Planina Oberlental, hora Hohe Munde

Opustili jsem planinu, vjeli jsme do údolí Gaistal, postupně projeli kolem několika velkých parkovišť se spoustou aut. Dále byl naštěstí zákaz vjezdu autům, dalo se jet jen na kole a nebo jít pěšky: cyklistů i pěšáků tu byla spousta. Pěknou šotolinou mírným údolím vzhůru, dole řeka, vlevo nad námi vysoký a špičatý vrchol Hohe Munde (2600 m). Chvíli nahoru, chvíli dolů. Předjela nás spousta kol: jednak při čekání na Bětku a jednak výletníci na elektrokolech. Projeli jsme kolem dvou odboček k horským chatám, dali si obídek u potůčku. Bylo teď skoro jasno, ačkoliv od rána byly spíše mraky. Po chvilce odbočovala cesta z hlavního údolí k chatě Hochfeldernalm, po které jsme se vydali. Sice v letáku psali, že trasa má být velmi náročná a jen pro horská kola (v mapě značeno jako „černá“ cesta), ale řekli jsme si, že ji zkusíme, v nejhorším budeme kola tlačit. Šotolina však dále byla velmi kvalitní, jen jsme jeli více do kopce. Filip jel první na svém horském kole a za ním já a pak Janča. Z celé cesty jsme s Jančou tlačili jen sto metrů – kus prudké sjezdovky – a jinak jsme vše vyjeli. Stále nahoru, sjezdovka, louka a už byla vidět i horská chata (se statkem, kravami a hospodou). Bylo asi půl druhé odpoledne. Další hodinu a půl jsme čekali na Bětku než dorazí. Jak jsme později zjistili, bohužel odbočila k jiné soukromé chatě a dlouho u ní na nás čekala. Já s Jančou jsme si mezitím vyšli nahoru k horní stanici lanovky, která vozí v zimě lyžaře z druhé strany údolí.

Běta v údolí Gaistal
Běta v údolí Gaistal

Celé odpoledne jsme trávili u chaty, plánovali výstup na Zugspitze a popíjeli domácí podmáslí a mléko (dobré, ale dost drahé). Slunce chvílemi svítilo, chvíli byly tmavé mraky, kdy se i dost ochladilo. Servírka nás uklidňovala, že zítra by mělo být celkem hezky, že by nemělo pršet. Postavit stany jsme šli asi dvě stě metrů dolů na sjezdovku na místo, kde na nás nebylo od chaty vidět. Navařili jsme si, najedli se a v osm večer jsme už všichni usínali.
Prakticky: út 22.8. Nad Telfs – sedlo Buchen – Oberlental – údolí Gaistal – Hochfeldernalm (1730 m) /21 km/

Jak jsme se včera domluvili, tak jsme dnes vyrazili pěšky na Zugspitze, u chaty bylo rozcestí s časovým údajem pět a půl hodiny nahoru. Budík v pět ráno jsem neslyšel, vstali jsme až v 5.15, to už bylo šero. Bylo skoro zataženo, tak nebylo ani příliš chladno. Vařili jsme snídani, Filip zvrhl z vařiče vodu na kaši, ale zázrakem se mu skoro nic nevylilo. Kola s brašnami jsme vytlačili k chatě a jen nalehko, s dvěma váčky na záda, oblečením a svačinkami jsme ve třech vyrazili (6.30). Jak Bětka včera avízovala, zůstala odpočívat „v základním táboře“. Jen nás přišla vyprovodit a vrátila se dospat se do stanu.

Filip šel ve svých skoro rozpadlých botách. Mapu jsme neměli, jen ve foťáku ofocený výřez z tištěné mapy. Hned od chaty nás první hodinu vedla pohodlná pěšina vzhůru, po loukách, kolem krav; na skalách jsme pozorovali první stádo kamzíků. Následoval nedlouhý traverz hory a sestup ke skalní průrvě, tvořící hranici Rakouska a Německa. Prošli jsme brankou v plotu – zjevně ochrana pro krávy – a vešli jsme do Německa a zároveň do dalšího údolí. Hned na hranici se přímo nad námi ukázal vrchol hory Zugspitze, díky budovám a lanovkám na vrcholu se nedal splést s jiným kopcem.

Chvíli bylo teplo, chvíli chladněji, dle toho jak bylo a nebylo vidět slunce. Filip stále pěkně šlapal, nejčastěji několik kroků před námi. Přetraverzovali jsme napříč celé údolí (Zugspitzplatt), už jsme nešli moc po cestě, ale spíše přes a po kamenech, chvílemi kličkovali kolem velkých balvanů až k chatě Knorhütte (2050 m). Cesta nebyla obtížná, jen jsme museli jít pomalu. Vlevo nahoře byly všude sjezdovky a lanovka na vrchol. Chata Knorhütte leží přímo pod skalnatým hřebenem, přes který vede jiná horolezecká cesta na Zugspitze. Byla tu i dostupná pitná voda, „hurá“: Janča se ráno nestihla pořádně napít, teď se dopila a taky jsme doplnili naši flaštičku.

Od rána až sem jsme potkali jen jednoho člověka. Tady u chaty byla spousta lidí, přicházeli buď odspodu z německého údolí Reintal, nebo tu byli asi ubytování a teprve snídali. V suchu a po kamenech jsme pokračovali nahoru velmi vyšlapanou cestičkou (kolem byly ovečky „pasoucí“ se skoro na holých kamenech). Asi za hodinu jsme se dostali do místa nedaleko dolní stanice lanovky, kterou turisté sjíždí z vrcholu a dívají se na zdejší malinkatý ledoveček. Zároveň je tu konečná stanice vlaku, který sem tunelem přijíždí z německé strany.

Konečně jsme se dostali díky změně terénu do drsnějších hor: pohodlná cesta se změnila v prudké suťovisko vzhůru, které bylo bez hůlek velmi nepříjemné. Asi po 100-150 výškových metrech suťoviskem začala vrcholová skála. Cesta odsud vedla skoro furt po fixních lanech a občas i po sbíječkou vylepšené skále (průchodu). Filip si čím dále více stěžoval na hluboké pohledy dolů. Stoupali jsme, předešli spoustu lidí, po 200 výškových metrech jsme došli k vrcholovému hřebínku, kde Filip doopravdy znejistěl (prý měl trochu strach z výšek), ale úspěšně překonal sám sebe a jen s mírně rozklepanými koleny pokračoval dále a my s Jančou za ním. Za většího větru jsme v jedenáct hodin dorazili na vrcholek Zugspitze. Byly tady spolu s námi další stovky, možná až dva tisíce lidí, lanovky (z toho jedna z rakouské strany), hospody, bufety, různé betonové plošiny, atrakce pro turisty. Odmítl jsem stát frontu k vlastnímu vrcholovému kříži. Mraky a lidi kolem znemožňovali lepší a hlavně klidnější výhledy. Nafotit panoráma bylo nemožné, všude byly nějaké stavby. Zugspitze byla zatím jednoznačně nejdivnější nejvyšší hora nějaké země, na kterou jsem doposud vystoupil.

Z vrcholu Zugspitze
Z vrcholu Zugspitze

Po hodině pobytu jsme se začali vracet zcela stejnou cestou. Dolů se nám šlo překvapivě dobře, Filip prokázal silnou vůli a na skalách se otrkal. Cesta sutí dolů byla „vyložená pohoda“. Opět jsme si dali svačinku na Knorrhütte. Slunce už svítilo skoro neustále, bez čepice s kšiltem a bez klobouku jsem počínal cítit pálení očí. Ve čtyři odpoledne jsme úspěšně sestoupili k chatě Hochfeldernalm. Bětka se opalovala na louce opodál, aby prý nebyla pořád v oplocené chatě. S domácím tvarohovým štrúdlem se prý měla dobře.

Na další cestu na kole jsme byli sbaleni už od rána, tak si jen Bětka poskládala pár věcí, my jsme se převlékli a těšili se na sjezd dolů do údolí a do sámošky na něco dobrého. Asi padesát minut jsme rychle (Filip a Běta) a opatrně (Janča a já) frčeli po známé velmi kvalitní šotolinové cestě dolů, zpět do údolí Gaistal. Nejprve jsme jeli tři kiláky prudce dolů, s vymačkanými lanky brzd, a pak jsme už jen mírně klesali údolím stejnou cestou podél říčky s luxusním horským okolím. Slunce pražilo; vjeli jsme na asfalt, po chvíli byly už domy a náhorní planina a místní část Oberln a „naše“ sámoška. Jako odměnu jsme si dopřáli něco dobrého na zub a poseděli na trávě před obchodem. Projeli jsme místní náhorní planinu, krátce vyjeli do sedla a pokračovali osmi kilometry parádního sjezdu 600 výškových metrů do údolí řeky Inn, po stejné silnici, kterou co jsme stoupali včera ráno.

V údolí Innu jsme museli jet kus po silnici (cyklotrasa vedla za dálnicí a řekou a nebyl k ní most), asi až po pěti kilometrech jsme se konečně zase napojili na cyklostezku. Teď bychom měli až do Pasova pokračovat stále po ní, tedy skoro pořád po rovině, už by neměly být žádné větší kopce a sjezdy. Po deseti kilometrech jízdy jsme zastavili u pěkného odpočívadla na vaření a večeření a po chvilce jsme dojeli k louce u Innu, kde jsme postavili naše stany. Jen jsme tu neměli přístup k řece, všechna vhodná místa na břehu nám zabrali jiní táborníci a romantici.
Prakticky: st 23.7. Hochfeldernalm (1700 m) – Zugspitze (2960 m) – Hochfeldernalm /pěšky/ – Obern – Telfs – za Inzingem /kolo, 32 km/

Ráno u řeky Inn
Ráno u řeky Inn

V údolí mezi vysokými horami

Po šesté ranní mě vzbudila sbíječka, dělníci cosi opravovali na dálničním mostě hned vedle. Ještě jsme si však další hodinku poleželi ve stanu. Vstávali jsme a snídali už na slunci, v teple, na klidné cyklostezce (právě kvůli opravě mostu tu byla objížďka, takže tady nemohl jet nikdo okolo nás). Jeli jsme údolím Innu po dobré šotolině a po asfaltce pěkně vedle řeky a ošklivé dálnice a železnice až do Innsbrucku, hlavního města Tyrolska. Nakoupili jsme si trochu jídla a provedli cykloprohlídku historického centra. Děti, myslím, města „moc nemusí“, tak jsme se ve městě moc dlouho nezdrželi. Severní stranu Innsbrucku tvoří prudké svahy blízkých hor, na jihu jsou kopce trošičku vzdálenější. Tyroláci každopádně mají krásné výhledy na hory přímo z města.

Jeli jsme dále přímo po břehu Innu, bohužel stromy na břehu bránily lepším výhledům. Minuli jsme prý hezká městečka Hall, Wattens i Schwarz. Perfektní asfalt se střídal s dobrou šotolinou. Na prohlídku a svačinku jsme zastavili až v městečku Rattenberg, v nejmenším městě Rakouska. Brána, jedno náměstí, jedna delší ulice. Pěkné místo, ale Glurns, nejmenší město jižního Tyrolska, kde jsme byli loni, byl hezčí. Spíše podél dálnice než vedle řeky jsme jeli dále.

Bětka byla čím dál více unavenější a jela velmi pomalu, cestovní rychlost nám klesla pod 15 kilometrů za hodinu. Stále bylo bez mráčků a pražilo slunce. Při průjezdu jedné vesničky jsem se podivil, proč všichni nosí u zahrad rozprašovače, že na mě furt stříká voda. Ale voda nebyla z rozprašovačů, jenom se „z ničeho“, z modré oblohy rozpršelo. V teplém dešti jsme jeli asi patnáct minut, než déšť zase z ničeho nic přestal.

Podél dálnice jsme o půl šesté dojeli na kraj rakouského města Kufstein, posledního města před hranicí, dále Inn teče Bavorskem. Zajel jsem sám do infocentra v centru zjistit, kde hledat zdejší kemp. Prý jsou tu tři a k nejbližšímu se musí jet kus zpět, k jezeru Stimmersee. Mapa, co jsem dostal v infocentru, kecala=byla velmi nepřesná. Trochu jsme kličkovali a nakonec jsme neskončili u jezera (žádná šípka na silnici, když jsme se ptali místních, tak se o jezeru nezmínili), ale ještě kilák vedle – v kempu na sportovním letišti za 44 euro pro čtyři osoby.

Spaní jsme ale měli, tak ještě sehnat večeři, dnes nevaříme. Hospoda v kempu vypadala nóbl, ceny vysoké a skoro nikdo v ní neseděl. Tak jsme jen postavili stany, hopli jsme na kolo a dojeli si k jezeru Stimmersee (rybník s koupáním) a zde jsme zašli do restaurace skoro plné lidí a kde i skvěle vařili. Já měl Eirschwammel in Rahmsauce mit Semmelknödel, lišky ve smetanové omáčce s jedním velkým a velmi chutným tyrolským knedlem. Rozpršelo se a přišla bouřka. Čekali jsme v hospodě, déšť ne a ne přestat, museli jsme se vydat na deštivou cestu s blesky v patách nazpět. Díky velké frekvenci blesků jsme ani nepotřebovali světla. Mytí, praní a chystání se na kutě v kempu proběhlo za stálého deště. Paradoxně krátce po té, co jsme všichni ulehli do stanů, déšť přestal.
Prakticky: čt 24.8. Za Inzingem – Innsbruck – Rattenberg – Kufstein (113 km) /celý den dokonalá rovina/

Placatá krajina a koupačky

Vstávání a ráno v kempu bylo, jako kdybychom nocovali někde na louce u lesa. Neměli jsme žádné výhody; snídali jsme jako paka na zemi, stůl a lavičky tu nebyly, podobně jako ve většině kempů, kde jsme v posledních letech nocovali.

Na začátek dne jsme zase jeli do Kufsteinu, krátce se projeli po historickém náměstí. Další desítky kilometrů jsme až na výjimky (kousek než jsme přejeli z Rakouska do Německa) šlapali do pedálů přímo podél Innu, vlastně často spíše po hrázi jedné z mnoha přehrad. I Bětka teď dopoledne jela velmi pěkně. Stromy rostly až „za hrází“, a tak nám dnes nic nebránilo výhledům na řeku. Jablka, Janča miluje, když si je někde může natrhat, asfalt, šotolina. Vítr foukal hezky do zad, bylo zcela jasno a od rána dosti teplo. Po 2,5 hodinách další jízdy jsme dojeli do bavorského okresního města Rosenheim. Měli tady krásně upravené nábřeží na soutoku Innu a zdejší říčky. Udělali jsme si zajížďku do středu města na oběd a na prohlídečku centra. Nasyceni dobrotami ze samošky jsme frčeli dále. Po břehu řeky jsme jeli dalších 20 km, furt bylo vedro a rovina; následovalo dalších 12 km do městečka Wasserburg, už ne podél řeky, ale i chvíli po říčních terasách a zvlněné pahorkatině nahoru a dolů. Ve Wasserburgu Inn tvoří zajímavé ohbí řeky a jsou tu i zachovalé staré domy. Cesta pokračovala opět vícekrát nahoru a dolů. Udělali jsme si malinkou zajížďku k rybníku ve vsi Penzin; koupačka a dvě hodinky odpočinku. Bohužel jsme museli jít na placenou pláž (á 2,5 € dospělí; á 1,5 € děti), všechny další přístupy do vody byly oplocené nebo nelákavé.

Západ slunce nad řekou Inn
Západ slunce nad řekou Inn

Nahoru, dolů, více nahoru, hodně nahoru, mířili jsme k severu, byli jsme daleko od řeky, ve zdejší kopečkovité krajině. Prudký výjezd a super sjezd až k řece a chvíli podél řeky (výjimečně špatná cesta) k městečku Gars. Vyjeli jsme nahoru na říční terasu, odkud byl parádní výhled jednak na řeku a jednak na právě zapadající rudé slunce. Utábořili jsme se v lese asi čtyři kiláky od Garsu. Celý večer bylo stále velmi teplo, při večeři nás pěkně kousali komáři. Výborné bylo německé červené kvašené zelí s jablky, které jsme si dopoledne koupili. Celkem jsme dnes „dali“ 98 km.
Prakticky: pá 25.8. Kufstein – Rosenheim – Wasserburg – za Gars /98 km/

Nad ránem silně lilo, když jsme však vstali, už pršelo jen ze stromů. Slunce od rána hned pěkně prosvítalo mezi stromy. Silničkami jsme se dostali na most přes Inn a přes Innský kanál, který se v těchto místech odpojuje a teče dalších dvacet kilometrů samostatně (až jsem se divil, jak hodně daleko). Chvíli jsme jeli podél kanálu, chvíli mezi poli a v lese, až jsme přijeli do města Mühldorf. Projeli jsme se dvakrát po pěkném dlouhatánském náměstí, hezky vypadaly i zadní trakty domů: koukali jsme na ně přitom, jak jsme celé centrum objížděli na kolech. Svačinka a nákup jídla na zbytek pobytu. Pokračovali jsme mezi poli, hodně kličkovali a konečně jsme se dostali zase k Innu a dalších dvacet kilometrů jsme jeli podél řeky. Právě, když byl čas oběda a bylo vedro největší, jsme přijeli ke štěrkovému „rybníku“, oficiálnímu koupališti. Moc se nám tu všem líbilo. Strávili jsme krásné dvě hodiny ve stínu a v příjemně studené vodě (u obce Perach). Voda byla parádně čistá, mnohem lepší než včerejší rybník, k tomu hezká travička a vše zdarma. Až při odjezdu jsme objevili, že na druhé straně byla hospoda, dostupná pitná voda a záchody.

Odpočatí jsme jeli dále. S bicykly jsme přelezli první padlý strom, druhý a třetí – „aha, raději se vrátíme“. Přesně před týdnem tady prošel orkán (na koupališti měli vystaveny fotky toho, co napáchal) a cesta podél řeky zůstala ještě zatarasená. Kousíček jsme „couvali“, přenesli kola přes železniční trať na sousední silnici a do obce Marktl jsme jeli raději po ní. Viděli jsme nejen padlé stromy, ale i celé pruhy polehané kukuřice. Dále náš čekala regulárně značená cyklo objížďka a kličkování mezi poli, lesy, nahoru, dolů. U vesničky Bergham jsme se dostali opět k řece, ani jsem nestihl zaznamenat, že se tu do Innu vlévá velká řeka Salzach, tekoucí od Salzburgu. Frčeli jsme deset kilometrů podél řeky do hraničního bavorského městečka Simbach a po mostě přes Inn jsme vjeli do Rakouska, do starého města Branau (pět hodin odpo). Jezdili jsme po centru města a překvapivě dlouho a marně hledali „rakouskou“ restauraci, do které bychom mohli zajít na véču. Dokonce jsme ji jeli hledat i na předměstí. Restaurace byly buď všechny nějaké „cizí“ (italská, řecká restaurace) nebo zavřené. Nakonec jsme si sedli na venkovní posezení v Café Stadt uprostřed hlavního náměstí. Jak jsme zjistili, tak název trochu klamal: šlo o regulární restauraci s pěknou nabídkou i rakouských jídel. Dal jsem si zase Eirschwammel in Rahmsauce mit Semmelknödel, lišky ve smetanové omáčce s knedlíkem. Mňam. Janča a Filip měli výborné rakouské špecle.

Parádní guláš z lišek z tyrolským knedlíkem
Parádní guláš z lišek z tyrolským knedlíkem

V sedm večer jsme vyrazili dále. Z Branau se dá jet do Pasova buď po bavorské straně nebo po rakouské, Inn tvoří až k soutoku s Dunajem hranici obou zemí. My jsme si vybrali rakouskou stranu. Hned pod náměstím na nábřeží nás opět zastavily popadané stromy, které zatarasily cestu. Museli jsme jet po silnici, kus dokonce po nepříjemné hlavní, a pak se proplétat předměstím. V Hagenau jsme se opět napojili na cyklostezku. Před vískou Mühlheim (na druhé straně potoka) jsme už skoro za tmy narazili na parádní místo na táboření: v lesíku byla malinká rovinka na několik stanů a u silnice pěkné posezení s lavičkami a stolky. Bylo vedro „k zalknutí“, ač jsme s Jančou leželi skoro nahatí na spacácích, byl jsem celý zpocený a nemohl jsem dlouho usnout. Zvedl se vítr, myslel jsem, že přijde bouře, ale vzduch se po chvíli utišil a nic nepřišlo.
Prakticky: so 26.8 Za Gars – Mühldorf – Branau – u Mühlheimu /101 km/

Do našeho cíle do Pasova nám dnes ráno chybělo ještě necelých padesát kilometrů, ale raději jsme počítali s rezervou, kdyby se něco přihodilo. Vstali jsme proto raději už v 5.50 a v sedm, napapaní vločkové kašičky, vyrazili na poslední etapu. Po šotolině jsme jeli dlouho podél řeky, vlastně spíše na říční terase nad řekou. Dále nás cyklostezka vedla po malých silničkách. V osm ráno jsme přijeli do hezkého městečka Obernberg a dali si přestávku na prý nejhezčím rakouském barokním náměstí.

Vysoko na říční terase pod námi tekla široká řeka, koukali jsme do krajiny na druhé, bavorské straně. Občas jsme museli jet po ne úplně kvalitní polňačce (na poměry Innské cyklostezky). Kus se muselo jet podél dálnice; přijeli jsme do posledního městečka Schärding, opět plného krásných starých domů, viděli jsme od řeky jejich zadní trakty. Po dalších sedmi kilometrech super cesty jsme dojeli do vesnice Wernstein, která asi není ničím zajímavá, my jsme však odtud měli koupené jízdenky na vlak domů. České dráhy prodávají velmi levné jízdenky přímo z Rakouska, ale z Německa (kde už leží pasovské nádraží a jede se do České republiky přes Rakousko) už ne. A Wernstein je první (tedy i poslední) zastávka v Rakousku.

Bylo akorát deset hodin. Bětka nám od rána hlásila, že už dále nepojede, že zůstane čekat na nádraží, ale nakonec si to rozmyslela. Posledních sedm kilometrů jsme všichni jeli spíše po šotolině, než po asfaltce, i nahoru dolů až jsme se dostali do Pasova. Vjeli jsme do Německa, přejeli přes poslední most přes Inn, který je těsně před soutokem Innu s Dunajem. Pěšky i s koly jsme si došli až na cíp, k vlastnímu soutoku (Inn nám připadal širší), kde končí Innská cyklostezka a naše letošní cykloexpedice.

Pasov
Pasov

Projeli jsme si kousek centra Pasova, sedli si na výhled na řeku a pojedli zákusky a dorty, které jsme si dopřáli za odměnu. Osm kilometrů zpátky proti proudu Innu na nádraží ve Wernstein jsme frčeli tentokrát po druhém břehu řeky, tedy po německé straně. Byla tu lepší cesta, více po rovině a více v lese, v příjemném stínu. Přímo ve Wernsteinu stojí teprve posledních deset let lávka přes řeku, která nám umožnila udělat tento okruh. U lávky byl pěkný přístup k řece, s Jančou jsme se v ní příjemně omyli: já horní i dolní půlku těla. Náš první vlak na cestě domů, „osobák“ do Welsu, měl jet před druhou hodinou odpolední, nakonec jsme stihli spoj ještě o hodinu dříve. Ve Welsu jsme měli dvě hodiny času na přestup: provedli jsme cykloprohlídku centra a poseděli v malém parčíku. Už bylo zataženo, ale stále dusno. Závěrečnou tečku jsme měli na náměstí v podobě káviček pro děcka a Janču a pivka pro Pavouka a pak už jsme frčeli přímým vlakovým spojem do Vídně. Ve Vídni jsme si u zámečku Belvedere dali večeři z našich zásob a přestoupili na vlak do Brna, kam jsme dojeli už za tmy, po půl deváté. Úspěšně projetá Innská cyklostezka se přesunula do našich hezkých vzpomínek.
Prakticky: ne 27.8. 2017 u Mühlheimu – Obernberg – Pasov – Wernstein; (do Pasova 48 km, celkem 58 km na kole); Wernstein – Wels­‑ Vídeň – Brno /vlak/

Innská cyklostezka je moc pěkná cyklostezka, nejhezčí pro nás byly jistě úseky v Alpách, s výhledy na okolní hory. Závěrečná cesta Bavorskem a po bavorsko­‑rakouské hranici, skoro furt po rovině, celkem rychle uběhla, takže jsme se ani nestihli moc „nudit“. Na kolech jsme začali hned na úvod zostra, přes vysoké alpské průsmyky, což nám letos nevadilo.

Výborný nápad bylo udělat si hned na úvod jednodenní odbočku od Innu a vyjet si do sedla Bernina pod Piz Bernina a do italského městečka Livigna. Jeli jsme v těchto úsecích i krajinou nad úrovní lesa s krásnými výhledy a dopřáli si tři dlouhé sjezdy. Samotná Innská cyklostezka vlastně vede, až na výjimky, z kopce. Kdybychom jeli čistě jen podél ní, rychle bychom opustili švýcarskou část, kraj vysokých hor, což by byla škoda. Bohužel většina této pěkné „odbočky“ vede po silnicích, bez možností použít nějakou samostatnou cyklostezku.

Možná ještě hezčí než zajížďka přes průsmyky byla návštěva rakouského alpského údolí Gaistal; nejprve pohodová jízda na kole po šotolině až do výšky přes 1700 metrů nad mořem a druhý den trochu drzý, bez vybavení, bez mapy a bez přípravy, pěší výstup na Zugspitze, nejvyšší horu Německa. Filip tak úspěšně udělal svoji vysokohorskou pěší maturitu. A nazpátek si děcka vychutnala sjezd po šotolině na jejich horských kolech.

Celkem jsme letos ujeli kolem 660 kilometrů a podnikli jeden celodenní pěší výlet na Zugspitze.

Značení Innské stezky v Bavorsku
Značení Innské stezky v Bavorsku

Praktické informace

Jízdenky na noční a dálkové vlaky s povinnými místenkami na kola jsme letos kupovali jen asi měsíc předem, naštěstí nám nevyprodali ty, které jsme potřebovali. Cestování jen denními regionálními vlaky, kde není problém s koly, by znamenala další jeden až dva dny cestování navíc.

Inspirací pro cestu nám byla kniha Cyklostezky Evropy (autoři Lucie Kovaříková a Michal Jon) a v ní kapitola Innská cyklostezka. Mapu nebo průvodce horní části cyklostezky se mi nepodařilo předem sehnat, tak jsme jezdili jen dle mapy vytištěné z internetu (maps.kompass.de) a letáku z infocentra. Pro spodní úsek, od Innsbrucku do Pasova, jsme měli s sebou cykloprůvodce „Inn­‑Radweg 2“ (rakouský vydavatel Esterbauer; podélná modrá kniha). Je velmi praktická, obsahuje spoustu speciálních cykloznaček. Je v ní i podrobný registr ubytovacích služeb. I když zrovna náš jediný kemp, který jsme potřebovali najít, v ní přesně zakreslen nebyl.

S pitnou vodou nebyl nikde problém a nemělo smysl vozit větší zásoby. Všude v Alpách (Švýcarsko, Itálie, Rakousko) byly v centru městeček a vesnic fontánky s pitnou vodou. V placaté krajině Německa a Rakouska jsme si párkrát museli o vodu říci někde na statku, fontánky tu už skoro nebyly. Jede se tu často i desítky kilometrů po hrázích, podél řeky, mimo civilizaci, a na rozdíl od jiných míst a jiných cyklostezek tady nebyla vybudována skoro žádná cykloodpočívadla s pitnou vodou. Pro vodu stačilo případně odbočit k nějakému blízkému stavení.

Další fotografie z cesty

Zapsal Pavouk, doplnila a opravila Janča.

Mapa cestování

© Jana a Pavouk Ledvinovi | webmaster a kontakt | Za vystavení stránek děkujeme Věrošovi.