Pavoukovy a Jančiny stránky
Zobrazit mapu cestopisůSkrýt mapu cestopisů

Na sněžnicích přes Gleinalpe 2017

23. – 26. 2. 2016 Lenka, Radek, Tom, Čenda, Janča a Pavouk  Další fotografie z cesty

Kam letos v partě na sněžnice? Loni bylo krásně na slovenské Lúčanské Fatře, letos je příležitost se pro změnu podívat na prodloužený víkend do rakouských Alp. Oko mi padlo na pohoří Gleinalpe, ležící ve Štýrsku; řeka Mura kolem něj dělá velký oblouk. Nikdo proti návrhu neprotestoval, tak můžeme v tradiční sestavě vyrazit. Nejvyšší partie mají skoro 2000 metrů, měla by to být pěkná procházka i nad hranicí lesa. Na internetu nejsou skoro žádné informace, o to větší to bude dobrodružství. Cílem je přejít pěšky celý hlavní hřeben pohoří z Brucku nad Murou do Knittelfeldu. Cesta trvá z Brna až do hor jen 3 a půl hodiny, z Brna je to tedy blíže než do Krkonoš! Stačí koupit jízdenky na vlak (z Brna necelých 400 Kč za osobu), mapu a vyrazit.

Na hlavním hřebenu
Na hlavním hřebenu

Ve čtvrtek, po čtvrt na sedm večer, brněnská sekce nastupuje do vlaku, kde nám už drží místa Lenka s Radkem, kteří jedou z Prahy. Proti klasické sestavě s námi letos jede navíc Kiwi s Martinem, oba budí rozruch svými obrovskými batohy. Proti minulým letům postrádáme přítele Koudyho, který zrovna cestuje někde mezi Antarktidou a Jižní Amerikou. Bohužel jsem omylem koupil špatně lístky, místo přímého vlaku až do Brucku nad Murou, jsem vzal spoj o hodinu dříve. Musíme tudíž cestou dvakrát přestupovat, v Břeclavi a ve Vídni, ale zase jsme v Brucku o hodinu dříve, už v deset večer.

S plnou výbavou na tři dny vyrážíme v Brucku nad Murou pěšky přímo od nádraží. Míjíme slavnou hodinovou věž (Uhrturm) na skále, obcházíme centrum, podcházíme trať i dálnici a vstupujeme do úzkého údolí Weitental. Díky asi dlouhodobější oblevě není po sněhu nikde ani památka. Celkem hodinu jdeme po cestě (občas led) do kopce údolím a na malé loučce u jednoho z upravených pramenů táboříme. Půlka výpravy spí ve stanech (i na sněhu) a druhá půlka jen pod širákem, za svitu hvězd a v pěkné zimě.

Výstup v hromadách sněhu na Herrenkogel
Výstup v hromadách sněhu na Herrenkogel

Kolem půl osmé vstáváme, s Jančou snídáme buchtičky a děláme si čaj. Je zataženo, ale neprší. Jdeme všichni údolím kousíček k pramenu Kalte Quelle a odbočujeme na malou značenou cestičku, prudce lesem vzhůru, směr chata Hochanger. Často křížujeme širokou lesní cestu, která se také vine, jdeme stále skoro po hřebínku. Kiwi s Martinem nám na jedné zastávce oznamují, že máme na jejich vkus moc velké tempo a že chtějí vstávat vždy později, a tak si raději půjdou další dny svým tempem. Jsme už nad 1000 metrů vysoko a sníh nikde. U chaty Hochanger (v nadmořské výšce asi 1300 m) se dostáváme na hřeben. Chata je otevřená, ale uvnitř skoro prázdná. Ani tady není moc sněhu. Pod mraky máme první výhledy, zatím jen k severu. Pokračujeme lesem a s mírným blouděním jsme na oběd v sedle Eisenpass (cca 1200 m) – kostelík, lavička, rozcestí a suchá travička na posezení. Kus nad sedlem konečně nasazujeme sněžnice a stoupáme vzhůru. Jsme na loukách, nad hranicí lesa, sníh tu není, a tak sněžnice chvíli neseme v ruce. Naopak, při dalším výstupu na vrch Herrenkogel je tolik sněhu, že se i na sněžnicích místy propadáme až nad kolena a často se musíme střídat v prošlapávání cesty. Při výstupu Lence praskne na jedné sněžnici plastové vázání, dlouho experimentujeme s opravou, nakonec funguje přivázat botu napevno k plastovému základu a opatrně takto může jít dále.

Na plochém, bezlesém vrcholu Herrenkogel (1642 m) fučí a přes okolní mraky není skoro nikam vidět. Obcházíme vedlejší kopec, Radek se jde podívat na zdejší salaš, a lesem už zase bez sněžnic, klesáme do sedla Almsattel. Místo přístřešku a posezení, které bych si přál, je tu statek a hospodářská stavení. I když je už skoro tma, jdeme ještě kousek dále až do sousedního sedla Pöllasattel (skoro 1200 m). Voda je asi 300 m dole po cestě. Pavouk sliboval sucho, posezení a spaní u kapličky, ideálně pod přístřeškem, ale je tu všude sníh, místo kapličky jen malý křížek a posezení nikde. Stavíme stany na sněhu na cestě a brzy po večeři usínáme. Za celý den jsme nikoho nepotkali.

Na slunci

Ráno se budíme do jasného dne, mrzne. Při snídání a balení akorát vychází slunce zpoza kopce, paráda, těšíme se na krásný den. Asi o půl deváté vycházíme. Mokré boty do rána zmrzly, ráno byl problém se do nich dostat a teď je v nich ještě dlouho cítit zima, hlavně Janča si ještě dlouho stěžuje na bolest prstů na nohách. Přímo od místa, kde jsme spali, se zahříváme výstupem na kopec, vstříc slunečním paprskům. Kousíček sestupujeme, obcházíme menší brdek a pak už stoupáme „dirrettissimou“, tedy přímo, velmi prudce nahoru, v lese mezi stromy, na hřeben Fensteralm. Od rána zatím jdeme na sněžnicích. Slunce svítí, mraků není tolik a je odsud krásný výhled na okolní zasněžené vrcholy Alp. Město Štýrský Hradec, daleko v údolí Mury, je ještě v protisvětle a není zatím vidět.

Na hřebeni Fensternalm
Na hřebeni Fensternalm

Až do večera se už máme pohybovat nad hranicí lesa (mezi 1500 a 2000 m). Dále se střídají úseky vyfoukané, odtáté s těmi zasněženými. Obědváme na suché louce bez sněhu, kousek nad dálničním Gleinalmským tunelem, který vede hluboko pod námi a který spojuje Štýrský Hradec s Horními Rakousy.

Na zasněžených pláních potkáváme několik alpských slepic - bělokury horské. Stále jsou krásné výhledy, od vrcholu Stuhleck na severovýchodě, Raxu, Hochschwabu a Eisenerzských Alp na severu, přes Nízké Taury na západě až po Kamnicko-Savinjské Alpy na jihozápadě. Na druhé nejvyšší hoře pohoří Gleinalpe, Speikkogelu (cca 15.45), kde opět není sníh si necháváme batohy a většina z nás jde nalehko na sousední nejvyšší kopec kopec celého pohoří, Lenzmoarkogel (1991 m). Není to ani 20 minut chůze, skoro bez převýšení. Je bezvětří a sluníčko svítí tak silně, že se společně fotíme jen tak „nahoře bez“. Po návratu k batohům ze Speikkogelu sestupujeme už všichni akorát se zapadajícím sluncem do sedla Gleinalmsattel, už z dálky je vidíme horský kostelík, který stojí přímo v sedle. Vedle kostelíku je teď v zimě zavřená velká turistická chata a vedle je otevřená nouzová útulna, náš dnešní cíl.

Na hřebeni Fensternalm
Na hřebeni Fensternalm

V teplíčku

Jdeme hledat pitnou vodu, v chatě ani v sedle není žádná šipka, kde jí hledat. Sestupujeme ze sedla do západního údolí Gleinbach. Voda je v potoce až velmi daleko v údolí, pod sněhem se špatně nabírá. Akce „voda“ nám zabrala více než hodinu a vracíme se až za úplné tmy. Už skoro v sedle Čendovi, jak si upravuje kulicha, vypadnou z rukou obě PETky s vodou a odkutálí se dolů do temného lesa, ale podaří se mu je i bez světla najít. Po návratu na chatu si všimnu mapky na vnitřní straně dveří, kde je vyznačeno, že pro vodu se má jít na druhou stranu, blízkým traverzem. Při prvotní obhlídce chaty nás nenapadlo dveře zavřít. Než jsme nabrali vodu, tak Radek s Lenkou mezitím zatopili a přivítali rakouského spolunocležníka, který jen nalehko, v keckách, s malinkým baťůžkem, právě přiběhl asi 60 kilometrů z Grazu. Na kamnech si i tavíme sníh, abychom nemuseli jít znova pro vodu. Přístupná je jedna místnost, je tu místo na spaní pro 12-14 lidí, stůl a kompletní výbava (hrnce, hrnečky, naběračky, struhadla, dále kanystry na vodu, pila, sekera ..). Chata má i soláry na střeše, ale světlo nějak nefunguje. Jdeme spát brzo. Po dvou nocích v zimě a na karimatce, jsou pohodlné matrace a nahřátá chata příjemná změna. Už dávno chceme přestat topit (proč plýtvat dřívím), ale rakouský borec stále přikládá, spí jen pod tenkou erární dekou – taky by si jich mohl vzít na sebe více, je jich tady k dispozici spousta. Během celého dne jsme potkali pouze jednoho turistu se psem.

Výstup na Rossbachkogel
Výstup na Rossbachkogel

V neděli vstáváme už o půl sedmé, abychom se ještě kus prošli a přitom stihli vlak ve čtyři hodiny z Knittelfeldu v údolí. Borec je už pryč, odběhl na hřebeny a zpět do Grazu. Je zcela jasno, slunce akorát vychází a osvětluje naši chatku. Snídáme, uklízíme po sobě a asi ve tři čtvrtě na osm vycházíme. Pokračujeme stále po hlavním hřebeni, přes vrch Roßbachkogel (ranní výstup 250 m vzhůru) a louky Roßbachalm. Opět se střídají místa se sněhem a bez sněhu. Na protějším kopci probíhá velké stádo kamzíků, než si ho pořádně prohlédneme, mizí za kopci. Stoupáme bývalým lesem, který místní čerstvě vyklučili a mění ho asi na pastvinu. Kde není sníh, rostou bohaté porosty brusinek, i teď na konci zimy, chutných, slaďoučkých. Mňam. Už je sice skoro zataženo, nad hlavou není modro, ale „mléčno“, výhledy jsou však ještě ostřejší než včera. Kromě hor, které jsme viděli včera, vidíme přes Slovinsko až do Chorvatska (pohoří Ivanščica 150 km daleko, jak určil Čenda po návratu z domu).

Sestup z hor a návrat

Sestupujeme do sedla Steirkreuz (1485 m), všude je spousta sněhu. „Aha, tady má být rozcestí, ale nic tu není“. Ještě to tedy není naše sedlo, je třeba ještě kus popojít. V závějích sněhu kličkujeme mezi smrčky dalších dobrých 20 až 30 minut. Konečně je to „pravé“ sedlo (je cca 11.45). Na závěrečnou část hřebene Gleinalpe už nemáme čas a sestupujeme do údolí. Více než půl hodiny máme nasazeny sněžnice (jen Radek s Lenkou jdou pěšky), sníh už z velké části jen na cestách. Nejprve jdeme mírně a pak prudčeji, stále po široké cestě. Sníh už sice nikde skoro není, ale ledu je na cestě dost. Už tu jezdí i auta, ale cesta je stále jen kamenitá, i když uhlazená. Teprve poslední půlhodinu chůze je už jen asfalt. Ve dvě odpoledne docházíme do malé vesnice Rachau, kde končíme naše pěší putování. Dnes jsme byli na horách zcela sami.

lišejník v sedle Steirkreuz
lišejník v sedle Steirkreuz

Bus sem jezdí jen přes týden a nádraží je ještě daleko, voláme si proto taxíka a milá paní nás všech šest veze ve velkém autě do Knittelfeldu na nádraží. Ještě máme asi hodinu a půl do odjezdu vlaku, všechny normální hospody teď mají prý zavřeno, tak jdeme alespoň do bistra: na tradiční náš společný obídek za odměnu. Pro dnešek to nejsou štýrské speciality, ale turecké a arabské. Ve čtvrt na pět nasedáme do rychlíku do Vídně, v Brucku přistupují Kiwi a Martin, prý se také hezky prošli a spali jen ve stanu. Se západem slunce projíždíme Semmeringem (výhled na pohoří Rax). Ve Vídni na nádraží ještě zvládáme kavárnu s cukrárnou a už nám jede přímý vlak do Brna a do Prahy. Úspěšný zimní vandr skončil.

Gleinalpe jsou báječné hory na sněžnice, relativně bezpečné, s dlouhými úseky nad hranicí lesa a přitom s místy, kde se dá tábořit v závětří lesa. Do Brucku nad Murou, přímo pod hlavní hřeben jezdí přímý vlak z Prahy a z Brna, tedy jsou pro nás velmi dobře dostupné. Ač jsme se pohybovali v nadmořské výšce 1200-2000 metry, tak mohlo být více sněhu, aby to byl ještě více sněžnicový výlet. S globálním oteplováním to už ale nikdy o moc lepší nebude. Řada turistů ocení, že hory jsou skoro liduprázdné, což potvrzovaly i záznamy ve vrcholových knihách. Ostatně tu nejsou žádné lanovky, vleky nebo sjezdovky. Kdybychom měli ještě o den více času, mohli jsme si výlet o trošku natáhnout, ale i tak to bylo na prodloužený víkend ideálně dlouhé. Všem se nám tu moc líbilo.

Další fotografie z cesty

Zapsal Pavouk, doplnila a opravila Janča.

Mapa cestování

© Jana a Pavouk Ledvinovi | webmaster a kontakt | Za vystavení stránek děkujeme Věrošovi.