Pavoukovy a Jančiny stránky
Zobrazit mapu cestopisůSkrýt mapu cestopisů

Makedonie 2011

Korab+Dešat, Šar Planina, Jakupica, odpočinek na Ohridu

1. 7. – 17. 7. 2011 Janča a Pavouk (na část Korabu + Helča, Ondra, Dana, Pavel)  Další fotografie z cesty

Po kratším plánování, jež spočívalo hlavně ve shánění kusých informací a map z internetu, jsme v pátek v podvečer, já a Janča, vyrazili na 17 dní do Makedonie. Týden předem jsme se domluvili s kamarádkou HelčouŠ a jejími přáteli, kteří jeli autem z Brna, že se s nimi potkáme v pohoří Korab a půjdeme společně naše první plánované hory na hranicích Makedonie, Albánie a Kosova. Další naše plány byly pohoří Jakupica, Ohrid, Ohridské jezero a pak se uvidí. Jedeme vlakem EC z Brna 18.22, o půl jedenácté jsme v Budapešti. Za hodinu nám jede další vlak do Bělehradu. Máme místenky na sezení, vypadá to na klidnou jízdu v noci, bohužel těsně před odjezdem se do kupé nahrnou čtyři přiopilí Češi; skoro celou noc si nahlas povídají, takže moc nemohu spát.

Skalničky u hory Rudina
Skalničky u hory Rudina

Pá 1. 7. 2011 Brno – Budapešť (vlak)

Jedeme vlakem EC z Brna 18.22, o půl jedenácté jsme v Budapešti. Za hodinu nám jede další vlak do Bělehradu. Máme místenky na sezení, vypadá to na klidnou jízdu v noci, bohužel těsně před odjezdem se do kupé nahrnou čtyři přiopilí Češi; skoro celou noc si nahlas povídají, takže moc nemohu spát.

Mapa naší cesty v Makedonii
Mapa naší cesty v Makedonii

So 2. 7. 2011 Budapešť – Bělehrad – Skopje (vlak) – Mavrovo (bus) – u soutoku Radiky a Mavrovské řeky (auto) (cca 920 m.n.m.)

Ráno jsme před sedmou hodinou, přesně na čas v Bělehradu. Za čtyři roky, co jsem tu jel naposled, se celkem zlepšila kvalita kolejí a vlak jel subjektivně celkem pěkně (mezi Novim Sadem a Bělehradem). Za hodinu nám jede další vlak do Skopje. Jak jsme zjistili na informacích, místenky nejsou třeba. Celou cestu jedeme s dvěma příjemnými Švýcary, znalými politiky, ekonomie, Brna či firem typu ČSAD či Česmad. I makedonské hranice jsou bez problému a chvíli po páté odpolední jsme v hlavním městě Makedonie, ve Skopje. Hned vedle vlakáče je autobusák, kde nám hned za deset minut jede bus skoro pod pohoří Korab (linkou Skopje – Gostivar – Kičevo). Jsme v Makedonii, ale v buse mluví všichni albánsky, jedeme do albánské části, kde žije právě většina Albánců. Lístek máme sice až do Kičeva, ale necháme si zastavit na křižovatce kousek od Mavrovské přehrady. Na křižovatce stojí osobní auto a to nás hodí až k přehradě. Těšil jsem se na koupel, ale je zima (vzduch má tak 13 °C) a všude je mlha. Jdeme po silnici podél přehradní hráze směr na město Debar. Za soumraku nás vezme auto s Albánci a zaveze nás na potřebný začátek treku, k mostu na soutoku řeky Radika a Mavrovské řeky vytékající z Mavrovské přehrady. Už skoro za tmy jdeme cca 1 km proti proudu Radiky, přímo na sever. hned vedle prašné silničky, tak po pěti stech metrech, stavíme stan. Jsme v pohoří Korab.

Korab a Dešat

Ne 3. 7. 2011 V údolí Radiky (920 m) – údolí Radiky – Kosovská hranice (1520 m) – rozcestí v Kosovu (cca 1860 m) – Ksulje e Priftit (2092 m – trojmezí Makedonie – Kosovo – Albánie) – sedlo pod ním (cca 1880 m)

První den v Korabu. Dnes večer bychom se měli potkat s našimi moravskými kamarády. V noci prší, kolem osmé vycházíme, třebas někdo pojede kolem a vezme nás. Začíná opět pršet a prší až tak do jedné hodiny. Jdeme furt po kamenité silničce příjemnou chůzí proti proudu řeky Radiky. Nikdo směrem nahoru nejede. Asi po dvou hodinách míjíme policejní/pohraniční stanoviště Makedonců, ale nikdo si nás nevšímá, nikoho nevidíme. Celou cestu vede značka (asi již od mostku), až na vrchol Velkého Korabu, škoda že dole u mostu, na soutoku, to není nijak označeno. Značka uhýbá doleva a my jdeme furt na sever až k bývalé pohraniční kontrole na makedonsko­ kosovské hranici (1520 m). Jsou tu čtyři zdevastované unimo buňky a vlajka na stožáru. A pochopitelně nikde nikdo. Přestalo pršet. Jsme na krásném místě, nad hranicí lesa, všude jsou rozsáhlé a oblé louky, přímo u nás se stýkají dva potoky. Po obědě přemýšlíme, že půjdeme přímo po hranici na trojmezí Makedonie­ Kosova­ Albánie, abychom nemuseli jít Kosovem. Ale cesta je zarostlá, tráva velmi mokrá a trochu se ještě bojíme min, které tu možná někde byli v domě „skoroválky“ na začátku století (2001). Takže jdeme raději Kosovem po pohodlné polní cestě, po které zjevně někdy jezdí i osobáky, na sever do sedla. Paradoxně totiž hranice byla v údolí pod sedlem a ne nahoře v sedle.

Na trojmezí Mak-Kosovo-Albánie
Na trojmezí Mak-Kosovo-Albánie

Odbočujeme doleva a pokračujeme pohodlnou cestou pod vrchol Ksulje e Priftit a pak přímo nahoru na vrchol. Jsme na trojmezí Makedonie, Kosova a Albánie ve výšce 2092 metrů. Je asi 5 odpoledne. Na vrcholu je trojboký, asi metr vysoký betonový sloup, označený z každé strany zkratkou příslušné země. Mraky zahalují nejvyšší vrcholy Šar planiny (východně od nás) i Korabu, ležícího na jih od nás, ale i tak jsou výhledy pěkné. Kamarády tu nevidíme, měli přijít z Albánie z vesnice Šištavec, kam snad dojeli busem nebo taxíkem včera večer. Dáváme definitivě sbohem Kosovu. Scházíme dolů, po hranici Makedonie a Albánie, do sedla pod kopcem, kde stavíme stan a táboříme. Pramen vody je cca 200 metrů traverzem v Albánii. Když vaříme, tak přichází z Kosova dvojice Belgičanů, ale jdou tábořit daleko dolů do údolí k vodě, do Makedonie. Až do tmy kamarádi nepřichází, není tu signál mobilu, takže nemáme žádnou zprávu.

Po 4. 7. 2011 sedlo pod Ksulje e Priftit (cca 1880 m) – Kula e Ziberit (2377 m) – Korabska vrata (2062 m) – pseudojezero v Albánii, přímo severovýchodně pod vrcholem Velký Korabu (2150 m)

Stažená ovce v sedle Korabska vrata
Stažená ovce v sedle Korabska vrata

Již od rána praží slunce. Říkáme, že půjdeme dále – čekat tam, kde je signál. Náš další cíl na několik dní je jít stále přibližně na jih, podél makedonsko­ albánské hranice. Kráčíme furt po hranici, nejprve po staré cestě a pak jen po loukách, asi tři hodiny až na vrchol Kula e Ziberit. Zde nám přijde zpráva, že kamarádi jsou za námi, tábořili včera o údolí dále. Trochu fouká, scházíme proto dolů do velkého sedla Korabska vrata. (Je 12.20.) Zde cca 4 a půl hodinu čekáme, než se parta čtyřech Moravanů konečně objeví ve složení Helča, Ondra, Dana a Pavel. Jak nám vypráví, včera by sraz krásně stihli, ale na hoře „2174m“ zabloudili a vydali se jiným směrem a spali tak v údolí řeky Čajky na albánsko­ kosovské hranici. Danu bolí nohy, má krvavý puchýř, chce zůstat tu v sedle. Ukecáme je, že hodinu chůze je jezero, pramen a místo na stan. Aspoň tak to naznačoval albánský bača, který si s námi odpoledne více než hodinu albánsky povídal. Což při naši aktivní znalosti dvaceti albánských slov a pár vytištěných slovíček, byl celkem výkon. Ale i těch pár slovíček se hodí. Makedonština je tu k ničemu, podobně jako další světovější jazyky. Rozdělujeme si Daniny věci, aby měla co nejlehčí batoh a mezi skalami vyrážíme vzhůru. Terén je najednou úplně jiný, jsme ve vápencových horách. Už skoro za soumraku přicházíme na velkou travnatou rovinu, kde jezero mohlo někdy být, nyní je tu jen mokrá tráva a meandrující potok, na severní straně mizí mezi kameny v zemi. Stavíme stany, všude jsou malinké potůčky ze shora (a také ovce a psy), ale i přímo pramen vody ze skály. Po večeři si všichni ještě chvíli povídáme, než nás zima zažene spát. Celý den až do večera svítilo slunce, při čekání na děcka jsme se pěkně spálili.

Út 5. 7. 2011 „jezero“ do Korabem (2150 m) – sedlo cca 2480 m – Kobilino polje (cca 2450 m) – Velký Korab (2764 m) – Kobilino polje (2450 m)

Jezero pod Velkým Korabem
Jezero pod Velkým Korabem

V devět hodin nás všech šest společně vyráží směr jih, hypotetické sedlo. Pohodlně stoupáme nahoru, po ovčí stezce vycházíme za cca 1,5 hodiny do sedla, které je naštěstí jedno z těch správných – jde sejít na druhou stranu. Vpravo nad námi je vidět vrchol Velkého Korabu, dole pod námi je vidět výstupová cesta z Makedonie na vrchol. Scházíme pár desítek výškových metrů, jdeme kousíček nahoru a na místě na ruské mapě nazvané Kobilino pole chceme postavit stany – je tu krásná rovinka a potok. Slunce zalezlo, mraky jsou všude kolem nás a říkáme si, že se zase do hodiny vyčasí a my půjdeme nalehko, bez batohů, na vrchol. Je 11 hodin. Z ničeho nic začíná hustě pršet. Rychle stavíme stany a několik hodin v nich ležíme a čekáme. V dešti kolem nás museli projít i klienti jedné cestovky z ČR, vidíme je, když schází z vrcholu a když už skoro neprší. Mraky jsou trochu výše, na vrcholu je mlha, ale po čtvrté hodině si říkáme, že se půjdeme projít. Jdeme s Jančou, Helčou a Ondrou nalehko na vrchol Velkého Korabu, nejvyšší hory Makedonie i Albánie (2764 m). Necelá hodinka pohodlné chůze po cestičce, červeně značené cestě a krásné travičce. Na vrcholu fouká a je vidět tak na 10 metrů. Vracíme se tedy zpět, že se sem zítra ráno vrátíme. U stanů jen vaříme a nic neděláme.

Od prvního dne potkáváme albánské bači. Pasou ovce v Albánii, ale volně přechází i do Makedonie. Všichni mluví albánsky, někteří z nich italsky. Přece jen, Itálie je kousek. Vesměs jsou srdeční a ani jejich psi nejsou tak strašní jako rumunští.

St 6. 7. 2011 Kobilino polje (cca 2450 m) – Velký Korab (2764 m) – Kobilino polje (2450 m) – Mala Korabska vrata – Duboka Reka – Ciganski Prolaz – před sedlem Škrtec (cca 2300 m)

Velký Korab (2764m) Janča  a Pavouk
Velký Korab (2764 m) Janča a Pavouk

Ráno se budíme již 5, v 6 vstáváme a v 6.50 vyrážíme jako včera s Jančou, Helčou a Ondrou znovu na vrchol Velkého Korabu a to i přesto, že jsou mraky. Za 40 minut jsme na vrcholu. Jsme tu skoro 1/2 hodiny, občas se objeví výhled na nějakou světovou stranu. Jinak jsme v mracích. Ale i tak je tu pěkně, skály které vykukují ze všech světových stran, jsou nádherné. Vracíme se, balíme a už všichni vyrážíme dále – na jih, přes pohoří Korab. Jdeme stále traverzem z makedonské strany, další kopce nezdoláváme a hřebenovka se tu jít nedá. V jednu chvíli přecházíme malinké sněhovisko, ne delší než 30 metrů. Pavel, co jde poslední a má strach z hloubek, krásně uklouzne a následně i zlomí teleskopickou hůlku. No, hlavně, že se jemu nic nestalo. Míjíme i malá jezírka a nespočet potůčků ze sněhovisek i pramenů. Celý den je pošmourno, vypadá to, že sprchne, ale do večera naštěstí ani kapka. U kóty 2495 (Boazi) vycházíme na hřeben a hned zase klesáme serpentinami, které jsou ke konci už velmi prudké, do dalšího traverzu. Zde dobíráme vodu – je dnes poslední. Stoupáme do Ciganského prolazu (cca 2300 m); zde není místo na spaní. Jdeme zase dále traverzem, místy pěkně náročným, s mizící cestičkou a prudkými srázy. Danu celý den bolí pata, jde pomalu a my s ní. Už to vypadá, že budeme spát v sedle Škrtec, ale bohužel traverz je příliš náročný, jde to pomalu, často čekáme. Končíme tak tři čtvrtě až jednu hodinu chůze před sedlem na malé rovince nad cestičkou. Hurá. Dnes byl náročný traverzový den, chodidla, alespoň moje, si mákla.

Na  Velkém Korabu
Na Velkém Korabu

Čt 7.7 Před sedlem Škrtec (2300 m)– Škrtec – sedlo Dešat – sedlo Velivar – nad Debarem u hory Rudina (cca 2200 m)

Slunečný, pochodový den. Ráno v 6.30 je nebe jako vymetené, nikde ani mráček. Tak mělo být včera na vrcholu Velkého Korabu. Po snídani, než děcka vstanou, si s Jančou vybíháme na hraniční kopec nad námi. Jsou tu nádherné výhledy – Korab, Šar planina, Albánie, na severním obzoru jsou poprvé krásně vidět zasněžené Prokletije, hory na hranicích Albánie, Černé Hory a Kosova. Jdeme s batohy traverzem dále. Skoro před sedlem nahoru na kopec, místo abychom šli prudkými serpentinami, které mi připadali neschůdné, dolů. Bohužel je to špatně. Jsou tu jen srázy na všechny strany. Vracíme se, potkáváme ostatní děcka a serpentinami, které se ukázaly nakonec docela snadné, a pak mezi krasovými závrty jdeme do sedla Škrtec. Zde se loučíme s kamarády, oni už sestupují dolů do Albánie, už se těší k moři. Pokračujeme tedy s Jančou sami. Jdeme dále, celý den pohodlnými travnatými traverzy, žádná rasárna jako včera; občas jdeme i po travnatém hřebeni, stále na jih. Na několika místech potkáváme skupiny sběračů. Mají kopáče, pytle a oslíky a asi sbírají některý druh bylin i s kořeny. Jsme v pohoří Dešat, ležícím mezi Korabem a makedonským městem Debar. Kótu 2182 jdeme přes vrchol loukami a pak se zase vracíme na cestu. Traverzujeme i obě nejvyšší hory pohoří – Velivar i Krčín. Zpětně, z jihu, je jasné, že obě šly krásně přejít hřebenovkou přes vrchol. Vlastně skoro celý Dešat lze přejít po hřebeni. Jdeme od 9 ráno až do 7 večera, až pod poslední vrcholek pohoří, kousíček za místo, kde se hranice ostře láme na západ. Jsme v cca 2 200 metrech a stavíme stany nad malinkým sedýlkem. Zítra nás čeká jen sestup dolů. Jsou tu famózní kruhové rozhledy – Albánie, Korab, Šar, Mavrovo, přehrada u Debaru, v dáli v oparu Ohridské jezero. Krásné místo na stanování, výhledy jedno z nejkrásnějších na jakém jsem kdy spal, jen tu není voda a jsme přímo na hřebeni. Celý den bylo vedro.

Pá 8. 7. 2011 U hory Rudina (2200 m) – Klobčišti (Albánie) pěšky Blata – Debar – Tetovo – Popova Šapka (cca 1850m)

Debar a přehrada
Debar a přehrada

Dnes nás čeká jen sestup dolů do vesnice Banište, za tři hodiny budeme na silnici. Před šestou ranní nás opět budí slunce, už v 7 vycházíme. Vracíme se kousek zpátky, u myšlené hranice (patníky tu nikde nejsou), kde se láme k západu, nacházíme serpentiny dolů – spíše jen myšlená cesta ve vysoké, mokré trávě. Po několika stech výškových metrech mizí a nastává boj s vysokou trávou, mokrem od rosy, pichlavými keři a stromy. Je strašné vedro, cesta nikde. Prodíráme se po louce/lesem stále dolů, přibližně stále po hřebenu, podél hranice. Dle map by tu někde měla být cesta dolů, do Makedonie. Scházíme další kus v nepřehledné džungli trav, keřů a stromů a cesta tu náhle je, pěkně nad vsí Banište. Bohužel traverzem k potoku, který teče do vsi, nic nepokračuje a dolů cesta vede do Albánie. Po hodině chůze dolů to otáčíme a jdeme hledat zpátky ve svahu. Hledáme, kudy dolů k potoku. Jinak než po cestičce to nemá smysl, v džungli lesa bychom skončili po dvaceti metrech. Přestože se tu čerstvě těží dřevo, tak nikde nic. Žádná z cestiček rozumně nepokračuje, všechny brzo, maximálně po několika stech metrech, končí. Ach jo.

Jdeme tedy opět zpátky dolů, „albánskou“ cestou, až těsně nad albánskou ves Klobčišti. Nad vesnicí, kde už je konečně více cestiček, to stáčíme stále doleva, kolem bunkrů, rezavého stanoviště hraničářů. Těsně před hranicí se plížíme podél zavlažovacího kanálu. Už nás to nebaví se prodírat buší, takže vycházíme na políčko kukuřice a vedlejší řádky vinic. Jsme tak 20 metrů od hranice, už skoro v Makedonii. Albánský rolník na nás cosi křičí a už je tu i albánský pohraničník, který tu na louce hlídkoval. Bere nám pasy a máme jít za ním. Za chvíli přijíždí i auto a veze nás na hraniční přechod. Náčelník tak sedmkrát kamsi telefonuje a přitom všem vypráví stále stejný příběh, jak nás cesta špatně zavedla do Albánie. Po půl hodině nás s výstupním razítkem pouští z Albánie ven do Makedonie. S úsměvem na rtech. Nutno říci, že všichni celníci mluvili jen albánsky, náš příběh jim musel přeložit projíždějící řidič, hovořící anglicky. Jdeme pěšky na makedonskou celnici a protože skoro nic nejede, tak pěšky do Debaru.

Ve 4 hodiny jsme zde, makedonském městě obývaném ale vesměs Albánci, kousíček od hranic. I mentalita tu vypadá jinak, ženy i muži jsou jinak oblečeni, nápisy i reklamy jsou v albánštině. Hned nám jede bus směr Skopje. Ještě že jsme si v centru koupili alespoň burek a kefír. Měníme rychle plány, nepojedeme teď ještě na Ohrid ani do pohoří Jakupica, ale ještě si zaskočíme na Šar planinu, kde bych rád Janče ukázal nejvyšší horu Titov vrh, kde je moc krásně. Vystupujeme tedy z busu v Tetove, „hlavním“ městě albánské menšiny v Makedonii, ležícím přímo pod Šar Planinou. Necháme se taxíkem za 10 €vyvést po pohodlné asfaltce 1350 metrů nahoru (z cca 440 metrů do 1790 metrů) na místo zvané Popova Šapka, především zimní hlavní to šarplaninské turistické letovisko. Veřejná doprava nahoru totiž nejezdí. Tak 1 km od parkoviště, nahoře mezi vleky a kosodřevinou, stavíme již skoro za tmy náš stan. Sedíme venku, večeříme burek přivezený a přinesený z Tetova. Celý den bylo modro a vedro.

Při plánování cesty po hřebenech Korabu a Dešatu jsme se inspirovali popisem na portálu Treking.cz . Min jsme se zas tolik nebáli, v roce 2007 jsem podobně putoval liduprázdným hraničním pohořím Šar planina. Chtěli jsme akorát, snad hlavně pro úsporu času, vyrazit z makedonské strany. Myslím, že se povedlo stoprocentně. Žádný problém, přístup je tu snadný a snadno (a levně) se dá dostat až na trojmezí Makedonie, Albánie a Kosova. Na rozdíl od výše zmíněného cestopisu jsme potřebovali skončit v Makedonii. Takže jsme řekli, že dojdeme až do Debaru. Jediným problémem se ukázal samotný sestup z hor. Příště to chce hledat buď lépe, nebo začít sestupovat z levé strany rokle, která začíná hned pod ohybem hranice, vysoko nad vsí Banište. Možná nejsnadnější by bylo, což i Janča původně navrhovala přetraverzovat poslední dva skalnaté vrcholky (2179, 2250m) a pokračovat stále po hřebenu přibližně na jih, přes kótu 1814 přímo do Debaru. Píši také Dešat, nikoliv Deshat, snad je to správná transliterace přímo z makedonštiny.

Šar Planina

So 9. 7. 2011 Popova Šapka (cca 1850 m) – Titov vrv (2748 m) – Popova Šapka pěšky – Tetovo – Skopje – vesnice Jabolci (cca 650 m)

Titov vrv
Titov vrv

V 5.45 mě budí slunce a vedro. Balíme stany, snídáme, balíme, batohy schováváme v místním rozbitém domečku a jdeme nalehko, jen s plátěnou taškou přes rameno, na nejvyšší horu Šar Planiny – Titov vrv. Od našeho místa to má být cca 4 hodiny. Cesta je značená červenou značkou a celkem přehledně. Za 2 a třičtvrtě hodiny, v 9.50 jsme na vrcholu. Titov vrv (někdy v naší literatuře uváděný jako Titov vrh) je zároveň druhá nejvyšší hora Makedonie, po Velkém Korabu. Já jsem tu byl před 4 lety, to jsme šli ale týdenní hřebenovku a na samotný vrchol jsme se drápali z opačné strany. Janče se tu líbí, máme krásné rozhledy – nejen na sousední pohoří Vraca, ale i Korab s Dešatem, do Kosova, v dáli jsou vidět Prokletije. Vracíme se, cestou potkáváme první a zároveň poslední (!) turisty v těchto horách – 7 Čechů ze Šluknova. Makedonci asi sedí v restauracích, či spíše v kavárničkách. Ve tři odpoledne jsme dole na silnici, na Popově Šapce. Po chvíli balení a praní stopujeme dolů do Tetova, bere nás rychle jedno místní auto. Zde se přesouváme na autobusák a dlouho čekáme na bus do Skopje (asi dva spoje totiž vynechaly). Ve Skopje dokupujeme na dalších pět dní jídlo – další cíl je pohoří Karadžica a Jakupica na jih od Skopje. Naše východisko je vesnice Jabolci, cca 20 km od Skopje. Busy jezdí ze stanoviště MHD (vedle autobusáku) v 6.15 a v 16.30. Teď je už po sedmé. Jedeme tedy taxíkem, nechceme spát ve Skopje. Řidič nadává, nezná cestu, ale nakonec jsme za 700 denárů (175 Kč) na místě, ve vsi Jabolci. Voda tu nikde není, vše je viditelně vyprahlé. Ve vsi je minaret, domečky jsou velmi chudé, nikoliv však rozpadlé. Místní nám dávají vodu ze studny za vesnicí, kterou nabírají vlastním plastovým okovem. Za tmy stavíme stany kousíček od vesnice, na loučce pro krávy a ovce. Hurá, spíme zase „v horách“, ráno můžeme přímo vyrazit do kopců. Celý den bylo opět slunečno a vedro.

Jakupica

Ne 10. 7. 2011 Jabolci (650 m) – Žitín – Šivovec – naproti sedlu „2097 m“ (cca 2050 m)

Želva
Želva

Celou noc štěkají psi, špatně se mně spalo. V 5.30 prochází první krávy a po chvíli i jejich průvodkyně. Že tu stanujeme, se vůbec nediví. Ve vedru vzápětí vstáváme, snídáme, balíme, v 7 vyrážíme. Přestože je začátek července, krajina je velmi vyprahlá, bezvodá. Po doptání ve vsi jdeme polní cestou směr jihozápad. Noříme se do lesa, super stín, stále mírně stoupáme. Jsme nad lesem, ale na kopci u vysílače, je to všude dolů. Chyba, kus se vracíme a odbočujeme doleva (od Jabolci je to doprava), zase to je nahoru, lesem. S výškou les slábne. Z ničeho nic stojíme vedle studny – bunaru, jak říkají místní, je v ní od pohledu super studená voda. Janča i já máme pro jistotu skoro 4 litry vody na zádech. Z petky, co jsme našli cestou v lese, vyrábím okov, rep­ šňůru máme z domu asi 5 metrovou a tak snadno můžeme nabírat vodu, aniž bychom museli lézt do studny. Každý pijeme více než dva litry z našich zásob, jednak máme žízeň a jednak abychom se napili „do zásoby“ a měli kam vodu doplnit. Stoupáme stále vzhůru, jsme na planinách – krasové závrty a pichlavé trávy, co ani zdejší ovce nežerou, jsou všude. Míjíme další dvě studny, kde už je mnohem horší voda, kterou bych bez dezinfekce nepil. Jdeme úbočím zleva, pod kótami 1456, 1548, 1760. U salaše Šivovec obědváme.

Bačové na Jakupici
Bačové na Jakupici

Za další jednu hodinu chůze, teď už po cestě, takže velmi pohodlné, jsme u moderního zdroje vody, z roku 2006. Voda je sem přivedena podzemní trubkou odkudsi seshora a dokonce je tu i kohout na uzavření přívodu. Slouží lidem i jako napaječka pro dobytek. Voda je super chladná a hlavně určitě neznečištěna výkaly. Dlouho si vyprávíme s dvěma albánskými bači, kteří naštěstí mluví makedonsky. Kromě ovcí, koní je v tomto pustém kraji vlastně docela dost lidí. Za další 1-2 hodinu jsme u další vody, cca pod vrcholem Mirska voda. Voda je opět přivedena hadicí do napáječky pro dobytek. Pod hadicí pereme prádlo a myjeme se, ani jsme s tím pro tyto hory nepočítali. Kousek je tu salaš, tentokrát makedonská (ne albánská), chvíli posedíme, povídáme a dostáváme ovčí sýr na cestu. Stoupáme nahoru a v šest se utábořujeme naproti sedla Karadžice (2097m), ve výšce cca 2050m, vlastní „sedlo“ máme naproti přes obrovský závrt, cca 600 metrů široký. Stavíme stan a opět máme krásný výhled – až na Šar Planinu, stejně jako na svítící kříž svítící nad Skopje. Celý den bylo vedro, slunce jen dopoledne, pak už byly chvílemi mraky, což bylo příjemné – nemuseli jít pod přímým žárem. Od cca 1500 metrů už krajina byla příjemná, tráva celkem normální, nepřeschlá, píchaly občas jen jalovce, pichlavé kytky zmizely. Zase bylo dobře, jako ve všech horách.

Pumpa v jinak bezvodné krajině
Pumpa v jinak bezvodné krajině

Po 11. 7. 2011 Sedlo 2050 m – Karadžica (2472 m) – Solunska Glava (2538 m) – prameny Plavnik (cca 1850 m)

Teplý, ale zamračený den. Ráno (cca od 7.30) jdeme po nejvyšších hřebenech pohoří Karadžice, až na nejvyšší, stejnojmennou horu 2472 m (je 10.30). Karadžica je součástí pohoří Jakupica. Z Karadžice je vidět mimo jiné bílý vrchol Soluňské glavy přímo před námi, s vysílači a dalšími objekty na vrcholu. Všude jsou obrovské závrty a jámy. Slunce svítí souvisle vždy tak deset minut, pak ho zase zakryje mrak, jde se příjemně. Scházíme mírně dolů stále po hlavním hřebenu a pak traverzujeme. Zážitkem je setkání s třemi bači a jejich štěkajícími psi, kterých jsem napočítal alespoň 15. Kdyby tu bačové nebyli, tak by nás zjevně roztrhali. Takto jen velmi zlověstně štěkají. Jdeme na Solunsko pole (2097m), obrovitánskou bezodtokovou plošinu přímo pod Solonskou Glavou. Obědváme tu (je 12.30). Je tu studna s pumpou, do níž se, aby fungovala, musí nalít nejprve trocha vody. A kde vzít vodu – no trochu špinavější z koryta pro dobytek. Teprve pak jde pumpovat. Vodu si sice bereme a dezinfikujeme, ale zatím pijeme včerejší, tekoucí. Všude je neuvěřitelně plno bobků – ovčích, koňských, oslích; nic lákavého na pití.

Stoupáme na nejvyšší bod pohoří Jakupica, Soluňskou Glavu (2538 m). Seshora je cestou seshora vidět, že je v okolí studny alespoň šest salaší, které všechny závisí na vodě ze studně, kde jsme obědvali. Z cesty je také vidět na sever, ke Skopje a za něj. Na vrcholu sídlí armáda, mají ze severu postavenou silnici, vedoucí až na vrchol. Vlastní vrcholek je oplocený, kromě řady nadzemních staveb tu toho asi bude i spousta i v podzemí. Cestička proto vrcholek obchází. Obdivujeme prudké východní srázy Soluňské Glavy, kolmé stěny až 1000 metrů. Scházíme, teď už zase jen po malé pěšince, na jih, přes Grob (2135 m) a dále po prudkém, špatném a nepříjemném ovčím traverzu v úbočí kopců (kóty 2326, 2119) až k prameništi Plavnik (cca 1850 m). Pramenů je tu více, my máme stan nad jedním z nejvydatnějších – ze skály pod bodláky vychází vydatný pramen. Ostatní prameny jsou jen malé čůrky znečištěné ovčími bobky. Je sice jen 16.30, ale pro dnešek tu končíme. Stejně jsme šli necelé dva dny to, co mělo být na dny čtyři. Navečer máme návštěvu desíti štěkajících ovčáckých hafanů. Než nás snědí, tak si je bača zavolá zpět k sobě. Večer máme hezký výhled na východní část pohoří i planinarský dom (horskou chatu) Čeples, ležící vlastně přímo pod Solunskou Glavou.

Út 12. 7. 2011 Plavnik (1850 m) – hřeben Slanik (1200 m) – Oreše (750 m) – Bogomila (500 m) (pěšky) – Bitola (vlak) – Ohrid (bus)

Sestup z Jakupice
Sestup z Jakupice

Závěrečný den v horách, slunečný. Ráno je opět příjemně polojasno. Obtížným traverzem jdeme na hřeben Kurtovica, kde nám bača poradí cestu dolů do Oreše a Bogomily – furt po hřebenu a pak po staré „cestě pro vozy“. Jdeme stále po hřebenu, cesta je ale zarostlá kapradinou, až dva a půl metrů vysokou. V lese cesta pro vůz schází z hřebenu, již ale totálně zarostlá, bez náznaku pohybu v poslední době. Jdeme tedy raději koněm používanou pěšinku až do sedýlka cca 1200 metrů a pak se konečně spouštíme z hřebene prudce dolů, směrem k Oreše. Naštěstí růží a jiných pichláků je málo, případné prodírání je převážně kapradinami, které rostou hustě i v lese. Před Oreše cesta mizí a tak jdeme po pastvinách až k silničce, co vede ke kostelu nad vesnicí. Je vedro, slunce praží.

Po silnici klesáme, pod Oreše a dále pěšky až do Bogomily, k vlaku. Bohužel nejede nikdo, kdo by nás těch cca 8 km po asfaltu svezl. Ve 12 jsme v Bogomile u vlaku.

Náš další a poslední makedonský cíl je Ohridské jezero, už žádné hory. Musí se tam jet přes Bitolu. Avšak vlak do Bitoly jel ráno před devátou a další jede až v 16.20. Stopem nemá odsud smysl jet, silnice vede jen na Veles (Skopje), což je na druhou stranu, než potřebujeme. Jen vlak to tu projede přes hory na jih do Bitoly. Vracíme se kousíček do centra vesnice a v příjemném prostředí před obchodo­ hospůdkou na návsi obědváme. Ochotná paní nám např. zakoupenou zeleninu umyla, dala na hezký talíř a přidala kromě úsměvu i solničku. Druhou půlku času trávíme na nádraží, ve stínu nádražní budovy a stromů. S třicetiminutovým zpožděním jedeme s příjemnou společností jednoho makedonského Řeka do Bitoly. V Bitole čekáme hodinu na poslední dnešní bus do Ohridu, našeho cíle, kde chceme trávit zbytek pobytu v Makedonii. V 19.40 jedeme a až za tmy, ve čtvrt na deset, jsme v Ohridu, kde to naštěstí trochu znám. Jdeme pěšky do centra a pak na jih, kus za město, kde by měl být kemp. Po desáté večer se opravdu ubytováváme přímo na břehu Ohridského jezera v kempu, v malém, starém německém karavanu. Ale furt je v něm o něco více místa než v našem stanu a taky je to o něco bezpečnější. A cena je podobně levná. Hurá, dojeli jsme na místo, nebudeme nocovat někde cestou.

Jakupica s Karadžicou se zpětně ukázaly jako nádherné hory. Při plánování jsme se inspiroval popisem na serveru Velehory.cz. Níže jen několik poznámek. Naše obavy, že tu bude nezáživně, se ukázali jako liché. Je tu jen málo vody, na hřebenech a pod nimi není nikde žádná tekoucí. Nenechali jsme se odradit krajinou u Jabolci, která byla velmi vyprahlá a vypadala nelákavě. Všude byly pichláky a děsné sucho. Čím výše do hor, tím lépe. Jak píši výše, není pravda, že v Jabolci jsou rozpadlé domy a že tam nejede veřejná doprava. První část hor Karadžice, když jsme šli úbočím, jsme viděli řadu vodních zdrojů. Je pravda, že salaše vodu mít nemusí, ale sami jí hodně potřebují, takže musí být někdy poblíž. A bačové – makedonští i albánští – rádi poradí kudy k ní. V severní části Karadžice, východně od hlavního hřebene je vody dost, a to i čerstvé, prokazatelně neznečištěné bobky od dobytka.

Ohrid, Ohridské jezero

St 13. 7. 2011 Ohrid

Kostelík sv. Klimenta v Ohridu
Kostelík sv. Klimenta v Ohridu

Po 10 dnech, kdy jsme každý den alespoň chvíli pochodovali, máme už jen „volno“. Celý den trávíme v Ohridu. Taky Janča má ze včerejška, jak šla v sandálech po asfaltu, obrovské otlaky na noze, je ráda, že nemusíme nikam daleko chodit. Ranní trochu chladnější koupel v obrovském Ohridském jezeře (360 km2), pak, dokud není úplně vedro, prohlídka starého města, které je zapsané v seznamu světového dědictví UNESCO. Moderní město je stejné jako města u moře, korzo, promenáda, pěší zóna, restaurace, kavárny, bary, obchody. Odpoledne, v době největšího vedra, koupání a večer zase cesta do centra města a večeře v nóbl restauraci uprostřed pěší zóny. Já si dávám makedonské národní jídlo tavče gravče, což jsou ochucené zapečené fazole.

Pár názvů jídel:
kysele mleko – je náš jogurt (tuhý)
jogurt – je náš kefír či kefírové mléko
ajran – moc dobrý, podobně jako na Kavkaze, osvěžující mléčný nápoj se solí
grav – fazole
tavče gravče – uvařené fazole jsou následně zapečeny ve speciální kameninové misce.

Čt 14. 7. 2011 Výlet kolem Ohridského jezera: Ohrid – Sv. Naum – Pogradec (Albánie) – Struga – Ohrid

Šachisté v albánském Pogradci
Šachisté v albánském Pogradci

Dnes jedeme na výlet do Albánie do Pogradce ležícího na jižní straně jezera. Busem v 8.20 jedeme nejprve do kláštera Sv. Nauma, ležícího skoro u albánské hranice. Bus sem z Ohridu jezdí 6× denně. Klášter je pěkný, má nádhernou polohu vedle pramenů Černého Drinu, které napájejí Ohridské jezero. Ty prameny jsou jen pár stovek metru od jezera. Klášter by měl být velmi starý, ale všechno to je, i když celkem citlivá, tak přece jen novostavba. Velkou část areálu kláštera zabírá luxusní hotel. Super je ranní koupel v čisťounké vodě jezera.

Dále už nic nejezdí, ani auta po silničce, takže jdeme pěšky na makedonsko­ albánskou hranici. Z hranice je to cca 8 km do Pogradce, jsme tu na dvě stopařská mávnutí. Pogradec asi nemá žádné památky, jen pěknou polohu u jezera, s plážemi hned v centru. Takže si jen obejdeme pár bloků v centru, dáme si burek, zmrzlinu, pivčo. V parku ve stínu hrají spokojení dědáčci domino a šachy (pouze muži, jak to bývá v muslimské společnosti). Někteří hrají, zbytek radí. Je jich tu více než 30. Minibusem jedeme po opačném, západním, břehu jezera cca 25km, na křižovatku kousek od makedonské hranice. Kolem jsou všude bunkry – malé, velké, rozbité z éry albánského vládce Envera Hodži. Dále zase není veřejná doprava, takže pěšky ve vedru a kus stopem. Stopem jedeme i z hranic do Strugy (15 km), dokonce nám zastavilo české auto. Ve Struze je krásné místo, kdy Drin vytéká z Ohridského jezera; kluci tu skáčou do dravého proudu. Struga a Ohrid jsou podobně velká turistická města, v obou žije cca 50 000 obyvatel. Ze Strugy už jezdí minibusy do Ohridu. Koupání, odpočinek, večerní korzo po městě (do centra to máme tak 20 minut chůze), večeře v hospůdce, kde je velmi ochotný a pozorný číšník.

V Ohridu
V Ohridu

Pá 15. 7. 2011 Ohrid

Celodenní pobyt v Ohridu. Dopoledne a odpoledne se koupeme a nicneděláme. Navečer, když se o malinko ochladí, se jdeme ještě jednou podívat do starého města na kopci – uvnitř hradeb Ohridu. I když starých je akorát pár kostelů, amfiteátr, pevnost s hradby. Domy jsou všechny nové. Tentokrát obdivujeme nádherný arcibiskupský kostel sv. Sofie z 11. století, úžasná byzantská stavba. Korzujeme po pěší zóně a večeříme na stejném místě jako včera. Zítra vyrážíme na zpáteční cestu domů.

So 16. 7. 2011 Ohrid – Skopje (bus) – Srbsko (vlak)

Už první den pobytu jsme si koupili lístky na bus do Skopje, železnice sem nevede. Ráno stíháme poslední ohridskou a celkem dlouhou koupel a pak už jen pěší přesun (45 minut) na nádraží. V 10.45 sedíme v buse a za tři a půl hodiny s jednou přestávkou na svačinku v motorestu jsme ve Skopje. Na autobusáku si necháváme batohy a jdeme strávit náš poslední půlden v Makedonii, do centra Skopje, které je vzdáleno tak 15-20 minut chůze.Je neuvěřitelné vedro, ještě větší než dole na jihu.

Venkovní jídelníček ve Skopje
Venkovní jídelníček ve Skopje

„Moderní“ město je stejné jako skoro všude jinde, nepříliš zajímavé. Prostor mezi novým a starým městem je letos jedno velké staveniště, paralelně tu roste alespoň 10 nových staveb a generálních rekonstrukcí. Chodíme po starém městě, tedy starém bazaru, přesněji po tom, co z něj zbylo. Mešity a řada obchodů­  do pevností nad řekou Vardar se jít nedá. Vedle starého města je obrovská tržnice „se vším“. Odpoledne je ve znamení dobrot – sladká baklava, burek se sýrem a zase burek či sladká tulumba. A pak taky famózní nealkoholické pití boza, kterou jsme poprvé náhodou ochutnali v Ohridu. V restauracích, barech, cukrárnách či venkovních stáncích si ji sami připravují. Je vyrobena ze sladové kukuřice. Sklenice za 10 denárů (4 Kč)! Taky se dá všude, kde se boza prodává, zároveň koupit domácí citrónová či borůvková limonáda. Všechny tu jsou velmi populární. Navečer jen nákup dárečků a hybaj na vlak. Má jet ve 20.45 do Bělehradu, vyjíždíme se zpožděním 20 minut. V kupé jsme sami a můžeme se natáhnout a spát. Budí nás jen celníci na obou stranách hranice.

Ne 17. -18. 7. 2011 (Srbsko) – Bělehrad – Budapešť – Brno

Ještě v noci v Niši přistupuje do kupé skupina děcek, máme tedy po ležení. S hodinovým zpožděním jsme ráno v Bělehradu, takže nám ujel přímý ranní vlak do Brna, kterým bychom byli večer doma. Naštěstí v 10 dopoledne jede další, dokonce klimatizovaný, do Budapešti. Navečer, někdy před sedmou hodinou, jsme v Budapešti. A odtud přímý noční vlak do Brna. Vyjíždí z Budapešti s hodinovým zpožděním, takže v Brně nejsme v jednu v noci, ale až těsně po druhé. Kolem čtvrté, nad ránem, spokojeně usínáme doma ve své posteli.

Projděte si další fotografie z putování po Makedonii

Panorama  360 stupňů s Korabem
Panorama 360 stupňů s Korabem

Mapa cestování

© Jana a Pavouk Ledvinovi | webmaster a kontakt | Za vystavení stránek děkujeme Věrošovi.